Jen pravoradikální nacionalisté

Jednoho letního čtvrtka přineslo Právo dva články. Sociolog a europoslanec za ČSSD Jan Keller se pod názvem „Brouk s nahnědlými krovkami“ nepodivil nad tím, že kolega europoslanec za TOP 09 Jaromír Štětina pozval do Evropského parlamentu „velitele praporu Azov, přezdívaného Bílý vůdce“, ačkoli sami „Američané výslovně zakázali školit a cvičit příslušníky tohoto útvaru, neboť je podle mnoha prokazatelných indicií považují za neonacisty“; i Jan Keller ví, čeho je schopen bývalý prominentní občan ČSSR Štětina, který se za tzv. totality těšil výsadám, o jakých se řadovým občanům, ba ani většině komunistů nesnilo. Keller jen upozornil na to, že Bílý vůdce dostal k vystoupení v Evropském parlamentu příležitost, údajně v zájmu řešení konfliktu na Ukrajině, ale ruským diplomatům předseda EP zakázal vstup: „Chce vůbec přispět k řešení konfliktu, jestliže dává slovo pouze jediné z válčících stran?“ Na téže stránce Právo otisklo také zamyšlení Vladimíra Diviše „Proč pozvání pro extremistu“, který upřesňuje informaci: pozvaný je Andrij Bileckyj, Azov je už pluk a v USA Sněmovna reprezentantů letos v červnu přímo zakázala „americkým vojenským instruktorům podílet se na výcviku příslušníků“ tohoto pluku a jeho „bojovníci jsou v zákonu označeni za neonacisty a rasisty“.
Hned příštího dne v pátek se neonacistů ujaly – kdo jiný než takzvané Lidové noviny, jejichž orientaci kdysi spoluformoval antifašista Karel Čapek, ale to už je pradávno. Nyní na první stránce začíná článek pravými mastmi mazané Petry Procházkové, která se jindy pokouší hrát si na objektivní reportérku, článek nazvaný „My a náckové? Kdepak, jen pravoradikální nacionalisté“. Procházková dělá, že vůbec neví o americkém oficiálním zákazu výcviku pluku Azov a obdivně vykresluje „druhého nejdůležitějšího muže praporu“. Před časem „plešatý chlapík nudného zjevu v šedivém obleku má dnes dokonalý chrup, úsměv hollywoodské hvězdy, skvěle padnoucí uniformu a svižný krok“. Tento newyorský rodák se do vlasti svých předků vrátil po vzniku svobodné Ukrajiny v 90. letech. A čtenář se už sám domyslí, že díky i jemu na základně Azovu je „vzorný pořádek, dokonalá čistota, moderní kávovary, na první pohled železná disciplína“. Vojáci pluku „nesmějí provokovat veřejnost tím spíš, že symbolika Azovu, připomínající nacistickou, vyvolala obrovský skandál a budila v lidech obavy“. (Zkrátka Sněmovna reprezentantů se zřejmě zmýlila, symbolika Azovu nacistickou jen „připomínala“.) Druhý muž Azovu s úsměvem hollywoodské hvězdy si paní Procházkové naříká: že „zpočátku měli s projevy fašismu značné problémy“ a že ten „nešťastný emblém nám přinesl strašné strádání“. (Za strašné strádání ovšem už byli odměněni – moderními kávovary, letními uniformami pro své mladé lidi a pro každého školeného vojáka notebook s emblémem Azovu, samozřejmě vhodně pozměněným, a hlavně třemi americkými instruktory a také jedním Kanaďanem.
O americkém sněmovním zákazu se sice paní Procházková nezmínila, ale pro čtenáře, kteří se o něm žel dověděli z ne dost bdělého Práva a odjinud, je tu alibi: vojáky Azovu cvičí „vysloužilý americký důstojník“; jemu to nikdo nemůže zakázat. „Přijel jsem dobrovolně. Fakt! Prostě jim fandím.“ (To bylo křiku, když Rusům na Ukrajině přijeli pomoci dobrovolníci z Ruska, protože jim „fakt“ fandili.) A učí se samozřejmě anglicky a „podle systému NATO“, a vojáci si ke znalosti ruské metodiky „navíc přiberou metodiku NATO, libuje si americký veterán“.
