Korespondence mezi prof. Františkem Janouchem a Jaromírem Štětinou

Jaromír Štětina, 28.1.08, 12:06

Vážený pane profesore,

dovolte mi, abych Vám co nejupřímněji poděkoval za to, že jste odmítl nabídku KSČM kandidovat na funkci prezidenta. Myslím, že byste přijetím této nabídky popřel všechno vaše statečné životní úsilí v boji proti bolševismu.

Dovolte mi jen upřesnění k Vašim slovům v jakovlevské stati (cituji):

Jakovlevovo systematické a podrobné odhalování zločinů komunismu je mnohem významnějším a historicky důležitějším činem než snahy některých našich politiků zakázat komunistickou ideologii nějakým zákonodárným aktem.

Zajímalo by mne, vážený pane profesore, kteří politici se snaží zákonodárným aktem zakázat komunistickou ideologii. Takoví bláhovci snad ani nejsou, neb ideologii zakázat nelze. Možné ovšem je, že máte na mysli legislativní snahy na nichž se i já podílím. Pak bych si dovolil upozornit na nedorozumění: my se snažíme postavit mimo zákon Komunistickou stranu Čech a Moravy zejméína proto, že porušuje naši ústavu v článku 5 Hlavy první: Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k dosahování svých zájmů . Snažíme se vyřešit destruktivní právní schizofrenii tím, že požadujeme dodržování ústavy. To není nějaký teoretický útok na ideologii, ale lpění na liteře zákona. Vy jistě, pane profesore, víte, že když se komunisté zřeknou násilí, přestávají být komunisty. KSČM násilí jako prostředek k dosahování svých zájmů neodmítla. Stačí si přečíst programové dokumenty ze VI.sjezdu KSČM. Pouhé odhalování starých zločinů nestačí.

S přátelskou úctou

Jaromír Štětina

Prof. František Janouch, 28.1.08, 10:59

V sobotní MFdnes o mně pan Vojtěch Filip řekl, že kritizuji komunism zleva. Reagoval jsem na to krátkým komentářem, který MFdnes zveřejnila v pondělí.

Posílám své prohlášení, relevantní slova pan Filipa a dva úryvky z nedávných předmluv ke knihám Kolmana Zaslepená generace a Rusko plné křížů A. Jakovleva, které zcela jednoznačně určují mou posici.

S pozdravem / Sincerely

František Janouch

Přílohy e-mailu Františka Janoucha:

V sobotním vydání MFDnes (26.1.08) v interview Viliama Bucherta s Vojtěchem Filipem se několik otázek týká mé osoby.

Musím na ně stručně reagovat. „Emigrantem“ jsem se stal proti své vůli, když mě v roce 1975 československé úřady protiprávně zbavily státního občanství. .

Co se týče kritiky komunistické ideologie: kritizuji ji již přes 50 let. Proto již v roce 1956 byl podán první návrh na mé vyloučení z KSČ. Kritizoval jsem však sovětský i československý komunistické režimy ne „zleva“, ale pro porušování základních lidských práv, nezákonnosti a naprostou neefektivitu hospodářskou a administrativní, pro agresivní zahraniční politiku atd. Svědčí o tom řada mých knih i článků uveřejňovaných od roku 1969, většinou v zahraničí. Mezi nimi je i stopadesátistránkový dialog-polemika se starým bolševikem Arnoštem Kolmanem (1978), který vyšel německy, švédsky a koloval i v českém samizdatu.

KSČM mě skutečně nabídla, abych kandidoval na presidenta ČR. Odmítl jsem ji ne proto, že bych nechtěl sloužit své zemi: bylo by to pro mne velikou ctí. Jsem však přesvědčen, že naše země, která se bohužel nachází v hluboké morálně politické krizi, potřebuje novou hlavu státu z mladší generace a hlavně nezatíženou historií posledních dvou desetiletí.

František Janouch, 27.1.08

Relevantní část dlouhého interview Viliama Bucherta s Vojtěchem Filipem (MFDnes, 26.01.2008)

Několikrát jste řekli, že Václava Klause nechcete. Ale i z našeho hovoru vyplývá, že nechcete ani Jana Švejnara. Koho tedy chcete?

Vždyť ostatní strany nechtěly o kandidátech společně jednat. Já jsem je k tomu marně vyzýval. Žádná odpověď. Nabízeli jsme jim kvalitní kandidáty.

Jak zní jejich jména?

Dvě jména vám neřeknu, ještě s nimi můžeme v průběhu volby přijít. Další jsou známá: Jiří Dienstbier, Václav Pačes, Pavel Rychetský či František Janouch. To byla jména, která byla i na našem seznamu a mohli jsme o nich diskutovat. Jenže i sociální demokracie to odmítla.

Vy byste podpořili emigranta a disidenta Janoucha, který kritizoval tak tvrdě komunistický režim?

Proč ne?

Protože někteří vaši voliči pořád vehementně totalitní režim hájí. Jak byste jim to vysvětlili?

Tak, že pan Janouch kritizoval režim z levicových pozic.

Aha, tak to jsem si u něj nevšiml.

Já ano. Hned několikrát.

Z předmluvy F. Janoucha ke knize Arnošta Kolmana:

Připravuji do tisku české vydání skoro přesně třicet let poté, co jsem

poprvé dostal do rukou propašovaný rukopis. Čtu Kolmanovy paměti,

znovu, podrobně a pečlivě. Musím bohužel říct, že otázek, které jsem

si kladl v roce 1975 a kladl autorovi v letech 1976–1977, pouze přibylo.

