Ráno

z knihy Život v epicentru (Praha 2003)

autor: Jaromír Štětina a Dagmar Volencová

RÁNO

Praskliny a trhliny

Motto:

„Dobrá, dobrá,“ řekl Ten, jehož moudrost je ustálená. „Co kdybychom si vybrali nějakou útulnou čajovnu a poseděli…“

…V hospůdce s ohništěm to vonělo fazolemi, masem a šťavnatými bramborami. „Jestlipak víš,“ zeptal se Arisúdána, „proč jsem tě pozval?“

„Což vědění není určeno pro člověka, který nemá moudrost?“ opáčil Viktor Larionovič. „Sdělovat vědění člověku, který už je má, by bylo stejně zbytečné jako mlít semletou mouku.“

(Z povídky U pramenů Gangy)

Začneme zcela obvykle, souhlasíte? Která z vašich vzpomínek je ta vůbec nejzazší?

Z jara pětačtyřicet, byly mi dva roky. Děda měl ve Kbelích u Prahy hospodu. Po americkém bombardování Vysočan a kbelského letiště jsme se šli s babičkou podívat k hangárům. Živě mám před očima ty hromady rozsekaných letadel. Zajímavé je ovšem to, že jsem si na tenhle obrázek vzpomněl až před nedávnem, když jsem viděl v Kábulu na letišti úplně stejné hromady jako ty ve Kbelích. Sedmapadesát let ta vzpomínka vězela někde v hlavě a stačilo jedno malé kliknutí, aby vyplula na obrazovku.

Takže je pravděpodobné, že si časem vzpomenete na ještě ranější obraz. I na prenatální stavy?

Narážíte na svéráznou paměť starců? Díky. Možná, až budu umírat, vzpomenu si na chvíli vlastního narození. Dám vám vědět, jakmile se mi před očima objeví primář Komárek, jak mě drží na rukou. Když jsem se v Londýnské ulici na Vinohradech tehdy vykulil, podíval se prý z okna na deštivou oblohu a řekl: „Prší mu štěstí.“

Narodil jste se tedy v Praze, ale část dětství jste prožil v pohraničí. Jaká byla klukovská léta v poválečných Sudetech?

Můj táta šel dělat národního správce firmy JUTA do Weigsdorfu na Frýdlantsku. Už v létě roku pětačtyřicet. Dnes se ta vesnice jmenuje Višňová. Ve vzpomínkách z prvních dvou tří let mám zatím mezeru. Vím, že asi jako šestiletý jsem s klukama prolejzal baráky po Němcích. Ještě tam byly košile ve skříních, obrázky na stěnách, na půdách staré známky a dopisy, knihy, zemědělské nářadí… Převážně to byly bezcenné věci, obyčejné. Nádobí, necky, kamna a tak.

Ráj pro kluky. Nicméně, nebylo vám na tom něco divného?

Já jsem nepociťoval, že by to všechno někomu patřilo, nebo že toho snad byl někdo zbavený. Potom přijela československá armáda a domy zplanýrovala. Pamatuju si takový ten lehký smutek, který byl cítit z pohraničních vesnic. Po celá léta žily sotva na polovinu. Moje maminka tomu říkala: „Je tady zakopanej Němec.“ Nevím, co tím přesně myslela. Až když mně bylo tak patnáct šestnáct, začínal jsem si uvědomovat, že je s pohraničím něco v nepořádku, poněvadž bylo takový nedomrlý, zanedbaný. Zvláštní svět, který ne a ne žít plným životem. Já už jsem ve Višňové tehdy nebydlel, ale vnímal jsem to, když jsem přijížděl z Prahy do sousedních Pertoltic, kde žila babička. Vesnice polopustá, nic tam nefungovalo, lidi vykolejení, úplně jiný svět než v Čechách. Stav jakéhosi strašlivého přerodu.

Ale nikdy mě nenapadlo, nikdy, že by se tam stala nějaká nespravedlnost. Já jsem to tehdy bral jako vyřešení války, kterou Němci začali, prohráli, a pak prostě šli do Německa. Několik Němců zůstalo. To byli třeba ti vyreklamovaní, kteří jako odborníci přišli právě do fabriky, kde byl táta národním správcem, aby v ní měl vůbec kdo pracovat. Nebo to byli Rakušani, na které se odsun nevztahoval. Nikdy mě nenapadlo, že by bylo něco v nepořádku. Prostě jsem to považoval za cosi přirozeného, co přinesla historie.

Doma jste si o odsunu nepovídali?

Nikdy jsem doma neslyšel, že by odsun Němců byl nesprávný. Jo, vedly se u nás velmi těžké rodinné diskuse o nespravedlnostech, které se týkaly třeba vyvlastnění, znárodnění nebo soudních postihů některých našich sousedů. Spory mezi maminkou a tátou. Ale pokud šlo o Němce, žádný spor nebyl, v tom panoval naprostý rodinný konsenzus. Já bych si pamatoval, kdyby někdo řekl: „Je to nespravedlivý, že toho a toho Němce odsunuli.“ Němci pro mě byli bezejmenní. A bezejmenní byli pro většinu těch, kteří přišli do pohraničí po nich – oni sem totiž přišli v roce nula, do pustého, neobydleného kraje.

Kdy vás poprvé napadlo, že by mohlo být s odsunem něco v nepořádku?

Skoro o půl století později, když jsem začátkem devadesátých let viděl v Karabachu, poprvé na vlastní oči, prchat lidi na kárách a povozech. Arméni utíkali před Ázerbájdžánci a Ázerbájdžánci před Armény.

Máme doma hodiny, velké černé, s kyvadlem. Jsou z toho domu ve Weigsdorfu, kam se moji rodiče nastěhovali. Ty hodiny patří nějaké německé rodině, ale já nevím které. Mně zřejmě nepatří. Na to jsem přišel taky hodně pozdě. Asi jsem musel předtím vidět na vlastní oči ty nekonečné řady běženců z Bosny, Osetie, Abcházie, Gruzie, Čečenska, Kosova, Súdánu, Afghánistánu, Vietnamu, Somálska… Byl jsem už hodně dospělý, když mě napadlo, jestli můj táta ty hodiny náhodou neukradl. Příčí se mi to říct, protože můj táta byl veskrze čestný člověk.

A tak si představuju, kdyby přijel nějaký pan Freiberg, Hübner, Kaufmann nebo jak by se jmenoval a řekl by: „Já jsem bydlel ve Weigsdorfu, tam za tím fotbalovým hřištěm, v našem domě, ve kterým pak jste bydleli vy. Nemáte náhodou takový černý hodiny se žlutým kyvadlem?“ A já bych řekl: „Jo, to máme.“ A on: „Ty hodiny patří mně.“ Já bych s tím Hübnerem, nebo jak by se jmenoval, šel někam na oběd, tam bychom si o tom povídali, a pak bych mu řekl: „Hübnere, ty hodiny patřily mýmu tátovi od chvíle, na kterou já se pamatuju, a já vám je prostě dát nemůžu.“ Pak by záleželo na tom Kaufmannovi nebo Hübnerovi. Třeba by řekl: „Já si na ty hodiny pamatuju jako malej kluk, patřily mýmu tátovi.“ Možná, že by to řekl. A já bych mu asi odpověděl: „Ono už s tím nejde nic dělat, pane Hübnere. S tím už nejde prostě nic dělat.“

Jaký je dnes váš vztah k Němcům obecně?

Řekl bych, že úplně normální, jako k jakýmkoli jiným národům. Nicméně jakýsi stín z nejranějšího dětství je ve mně pořád. Hanbím se za něj, ale je nevymýtitelný.

Když mi bylo asi tak šest let, byl jsem poprvé v kině. Kluci z Pertoltic mě vzali s sebou do Višňové, tam byl v hospodě kinosál. Dávali Drdovu Němou barikádu. Jak já byl nadšenej! Fandil jsem tomu uhlíři, kterak bojoval na barikádě u Trojského mostu. Jak já ty Němce nenáviděl! Pak jsme šli v noci z Višňové do Pertoltic březovou alejí podle potoka a já byl unesenej, prožíval jsem, jak jsme nad Němcema vyhráli, jak jsme byli všichni statečný. Když jsme si hráli na partyzány, nikdy jsem nemohl být německým vojákem.

Pořád to ve mně je. Pořád používám s jakousi utajenou škodolibostí a zasutou nedůvěrou slovo Němčour. Říkám to spíš laskavě, ne se zlobou, ale necítím potřebu zakázat si to. Já se stínu války už do smrti nezbavím. Zbavit se takových stínů, nebo dokonce zloby a nenávisti, to trvá aspoň jednu celou generaci.

Zmínil jste se o dědečkovi-hospodském ve Kbelích a o otci-národním správci – to je zajímavá kombinace…

Pocházím z rodiny řekněme buržoazně-komunistické. Babička z tatínkovy strany byla zakládající členkou Komunistické strany Československa. Byla pradlena a cihlářská dělnice, celý život dřela, aby jako vdova uživila děti. Byla to moudrá ženská, nedávno jsem objevil hromadu sešitů, do kterých si psala paměti. Začínají příjezdem císaře pána do Veleslavína někdy na začátku dvacátého století a končí druhou světovou válkou. V těch pamětech je hodně lásky a nenávisti. Stále se snažím z těch zápisků zjistit, odkud se ta třídní nenávist bere. Její prapůvod, myslím, není u mé babičky v závisti, ale v pocitu nespravedlnosti.

