Hrozba komunismu

Stenozáznam z průběhu veřejného slyšení Hrozba komunismu, které pořádal Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice dne 31. května 2005.

Jednání zahájil moderátor celého průběhu veřejného slyšení  Jan Potměšil, který přítomné přivítal:

Dobrý den, dámy a pánové. Vážený pane předsedo, vážené senátorky, vážení senátoři, dámy a pánové, milí hosté, dovolte mi, abych vás z pověření výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, lidská práva a petice Senátu PČR všechny přivítal na dnešním veřejném slyšení na téma „Hrozba komunismu? “.

Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, lidská práva a petice se ujal organizace tohoto veřejného slyšení zejména potom pan senátor Martin Mejstřík, který toto veřejné slyšení připravil. A já, jako člověk, které se to osobně dotýká, toto téma, mám tu velikou čest toto dopoledne toto slyšení moderovat a řídit spolu s vámi.

Budu se snažit, aby naše jednání probíhalo korektně a v souladu s jednacím řádem. Není to konference zcela volná, je to veřejné slyšení výboru a to má určitá pravidla. Jedním z těch pravidel je to, že máme omezený prostor pro diskusi. Diskusní příspěvky účastníků jsou plánovány na 3 minuty. Aby se každý mohl vyjádřit, budu se snažit dbát na to, aby tato lhůta v diskusi nebyla překročena. Zároveň vás poprosím, aby ti z vás, kteří se hodlají zúčastnit diskuse, která proběhne po dopoledním bloku a poté po 3. části našeho slyšení odpoledne, vždy po 30 minut, tak aby se přihlásili a to písemnou formou na přihlášku, která je k dispozici tady na stolečku po mé pravé ruce. A potom ji, prosím, předali sem ke mně na stůl. Zároveň je potřeba, abyste uvedli, jestli si přejete vystoupit v tom dopoledním či odpoledním bloku. Prvním či druhém.

Myslím, že toto v tuto chvíli je vše. Přeji vám velice zajímavé setkání, prosím i věcnou diskusi. Jako úvodem je pro mě velkou ctí přivítat mezi námi a poprosit o několik slov předsedu Senátu, pana Přemysla Sobotku.

 

Přemysl Sobotka, předseda Senátu PČR: Dámy a pánové, kolegyně a kolegové, milí hosté. Celý květen, část dubna a v červnu budeme hovořit o 60 letech osvobození Československa, zároveň si na různých místech, ať už je to Příbram, Jáchymov, připomínáme zrůdnost totalitního systému, který 41 let ovládal Československo. Musím v této chvíli nesmírně poděkovat výboru, že toto téma uchopil, že se s ním chce zabývat, protože to je téma, které když zapomeneme, tak si budeme v jedné době znovu toto téma na vlastní kůži zkoušet.

Mohu říci, že sestava, kterou tu vidím, je sestava skutečných obětí komunismu a pak mladé generace, která mnohdy o té celé éře neví nic jiného než zprostředkovaně a je na nás, na politicích, na učitelích, na rodičích a hlavně na škole, aby tato doba byla stále připomínána, abychom se nikdy již nedožili ničeho tak hrozného jako je totalitní systém, který útočí na vlastní lidi.

Zároveň je to téma, které musíme hovořit v kontextu našeho členství v EU. Musíme vidět, že EU u některých států má také komunistické státy. Možná jsou to malinko jiné komunistické státy, které nikdy nedokázaly realizovat svou ideologii a svůj program v té zrůdnosti, jak byl realizován v Sovětském svazu a ostatních zemích včetně Československa. Když pan Potměšil říkal téma komunismu, zapomněl říci, že na pozvánce je otazník a já myslím, že to je to nejdůležitější, o tom musíme hovořit. A já v této chvíli říkám, že tam nevidím žádný otazník. Pro mě je to stále otevřená hrozba, která může kdykoliv nastartovat.

Vítám vás na půdě Senátu a přeji hezký celý den.

Jan Potměšil: Děkuji, pane předsedo. Teď poprosím o zahajovací slovo pana senátora Zdeňka Bártu.

Senátor Zdeněk Bárta: Dámy a pánové, vítám vás i já za výbor pro vědu, vzdělávání, kulturu, lidská práva a petice. I já vás vítám na půdě Senátu. Byl jsem požádán o zahájení tohoto slyšení, a tak si dovolím říci několik slov.

Nebudu možná svým jazykem a východisky konvenovat k následujícím příspěvkům, ale vycházím ze svého křesťanského vidění světa. Jsem svým povoláním evangelický farář.

Jedním ze základních a dodnes nosných pilířů naší křesťanské civilizace jsou biblické důrazy na lidskou svobodu, spravedlnost, zejm. tu sociální, na péči o slabé a na rovnost všech lidí. Tento křesťanský ethos si v dějinách nacházel vždy nové podoby, ve kterých se prodíral na svět, a kde mohl, tak ovlivňoval vývoj té či oné společnosti. Podoby projevů tohoto ethosu byly za 2000 let křesťanské Evropy různé. Podle stavu církve i společnosti. Od postupného legislativního odbourání institutu otroctví, přes budování nalezinců, starobinců, blázinců, jak se tomu kdysi říkalo, a špitálů a zrušení trestu smrti na jedné straně, až k nějakým revolučním, heretickým excesům na straně druhé. Tyto excesy se vždy snažily onen biblický ethos, ono volání k lidštější a spravedlivější společnosti vzít do svých rukou a chtěly teď hned, třeba násilím a to je důležité, donutit svět být spravedlivějším. Donutit ten svět. Dálo se tak v dějinách vždy, kdy míra nespravedlnosti ve společnosti dosáhla neúnosné míry a zdálo se, že není jiného než revolučního, křesťansky heretického východiska.

Komunismus považuji za typickou křesťanskou herezi, která si našla svou živnou půdu v překotných změnách společnosti 19. století, na které křesťanství nedokázalo reagovat, a vytvořilo tak vakuum, které začala nejprve legitimně vyplňovat sociální demokracie a potom žel i komunismus. Proto také vypořádání se s komunismem je složitější než např. s nacismem. Jakkoli důsledky obou těchto ideologií jsou podobné, milióny mrtvých, koncentrační tábory, teror, východiska jsou odlišná. U nacismu je to neevropský, nekřesťanský ideál rasově čisté společnosti, u komunismu je to křesťanský ideál rovnosti, byť právě hereticky pokroucený.

Člověk by očekával, že dějinná zkušenost onoho komunistického experimentu, jejímiž pokusnými zvířaty jsme se stali my, čekal by člověk, že tato zkušenost nás dostatečně poučí, jak to s komunismem je. Bohužel, zdá se v tuto chvíli, že minimálně 20 % našich lidí se nepoučilo. Hrozbu komunismu vidím právě v tom, že jeho ideály při ztrátě historické paměti budou vždy pro mnohé lákavé. Zejm. ve společnosti, která jednak v sobě virus tohoto pokroucení starých ideálů stále nosí a navíc ve společnosti, jejíž politická reprezentace namnoze svou arogantní neschopností nedokáže dát lidem vizi, pro kterou by zapomněli na komunistickou utopii.

Obávám se, že není jiné cesty, jak se komunismu zbavit, než pozitivní alternativou ke komunismu. Alternativou, která by dokázala i těm příznivcům komunistů dát jinou, reálnou cestu k oněm starým hodnotám, ke svobodě, spravedlnosti a rovnosti, pro jejich život.

Ještě jednou vás, dámy a pánové, na půdě Senátu vítám a přeji pěkný den.

Jan Potměšil: Děkuji panu senátoru Zdeňku Bártovi a teď poprosím o několik slov duchovního otce celého slyšení, pana senátora Martina Mejstříka.

Senátor Martin Mejstřík: Dobrý den, dámy a pánové. Já jsem poslední v řadě těch, kteří vás uvítají a pak se dostaneme k meritu věci. Nicméně i mně dovolte pár slov. Nebyl jsem to jen já, kdo připravoval dnešní slyšení. Toto slyšení zaštítil výbor pro lidská práva a petice jakožto výbor věci příslušný.

Veřejné slyšení, které dnes proběhne, a kterého se zúčastníte, jsme připravili se záměrem seznámit nejen vás, ale zejm. paní senátorky a senátory s problémem komunismu. Proto tam je ten otazník, protože i 15 let po pádu této totality jako bychom si nebyli jisti, je-li ideologie komunismu stejně tak nebezpečná jako jiné ideologie potlačující lidská práva a svobody.

Možná víte, že jsem se svými kolegy připravil novelu trestního zákona, kde se pokusíme vrátit do § 260, který hovoří právě o tomto problému potlačování lidských práv, implicitně nacismus a komunismus. Někteří z nás se prostě domníváme, že tato ideologie, tato hnutí jsou si rovna. Ale abychom získali důkazy, a abychom se pokusili přesvědčit i jiné senátory a politiky a případně váhající veřejnost, i proto zde dnes sedíme.

Je to náhoda, ale možná signifikantní, že přesně před 55 lety v tento den byl zahájen proces s Miladou Horákovou. Nejhroznější justiční vražda v české historii byla spáchána 27. 6., kdy byla Milada Horáková popravena. Byly spáchány zločiny proti lidskosti. Uvidíme, kam se dobereme.

Zároveň mi dovolte, abych poděkoval všem, kteří dnešní slyšení připravovali, je to zejm. sekretariát našeho výboru, je to paní doktorka Hubová  a paní Borodáčová a jsou to asistentky klubu otevřené demokracie Linda Holanová a má osobní asistentka Klára Rulíková. Já myslím, že bez nich bychom tu dnes neseděli.

A nyní pojďme k věci. Děkuji za pozornost.

Jan Potměšil: Děkuji panu senátorovi a nyní přejdeme k jednotlivým blokům. Ten první nese název „Komunistické převraty“ a jako první příspěvek přednese pan Petr Přibík, bývalý velvyslanec ČR na Kubě, později v Pákistánu.

Prosím, ujměte se slova.

Petr Přibík: Dámy a pánové, přátelé. My jsme téma po dohodě se senátorem Mejstříkem trochu zúžili a já se budu věnovat �“ chápejte to geograficky �“ východoevropským komunistickým stranám a KSČ u nás.

Zadruhé bych vás, protože je to dnes opět téma, které nás zajímá poté, co vykázali senátora Schwarzenberga z Kuby upozornil či upřesnil, jak to bylo s mým jmenováním velvyslancem na Kubě. Myslím, že to je aktuální.

Já jsem v roce 1996 odletěl nejdříve jako vedoucí zastupitelského úřadu a ne už jako velvyslanec. Tehdejší ministr zahraničí pan Zieleniec nicméně mé jmenování pronesl ve vládě, prosadil, byl jsem schválen a odvolán o 2 roky později do Prahy jen proto, abych vyčkal oficiálního schválení kubánskou vládou, přesněji Fidelem Castrem. Toto schválení nikdy nepřišlo, a tak bylo mé jmenování odvoláno a já jsem byl po roce schválen českou vládou jako český velvyslanec v Sýrii, což bylo marné úsilí, neboť se ukázalo, že Damašek a Havana úzce spolupracují ve věcech národní bezpečnosti. Nebyl-li jsem tedy vhodným velvyslancem pro Kubu, nebyl jsem jím ani pro Sýrii. Po dalším roce čekání na výjezd jsem se stal mimořádným a zplnomocněným velvyslancem nejdříve v Pákistánu a potom po vojenském zásahu spojenců proti náboženskému hnutí Taliban také v Afghánistánu. Pohlížím tedy zpětně na svůj život včetně 28 let ve svobodné Evropě jako na život plný vzruchu.

Rád bych přispěl několika věcnými poznámkami k dnešnímu zamyšlení nad komunismem, eventuálně jeho hrozbě v nových podmínkách. Mezi nimi nezapomínejme, a to především a na prvním místě, že již neexistuje Sovětský svaz, není Varšavský pakt a Rada vzájemné hospodářské pomoci, a že ruští komunisté, pokud by to vůbec chtěli, nemají peníze právě pro dnešní vedení KSČM. Mimo to jsme pevně zakotveni v NATO a v EU a ani francouzské „ne“ k přijetí euroústavy pro nás znamená pouze ztrátu času, řekněme, který bude nutné vynaložit na vyjednání nové ústavy. Hrozí-li nám nějaké nebezpečí, je to naše vlastní netečnost a věčné výmluvy na šíření tzv. blbých nálad v ČR.

Koncem roku 1994 na sklonku 2. světové války vyjednávala řada komunistických delegací se Stalinem o poválečném uspořádání Evropy. Někteří přijížděli z právě osvobozovaných území, jiní žili jako budoucí záloha v moskevském hotelu Lux, např. Gottwald, Šverma, Slánský, profesor Nejedlý či Kopecký. Později se k nim připojil i budoucí rektor vokovické Sorbony Vetiška. Milan Jilas , tehdy pravá ruka jugoslávského maršála Tita o vlastních jednáních Kremlu napsal knihu Hovory se Stalinem, mimochodem vydanou svého času Pavlem Tigridem v exilu česky. Kniha vyšla podobně jako kniha Nová třída o rychlém zmaloměšťáčtění komunistických byrokratů ve všech důležitých jazycích. Vzbudila zaslouženou pozornost a je jen na vás, jestli si ji půjčíte a přečtete.

Stalin tehdy řekl jugoslávské delegaci, že se končící vláda liší od všech předchozích tím, že na dobytých územích vzniknou vždy politické režimy, které tam přinesou vítězové. Maršál Tito to pochopil tak, že i v budoucí Jugoslávii vznikne sovětský model socialismu. S tím se nikdy nesmířil a byl za to později odsouzen celým komunistickým světem.

Stalin rozdělil území, kam přišla Rudá armáda zhruba na 2 skupiny. Československo a Polsko patřily k vítězům 2. světové války, byly tedy sovětskými spojenci a jednalo se s nimi lépe. Do druhé skupiny zařadil Stalin východní Německo, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. Zvláštní zemí mimo toto uskupení bylo Finsko, kde se na jaro 1948, přesně na březen 1948 připravovalo převzetí moci komunisty, ovládajícími ministerstvo vnitra. Ortodoxní finští komunisté tehdy nezakrytě hovořili o převzetí československé cesty k socialismu. O tomto úmyslu dal zpravit Stalin generálního tajemníka ilegální komunistické strany Finska Tulminena, který žil pohodlně ve svém švédském exilu a byl odtud odvolán do Moskvy.

Nicméně jak víme, k převzetí moci nedošlo, neboť finský ministr vnitra zradil. Slovo zradil opatřujeme uvozovkami. Prohlásil se vlastencem a rozešel se se svou manželkou Hertou Cusinaiovou, jejíž otec sehrál na krátkou dobu úlohu předsedy vlády krátkodobé 16. sovětské svazové republiky. Ta nejdříve požádala Sověty o bratrskou pomoc a měla se v případě komunistického úspěchu v Helsinkách s Finskem spojit a požádat o přijetí za členskou republiku SSSR. Dnes se o tomto dobrodružství nemluví, málokdo o něm také ví, ale 16. republiku najdeme např. v příručním atlasu SSSR, vydanému se zpožděním nakladatelstvím Svět Sovětu v roce 1952 v Praze.

V úvodním slovu k atlasu se připomíná, že SSSR byl do 2. světové války jedinou socialistickou zemí na světě. Po vítězství ve válce že jsou však na jeho hranicích převážně spřátelené země lidové demokracie. Básník k tomu věštecky praví: „běží časy běží, všechno s sebou mění, co nebylo přijde, a co bylo není“.

K podobnému, ovšem méně riskantnímu manévru se v roce 1944 vyhnula Rudá armáda, když zpětně pohltila 3 pobaltské republiky, Estonsko, Litvu a Lotyšsko. Zde mi dovolte malou poznámku.

Když se do budovy Svobodné Evropy přestěhovala v polovině 70. let minulého století stanice Svoboda, vysílající do SSSR, vedly první kroky ředitelů estonského, litevského a lotyšského vysílání k americkému řediteli, který vyšel vstříc jejich žádosti a 3 redakce začlenil k nám do Svobodné Evropy. Po rozpadu SSSR získaly pak tyto země skutečnou nezávislost. Říkám to také proto, abychom ani my nezapomínali na nedávné události. Když byl totiž americký velvyslanec John Matlock za Gorbačova na sovětském Baltu, byl překvapen faktem, že mnoho cíleně dotázaných nevědělo, že USA nikdy anexi Baltu Sověty neuznaly, a že nepochybně s velkými problémy po celou dobu, tedy od roku 1940 na americkém území udržovaly 3 nezávislá velvyslanectví, totiž estonské, litevské a lotyšské, kde pracovaly často děti politiků, které se uchýlily do USA v průběhu 2. světové války.

Vraťme se nyní ke komunistickým stranám, které převzaly všude moc tam, kam přišla Rudá armáda. S výjimkou Jugoslávce Tita, kterého se nepodařilo ani ujařmit, ani odstranit, nedisponovaly tyto země snad se slabou výjimkou Bulhara Dimitrova žádnými významnými ideology či organizátory. Prakticky celý ústřední výbor polské komunistické strany dal na Stalinův rozkaz vyvraždit Nikita Chruščov po podepsání paktu Molotov �“ Riebentrop. Podobně zmizeli významní němečtí komunisté, např. někdejší generální tajemník Stehlman v nacistickém koncentráku nebo Hans Neumann se svou skupinou v Lubljance.

Dříve než byl v Kremlu vedením těchto stran vydán pokyn, aby převzaly moc, a to je důležité, dal opatrný Stalin sepsat s budoucími komunistickými státy, reprezentovanými stále jakýmisi pseudodemokratickými vládami dvoustranné dohody. Týkaly se mírové spolupráce, vojenské pomoci atd., jak to dobře známe. A vždy obsahovaly velmi důležitou klauzuli, že druhá strana nesmí uzavírat smlouvy s vládami, které spolupracují s tzv. fašistickým, tedy západním Německem a svazovaly je pevnými pouty. To se ukázalo osudným při polské a čs. připravenosti podepsat Marshallovu smlouvu.

Podivný primát při podpisu těchto smluv, do roku 1949 jich SSSR podepsal celkem 25, sehrála smlouva československá z roku 1943. V pamětech prezidenta Beneše, který se přes varování britské strany vydal za války do Moskvy, mj. čteme: „Text mého návrhu smlouvy bylo plně dohodnout se sovětskou vládou před nástupem cesty. To se stalo. Druhý den mi v Moskvě byla smlouva předložena k podpisu trochu jinak. Trvání smlouvy bylo,“ píše dále prezident Beneš, „mnou navrženo na 5 let s možností prodloužení. Smlouva měla být ratifikována domácím parlamentem až v Praze. Velvyslanec Führlinger tyto dispozice změnil před mým odjezdem. Z 5 let se stalo 20 let, možné prodloužení rovněž o 20 let a automaticky a smlouva vstoupila ihned v platnost. Nechtěje tyto diskuse prodlužovat,“ konstatuje prezident Beneš, „přijal jsem moskevské návrhy a podepsal.“

K převzetí moci jednotlivými národními komunistickými stranami pak došlo v Polsku, kde Stalin uznal za vládu tzv. lublinský výbor, dovezený ze SSSR, místo polské vlády londýnské, kterou uznával celý svět. Sověti se tehdy s polským Londýnem rozešli, když je premiér Mikolajčik obvinil z hromadné vraždy polských důstojníků v Katyňském lese.

V Maďarsku komunisté po válce dvakrát prohráli volby, ale Rudá armáda pokaždé násilím zakročila. Podobně získali moc pomocí Moskvy komunisté v Rumunsku a Bulharsku. V Albánii dlouho, viz Jilasovy hovory se Stalinem, Molotov nabízel anexi maršálu Titovi a Jugoslávii. Události pak vzaly rychlý spád. Po tzv. únorovém vítězství lidu v Československu v roce 1948 byl jen o týden později nalezen na dvoře Černínského paláce mrtvý ministr zahraničí Jan Masaryk. Finský ministr vnitra Leino neposlechl příkazu z Kremlu a dal přednost zůstat finským vlastencem. Západ vedený USA a Velkou Británií založil NATO a Stalin zahájil pozemní blokádu Berlína. Jugoslávský prezident Tito se na podzim definitivně rozešel se sovětským diktátorem Stalinem. Tito také uzavřel společnou hranici s Řeckem a významně tak zpečetil osudy řeckých komunistů, bojujících doma proti monarchii. Na podzim roku 1949 vznikla tzv. NDR, která se rozpadla krátce po oslavách 40. výročí založení.

