Politika v pojetí premiéra Topolánka

Až dosud se na naší politické scéně, a zvláště v parlamentu a ve vrcholné funkci, neobjevil politik s tak vulgární mluvou a s tak arogantním chováním, jako je nynější premiér pan Topolánek. Dělat za zády referujícího v parlamentu sprostá gesta a pak jim s cynickým úsměvem podle návodu inteligentního Kalouska dávat jiný smysl, to je snad snesitelné v hospodě čtvrté cenové skupiny. Opírat se otevřeně o činnost takového Dalíka a mluvit tak sprostě o nějakých dokumentech Evropského společenství (Shit), je zcela neuvěřitelné.
Nejde však o absenci studu, vážnější je úsilí obracet se spíše na nižší pocity části veřejnosti, jíž vulgarita a arogance nevadí, ale naopak oceňuje pouze úspěšnost dosaženou jakýmikoli prostředky. V čem tkvěl růst popularity pana Čunka, že jej pro svou záchranu učinila lidová strana svým předsedou? Nebyl to pouze jeho smysl pro »praktické řešení« romské otázky ve Vsetíně, ale řada jeho projevů, jež zahrála na struny antipatie části společnosti. Jde o prvky umožňující totalitární myšlení.

Topolánkovy vzory myšlení
– Mussolini a Goebbels

Některé výroky pana Topolánka rezonují s nacistickou propagandou, i když nedokazují ideovou shodu s fašistickou ideologií. Vyhrůžku »Es kommt der Tag« omluví třeba vynalézavý Kalousek tím, že je vzata nikoliv z Henleina, ale z Petra Bezruče »přijde den, z dolů jde plamen a dým, / přijde den, zúčtujem spolu«. (Samozřejmě, i tato omluva je problematická, neboť jednak citace Bezruče je vlastně v rozporu se zákonem zakazujícím šíření třídní nenávisti, ale především, vyslovena německy, má zcela jiné, historicky dané morální konotace). Obdobně výzva k noci »dlouhých nožů« byla myšlena pouze obrazně, jako kádrové změny zvláště v policejních složkách, dokonce lze ocenit, že na to byli postižení ještě před volbami upozorněni. Jsou však výroky, které Topolánkovo »totalitární« myšlení prozrazují a nedovedu si představit, jak dlouho by je pravicoví žurnalisté v tisku i v televizi propírali, kdyby je vyslovil pan Paroubek. Je to použití výrazu »osvěnčimská lež« jako příkladu nehorázného výmyslu.
Upozornil jsem na toto Topolánkovo myšlení ve své knize Otázka komunismu (Futura, 2005, str. 252). »Cestu k vítězství pravice dovedl předseda Mirek Topolánek popsat heroickými básnickými obrazy: Kámen vylomený tehdy (90. léta minulého století) proti vůli bohů a s nasazením všech sil z rudé skály, tento kámen jsme nestihli opracovat do podoby použitelného kvádru, mezitím zarostl růžovým mechem a znovu jakoby vrůstal zpět do oné skály. Musíme jej opracovat a především očistit od růžového mechu. Naším kamenem je český národ«. Nepátral jsem po tom, kdy pan Topolánek do toho lomu přišel nasadit všechny své síly (podle vlastního životopisu to před Listopadem nebylo) a kteří bohové mu v tom bránili, ale našel jsem vzor tohoto myšlení u Mussoliniho a v nacistické ideologii. Srovnejme pojetí národa u Goebbelse, který jej obdobně chápe jako surový materiál, Rohstoffmasse. »Politik je umělec. Pro něj je tato surovina pouze tvárlivou látkou. Největším úspěchem politické práce je snad to, z této lidské suroviny formovat národ a tento národ vyzvednout k nacionálně politickému významu.« (Joseph Goebbels, Fašismus a jeho praktické výsledky, Berlin 1934).
Existují různé výklady povahy a úlohy politických stran. Tento je totalitní a svádí k praxi použít jakékoli prostředky, jen když se dosáhne cíle – ovládnutí národa. Každá strana chce dosáhnout vítězství ve volbách a politickou moc, aby pak mohla realizovat svůj program. ODS se o to snažila i za Klausova vedení. Jenže Klaus o to usiloval s »otevřeným hledím« svého liberalistického programu, nezastíral, že jde o pravicový program, ale přesvědčoval, že jeho realizace přinese nakonec prospěch celé společnosti.