Ovšem dědeček z máminy strany byl buržoa. V Chicagu mu patřila slavná hospoda Praha a dědeček byl pyšnej, že k němu chodil na pivo chicagský starosta Čermák. Dědeček se jmenoval Jaroslav Jechort, v Americe byl známý jako Džery Džekrt, přezdívaný Dabldžej. Byl to světák a světoběžník. Zatímco babička dřela v podzemí hospody v kuchyni, dědeček jezdil po Americe a kšeftoval. V tomhle prostředí vyrůstala moje maminka Jaroslava, v Americe Gloria Džekrt. Uměla výborně i česky, jen jí někdy dělalo potíže kladení sloves ve větě.

Odkud děda s babičkou pocházeli? Z Čech?

Děda pocházel od Příbrami. Během první světové války narukoval na ruskou frontu, padl do zajetí a někde v Pjatigorsku se seznámil s babičkou. Babička byla Polka. Tenkrát bylo v carském Rusku zvykem mít v rodinách polské guvernantky, dnes se jim říká au paire, a babička sloužila u nějaké kupecké rodiny. Revoluci a občanskou válku pak spolu prožili v Rusku, jak se říká na hromádce. Později se dostali do sběrného tábora, tam prodělali tyfus a koncem občanské války se dostali domů. Děda hned emigroval do Ameriky. Babičku tu nechal, ale Mařenka sedla na Queen Mary a přijela za dědečkem a od té doby žili v Chicagu. Dědeček dělal nejdřív taxikáře a potom se stal nájemcem slavné hospody Praha, co byla v české čtvrti. Já mám doma fotografii, jak tam dědeček stojí za pultem a točí pivo, za ním je obraz Hradčan.

Co přimělo Dabldžeje vrátit se do Čech?

Přesně nevím. Dědeček vždycky říkal, že se mu stýskalo po staré vlasti. Ale mám takový pocit, že po něm šla FBI, protože se nějak zapletl do kšeftů s pašovanejma cigaretama. Vrátil se s rodinou do Prahy v roce 1938. V té době kdo mohl, utíkal do Ameriky před Hitlerem, ale děda si to namířil právě opačným směrem.

Jak si zvykl na „nové poměry“?

Za války měl hospodu ve Kbelích. Když se po válce odstěhoval za mými rodiči do pohraničí, měl pocit amerických osadníků dobývajících Středozápad. On byl svobodomyslný, začal na vesnici vyučovat angličtinu. V roce 1951! Taková výstřednost! A protože si k tomu ještě pouštěl hubu na špacír, přijeli jednou esenbáci a milého dědečka sebrali. Při té příležitosti uspořádali dědovi ve Frýdlantu na náměstí výstavu z věcí, které mu zabavili. Tenkrát, počátkem padesátých let, se veřejně pranýřovali šmelináři. Ve výkladní skříni byly různé artefakty a u nich nápisy. Tak třeba babička měla v zásobě deset balíčků jádrového mýdla. K nim dali ceduli: U Jechortů byli hodně špinaví. Babička shromažďovala suché skrojky pro slepice a u košíku s chlebem stálo: Takto u Jechortů hospodařili s chlebem. Děda sbíral známky. Ve výloze byl zásobník otevřený zrovna na stránce, kde byly známky s Hitlerem. Nápis: Filatelista, nebo záškodník? Mě to strašně uráželo a měl jsem pocit hrozný nespravedlnosti. Máma pak uspořádala před tou výlohou malou demonstraci. Lidi říkali, to je ale svinstvo, jenže mně se zdálo, že docela potichu. Výstavku esenbáci radši stáhli, ale děda si půl roku odseděl. Měl dobrou basu, dělal ve věznici zahradníka.

Bohužel, když ho tenkrát přišli sebrat, hodil do kamen svoje zápisky z revoluce. Děda měl prudkou krev. Jako malý kluk jsem ty deníky našel na půdě. Pamatuju si, že v nich byla taková pasáž: „Mařenka přišla a řekla mi: ,Járo, tam je plná výkladní skříň mrtvol.‘ A já jsem jí říkal: ,Mařenko, nechoď se tam koukat,‘ ale ona mě přinutila a šli jsme tam. Otevřeli tu skříň a tam v plachtě byly ty mrtvoly vyrovnaný až nahoru.“ A ještě jednu větu si pamatuju. „Dneska přišli rudý a vyhnali bílý.“ A zase dál: „Dneska přišli bílý a vyhnali rudý.“ A tak několikrát.

Jak si váš táta s tchánem rozuměli? Zvlášť když děda měl, jak jste říkal, prudkou krev?

Myslím, že docela dobře, když nešlo o politiku. Děda vášnivě poslouchal Svobodnou Evropu. Úplně ho vidím, jak má ucho přitisknuté k přijímači, ladí a snaží se obelstít pískání a chrčení. Táta pohrdavě říkal: „Že to, dědo, posloucháte.“ Děda mu odpovídal: „Však ono na vás, Míro, jednou dojde.“ Ze Svobodky jsem poprvé zaslechl jméno Pavel Tigrid. Říkal jsem jednou: „Hele, dědo, to je náš nepřítel, že?“ A dědeček povídal: „A co když to je slušnej člověk, aha?“

Měl jste podivuhodnou výchovu…

Jo. Úžasnou pro vstup do života. Pamatuju si na jednu diskusi, někdy v padesátém roce, když jsme zrovna bydleli ve Dvoře Králové nad Labem. Stěhovali jsme se totiž z místa na místo a taky jsme bydleli ve Dvoře, protože táta tam dělal podnikového ředitele firmy JUTA. U fabriky stála vila a v té vile byla školka a ještě v suterénu garsonka – v ní žili bývalí majitelé fabriky, už byli staří. Táta říkal, že to je spravedlivé, poněvadž teď fabrika patří nám všem. Maminka říkala, že to přeci nejde, když to bylo jejich a teď bydlí ve sklepě a nemají skoro žádný důchod a živoří. Já si pamatuju jako dneska na tu rozmluvu. Maminka byla spravedlivá. Ale táta taky. Jenže on byl spravedlivej v tom velkém rozměru, že všichni se budeme mít dobře, že nebude bohatých ani chudých. Já se mu vůbec nedivím. Pocházel z kolonky ze Slatin, ze strašně chudé rodiny. Jeho tatínek se udřel k smrti jako pomocný dělník, dostal tuberu, a maminka, moje babička, prala celý život prádlo bohatým. Těžko živila tátu a jeho sestru Libušku. Táta vyrůstal v bídě. Byl spravedlivej, jenomže se mýlil. Spravedlnosti se spíš dosahuje cestou, o které mluvila moje maminka. To znamená být spravedlivý ke každému jednomu, ne ke všem najednou.

A soucit s bývalými majiteli?

Pravděpodobně si táta říkal, že je to špatný, když někdo živoří, ale že je lépe, když živoří tito dva, než když budou živořit miliony. Takový byl tenkrát pohled prapůvodních komunistů. Táta byl v partaji už před válkou, měl v sobě upřímný altruismus.

Světlý zítřek lidstva, každému podle jeho potřeb… To do nás vtloukali už v Pionýru. Upřímně řečeno, vás si spíš umím představit ve skautském oddíle, ačkoli jako pionýra taky. Byl jste v Pionýru?

V Pertolticích u babičky jsme měli s Frantou a Láďou Novákových a s Plesarovými kluky partu, společně jsme lezli po těch barácích po Němcích a dělali různé klukoviny. Já jsem se pak přestěhoval do Úpice a tam jsem vstoupil do Pionýra. A klukům jsem napsal dopis, na který si trochu vzpomínám. Co jako dělá parta, a že nevím, jestli se do party hodí, že jsem teď vstoupil do Pionýra. Cítil jsem, že to není totéž.

Když umřel Stalin, stál jsem čestnou stráž při tryzně na náměstí ve Dvoře Králové, kde jsme zrovna tehdy bydleli. Tryzna byla strašně dlouhá, všichni mluvili o tom, kolik vajec se vyprodukovalo a kolik se sklidilo úrody a jak se máme všichni dobře a že předbíháme Ameriku a Sovětský svaz že je mírová hráz a že to těm imperialistům a Adenauerovi nandáme. Ani nevím, která to byla pětiletka. Stáli jsme v pionýrském kroji, ruku vztyčenou u čela a já se pamatuju, jak pode mnou stáli nějací kluci, větší než já, a bavili se mezi sebou. Já na ně měl tenkrát strašnej vztek. Říkal jsem si, jak se můžou bavit, když umřel soudruh Stalin.

Pár let nato vyletěl do povětří Stalinův pomník. Co pro vás pokácení modly znamenalo?

Když pomník navrtávali a do děr začali vkládat trhavinu, chodil jsem do školy v Ruzyni, bydlel jsem tam u babičky z tatínkovy strany. Tehdy na přelomu padesátých a šedesátých let Ruzyně ještě nebyla Praha a posílali tam učitele i z trestu. Na němčinu a hudební výchovu nás měl pan učitel Dostál. Naším patronátním závodem bylo ruzyňské letiště a my jsme občas jezdili sborově zazpívat spřáteleným delegacím. Jednou přijeli sovětští kolchozníci a zatímco jsme zpívali, všichni ti delegáti se děsně a družně opili. A pan profesor Dostál dirigoval a já mu viděl do tváře. Něco se v ní dělo. Dozpívali jsme a pan profesor potichu řekl: „To je strašný národ, ti Rusové.“ Bylo mi, jako by svatokrádežil.