Dnes si neklademe otázku, zda je možné, aby se v ČR dostali opět k moci komunisté. Já to považuji za vyloučené i v podobě koaliční vlády. Není nic, co by se dnes i s chybami nedělalo lépe než za minulého režimu. Podivné ovšem je, že komunisté sedí ve sněmovně a předstírají, že by přeci jen mohli něco udělat lépe. Na to měli v bývalém Československu čas dlouhých 40 let. Volební úspěchy dnešních komunistů se tak zřejmě opírají o chabou paměť jejich voličů a vzpomínky na minulost, kdy se jen předstírala práce, mají tuhý život. Ale jiné cesty není a další existence KSČM je pro každého rozumného člověka jen otázkou času.

Já se definitivního odvozu strany na smetiště dějin už zřejmě nedočkám, ale vy mladší k tomu máte stále rostoucí příležitost. Když se rok 1989 pochopil i v jiných prosovětských zemích tzv. reálného socialismu, dorazí to k nám dříve či později také. Nebo snad začínáte pochybovat o tom poté, co jste s takovou námahou se zbavovali reálného socialismu, že se vám snad přeci jen dříve dařilo lépe?

Děkuji za pozornost.

Jan Potměšil: Děkuji panu Petru Přibíkovi a jako dalšího řečníka poprosím pana Petra Vančuru ze sdružení pro svobodu a demokracii Zvon. Jeho téma bude „ Nebezpečí obnovy bolševismu v Ruské federaci, osvětimské rozměry sovětského bolševismu a jeho dopad na nás“.

Prosím, máte slovo.

Petr Vančura: Dámy a pánové, páni senátoři, kteří jste toto slyšení zorganizovali, děkuji za pozvání. Považuji to slyšení za velmi významné a hluboce oceňuji, že český Senát nachází uvědomění zabývat se klíčovými otázkami bezpečnosti naší společnosti a dává tak najevo, že pověření správou země, které mu je uděleno našimi občany přijímá zodpovědně.

Tématem, o němž jsem byl přizván promluvit je bolševismus v Rusku a jeho dopady na nás. Ačkoliv je toto téma v českých médiích spíše přehlíženo, jedná se podle mého názoru v našem středoevropském postkomunistickém prostoru o bezpochyby největší potenciální ohrožení. Podívejme se, co to vlastně byl bolševismus.

Především je správně, že byl použit výraz bolševismus a ne komunismus. V běžné řeči významy těchto výrazů často splývají, ale rozdíl tu je. Komunismus začínal jako utopická naděje, kdežto bolševismus byl od svého vzniku bezohledným, pragmatickým nástrojem uchvácení moci, který se za idealistické představy komunismu jen skrýval.

Bolševické křídlo ruské sociální demokracie byla Leninova menšina, která v roce 1905 prohrála na sjezdu ruské sociální demokracie vnitrostranické volby. Jenomže Lenin v duchu ruského velikášství a tradiční ruské prolhanosti tuto svou menšinu nazval většinou a vytvořil z ní samostatnou stranu, kterou později nazval komunistickou, přejmenoval ji. Leninovým cílem bylo uchvácení moci.

V desetiletí před 1. světovou válkou vytvořil v Rusku pod bolševickou hlavičkou hierarchicky organizovanou mocenskou strukturu, v podstatě zločinecké povahy, která získávala prostředky na svou činnost hlavně loupežemi. A když potom Němci v roce 1917 dopravili Lenina do Ruska, Lenin se opřel o tuto svou hierarchickou stranickou strukturu a celkem snadno se vypořádal jak s Kerenského vládou, tak i s carem. Nastolil vládu teroru. Schopnější důstojníky bílých armád nechal povraždit nájemnými vrahy a tímto způsobem položil základy sovětského režimu, režimu, který poznamenal celé 20. století, který po 2. světové válce Stalin rozšířil i do střední Evropy.

Mluvíme o tom období jako o komunismu u nás, ale v podstatě se jednalo o surovou bolševickou okupaci a její důsledky a současné mutace zůstávají i dnes největším nebezpečím našeho zatím váhavého pokusu o demokracii. Je proto důležité pochopit hlavní metody bolševismu.

Jsou jimi nesmlouvavá, centralizovaná, hierarchická struktura moci, odstraňování potenciálních protivníků, mediální manipulace a klamavé domácí i mezinárodní strategie tajných služeb. Všechny tyto základy bolševismu a později komunismu položil již Lenin. Hierarchickou strukturu moci vybudoval již před 1. světovou válkou. Cílené vyvraždění nejschopnějších protivníků v občanské válce 1918 �“ 1920 je považováno za klíč k jeho vítězství v této válce a Leninovy taktické mediální obraty v Iskře popsané již našim vynikajícím znalcem Janem Slavíkem v jeho knize Lenin z roku 1935 byly předzvěstí pozdějších masivních komunistických indoktrinací a manipulací veřejného mínění

Leninův podvratný tah proti ruské emigraci, nazvaný Trast, kterým zmátl celý svět a zároveň se zbavil ruského zahraničního odboje zaměstnává západní tajné služby dodnes, protože jeho schéma v repertoáru ruských tajných služeb zůstalo natrvalo. Možná bych měl asi říci, že zaměstnává těch několik jedinců, kteří v těchto tajných službách neupadli ještě pod ruský vliv. To vám možná připadá jako silné tvrzení, ale můžete si přečíst knihu Edwarda Epsteina �“ Deception, the invisible war between KGB and CIA a uděláte si lepší obraz o těchto věcech.

Stalin tyto Leninovy metody jen převzal. Byl z Leninových pobočníků nejhloupější, na schůzích bolševického vedení prý nikdy neměl co říci a jen mlčel a v ústraní kouřil fajfku. Zato byl ale prý vychytralý taktik. Prosadil do regionálních vedení strany své lidi, s jejich pomocí vyhrál stranické volby a dle Leninova mustru potom všechny své schopnější protivníky v průběhu následujícího desetiletí nechal zavraždit: Zinovjeva, Kameněva, Bucharina a naposledy v Mexiku Trockého.

Jaké jsou následky bolševismu v zemích, které ovlivnil? Bolševismus a jeho pozdější mutace zanechaly ve všech zemích, které postihly, hrozné stopy. Většinou se mluví hlavně o miliónech povražděných lidí a lidí, kteří zahynuli v Leninem opět založeném gulagu. Jen na Ukrajině zahynulo při Stalinem uměle vyvolaném hladomoru na 10 mil. lidí a celkově se počet obětí komunismu včetně Číny odhaduje až na 100 mil. Přitom brutalita čínského komunistického režimu, která trvá dodnes, je asi ještě horší, rozhodně srovnatelná s tím, co dělal Stalin.

Ale nejvýznamnější a nejhroznější důsledky komunismu jsou důsledky na duchovních základech postižených společností. A bohužel i kulturní dopady dlouhých desetiletí komunistické tyranie. Zdravá společnost se opírá o přirozené mravní zásady, které umožňují rozlišovat správné od nesprávného. Tyto zásady jsou hluboko uloženy ve společenských tradicích, jsou přenášeny výchovou v rodinách a ve školách a projevují se vědomím, co se ve společenském styku sluší a patří a co se naopak nedělá. Komunismus celý tento duchovní základ rozvrátil. Bolševické uchvácení moci bylo mravně neospravedlnitelné a udržováno muselo být násilím. K tomu bolševici a pod jejich tlakem i komunisti v dalších porobených zemích přistoupili se vší asiatskou surovostí. Zničen byl nejen každý, kdo se opovážil povznést hlas a označit komunistickou moc za nesprávnou, ale zničena byla i sama měřítka správného počínání, přirozená mravnost.

Komunistická strana byla označena za nositelku veškeré moudrosti a správným se stalo to, co řekl komunistický tajemník. Vůdčí role komunistické strany byla zakotvena v ústavách. Několik desetiletí takovéhoto vymývání mozků způsobilo, že společnosti zasažené komunismem ztratily vnitřní bezpečí svého původního duchovního a kulturního základu. A sám pojem „mravnost“ byl ve společenském povědomí znehodnocen natolik, že se jej dnes většina lidí ostýchá používat. Toto je nejstrašnější důsledek bolševismu.

Lidé dnes nejednají podle toho, co je správné, ale s klidem udělají cokoli, pokud jim to projde. To už není omyl ani hřích, to je trvalá kulturní změna, která postihla celé národy. A představa, k čemu to ještě může vést v případě Ruska a možná ještě významněji v případě Číny je hrůzná.

Je také důležité si uvědomovat, že nositeli tohoto zla byla a zůstává uzounká, bezcharakterní vládnoucí skupina. V dobách, kdy u nás vláda komunistů začínala, byla i naprostá většina komunistů přirozeně poctivých lidí, kteří komunismu věřili jako nápravě společnosti. Mou rodinu, můj otec byl advokát, tito lidé odsuzovali na základě mravních měřítek, která pro ně tehdy byla samozřejmá a byla jim vlastní. My jsme pro ně byli buržousti, a když otec musel bezdůvodně do vězení, tak dobře mu tak. Tehdy to prohnilé zlo spočívalo pouze v jednotlivcích Gottwaldova vedení a jejich ruských poradcích, kteří tu de facto vládli.

Po desetiletích této ruské vlády jsou přirozené mravní zásady samozřejmé již jen pro menšinu společnosti, tu, která si je dokázala uchovat v rodinách. Uvolnění společnosti po roce 1989 pak dokonce přineslo ještě další prudký pokles mravnosti, když pouta totalitního státu byla uvolněna. O tom možná bude ještě později mluvit Roman Joch.

Co se stalo s bolševismem? Ve 2. polovině 80. let minulého století komunistické vlády ve střední Evropě padly. Nakolik to byl proces řízený z Moskvy, bude ještě nějakou dobu předmětem bádání historiků. Jisté ovšem je, že komunistické vlády nebyly poraženy naší statečností a jisté také je, že Rusové nepustili svou nadvládu jen tak ze slabosti, jak často zní převládající interpretace. Když sovětské komunistické vedení pod všestranným tlakem vlády amerického prezidenta Ronalda Reagana poznalo, že direktivně řízený a plánovaný režim je vnitřně slabý a není udržitelný, vypracovalo zřejmě strategii řízené systémové přeměny, jejímž cílem měl být režim s tržním hospodářstvím, ale politicky nadále kontrolovaný vládní věrchuškou komunistických elit. To byl vlastní smysl Andropovovy a Gorbačovovy perestrojky. Nikoliv přechod k demokracii, jak bývá perestrojka vykládána.

Demokracie znamená službu veřejnosti, správu věcí veřejných z pověření a v zájmu občanů. A to ruským vládcům nikdy na mysl nepřišlo……(nesrozumitelné)

(nesrozumitelné)……po prohrané krymské válce, citát: „Rusko obnoví své postavení, autoritu, vliv a úděl mezi velkými mocnostmi pouze rozvojem své vnitřní síly. Jež je v současnosti jediným skutečným zdrojem politické moci státu.“ Tento citát je pozoruhodný tím, že jej zopakoval současný ruský ministr zahraničí Igor Ivanov ve své nedávné knize.

20 let po zahájení komunistické perestrojky jsou již vidět jakési obrysy jejích výsledků. V Rusku i v celé jeho postkomunistické sféře vlivu vznikl po zmanipulované privatizaci mafiánský kapitalismus, jak jej trefně nazval prezident Havel, ve značné míře řízený někdejšími nomenklaturními komunistickými kádry.

V Rusku je vlastnictví soustředěno do rukou tzv. oligarchů a politickou moc uchopily komunistické tajné služby. A v postkomunistických zemích střední Evropy máme v různých podobách odvar téhož. Oligarchické podnikatelské skupiny jsou nejspíše stejnými službami propojené a navíc mají zřejmě blízké vazby i se skupinami organizovaného zločinu, které působí nejen doma v Rusku, ale i mezinárodně. Brutální povahu současných ruských poměrů znamenitě popsal David Sutter ve své knize Darkness at dawn, Temno na úsvitu, vydané v roce 2002.

V celém někdejším komunistickém světě události víceméně sledovaly vývoj v Rusku. V zemích, které jsou zeměpisně blíže západní Evropě jsou poměry poněkud civilizovanější, ale vývoj je tu v řadě věcí Rusku podobný. I zde všude proběhla zmanipulovaná privatizace, která vedla k rozhodujícímu hospodářskému vlivu komunistických nomenklaturních kádrů. V mnoha klíčových místech hospodářství, zejm. v energetice, zbrojním průmyslu, finančních službách a médiích narážíme v celé postkomunistické oblasti na ruský vliv. Někdy vlastníci nejsou známí a nelze je zjistit. V takovém případě musíme ovšem vždy předpokládat to nejhorší, tedy že ti vlastníci jsou také Rusové.

I politická moc se z velké části vrátila do rukou někdejších nomenklaturních kádrů a slušní lidé, kteří se přihlásili k politické práci po pádu komunismu byli z politiky až na výjimky vypuzeni. Pozoruhodné je, že podobnou strategii zvolili i komunisté v Číně. Pouze s tím rozdílem, že nepřipustili ruský vliv. Vzájemná inspirace mezi Čínou a Ruskem má ovšem minulost mnoha staletí, počínaje nejpozději 200 let mongolské říše v Rusku od dob Čingischánových.

Pokračující vliv Ruska lze sledovat po celém světě. Významné je např. šíření levicové moci v jižní Americe, ohnisko terorismu na Filipínách a penetrován ovšem je i západ.

Obecně klíčové rysy postkomunismu �“ politický systém, který se vyvinul u nás a obecně v dříve komunistických státech střední Evropy není systém veřejné služby a není to tedy v principu ani systém demokratický. Udržuje formální rysy demokracie, především volby, ale udržuje je nerad, v podstatě z taktických důvodů jen proto, že si v dané situaci autoritátštější postup nemůže dovolit. Vládnoucí politické strany jsou tu v podstatě malé uzavřené zájmové skupiny ambiciózních jedinců. Těch několik málo jejich členů, kteří cítí potřebu pracovat pro veřejnost bývá marginalizováno.

Velkou část členstva postkomunistických politických stran navíc tvoří bývalí komunisté a často i důstojníci či agenti komunistických tajných služeb. Politický dorost často přebírá bezmravné počínání někdejší komunistické věrchušky a velmi často je ostatně tvoří jejich potomci.

Volební programy politických stran jsou sestavovány populisticky tak, aby zapůsobily na veřejnost. Nejsou sestavovány s cílem hledat cesty ke zlepšení stavu veřejné správy země, ani se snahou vyjít vstříc přáním a potřebám veřejnosti a pokud se tyto prvky v programech objevují, pak pouze pod tlakem veřejnosti, kterou ve svobodných podmínkách nelze umlčet. Naši vládci by ji ovšem umlčeli rádi. Veřejnost má podle jejich představ mlčet, protože nemá demokratický mandát, jak nám opakovaně sugeruje Václav Klaus. Mezitím je občanům bráněno plnohodnotně se účastnit činností jak politických stran, tak i správy jejích vlastních veřejných věcí. Politický boj je víceméně omezen na boj mezi různými olivovými skupinami, o jejichž podivném financování např. jen problesknou občas zprávy v náznacích.

Systém spravedlnosti funguje jen částečně. Závažné trestné činy se zpravidla ani nedostanou k soudům. Odloží je buď již policie či státní zastupitelství. Nedávno jsme měli hezký příklad. Jeden takový notorický policejní odkladač, policejní důstojník Jandýsek zahynul podivnou smrtí, která byla veřejnosti předložena jako sebevražda, i když na první pohled vypadala jako vražda. Otázka, kdo jej vedl ke krytí zločinů a proč nyní zemřel zůstane nejspíše také nezodpovězena.

V podstatě tohoto stavu je zřejmá snaha nepřipustit, aby postkomunistické společnosti žily v jasně definovaném společenském řádu, který by zamezil neoprávněnému ovlivňování procesů veřejné správy. Úzké postkomunistické vládnoucí věrchušce vyhovuje chaos a ten se jí úspěšně daří udržovat, navzdory našemu členství v NATO a dokonce i navzdory členství v EU. Úporné snahy zabránit hlubší evropské integraci mají nepochybně za cíl především právě zachování podmínek pro udržování tohoto bezprávního chaosu. Korunu tomu u nás nasadil Václav Klaus ochromením akceschopnosti Ústavního soudu. Poslední ochranou demokracie tak u nás zůstává Senát a i ten je pod neustálou hrozbou likvidace ze strany postkomunistů.

Evropská legislativa naopak prostor pro postkomunistický chaos omezuje. U evropského soudu také česká vláda nevyhrála ani jeden případ. Nejspíše proto je prohloubení evropské integrace u nás pod takovým tlakem.

Postkomunistickou strategii nepochybně doplňuje i mediální politika, především televizní. Podle toho, co slyším, a televizi nemám, TV zásadním způsobem přispívá k dalšímu rozvratu společenských hodnot a mravnosti. Namísto aby zprostředkovávala informace a zábavu hodnotově vyváženým způsobem a spíše pomáhala kulturní osvětě, TV i další média převážně poklesla do sféry bulváru a šíří vulgaritu a bezohlednost. V tomto obecném marasmu jsou vloženy politické a publicistické pořady, v nichž jsou divákům na jedné straně představováni postkomunističtí mafiánští kapitalisté a na druhé straně postkomunističtí politici jako samozřejmí a řádní účastníci společenského života.

Celý tento smutný obraz doplňuje skutečnost, že v žádné oblasti veřejné správy se nepovedlo uskutečnit pořádnou a smysluplnou reformu. Často není taková reforma ani započata, ale i tam, kde se ví, že je reforma nutná a příslušné úřady nějaké návrhy připraví, nakonec v parlamentu potřebná norma nevzejde nebo vzejde nějaký paskvil. Vzorovou ukázkou je 15 let marných snah o zavedení úpadkového zákona. Ale podobná je situace u klíčových věcí v každém resortu.

Někdy je nakonec potřebná změna uzákoněna, ale státní správa ji stejně ignoruje. Jedním takovým případem je procesní osamostatnění pozemkových úřadů, jejichž činnosti je všemožně bráněno a namísto uzákoněného osamostatnění byly naopak degradovány a podřízeny dávno zbytečným zemědělským agenturám.

Když tedy shrnu, musíme počítat s tím, že postkomunistická věrchuška se snaží držet rozhodující moc s použitím bolševiky ověřených strategií jako jsou dezinformace, penetrace, diskreditace a chaos, mediální manipulace.

Jaké je tedy dnešní bolševické nebezpečí? Ono nespočívá v nějakém návratu komunistů k moci, vždyť oni u moci v podstatě zůstali. Toto nebezpečí spočívá naopak v přetrvání a posílení současného postkomunistického režimu, v nějž se bolševikům předchozí stalinský režim podařilo přetransformovat. Uchovali si přitom téměř naprostou kontrolu nad veřejnou správou. Zprivatizovali významnou část znárodněného majetku společnosti a ve veřejné správě a politických stranách obsadili většinu významných míst. Postupně si vychovávají dorost, který není poznamenán členstvím v komunistických mocenských strukturách, ale vyznačuje se stejnou nebo dokonce ještě větší bezmravností.

Naším současným nebezpečím je, že k tomuto v podstatě bolševickému ohrožení budeme mlčet. Přitom právě hlasité trvání na spravedlnosti, otevřenosti, informovanosti a poctivé veřejné správě je to jediné, co nás časem může přivést ke slušnější veřejné správě. Všechna ta postkomunistická manipulace veřejného života, kterou jsem popsal, ze své podstaty probíhá pod povrchem, mimo viditelnou scénu. Zbraní poctivých lidí je vynést informace o skutečném společenském dění na povrch. Bylo by naivní, že tito celoživotní aparátčíci a manipulátoři, případně dokonce agenti Ruska se změní a začnou se chovat poctivě. Ale kdykoliv se nám, občanům podaří dosáhnout zveřejnění pravdivých informací o těch všemožných ukrývaných podvodech mocných, nuťme je alespoň se stáhnout a nekorektní jednání omezit.

Nezávislé občanské aktivity, ozývající se v zájmu veřejnosti a hájící občanská práva a svobody přeci jen pomalu sílí a nacházejí cesty, jak být slyšeny. Z nejvyšších míst nyní slyšíme, jak se proto postkomunistická moc zlobí. To je dobré znamení. Je to neklamná známka, že svobodné a nezávislé občanské aktivity úspěšně omezují mocenskou libovůli.

Občanská mobilizace a prosazování informovanosti jsou v postkomunistických poměrech nejsilnějšími nástroji poctivých lidí. Rozvíjení těchto nástrojů i ve spolupráci s mezinárodními skupinami, bojujícími za prohlubování demokracie je nejslibnější cestou ke slušnější veřejné správě a tím snad i k porážce bolševické strategie postkomunismu.

