Jak poslanci jednali o Ústavu paměti národa…

Na poslední schůzi Poslanecké sněmovny se zákonodárci zabývali ve druhém čtení senátním návrhem zákona o Ústavu paměti národa. I tentokrát se Sněmovna rozdělila na dva tábory, kdy opozice vytvoření takové instituce odmítala a koalice naopak podporovala. Konečný verdikt nad vznikem zmíněného ústavu padne na dubnové schůzi. Přinášíme část vystoupení některých poslanců z obou stran politického spektra.

Nelze hovořit o době nesvobody

Z vystoupení poslance Miroslava Grebeníčka (KSČM):

Mám k dispozici dopis předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu. Jde o organizaci, která je nositelem Řádu Tomáše Garrigua Masaryka a tím předsedou byl tehdy, jedná se o rok 2000, doktor Jakub Čermín. Proč to chci připomenout? Protože dnešní předloha, kterou nyní posuzujeme, není až tak původní a není zcela nová. Už jednou jsme projednávali návrh zákona o památníku doby nesvobody.

Doktor Čermín v něm mj. říká: »Je zbytečné vytvářet další významné pracoviště, když v současné době zde máme několik známých studijních pracovišť, ať již hovoříme o Historickém ústavu Československé akademie věd nebo o Ústavu soudobých dějin či o Historickém ústavu Armády České republiky. Je-li třeba zkoumat něco více, než je dnes úkolem historiků, pak stačí takové téma zadat. Není třeba budovat další instituci, hledat pro ni nový objekt, vyčlenit peníze na aparát. To si snad ani nemůžeme dovolit. Tím spíše, když by její poslání bylo od základu pochybné.«

Doktor Čermín dále mj. říká: »Vůbec, (tehdejší předloha), nerespektuje fakt, že po vítězné válce byla v naší zemi obnovena idea Československého státu v duchu Masarykovy a Benešovy demokratické první republiky. Byl obnoven právní pořádek demokratického státu, takže vůbec nelze hovořit o době nesvobody.«

Možná, kdybych byl autorem těchto slov já nebo předseda poslaneckého klubu KSČM, se zlou by se potázal. A možná právě proto, že šlo o představitele tak významné instituce, si necháte doznít tyto myšlenky a zkusíte se nad nimi zamyslet.

V této diskusi zatím chybí promyšlená a fundovaná definice pojmu či obratu vypořádání se s minulostí. To je abeceda, kterou bohužel tato předloha postrádá. Hovoří se o nezbytnosti odtajnění, zpřístupnění a zveřejnění dosud uzavřených dokumentů, o odhalení, morálním a faktickém odsouzení i dodatečném trestání viníků zločinů a jejich dobrovolných i nedobrovolných pomahačů, o nutnosti intenzivního neustálého připomínání minulého bezpráví a zločinů totalitního režimu zejména mladé generaci – to všechno tam opravdu je, ale zmíněná definice v žádném případě. Podle mého názoru základem takovéhoto vypořádání se s minulostí by mělo být především co nejúplnější kritické a vědecky pravdivé poznání a pochopení oné doby, tedy její systematické zkoumání, přesné popsání, pojmenování a vysvětlení událostí, objasnění jejich příčin a souvislostí, zjištění míry účasti, motivaci a dispozici jejich aktérů atd. Tento zásadní vědecko- poznávací úkol nelze v žádném případě splnit pouhým soustředěním a sebeúplnějším vytěžením dokumentů bezpečnostních orgánů bývalého totalitního režimu. Jejich vytržením z historického kontextu, jejich neustálým akcentováním a přeceňováním jejich skutečné výpovědní hodnoty paradoxně vzniká jednostranný a zkreslený obraz historické reality oné doby. Na vytváření její vědecky pravdivé, tedy kritické a vyvážené komplexní historiografické reflexe by se měly koordinovaně podílet všechny zainteresované odborné, výzkumné a vzdělávací instituce. Bez takovéhoto soustavného programového přístupu není vypořádání se s minulostí možné a nic na tom nezmění ani zřízení sebevětšího a maximálními financemi i pravomocemi vybaveného specializovaného ústavu.

… Leckdo se při čtení toho, co zplodili či podporují velcí senátní myslitelé typu pana Mejstříka, Štětiny či Pavlaty, kteří nedávno navrhovali z politických důvodů zrušit i Mezinárodní den žen, může bavit. V úpravách svého návrhu senátoři neznalí dějin vlastní země přidali totiž politické instituci, kterou si chtějí zřídit, jako úkol dokumentovat v případě československého státu za období vlád KSČ mimo jiné zločiny válečné pro potřeby mezinárodních soudních institucí. Naprosté historické bezvědomí senátorů, touha hledat válečné zločiny a válečné zločince v době 45 let mírové politiky státu, je k popukání, stejně jako jejich snaha v zákonné normě deklarovat ochotu zesměšnit se s tím u mezinárodních soudů. Leda že by Senát dospěl k sebereflexi a chtěl k mezinárodním soudům hnát dnešní generály a vojáky z Afghánistánu a ty senátory, kteří zvedali ruku pro podporu amerických protiprávních válek a pro účast v protiprávních válečných akcích USA v Iráku a Afghánistánu. To by návrh musel být o Ústavu paměti současného militarizujícího a válčícího českého kapitalismu.