Tehdy bylo v té škole zvláštní složení žáků. Chodily do ní děti, které jinde nechtěli, děti rodičů nespolehlivých a uvězněných, v družné shodě s dětmi bachařů z ruzyňské věznice. V Ruzyni jsem absolvoval první mejdany s vínem a cigaretama. Kamarádil jsem s Víznerem, obdivoval jsem ho. Byl vysoký, kudrnatý, chytrý a jeho táta měl nějaký škraloup, o němž se Vízner nešířil. Na jednom mejdanu si Vízner vylezl na židli a recitoval: Letná, ty staroslavný vale Vltavy, zhyzděný sochou Stalinovy postavy. Cítil jsem při tom zvláštní vzrušení. Bylo to poprvé, kdy jsem uslyšel veřejně, že je něco v nepořádku. Nepočítám diskuse dědečka s tátou – to bylo normální, to bylo v rodině.

Utkvěly vám v paměti politické procesy – například z diskusí u vás doma?

Já jsem věděl moc málo, ty největší procesy byly v době, kdy jsem teprve začínal chodit do školy. Moje vlastní, živé vzpomínky se smrskávají na tři útržky.

První: V rozhlase vysílali přímý přenos z procesu s takzvanými Vyšehradskými jezdci. Pásci, chuligáni – obžaloba je vinila ze spousty zločinů. Máma s tátou se přeli o to, jestli člověk může chodit s vysokejma podrážkama a ocvočkovanejma bundama. Mamince to vůbec nepřipadalo podivné – byla Američanka. Táta to cítil jako přílišnou vzpouru, asociálnost, která do revolučních dob nepatří. Mně bylo divný, že někoho trestají za to, že má jiný účes než ostatní. Na tak malé děcko to byla myšlenka úžasná. Zřejmě vycházela z té americké části mé krve.

Druhý: Poprava Milady Horákové. Rodiče seděli u rádia a maminka najednou povídá: „To je zločin, popravit ženskou.“ Jako dnes si pamatuju, jak byla máma rozhořčená a jak se jí pletl český slovosled. Já tenkrát nevěděl, kdo je Milada Horáková. Myslím, že jsem místo reflexí šel hrát kuličky nebo kreslit omalovánky.

Třetí: Proces se Slánským. Jen velmi matně si vzpomínám, že v té době chodil táta domů ustaraně a ustaraně se tvářila i maminka. Víc nic. Ale měli jsme doma knihu Proces s protistátním centrem, všecky ty dokumenty, výpovědi. A když v roce 1968 byla první slavná veřejná debata ve Slovanském domě, kde vystupovala taky paní Švermová, tak jsem jí tuhle knihu ukázal a zeptal jsem se jí: „Je to pravda, že smrt vašeho manžela způsobil Slánský?“ V té knize bylo napsáno, že Slánský při partyzánském pochodu nechal svého soudruha napospas smrti. A ona se smutně usmála a řekla: „Vy byste tomu věřil?“ A pro mě to zase byla taková prasklinka, trhlina v důvěře v to, že se to u nás ubírá tím správným historickým směrem.

Koncem padesátých let se váš otec ocitl v diplomatických službách. Změnilo to nějak zásadně váš život?

Nijak zásadně to můj život nezměnilo. Jako perfektně jazykově vybavený komunista byl táta vybrán na ministerstvo zahraničních věcí a jako tajemník velvyslanectví odejel s mámou v roce 1957 do Vídně. Tenkrát ještě děti diplomatů, aby se neodrodily a nebyly ideologicky postiženy, do ciziny s rodiči nesměly. Byl jsem za nimi na návštěvě. Vídeň se mi samozřejmě líbila, ale mým největším zážitkem bylo setkání s paní Růženou Holubovou, vdovou po Emilu Holubovi. Žila ve starém měšťanském bytě v prvním bezirku, všude po stěnách buvolí hlavy, šípy a oštěpy Mašokolumbů. Byt sám byl skvostným muzeem. Paní Holubová přežila manžela o víc než padesát let. Neuměla česky, byla Rakušanka a ve skutečnosti se jmenovala Rosa. Ale na fotografie, které mi věnovala, pečlivě napsala Ruzena a pak třesoucí se rukou přičinila háček a kroužek. O dva roky nato ve věku 93 let zemřela.

Říkáte, všude kolem šípy, oštěpy, neviděl jste se jako slavný cestovatel?

Jak bych mohl – při úctě, kterou jsem k velkému cestovateli měl? Mimochodem, když jsem byl nedávno v Africe, tak se mi v Keni dostaly do ruky učebnice historie pro žáky středních škol. Mezi jmény slavných cestovatelů Stanleye a Livingstona v ní bylo i jméno Emila Holuba.

Ale ještě před setkáním s paní Holubovou jste si první cestovatelské ostruhy opatřil, když jste překročil načerno zelenou hranici s Polskem. Zabloudil jste, nebo jste záměrně narušil státní hranici Československé lidově demokratické republiky?

Já byl jen strašně zvědavej, strašně. Já chtěl vědět, jak to vypadá v cizině. Slyšet jiný jazyk a vidět cizí nápisy… Měl jsem kamaráda, jmenoval se Urban. Jeho rodiče měli chalupu nedaleko od nás, v Bílém Potoce pod Smrkem. On byl takovej malinkej, já mu říkal Baníček. Sebrali jsme se, že si uděláme výlet na Smrk, a když jsme byli nahoře, tak mě napadlo, že bychom se mohli podívat do Polska. Baníček se zdráhal, ale asi jsem ho nějak přesvědčil. Stáli jsme přímo na čáře u hraničního patníku uprostřed pralesa, já mu říkal: „Pojď, jen tam nakoukneme a hned pomažeme zpátky, večer jsme doma.“

Ale věděl jste, že se do večera nevrátíte?

Samozřejmě. A věděl, jsem, že se děje něco proti řádu, asi taky proti zákonům. Šli jsme dlouho dolů lesem a pak přes louky, až jsme se dostali do vesnice Swieradov Zdroj. Tam nás samozřejmě hned sebrali policajti a strčili do cely. Já si pamatuju, jaký to bylo obrovský dobrodružství. Baníček plakal, Poláci se smáli, a říkali, že nás pošlou budovat rozbombardovanou Varšavu. Já jsem tomu moc nevěřil. Druhý den ráno nás polští pohraničníci předali na hranicích u Nového Města pod Smrkem českým esenbákům. Ti nás odvezli do Frýdlantu, kde nás už čekali plačící Baníčkovi rodiče. Dostal vejprask.

Vás babička nesháněla?

Ta se to dozvěděla až od esenbáků. Mě nikdo nepostrádal, protože jsem byl přece na návštěvě u kamaráda Urbana. Dobrá výprava to byla. Byl jsem nadšený, že jsem v zemi, kde se mluví jiným jazykem.

Pořád jste se stěhovali, kde jste se cítil nejšťastnější?

Roky ve Dvoře Králové byly asi nejšťastnějším obdobím rodiny. Nebyla televize, poslouchali jsme rádio a hlavně jsme si nahlas předčítali, muzicírovali. Máma hrála na piáno, táta byl ctitel Osvobozeného divadla. A tak jsme zpívali i s babičkou Voskovce, Wericha, Ježka. Měli jsme sešity, noty a zpěvníky. Proto většinu písniček dodnes znám i s texty. Když jsem začal sbírat podpisy slavných, napsal jsem dopis i Jiřímu Voskovcovi. Dodnes si pamatuju adresu: Jiří Voskovec, Washington Sq. 39 1/2, N.Y. I když tenkrát definitivně odjížděl z Francie do Ameriky a asi plul lodí, dostal ho. Napsal: „Uprostřed Atlantického oceánu toho a toho dne v roce 1957. Jsem rád, že zpíváte písničky Osvobozeného divadla ve třech generacích. Váš Jiří Voskovec.“ Předloni jsem byl v Americe, ten dům na Washington Sq. jsem našel a postál před ním.

Dědeček už tehdy nežil?

Dědeček umřel v domově důchodců, poněvadž on chtěl být celý život nezávislý. Když už na stará kolena nebyl soběstačný, nechtěl, aby ho babička krmila, a odešel přes protesty celé rodiny do Jindřichovic do domova důchodců. Tam umřel. Babička za ním pilně jezdila, a když už dědeček byl moc starý, úplně nemohoucí v posteli se sítí, ošetřovala ho. Milovala ho celý život, zatímco on miloval jiné ženské!

Jednou, když dědeček ještě chodil, jsem byl náhodou v domově důchodců na maškarním plese. Dědeček byl převlečený za krále. Měl korunu a hermelínový límec a byl šťastný. Můj dědeček byl král.

Ze kterých knih jste si předčítali?

Měli jsme doma velikou knihovnu a maminka i táta mě měli ke čtení. Zkraje mi táta doporučoval některá oslnivá díla jako Jak se kalila ocel, ale těm jsem dost úspěšně unikal. Především mě maminka směrovala k anglo-americké literatuře. Absolvoval jsem kompletního Jacka Londona, Steinbecka, Dreisera, Lewise a Faulknera. Bral jsem to šmahem od Chaloupky strýčka Toma přes Huckelberryho Finna až k Zeleným pahorkům africkým. O detektivkách a Williamu Saroyanovi nemluvě. Nádherný čas objevování Ameriky.