Jednou budou muset poctiví občané projevit svou vůli také prostřednictvím poctivých politických stran, takových, které nenechají penetrovat a ochromit bolševickými agenty. Tak daleko ještě ale nejsme.

Děkuji.

Jan Potměšil: Opravdu mnohokrát děkuji panu Petru Vančurovi za jeho příspěvek a v tuto chvíli poprosím pana docenta Jana Holzera z katedry politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, aby přednesl svůj příspěvek, který má název Stručná analýza komunistických režimů ve světě, Rusko po roce 1917, Korea, Vietnam, Kuba, Čína a další.

Prosím.

Jan Holzer, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity: Dámy a pánové, je mi ctí vystoupit na tomto veřejném slyšení a chci ještě jednou poděkovat panu senátoru Mejstříkovi za pozvání a možnost zde dnes vystoupit.

Já pochopitelně jako představitel politologické obce a obce akademické zneužiji název svého příspěvku a poněkud obsah pozměním. Mám k tomu pochopitelně určitý a doufám, že i dobrý důvod. Ten 15minutový časový formát, který nám byl přiřčen, dosti komplikuje možnost popsat zcela detailně a v historické systémové perspektivě tak široké téma, kterým je analýza komunistických režimů v průběhu celého 20. století.

Naštěstí politologická věda nabízí určité metodologické možnosti, jak toto téma uchopit a snad i koncentrovat do relativně krátkého času. Tou možností je teorie totalitarismu, o které bych zde chtěl krátce hovořit, nabídnout vám jakési základní body, podle kterých politická věda pracuje s režimy, které se označují za totalitní, či obecněji v rámci teorie nedemokratických režimů, a do nichž pochopitelně komunismus jako velmi specifický fenomén spadá.

Zároveň se již dopředu omlouvám za poněkud akademičtější a méně sebeutvrzovací přístup k tématu. Domnívám se, že ale v rámci takovéhoto veřejného slyšení i takovýto přístup má své místo.

Vlastní termín „totalitarismus“ je na světě přibližně 80 �“ 90 let, objevuje se poprvé ve 20. letech 20. století v Itálii a to v souvislosti s reakcí na události 1. světové války a především na neuvěřitelné vlny mobilizace, které 1. světová válka přinesla. Nejprve řekněme mobilizace vojenské, ekonomické, demografické, ale následně také mobilizace politické.

V politické vědě byl akceptován přibližně od začátku 50. let 20. století a to v souvislosti jednak s reakcí na nacionální socialismus jako specifický příklad totalitního režimu, jednak na agresivní politiku Sovětského svazu v areálu střední a východní Evropy. To byly 2 základní impulsy, na jejichž základě ta teorie totalitarismu vzniká.

Kdybych měl jednou větou reagovat na osudy této teorie, nejprve byl víceméně velmi nekriticky přijímán jako báječná metodologická záležitost, báječný krok, následně především v 60. letech byl naopak zatracován jako fenomén, který je zpolitizovaný, nevědecký a který nenabízí vhodné metodologické instrumentarium použitelné pro uchopení a analýzu takovýchto režimů. Od 70. let je totalitarismus v podstatě jako termín akceptován a politická komunita s ním pracuje zcela bez problému.

Co nám ta teorie totalitarismu vlastně nabízí? Těch teorií je pochopitelně celá řada, ale dají se rozdělit do dvou základních kategorií, o nichž bychom tu zde krátce hovořit měli, a které jsou pochopitelně i pro analýzu komunistického režimu velmi klíčové. Ten první přístup, který obecně bývá v literatuře nazýván jako přístup systémový, je spojován se 2 jmény, s prací politologů Zbygniewa Brzezinského a Karla Joachyma Fridricha, kteří v roce 1956 nabídli výčet sumy základních znaků, které musí splňovat jakýkoliv totalitní režim. Mezi těchto 6 základních znaků patří: totální ideologie, existence jediné či hegemonní masové politické strany v čele s vůdcem a malým fanatickým jádrem, systém fyzického a psychického teroru, monopol kontroly a vlády nad prostředky masové komunikace, monopol výroby a užití zbraní a direktivní řízení ekonomiky a likvidace soukromého vlastnictví. Někteří autoři k tomuto výčtu ještě dodávají expancionalismus, ale jak říkám, to by bylo na širokou debatu. V zásadě tento základní výčet stačí a je dodnes používán.

V rámci takového vymezení potom Fridrich s Brzezinským hovořili o naplněnosti těchto znaků u relativně velmi malého okruhu příkladů politických režimů 20. století. Pochopitelně se mezi nimi objevilo hitlerovské Německo, u něhož se vzápětí objevila debata, zda tam skutečně patří, protože zde poněkud absentuje ten motiv direktivního řízení ekonomiky. Pochopitelně sem spadá stalinský Sovětský svaz, Čína, Kambodža, Korea, Vietnam. V jistém slova smyslu je tím suma vyčerpána.

Co je nicméně na této systémové teorii totalitarismu nejdůležitější je právě ta skutečnost, že se vlastně nejen Fridrich a Brzezinski, ale celá další potom komunita politických vědců domnívala, že totalitarismus je vlastně zcela moderní fenomén, že je to něco naprosto inovativního, něco, co přinesl až konec 19. a především 20. století, něco v historii naprosto bezprecedentního, přičemž ta bezprecedentnost spočívá v tom, že totalitní režim se může uchytit až ve společnosti masového typu. Ve společnosti, která ztratila určité sociální vazby, kde se jedinec ocitá ve velmi atomizovaném postavení a hledá určité nové sociální a politické struktury, v jejímž rámci by se určitým způsobem sebepotvrzoval a hledal svou identitu. To důležité, opakuji, že by se mělo jednat o fenomén moderní, spjatý výlučně s existencí moderní společnosti.

Druhý základní přístup k teorii totalitarismu, řekněme přístup normativní, přístup, který chápe totalitarismus jako ztělesnění lidských dějin, který reprezentují takoví autoři jako Carl Reimund Popper  nebo britský historik Edward H. Car nebo italský politolog Norbert Bobio a řada dalších, v českém prostředí pak především Vladimír Čermák, autor naprosto neporovnatelné práce o teorii demokracie a totalitarismu, pětisvazkové otázky demokracie. Nuže tento přístup přichází s následujícím pohledem, který je v rozporu s Fridrichem a s Brzezinským.

O totalitních režimech říká následující věc: totalitarismus je v podstatě fenomén, který je spjatý s lidskou přirozeností. Vždy tu byl, je a po hříchu také bude. Je to prostě přesvědčení určité skupinky osob či jednotlivců, že mají specifický přístup k tomu, co je to pravda. A kteří mají určité nástroje, aby tuto svou pravdu nutili zbytku komunity, jejímiž jsou členy, popřípadě komunitám jiným.

Výčet takovýchto režimů totalitního typu podle této normativní teorie totalitarismu je potom skutečně velmi široký, historický. Patří sem už jak antická Sparta, inkviziční Španělsko, jakobínská diktatura a období velké francouzské revoluce, patří sem např. Kalvínova Ženeva, no a patří sem pochopitelně také totalitní režimy 20. století.

Nebudu tu teď rozvíjet tuto debatu, která je pochopitelně zajímavá především z politologického hlediska, který z těch 2 názorů má pravdu. Koneckonců se domnívám, že mezi těmito dvěma přístupy nemusí existovat až tak neprostupné a neřešitelné hranice.

Současná teorie totalitarismu je spojována především se 2 jmény �“ s historikem a politologem Noelem O’Sullivanem a s italským politologem Giovanni Sartori. Velmi krátce k jejich tezím, co to je totalitarismus. O’Sullivan ve své práci Fašismus, která vyšla i v češtině a je volně přístupná, přišel s tezí o aktivistickém politickém stylu, které dle jeho soudu je podstatou jakéhokoliv totalitního hnutí. Je to tedy v podstatě určité dědictví velké francouzské revoluce spočívající v absolutní bezohlednosti vůči existujícím sociálním strukturám, plus snaze o jejich násilnou změnu ve smyslu dosažení stanoveného ideálu. Tedy v tom, čemu vlastně O’Sullivan říká ovládnutí vědomí společnosti. A odtud tzv. sociálně konstruovaná iluze totalitarismu.

Sartori potom posouvá analýzu totalitarismu směrem spíše k jakými weberiánským pohledům a hovoří obdobně o jakési polaritě mezi totalitarismem a demokracií. A říká v podstatě velmi jednoduchou záležitost. Totalitarismus stejně jako demokracie jsou v podstatě ideální fenomény. Jsou v sociální a politické realitě nenaplnitelné a můžeme hovořit pouze o tom, do jaké míry se konkrétní jednotlivé režimy tomuto ideálu, který je v historii nenaplnitelný, více či méně přibližují. Na základě této metody je v podstatě s teorií totalitarismu díky Sartorimu pracováno i v současnosti.

Co z toho plyne pro analýzu komunismu a jeho ideologických mutací a co z toho plyne pro analýzu postavení KSČM v současném stranicko-politickém spektru ČR či obecně postavení komunismu v české politice? Domnívám se, že nic. Domnívám se, že aplikace teorie totalitarismu je pro současné české poměry v podstatě nepříliš použitelná. Je to pochopitelně teorie, která je vystavena především jako teorie systémová, která má zachycovat režim jako určitý systémový jev. To pochopitelně neznamená, že totalitarismus nemá vůbec žádnou perspektivu. Spíše naopak. Lze pochopitelně posuzovat programatiku jednotlivých politických stran prizmatem právě těch znaků, o kterých jsem hovořil před 10 minutami na začátku svého vystoupení a porovnávat, do jaké míry daný konkrétní stranický subjekt, či ještě lépe řečeno politologickou terminologií kterýkoliv aktér naplňuje ve svých představách a ideálech právě ty ideály, o kterých jsem hovořil. O tom, že tyto ideály jsou v podstatě mezi nacismem, či já raději používám termín nacionální socialismus, je přesnější a výstižnější, a komunismus, že v podstatě mezi nimi není rozdíl, to je naprosto zjevné. Zároveň z toho ale vyplývá, že se nacionálním socialismem a komunismem rejstřík totalitních hnutí evidentně nevyčerpal a není politologa, který by se domníval, že takto optimisticky lze hledět do budoucnosti. Totalitarismus je naopak velmi perspektivní fenomén, máme určité metody a nástroje jak zjistit, která nová hnutí k němu budou tíhnout či nikoliv, ovšem ještě neznáme ty otázky, které způsobí takovou politickou mobilizaci, že bychom se skutečně dostali s novým totalitarismem do křížku.

Děkuji za pozornost.

Jan Potměšil: Děkuji panu docentu Janu Holzerovi a teď bych vám nabídl 10 minut přestávku na vydechnutí. V Zaháňském salonku je k dispozici voda a malé občerstvení, takže vás poprosím, za 10 minut se zde znovu setkáme.

Děkuji.

Jan Potměšil: Budeme pokračovat ve veřejném slyšení na téma „Hrozby komunismu ?“. Přibližně za 1 �“ 2 minuty budeme pokračovat přednáškou pana Jana Kalouse.

Děkuji vám, že jste se vrátili a můžeme pokračovat. Než začne 2. blok příspěvků, rád bych zmínil, že z dnešního veřejného slyšení bude pořízen stenografický záznam, který bude následně zveřejněn na webových stránkách na adrese www.senat.cz. Myslím, že jsme všichni a proto poprosím pana doktora Jana Kalouse o svůj příspěvek s názvem Násilí komunistického režimu a okupace v roce 1968.

Jan Kalous: Vážený pane předsedající, paní senátorky, páni senátoři, vážené dámy a pánové, v úvodu Černé knihy komunismu se její autoři vyjádřili naprosto pregnantně, když konstatovali, cituji: „Komunistické režimy překonaly individuální zločin, jasně zaměřené i příležitostné masakry a učinily z masového zločinu skutečný systém vládnutí.“

Zločinná dimenze patří podle autorů Černé knihy komunismu k nejcharakterističtějším atributům komunismu a to po celou dobu jeho existence. Chtěl bych připomenout, že právě před rokem jsme zde na půdě Senátu diskutovali o udělení státního vyznamenání odbojové skupině bratří Mašínů. Při této příležitosti vystoupil doktor Pernes s příspěvkem o realitě komunismu v Československu. Při obecném výčtu zločinného rozměru komunismu bych opakoval jeho slova. Proto bych připomněl jen určité základní body.

Československo se do osidel komunismu dostalo únorovým pučem 1948, i když příprava k tomuto převzetí byla dlouhodobějšího rázu. KSČ postupně zlikvidovala demokratické principy a omezila lidská a občanská práva. Nejlepší syny a dcery, vlastence a vlastenky, generála Píku, Miladu Horákovou, účastníky 1. i 2. odboje či představitele církví uvěznila, připravila o důstojnost, ponížila a více než 240 jich z politických důvodů popravila.

Teror, který KSČ na přelomu 40. a 50. let ve společnosti rozpoutala se svými dopady týkal doslova každého občana. I v té nejmenší obci existoval jistý exemplární případ. Po celé období se kádrovalo, vysoké školy ztratily své akademické svobody, režim postupně zkvalitnil ostrahu státních hranic a uvěznil tak své obyvatelstvo v socialistickém ráji. Proběhly čistky ve všech sociálních vrstvách. Soukromý sektor byl zcela eliminován. Týkalo se to i soukromě hospodařících zemědělců či živnostníků. Kdo se vzepřel, musel počítat i s tím, že v sázce byl i osud jeho rodiny. Kvetl systém tajného špiclování a donašečství. KSČ tedy budovala své pozice na lidském strachu, malosti a těch nejhorších vlastnostech.

Po více než 40 let se KSČ udržela u moci. Po srpnu 1968 ovšem za cenu ztráty kreditu, který díky tzv. Pražském jaru ve společnosti na krátkou dobu získala. Posledních 20 let se komunistický režim opíral o přítomnost sovětských okupačních vojsk.

Když jsem koncipoval své dnešní vystoupení, přemýšlel jsem, jak reprezentativně doložit zločinnou podstatu komunistického režimu v Československu. Vybral jsem případ, který přesáhl z let 50. do doby nedávno minulé. Stručně tedy, jde o akci Blaník, kterou vyprovokovala StB na přelomu let 1948 �“ 1949. Šlo o ilegální lidoveckou organizaci v Praze a Brně, napojenou na organizaci Orel, která měla vyvíjet aktivitu proti státu, rozmnožovat a rozšiřovat letáky. Státní bezpečnost činnost skupiny sledovala a rozhodla se proti ní zakročit. Na chatě Františka Oravce provedla prohlídku, při níž hledala zbraně. Žádné ale nenašla, protože tam prostě ani nebyly. Tehdejší náčelník oblastní úřadovny StB v Uherském Hradišti Ludvík Hlavačka následně vydal pokyn, aby jeho podřízení použili zbraně ze skladiště StB a na Oravcovu chatu je umně ukryli, což se pak realizovalo schováním těchto zbraní pod prkna verandy. Jaké pak bylo překvapení, když při opakované domovní prohlídce byly zbraně objeveny.

Vzhledem k tomu, že zatčení se nepřiznávali ani po použití „klasických výslechových metod“, což znamenalo mlácení, kombinace fyzického a psychického nátlaku, rozhodli se vyšetřovatelé v Uherském Hradišti k nové, revoluční metodě. Nasadili elektrické boty. Po jejich aplikaci se vyslýchaní přiznali ke všemu, co bylo žádáno. Výsledkem tak byly desítky k dlouholetým trestům odsouzených nevinných lidí.

Při používání elektrických bot se vyšetřovatelé StB dorozumívali gesty, např. kývnutím hlavou. Někteří z vyslýchaných uvedli, že jako demaskování jejich křiku se pouštělo nahlas rádio. Jak vůbec vypadaly tyto zlověstné boty? Lze si je představit jako vložky do bot, spojené elektrickými dráty do induktoru, kterým vyslýchající reguloval napětí. Vložka byla asi 25 cm dlouhá a 6 �“ 7 cm široká. Vyhlédnutá oběť si ji sama musela dát do bot, nazout si je a zašněrovat.

Vyšetřovatel Alois Čáň je popsal následovně, cituji: „Elektrické zařízení spočívalo ve dvou plíšcích, které se vkládaly vyšetřovaným do bot. Od plíšků šly dráty do indukční cívky, u které se točilo nějakým knoflíkem. Jak silný proud byl do plíšků uváděn nevím.“

Boty byly vyrobeny přímo v operativním oddělení StB v Uherském Hradišti. Čáň k účinkům elektrických bot uvedl, cituji: „Vyšetřovaní na to reagovali tím způsobem, že křičeli, trhali nohama, že by některý spadl na zem, to se za mé přítomnosti nestalo. Pokud se pamatuji, vyšetřovaní při zavádění elektrického proudu musel ležet.“

Jiný vyšetřovatel hovořil o účinku bot a o reakci lidí, u kterých se tato výslechová metoda aplikovala v roce 1956 takto, cituji: „Reakce vyšetřovance byla ta, že se celé tělo, zvláště ruce a nohy začaly kroutit a vyšetřovanec zoufalstvím skákal až 1 metr od země. Mezi orgány bylo použití této pomůcky posuzováno jako jediné účinné i tehdy, když ani po bití vyšetřovanec nemluvil. Právě po velkém bití byly tyto boty nasazovány. Já jsem přímo tyto boty viděl v činnosti jednou, a to v roce 1949 či 1950 v letní době, za účasti Antonína Vranky u jednoho staršího člověka, asi profesora z akce Hrad, fyzicky velmi zbídačeného, a to po dobu asi 20 minut a po použití této metody vyšetřovanec začal hovořit.“

Proč se nikdo z tehdejších uherskohradišťských vyšetřovatelů StB, později vypovídajících jednoznačně proti Hlavačkovi, nepostavil proti využívání mimořádně brutálních a dnes jen těžko uvěřitelných metod? V roce 1956 na to odpověděl již zmíněný vyšetřovatel Čáň, cituji: „Fyzického násilí jsem používal proto, že bylo přímo nařizováno u jednotlivých vyšetřovaných tehdejším velitelem Hlavačkou. Odporovat jsem se neodvážil, protože jsem se bál Hlavačky, který v honbě za kariérou šel i přes mrtvoly.“

Další používání bot zakázal, alespoň Čáň to při prošetřování v roce 1956 uvedl, až Antonín Zápotocký. Lidským tělem procházející elektrický proud nezůstává samozřejmě bez zdravotních následků. Nejvíce může být postižena činnost mozku, srdce, ale i dalších orgánů. Při křečích dochází k poškozování svalů, kloubů a páteře. Zvyšující se krevní tlak má negativní vliv na cévy a tím se dále poškozují oči, ledviny a pohlavní orgány. Zásah elektrickým proudem postihuje celou nervovou soustavu a může vyústit až v primární šok.

Ministerstvo vnitra a zdá se, že i nejvyšší představitelé státu o takových výslechových procedurách, zjevně mimozákonných věděli a znali i pachatele, ale nepodnikli v trestně-právní rovině vůbec nic. Je nanejvýš pochopitelné, že po pádu komunismu se očekávalo jasné potrestání konkrétních viníků, bývalých vyšetřovatelů StB v Uherském Hradišti.

Jedním z nich byl také Alois Grebeníček. Dnes již víme, že proces se přes různé obstrukce ze strany obviněného i soudů nepodařilo uskutečnit. V pravověrném komunistickém tisku byl Grebeníček starší vykreslen jako oběť polistopadového režimu a starý nemocný člověk. Jeho zločiny, jasně podložené a zachycené jak výpověďmi svědků, tak i v archivních materiálech byly zrelativizovány. Přípravné soudní líčení v nemocnici bylo tímto tiskem označeno za nechutnou světovou frašku.

Vážené dámy a vážení pánové, nezapomínejme na zločiny komunismu, jsou za nimi konkrétní lidská utrpení. Připomínejme si chyby komunismu a vyvarujme se chyb minulosti.

Děkuji za pozornost.

Jan Potměšil: Děkuji panu Kalousovi z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

Nyní je mi milou povinností pozvat dalšího řečníka, pana profesora Miroslava Nováka z Institutu politologických studií FSV UK v Praze. Jeho téma je Místo KSČM v českém stranickém systému z komparativního hlediska.

Miroslav Novák, Institut politologických studií FSV UK: Dobrý den, děkuji za pozvání organizátorům, jmenovitě pak panu senátorovi Mejstříkovi.