Nejcennější kořist ODS
– ministerstvo vnitra

Než se stal Klaus premiérem, pokládal za nejdůležitější ovládnutí ministerstva financí. Pro Topolánkovo křídlo je nejcennější »kořistí« ministerstvo vnitra. Je nepředstavitelné, že by Klaus podlehl takovému opojení z úspěchu jako Topolánkova skupina, že by se snížil k cynickým výrokům a gestům dokonce na půdě parlamentu, která by měla být alespoň trochu posvátná. Topolánkova skupina (ne všichni politici ODS) se takovou arogancí téměř chlubí. Naplňuje se tak heslo, pod nímž se Topolánkova skupina dostala v roce 2002, i když těsně, do čela ODS: »Tvrdé jádro v přívětivém obalu.«
Ten »růžový mech« a jiné vady našeho »národního kamene« nebyly však jen povrchovým kazem, když do parlamentu byla zvolena polovina zástupců levice. Proti tomu musela být použita mimořádná opatření. Neměli bychom pravicovou vládu, kdyby nebyla vhodně načasována Kubiceho zpráva, kdyby se vedení strany zelených neposunulo doprava, kdyby se nepodařilo získat dva poslance zvolené za levici, a kdyby lidovcům a Zeleným nebylo postoupeno tolik vládních křesel. Přesto nám »totalita« nehrozí. Vyhlídky pravice na trvalejší ovládnutí parlamentu, jako poslední bašty levice, a tedy výkonné moci, jsou ovšem veliké. Prezident vyšel z jejich řad, i když většinou postupoval nadstranicky. Mají naprostou převahu v Senátu i ve vedení krajů, tj. všude tam, kde vychází politická moc z voleb s nízkou účastí voličů, pod 30 a někdy i pod 20 procent – neboť tam se uplatňuje ekonomická převaha a větší zkušenost a aktivita horzvlášních vrstev. Jim jsou dnes více nakloněni intelektuálové, zvláště pak médií, umělci a vyšší inteligence. Překáží jí však především skutečnost, že více než polovina voličů je a bude z vrstev s podprůměrným příjmy, a za druhé, že idea sociálního státu je po půlstoletí jeho utváření a fungování ve vědomí většiny tak zakořeněná, že sociální stát lze omezovat, ale nikoli zrušit. Podaří-li se levicovým stranám získat k politické aktivitě a účasti na volbách naprostou většinu, pak opět zvítězí i proti novým Kubicům a novým přeběhlíkům.

Pravice našla trvalou zbraň
– nový antikomunimus

Proti tomuto trvalému ohrožení své vlády hledá pravice stálejší zbraň a tou je nový antikomunismus. Dřívější antikomunismus, i po listopadu 1989, se opíral jak o materiální zájmy, tak o morální přesvědčení. Byl zcela pochopitelný u těch, kteří byli pronásledováni, vězněni nebo ztratili majetky nebo životní šance (a podle teorie perzistence postojů utvářených v raném dětství u jejich potomků), i u těch, kdo preferovali liberální hodnoty a občanská práva před hodnotami a právy sociálními. Až na výjimky byli uspokojeni nastolením kapitalismu, rehabilitacemi a reprivatizací, i když někteří, jako třeba křesťan Marek Benda, litovali, že listopadový převrat nebyl ozdoben lucernami s oběšenci. Převrat dal i příležitost vždy přítomným kariéristům, jimž jsou jinak ideály liberální i socialistické lhostejné.
Proč se však vzedmula nová, druhá vlna antikomunismu. Iniciátory byli zprvu lidé
tní (Šinágl, Hučín), lidé, kterým se za socialismu nijak špatně nevedlo (Štětina, Mejstřík). Pak se přidávali další, ale nakonec se jim dostalo široké podpory zvláště od politiků ODS, od jejich senátorů. Proč si politici pravice zahrávají s voláním po radikální očistě? Vždyť v jejich vládách bylo tolik bývalých komunistů nebo členů stran dřívější Národní fronty. Kdyby zkoumání mělo postupovat dále, vznikl by otazník i nad těmi, kteří z těchto rodin pocházejí a podle výše uvedené »teorie perzistence« museli být ovlivněni. Kdyby však všichni tito politici odešli, vyprázdnil by se parlament i vládní lavice.

Cílem je zdiskreditovat KSČM. Fakta má dodat nový ústav

Cíl nové vlny antikomunismu je však mnohem »skromnější«. Má co nejvíce zdiskreditovat komunistickou stranu. Nikoliv tak, aby byla zakázaná (to chtějí jen ti první iniciátoři), ale jen tolik, aby nemohla být ani trochu podporou jakékoli levicové vlády, ale přitom na svou stranu strhávala velkou část hlasů levice. Kdyby byla zakázaná, posílilo by to ve volbách sociální demokraty. Je to způsob, jak zbavit kolem 15 procent voličů v konečných důsledcích volebního práva. Morální bezzásadovost této politiky pravice se projevuje v tom, že vláda se nesmí ani v nejmenším opírat o komunistické poslance, ale prezident (Havel i Klaus) nejsou jejich volbou zpochybňováni. Udržet tento kurz pragmatického antikomunismu jako instrumentální ideologie vyžaduje stále nové zbraně. Rozebírat znovu a znovu zločiny počátku padesátých let, zamlčet všechny souvislosti, v nichž se děly, a vztahovat je na celé čtyřicetileté období socialismu, to vše obstarávají již dnes někteří intelektuálové, často jen z konjunkturálních důvodů. Potřebují však nová fakta a ta má přinést nový ústav. Koncepce tohoto ústavu a jeho poslání jsou však zdůvodňovány tak, že politický cíl ústavu je naprosto zřejmý. Už samotná skutečnost, že nejvyšší grémium nad ústavem má zůstat ve sféře vlivu Senátu, který se opírá o malou část voličů, avšak je složen převážně z představitelů pravice, svědčí o politickém zadání ústavu.
Pokud má být jeho cílem přinášet podklady pro soustavnou morální, politickou a případně i trestní obžalobu představitelů minulosti, mezi které lze pohotově zařazovat i ty, kteří sdílejí levicové názory dnes, pak je opomenuta tisíciletá zkušenost, že spravedlnost předpokládá existenci obhájců, advokátů, která se zde při politické a morální obžalobě nepředpokládá. Naopak, požadována je zaujatost či předpojatost. Pod rozhodujícím vlivem pravicového Senátu, dále asi dvanácti speciálně vybraných vedoucích pracovníků, kteří kritéria výběru prodlouží na výběr ostatních pracovníků, je zaručena morální obžaloba bez rušivého vlivu oponentury. Jak bude asi taková obžaloba vypadat, předvedla v parlamentu nedávno poslankyně ODS paní Alena Páralová, když »prokádrovala« jako nekompetentní celou řadu oponujících historiků, politologů, archivářů a jiných. Protože ústav zatím neexistuje a paní poslankyně je elektroinženýrka, musela si pro tuto svou historickou práci, pro své kádrování, najít pomocníky. Možná, že mnozí z nich byli dříve sami v komunistické straně a v jejím duchu psali, ale pak obrátili a jsou třeba horlivějšími antikomunisty než někteří věční nestraníci.

