Ústav paměti národa

Petr HARTMAN, moderátor
——————–
Schvalování zákona o vzniku Ústavu paměti národa bude asi patřit k nejsledovanějším bodům schůze sněmovny, poslanci v ní budou pokračovat v úterý odpoledne. Vznik Ústavu paměti národa navrhli senátoři. Podle původní předlohy má zkoumat, shromažďovat a zveřejňovat dokumenty z období komunismu. Většina levicových poslanců založení nové instituce odmítá, argumentují tím, že vzniká na politickou objednávku a objektivnímu bádání neprospěje. Zde je názor Jiřího Ješe.

Jiří JEŠ, redaktor
——————–
Začátkem devadesátých let, uprostřed mohutných štvanic proti existenci Senátu Parlamentu České republiky, jsem vždy zdvíhal svůj slabý hlas v jeho prospěch. Neboť jsem byl a jsem dodnes přesvědčen o jeho užitečnosti, ba nutnosti v zemi, kde demokracie nikdy neměla dost času, aby se stala samozřejmostí. Můžeme říci, že v oné základní pojistkové funkci se Senát osvědčil, což lze přičíst i tomu, že senátoři jsou lidé věkově zralejší a tím i moudřejší. A sami voliči, možná proto, že byli vždy nečetní a tudíž politicky vyspělí, se zpočátku zasloužili o to, že se do Senátu dostávali lidé méně závislí na stranických příkazech, v mnoha případech dokonce takoví, kteří nezávislost prohlašovali jako základní složku svého politického programu. Z tohoto hlediska se situace v posledních letech dost podstatně zhoršila, protože silnou převahu tam získala pouze jedna strana, rozumí se, že ODS, a mezi některými dalšími senátory se objevili tací, kteří nedovedou odhadnout nemožnost realizace svých možná správných nápadů a opotřebovávají se prací vskutku sisyfovskou, jako například pánové Štětina a Mejstřík. Touto změněnou optikou musíme nahlížet i některésenátní iniciativy, jichž stále přibývá a jimiž je ještě více rozviřován náš už tak hodně neklidný politický život. Společným jmenovatelem takovýchto senátních návrhů bývá většinou naše minulost, a to téměř výlučně minulost komunistická. Proto i v té nejnovější iniciativě Senátu navrhující zřízení Ústavu paměti národa, která v právě probíhajícím zasedání Poslanecké sněmovny vyvolává tak bouřlivé scény, se uvádí, že, cituji: „Ústav má zkoumat a nestranně hodnotit období totality, tedy dobu od roku 1948 do roku 1989.“ Konec citátu. Toto časové vymezení, jak známo, v Poslanecké sněmovně narazilo na odpor, neboť když totalita, tak i ta nacistická a samozřejmě i podivné období mezi nimi, tedy od května 1945 do února 1948. I senátor Petr Pithart v našem nedělním diskusním pořadu potvrdil, že právě toto období by si zasloužilo velkou pozornost, zejména když by bylo propojeno i do let válečných a také se zřetelem k tomu, co se dělo v naší londýnské a moskevské emigraci. Nezapomeňme, že v prvních poválečných vládách Firlingerových a Gottwaldových nebyl prakticky nikdo jiný než tito hodně protichůdní emigranti. Nicméně zejména londýnská emigrace měla za války značnou svobodu svých představ o životě v osvobozené vlasti po válce a část oněch představ se přenesla i do takzvané třetí, tedy předúnorové republiky. Představitelem této demokraticky orientované skupiny byl prezident, doktor Edvard Beneš, řádně a podle ústavy zvolený na sedm let 18. prosince 1935, ale také podle téže ústavy řádně odstoupivší 5. října 1938, sám a podle vlastního rozhodnutí, jak zdůraznil hned v prvních větách svého abdikačního projevu. V londýnské emigraci mu byla funkce prezidenta republika jaksi shůry dána, jak doslova napsal profesor ústavního práva, doktor Zdeněk Peška, a v této shůry dané funkci pak Beneš do 28. října 1945 podepsal téměř všechny dekrety prezidenta republiky označované dnes jeho jménem. V těchto asi sto padesáti zákonných normách zdaleka nešlo jen o věci majetkové a občansko-právní související s odsunem sudetských Němců, ale o základní změnu celého zřízení politicko-správního charakterizovaného vznikem národních výborů a Prozatímního Národního shromáždění tvořeného jen z poslanců povolených stran Národní fronty, při dvojnásobné pseudoparitě komunistů tím, že jejich slovenská odnož byla prohlášena za samostatnou stranu. Podobně Edvard Beneš podepsal i dekrety měnící odvěkou hospodářskou strukturu této země znárodněním bank a všeho velkého průmyslu. To vše se stihlo do 28. října 1945, kdy se prvně sešlo Národní frontou najmenované, tedy nevolené Prozatímní Národní shromáždění, které ignorovalo Benešovu abdikaci z roku 1938 i vypršení jeho řádné volby rokem 1942 a potvrdilo ho v jeho prezidentské funkci z roku 1935. Pak bez diskusí potvrdilo všechny jeho dekrety a teprve po ne zcela regulérních volbách, vzhledem k přikázanému omezení kandidujících politických stran, byl pak Beneš v červnu 1946, tedy po jedenácti letech, znovu řádně zvolen prezidentem poválečného Československa, které ovšem nebylo obnoveno v předmnichovských hranicích, jak po celou válku z Londýna slibováno, ale bez Podkarpatské Rusi, kterou si přisvojil Sovětský svaz. Časové rozšíření působnosti případného Ústavu paměti národa by mělo posloužit k tomu, aby se hlavně v tomto období hledaly kořeny oné totality, kterou Senát ve svém návrhu považuje za jedinou a důležitou. Důležitá by byla například odpověď na otázku, do jaké míry byl náš příklon k Sovětskému svazu pouze záležitostí moskevské či také londýnské emigrace. Pseudoprávní stav našeho státního zřízení od září roku 1938 do února 1948 by tak mohl být zdrojem nesmírně cenných a poučných informací o tom, zda-li se v něčem dalo komunistické totalitě zabránit nebo jí aspoň v jejím nástupu nepomáhat. Mám na mysli, zda-li nebyla u nás přece jen možná jistá obdoba finlandizace uchováním alespoň základních prvků občanských svobod a lidských práv. Takové pátrání by také značně omezilo už teď tak oblíbené štvanice na lidi podle nějakých estébáckých dokumentů, čehož se u současného senátního návrhu někteří poslanci právem obávají. Rozhodující politici doby válečné a poválečné už totiž nejsou naživu a tehdy mladiství pomatenci, kteří komunistům v nastolení jejich totality fanaticky pomáhali, by měli i na dnešní svá stará kolena oprávněnou kritiku unést. Je ovšem zcela na místě otázka, zda-li na takovéto detailní zkoumání historie musíme zřizovat novou instituci, když už zde máme několik podobných a politicky možná nezávislejších.

Petr HARTMAN, moderátor
——————–
Hovořil Jiří Ješ.