Husitské tradice zavazují

Spanilé jízdy byly v oblibě u českých vojsk hlavně v 15. století, kdy se jim husité věnovali s velkou chutí a úspěchem. Směřovaly do míst, odkud hrozilo husitům vojenské nebezpečí. S postupným zdokonalováním strategie a taktiky těchto výprav a s jejich komercionalizací se některé z nich odehrávaly za přímé podpory významných sponzorů. Známou se tak stala výprava sirotčího vojska k Baltskému moři roku 1433, která nebyla vyvolána národními zájmy husitů, nýbrž byla výpravou organizovanou po dohodě s polským králem, jenž ji také financoval. Každého našeho občana jistě potěší skutečnost, že na pokrokové tradice husitství navazuje i současné velení Armády České republiky, což lze nejlépe dokumentovat na jedné z patrně posledních akcí, kterou se podařilo naplánovat a brilantně provést náčelníkovi GŠ AČR, armádnímu generálu Štefkovi při jeho inspekční cestě do afghánského Kábulu počátkem prosince. Spolu s pečlivě vybraným týmem, složeným z největších politických a vojenských es naší doby, přijal takticky nejvhodnější řešení a rozhodl se provést bleskovou inspekční defilírku 47 profesionálů sloužících na místním letišti a dodat tak silou přítomných osobností na významu historické události – totiž převzetí velení nad jednotkou NATO. Nebezpečné mise se kromě generála Štefky zúčastnili poslanec ODS Jan Vidím, náměstek ministra obrany Martin Barták, senátor za SZ Jaromír Štětina a mluvčí ministerstva Andrej Čírtek. Na palubě byly také členové ochranné služby vojenské policie, vyzbrojení krátkými ručními zbraněmi. V sestavě skvadry oblečené do slušivých polních uniforem vz. 95 chyběl snad jen senátor Mejstřík, který se o víkendu zřejmě musel věnovat správě nabytého majetku. Skutečně škoda, že se nemohl zúčastnit – jeho vyhublá postava a vyčerpaná tvář v důsledku každodenně sváděných nelítostných bojů na půdě Senátu by se v maskovací uniformě s béžovým potiskem vyjímala opravdu, ale opravdu dobře.
Bylo by zajímavé zjistit, kdo z výše uvedených účastníků mise má za sebou alespoň absolvovanou vojenskou základní službu, jež by pomohla zdůvodnit neustále rostoucí zájem naší politické honorace o předvádění se ve vojenských uniformách při každé možné příležitosti. U senátora Štětiny se náklonnost k uniformě mohla zrodit již v době jeho putování v hraničních horách bývalého SSSR – při setkáních s příslušníky Pohraničních vojsk KGB SSSR či při pozdějších setkáních se Šamilem Basajevem. Přežívající negativní vliv exponentů bývalého režimu na vojenskou kariéru generála Štefky, kdy ho jako čerstvého absolventa vojenského gymnázia Jana Žižky odmítli ustanovit aspoň do funkce velitele divize, se v celé nahotě projevil při příletu mise nad letiště v Kábulu, kde padal sníh. Generál bohužel za bývalého režimu nestihl naučit se poroučet větru a dešti a musel vzít zavděk přistání na americké základně v Bagránu. Mise s ochranou vyzbrojenou krátkými palnými zbraněmi se patrně jen z nedostatku času neodhodlala překonat 50 kilometrů mezi Bagránem a Kábulem, vedoucích územím ovládaným Taliby, kteří jsou vyzbrojeni daleko lépe, přestože když měla ve svém čele muže vyznamenaného kromě jiných i rumunským Řádem vojenského hrdinství – stupeň velkodůstojník. A tak se do jámy lvové museli vydat plk. Bohuslav Dvořák, velitel kontingentu a Mgr. Alexandr Langer, velvyslanec, aby armádnímu generálovi za oplocením základny Bagrán zvěstovali novinu, že velení bylo převzato.
A 47 profesionálů přišlo o možnost odpovídat na všeobecně známé otázky inspekčních generálů: „Vytržel jsi si arš?“ a „Wiencej šrač niebendzeš?“, které s noblesou sobě vlastní literárně ztvárnil Jaroslav Hašek.
Po splnění stanovených úkolů se vojenský speciál TU 154 vznesl a zamířil vstříc dalším dobrodružstvím v turkmenském Ašchabádu. Na rozdíl od Talibů se režim turkmenbašiho zalekl možného exportu demokracie a začal klást překážky s asiatskou lstivostí. Když se konečně podařilo příslušníkům mise odstranit i překážky v komunikaci s českou ambasádou v Moskvě, po 14tihodinovém zpoždění v Ašchabádu přistálo letadlo zdárně v Praze.
V důsledku zdržení náklady na tuto spanilou jízdu vzrostly ještě o navýšené cestovné účastníků a daňový poplatník konečně pochopil, jací byli husité, když již v 15. století financovali své spanilé jízdy ze sponzorských darů. Bohužel se mi nepodařilo najít v dobových materiálech ekvivalent současně velmi frekventovaného slova sponzor.