Práskači, delírium a kouzlo nechtěného

Komunisté chtějí revoluci, Zelení ji dělají“, míní Karel Kříž (Česká média 21. 3.). To se dnes rovná udání. Kdo o revoluci jen hlesne, koleduje si o malér. Jako za Metternicha. Ta udání sbírá i Senát. Zřídil na to protikomunistickou komisi. Talibán jaksepatří. Žije si nad poměry. Předseda bere 4,5 násobek minimální mzdy. K tomu senátorský plat. Z bývalé „nomenklatury“ je i Martin Mejstřík, jeho Cyrano a Sancho Panza (s grimasou Saint-Justa). Co mají ale s „revolucí“, o níž neradno ani mluvit, společného Zelení? Na západ od nás hodně. Tam buší i do sociální demokracie. Buší do ní zleva. U nás to nehrozí. My máme „zelené“. Kompars „noci dlouhých nožů“. Ztratit je „chlap s gulama“, musí od válu. „Zelený“ je i Jaromír Štětina, senátní imám antikomunismu. Svatá prostoto! I spodní patro galerky ví, že práskat se nedá hlavou proti zdi.

Práskačů jsou tu mraky. Kam se hrabe „charta“. Všem oči nezalepí. Mnohé se teprve otvírají. Až teď, u snědeného krámu. Pod stohy dluhů. Úplný striptýz „neviditelné ruky trhu“ teprve začíná. Karel Kříž ji má za Ducha Svatého. Komu ta pracka nedá ani práci, spílá mu za „darmožroutství“ („v pohodlí sociálních dávek“). Chce zrušit „zdravotnictví jako samoobsluhu bez pokladny“. Cokoli brání v rozletu „osvědčeným strukturám tržního hospodářství“, má za – „patologický tlak“. Tržní chaos drancuje nejen lidi. Eutanázií hrozí i přírodě. Zkrotit ho žádá i Clintonův vice- Albert Gore. Zato Křížův talmud je z betonu.  „Tržní hospodářství“, zdá se mu v jurodivých snech, „přispívá ke zlepšení životního prostředí“. Nabízím autorovi dárek. Úplně gratis. Ta studie tržních fanatiků vyšla v Americe. Globalizaci, praví se v ní, by stačily jen 1,5 – 2 miliardy lidí. Stačí dořešit, co se zbytkem.

U nás to má o háček víc. Tady se už počítalo s každým. V práci i na penzi. S kulturou i rekreací. I s nejnáročnější léčbou zadarmo – a bytem za pár stovek měsíčně. Z toho má Koniáš kopřivku. Jako ji míval z Kralické bible. Osmnáct mu bylo dávno. Jak to bylo doopravdy, už pamatuje. Ďábla musí vymítat i v sobě. Umí to jen v těžkém deliriu. Tak úporná samohana duše (míněno v autoerotickém smyslu) se jen tak nevidí: „Cesta českých bolševiků“, drmolí si náš jogín, „je cestou bídy a strachu“; „mají šílenou minulost“; „za příznivce jen hlupáky, lidi s pokročilým Alzheimerem“, „konzumenty politických  hesel, jaká konvenují jejich hrbolaté duši“. Ba co víc: „čeští bolševici jsou totiž mrtví“. Takže „aktuálně destruktivní“ – už tohle člověk při smyslech neřekne – jsou„politické praktiky socialistů a Zelených“…Tušit, kde autor úřaduje a kde bydlí, volám hasičům. Aby mu pod okna natáhli plachtu. Počátkem 50. let to nestihli. Bylo to v Americe. Jednomu z ministrů se tam zdálo, že za každým rohem číhá „bolševik“. Tak ho to vzalo, až skočil z okna. Po hlavě.

Patřím k těm, kdo autora trýzní v nočních můrách. Píši mu z Prahy. A ne ze záhrobí. Alzheimera nemám. Ani hrbolatou duši. V třídní nenávisti s ním soutěžit nehodlám. „Cesta strachu“? Tolik, jako dnes, ho tu nebylo dávno. Už od poloviny 40. let. Lidé se za něj stydí. Rozežírá jim duši. Tolik pacientů tu psychiatrie ještě neměly. Naše že je „cesta bídy“? Kdo musí takhle lhát, je na tom hodně špatně. Bída tu totiž vymizela až za „bolševika“. Poprvé – a zatím naposled. Teď se sem vkrádá zpátky. Už proto to nemůžeme vzdát. My v lidech nevidíme zboží. Účetní položky, jako liberální ekonom.

Nejlepší na závěr. Tak parádní kouzlo nechtěného umí jen delirium. Takhle zní v podání Karla Kříže : „České země se tradičně hemží různými věrozvěsty pokroku, zpravidla hysterickými blázny a nepříčetnými šílenci – a to už od husitů, kterým se podařilo zničit téměř všechno ze systémových zásad obchodní civilizace“. Husitů si hluboce vážil už Luther. To on dal „levnou církev“ buržoazii, jejíž otčenáš mumlá Karel Kříž. Husa a Žižku měli za vrcholný výkon našich dějin Palacký i Masaryk. Kdo na ně plivnul, nesměl jim přes práh. Pro nás, Čechy, to je barometr. Raubíře dělal z husitů jen jezuitský teror, habsburský diktát – a Hitlerův „protektorát“. Koho to táhne do tohoto spolku, tomu se sluší škodolibě blahopřát.

Josef SKÁLA

Autor je podnikatel, publicista a zahraničněpolitický poradce.