Babička, ta z maminčiny strany, která s námi žila, byla zatížená na ruskou literaturu. Uměla skvěle rusky, nezapomněla, přestože půlku života prožila v Americe. Všechny ruské klasiky jsem vzal šmahem. Jen mi nějak nesedl Turgeněv a Tolstého Vojnu a mír jsem nedokázal přečíst dodnes. Já nevím proč. Musí to být úžasné dílo, ale mě nudí. Přitom jsem v patnácti zvládl Okouzlenou duši. Četl jsem na svůj věk i poměrně vážnou literaturu. Když mi bylo třináct čtrnáct, hltal jsem Gargantuu a Pantagruela i Dona Quijota.

Copak jste nečetl žádnou klukovskou literaturu? Která knížka byla ta úplně první?

Dítě divočiny od Rollingsové. V originále se jmenuje Yearling a je o přátelství malého kluka z Floridy s jelínkem. Jasně, že jsem četl mayovky, foglarovky, Vpředy a Mladé hlasatele a samozřejmě cestopisy, Běhounka… A táta mi jednou koupil Charlese Darwina Cestu kolem světa – já se na ni třásl, ale pak jsem jí nerozuměl, byla na mě moc složitá.

A co z české literatury?

Jednoznačně Karel Čapek. Toho zase znal skoro zpaměti můj táta. A ještě miloval staré české kroniky – Kosmase, Dalimila… Ale všichni jsme měli jednu společnou, takovou rodinnou, knihu – Chrám i tvrz Pavla Eisnera. Eisner ji psal za války v nějakém bytě na Vinohradech. Jako Žida ho někdo schovával. Táta nám z ní předčítal, zvlášť miloval pasáž o cizinci, kterak se snaží naučit dokonavé a nedokonavé vidy.

Zlaté časy, kdy ještě nebyla televize. Rozhlasové hry, četba na pokračování, koneckonců i hokej měl tehdy v rádiu atmosféru. Měli jste také nějaké „rozhlasové“ rituály?

Pravidelně jsme poslouchali pohádku. Vždycky v neděli, v jednu. A v sobotu hru pro mládež. Vzpomínám si na první „muzikál“, svého času velmi známý Lišák Pedro. Z téhle hry je slavná písnička „Plují lodi do Triany, plují lodi do Malagy, plují lodi na vše strany…“.

Nebylo vám ani patnáct let, když vaši rodiče odjeli do Číny, kde byl otec jmenován velvyslaneckým radou. Vy jste tady zůstal. Sám?

Měl jsem bydlet v Ústavu šlechtičen. To byl domov pro děti diplomatů a prominentů. Po několika dnech jsem utekl. Měli jsme prázdný byt ve Strašnicích, tak jsem bydlel tam. Sám. Sám jsem se staral.

Neumím si představit, že by čtrnáctiletému klukovi nebylo aspoň někdy smutno.

Mně smutno nebylo. Někdy mě popadlo nutkání, vylezl jsem na výpadovku a jel někam stopem – kam jsem dojel, tam jsem dojel, ráno tam a večer zpátky. Chodil jsem za školu. Asi to bylo častěji, poněvadž těch výletů, co si pamatuju, bylo hodně. Pokaždé jsem měl takový ten pocit veliké svobody a úžasné zážitky.

A rodiče mi pořád psali, každý týden, a byly to krásné dopisy, držely mě ve správné míře. To, že jsem nepodlehl špatným mravům, bylo určitě díky těm dopisům. Mám je dodnes v garáži, dlouho jsem se na ně nedíval. Asi by mi bylo smutno, kdybych je četl.

Psal jste tátovi například o těch úžasných zážitcích ze stopu?

To jsem mu asi nepsal. Já jsem se moc nesvěřoval. My jsme spolu ani neměli konflikty. Byl to takový šťastný otcovsko-synovský vztah. Bez nějaké samčí nenávisti, jak to někdy třeba bývá. Můj táta byl moudrý člověk.

Co jste po něm zdědil?

Asi cílevědomost. Člověk má věci dotáhnout do konce, to se vyplatí. Cílevědomost je vlastně prospěchářská vlastnost. Nevyhodíte přece něco, do čeho dáte energii. A ještě jsem zdědil schopnost mít radost ze života. Víte, co jsem nezdědil? Smysl pro srandu. Ne že bychom se doma nesmáli, ale pro nikoho v rodině nebyla sranda hlavním očistným způsobem života.

Se synem máte podobný vztah, nebo je komplikovanější?

Asi podobný. Podobný… Generační konflikty jsme spolu měli. Ale to byla doba jeho dospívání. Dnes je to dospělý chlap, přes třicet, už to pominulo.

Váš syn se jmenuje Jirka. Trochu mě překvapuje, že jste se až dosud nezmínil o bratrovi, ten se taky jmenoval Jiří…

Můj bratr Jirka umřel na leukemii. Trvalo to jen šest týdnů. Žádné léky, natož transplantace kostní dřeně, tehdy na leukemii neexistovaly. Rodiče se s ním narychlo vrátili z Číny. S tátou jsme se v nemocnici – stála tam, co dnes ústí Nuselský most do Legerovy ulice – střídali. Jednu noc byl u bratra táta, druhou já. Čekali jsme, až umře. Tu noc, kdy umřel, u něj byl táta. On byl i u toho, když se Jirka narodil v padesátém roce ve Višňové. Dva roky předtím se mi narodila sestřička ve frýdlantské nemocnici, byla nedonošená. Dali ji do inkubátoru, ale protože tenkrát vypínali proud, inkubátor nefungoval a moje sestřička umřela. Proto se naši báli rodit v nemocnici, bráchu táta vlastnoručně porodil doma. Jirka byl nesmírně talentovanej, hrál na housle. Bylo mu čtrnáct, když umřel. Když jsem přišel to ráno do nemocnice, už měl na palci uvázanou cedulku se jménem, všiml jsem si, že měl chlupatý nohy. Byl to už velkej kluk. Maminka si potom na mně vynutila slib, že už nebudu dělat ten nebezpečný sport – horolezectví. Přestal jsem s lezením na českých pískovcích a v Tatrách a začal jsem jezdit na vodu. Později se mi trochu slib vymkl z ruky, když jsem jel na výpravy do Himálaje.

Zůstaňme ještě u studentských let. Byla snad nevázaná?

Samozřejmě jsem měl i na jedenáctiletce kamarády. S Jirkou Perclem a Jindrou Lébrem jsme tvořili nerozlučnou trojici. Asi dost vyhlášenou. S Jindrou jsem, vůbec poprvé v životě, například spal na hřbitově. Byli jsme na výletě a uviděli krásný kostelíček na vršku, a když jsme přišli až k němu, tak jsme si řekli, že tam přespíme. A Lébr si usmyslel, že si to ztížíme. Měli jsme obyčejný stan bez podlážky a postavili jsme ho nad dětským hrobečkem. Já jsem spal vpravo, Jirka vlevo a hrobeček byl mezi námi… Na něm jsme měli věci, ešus a podobně. Kolem půlnoci jsme se začali bát. Pořádně.

Jednou jsme jeli na výlet do jižních Čech na vypůjčené Jawě 250. Všechny peníze jsme dali za benzin a na jídlo nám už nezbylo. Po několika dnech jsme přijeli vyhladovělí do Husince, k takový pěkný hospodě. Vzadu za kuchyní byl kumbál. Potají jsem tam vklouzl, klíč byl v zámku. Byly tam hrnce s mlíkem, basy piva, zavařeniny, šišky chleba, přepravky plné buřtů, od stropu visely svazky cibule – hotový ráj. Popadl jsem bochník a šišku salámu. Seděli jsme před rodným domkem Jana Husa a jedli ten kradený salám. Měl jsem úžasný pocit.

Klukovina, nebo provokace?

Moje polská babička byla hluboce věřící katolička. Jednou se mě zeptala, jestli byl Jan Hus opravdu takový kacíř, jak ji učili ve škole. Zaujalo mě to natolik, že jsem se Husem začal zabývat podrobně.

Pro mě je Hus největší postavou našich dějin. Vyslovil základní a ten nejjednodušší princip pravdy: Když se člověk mýlí, musí to připustit, ale musí k rozpoznání toho omylu sám dospět. Ze všech Husových spisů mě nejvíc zajímaly jeho dopisy z Kostnice. Studoval a hltal jsem je slovo po slově, včetně slavného dopisu Čechům z bosáckého kostnického klášterního vězení: „Také prosím vás, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“ Vůbec mě v dětství a v mládí tajemství vyšších principů zajímala. Proto jsem měl tak rád Smolíkovu postavu profesora ve Vyšším principu. Proto jsem třeba tak miloval Kateřinu Horowitzovou Arnošta Lustiga. Schopnost sebeobětování a činu ve jménu nějaké myšlenky. Proto jsem okamžitě porozuměl Palachově činu.

Takže ten úžasný pocit, který jsem měl, když jsem před rodným domem Jana Husa jedl kradený chleba a salám, byl zřejmě pocit nekonformnosti tváří v tvář velikánu pravdy.

Sebevědomí zřejmě není to, čeho by se vám nedostávalo. Myslel jste si o sobě v mládí, že jste pěkný kluk, na kterém můžou holky oči nechat? Rozmazlovaly vás všechny tetičky, babičky?