Ústav prý bude vědecký, ale oponentura je vyloučena

Budovatelé tohoto mimořádného ústavu již přešli k argumentaci, že jde o ústav vědecký, který má dospět k pravdivému zobrazení minulosti. Proti tomu nelze mít námitky. Cílem musí být pravda, o níž se to říkalo již při vzniku první masarykovské republiky a znovu v Listopadu, tehdy dokonce »pravda a láska«. Nechápu sice, proč významná a stanyní tečná chartistka prohlásí, že je lépe mýlit se s Bushem než mít pravdu s Putinem, ale to vztahovala patrně na politiku, nikoli na historickou práci. Tam snad každý historik zastává Tacitovo heslo »sine ira et studio«, tedy bez hněvu a stranění, klidně a nestranně. Už Tacitus mu nebyl zcela věren a v celých dalších dějinách platilo častěji, že zvláště po převratech píší dějiny vítězové. Ani poctiví historici nejsou prosti zaujetí, každý je ovlivněn určitou ideologií a svými osobními zkušenostmi a podléhá jim, jak to výstižně popisuje náš sociolog Ivo Možný ve své knize Česká společnost (2002, s. 8 – 9).
Není-li možné zakládat objektivitu, tedy objektivní pravdivost na objektivitě jednotlivých vědců, o co jiného ji můžeme opírat? Odpověď kritické vědecké tradice shrnul ve své 12. tezi na konferenci sociologů v r. 1969 v Tübingenu Karel Popper. Objektivita není záležitostí individuí, ale je podmíněna společenskými institucemi. Předpokládá veřejné diskuse, »soutěž (jak mezi jednotlivými vědci, tak také mezi různými školami – publikace mezi různými soutěžícími časopisy a v různých konkurenčních nakladatelstvích; diskuse na kongresech)«. Zastánci nového ústavu dělají však všechno, aby oponentura byla vyloučena. Kdyby možné oponentuře věnovali alespoň desetinu prostředků, jež bude ústav stát, získali by pravdivější obraz minulosti. O pravdu však nejde.

Pravda o reálném socialismu prospěje

Někomu však by jít mělo. Komunistické straně. Obraz socialistické minulosti byl už
vylíčen tak, že už snad ani horší být nemůže. Svědčí o tom skutečnost, že podle průzkumů veřejného mínění teprve deset let po Listopadu převládla spokojenost s novým řádem ve srovnání se socialismem. Antikomunisté vykreslili minulý řád jeho ztotožněním s léty 1949 až 1953. Dokonce jim v tomto odsudku pomohli ti scholastičtí komunisté, kteří převzali trockistickou teorii o nomenklatuře jako nové vládnoucí třídě.
Zločiny počátku padesátých let nelze ovšem popírat. Je však nezbytné ukázat souvislosti, ve kterých k nim došlo a které jen tu a tam prosáknou na povrch. Je třeba ukázat i mezinárodní situaci i organizovaný teror proti režimu. A je třeba také uvést, jak se na chybném a v některých případech zcela protiprávním rozhodování politických, justičních a policejních orgánů podílela atmosféra vyvolávaná kariéristickými dogmatiky, z nichž velká část se stejným fanatismem začala pak odsuzovat deformace socialismu. Pak je třeba zhodnotit to dobré i chybné v celém vývoji až do roku 1989. Myslím, že pravda o »reálném socialismu« by straně dnes prospěla.
(mezititulky a redakční úprava haš)

Foto popis| …za mřížemi zmrzl úsměv na rtech, i když jen při hapeningu na Vaclavském náměstí
Foto popis| Známému sněmovnímu žertéři…
Foto autor| FOTO – archiv Haló novin