Jsem podobně jako kolega Holzer politolog, doufám, že přesto to, co vám budu říkat, bude stravitelné. A chtěl bych vás upozornit, že více toho ode mě můžete číst v některých mých textech. Chtěl bych vás upozornit např. na svou knihu Systémy politických stran, která vyšla v češtině. Ve francouzštině jsem napsal knížku Vytváření českého stranického systému a mezi jinými jsem také redigoval sborník Komunismus a fašismus. Tam můžete najít některé jiné věci. A v poslední době, koncem minulého roku jsem byl spolueditor sborníku Volební a stranické systémy ČR v mezinárodním srovnání. Tam se rovněž podrobně zmiňuji o vývoji českého stranického systému a zejm. o klíčové roli KSČM.

Tedy teď bych velmi stručně řekl asi toto. Já bych přeformuloval tu známou frázi a řekl bych: řekni mi, jaké máte politické strany, jaký máte stranický systém a já vám řeknu, jaký máte politický režim. To se vztahuje samozřejmě také na ČR a řekl bych, že lépe na české země, protože ty byly z tohoto hlediska specifické už dávno před tím, než samostatná ČR neexistovala.

Podle mě velmi instruktivní je vzít v úvahu k mému tématu 2 věci. Zaprvé jakousi velmi stručnou historii a zadruhé jakousi komparaci. Tu bych chtěl udělat s těmi zeměmi nám blízkými, jako je zejm. Maďarsko či Polsko. Ten proces přechodu, politické transformace se totiž v českých zemích vyznačuje některými specifickými rysy, kterými se velmi význačně liší právě od jinak blízkých bývalých komunistických zemí střední Evropy jako jsou právě Maďarsko či Polsko. Obvykle se zdůrazňuje, že Československo bylo mezi těmi středoevropskými zeměmi výjimečné v tom, že v meziválečném období tam přežila demokracie. Ale nemělo by se zapomínat na to, že na rozdíl od jiných středoevropských států působila v českých zemích silná komunistická strana, která ostatně v posledních svobodných volbách před nástupem komunistů, tedy v roce 1946 v českých zemích jasně zvítězila.

Důsledkem toho je to, že komunistické převzetí moci v tehdejším Československu roku 1948 bylo do značné míry pak vnitřní věcí českých komunistů. Na Slovensku, jak víte, byli naopak komunisté ve volbách poraženi na rozdíl od jiných zemí, kde komunismus byl jednoduše vnucen z vnějšku.

Můžeme se dostat dál. Tady určité statistiky. V žádné tzv. východoevropské zemi neměla  komunistická strana v poměru k počtu obyvatelstva tak vysoký počet členů jako právě v těch českých zemích, konkrétně i na úrovni celého Československa. Několik měsíců po komunistickém převzetí moci, konkrétně v říjnu 1948 podle oficiálních statistik už 21,7 % obyvatel bylo členy komunistické strany. Když jsem si toto přečetl, vůbec se mi tomu nechtělo věřit. Pro vaší informaci na 2. místě v těch východoevropských zemích bylo Maďarsko s 12 %, tedy ani ne poloviční číslo. Čili to rozpětí v jiných bývalých komunistických zemích bylo od 3 do 12 %, tedy něco naprosto nesrovnatelného.

Já jsem hledal, jestli najdu nějakou zemi, která by se tomu trochu blížila. Našel jsem Severní Koreu velikého vůdce Kim Ir Sena, kterému se přišel poklonit v těchto dnech do jeho mauzolea předseda naší poslanecké sněmovny, za což mu jistě poblahopřejeme.

Dalším statistickým údajem, jedná se tentokrát jen o odhad, odhaduje se, že v komunistické straně bylo u nás, tedy v celém Československu od roku 1945 do roku 1989 dobrých 7 mil. lidí. A pokud jde o tu situaci po roce 1968, tedy po invazi, abych byl úplně přesný a normalizační, tak většina do té komunistické strany vstupovala dobrovolně a ne pod vynucením. Dokonce se tam cpali, aby tam byli dříve než soused či kolega a měli z toho patřičné výhody.

Tedy pokud jde o to Pražské jaro, setkáváme se s tezí, že Pražské jaro byl jakýsi nedostižný vzor pro Gorbačova. Skutečnost je daleko střízlivější. Pražské jaro byl opožděný výhonek reformismu. V jiných komunistických zemích už reformismus v podstatě odezněl, k nám se teprve s velkým zpožděním a zpomalením dostal. Taková je skutečnost. To, že to u nás mělo takový výbušnější a mocnější charakter je jen zásluhou Brežněvovy chyby, že nechal z jeho hlediska neprozřetelně padnout tehdejšího prezidenta Novotného z důvodů, které jsou známy, že Novotný byl např. proti tomu, aby sovětská armáda byla na čs. území. To zaprvé.

Zadruhé je rovněž známo, že……(nesrozumitelné)

(nesrozumitelné)……tím pádem Chruščevovým. Ani jedno se Brežněvovi nelíbilo. Proto nechal zelenou českým soudruhům, aby ho prostě nechali padnout.

V době normalizace se hovořilo o tzv. půlmiliónové armádě vyloučených z KSČ. Tady bych chtěl říci 2 věci. Zaprvé drtivá většina z nich byla vyloučena, jen malá část z nich sama opustila KSČ. A řada z těch, co byli vyloučeni, se snažili do té KSČ znovu dostat, dělali trapné sebekritiky atd. Úplně notoricky známým případem je Čestmír Císař. Je dnes málo známo, že dokonce i některé osobnosti exilu psaly prosebná psaní Husákovi, aby mohly zůstat ve straně, že budou platit členské příspěvky.

Druhá věc k té půlmiliónové armádě vyloučených. Je smutnou skutečností, že velmi rychle tento půlmilión byl nahrazen jinými a jsou to právě ti, kteří tam vstupovali v těch normalizačních letech, kteří jsou dnes ti padesátníci, kteří mají většinu těch důležitých pozic v současné ČR. Tak jsme se např. dozvěděli dávno poté, co nastoupil ten dočasný premiér Tošovský, že samozřejmě patřil k těm členům KSČ atd. Čili to je celá ta generace, která má nyní tu většinu rozhodujících pozic v ČR.

Přicházíme k roku 1968. Ta situace v českých zemích, zdůrazňuji české země, protože na Slovensku to bylo opět jinak, byla zase velmi specifická. V těch 80. letech za Gorbačeva Československo nemá ani relativně tolerantní a ke směnám poměrně ochotné komunistické vedení jako tomu bylo v Maďarsku, ani nemá mocnou a masovou opozici jako mělo Polsko, čili důsledek toho je velmi jasný �“ byli jsme mezi úplně posledními, kde došlo k těm změnám. Takové země jako je Bulharsko apod., podařilo se nám, pravda, předstihnout Rumunsko, nevím, jestli se tím musíme nějak chlubit.

Tady bych se ale přeci jen zmínil o jednom aspektu, a totiž tom, jak u nás probíhala tzv. normalizace. Existoval velký rozdíl mezi normalizací v Maďarsku po roce 1956 anormalizací v Československu a zejm. v českých zemích, protože na Slovensku to bylo zase dost odlišné, tedy v normalizaci v českých zemích po srpnové invazi a zejm. v 70. letech, protože normalizace nebyla hned. Zatímco v tom Maďarsku, které bylo vojensky skutečně poraženo, a které rezistovalo, tak ta represe byla velice tvrdá, krvavá, ale poměrně krátká a po několika létech Maďarsko se stalo takovou nejumírněnější komunistickou zemí, hovořilo se tehdy o takovém tom nejradostnějším baráku mezi komunistickými zeměmi, u nás to byl přesný opak. Zpočátku normalizace postupovala velmi pomalu, protože Sovětům se nepodařil ten jejich plán tzv. dělnickorolnické vlády, tudíž nechali téměř všechny naše předáky na svých místech včetně Dubčeka a tou známou salámovou politikou postupně se to osekávalo a tak se stalo, že v průběhu několika málo let se Československo a zejm. zase v těch českých zemích to bylo horší než na tom Slovensku, se stalo vlastně nejdogmatičtějším komunistickým státem střední Evropy.

Přichází tedy Gorbačov a tady jsme v té situaci jak jsem říkal. Jedním z důsledků toho je, že v českých zemích se nepodařilo to, co se jinak ve střední Evropě všude podařilo, tzn. to, že z komunistické strany se rekonvertovaly sociálně-demokratické strany, což mělo, a tady mluvím jako politolog, z hlediska fungování nejen stranického, ale i politického systému významný důsledek, že tam mohlo docházet k normálním těm alternacím, tzn. střídání vlád různé politické orientace. Od brzkých 90. let u nás k tomu nemohlo dojít, protože ta komunistická strana u nás neprošla tímto procesem konverze. V důsledku toho se nemohla ta KSČM stát jakýmsi jádrem té alternativy vůči nějaké té vládě té pravice. Dlouho u nás nedocházelo k alternaci, což je nesporně negativním rysem českého politického systému. A když už konečně došlo k alternaci, tak byla taková kulhající v tom roce 1998. Proč říkám kulhající? Protože byla silně omezena tou tzv. opoziční smlouvou.

Tedy tato situace, k čemu vede? Z hlediska stranického systému je jasné, že optimální situace je taková, když se střídají buď 2 síly či 2 koalice. Tzn. nějaká řekněme poměrně silná strana levice a pravice a obě jsou poměrně umírněné. Buď je to ve formě bipartismu, systému 2 stran a nebo ve formě 2 koalic, třeba 1 větší pravicová strana třeba s nějakou středovou stranou a proti tomu 1 velká levicová strana např. se Stranou zelených apod. a ty se pak střídají pokojně u vlády a to tedy funguje takovým relativně optimálním způsobem. U nás k něčemu takovému docházet nemůže. Jsme tedy svědky buď toho, že máme menšinové vlády, což velice oslabuje exekutivu, vládu a nebo máme nesourodé vládní koalice jako dnes. Dnešní vládní koalice je složena z 1 strany levice, 1 strany středu a 1 pravicové. A tyto všechny dohromady mají matematicky nejmenší možnou většinu v té PS. Nemusím vám snad říkat, že to prostě nemůže fungovat, i kdyby tam byli nějací světci. A oni tam samozřejmě ani nejsou.

Tedy poslední bod, nad kterým bych se chtěl zamyslet je, jaké jsou možnosti či perspektivy. Zaprvé jaké jsou perspektivy. Ty jsou, že se to bude ještě zhoršovat, protože je samozřejmé, že za toho daného systému to nahrává tedy té straně, která je dlouhodobě odstavena od moci, tedy ta KSČM. Ta je v podstatě jedinou opoziční stranou, která je neustále v opozici v celém polistopadovém období. Logicky tedy jí to pomáhá, protože tím jako by získává nějaké to ztracené panenství, abych se tak vyjádřil. Je pochopitelné, že současná situace bude pokračovat či dokonce se zhoršovat, pokud nedojde k nějakým těm změnám.

Jaké jsou teoreticky tedy možné změny nebo co by to mohlo nějakým způsobem zvrátit? Já jsem v současné době již značně skeptický, ale byly v podstatě 2 návrhy. Jeden z nich je takové dost drastické řešení. To by bylo prostě pozvat ty komunisty do vlády. Ti, kdo toto prosazují, tak poukazují na to, že důsledkem nikoliv bezprostředním, nicméně řekněme v takové střednědobé perspektivě by to vedlo k oslabení komunistů.

K tomu bych měl, vzhledem k tomu, že mám už málo času, jen 2 poznámky. Zaprvé, tedy pokud vůbec bychom takové řešení přijali, tak bychom museli samozřejmě vzít v úvahu, že ti komunisté by mohli mít jen marginální posty v té vládě, nikoliv žádný z klíčových postů. To je zkušenost, jaká byla třeba ve Francii.

Druhá poznámka je ta, že přeci jen to srovnání se situacemi jaké byly právě v té Francii, kdy integrování komunistické strany vedlo ze střednědobého hlediska k jejímu oslabení, tak zapomíná na jeden podstatný rozdíl, že ti francouzští komunisté neutlačovali dlouhá desetiletí tu svou zemi. Ti utlačovali jen své vlastní členy, kterým to nevadilo. Ale bohužel u našich komunistů je to trochu jiné. Čili řešení, nechci se vyjadřovat nějak kategoricky, ale tyto rozdíly by měly být brány v úvahu. To je jedno z možných řešení.

Druhé řešení, které bývá navrhováno, je prostě zvolit takový volební zákon, který by nějakým způsobem znevýhodnil tu komunistickou stranu. Tady bych stručně rozlišil mezi dvěma možnostmi ještě v rámci směny volebního zákona, myslí se tím samozřejmě do PS, nikoliv do Senátu. V Senátu máte volební zákon, který pro ty strany s nízkým koaličním potenciálem jako je KSČM je nevýhodný. Čili tady není třeba podle mě nic měnit. Kdybych tu měl něco navrhnout, tak bych nenavrhl nic zvláště originálního. Domnívám se, že pro Senát by byl ještě lepší volební systém ten, který prosazovaly kdysi ty malé strany, tedy ten australský alternativní preferenční volební systém, který má velkou výhodu oproti tomu dvoukolovému, který je v současnosti a to v tom, že tam nejsou dvě kola a tedy mezi těmi dvěma koly samozřejmě vzniká problém pro ty kandidáty a strany umírněné, jak se postavit k těm stranám extrémním, zejm. té komunistické. Víte, jak lavíroval třeba Jan Kavan, když kandidoval do Senátu. Tomu by zabránil právě ten australský preferenční alternativní volební systém.

Jedná se pochopitelně o volební zákon do PS. Tam jsou v podstatě 2 možnosti. Buď volební zákon, který by byl speciálně zaměřen na snížení či znevýhodnění stran s nízkým koaličním potenciálem, to by mohl být takovýto volební systém, ten australský, ale to nepřipadá v úvahu, protože nemohou být 2 velmi podobné volební systémy ve 2 komorách parlamentu, protože jak víte, systém poměrného zastoupení je přímo v ústavě, čili to prakticky nepřipadá v úvahu.

Druhou možností, a tou v podstatě šly strany opoziční smlouvy, bylo pokusit se pozměnit systém poměrného zastoupení ne tak, aby byla KSČM nějak vyšachována, ale aby byly posíleny ty nejsilnější strany. Zdá se mi, že toto řešení bylo schůdnější. Jak víte, neprošlo nakonec.

Osobně se domnívám, že současná perspektiva je za daných okolností jasná. Tedy komunistická strana na rozdíl od situace v 1. polovině 90. let přebírá hlasy jiným stranám, zejm. ČSSD. Zadruhé KSČM už nachází podporu i u velmi mladé populace na rozdíl od té situace 1. poloviny 90. let a jak jsem vám říkal, dlouhodobý pobyt v opozici jí samozřejmě svědčí, takže ty perspektivy nejsou podle mě nějak zvlášť potěšivé.

Omlouvám se, že jsem tu neříkal asi nic, co by se vám líbilo, ale říkám to, co si myslím. Děkuji vám za pozornost.

Jan Potměšil: Děkuji panu profesoru Novákovi a poprosím o další příspěvek pana doktora Stanislava Balíka, který studuje postgraduální studium na katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Jeho téma nese název Jak se chová současná KSČM v reálné politice, přístup ke Kubě a k Číně.

 

Stanislav Balík: Já mám počkat na pokyn, než se přenese kamera, tak já počkám.

Vážené hrdinky a hrdinové protikomunistického boje, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, milé dámy, vážení pánové, i já bych chtěl na začátek poděkovat za pozvání na toto veřejné slyšení. Vystupuji zde jako třetí politolog a po svých velkých předřečnících, panu profesoru Novákovi a docentu Holzerovi se mám věnovat působení KSČM v reálné politice a jejím zahraničním vazbám.

V tom omezeném prostoru rozhodně není místo pro to, abychom postihli všechny aspekty fungování KSČM. V nutné zkratce se proto zaměřme alespoň na několik zajímavých oblastí, na postoje KSČM ke snahám o nápravu komunistických zločinů a křivd a o vyrovnání se s minulostí na úrovni parlamentní, na postavení a činnost KSČM na komunální úrovni a konečně na vnitrostranickou zahraniční politiku KSČM.

Co se týká postoje KSČM k vlastní minulosti, tak již na mimořádném sjezdu KSČ 21. prosince 1989 schválili jeho delegáti mj. tzv. prohlášení k občanům Československa, v němž se skutečně omluvili za předchozí období. Ovšem ani v té chvíli zřejmě největšího sebeponížení ve vlastních dějinách se KSČ od výsledků své vlády zcela nedistancovala. Po vítězství ortodoxního směru na prostějovském sjezdu strany v červnu 1993, kdy se předsedou stal Miroslav Grebeníček zaujímala strana k této záležitosti stále odtažitější postoj. Nejprve se na místo přiznání viny začalo používat sousloví „závažné omyly a systémové chyby“, aby z nejnovějších programových dokumentů odkaz na vlastní problematickou minulost vymizel docela. Můžeme se podívat např. do programu KSČM Naděje pro ČR, který byl přijat na 6. sjezdu strany v roce 2004.

Dnes se často vedou debaty o dostatečnosti či nedostatečnosti komunistické omluvy či distance od minulosti. Je ale dobře si uvědomit, že svou lítost nad komunistickými zločiny mohli komunisté prokazovat nikoli pouze slovy, ale prakticky při každém zákonu, který se tyto nepravosti snažil napravit, zmírnit či alespoň odškodnit. Namísto toho již v programovém dokumentu KSČM z roku 1991 nalezneme požadavek novelizace restitučních zákonů tak, aby se za oprávněné osoby pro restituce považovali pouze ti, kdo byli sami nezákonnostmi postiženi, nikoliv jejich příbuzenstvo.

Další požadavek v tomto programovém dokumentu zněl, aby tyto majetkové nároky byly přednostně uspokojovány formou cenných papírů, tedy nikoliv vrácených statků, vrácených gruntů, továren, domů apod.

Nepřekvapí ani komunistické odmítavé stanovisko k lustračnímu zákonu, který znemožňuje exponentům komunistického režimu a spolupracovníkům StB vykonávat nejrůznější funkce ve veřejné správě. KSČM jej při všech hlasováních, při přijetí zákona a následně při prodlužování jeho platnosti vždy odmítala a to jednak proto, že se týká celé řady jejích členů, jednak proto, že ten zákon je alespoň malým symbolem částečného, oficiálního odmítnutí minulosti.

Komunisté ani jedním hlasem nepodpořili zákon z roku 2002 o odškodnění osob odvlečených do SSSR či do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech. Stejně tak se postavili k zákonu zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé StB, který zveřejňuje archiválie bývalé komunistické špionáže. V roce 2003 se v souvislosti s projednáváním návrhu na zavedení nových významných dnů KSČM pustila na parlamentní půdě do interpretace vraždy Milady Horákové. Namísto pokorného mlčení začala interpretovat její smrt nikoli jako důsledek promyšlené likvidační mašinérie, likvidující politické protivníky, ale pouze jako oběť justičního omylu. Vražda Milady Horákové byla vším jiným jen ne tím, že si soudce špatně přečetl papíry a špatně zhodnotil některá svědectví.

Nejnověji v květnu 2004 spolu se sociálními demokraty komunisté hlasy všech svých přítomných poslanců pomohli zamítnout v PS návrh zákona na odškodnění obětí sovětské okupace let 1968 �“ 1991. I poté, co byl zákon předložen znovu, a kdy byla zásadně snížena částka odškodnění, nepodpořili komunisté jeho přijetí. Když byl v únoru 2005 přeci jen schválen ve 3. čtení, 30 přítomných komunistických poslanců se zdrželo hlasování, jeden byl dokonce proti, jako jediný z celé PS.

Nejpozději od této chvíle je jasné, že jakákoliv omluva, byť vyvěšená na stranických webových stránkách či vyřčená samotným Grebeníčkem s Ransdorfem v pozadí je falešná. K čemu slova, když skutky hlásají něco jiného?

Vláda není v moderních společnostech uplatňována pouze na úrovni centrální. Proto chceme-li se podívat na postavení KSČM v současné společnosti, není od věci podívat se i na úroveň nejnižší, na úroveň obcí a měst. Komunisté jsou již dlouhou dobu, a dokonce se zdá, že nepřestali být, akceptovaným politickým partnerem na této úrovni. Politická karanténa, v níž se KSČ od roku 1989 nacházela, a o jejíž tradované pevnosti začíná politická věda stále více pochybovat, tak tato politická karanténa byla prolomena nejpozději po minulých komunálních volbách v roce 2002. Po těchto volbách se již ani ve větších, statutárních městech nevyhnula spolupráci s ní žádná parlamentní strana.