Jo, byl jsem dítě lásky. Na babičky jsem měl štěstí. Babička Štětinová mi dělala k snídani bramboráky a nalejvala k tomu čaj do půllitru. Pamatuju si, jak ty bramboráky voněly a čaj byl zlatej. Babička Jechortová, co žila po válce v pohraničí, mě jedny prázdniny přinutila ke sbírání nenáviděných borůvek. Ta práce, než se jenom pokrylo dno kyblíku! Sebrali jsme asi třicet litrů a babička se pustila do zavařování. Když bylo skoro všechno hotovo, zjistila, že do nich dala místo cukru sůl. Myslel jsem, že mě trefí šlak. Babička si navíc sedla ke stolu a začala se smát. Byla k nezastavení. Jak já jsem ji v tu chvíli nenáviděl! Až o mnoho let, možná o desítky let později, jsem pochopil, že to byla moudrá ženská.

Ale vy jste se ptala spíš na slečny, že? Ani nevíte, jak já jsem jako kluk trpěl, že jsem ošklivej. Velmi. Ve vztahu k holkám jsem měl strašný pochybnosti a mám je dodnes.

Proto jste se učil básničky a proto jste se začal chvástat?

Ne, básničky jsem se neučil proto, abych jimi holky oslňoval, i když teda… párkrát jo.

Fungovalo to dokonale.

Chlubte se, přehánějte!

Máte na mysli gymnaziální lásky? Ve spojení s poezií… To bylo asi ve druhém ročníku, do třídy se mnou chodila René Kneifelová, bydlela v Zahradním Městě. Protože mi tenkrát učaroval Apolinaire a grafická poezie, složil jsem báseň. Naklepal jsem ji na stroji a poslal ji René poštou domů.

jak

cítím

dušebol,

když tě vidím

jíti kol, i tak rád

mám duši, tělo tvoje,

ty jsi láska moje, jíž

srdce svoje dám,

teď s bázní

volám

jen

Maminka René, jíž se báseň dostala do rukou, zřejmě nepochopila genialitu použité grafiky a zakázala dceři se mnou chodit. René se později vdala, měla deset dětí, čímž se stala matkou hrdinkou. Už jsem ji pak viděl jen párkrát v novinách.

Zakazovaly často maminky svým dcerám, aby se s vámi kamarádily?

Ani ne. Spíš jsem měl potíže s maminkami kamarádů. Z nějakých důvodů si vždycky myslely, že všecky lumpárny jsem způsobil já, když jsem s tím či oním kamarádem něco podnikal.

Třeba když…?

Třeba když jsme vyráběli bomby. Technicky byly úžasně vymakaný. Nejdřív jsme si vyrobili střelný prach. Ledek, kyselina sírová a dřevěný uhlí se daly koupit v drogerii. Prach jsme nasypali do flašky od šampaňského a řádně zašpuntovali. Špunt ovšem musíte připevnit drátem, aby nevyletěl. Zespodu však nejdřív do zátky zapíchnete zápalku, hlavičkou dolů. Kolem hlavičky namotáte opatrně odporový drátek, od něhož skrze špunt vedou z láhve dráty. Musí být dostatečně dlouhé, abyste se při odpálení bomby mohli někde skrýt. Ve skrýši pak konce drátů připojíte na obyčejnou baterku. Odporový drátek ve flašce se rozžhaví, hlavička zápalky chytne a spadne do střelného prachu. Nádherně to bouchalo.

To zní jako návod pro teroristy.

Taky mě to napadlo, ale tehdy to byla obyčejná klukovina. Jak se svět od té doby změnil. Jako bych dnes naváděl k trestnému činu. Tenkrát bychom nanejvýš dostali pořádný výprask od táty.

Láhev může být děsivá zbraň. Viděl jsem, jak Čečenci používají Molotovovy koktejly proti ruským zbraním. V lahvi je benzin a místo zátky knot z kusu hadru. Knot se namočí do benzinu, a když jede tank, za rohem se zapálí zapalovačem a na projíždějící tank se láhev z bezprostřední blízkosti hodí. Viděl jsem v roce 1995 čečenské kluky přiskakovat s hořící lahví v ruce až k tanku. Snažili se láhev vhodit dovnitř průzorem. Proto ruští tankisti začali ve městě tak často používat periskopové vidění.

Dostával jste od rodičů „apanáž“? Vaše zájmová činnost přece jen nějaké peníze vyžadovala, nebo ne?

Bydlel jsem a jedl zadarmo a měl jsem kapesné. Měl jsem slabost pro divadlo. Začal jsem tehdy statovat v Národním, kde dělal můj vzdálený bratranec maskéra. Honorář byl tehdy celých dvacet korun za představení. A navíc jsem viděl zblízka všecky ty české velikány – Marii Tauberovou, Ivo Žídka, Karla Högera, Jiřinu Petrovickou, pana Smolíka, Peška…

Taky jsem byl ochotník. Ve Strašnicích, hned vedle kina Vesna, stál slavný hotel Menton, už ho zbourali. Byla to kdysi proslulá zájezdní hospoda s kaštanovou zahradou, vlastně už mimo Prahu. Tam jsem hrál své malé a velké role. Například Vavřenu ve Filozofské historii. A Vocílku ve Strakonickém dudákovi.

Jak jste se v té roli cítil?

Naprosto skvěle. To mi šlo dokonale: „Peníze jsou pány světa, dukát, to je pravý rek, a co někdy stovka umí, to by člověk sotva řek.“

Nezahrál jste si nějakou divadelní roli v životě?

Někdy mám pocit, že celý můj život je veselo-smutnou divadelní rolí.

Píšete si ji sám?

Píšu si ji sám, jen někdy zapomenu text a děj se pak ubírá jinudy.

Máte herecký talent?

Vůbec ne. Já si pamatuju na jeden neúspěšný den, nejneúspěšnější den mého života. Ten den jsem dělal zkoušky na novinářství na filozofické fakultě a oni mě nevzali. A tentýž den, poněvadž jsem byl herec ochotnického divadla, kde lovili asistenti režie herce-naturščiky, jsem skládal kamerové zkoušky do nějakého filmu. Měl jsem „zkušebně“ vyznat lásku nějaké děvě, což natáčeli. A když jsem ji tam tak objímal, viděl jsem, jak se ten režisér chytá za hlavu. Uplivoval opovržlivě a říkal: „To vás tam učí v tom hotelu Menton? Strašná bída českého ochotnického herectví!“ A vyhodil mě. Takže jsem se nestal slavným českým hercem.

Která role je ta vaše?

Že byste narážela na moji ješitnost? To je přece krásná chlapská vlastnost. Ješitnost, ne chvastounství. Učil jsem se zpaměti Cyranovy monology, jak z Vrchlického překladu, tak z úžasného podání Jaromíra Johna. Když mohl pán z Bergeracu, proč bych nemohl já? Byl to ješita ješitů, a přece to byl krásnej člověk. Já jsem Cyranem v životě, pokud jde o podobu i co se týče těch strašných pochybností, které v sobě měl, a které jsem já zakrýval fanfarónstvím. Promítnout se do Cyrana je strašně jednoduchý a dělají to tisíce mladých kluků víc než sto let. Cyrano přeci nepsal Kristianovi jeho milostné dopisy Roxaně proto, aby mu pomohl, psal je proto, že potřeboval vyslovit svůj cit a okolnost velkého nosu mu jiný způsob vyslovení nedovolila. V tom je jeho velikost. Nakonec byl odměněn.

Ale přece právě proto, že s odměnou nepočítal?

Člověk nemůže v životě kalkulovat s tím, že se mu jednou něco vrátí. Dělá to, co mu zrovna jeho přemýšlení a cit dovoluje, přikazuje. Úžasná postava, Cyrano-ješita.

Mám ještě další velké vzory plné ješitnosti. Je to například Řek Zorba. Já bych chtěl být Řek Zorba za deset let, až budu v jeho věku. Vzít peníze na uhelnej důl, probendit je s holkama, pak je někde schrastit a vrátit se k zodpovědnosti a vědět, že to tak mělo být. Vědět, co je radost ze života. Jednou jsem řekl tátovi, když mu bylo tolik, kolik je asi dneska mně, že mi připomíná Řeka Zorbu. A táta byl tak strašně potěšenej… Můj táta byl Řek Zorba a Cyrano dohromady. Navíc měl mnohem větší frňák než já.

Chtěl jste se vždycky tátovi podobat?

Táta měl na mě silný vliv, poněvadž měl můj respekt. Miloval jsem ho, chtěl jsem se mu podobat, velmi. Ale ty nejzákladnější věci, smysl pro spravedlnost, nepoužívání falše a smysl lásky – to všechno jsem měl od maminky.

Váš otec byl komunistický kádr? To slovo ve mně vzbuzuje představu člověka řekněme pronášejícího marx-leninské fráze a podobně. Ale na vašeho otce mi nějak nesedí. Jaké měl vzdělání?

Vystudoval před válkou vojenskou akademii v Hranicích. Chtěl se stát důstojníkem, ale armádu mu v roce 1939 zrušili. Po válce vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Byl všestranně vzdělaný a perfektně ovládal angličtinu, němčinu, francouzštinu a ruštinu, což se mu po roce 1969, když ztratil práci, hodilo. Až do smrti se pak živil překládáním nudných technických textů.

A vaše představa není úplně přesná. Jako diplomat byl otec především odborník, nebyl nikdy stranický kádr ani funkcionář. Rád bych vám připomněl, že před válkou byla velká část československé i evropské intelektuální elity orientovaná levicově a spousta evropských kulturních velikánů byla členy komunistických stran.

Když se váš otec stal diplomatem v Číně, byla to pro vás, studenta, velká příležitost procestovat exotickou zemi?