Kolman byl mimořádně nadaný a vzdělaný muž. Znal mnoho jazyků,

byl profesorem matematiky a filozofie, vyznal se dobře v moderní fyzice

i filozofii, logice, dějinách přírodních věd, v dějinách náboženství. Jeho

encyklopedické znalosti v mnoha oborech imponovaly nejen jeho přátelům,

ale i nepřátelům.

Jak je možné, že takovýto člověk zůstával tak dlouho zaslepeným?

Jediná možná odpověď je, že komunismus se pro něho, militantního

ateistu, stal náboženstvím, církví, věcí víry. A v církvi se o věcech víry

obyčejně nediskutuje.

Některé věci v Kolmanových pamětech připadají dnes archaické,

naivní, směšné. Jsou však ponechány tak, jak byly napsány: jako svědectví

doby a současně i jako svědectví velké fascinace, kterou měla komunistická

ideologie. A bohužel má a zřejmě bude mít i v budoucnu. Paměti jsou nevšedním

dokumentem o přitažlivosti komunismu nejen pro chudé

a ponížené, ale i pro významné intelektuály a mimořádně vzdělané lidi.

Na rozdíl od fašismu či nacismu však komunismus nebyl nikdy poražen

a demaskován. Jeho zločinná podstata se ukrývala a dál ukrývá za

vítězstvím v druhé světové válce, za vědecko-technologickými úspěchy,

za úspěchy ve vývoji a výrobě moderních zbraní, včetně zbraní hromadného

ničení.

Vítězové nejsou souzeni — a tak sovětský Gulag, teror Čeky, krvelačné

Leninovy dálnopisy s příkazy popravit tisíce nevinných osob, hladomory,

desítky milionů mužů, žen i dětí v sovětských koncentračních

táborech jsou zatím částečně pardonovány, protože Sovětský svaz byl

členem trojky vítězných spojenců a navíc supervelmocí…

Shodou okolností jsem v době, kdy připravuji tuto knihu do tisku,

přečetl několik knih Alexandra Jakovleva a seznámil se s jím vydávanou

dokumentární sérií o zločinech komunismu. Vyšlo zatím přes 40

obsáhlých knih. Do pera se mi dere otázka, která bohužel nikdy nebude

zodpovězena: jak by reagoval Arnošt Kolman na tyto materiály, které

nenechávají kámen na kameni na základech jeho komunistické víry i počestnosti

či neposkvrněnosti jejich svatých apoštolů.

Janouch, z předmluvy ke knize A. Jakovleva „Rusko plné křížů. Od vpádu do pádu bolševizmu“. (vyjde v únoru 2008)

Z historického, ale i politického hlediska má nezměrný význam činnost, kterouAlexandr Jakovlev vykonával v posledních dvaceti letech svého života. Působil totiž ve funkci předsedy prezidentské komise pro rehabilitace a nápravu nezákonností, kterých se dopouštěl sovětský režim od prvních dnů své existence. Studium sovětských archivů jej stále více a více přesvědčovalo o tom, že to byl režim zločinecký, který je nutno všemi dostupnými způsoby demaskovat. Rozešel se nakonec politicky i s Gorbačovem, o ostatních sovětských či ruských vůdcích ani nemluvě.

…

V deseti kapitolách Jakovlev odhaluje ty nejodpornější zločinecké projevy sovětského bolševismu. Je to vlastně jakési shrnutí systematického zkoumání archivů KGB a sovětského státu, jemuž Jakovlev věnoval přes dvě desítky let svého života.

Jakovlevova kniha je bolestnou obžalobou bolševismu a všech jeho zločinů. Trýznivou, procítěnou a přesvědčivou, protože Jakovlev cítí spoluodpovědnost za všechny ty nepředstavitelné a často těžko popsatelné zločiny, které bolševici napáchali.

„Co dal bolševismus světu, národům, člověku? Světu vzpoury, zmatky, násilné revoluce, občanské války, znásilnění lidí. Národům bídu, neštěstí, bezpráví, zotročení materiální i duchovní. Člověku věčná strádání. Bolševický stát vzal člověku svobodu, čest, mravnost, dostatek. Dokonce i víru v Boha.“

Jakovlevova kniha je vlastně stručným průvodcem sedmdesáti lety panování bolševismu na Rusi, shrnutím napsaným na základě důkladného studia archivních dokumentů, kterých zůstaly v sovětských archivech zachovány statisíce, snad miliony a možná i desítky milionů. Od carské ochranky bolševici totiž převzali jedno pravidlo: Důležité státní i policejní dokumenty nesmí být nikdy skartovány. Na archivních deskách a šanonech bylo napsáno: Chranit večno! Zachovat navždy!

Věřím, že Jakovlevova kniha najde v naší zemi mnoho pozorných čtenářů. Zvláště bych ji doporučil jako povinné čtení pro ty z našich občanů (a ty politické strany), kteří stále ještě s ideami komunismu flirtují a snaží se je omlouvat či ospravedlňovat. Doufám, že tato první Jakovlevova kniha přeložená do češtiny přivede naše vědce a historiky k podrobnějšímu studiu jeho díla a tím i k rychlejšímu překonávání iluzí, které jsou v naší zemi ještě dost silně zakořeněny.