To, že KSČM získala po posledních komunálních volbách 2 posty primátorů, a že je přítomná v radách více než ¼ obcí s rozšířenou působností, tzn. těch malých okresů, tak to je pouze vyvrcholením dlouhodobých trendů v české komunální politice. Výzkum provedený pro okres Šumperk pro období od roku 1994 prokázal, že na vyvedení KSČM z izolace se podílely všechny politické strany. Nejčastějším koaličním partnerem KSČM tam po volbách v roce 1994 byla ODS, po roce 1998 a po roce 2002 tento primát převzala KDU-ČSL.

Nicméně skutečnost, že KSČM po několika volebních obdobích masivněji pronikla do obecních exekutiv, byla pouze odrazem pozoruhodné stability jejích volebních zisků. Již zmíněný průzkum komunální politiky v okrese Šumperk ukázal, že KSČM dosahuje nejstabilnějších volebních zisků ze všech politických stran. Průměr směrodatných odchylek nedosahuje ani 4 %. V roce 2002 měla tato strana ze všech politických stran největší počet odevzdaných hlasů. Není to tedy tak, že by na začátku 90. let strana zmizela do ústraní, aby se po čase vynořila a začala sbírat protestní hlasy. Tato strana tu byla přítomna po celé období a její podíl na zastoupení je v zásadě konstantní.

I na komunální úrovni můžeme nalézt řadu dokladů o postoji KSČM k vlastní minulosti. Jde hlavně o střety, o sílu a význam symbolu, o pojmenování ulice po komunistickém vězni, o postavení památníku obětem komunistické zvůle, o umístění pamětní desky, o odejmutí čestného občanství města některému z význačných komunistických funkcionářů atd. Ve všech těchto případech potvrzuje strana neochotu přihlásit se k nekomunistickému výkladu dějin. Sám s tím mám osobní zkušenosti.

Podívejme se na tu třetí úroveň, kterou jsem sliboval, na úroveň zahraniční. Čeští komunisté neomezují své ambice pouze na domácí politickou arénu. Především na politické scéně EU jsou žádaným a vítaným partnerem, neboť radikálně levicových stran, přítomných v národních parlamentech v členských zemích až tak příliš mnoho není. Když už tam ale jsou, obvykle je můžeme označit za tzv. eurokomunistické. A tady je docela velký problém. KSČM s nimi totiž příliš mnoho shodného nesdílí.

Deklaraci principů eurokomunismu odsouhlasily italská, francouzská a španělská komunistická strana v roce 1977. Tyto strany se už předtím jako první z komunistických stran začaly chovat samostatně. Nejpozději tedy v roce 1977 vyvrcholil rozchod s moskevským centrem, na nějž se střádalo od Stalinovy smrti. Pro nás je zajímavé, že výrazným impulsem v tomto rozchodu západoevropských komunistických stran s Komunistickou stranou Sovětského svazu, tak tím výrazným impulsem byla sovětská okupace Československa.

V čem se komunismus liší od eurokomunismu? Eurokomunismus především přiznal, že se komunismus musí smířit s národními tradicemi a kulturami. V tom není politika dnešní KSČM odlišná. Dále, základním principem eurokomunismu je odmítnutí leninské ideje revoluce a přijetí teze o postupném a pokojném přechodu k socialismu. Přehodnocena byla rovněž idea avantgardní strany. Západoevropští komunisté se přestali považovat za výhradního reprezentanta dělnické třídy. Nakonec byla zavržena i idea diktatury proletariátu.

Vidíme, že s těmito posledními 3 principy má KSČM problém přinejmenším v oblasti vnitrostranické mentality a vnitrostranického způsobu myšlení. Stačí si pročíst několik čísel méně oficiálních stranických tiskovin, Mladé pravdy, Dialogu, Naší pravdy apod. Přesvědčili bychom se, kdybychom je četli, že myšlenky diktatury proletariátu, nezbytnosti revoluce ke zvratu kapitalistického vývoje a myšlenky o přesvědčení o avantgardním charakteru strany nejsou zdaleka nutné, a to ani mezi nejmladší komunistickou generací.

Právě naznačené eurokomunistické principy se tedy zásadně rozešly s ortodoxním marxismem-leninismem. V zásadě se tedy jedná o naprosto odlišné strany, které by vlastně ani neměly být chápány jako skutečně pravověrně komunistické.

Ve vztahu KSČM k partnerským stranám v západní Evropě hraje výše uvedený nesoulad klíčovou roli. Do této chvíle rozhodující je postoj KSČM k minulosti komunistického hnutí, který její pozici značně problematizuje. Na začátku května 2004 se v Římě sešel zakládací sjezd strany Evropská levice. Tohoto sjezdu se účastnila i KSČM. Ta se však zakládajícím členem nestala, neboť nesouhlasila s požadavkem zahrnout do stanov zmínku o nepřijatelnosti stalinistických praktik. Tak to požadoval Fausto Bertinoti z pořádající italské Refundatione Comunista.

Čeští komunisté prosazovali měkčí formulaci, odsuzující nedemokratické praktiky a zločiny ve jménu socialismu. Nakonec v tomto změkčení úspěšní nebyli a na protest do strany prozatím nevstoupili. I na evropské úrovni tak ukázali svůj ambivalentní postoj k minulosti.

Z analýzy komunistických veřejných vystoupení v průběhu 90. let lze totiž relativně snadno dešifrovat skutečné důvody zamítavých zmínek o stalinismu. Představitelé strany usilovně hájí památku jednoho z tzv. malých středoevropských Stalinů, zřejmě největší postavy své historie, komunistické historie, Klementa Gottwalda. Tato obhajoba je vzhledem k ideovému zakotvení KSČM logická. A v poslední době můžeme pozorovat její vzrůstající intenzitu. Začala pozvolna, vlastně vzápětí se změnou politických poměrů na konci 80. let. Dá se dokonce říci, že kontinuálně navázala na zoufalý pokus KSČ z 2. poloviny 80. let oživit Gottwaldův kult umístěním jeho portrétu na stokorunovou bankovku.

Jedním z prvních veřejných vystoupení 90. let hájících Gottwalda byla řeč tehdejšího místopředsedy ÚV KSČM Zdeňka Klanici, mimochodem agenta StB. Tu řeč či to vystoupení provedl v listopadu 1996 na pietním aktu ke 100. výročí Gottwaldova narození v jeho rodišti v Dědicích u Vyškova. Klanica si tehdy stěžoval, že se setkání nemůže uskutečnit u hrobu státníka, neboť takový hrob Gottwald nemá. Klanica prohlásil „až za hroby jde nenávist české pravice“. Ovšem fakt, že přední postava českého komunismu nemá hrob proto, že urnu s jeho popelem si přímí příbuzní odmítli převzít, to řečník nezmínil.

Podobná vystoupení se v posledních letech stávají pravidlem. Vždy v únoru a listopadu. Na Olšanských hřbitovech vystupuje především předsedkyně pražské rady KSČM Marta Semelová, její místopředseda Josef Gottwald, předseda Komunistického svazu mládeže Zdeněk Štefka a další. Kromě  mnoha vyjádření, která lze mnohdy označit za komunistickou variantu osvětimské lži vzkazují slovy Klementa Gottwalda „přejde vás smích“. Policie nic nečiní.

O co dále má KSČM k západoevropským komunistickým stranám, o to bližší jsou jí komunisté z posledních ostrovů někdejšího impéria, nad nímž rudé slunce nikdy nezapadalo. Proč tomu tak je? Snad proto, že jsou přeci jen marx-leninsky pravověrnější. Byť za cenu hladomoru, za cenu smrti uprchlíků z Ostrova svobody na volném moři apod.

Víme o návštěvách českých komunistických představitelů na kubánské ambasádě, víme o náklonnosti ke KLDR, víme o soucitu s vietnamskou komunistickou stranou. Zároveň se však čeští komunisté hlásí k čínskému ekonomickému zázraku a vydávají jej za potvrzení správnosti komunistických ekonomických principů. To, že k nebývalému růstu v Číně dochází za cenu naprosté rezignace na základní marxistické postuláty, které se týkají soukromého vlastnictví, plánování apod., již ovšem z Ransdorfových či Filipových úst neuslyšíme.

Dosud největší akcí, demonstrující vnitrokomunistickou zahraniční stranickou politiku byla v posledním dubnovém víkendu tohoto roku uskutečněná konference, kdy se v Praze sešlo 32 zástupců komunistických stran z celého světa. KSČM tak nikým omezována hostila představitele současných totalitních či posttotalitních nedemokratických režimů. Normativně viděno, představitelé zločinných režimů nebyli ze strany státních orgánů nijak omezováni, natož aby jim v příjezdu na setkání někdo z kompetentních institucí bránil. V mercedesu poslední řady se na setkání dostavil Rip Jon Gap  ze Severní Koreje, kde je zakázáno mít názor a vlastní majetek, a kde velká část obyvatelstva hladoví.

Závěrečná, ale dle mého názoru hodně důležitá poznámka se týká zakotvení KSČM ve společnosti. Z některých výzkumů volebního chování v různých typech voleb vyplývá, že KSČM zdaleka není pouze protestní stranou, která by oslovovala výhradně frustrované vrstvy obyvatelstva, soustředěné např. ve vysídleném pohraničí. Podíváme-li se např. na komunální politiku, KSČM má v obcích, odjakživa českých, mnohdy pevnější postavení než v někdejších Sudetech. V rozsáhlých oblastech obcí kdysi německých a po válce dosídlených různými skupinami obyvatel mnohdy vůbec není ani schopna postavit kandidátní listinu. Když KSČM někde přímo a jednoznačně dominuje, pak je to v obcích původně českých, ale v obcích se silnou protikatolickou tradicí, táhnoucí se již od začátku 20. století.

Jistě, chování v komunálních volbách není zcela jednoduše interpretovatelné. Může být a bývá odlišné od chování ve volbách parlamentních, přesto však z něj něco plyne. Jeden hodně důležitý a možná kontroverzní závěr. KSČM se do jisté míry ukazuje být dědičkou pokrokářského třeštění přelomu 19. a 20. století. Zdá se, že KSČM podobně jako např. její světonázorový protipól KDU-ČSL je výrazem dlouhodobého a tradičního štěpení společnosti.

Jsem si vědom, že je to provokující závěr, který vzbuzuje řadu otázek po kořenech české příchylnosti k utopické komunistické ideologii a její nositelce. Řada těch, kdo promýšlejí české dějiny by v této chvíli poukázala za imanentní přítomnost utopického prvku, poukázala by na Masarykovu interpretaci českých dějin s jeho českobratrskou a táboritskou linkou, další by šli ještě dále a poukázali přímo na chilialistické blouznění 15. století, jež zachvátilo značnou část tehdejších obyvatel české kotliny.

Při promýšlení pozice komunistické ideologie a její nositelky v soudobé české společnosti bychom neměli zapomínat na složitost jejích kořenů a na tvrzení řady renomovaných politologů, že strana může změnit to, co chce, ale nikoliv to, kým je. Komunismus má v české společnosti prazvláštní postavení a rozhodně nebude vykořeněn jedním či několika legislativními akty.

Děkuji vám za pozornost.

Jan Potměšil: Moc děkuji panu doktoru Balíkovi a je mou milou povinností otevřít diskusi, která má limitovanou délku 30 minut. Podle jednacího řádu je mou povinností dát přednost přihlášeným senátorům a doufám, že mi prominete, pokud kromě senátorům dám přednost i těm, kterých se téma osobně dotýká. Na chvilku předám slovo panu Mejstříkovi.

Senátor Martin Mejstřík: Vážení hosté, další mé opomenutí musím napravit. Chtěl bych zde přivítat paní předsedkyni Konfederace politických vězňů, paní doktorku Naděždu Kavalírovou. Ještě jednou se omlouvám a vítám vás zde. A protože si sedl skromně dozadu, tak jsem ho na začátku přehlédl, ale velmi zde vítám našeho přítele a kolegu, pana předsedu slovenského Ústavu národní paměti Jána Langoše a jeho doprovod. A nyní, jak již Honza Potměšil uvedl, musíme se omluvit všem, kdo jste se nám přihlásili do diskuse jednak maily, jednak písemnými přihláškami. Je to veřejné slyšení, veřejnost dostane slovo. Chtěl bych vás jen poprosit, abyste dodržovali 3minutový limit a drželi se témat, která jste slyšeli. Ale přednost mají paní senátorky, páni senátoři, které zde také vidím a jsem tomu rád. Takže kdo se přihlásí, má přednostní právo mikrofonu. Přihlášen je zatím pan místopředseda Senátu pan Jiří Liška.

Senátor Jiří Liška, místopředseda Senátu PČR : Dobré poledne, vážené dámy, vážení pánové, původně jsem chtěl hovořit o opakovaně připravovaném projektu, který chystá Senát, a to je vznik podobné instituce, kterou již má Slovensko, a jejíž předsedou je zde přítomný pan Ján Langoš, náš velký vzor, a to je Ústav paměti národa. Je to nová instituce, která by měla nejen shromáždit archivy z dob komunismu, ale zároveň by se měla věnovat �“ to je možná ještě důležitější �“ takové té osvětové a výchovné činnosti. Dovoluji si vás pozvat na seminář, který na toto téma budeme pořádat 12. července v Senátu od 9 hodin. Byl bych rád, kdybyste přišli a řekli nám svůj názor na naše záměry.

Ale musím reagovat na vystoupení pana kolegy Vančury, především na jeho druhou část. Musím se bránit, cítím to jako svou povinnost senátora a politika jeho docela lacinému zjednodušení a zobecnění současné politické situace. Jsem senátor, jsem člen politické strany a vůbec si nemyslím, že jsem postkomunistický politický mafián. Ani si to nemyslím o svém předsedovi, kolegovi Sobotkovi a dalších členech Senátu a ani si to nemyslím o mnoha členech PS. A nemyslím si to ani o prezidentu Klausovi.

Samozřejmě všichni dobře víme, že pokud bychom měli hovořit na toto téma, že téměř všichni, kdo jsme tady, jsme nespokojeni s řadou věcí, která se za těch posledních 15 let odehrála a jsme také nespokojeni v mnoha případech se současnou politickou situací. Já jsem měl teď možnost, a byl jsem za to velmi rád, zúčastnit se s členy Konfederace politických vězňů pietních setkání na některých místech v západních Čechách, která jsou spojena s místy, kde političtí vězni trpěli a vždy na těchto místech a setkáních si uvědomuji, jak je naše společnost dlužná těmto lidem, jak jsme nedokázali prosadit spravedlnost nejen k těm, kteří byli postiženi komunistickým režimem, ale i prosadit spravedlnost vůči těm, kteří páchali ve jménu komunismu křivdy a násilí na svých spoluobčanech. To se nám samozřejmě nepodařilo, ale pokud bychom se vrátili k tomu, co zde říkal pan kolega Vančura, museli bychom se vrátit přeci do začátku 90. let a museli bychom si připomenout, že tam byly ty měsíce začátkem roku 90, kdy se rozhodovalo o tom, jak se bude formovat naše nová demokracie a kdo tuto novou demokracii povede, kdo bude tím hrdinou, jestli to budou političtí vězni a nebo jestli to budou reformní komunisté ze 60. let. Nakonec to vyhráli reformní komunisté, bohužel političtí vězni prohráli, nedostali se do důležitých funkcí a do nich se nedostali také ti, po kterých se tu neustále volá, tedy ti slušní, nezatížení, spravedliví, ale tady je vždy ta věčná otázka, proč se nedostali? No protože jich bylo tenkrát velice málo, nebyli zorganizovaní, nebyli připravení, nebyli schopní a ochotní na sebe vzít zodpovědnost a dobrovolně �“ a tady si myslím, že to nebylo žádné velké spiknutí pod řízením vysokých komunistických struktur, že se do těchto důležitých postů dostali bývalí oportunističtí komunisté. Zkrátka ti si pomáhali jako si pomáhají vždy, ale nebylo to žádné spiknutí a nebyla tu žádná síla, která by se jim postavila do cesty. Ti slušní nekomunisté, ambiciózní a se zodpovědností tehdy přeci chyběli.

A ty následky neseme celou dobu a nese je celá postkomunistická Evropa. Můžeme se podívat na příklad Polska, tam byla Solidarita řadu let v ilegalitě, vytvářela alternativní struktury a nakonec se stejně komunisté či postkomunisté dostali k moci, nakonec mají bývalého komunistu prezidentem. Není to vůbec jednoduché a myslím si, že se to nedá takto zjednodušovat.

Naším společným úkolem, a já myslím, že to platí stále, je, abychom se těmto tendencím bránili, abychom hledali sílu a je to úkol hlavně pro nás politiky a snažili se alespoň částečně otočit to kolo vývoje a pokusit se eliminovat moc bývalých postkomunistů. Musím říci, že souhlasím s panem prezidentem, že důležitá politická rozhodnutí, za která politické strany nesou zodpovědnost, musejí dělat politické strany. Demokratické strany jsou otevřené, mohu to říci za svou politickou stranu, a vítáme všechny, kteří se chtějí politicky angažovat.

Myslím, že toto je cesta, i když tady proti tomu zazněly hlasy. Nejsme žádná uzavřená společnost, naopak, chceme být posíleni, chceme mít podporu a myslím, že cesta, jak změnit a postupně posilovat demokratické prvky v naší společnosti je právě posilováním demokratických politických stran. Takže myslím, že každý, kdo z vás má chuť ovlivnit dění v naší společnosti, měl by se také v politických stranách angažovat.

Děkuji.

Jan Potměšil: Děkujeme panu senátorovi Liškovi a jako první bych rád pozval paní doktorku Naděždu Kavalírovou, předsedkyni Konfederace politických vězňů. Děkujeme, prosím.

Naděžda Kavalírová, předsedkyně Konfederace politických vězňů: Vážené předsednictvo, vážení hosté zde v tomto sále. Dovolte, abych vás pozdravila a jako první věc vyslovila poděkování organizátorům tohoto veřejného slyšení. Zaplať pánbůh, že tu zaznělo to, co tu zaznělo, a že to mělo tento oficiální název. Ale současně škoda, že to zaznělo až po 15 letech. Pro nás, pro politické vězně to znamená 15 let. Ty už nahradit nemůžeme. Ale současně organizátorům tohoto veřejného slyšení si dovoluji takové připomenutí, že jsme to měli být my, ne jako hosté tady, ale spoluúčastníci programu, protože kdo jiný v této zemi má právo a povinnost k mrtvým i k živým říci pravdu, kterou tento národ nějak jako by neuměl unést.

Já jsem v mém projevu u sochy Svobody v sobotu v Jáchymově vyslovila jednu otázku �“ kdo po nás, až tu nebudeme, bude tuto pravdu říkat? Dnes jsem to zachytila a vnímala a nejsem sama, naše skupina to vnímala velmi dobře. Děkuji doktoru Balíkovi. On to pochopil a přála bych si, aby takových �“ ať mi odpustí �“ Balíků bylo……(nesrozumitelné)

(nesrozumitelné)……že to, co jsem řekla úplně stačí. Jen bych chtěla připomenout, že nám, ještě dosud žijícím, a to mají bolševici vztek, že nám nejde o demonstrování našich vlastních prožitků, ale �“ a to zdůrazňuji �“ o vizi budoucnosti v této zemi. Bez násilného nebo skrytého komunistického pronikání do politického a hospodářského života země. Ale to už po mě převezmou, tuto štafetu k výkladu další.

Děkuji vám za pozornost.

 

Jan Potměšil: Děkuji vám, paní doktorko. Jako dalšího bych pozval pana Čestmíra Čejku z Konfederace politických vězňů ČR. Přihlásil se s příspěvkem Právní odpovědnost KSČ v porovnání s KSČM.

Čestmír Čejka, Konfederace politických vězňů: Vážené předsednictvo, dámy a pánové, s velkým zájmem jsme jako reprezentace KPVČR vyslechli tu dlouhou řadu referátů, která zde zazněla. Máme však přeci jen určitou povinnost, která vyplývá z našich postojů, které jsme zaujímali v dobách, kdy převážná většina z vás buď na světě nebyla nebo byla hodně malá. My jsme stáli v roce 1945 a posléze v roce 1948 u kolébky nového čs. komunismu, tedy gottwaldovského, jehož důsledkem bylo ožebračení tohoto národa, zničení kulturních tradic a likvidací spousty lidí, nejen těch popravených.