Paní Procházková je ovšem tak děsně objektivní, že zaznamenává doznání druhého muže Azovu, že v praporu u Mariopolu „problém nacismu“ je (prý jako „v jiných vojenských uskupeních na celém světě“; škoda, že neřekl, kde konkrétně, pobavili bychom se), „ale my ho chceme řešit“. (Patrně až Azov dobude celou Ukrajinu a porazí Rusko.) Paní Procházkové tento neterminovaný slib bohatě stačí ke shrnutí: „Není to zrovna liberálně-osvícenecký spolek, tihle hoši, ale spíš pravoradikální militantní skupina.“
Jak to říkali V + W? „Tohle měl slyšet nebožtík Škoda a v Plzni mohla být veliká tiskárna na bible.“
Osvobodivá a dokonale vyviňující slova reportérky Lidových novin 2015 o nacismu na Ukrajině měl slyšet nebožtík Hitler a mohl slibovat, že problémy s nacismem chce řešit; mohl jen pozměnit emblémy, na čepice SS přišít andělíčky míru a svobodný svět by mu dodal moderní kávovary, jakož i uniformy, pro jeho tažení do ruské zimy pro změnu zimní, a také instruktory s pořádnou metodikou. Diskrétně i něco moderních zbraní. Goebbels, jeden z druhých mužů Říše, mohl by v parlamentu německé nové Evropy hlásat o divizích SS: „My a náckové? Kdepak, jen pravoradikální nacionalisté.“ Neměl svou paní Procházkovou, která by mu napověděla.
Je dojemné, jak na tu snaživou paní zapůsobila dokonale padnoucí uniforma a svižný krok „samého Zvariče“. Esesákům v dokonale padnoucích uniformách to na přehlídkách se svižným parádešritem taky slušelo, a aby si při vraždění Židů a bolševiků nablýskané holinky a nažehlené černé stejnokroje příliš neumazali, černou práci za ně z velké části s chutí obstarali ukrajinští a pobaltští i jiní „pravoradikální nacionalisté“. Velitel Azovu Bileckij „snaží se zjevně navázat na ukrajinského hrdinu s rozporuplnou pověstí Stěpana Banderu“, když „hrdě říká“, že je „nacionalista“, pochvaluje si ho paní Procházková.
Všude ve sjednocující se Evropě je nacionalismus, ba i prosté vlastenectví na indexu, jen na Ukrajině se pěstuje a Lidové noviny ho nadšeně pěstují, omlouvají a vše mu odpouštějí.
Tyto poznámky píšu dlouho předtím, než si Bílý vůdce v Evropském parlamentu zařeční, ale dá se čekat, že mu půjde jen o záchranu Ukrajiny, Evropy a o mír. Copak už Vůdci bez epiteta nešlo vždy jen o nastolení míru a svobodný svět mu – například v Mnichově 1938 zastoupený pány z Londýna a Paříže – neuvěřil a davy pak netleskaly?
V Azovu pracující Kanaďan se paní Procházkové k její neskrývané spokojenosti vysmál: „Fašisti? Kdepak. Jsou to chytří kluci i potomci. Ale že by oficiální ideologií praporu byl nacismus, to musím popřít.“ Přirozeně musí. Na to byl do Azovu zjednán, Američanům ze Států se už moc nevěří, Kanaďanovi snad. A ten ví, že o neoficiální ideologii praporu mluvit neradno; že její projevy třeba bagatelizovat: „Aby nás všechny naštvali,“ posteskne si na ty „chytré i pitomé hochy “ (pitomé, že neutají, co je třeba naivnímu světovému mínění nutné utajit), že „nechají si vytetovat nějaký pitomý symbol“.
Co taky čekat od kanadského důstojníka ve výslužbě než kanadský žertík?