Letěl jsem tam na prázdniny, přes Moskvu, vůbec poprvé v životě letadlem. Bylo to Tu-104 a já měl nábožný pocit z toho ticha, s nímž plulo nad mraky. Ale nejvíc mi utkvělo v paměti, že vedle mě seděl na sedadle tenkrát mladý Vlastimil Brodský, jehož Hajaja byl u nás slavnější než Greta Garbo. Povídal si se mnou a já jsem byl u vytržení. Vlastně celé prázdniny jsem nevyšel z nadšení.

Bylo mi šestnáct a chtěl jsem vidět všechno. Zorganizoval jsem si velkou vlakovou cestu: Peking, Šanghaj, Kanton, nahoru zpátky přes Wuchan. Tenkrát nebyly v Číně žádný hotely. Jen ve velkých městech jeden hotel Inturist pro cizince – povinný, podle sovětského vzoru. Prohlédl jsem si město, sedl do vlaku a jel dál. Byly to staré anglické vagony s dřevěnými lavicemi, na noc jsme si pod ně prostřeli noviny a spali jsme na nich.

Ve vlaku jsem se naučil dvě písně. Číňani milují rámus, v amplionu neustále vřeštěla píseň Š-chuej šui chao, což znamená Socialismus je dobrý – její melodii znám dodnes. A druhou mě naučil jeden čínský student, byly to Podmoskevské večery. Většina studentů tenkrát mluvila rusky a Večery byl šlágr, který pohltil celý tehdejší komunistický svět včetně Číny.

Kormidlo držel velký Mao, jakou Čínu jste viděl?

Rok 1959 – to bylo období Velkého skoku. Mao se rozhodl, že předběhne Ameriku ve výrobě železa na hlavu. A já viděl z oken vlaku, který jel nocí z Kantonu na sever, jak celá krajina září světýlkama. To byly malé hliněné pece na výrobu železa. Každá komuna měla za úkol vyrobit tolik a tolik tun. Vyrobená surovina, která se často železu moc nepodobala, se shromažďovala, tuny železa se sčítaly a tím vznikly ty rekordní cifry, kolik železa Čínská lidová republika vyrobí. Považoval jsem to za úžasný plod lidského ducha, že je možné tímto způsobem předběhnout i takový kolos, jako jsou Spojené státy. Jen na to jít s fištrónem, říkal jsem si.

Až o takových třicet let později jsem se dozvěděl, že v té době byl v Číně největší hladomor moderních dějin, při kterém umřelo asi dvacet milionů lidí. Představte si, že jsem projel celou Čínu napříč tam a zpátky a vůbec nic jsem nevěděl. A nevěděl o tom nikdo z mého okolí. Já jsem se jako puberťák kamarádil v Pekingu s dětmi britských diplomatů, které byly třeba starší než já, ale ani ty nic nevěděly, ani jejich rodiče. Nevěděl to tehdy asi nikdo ve světě. Oni to dokázali dokonale skrýt. Detaily o této katastrofě jsem se dozvěděl až o čtyřicet let později, když jsem točil filmy v Hongkongu. A jak to všechno bylo opravdu, se dozvíme, až půjdou od válu komunisti v Pekingu.

V roce 1959 Čínská lidová republika slavila 10. výročí existence. Zdá se, že od počátku vaší dráhy cestovatele nemusíte události vyhledávat, samy vás přitahují. Co vám řekl Mao-Ce tung?

Chápu, že si ze mě děláte šprťouchlata, ale tentokrát máte smůlu, neboť Velikán se mě dokonce dotkl! V Pekingu byly skutečně oslavy desátého výročí založení Čínské lidové republiky. Na náměstí Nebeského klidu byly obrovské tribuny a vysoko nahoře stál Mao. Pod ním dole byly tribuny pro nižší kategorie, jako byli velvyslanci a podobně. Stáli jsme tam s tátou a najednou se veliký Mao sebral a sešel po takovejch schůdkách. Kráčel po tribuně, tu a tam někomu podal ruku… A najednou došel ke mně a už třese mou pravicí. Dlouho jsem si ruku nemyl. Zlaté slunéčko.

Opravdu jste byl tak nadšen soudruhy a „hospodářskými zázraky“, které jste v Číně viděl?

Vy jste to špatně pochopila. Já nebyl nadšen žádnými soudruhy, mně mohli být i tenkrát všichni političtí hlavouni ukradený. S Maem se chlubím jen proto, že to byla velká historická postava, a stejně bych historku vykládal, kdyby mi náhodou podal ruku Napoleon, Stalin, Hitler nebo Lincoln. Mě v Číně uchvátil rozměr experimentu, který sliboval zničit v zemi bídu. Jako zázrak připadaly čínské experimenty v té době mnoha lidem na světě. Víře v sílu lidových mas propadali jiní borci, včetně elity evropských levicových intelektuálů, natož šestnáctiletý kluk. Mimochodem, je škoda, že se to nepovedlo, že se takto zázraky nedají dělat. Bohužel to nejde. Lidi nemůžou udělat víc, než mají v nebeských knihách napsáno. Cesta do pekla je dlážděná dobrými předsevzetími. Politický voluntarismus se ukázal jako nefungující. Komunismus byl strašlivý omyl, proto tak strašlivý, že dokázal používat k prosazování svých cílů zločin a tvářit se přitom, jako by se to dělo ku blahu všech.

Přišla šedesátá léta, doba procitání z iluzí komunistického „sociálního inženýrství“. Začaly se prasklinky vašich pochybností spojovat v trhliny?

Jen pomalinku, přispěl k tomu třeba spolužák nebo pan učitel z Ruzyně, ale nejdůležitější pro mě byly knihy, které se mi dostávaly do rukou. Samizdatový Solženicynův Gulag ve dvou dílech. Když se ke mně knížka dostala, četl jsem ji celou noc. To byla jediná kniha, kterou jsem přečetl bez přerušení, takže jsem do rána nespal. Těsně před maturitou v roce 1961 se mi dostalo do rukou samizdatové vydání Orwelovy knihy 1984, která na mě zapůsobila víc než Farma zvířat. A pochopil jsem, o čem to je! Pokud se o tom, co chtěl Orwel vyjádřit, vůbec oficiálně někde mluvilo a psalo, pak jako o nejmenovaném systému, který je nelidský, který ničí člověka. Ministerstvo lásky a O’Brien jsou projevy fašismu, něco jako jihoamerický diktátorský režim. A já pochopil, že to je to, v čem žiju já. Nejstrašnější a rozhodující moment pro mě byl okamžik, když hlavní hrdina knihy říká O’Brienovi: „Všechno mi můžete vzít, ale nemůžete mi vzít mou lásku.“ Na ministerstvu lásky dokázali zjistit slabinu každého. Hlavní hrdina se bál krys. Následuje ta strašná scéna, kdy mu zavřeli obličej do krysí klece a hladové krysy vypustili. A on věděl jasně, co má říct, a křičel: „Udělejte to jí, udělejte to jí!“ Vzali mu i lásku. To bylo hrozný, mě to tenkrát strašně vzalo. Byl to moment, kdy jsem pochopil, že systém, ve kterém žiju, je špatný. Od tohoto momentu byl už jen krok k poznání, že je systém třeba změnit.

Změnit?

Ano, změnit. K myšlence, že je ho třeba odstranit, jsem měl ještě moc daleko. Měl jsem v sobě exaltovaný smysl pro spravedlnost, který mi dala výchova. Smysl pro spravedlnost proletářskou i pro spravedlnost buržujskou. A mladou touhu bouřit. V pokoji jsem měl velký portrét Che Guevarry a šíleně jsem ho obdivoval za to, že se z něj nestal po vítězství revoluce ztučnělý ministr a že dokázal odejít z Kuby brát se za věc ponížených.

Může mít vůbec spravedlnost nějaké přívlastky? Být proletářská, buržujská…

I chuďas i bohatec mohou mít svůj smysl pro spravedlnost. Z toho pohledu může mít slovo spravedlnost nejrůznější přívlastky. Spravedlnost s velkým S může být jen výsledkem jejich vzájemné aproximace.

Mluvili jste o Orwelovi i s tátou?

Mluvili, ale on byl za mnou o krok pozadu. Protože byl inteligentní a vzdělaný, věděl, že je něco v nepořádku. Ale nedokázal připustit, že Orwel je podobenství světa, který pomáhal vytvořit. Mě takhle minulost netížila. Já si myslím, že táta socialismu věřil do poslední chvíle. Až do okamžiku vstupu sovětské armády. To pro něj bylo strašné zklamání a popření celého jeho života.

Jaro 1968 znamenalo uvolnění společenského života. Co z toho jste prožíval vy? Třeba první majáles…?

Šel jsem tenkrát v průvodu po nábřeží Vltavy přímo za vozem, v němž seděl Alan Ginsberg jako král majálesu. Křičeli jsme tenkrát: „Jezte ruská vejce, vejce našich přátel!“ Připadal jsem si strašně odvážně a věděl jsem, že se něco bude měnit. Navíc jsem měl v sobě jakýsi pocit štěstí, že jsem u toho. Bylo to zcela intuitivní, protože jsem nebyl víc než student, jeden ze spousty ostatních. Byl jsem čtyřiadvacetiletý kluk, měl jsem spoustu zájmů, jezdil jsem na hory, školou jsem prolejzal jen tak tak. Nebyl jsem revolucionář ani spisovatel. Celé pražské jaro roku 1968 jsem cítil jako naději k velké změně, ale nevěděl jsem k jaké.