My, političtí vězňové, souzení v tom kritickém období a konkrétně bych řekl, že je nás tu v tuto chvíli pět, z nichž tři měli návrh na trest smrti a z nichž každý z nás si odseděl nejméně 10 let v komunistickém žaláři. Nejde o to, jestli jsme to odseděli. Jde totiž o to, co jsme s tím se vším udělali. My jsme zde vyslechli celou řadu zajímavých informací, ale musíme se ptát, co dál? Zmizela KSČ a její diktatura? Zmizel komunismus či bolševismus a jeho diktatura? Nezmizel. My se budeme dále bavit o tom, jestli komunistická strana, ať se jmenuje KSČ nebo KSČM má na politické scéně demokratického státu vůbec právo vystupovat? Kdy už konečně řekneme „vždyť jsou to zločinci“? A oni se také tak chovají. A jestliže se někdo dnes domnívá, že současná KSČM je schopna jakékoliv transformace, tak se mýlí. Musel by slyšet Gottwalda po roce 1945 a připomenulo by mu to Grebeníčka současnosti.

To je jen mezičas a já vás, vy, generačně mladší, varuji, nebezpečí komunismu nepominulo a jestliže se s ním nevyrovnáme, nemáme naději vybudovat kvalitní a dokonalou demokracii, která zajistí spokojenost našim budoucím.

Děkuji vám za pozornost.

Jan Potměšil: Moc děkuji panu Čejkovi a dlouhotrvající potlesk, který jste mu nabídli, je výmluvnou výpovědí.

Do diskuse se přihlásil pan senátor Mejstřík, předávám mu slovo.

Senátor Martin Mejstřík: Dámy a pánové, já vás nebudu dlouho zdržovat, jako jsem to některým z vás udělal na podzim na té konferenci Ideje, na kterých stojí ČR. Já mám jen 3 otázky na přednášející. Nechci je vyvolávat, ale jestli jste v sále, byl bych rád, kdybyste mohli odpovědět. Na pana doktora Holzera, který hovořil o totalitárních režimech. Já samozřejmě tu odpověď znám, ale byl bych rád, aby to zaznělo z jeho úst. Jsou pokládány mezi totalitární režimy Kuba, Severní Korea a další komunistické režimy? A druhá podotázka �“ je komunismu ze své podstaty totalitární ideologií?

Na pana doktora Kalouse tam mám jen drobnost, mohl-li by nám případně říci, kde byly publikovány, byli-li, zločiny, případně praktiky komunistických vyšetřovatelů po roce 1948. Vy jste se zmiňoval zejm. o tom Uherském Hradišti, ale předpokládám, že těch případů bylo více.

A na pana doktora Balíka, který hovořil o 2 možnostech, jak potlačit růst preference komunistických stran. Nezmínil jednu, ke které směřuje novela trestního zákona, kterou chci navrhnout Senátu, resp. PČR. Ta novela trestního zákona nehovoří o zákazu komunistické strany, je o trochu něčem jiném. Nicméně je alternativou zákaz KSČM, která by vedla ke snížení preferencí? Je to akademická otázka na akademika.

Děkuji.

Jan Holzer, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity: Byl jsem vyzván, velmi krátce. Kuba, Čína, Korea jsou považovány v současné politologické terminologii za totalitní režimy, popř. jsou používána některá adjektiva, která zjemňují či vyjadřují určitou vývojovou fázi současného totalitního režimu. Takže termín „posttotalitní“, „zmrazený“, „zralý“, „nezralý“ atd., to jsou hrátky, které vás nemusejí zajímat.

Odpověď zní „ano, jsou to totalitní režimy,“ jakkoliv se někteří autoři pokoušejí tady této terminologii vyhýbat objevují se nové termíny, „hybridní režimy“ atd.

Mnohem složitější je otázka č. 2, kterou mi pan senátor položil, a to je otázka, zda je komunismus totalitní. Opřu se o autoritu, s níž si ale dovolím souhlasit. Idea sama o sobě nemůže být totalitní. Sartori říká, že máte-li dánu ideu, nemáte dán systém. A termín totalitarismus je termín, který je používán v systémové analýze politiky. Jinými slovy, nemohu označit komunismus ani nacismus za totalitní ideu. Pochopitelně se tu nabízejí i další termíny, něco jiného bylo, kdyby ta otázka zněla ne po ideji, ale po ideologii. Ale přesto přese všechno bych musel ustoupit ze svého empirického či empiricko-analytického paradigmatu a přejít spíše do roviny politické filosofie, do roviny spíše normativní. Je to ta nejpoctivější odpověď, kterou mohu dát.

Jan Potměšil: Děkujeme. Prosím, můžete k mikrofonu.

Jan Kalous: Vážené předsednictvo, pane senátore, debata na to, jakým způsobem jsou zpracovány zločiny komunismu, zda existuje nějaká souhrnná analýza by byla určitě obsáhlá, nechci tu zdržovat. Systematicky se tomu věnuje třeba Ústav pro soudobé dějiny AV, samozřejmě naše pracoviště, Ústav paměti národa na Slovensku, ale je potřeba říci, že i konfederace politických vězňů začátkem 90. let vyvíjela určitou aktivitu sebrat svědectví jednotlivých účastníků či obětí komunistického systému a nějak je zpracovat, publikovat. V některých okresech se to podařilo lépe, jinde rezervy zůstaly.

Samozřejmě jsou určitá díla, o kterých by se dalo mluvit jako o určitém souhrnu či představě, ale to by byla debata delší, nechci zdržovat. Třeba Karel Kaplan apod.

Jan Potměšil: Děkujeme.

Jan Novák: Já bych jen chtěl vysvětlit, že pan senátor se zmínil o doktoru Balíkovi, ale myslel tím mě, jak jsme se domluvili.

Jde tedy o tu otázku, jestli by bylo alternativou zakázat KSČM. Jak správně pan senátor poznamenal, já jsem to vůbec nezmínil a ten důvod byl vcelku jasný, protože to za skutečnou alternativu nepovažuji. Pokud by vůbec o něčem takovém se mohlo uvažovat, tak určitě ne 15 let po listopadu, ale daleko kratší dobu po něm. Ale to je jedna věc.

Dnes, po 15 letech uvažovat o něčem takovém je nerealistické a myslím, že i nevhodné. Ale tedy z hlediska samozřejmě politologa bych řekl, že známe zkušenost v Německu, kde došlo v 50. letech k zákazu komunistické strany. Vzniklo to v zemi za výjimečných okolností a v zemi, která byla dědicem takového snad nejhoršího režimu v lidských dějinách, čili za zcela výjimečných okolností a myslím si, opakovat něco takové za jiných je dost problematické.

Místo toho, myslím, že nejde o to zakázat KSČM, ale spíše když někteří její představitelé něco říkají a něco dělají, co je v rozporu s demokratickými principy, stačilo by úplně, aby prostě takovéto věci nezapadly, jakože naprosto zapadají. To je jedna věc.

Zadruhé by mi úplně stačilo, kdyby ty zločiny těch komunistů, které v 99,99 % jsou nepotrestané, kdyby alespoň část z nich potrestána byla. To by mi úplně stačilo a myslím si, že skutečnou alternativou ten zákaz KSČM není a pokud by se o něčem takovém dalo hovořit, tak jen ze začátku.

Jen bych tu jako poslední poznámku chtěl říci, že v českém prostředí, jak víte, nějakým způsobem převážil názor, že komunistické zločiny se prostě nebudou trestat. To byl názor, na kterém se bohužel shodla většina společnosti. Zvláštní případ byl příklad bývalého prezidenta Havla. Ten na jedné straně s komunisty nemluvil, což bylo spíše výjimkou mezi těmi předními českými politiky. Na druhé straně jednou z jeho fixních idejí bylo, že oni se nesmí proti tomu trestně stíhat.

Jak říkám, toto podle mého názoru řešení není. Taková řešení jsou zcela výjimečná a navíc z praktického hlediska strana, která má skoro 20 %, to je opravdu i určitý praktický problém, nejen teoretický. Mám v této věci dost jednoznačné stanovisko.

 

Jan Potměšil: Děkujeme, pane doktore. Pane Čejka.

Čestmír Čejka, Konfederace politických vězňů: Promiňte, že se chápu znovu mikrofonu, ale já musím, protože pan profesor měl v názvu Kontinuita KSČ a KSČM, právní, myšlenková a personální. Tak to dáme do kontinuity. KSČ a KSČM jedno jest, nic, žádný rozdíl mezi nimi není. Má jedny a tytéž cíle. Zase žádný rozdíl není. A jestliže má tyto cíle, tak se ptám, kdo nese odpovědnost? Český stát za tyto zločiny a nebo KSČ? Podle mého názoru za to nese odpovědnost KSČ už z toho titulu, že si dala vedoucí roli své strany do ústavy a už proto za to nese KSČ odpovědnost, protože se pouze přejmenovala. Tam ta kontinuita je naprosto jasná.

Tady nejde o omluvu. Tady jde o odpovědnost a tu musí stát vymáhat a nezáleží to, jestli KSČM zakážu nebo nezakážu. Odpovědnost za zločiny se nedá omlouvat.

Jan Potměšil: Mnohokrát děkuji panu Čejkovi a dále se do diskuse přihlásil pan Jan Šinágl, elektronickou formou. Prosím.

Jan Šinágl: Dobrý den všem, zdraví vás primitiv. Já jsem se zúčastnil dvoudenní konference v hotelu Olympik, chtěl jsem se jí zúčastnit, tak to musím říci, a byl mi vstup zakázán. Je zde nějaký komunista? Doufám, že ano. Ukázka komunistické a skutečné demokracie.

Bodově, mám jen 3 minuty. Má kauza z Letné se bude teprve řešit, bude následovat třetí, hlavní zasedání branně-bezpečnostního výboru. Dnes jsem podával trestní oznámení, je tam požehnaně paragrafů. Bude zveřejněno doufám v tisku, minimálně na mých webových stránkách www.jan.sinagl.cz, máte tu odkazy.

Pro ilustraci stavu společnosti další bod �“ umíte si představit, v Kotli jsem nemohl domluvit, že u nás i dnes probíhají procesy ve stylu 50. let, jako se dějí u soudu v Přerově 16. �“ 19. května, kdy soudce bere slovo obžalovanému, jeho obhájcům, svědkům obžaloby, ovlivňuje svědky žaloby, korunní svědek se zhroutí a vypoví všechno, jak byl policií manipulován, veřejnost nemá přístup, ačkoliv není důvod, aby byl soud neveřejný. Jedná se o nebezpečí komunismu  a pohrobci komunismu se učí charakterního a skvělého člověka, jehož jméno je Vladimír Hučín, který je členem Konfederace politických vězňů, čestný občanem města Přerova, nositelem nejvyššího vyznamenání, mně je ctí být jeho přítelem. Proto jsem také předsedou petičního výboru na podporu veřejného soudu.

Abych byl pozitivní �“ když jsem odjížděl na soud s panem Hučínem, potkal jsem skupinu 10letých dětí ve Starém Městě. Jdu k nim, povídám: „Znáte mě?“, „Vy jste ten pán z televize, zabte komunisty!“ Já říkám: „Co to povídáte, já nejsem vrah, my je můžeme snad odstranit, jak se to v demokracii dělá.“ A oni říkají: „Ano, máte pravdu, odstraňte je.“ „A proč já? Vy mi nepomůžete?“ A ona krásně řekla, děcka desetiletá, jedno tam řeklo: „Máte pravdu, lidé si mají pomáhat.“ Takže je to o tom zveřejňovat, pomáhat si a něco pro to dělat.

 Jinak dnes začal před 55 lety, jak už řekl senátor Mejstřík, ten proces s doktorkou Miladou Horákovou. Máte jedinečnou možnost, dostal jsem informací, nevím ji přesně, celý šestihodinový proces se bude vysílat na festivalu v Uherském Hradišti tuším koncem července tohoto roku. Doporučuji.

Ještě snad jednu poznámku. Neustále se říká 20 % komunistů. Kdo ví, jestli je to procento. Slušní lidé této země, když půjdou k volbám, tak je volit nebudou. Volí je jen ti, kteří jdou k volbám a to je zlomek obyvatelstva.

Děkuji vám.

Jan Potměšil: Děkujeme. K mikrofonu bych z časových důvodů pozval pana magistra Františka Rozhoně z Ostravy.

František Rozhoň: Dobrý den, profesí jsem delší dobu nezaměstnaný. Jako koníčka mám, že vydávám časopis Obrana národa u dlouholetého politického vězně pana Komínka ve Frýdku-Místku. Jsem absolventem školy z nedalekého náměstí, MATFYZu, kde nám vtloukali trochu specifický způsob myšlení, takže bych ho rád prezentoval trochu tady.

Přestaňme si pořád říkat, že bolševismus u nás začal pučem 25. února. To byl prostě dlouhodobý proces a já vidím jako hlavní důvody, proč tu bolševismus začal v neúctě k právu a v jisté formě autocenzury, které my dnes říkáme politická korektnost. Hitler získal moc dočasným generálním zmocněním, že zákony nemusí dočasně být ve shodě s ústavou, a že žádný zákon nepotřebuje souhlas říšského sněmu. Když komunisté beztak získali dvojnásobný počet míst ve vládě a parlamentu, než by jim náleželo po letech dohod, obelhávali lidi, že budou podporovat živnostníky apod.

Vyvrcholilo to beztak něčím, co právní řád vůbec neznal, byly to akční výbory, které měly očišťovat politický život. Neznal to vůbec právní řád a byl to největší počin, který vedl k tomu, co následovalo.

Potom tady mluvíme o tom, že to byly zločiny komunismu. Dovolím si také nesouhlasit. Bylo tu zmíněno něco o politické utopii. Utopii prosazoval i Platón do své ideální obce. V komunismu, dá se říci, žili mniši ve středověku, v Izraeli v kibucích a četl jsem, že snad i nějací anarchisti v tom žijí ve squarech. To, co nám tu předvádí pan Grebeníček nemá s tou myšlenkou „každému podle jeho potřeb“ už hodně dlouho nic společného. Naposledy to byl snad pan diktátor Chruščov, který řekl nějaký termín, do kterého to bude naplněno. Ten termín už dávno prošel a pokud se dnes komunistická strana dostane k moci, tak se chová stejně asociálně jako se chovají ty strany, kterým to vyčítá. Když v Havířově, kde mají komunistickou primátorku, se uvolní obecní byt, okamžitě jde do dražby a ne potřebným.

Zločiny spočívají právě v té vědeckosti, se kterou se oni dokázali přesvědčit, že lásky dosáhneme pomocí třídní nenávisti a kolektivní viny. Použil k tomu tu známou praktiku cukru a biče, na základě čehož nám dnes mohou tvrdit, že ten režim nebyl tak špatný, protože ledacos v něm bylo i dobrého. Proto nám schází ten Ústav dějin národa, protože po 50 letech diktatury tu mělo následovat logicky 50 let osvěty, ve kterých jsme se měli bavit o tom, jaký je rozdíl mezi demokracií a diktaturou, že demokracie je diskuse a diktatura potlačuje diskusi.

Proto bych chtěl připomenout tady panu Liškovi, že si můžeme mluvit hezká slova o tom, co se dnes děje, ale už loni při semináři ke skupině bratří Mašínů jsem zde připomněl, že ministr Čermák řekl, že tento demokratický stát si může dělat se svými občany co chce. Neznám lepší definici diktatury, než byla použita tady. Dokládám to na příkladu Vojtěcha Filipa, zase oblbují lidi, obelhávají a zase to není trestným činem.

Poté následoval ten slavný 1. máj. To nebyla jen Praha, o níž pak napsalo Rudé právo, že policisté rozehnali antikomunisty, byť tam byl antikomunista jeden, pokud vím. Byl to také 1. máj v Brně, kde jsem slyšel z úst lidí, kteří se sešli pod transparentem „bolševismus, fašismus je stejný hnus“, že v podstatě pokud se objevíte v centru města, budete zatčeni. To jsou takové ty preventivní akce, se kterými měl špatné zkušenosti pan Havel apod.

Když se tam objevili nějací protidemonstranti proti pochodu národního odporu, policie jim strhla, nevím proč, tady tento plakát, že neonacismus zabíjí. To není pořádání v klidu, to je už vyjádření názoru pana Bublana.

Pozor prosím na to, bylo tu řečeno, že totalismy nevymřely komunismem a nacismem. Děkuji.

Jan Potměšil: Děkujeme panu Rozhoňovi. Z časových důvodů s lítostí musím oznámit, že v tuto chvíli diskusi přerušíme a bude následovat přestávka na oběd přibližně v trvání 90 minut.

K dispozici je zajištěn oběd v Ledeburské zahradě, je to přímo proti vstupu do senátní budovy na adrese Valdštejnské náměstí 3. Oběd je to velmi chutný, přírodní kuřecí řízek, hranolky, obloha za 80 Kč. Navíc bych vás tam chtěl pozvat, protože na vás čeká překvapení, které si nenecháme nikdo z nás ujít, jistá vernisáž a výtvarný počin, který stojí za vaší pozornost.

Děkuji za pozornost a těším se na shledanou při třetím bloku.

Senátor Martin Mejstřík: Já bych ještě rád pozval všechny pány přednášející na oběd, jelikož jste přednášeli bez nároku na honorář, tak alespoň tuto malou splátku. Takže páni přednášející, pojďme se shromáždit tady u předsednického stolu a já vás odvedu do senátorské jídelny. Děkuji.

Jan Potměšil: Na odchodu ještě krátká informace, kdyby vám to vyšlo, chtěli bychom pokračovat s blokem Srovnání nacistické a komunistické ideologie ve čtvrt na tři. Chtěl jsem se moc omluvit těm, na které se v tuto chvíli nedostalo.

 

Senátor Martin Mejstřík: My si vás dovolíme přivítat na odpolední části našeho veřejného slyšení na téma Hrozba komunismu a jak správně podotknul pan předseda Senátu Přemysl Sobotka, Hrozba komunismu s otazníkem.

Takže ještě jednou připomínám, že jde o veřejné slyšení výboru pro lidská práva, petice Senátu PČR, jehož smyslem je podívat se na téma komunismu ze všech možných stran, tudíž prosím o toleranci vůči příspěvkům, se kterými třeba nebudete až tak souhlasit, ale od toho tu jsme, abychom o těch věcech diskutovali.

A když jsme u té diskuse, tak se všem, kteří ještě jste neodešli a nedostala se na vás řada při té dopolední diskusi, tak jsem se chtěl jednak omluvit, víte sami, že jsme se dostali do mírného časového skluzu od samého počátku. Nejen že jsem pozdě zahájili, ale některé příspěvky byly delší, než jsme předpokládali. Tím došlo k posunům a potom jsme měli když nic jiného, tak obědy na pevné časy. Takže je nám to líto a nešla diskuse držet déle.

Nicméně vy, kteří budete chtít vystoupit, tak prostor dostanete ještě na konci po posledním příspěvku. To je úvodem.

Já předám slovo Honzovi Potměšilovi a pojedeme dál.

Jan Potměšil: Dobré odpoledne. Poprosil bych hned na počátek prvního bloku spisovatele, publicistu a bývalého politického vězně pana Jana Beneše o svůj příspěvek Srovnání nacistické a komunistické ideologie.

Jan Beneš: Dobrý den, vážené dámy, vážení pánové, vážení občané, zákonodárci, já mám velmi těžkou úlohu, protože většinu mého připraveného projevu mi sebrali předřečníci. Tudíž bych se pokusil navázat na svého učitele pana Františka Štringra, který tu má pamětníka také, ještě myslím, který tvrdil, že řečník nemá mít žádný papír, protože má vědět, o čem chce mluvit a zadruhé má být pokud možno lakonický.

Musím říci, že my, Češi, Čechoslováci máme tu vzácnou možnost, že můžeme srovnávat vliv nacistické a komunistické ideologie, ke které jsme v obou případech přišli ještě v mírových dobách a mnoho toho jsme si zachovali dodnes. Např. systém občanských průkazů byl zaveden 17. 3. 1939 z nařízení pana říšského protektora, svobodného pána von Neurath. Obdobně 17. 3. začal platit zákon o ochraně nájemníků, který nám v určité formě také platí dodnes, a díky němu pan zákonodárce Křeček ještě pořád bydlí s regulovaným nájemným. Takže toto všechno jsme si zachovali, z čehož je vidět, že tu určitá symbióza těchto systémů či ideologií byla. Můžeme to dokumentovat v Německu. Mám k dispozici fotografii, kde společně za práva pracujících řeční jistý Josef Göbbels a jistý pan Neumann, předseda komunistické strany Německa, samozřejmě ještě před lednem 1933.

Mají tyto systémy jedno společné. Masaryk to věnoval bolševikům, když řekl, že velká francouzská revoluce učinila z poddaných občany, zatímco bolševismus činí z občanů poddané. Na příkladu těch zákonných nařízení, o kterých jsem se zmínil, to lze snadno dokumentovat.

