Vyrovnávání se s minulostí

V minulém roce se zcela názorně ukázalo, že neokapitalismus v bývalých socialistických středoevropských zemích se vyvíjí mnohem komplikovaněji než zaoceánští stratégové původně zamýšleli a plánovali. V Polsku a České republice se vlekly hluboké vládní krize, na Slovensku voliči odmítli pravicový kabinet Mikuláše Dzurindy, v Maďarsku docházelo k masovým násilnostem nebývalého rozsahu a napětí v této zemi na Dunaji stále přetrvává.
Základní příčina toho vývoje je ve všech zemích stejná. Vlády, bez rozdílu, zda socialistické či pravicově liberální, provádějí tzv. reformy, které vedou ke zbídačování širokých vrstev a ve skutečnosti znamenají odbourávání sociálního státu. Veřejnost se tomuto tlaku brání a národní společnosti se polarizují. Za této situace je namísto hledání racionálních východisek zvenčí prosazován jednotný postup, spočívající v pravicové ofenzivě. Vzhledem k tomu, že pravice nemá nic nového, co by mohla nabídnout pro současnost a budoucnost, je pozornost veřejnosti manipulována směrem do minulosti.
V Polsku a na Slovensku působí Ústavy národní paměti či paměti národa, v České republice se zřízení obdobné instituce připravuje. Tato pracoviště by měla plnit koordinační funkci v procesu tzv. vyrovnání se s minulostí. Ve všech uvedených zemích probíhají lustrační kampaně. Všude byl nastaven model falzifikací, očerňování a čistek, připomínající antidemokratické praktiky uplatňované v USA v desetiletí po 2. světové válce.
Každé přejímání modelů od zahraniční velmoci je na jedné straně potvrzením toho, kdo vlastně na daném geografickém území vládne, na druhé straně však vyvolává domácí odpor. Poláci mají nový lustrační zákon, který postihne 700 tisíc občanů, včetně vědců, profesorů, ředitelů škol i novinářů. A právě polští novináři vyhlásili kampaň občanské neposlušnosti proti lustracím. Již nejde o to, zda ten či onen novinář v minulosti s kýmsi spolupracoval, ale o samotný fakt, že si režim, který za svou existenci do značné míry vděčí sdělovacím prostředkům, dovolil sáhnout na žurnalisty. V souvislosti s tím je třeba připomenout, že počátkem března i český ministr Nečas oznámil záměr prostřednictvím Zákoníku práce rozšířit rozsah lustrací.
Slovenská lustrační kampaň v současné době postihuje zejména církevní kruhy a ve vztahu k minulosti je novým prvkem iniciativa strany Smer premiéra Fica na finanční odškodnění těch, kteří byli po roce 1968 vyloučeni z komunistické strany. Maďarský vývoj je tradičně specifický, opoziční pravice veřejně prohlašuje, že v zemi není demokracie a mocenský boj má často násilnou podobu. Aktivizují se bojůvky navazující na tradice maďarských fašistů.
V České republice nadále sílí lustrační hysterie. V současné době je prověřováno 900 policejních důstojníků. Čistky jdou již za rámec lustračního zákona. Členové vlády rozhodli o odchodu šéfa Vojenského zpravodajství. Po morálně odstřelených Lambertovi, Tošovském, Nohavicovi, Mihálovi, přišel na řadu i šéf protidrogové policie Komorous. Bez souvislosti s lustračním zákonem byla vedena kampaň proti státnímu zástupci Grygárkovi. Kardinál Vlk zpochybňuje věrohodnost nynějšího soudce, který byl v minulosti členem KSČ, a senátorŠtětina ostouzí státního zástupce v souvislosti s kauzou Čunek. Současně však jak kardinál Vlk, tak senátor Čunek přirovnávají dnešní poměry k 50. letům.
Připravovaný Ústav paměti národa má být demokratickou institucí, ale přitom se na jeho řízení a provozu nemají podílet komunisté, ať již současní nebo bývalí. Nebere se v úvahu skutečnost, že KSČM je parlamentní stranou a v minulosti od roku 1948 vlastnilo legitimaci komunistické strany 5 až 6 milionů občanů. Diskriminace takového rozsahu nemá obdoby.
Středoevropský neokapitalismus má problémy, které nevyřeší importované pravicové recepty. Dnešní represe mohou veřejnost načas zastrašit. Zároveň však stále zvětšují okruh těch, kteří budou zítra připraveni podílet se na příští kvalitativní společenské změně.