Takže když se stal prvním tajemníkem Dubček…

Já si taky myslel, zrovna tak jako Dubček, že socialismus s lidskou tváří může být řešením. Rozumíte, já si v té době neuměl absolutně představit, že se může něco změnit. Pro mě byl komunismus v Sovětském svazu něco, co je absolutně navždycky. Myslel jsem si dokonce, že všecky takové ty trampoty a těžkosti a prosakující zprávy o zločinech, třeba o stalinských koncentrácích, jsou taková daň, kterou my, kteří milujeme socialismus a považujeme ho za spravedlivou cestu pro lidstvo, platíme. My jsme ti, kteří neseme tíhu světa, co nakonec skončí zničením kapitalismu na celém světě a nastolením spravedlivého řádu. My platíme tím, že stojíme třeba frontu na maso. My jsme byli ti hrdinové, kteří to celé nesli na svých zádech.

Táta říkával, že když se kácí les, lítají třísky, to si pamatuju. A když doma byly nějaké debaty na toto téma, tak právě o tomhle se rodiče dohadovali. Maminka říkala, že ani nejvznešenější myšlenka nemůže ospravedlnit byť jedinou třísku. V mém pohledu na svět začal postupně převažovat její smysl pro spravedlnost, ne tátův.

Napadlo vás někdy, že jste byl prominentní dítě?

Já jsem nikdy prominentní dítě nebyl. To bych musel mít nějaké výhody a ty neměly vlastně z čeho plynout. Táta se nikdy ani náznakem nepokusil vyžádat pro mě nějakou protekci, protože to nebylo v jeho stylu. Nebylo například v jeho stylu zavolat nějakému hlavounovi a říct mu: „Soudruhu, potřeboval bych kluka dostat na fakultu.“ Mimoto nikdy nebyl v pozici hlavouna, jemuž je třeba vyjít vstříc. Byl obyčejný člen strany, nebyl funkcionář. Bydleli jsme v nejmenším panelákovým bytě, měl něco přes čtyřicet metrů. Ani v nejmenším jsem prominentnost nemohl pociťovat, protože žádná nebyla.

V období pražského jara byl váš otec velvyslancem na Cejlonu, využil jste té příležitosti podobně, jako když byli rodiče v Číně?

Na Cejlonu jsem nebyl. Samozřejmě, že mě rodiče zvali, ale mně bylo proti srsti tam jet jako velvyslanecký synek na dovolenou. Nebyl jsem tam, ani když po Cejlonu několik měsíců spolu s otcem cestovali Hanzelka se Zikmundem – od té doby se pak s tátou léta přátelili. Já jsem H+Z obdivoval. Afrika snů a skutečností byla mojí biblí. Chodil jsem na jejich přednášky ve zbožné úctě a samozřejmě mě napadlo, že bych chtěl být jako oni. Chtěl jsem probít vlastní výpravu na Sibiř, to nedokázal kdekdo. Takže jsem se na Cejlon nepodíval. Rodiče naléhali, ale já už si v té době korespondoval s Voloďou Neustrojevem, vynikajícím ruským vodákem, a plánovali jsme, že splujeme Katuň a Čuju na Altaji, nádherné řeky, tenkrát ještě panenské.

Splout Katuň byla dost velká, náročná výprava. Pročetl jsem spoustu knih o Altaji, všechno, co napsal Sapožnikov, což byl největší ruský altajský cestovatel carských dob. Neustrojev mi psal, že naši korespondenci nejspíš kontrolují. Asi se tajné služby divily, odkud znám tolik podrobností o krajích na čínské hranici. Altajští policajti o Sapožnikovovi nejspíš neměli ani tušení.

Katuň je nádherná řeka, vodácky velmi vděčná. Jak jsme byli v mladistvém rozletu a při síle, přidali jsme si ještě výstup na Běluchu, nejvyšší horu Sibiře. Pod ní, přímo pod Geblerovým ledovcem jsme dali kajaky na vodu a pluli do „civilizace“. Spluli jsme Katuň celou od pramene až do Bijska. Byl to prvosjezd. Tenkrát ještě existovaly panenské řeky.

Na horním toku nás jednou zastihla povodeň. Řeka unášela vzrostlé borovice vyrvané i s kořeny. Všichni jsme se na jednom úseku cvakli – i borec Něustrojev i jeho žena Lia i zkušený Štěrba, můj dobrý přítel, i Arkáša, Něustrojevův žák. Byli jsme na zmrznutí. Najednou se objevil na břehu srub a v něm, jako v pohádce, manželé. Byli odněkud z Leningradu, pravděpodobně sem zdrhli před zákonem. Tak to bylo v Rusku vždycky – když někdo musel vzít roha, usadil se na pasece, postavil srub. Tihle manželé žili úplně soběstačně, chovali včely, lovili ryby, stříleli medvědy. Bydleli jsme u nich asi pět dnů. Krmili nás medem a napájeli samohonkou. Pak kořalička došla a on řekl, ať chvilku počkáme, že přiveze láhev od sousedů. Sedl na koně a vrátil se asi za tři dny, poněvadž ten soused bydlel sto kilometrů odtamtud za nějakým průsmykem. Byli obdivuhodně soběstační. On si například sám odléval kulky do patron, ládoval patrony střelným prachem, kulky tam usazoval a střílel jimi vysokou i vlky. Byl to krásný modrooký obr. Impozantní postava, což vyniklo obzvlášť v černé bani. Tehdy jsem v ní byl vůbec poprvé v životě. On polil rozžhavené kameny štoudvičkou, bušil do nás březovými věniky. My jsme se plazili bez dechu po podlaze, skoro umírali a on v pohodě seděl na horní lavici, zpíval si a mlátil se metlami. Když jsme už opravdu nemohli a vypotáceli se z baně, teprve „pořádně“ roztopil a poléval kameny. Prostě nás ponižoval. Už je na pravdě Boží. Po letech jsme se dozvěděli, že ho jeho žena zastřelila. Možná zrovna jeho vlastní kulkou.

Bílé břízy, stříbrná řeka, sibiřská vatra…

Úžasný. Jiskry lítají… Noci na vodáckých výpravách byly nádherný, pořád cítím ten kořen borovice pod hlavou. Kouřili jsme machorku. V šedesátých letech nebyly v Rusku cigarety všude k mání, dělali jsme si většinou kozí nožku. To se z novinového papíru, ten je nejlepší, ubalí kornoutek, nasype se do něj tabák a pak se smotek zalomí do tvaru fajfky. Machorka byla nejlepší, když se ubalila z novin s obrázkem – tiskařská čerň, to bylo nejlepší pošmáknutí.

Jste romantik?

Ne. Mě spíš než emocionální vzruchy přitahovalo poznání. Já jsem na vodu nejezdil kvůli velkým vlnám, peřejím, válcům a jiným technickým obtížím…

Opravdu?

Tak dobře, to taky, hlavně zpočátku, ale romantické zážitky vyplývají z okouzlení vodním živlem právě tak jako z nekonečnosti tajgy, velikosti pouště, nebetyčnosti hor. Mě v tajze a v poušti, na horách a na řekách zajímali spíš lidi. Řeky jsou přirozenou cestou, po kterých se dalo hezky plout, někde zastavit, postát. Vždycky jsem někde něco objevil. Lidi žijí všude, i v tom největším močálu. Člověk vidí věci dost neromantické, smutné – celé nárůdky ničené alkoholem, drancování lesů… Když vidíte obrovské prostory vykácené japonskými konsorcii, která na to mají koncesi – to jsou smutné věci. Romantika, to je jenom povrchní smutek. Tenhle je opravdový. Ne, romantik nejsem.

Tak sentimentální?

Někdy k tomu asi mám sklon. Vždycky na to přijdu pozdě, že jsem sklouzl k plačtivosti. Člověk něco napíše a zjistí, že se vytratila potřebná civilnost. Pak se za to stydím. Mám k tomu prostě sklony, k heroizaci, patosu. Ale zase si myslím, že je to lepší než být cynik. Na druhé straně vím, že je mnohem účinnější být civilní, když chcete někomu něco sdělit. Sentiment je špatná vlastnost.

Z Katuně jste se vraceli v srpnu 1968 přes Čiernou nad Tisou…

V Čierné pochodovali po nádraží českoslovenští vojáci, zaháněli nás od okýnek vagonu. Teprve když jsme dojeli do Prahy, jsem se dozvěděl, že se tam konala jedna ze schůzek Brežněva s Dubčekem. Dubček dostal ultimátum. Pak to šlo ráz na ráz, přišel 21. srpen. Pracoval jsem v Černošicích, jel jsem z práce vlakem, a když jsem chtěl na Smíchově přejít železniční most, už to nešlo. Stál tam ruský voják a díval se zle. Pak jsem strávil ten děsivý týden v Praze na ulicích. Jak jsem byl ze Sibiře rozmluvený rusky, chodil jsem po městě a pořád opakoval vojákům stejnou otázku: „Počemu vy zděs?“ Hořel tank před rozhlasem, fasáda Muzea byla rozstřílená, lidi na vojáky křičeli a já jsem slyšel jednoho, jak říká svému spolubojovníkovi: „Posmotri, kak narod nastrojen protiv nas.“ – „Podívej se, jak je celý národ proti nám.“ Nečekali, že odpor bude tak všeobecný. Chodil jsem s trikolorou na klopě a u Vltavy jsem se mezi podskalskou celnicí a Palackého mostem ocitl v přestřelce. Někdo odkudsi vystřelil a ruští vojáci, jak byli vyplašení, začali pálit. Schovali jsme se za transportér. Najednou vyjel náklaďák s prapory, vezl raněné, kteří to v té přestřelce koupili. U Palackého sochy mi ruský voják píchl samopal do břicha, ukázal na trikoloru a řekl: „Sundej to!“ Já jsem trikoloru sundal a dodnes se za to stydím. Myslím, že je skoro povinnost se za takové ponížení stydět.