Pokud jde o srovnání, v čem si tyto ideologie jsou či nejsou rovny, omezím se na jediné prohlášení, které snad to dokumentuje dostatečně. Najděte jediný zločin, kterého se dopustili nacisté, a kterého by se snad nedopustili komunisté. A v tomto případě nenajdete žádný rozdíl. Tyto ideologie jsou souběžné, mají stejné příznaky, provinily se ve svém životě stejnými zločiny a tudíž by s nimi mělo být i stejně zacházeno, tedy s jejich symboly a jejich propagací.

Děkuji vám.

 

Jan Potměšil: Děkuji panu Benešovi a pozval bych k mikrofonu pana doktora Petra Blažka z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, aby se ujal přednášky na téma Symboly komunismu.

Petr Blažek, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR: Vážené dámy, vážení pánové, dovolím si začít své vystoupení citátem z knihy o historii gulagů. Její autorka, americká historička Annie Apelbaumová v ní zmiňuje svůj zážitek z Prahy, kterou navštívila na počátku 90. let.

Na místě vzdáleném 1 �“ 2 km od místa našeho dnešního jednání si podle svých slov uvědomila, jak rozdílně jsou v západním prostředí přijímány 2 výrazné politické ideologie 20. století, nacismus a komunismus. Cituji: „Na mostě byli pouliční zpěváci a podnikavci a každých pár metrů tam každý prodával přesně to, co se dalo čekat, že bude na prodej na takovém přímo pohlednicovém místě. Byly tam vystaveny obrazy patřičně krásných ulic vedle výhodných nabídek šperků a pražských přívěsků na klíče. A mezi všelijakými drobnostmi si člověk mohl koupit i součásti sovětské vojenské výbavy, čepice, medaile, přezky z opasků a placky, obrázky Lenina a Brežněva, které kdysi sovětští školáci nosili na klopách školních uniforem. Přišlo mi to divné. Většina lidí, kteří to sovětské příslušenství kupovali byli Američané a Západoevropané. Všem by se jim protivilo i pomyšlení, že by nosili svastiku. Nikomu však nevadilo nosit na triku či čepici srp a kladivo. Byl to jen takový malý postřeh, ale právě v takových se nejlépe projeví kulturní klima. Tentokrát nemohlo být poučení jasnější. Zatímco symboly jednoho hromadného vraždění nás naplňují hrůzou, symboly jiného masového vraždění jsou nám k smíchu.“

Přibližně ve stejné době, kdy citovaná autorka navštívila Prahu, literární historik a prozaik Vladimír Macura publikoval soubor sémiotických esejů. V několika pozoruhodných studiích se pokusil prostřednictvím interpretace dobových literárních textů vystihnout charakteristické rysy vybrané kultury, odhalit zákony její emblematiky a demytizovat její mytologii. Věnoval se zejm. hledání historických kořenů symbolů, emblémů a mýtů „šťastného věku“, jak ironicky pojmenoval období let 1948 �“ 1989.

Macurův výběr charakteristických znaků byl velmi rozmanitý. Jeho pozornost upoutala zejm. tradiční témata komunistické propagandy. Dokládají to již samotné názvy některých kapitol �“ Ráj, Poslední bitva, Mičurin, Mandelinka bramborová, Fučík, Obraz vůdce, Spartakiáda, Metro či dokonce Remek. Jak Macura připomněl, cituji: „Symboly, emblémy a mýty, které nás v této chvíli zajímají však nejsou věcí hluboké minulosti, ještě donedávna tvořily náš svět, patřily k tradičním kódům, se kterými jsme zacházeli mechanicky a bezmyšlenkovitě. Mohli jsme se proti nim bouřit, mohli jsme je �“ s rizikem postihu ovšem �“ ironizovat, ale stejně nás nepřestávaly obklopovat a tvářit se mnohem více jako přírodní danost než jako lidský výtvor.“

Obě citované pasáže dobře ukazují, jak rozdílně je možno zvolené téma vnímat. Ve svém vystoupení se zaměřím pouze na jeden z nejznámějších symbolů komunismu jako politické ideologie, který vedle jiných zmínila Annie Apelbaumová, a který se také jistě vybaví většině osob, pokud se jich zeptáme, jaké symboly komunismu znají.

Těžko hledat jiný příklad, u něhož platí Macurův výrok, že některé lidské výtvory se tváří jako přírodní danost. Pokud bychom v pomyslné anketě pokračovali, můžeme si být u naprosté většiny respondentů jisti, že nebudou schopni přesně uvést, kdy zkřížený srp a kladivo jako politický symbol vznikl a kdo ho vlastně vytvořil. Reprezentativnost tohoto symbolu dokládá také skutečnost, že spolu s dalším symbolem komunismu, tedy 5cípou rudou hvězdou a s nacistickými symboly, cituji: „Hákový kříž, symbol SS a šípový kříž,“ uveden v trestním zákonu jediného státu bývalého sovětského bloku, který výslovně zakazuje veřejné šíření, veřejné užívání a veřejné vystavování komunistických symbolů.

V článku 269/b maďarského trestního zákona se hovoří doslova o „despotických symbolech. Jejich veřejné šíření, užívání nebo vystavení na veřejnosti je zakázáno jako přestupek, za jehož spáchání je pachateli vyměřen peněžitý trest.“ Jak ovšem naznačuje znění dalších odstavců stejného zákona, jde spíše o proklamativní akt. Potrestán totiž nemá být ten, kdo spáchá zmíněný čin za účelem šíření vědomostí, vzdělání, vědy nebo umění nebo s účelem poskytnout informace o historických či soudobých událostech. Zmíněná ustanovení se navíc nemají použit v případě platných úředních státních symbolů.

Na okraj připomenu, že právě maďarští a litevští poslanci Evropského parlamentu nedávno bez úspěchu navrhovali zákaz nacistických a komunistických symbolů v EU. Návrh podpořili i někteří čeští poslanci. Byl ovšem odmítnut s poukazem na různé kontexty jednotlivých států a na různé kontexty historických tradic.

Srp a kladivo jako symboly rolnické, „vesnické“ a „dělnické“ městské práce mají nepochybně prastarou tradici, kterou se tu však vzhledem k časovým důvodům nebudu zabývat. Dnes již ustálené spojení překříženého srpu a kladiva však vzniklo krátce po říjnové revoluci v bolševickém státu, který V. I. Lenin příznačně nazýval smyčkou, revolučním svazkem rolníků a dělníků. Samotný symbol se na přelomu března a dubna 1918 poprvé objevil v souvislosti s vyhlášením soutěže na státní symboly bolševického státu. Sochař Andrejev vytvořil na základě návrhu, schváleného Sovětem národních komisařů nový státní znak a pečeť, kde se poprvé společně objevila řada budoucích symbolů spojených s komunismem jako politickou ideologií. Na rudém poli byl umístěn symbol vycházejícího slunce, obklopeného snopy pšenice. Ústředním symbolem však byl srp a kladivo, ve spojených snopech byl však navíc umístěn meč, který nakonec ze státních symbolů bolševického státu a pozdějšího SSSR zcela zmizel.

Emblém zkříženého srpu a kladiva, jak ho známe např. právě ze státní vlajky SSSR bývá v ruské literatuře připisován několika osobám. Zejm. výtvarníkovi Kamzalkinovi. Ten ve svém deníku popsal, že zmíněný symbol vytvořil v souvislosti s přípravami prvomájových oslav roku 1918 v Moskvě. Na pokyn moskevského Sovětu vyzdobil výzdobu Serpochovského náměstí, kde tento orgán sídlil. Na rudou vlajku chtěl původně umístit nějaký symbol Sovětů, cituji: „Ukázalo se, že takový emblém ještě neexistoval, ale pokud by byl vytvořen, měl ukazovat spojení dělníků a rolníků. Někteří soudruzi říkali, že by bylo dobré použít pluh a kladivo s kovadlinou. Byly to ovšem nejasné rozhovory. Rozhodl jsem se, že na své riziko budu symbolizovat práci rolníků srpem, neboť pluh podle mého názoru se jako emblém nehodil a práci dělníků jedním kladivem bez kovadliny. Avšak když jsem přemýšlel a kreslil obrazy srpu a kladiva, byl jsem dalek pomyšlení, že se můj symbol stane tak rozšířeným.“

Spojený srp a kladivo se následně stalo hlavním státním emblémem. Schválen byl 10. června 5. sjezdem Sovětů. Již 26. června 1918 se záhy objevil na státní pečeti a později na státním znaku a úředních razítkách. Státní vlajka bolševického Ruska byla ovšem původně rudá, na které byla umístěna zlatá písmena RSFSR. Tradiční podoba státní vlajky pozdějšího nového útvaru, tedy SSSR, rudá vlajka se žlutými emblémy 5cípé hvězdy a zkříženým srpem a kladivem byla vytvořena teprve v roce 1923 a definitivně upravena v roce 1924. Tyto vlajky vidíte tady na panelu.

S krátkými úpravami byly státními symboly SSSR až do jeho rozpadu. Odpověď, proč se uvedený symbol stal v minulosti tolik rozšířeným v různých variantách je nutné hledat ve schopnosti sovětské Moskvy absorbovat záhy po říjnové revoluci všechny ostatní sociálně-revoluční tradice či je alespoň vytlačit na okraj a vnutit jim svou symboliku. Některé ty řekněme odvozené symboly a varianty bychom si teď ukázali.

Teď máme státní znak. Vlajka komunistické strany Číny. Vlajka Korejské dělnické strany, vedoucí strany v KLDR, vidíte již různé varianty, které byly upravené podle místních tradic. Státní vlajka Rakouska, která nenese zkřížený srp a kladivo, ale byla inspirována tímto symbolem, srp a kladivo je vlastně v drápech orlice. Státní vlajka NDR, která místo srpu používá kružítko. Podle mě nejpozoruhodnější vlajka, státní vlajka, která má své kořeny v sovětském či bolševickém symbolu zkříženého srpu a kladiva je vlajka Angoly, která byla schválena v roce 1975. Na ní vidíte ozubené kolo, které nahrazuje kladivo jako symbol průmyslu a africký stát samozřejmě nepoužívá srp, ale použil mačetu jako tradiční symbol na státním znaku. Místo srpu a kladiva najdeme mačetu překříženou s motykou. Pozoruhodný symbol existuje v Británii, kde v roce 1988 po odtržení z Komunistické strany Velké Británie vznikla Britská komunistická strana, která si pro svůj volební zápas zvolila variantu tradičního bolševického symbolu �“ vidíte spojení kladiva s holubicí. Ten srp je změněn na holubici jako jeden z dalších výrazných symbolů komunistického hnutí, které souviselo s tím, jak postupně radikální levice přebírala mírové téma od konce 19. století.

Jak připomíná francouzský historik Francois Furet: „Být komunistou totiž od této doby, tzn. od vzniku bolševického Ruska neznamenalo být marxistou, ale věřit v marxismus, ztělesňovaný Sovětským svazem, tedy v marxismus v interpretaci bolševické strany.“

Britský levicově orientovaný historik Erick Hobsbawm dodává, že se ovšem říjnová revoluce stala orientačním bodem i pro jiné sociálně-revoluční skupiny, které v následujících letech vystupovaly proti sovětskému modelu komunismu. Téměř bez výjimky byly navíc vedeny nebo alespoň iniciovány některou z vyloučených postav z kominterny, která byla v roce 1919 založena z iniciativy bolševické strany jako centrum pro vznikající světové komunistické hnutí. Kominterna udávala až do roku 1943 závazné pokyny pro základní orientaci stran, které se staly jejími členy.

Připomínám, že mezi 21 podmínkami komunistické internacionály, schválenými v létě 1920, nechyběla podmínka č. 17, která všem stranám, které usilovaly o vstup do 3. tzv. komunistické internacionály ukládala změnit název, pokud se tak již nestalo. Ten název měl být jasný, „komunistická strana té které země �“ sekce 3. komunistické internacionály“. Potom ta druhá část se poněkud měnila, ale dá se říci, že ta podmínka byla naprosto zásadní a vlastně od roku 1920, kdy byla v létě schválena, se název stal jedním z hlavních symbolů nového politického mezinárodního hnutí s centrem v Moskvě. To centrum v Moskvě zůstalo hluboko do 40., resp. 50. let. A jak jsem již řekl, i po roce 1956 nejrůznější radikální levicové a politické strany, hnutí, skupiny se snažily stále vracet k tradici říjnové revoluce a nikdy nevytvořily žádnou nějakou alternativu, která by byla naprosto nezávislá na propagandě či ideologických představách Moskvy. Dokládá to konec konců pomník Lva Trockého, který najdeme v Mexiku.

Vpravo vidíte symbol 4. internacionály, založené v roce 1938 Lvem Trockým jako konkurenta 3. internacionály. Jako jediná mezinárodní organizace, levicově orientovaná a sdružující tu radikální levici dokázala alespoň v symbolické rovině být jistou konkurencí tomu moskevskému centru minimálně do roztržky SSSR s Čínou. Ten symbol, vidíte, že byl převrácený, že zase odkazuje na ty původní představy. Ovšem na náhrobku Lva Trockého najdeme již klasický sovětský, resp. bolševický symbol, zkřížený srp s kladivem, nad hrobem vlající rudá vlajka, kterou dokázalo komunistické hnutí s centrem v Moskvě absorbovat přesto, že ta tradice rudého praporu jako symbolu radikálních levicových sil je nepoměrně starší a sahá minimálně do francouzské revoluce, resp. do roku 1848.

Připomenu pouze několika ukázkami naše prostředí �“ členská legitimace KSČ z roku 1960, vydaná v roce 1960 pozdějšímu ministru zahraničních věcí Jiřímu Hájkovi a pozdějšímu 1. mluvčímu spolu s Václavem Havlem a Janem Patočkou Charty 77. Vidíte na té obálce členské legitimace, nechybí tam srp a kladivo spolu s rudou hvězdou, která v tomto případě má barvu žluté, což je tradiční označení. V okamžiku, kdy vlajky byly rudé, tak nepoužíval buď žlutý řekněme okraj a nebo ten symbol byl celý žlutý. Musím ovšem připomenout, že ve východních zemích, mám tím na mysli třeba Vietnam nebo Čínu, což jsou státy, které se bezpochyby inspiroval a přímo to dokládaly vlajkou Sovětského svazu, ta žlutá barva má ještě poněkud jiné významy, žlutá hvězda.

Ofotil jsem si záhlaví Rudého práva ze 17. listopadu 1989. Pokud byste otevřeli Rudé právo na počátku 50. let, nikdo byste nenašel vyznamenání a řády. Ty teprve postupně tribuna ÚV KSČ získala a hrdě si vyvěsila. Máte tam Řád práce, vidíte tam naprosto jasný vliv té sovětské tradice, která byla přebírána velice široce a po roce 1948 se ten symbol rozšířil do nejrůznějších oblastí společenského života. Zpočátku byl doprovázen vyvěšováním i sovětské vlajky. Mj. jeden z bodů, o kterém jednali studenti v roce 1956 se právě týkal snah omezit hraní např. sovětské hymny na konci radiového či TV vysílání, týkal se také nepoměrně méně častého vyvěšování sovětských vlajek, takže potom se to řešilo tak, že politbyro rozhodlo, že se budou vyvěšovat jen při příležitostech zvláštního státního svátku jako byl 7. listopad.

Tady jsem připravil záhlaví dalšího periodika, Československý komunista, orgán ÚV KSČ, přestože to připomíná období před rokem 1989, je to záhlaví, které jsem stáhnul z internetových stránek Štěpánovy KSČ minulý týden. Vidíte zase tu naprosto jasnou symboliku a přihlášení se k tradičním symbolům, které mají svůj původ v bolševickém Rusku.

Po roce 1989, ponechám stranou využívání tradičních komunistických symbolů českými komunisty. Kolega doktor Balík myslím velice pregnantně popsal využívání nejrůznějších symbolů ve veřejném životě komunisty, i v tom interním, vnitřním, stranickém. Ať už jsou to většinové komunisté z KSČM nebo třeba ze Štěpánovy strany.

Zmíním jen takovou pobočku KSČM, která je podle mě jedna z nejradikálnějších, jak to dokládá i takové to ostentativní využívání tradičních komunistických symbolů. Představitelé Komunistického svazu mládeže na balkonu sídla KSČM v ulici Politických vězňů v roce 2004 vyvěsili ve chvíli, kdy tam přišlo několik aktivistů z pravicových mládežnických organizací, vlajky s Leninem, vyvěsili transparent „STOP antikomunismu“ a nechyběly tam zase tradiční symboly, které známe ze státní vlajky bývalého SSSR.

Sama KSČM na tento symbol rezignovala, nahradila ho symbolem rudých třešní na počátku 90. let za předsednictví posledního předsedy, který se snažil o nějakou reformu uvnitř strany. Režisér Svoboda dosáhl změny toho symbolu, resp. křídlo, které o to usilovalo. Ovšem samotný název a řada dalších jeho návrhů neprošla. Víte, že režisér Svoboda tu stranu opustil.

O tom, že dodnes je vnímán symbol srpu a kladiva, kterému jsem věnoval své vystoupení, ve veřejnosti ve spojení s komunismem svědčí řada návrhů triček, které vznikly v rámci soutěže dekomunizace, kterou najdete na webových stránkáchwww.dekomunizace.cz. Abych své vystoupení odlehčil, tak jsem na konci si vybral jedno, které mi přišlo nesmírně půvabné, kde vidíte využití těch tradičních symbolů, o kterých jsem mluvil.

Dámy a pánové, děkuji za pozornost.

Jan Potměšil: Moc děkujeme panu doktorovi Blažkovi a o další příspěvek poprosím pana doktora Romana Jocha z Občanského institutu. Jeho příspěvek nese název Demokracie a hyperliberalismus.

 

Roman Joch: Vážené dámy, vážení pánové, děkuji především senátnímu výboru za tu čest zúčastnit se tohoto veřejného slyšení. Tím tématem mého příspěvku má být zamyšlení se nad otázkou, která je bytostně spjata s osudem svobodných demokracií. Teď už si nevzpomínám, zda to byl B. Franklin nebo A. Lincoln, kdo položil otázku: „Je snad osudem lidstva to, že demokratická vláda je buď příliš silná a sama se stane hrozbou občanům a nebo je pak příliš slabá na to, aby svobodu občanů uchránila před těmi, kdo by jim svobodu chtěli vzít.“

Já se pokusím poukázat na určitou potenciální slabost liberalismu a demokracie tváří v tvář totalitarismu, konkrétně komunismu, ale také se pokusím naznačit, že ta slabost není nutná, že svoboda a demokracie mají dostatečné prostředky uchránit samy sebe.

Předtím se ale krátce zmíním o 2 otázkách, které v dnešní diskusi zazněly. První otázka, jestli komunistická ideologie, marxismus-leninismu nutně vede k tyranii a teroru? Já se domnívám, že ano, že lidé, kteří konzistentně jednají na základě tohoto přesvědčení, tak skončí u tyranie a teroru. Je možné, aby nějaký konkrétní komunista v dějinách nebyl tyranem a nepožadoval teror? Ano, je to možné, příklad Imre Nagy v Maďarsku nebo Františka Krýgla v Československu, ale v tomto momentu tento komunista již komunistou být přestává, opustil svou komunistickou ideologii.

Druhá otázka se týká komunistické strany. Historicky komunistická strana není a nebyla jako každá jiná, jako normální regulérní strana. Když vznikly komunistické strany na začátku 20. století, již existovalo mnoho jiných stran. Byla sociální demokracie, v Británii byli konzervativci, liberálové, labouristé, ve střední Evropě křesťanští demokraté, v Americe demokraté, republikáni. Všechny tyto demokratické strany jsou založeny na určitém mínění, co je spravedlivé či prozíravé a v těchto míněních se mohou lidé mezi sebou legitimně lišit. Předpokládám, že mezi námi jsou jak sociální demokraté, tak křesťanští demokraté, tak liberálové, tak konzervativci a to je v pořádku.

Politická strana je založena na politickém mínění a chce vládnout v demokracii a opírat se o souhlas ovládaných. Toto je důležitý pojem, „souhlas ovládaných“. To znamená, že tato strana podstoupí zpochybnění své moci ve volbách. Umožní lidem ve volbách říci „tak fajn, děkujeme, vládli jste více či méně úspěšně, ale už stačilo, teď chceme někoho jiného“. A strana pak se své moci dobrovolně vzdá.

