Trauma Světlany Nálepkové

Tzv. sametová revoluce otevřela možnosti všem schopným, méně schopným i všeho schopným. Do té třetí kategorie se řadí i Jiří Čunek, který se vypracoval z provincionálního politika až na druhého muže ve vládě. Při sledování jeho závratné kariéry je až podivné, jak málo mu stačilo, aby se z průměrného, ničím se nelišícího člověka od ostatních, stala »přes noc« hvězda, která kromě toho, že se postavila na nejvyšší stranický stupínek v KDÚ-ČSL, zároveň se stala druhou nejvlivnější osobou ve vládě. A to jen proto, že »zásadně« a netradičně řešil (ale nevyřešil) cikánskou otázku ve svém rodném městě.
Více než konec hvězdné kariéry Jiřího Čunka mne však zaujal článek uveřejněný v Blesku dne 2. listopadu 2007. V něm paní umělkyně Světlana Nálepková tvrdí, že je mít lépe za přítele zloděje než komunistu. Jako příslušník generace, která vyrůstala, žila a pracovala za minulého režimu, v bezprostřední blízkosti s komunisty a vedle komunistů, a v duchu dostupných informací si vytvářela svůj názor na současný svět, mě docela zaskočilo toto postrevoluční vyjádření paní Nálepkové. Nejvíce mě udivuje, že to prohlásila dcera komunisty, když její strýc byl rovněž komunista a druhý strýc dokonce hrdina Sovětského svazu. Tento titul dostal za hrdinný boj v čele partyzánského oddílu proti vojskům fašistického Německa. Pro mladou generaci chci připomenout, že to bylo ve válce dvou nesmiřitelných ideologií, fašistické a komunistické, a právě kpt. Nálepka (bývalý voják fašistického Slovenského štátu) bojoval na straně té druhé, za její vítězství a porážku nositelů té první. Stavět takovéto lidi na nižší úroveň, než jsou zloději, je pro slušného člověka nepřijatelné a uvažuje, co paní Nálepkovou k tomu vedlo. Přece z nejbližšího okolí, z kruhu své rodiny, musí mít zkušenosti z chování konkrétních lidí a nemůže házet do jednoho pytle všechny dohromady. Není mi sice známo, kolik bylo za minulého režimu komunistů a kolik jich zůstalo po »sametové«, ale musí to být pro lidi stejného myšlení, jako je paní Nálepková,1 velmi zdrcující, že denně potkávají a stýkají se s lidmi, kteří jsou horší než »zloději«. Snad ji toto trauma vyřeší třeba iniciativa senátorů Mejstříka a Štětiny, až prosadí v Senátu zákon o zločinnosti komunistických symbolů a komunisté budou náležitě ocejchováni. V současné době je to nějak v módě stěžovat si na bývalý režim a zdůvodňovat svoji neschopnost či nedostatek např. uměleckého talentu výmluvami, že komunistický režim jim to neumožnil, protože… Paní Nálepková snad tyto důvody nemá, a jestli se chtěla svým vyjádřením postavit do fronty ostatních umělců, kterým minulý režim nějak »ublížil«, tak ona rozhodně mezi ně nepatří. Možná, že jí vadí komunistická minulost její rodiny, ale to nemusí prezentovat na veřejnosti. Tak jako mnozí jiní, i já osobně jsem se rád díval na její televizní vystoupení a poslouchal šansony v jejím podání, ale teď budu mít pocit, že asi nepatřím mezi okruh lidí, které paní umělkyně oslovuje.