Ústav popírá základní principy Ústavy

Z vystoupení poslance Zdeňka Jičinského (ČSSD):

… Vážení kolegové, kteří tak hájíte tento ústav a koncepce, na kterých je založen, přece jenom byste se měli podívat na Ústavu, na Listinu základních práv a svobod a na základní myšlenky, které jsou v těchto základních zákonech našeho státu vtěleny jako právní základy naší státní a společenské existence. Je tam také řečeno, že stát se neváže na žádnou ideologii. Vy chcete, aby se vázal ze zákona na ideologii antikomunismu. To je v rozporu s článkem Listiny základních práv a svobod. Listina základních práv a svobod zná svobodu projevu, zná svobodu vědy. Tak, jak je koncipován tento ústav, popírá tyto základní principy Ústavy, a to ani nemluvím o tom, že teprve po sedmnácti letech se stalo něco, a to skutečně překvapilo mou představivost, že do zákona bude zahrnuto, že členové nějaké organizace nesmějí být pracovníky tohoto ústavu. To je samozřejmě protiústavní. Tak pokud takový návrh bude přijat, rozšířím toto pozoruhodné ustanovení, aby to nebyli jenom členové KSČ, ale aby to byli také členové Svazu socialistické mládeže, protože to byla organizace, která připravovala své členy pro vstup do strany. Takže z tohoto hlediska není důvodu dělat rozdíly. Zatím až dosud, pokud jde o historickou vědu, historická věda se rozvíjela svobodně.

…svoboda historického bádání o celé minulosti tady existuje, nejsou tu žádná tabu, čili já nevím, proč bychom měli vytvářet zvláštní ústav, který bude mít ideologickou kuratelu nad tím, jak se toto bádání koná.

Už samotný název je zavádějící

Z vystoupení poslance Františka Bublana (ČSSD):

Chci se dotknout tří momentů, které považuji za klíčové. Prvním momentem je název zákona a od něho se odvíjející náplň práce této instituce, regule pro jeho činnost a síla kontrolních funkcí. Název Ústav paměti národa se mi zdá nepravdivý a zavádějící. Zkoumání a hodnocení doby nesvobody bude prováděno především z dokumentů Státní bezpečnosti a to nemůže být paměť národa. Bude to bádání v objektových a osobních svazcích příslušníků StB a jejich obětí. A to je velmi úzká výseč, kterou chceme popsat. Co si máme pamatovat. Že byl někdo zlomen. Nebudeme vědět, jakým způsobem byl zlomen. … Nebude to nic o národu. Bude to o bezpečnostních složkách a jejich obětech.

Druhým momentem je moje obava, aby ústav nebyl pouze vyhledávačem zajímavých kauz a ventilem jejich zveřejňování. Jde mi o to, aby tento ústav nebyl pouhým, jak jsem říkal, ventilem již zpracovaných informací, ale aby byl badatelským archivem, který zodpovědně zpracovává jednotlivá témata, skutečně bádá a hledá způsob, jak tyto informace sdělit nejenom těm, co mají zájem, těch zase tak vysoké číslo nebude, ale především mladé generaci, aby potom nedocházelo k tomu, co zde třeba slyšíme, protože to není opřeno o zkušenost, ale je to opřeno o nedostatek informací. Třetím a posledním momentem je otázka zpřístupnění a práce s některými dokumenty první správy Státní bezpečnosti. To byla rozvědka, a samozřejmě také vojenské rozvědky. Součástí těchto materiálů jsou i dokumenty dokazující průmyslovou špionáž. Odhalení kroků, které Státní bezpečnost udělala, by mohlo vyvolat řadu mezinárodních arbitráží a žalob a v konečném důsledku by prohrané soudy musel platit stát. Rozvědka také využívala ke své činnosti jako tajné spolupracovníky především cizí státní příslušníky, a mnohé i z arabského světa. Pokud bychom zveřejnili jejich jména nebo jejich příběhy, tito lidé by byli ohroženi na životech a v případě arabských zemí jsem si téměř jist, že by byli postupně odstraňováni.

 

Co je třeba mladé generaci připomínat?

Z vystoupení poslance Daniela Petrušky (ODS):

…námitka, že nelze srovnávat nacismus s komunismem, mi připadá směšná, protože samozřejmě kdo se o to zajímá, ví, že stejně tak nacisté jako komunisté měli svoje koncentrační tábory, svoje policie, které potlačovaly své politické odpůrce, a to, že bývalí vysocí příslušníci wehrmachtu následně byli třeba v bundeswehru, je samozřejmě fakt.