Takové drobné příběhy si člověk transponuje do svých celoživotních postojů. Dnes například vím, že kdyby došlo k té situaci jako v roce 68, už bych hledal způsob, jak vzít do ruky zbraň.

Pozice našeho státu byl také ústup před strašlivou silou. Takže troška studu za to, že jsme se nebránili, by byla na místě. Týdenní odpor na ulicích byl obdivuhodný. Bylo to spontánní, velkolepé… Zlomení přišlo až potom. Rozštěpili společnost a tím zlomili odpor. To je staré imperiální schéma, schéma všech okupačních armád a všech velkých historických znásilnění. Zmáčknout společnost tak, aby sama sebe oslabila a rozdělila se. Pak se lépe ovládá.

Ale nebyl to jenom tlak zvenčí. Já si naprosto přesně pamatuju na plačícího Dubčeka, jak sděluje národu, že souhlasí s dočasným pobytem vojsk. Vy jste to necítil jako zradu?

Já jsem to taky cítil jako zradu. Já jenom mluvím o svém osobním postoji. Jsem dalek toho Dubčeka odsuzovat, že podepsal v Moskvě tu potupnou smlouvu. Žil jsem dlouho v Rusku a dovedu si představit, jakým tlakům byla československá, v poutech unesená delegace v Kremlu vystavena. Ale Františka Kriegla, který ji odmítl podepsat, obdivuju. To musí každý sám za sebe.

Ale pamatujete se přece: „Jsme s vámi, buďte s námi!“

Dějiny jsou mnohem nemilosrdnější než jeden každý z nás. Ty nakonec všechno přesejou a ukáže se, kdo měl charakter a kdo ho neměl. Ale ať to dělají dějiny, já nechci nikoho hodnotit.

Váš otec byl z postu velvyslance na Cejlonu odvolaný v červenci 1969. Byl tedy „pomýlený“, pochopil bratrskou pomoc jako okupaci?

Tátovi jsem někdy 22. nebo 23. srpna poslal do Colomba telegram. V textu bylo něco takového mladistvého jako: „Nedáme se.“ Možná ten telegram sehrál roli v tom, že táta poskytl nějakým cejlonským novinám interview a v něm vstup vojsk označil za okupaci, se kterou nemůže souhlasit. S nikým se neradil a na žádné pokyny ústředních výborů nečekal. V té souvislosti si vzpomínám, že když jsem byl v roce 1975 na vodácké výpravě na Indu, spali jsme jednu noc v Islámábádu, kde nás nechali přespat v garáži našeho velvyslanectví. Potkal jsem tam bývalého tátova kolegu z ministerstva zahraničí, který ve státních službách zůstal. Říkal mi: „Pane Štětino, vždyť ten váš táta byl takovej chytrej člověk. Jak to, že nedokázal situaci v roce 1969 dobře odhadnout?“ Toho chlapíka ani na okamžik nenapadlo, že šlo o čest, o zásadní životní postoj. Považoval mého otce za popletu, který neodhadl situaci.

Přiznám se, že mě trochu překvapilo, že jste byl v partaji.

Vstoupil jsem do KSČ v roce 1968. Byl to u mě projev snahy mladýho člověka na něčem se podílet. Tenkrát těch možností moc nebylo, žádné kluby, žádné nezávislé noviny. Nic takového jako dnes. A když člověk byl mladej a blbej a nadšenej a chtěl něco dělat, jediný prostor, kde se skutečně něco odehrávalo, kde člověk mohl na něco působit, byla strana nebo svaz mládeže – což nebylo nic jiného, než mladá partaj. Ani tak nezáleží na tom, jestli člověk v partaji byl, nebo ne, ale jak se projevil, když se lámal chleba. Nestydím se za to, že jsem byl v té době členem KSČ, moje pohnutky byly čestné a vyplývaly z prostého altruismu. Stydím se za to, že k otevření očí jsem potřeboval tak děsivou ránu, jako byla okupace. U prověrek jsem řekl: „Nesouhlasím.“ A automaticky jsem byl vyloučen z KSČ. Nikomu nevyčítám, že řekl: „Ano, souhlasím se vstupem.“ Já jsem byl kluk, ještě jsem ani pořádně nevěděl, co chci dělat, neměl jsem ještě děti a v podstatě mi o nic nešlo. To se lehce revoltuje.

Nedokážu odsoudit ani ty, co vstupovali do KSČ v sedmdesátých, a dokonce osmdesátých letech. Mám mezi nimi řadu kamarádů. Ale takového malého pocitu opovržení se vůči nim zbavit nemůžu. Protože v té době tam mohl vstoupit buď člověk hloupý, nebo prospěchář. Už v tom nemohla být ta naivita vlastního nastavování kůže a vlastní snahy něco udělat. Ale tento můj soud je možná taky trošku nabubřelý, a dokonce je nafoukaný i ten pocit lehkého opovržení. Především musí soudit každý sám sebe.

Proč jste čekal až na vyloučení, proč jste legitimaci nepoložil sám?

V té zoufalé situaci obecného znásilnění byla vylučovací komise něco jako soud, před kterým člověk mohl říct veřejně ne. Před „senátem nepomýlených“ se odpovídalo na jednu jedinou otázku: Souhlasíte se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa? A tam jsem mohl říci jasně: „Nesouhlasím.“ Byl to směšný a ponižující tribunál, ale jedna z mála instancí, kde bylo možné vyslovit nesouhlas, projevit vzdor.

Hlavně po listopadu se rozvíjely debaty, jestli pražské jaro nebylo čistě komunistickou záležitostí, jakýmsi palácovým převratem.

To není pravda. V celé společnosti probíhalo velké hnutí – v ústavech, ve spisovatelské obci, mezi studenty i ve fabrikách – to nebyla jenom vnitrostranická záležitost. Samozřejmě to partaj dokázala zneužít, ale pražské jaro byl celonárodní pohyb. Většina lidí chtěla změnu a doba ke změně dozrála. Už tenkrát byli lidi, kteří měli jasno, a nikdy si o komunistických ideálech nedělali iluze, ale já jsem k nim tehdy nepatřil. Chtěl jsem, byť naivním, mladistvým způsobem, pouze napomoci změně. Každý mladý člověk někdy chce dělat dějiny. Už tehdy se připravoval listopad 1989. Jaro 1968 bylo dobou celonárodního odporu.

Některé iluze vám ale zřejmě zůstaly? Někde jste se zmínil, že jste byl o téměř dvacet let později oslněn perestrojkou.

Já jsem jí oslněný skutečně byl. Viděl jsem v perestrojce cestičku ven, ke spravedlnosti. Oslněni byli i jiní borci ve světové politice, a já si myslím, že docela po zásluze. Perestrojka byla labutí písní komunismu a předehrou k jeho pádu. Také za ni dostal Gorbačev Nobelovu cenu a s ní vzbudil na Západě nebývalou vlnu gorbymánie. Však to taky komunisté v Rusku nemohou Gorbačevovi zapomenout. A nejenom oni, i ruští nacionalisté.

Do Ruska jste jezdil i po srpnu 1968. Jak na vás působily „družby“ a komsomolci, vítání soudruhů v přístavech?

Často se stalo, že kdesi na Sibiři přišli místní komsomolci a vítali nás chlebem a solí. Když jsme se v jednaosmdesátém plavili po Obu na plachetnicích, byli jsme exotické postavy zdaleka, z ciziny. V těch končinách se celé dějiny nic podobného jako plachetnice pod cizí vlajkou neobjevilo. My jsme se mohli smát té obřadnosti, ale já nevidím nic špatného na tom, že nějaká holka přišla s kytkama a vítala nás ve vesnici jménem základní organizace Komsomolu v Horní Dolní. Nám to připadalo strašně srandovní, ale pro ně to směšné nebylo. Někdy to bylo z poloviny upřímně „soudružské“ a z poloviny prostě lidsky přátelské. Falešná komsomolská nabubřelost nás obtěžovala a odmítali jsme ji. Ale když jsme někam přijeli, museli jsme se ohlásit orgánům nejrůznějších sovětů, selsovětů, gorsovětů, oblsovětů či jak se všechny ty úřady jmenovaly. Oficiality jsme přestáli. Jezdili jsme na Sibiř za úplně jinými lidmi. V knížce Od pramenů k oceánu, kterou jsme psali společně s Otakarem Štěrbou, máme fotku, která se jmenuje „Naše pomocnice“. Jsou na ní takové hezké holky v plavkách na naší palubě. Musely být komsomolky, nebyly tam tenkrát dívky, které by jimi nebyly. Myslíte, že jsme v okamžiku, kdy se dělala ta fotka, přemýšleli, zda jsou naše pomocnice v Komsomolu, či ne? Když fotografii viděly naše manželky, koukaly se na nás trochu s úsměškem.

Asi znají své pappenheimské?

No když chtěly holky svézt, tak jsme je svezli.

Svedli?

Svezli.

Odna bukva a čto značit.