To, že podle výzkumu veřejného mínění elity před rokem 89 se těšily – nebo podle dnešních pozorovatelů a dnešní veřejnosti snad mají vyšší morální kredit. Nezlobte se na mě, jestli pan Jakeš, který sotva vystudoval základní školu a následně měl možná nějaký učňák, který vedl fakticky náš stát, který nedokázal ze sebe vypravit jedinou souvislou větu a který se léčil ve speciálních nemocnicích, který nakupoval ve speciálních obchodech a který byl opečováván nadstandardním způsobem, jestli toto je vzor morálky, tak to už tedy opravdu nechápu, co bychom si mohli dát za vzor do budoucna my.

…právě pro mladou generaci je třeba, aby se tyto věci připomínaly. A není to jenom o tom, že tenkrát nebyly banány a pomeranče a že nikdo nemohl nikam vyjet. Aby tito lidé věděli, že udavači, kteří možná udávali už za Hitlera a za protektorátu, následně udávali svoje sousedy, svoje kamarády v ulici, protože se jim nehodili, protože jim záviděli, protože se jim nelíbili, znelíbili. A ten systém umožňoval tyto lidi úplně zlikvidovat, pozavírat, rozprášit jejich rodiny. Ato je třeba neustále připomínat. … A je to potřeba připomínat zejména těm generacím, které se narodily až po roce 89, aby tady potom kolegové nemohli vykřikovat při projednávání např. zákona o radarech, že vláda nezodpovědně a vlastizrádně zve cizí vojska na naše území. To jsou sprosťárny naprosto nehorázné, které nedokážu pochopit… To, že my jednáme se spojenci, je úplně věc jiná.

 

Historii nelze posuzovat černobíle

Vystoupení předsedy poslaneckého klubu KSČM Pavla Kováčika:

…dovolte, abych sdělil panu kolegovi Petruškovi, že mu závidím ten klid v duši, s jakým nám tady přednáší svůj černobílý pohled, zajisté odborný, na historii. Víte, v tom okamžiku, když jsem ho slyšel mluvit, tak jsem si uvědomil, že to je právě Ústav paměti národa, který zde navrhuje Senát, který má budoucím generacím vtisknout, předepsat právě takový jednoduchý a černobílý názor na historii. Ono je to totiž jednoduché a pohodlné a ono se snad od toho očekává, že to pomůže zjednodušit třeba i další některé kroky. Já si myslím, že i naše děti, naši vnuci by přece měli mít možnost barvitějšího pohledu na historii, než se nám tento vrcholně ideologický a politický návrh snaží vnutit.

 

S minulostí se dá vyrovnat pouze jejím poznáním

Z vystoupení poslankyně Kateřiny Konečné (KSČM):

Předkládám komplexní pozměňovací návrh, který vznikl na připomínkách věcných chyb historiků, právníků a lidí, kteří tvoří právní čistotu v tomto státě. Snaží se tím napravit porušování ústavy, zcela evidentní porušování ústavy tímto zákonem.

… Předkladateli navržené zmocňovací ustanovení je protiústavní. Ústav jako orgán veřejné moci může činit jen to, k čemu je zmocněn, a v intencích zákona nikoliv tak, jak stanoví rada. Ta by navíc neměla žádné kontrolní pravomoci ve vztahu k hospodaření ústavu. Předložený pozměňovací návrh se to snaží napravit, stejně tak jako nahrazení pravomocí Senátu Poslaneckou sněmovnou, která by měla volit členy rady a ředitele ústavu. Ústav by byl z hlediska ústavního principu dělby moci začleněn mezi složky výkonné moci, který ze své činnosti podle Ústavy odpovídá Poslanecké sněmovně. Současně je navrženo paritní zastoupení parlamentních stran ve vedení ústavu.

… Vyrovnání s minulostí lze provést opravdu jen na základě jejího poznání. To však musí vycházet z kritického rozboru všech dostupných pramenů a z jejich zkoumání v komplexu příslušné historické epochy. Nelze přece tvořit obraz minulosti jen na základě písemností bezpečnostních složek a vytvoření ústavu a archivu jsou nebezpečím, že tomu tak bude alespoň v prvních letech, že soustředěné písemnosti nebudou sloužit historické vědě, ale senzacechtivým »také badatelům«, že informace se stanou možným nástrojem pomsty.

Předložením pozměňovacích návrhů nevyjadřuji podporu politickému charakteru navrženého zákona, jehož přijetí nepodpořím. Byla jsem jen vedena snahou, aby z dílny Poslanecké sněmovny opravdu nevyšel tak velký zmetek a výzva k podání ústavní stížnosti.

 

zdroj: HaNo, 29. 3. 2007