Jenomže komunistická strana takto sebe nikdy nevnímala. To byla strana, která sebe vnímala jako generální štáb revoluční armády, jako elitu kádrů, která se má chopit moci, má získat monopol moci, ale pak od momentu získání monopolu moci souhlas ovládaných již není ani nutný, ani zajímavý, ani nezbytný. Po získání monopolu moci má provést transformaci celé své společnosti i proti vůli ovládaných.

A nyní již k samotnému tématu. Demokracie a hyperliberalismus je název, který jsem dostal od pořadatelů. Demokracie původně znamenala čistě proceduru většinové vlády, vlády většiny nebo odvozené od většiny. Všichni víme z dějin i ze zkušeností, že takováto demokracie, pouze pojímaná jako vláda většiny, tzn. demokracie, která není omezena ústavou, která negarantuje práva jednotlivců a menšin, a která není pod objektivním mravním řádem, který zakazuje i většinám páchat různé činy, se může zvrhnout v tyranii většiny. Je možné, že v některých zemích, napadají mě momentálně některé arabské, islámské země by mohly v důsledku voleb se dostat k moci velice netolerantní většiny, které by utiskovaly menšiny. Ale demokracie v našem pojetí je liberální demokracií, neboli ústavní demokracií. A podstatný je jak souhlas ovládaných, jak vláda odvozená od volebních většin, tak i ústavní garance práv jednotlivců, práv menšin a omezení státní moci.

Liberalismus je zase politický, intelektuální proud, který v ideálním případě usiluje o maximalizaci svobody jednotlivců. A nyní nastává jakýsi paradox, který bych nazval smutnou realitou Výmarské republiky. Výmarská republika v meziválečném Německu byla liberální demokracií, lidé měli svobodu slova, existovala pluralita politických stran, existovala parlamentní vláda. A najednou v jedněch svobodných a demokratických volbách, hodně svobodných na dějiny Německa 1. poloviny 20. století, v roce 1932 se stalo, že dohromady nacisté, NSDAP a komunisté, stalinisté, KPD získali nadpoloviční většinu odevzdaných hlasovacích lístků dohromady. Nacisté více než komunisté, ale dohromady získali nadpoloviční většinu. Stalo se, že ve svobodné a liberální společnosti se názory totalitářů rozšířily a získaly sympatie většiny těch, kteří volili. A zároveň v demokratických volbách se stalo, že dvě totalitní strany dohromady získaly nadpoloviční většinu hlasů. A člověk si musí položit otázku, zda je nezbytné, aby liberální demokracie byly takto vnitřně zranitelné? Aby svým lpěním na svobodě, pro každého, pro každé mínění riskovaly, že ve svobodné diskusi propaganda odpůrců svobody, nacistů a komunistů získá většinu a pak již nebude možné nic dělat, jen dodržet formální demokratická pravidla a dát jim moc. I když předem víme, že nacisté a komunisté, když se jednou dostanou k moci, tak zavedou totalitní řád.

A mou odpovědí je, že nikoliv, není to nutné, aby svobodná a demokratická společnost byla z vlastních důvodů takto bezbranná tváří v tvář totalitářům. Totiž to, když se z politicky filosofického hlediska zamyslíme nad významem svobody a lidských práv, svobody slova, tak zjistíme, že skutečně ano, každá lidská bytost má např. právo na svobodu slova, na vyjádření svého mínění. Ale jaký je smysl vyjadřovat své vlastní mínění? V důsledku je to hledání pravdy, je to dialog, diskuse, upozorňování na částečné omyly druhých.

Svoboda slova je prostředkem k cíli, kterým je snaha nalézat pravdu. Každý člověk má právo na svobodu slova, i člověk, který má velice hanebné názory. Ale něco jiného je svoboda politické společnosti, ve společenském kontextu. Abraham Lincoln to řekl velice správně v době diskusí o otroctví v Americe poloviny 19. století, kdy se zmínil: „Jako bych nebyl otrokem, nebyl bych ani otrokářem.“

A to je naprosto nezbytné pro svobodu. Nejen chtít svobodu pro sebe, ale souhlasit s tím, že všichni ostatní mají také mít svobodu. Tzn. v rámci politické společnosti principiální právo na svobodu slova má každý, kdo souhlasí se svobodou slova pro ostatní. Nejen já mám svobodu slova, ale i všichni ostatní musí mít svobodu slova. Ten, kdo se domnívá, že jen on má mít právo na svobodu slova, a když své názory ve společnosti svou propagandou rozšíří a jeho cílem je vzápětí zrušit svobodu slova všech ostatních, tak můžeme říci: „Sorry, pane, vy absolutní právo na svobodu slova nemáte. Je-li vaším cílem využít nebo zneužít jednu z částečných svobod, které vám svobodná demokratická společnost garantuje pouze na to, abyste zničil, zrušil její svobodný charakter, pak nemáte právo jednu částečnou svobodu zneužít na destrukci celého svobodného ústavního politického řádu.“

Stejným příkladem je náboženská svoboda, opět, každá bytost v principu má přirozené právo na náboženskou svobodu, ale v kontextu společnosti na náboženskou svobodu mají nezpochybnitelné právo jen ti, kdo jsou ochotni ji uznat pro všechny ostatní. To může být časem zajímavá otázka, jak v průběhu nadcházejících desetiletí bude růst procentuální zastoupení našich muslimských spoluobčanů. Tam bude legitimní se ptát, do jaké míry to myslí s náboženskou svobodou, jestli ji pojímají pouze pro sebe nebo pro všechny.

Takže v principu propaganda těch lidí, kteří usilují o využití svobody ve svobodné společnosti pro rozšíření svého názoru, demokratickým způsobem být zvoleni k moci a pak následně demontovat všechny svobody všech občanů, takováto svoboda není absolutní, je v principu oprávněné je omezit. A to dělá i český právní řád, kdy určité formy projevu nepovažuje za přípustné �“ šíření rasové nenávisti, šíření nenávistí vůči skupině obyvatel není legitimním projevem svobody slova.

Podívejme se nyní na problém politické strany. Řekli jsme nebo já jsem přesvědčen, že svoboda jednotlivce a lidí je legitimním cílem a právem občanů. Svoboda v principu znamená žít si svůj život podle svých představ, pokud neubližuji, nejsem hrozbou právům mých spoluobčanů.

Něco jiného je ale podíl na moci. Já, když využívám svou svobodu slova, svou náboženskou svobodu, život v rodině či výchovu dětí podle svých představ, ovlivňuji samozřejmě sebe a své nejbližší. Ale člověk, který se podílí na moci, je vládcem, ústavním činitelem v demokracii, rozhoduje o osudech všech občanů. A těžko lze říci, že každý jeden člověk má přirozené právo vládnout svým spoluobčanům. Od přirozenosti já nejsem pánem vás, vy nejste pánem nade mnou, prostě vládnout jeden druhému nemá od přirozenosti nikdo. Vládnutí je formou jakési dohody, společenské smlouvy, tzn. právo vládnout je ve skutečnosti privilegiem, které my, občané jako celek některým našim spoluobčanům na určité časově omezené období udělujeme. A oni výměnou za to, že jsou našimi ústavními představiteli, prezidentem, premiérem, ministrem, poslancem, senátorem, soudcem, musejí dodržovat pravidla, především ústavu a všechny ostatní zákony. Ale právě proto, že vládcové mají moc nad námi všemi, neplatí, že kdokoliv má právo se podílet na vládě.

Děti, které nemají dostatečně rozvinutý rozum nemají. Blázni, kteří nejsou příčetní, svéprávní, nemají. Otázkou je, do jaké míry vězňové ve výkonu trestu mají nebo nemají mít právo podílet se na moci. Rozhodně nemají právo podílet se na moci ti, jejichž politickým programem je pošlapat všechna práva a všechny svobody všech ostatních lidí. V demokratické společnosti prostředkem k nabytí politické moci jsou politické strany. Proto je-li pravdou, že lidé mají žít ve svobodě, pak strany odpůrců svobody nemají existovat, mají být rozpuštěny.

Byl by zákaz či rozpuštění politické strany, která usiluje o omezení svobod všech lidí, byl by ublížením jejich členům? Bylo by to spácháním křivdy nad členy takovéto strany? Nebylo. Nikdo z nich by osobně nebyl trestán. Oni by nadále mohli vydávat své noviny, shromažďovat se, setkávat. Neměli by ale právo ve volbách legálně se dostat k moci proto, aby zrušili všechny svobody ostatních lidí.

Dokonce je dobré si připomenout, že osobní práva jednotlivých komunistů lépe chránila, nebo už nechrání, buržoazní, tj. občanská demokratická republika než je to komunistický režim. Lidská práva, konkrétně právo na život, konkrétní osoby v dějinách jménem Rudolf Slánský lépe chránila 1. čs. republika, kterou pohrdal, než režim, v kterém byl člověkem číslo 2. Rudolf Slánský by nám to jistě potvrdil, kdyby to byl ovšem pravda přežil.

Vidíme tedy, že z hlediska svobody, ale i z hlediska Ústavy ČR je přípustné a žádoucí určité politické strany rozpustit, zakázat. Spadá mezi tyto politické strany i KSČM? To musí rozhodnout samozřejmě soud, přesně podle naší ústavy. Já osobně se mohu domnívat, že každá strana, která má v názvu „komunistická“ by měla být zakázána automaticky, neboť komunismus je politický proud s velice konkrétním, dějinami potvrzeným obsahem. Stejně jako nacismus znamená vzteklou, virulentní rasovou nenávist, koncentrační tábory a plynové komory, tak i komunismus znamená vzteklou, virulentní třídní nenávist, obhajobu násilí v teorii a masové mučení, krádeže a vraždy v praxi.

Někteří liberálové, a jsou to relativističtí liberálové, je to relativistický proud liberalismu, říkají, že naše zákony a ústava musí být hodnotově neutrální, že nemáme právo posuzovat jeden politický názor jakožto méně pravdivý než jiný, že máme všechny politické názory považovat za rovné, za stejně hodnotné. To je ale sebevražedný názor, který v konečném důsledku může vést k opakování výmarské situace, k rozšíření propagandy nepřátel svobody a jejich volebnímu úspěchu, po kterém by následovala demontáž svobod.

Naše česká ústava ale není hodnotově neutrální, není relativistická. Přečtu 3 pasáže: první se týká preambule. V ní je napsáno, cituji: „My, občané ČR, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet ČR v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody.“ Důraz na nedotknutelných hodnotách. Naše ústava říká, že některé hodnoty jsou nedotknutelné a nikdy nikdo je proto nesmí legitimně a legálně zpochybnit.

Zadruhé, článek 9 naší ústavy, konkrétně v odstavci druhém říká, cituji: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“ Zásadní normy demokratického právního státu v této zemi není možné žádnou většinou změnit.

V následném odstavci třetím se uvádí, cituji: „Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.“ Opět, další rigidita. Naše ústava není hodnotově neutrální, ale lpí na demokratickém právním státu a na základech demokratického státu jakožto na něčem, co je ortodoxií této společnosti, co je pravdou této společnosti, co nikdy nikdo nesmí opustit.

A poslední citát se týká článku prvního naší Listiny základních práv a svobod, což je ústavní dokument, a článek první říká, cituji: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ Opět, naše listina práv a svobod říká, že určité hodnoty jsou objektivně pravdivé a tudíž nikdo v této zemi je legitimně není oprávněn zpochybnit.

Relativističtí liberálové, kteří říkají, že každý jeden politický názor, byť by byl sebeohavnější, musíme považovat za stejně pravdivý, platný, legitimní jako jakýkoliv jiný, by si vskutku měli přečíst naší ústavu a tam zjistí, že názory, které obhajují demokratický právní stát, jsou názory naší ústavy a názory, které by chtěly demontovat demokratický právní stát jsou jednoduše řečeno neústavní.……(nesrozumitelné)

(nesrozumitelné)……proti možnosti podání návrhu na soudní rozpuštění KSČM.

Že se tak mělo stát po revoluci před 15 lety a teď je pozdě? Jistě. Lépe by bylo, aby se tak stalo dříve než později. Vždy, pokud jde o správnou věc, je lépe dříve než později. Ale pokud jde skutečně o správnou věc, lépe je později než nikdy.

Další námitka je námitka praktická. Snadné je zrušit a rozpustit stranu, která má 0,2 %. Obtížné je rozpustit stranu, která má 20 %. To je zajisté pravda. Ale pokud máme určitou ústavu, která nehodnotí, jaké procento stoupenců má ta která strana, ale hodnotí, jaké jsou její programové cíle a zda její programové cíle jsou v souladu s ústavou, pak je otázka počtu stoupenců nezajímavá. Dovolím si vás upozornit na situaci v Belgii, kde byla jedna parlamentní strana, shodou okolností nejsilnější podle průzkumů, bývalá strana Vlámský blok byla rozpuštěna údajně kvůli šíření nenávisti vůči cizincům. Já osobně jsem přesvědčen, že toto rozhodnutí nebylo správné, ale bez ohledu na to, zda bylo správné nebo nebylo, stalo se. Ta strana byla jakožto nejsilnější rozpuštěna, protože belgické soudy se domnívaly, že odporuje belgické ústavě. Zajisté, strana pod jiným názvem, prakticky s těmi samými členy byla později znovu ustavena.

A toto je další námitka. Zákaz KSČM, říká tato námitka, by nic nevyřešil, neboť ti samí lidé se později zaregistrují pod jiným názvem. Ano, to by rozhodně udělali. Ale tento zákaz by jim alespoň uštědřil určitou psychologickou a politickou ránu. Mohl by některé její stoupence odradit. Nejcennější by na něm však byl ten vyslaný signál, že naše politická společnost trvá na své ústavě, na svých zásadách svobody a lidských práv, které jsou definované v preambuli, v textu i v listině práv a svobod naší ústavy. A že když tedy odpůrci našeho ústavního systému zvedají hlavy, tak naše politická společnost nehodlá nečinně přihlížet naší destrukci. Hodlá za něj bojovat a nehodlá nečinně stát bokem.

Děkuji.

Jan Potměšil: Mnohokrát děkuji panu doktoru Jochovi a rád bych pozval k řečnickému pultu pana doktora Milana Hulíka, advokáta, doktora práv, který by přednesl příspěvek Novela trestního zákona z hlediska ústavnosti.

JUDr. Milan Hulík: Pane předsedající, pane senátore Mejstříku, děkuji za vaše pozvání, dámy a pánové, současný trestní zákon má § 260, který zní: „Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na 1 �“ 5 let“. Připravovaná novela trestního zákona má za úkol zařadit do této hypotézy slova „komunismus“ a „nacismus“, takže by tento § měl znít: „Kdo podporuje komunismus, nacismus nebo jiné podobné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán“.

Není pochyb o tom, a důvodová zpráva k novelizaci § 260 trestního zákona to také pomocí historického a společenského výkladu činí, že 2 největší totalitní ideologie minulého století potlačovaly práva a svobody člověka a hlásaly národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť, stejně tak zášť proti jiným skupinám osob.

Že důsledkem potlačení práv a svobod člověka a hlásání takové zášti byly nakonec i nejhrůznější zločiny a genocidy zde již bylo mluveno mými předřečníky. Je tedy stanovení trestnosti podpory a propagace komunismu a nacismu či jiných podobných hnutí v souladu s ústavou nebo je v hypotéze uvedeného paragrafu možno shledávat rysy protiústavnosti, zejm. rozpor s politickými právy a svobodami, zaručenými ústavou či Listinou základních práv a svobod jakožto její součástí? To samozřejmě souvisí s různě chápanou svobodou projevu, např. absolutní jako je v USA nebo omezenou jako je tomu v evropských podmínkách po 2. světové válce.

Novelizovaný, ale i ta jeho dosavadní nenovelizovaná podoba § 260 jsou právě projevem této evropské úpravy, která dovoluje omezení práv a svobod a to právě s ohledem na děsivé vzpomínky zločinů, spáchaných oběma ideologiemi, transformovanými v různé represivní a bezpečnostní organizace pretoriánského charakteru, které měly především chránit vládnoucí komunistické a nacistické diktátory.

Nelze tedy, jak to již dávno činí členové KSČM, se s těmito režimy ztotožňovat, vychvalovat je nebo jim veřejně projevovat sympatie. Místo slov „nelze“ tedy by mělo spíše stát „nesmí se“, protože se tak děje a to bez jakéhokoliv uplatnění § 260 a souvisejících §261 a 262 trestního zákona. Ale o tom můj přednes není, to se ví, běžně se to děje a tato antinomie mezi platným zákonem a jeho neaplikací je dána základním schizofrenickým rozporem, totiž mezi výše uvedenou právní úpravou a existencí komunistické strany jako parlamentní strany, a dnes dokonce s 20% podporou voličů.

To je otázka nejen polistopadového historického vývoje, ale i řady dalších fenoménů, o kterých se zde mluvilo. Je to i otázka vědecká a její rozbor by obsáhl jistě objemný foliant, který čím objemnější, tím více by mohl nést název Stručný nástin základu zločinné ideologie komunismu jako výraz známých zákonů profesora Parkinsona.

Není mým úkolem se zabývat i dalším problémem, tj. rozdílem mezi komunismem a nacismem a s tím souvisejícím rozdílem v postihu těchto 2 ideologií, resp. v postihu jejich propagace, hlásání, vyznávání a podpory. Mám se zabývat pouze tím, nakolik je připravována novela § 260 trestního zákona, spočívající vložením slov „komunismus“, „nacismus“ nebo „jiné podobné hnutí“ do hypotézy uvedeného ustanovení, které by pak znělo, jak jsem již uvedl, „kdo podporuje komunismus, nacismus nebo jiné podobné hnutí, které prokazatelně směřuje atd…“.

Je zajímavé, že zákon považuje za trestné prokazatelné směřování k potlačení práv a svobod člověka. Zde se podle mého zákonu zákonodárce příliš nevyznamenal. Pravděpodobně se pouhého směřování zalekl. Směřování k trestnému činu je v zákoně vcelku běžným pojmem. Jedině k potlačení práv a svobod člověka je nutné směřovat prokazatelně. Jinde v trestním zákoníku o několika stech stranách se slovo „prokazatelný“ nevyskytuje. Prokazatelná vražda totiž není více než vražda.

Kdybych se chtěl se svým úkolem vyrovnat ironicky, asi bych napsal, že tato úprava zde již byla, mám tím na mysli ona slova „komunismus“ a „nacismus“, když vešla v platnost novelou trestního zákona č. 557, kdy bylo do hypotézy uvedeného paragrafu ke slovu „fašismus“ uvedeno slovo „komunismus“. Nic nevadí, že označení těchto dvou režimů, hnutí či ideologií bylo tehdy uvedeno v závorce a již tehdy tato úprava nebyla shledána protiústavní. Stejně tak by mohlo být shledáno ironickým konstatování „jakápak protiústavnost, když KSČM zasedá v parlamentě a je placena z daní i demokratických voličů a zanedlouho bude možná sedět i ve vládě“. V každém případě se významnou měrou podílí na spoluvytváření politického a společenského života, na volbě předních reprezentantů státu apod.

Od této politické a společenské skutečnosti je třeba abstrahovat a zabývat se pouze tím, zdali zařazení slov „komunismus“ či „nacismus“ do hypotézy § 260 trestního zákona je v souladu s ústavou či je v rozporu s ní. Jestliže jsme odlišili evropskou a americkou úpravu svobody projevu, resp. jejich rozdílné zázemí, dané odlišným historickým vývojem Evropy a Ameriky, pak můžeme srovnávat jednotlivá práva a svobody jednotlivce, uvedená a garantovaná v 2. hlavě, 1. oddílu v článcích 5 �“ 16 Listiny práv a svobod se svobodným hlásáním komunistické ideologie.

Myslím, a vyznívá to i obecně, že tato práva a svobody demokratických občanů jsou působením KSČM ohrožena. My se však máme zabývat jinou otázkou, zda je sankční úprava vložením slov „komunismus“ a „nacismus“ do hypotézy § 260 trestního zákona v souladu se zněním naší ústavy a Listiny základních práv a svobod? Nenaráží to někde? Není ohroženo některé ze základních práv a svobod, garantovaných listinou práv a svobod či naopak? Může některé z těchto práv ohrozit použití uvedených slov v této hypotéze?

Je nasnadě, že v případě mého zadání jde právě o tento případ. Vždyť komunismus je ideologie, v níž věřily milióny lidí, statisíce pro ní zemřely, v mnohých zemích světa za tuto ideologii tisíce stále pokládají život a bojují za ní a u nás jí věří desetitisíce členů našich komunistických stran. Může tato ideologie být takto ponížena? Může být trestně-právně dehonestována? A může se jí takto jednoduše dostat soudního odsouzení formou trestní pejoratizace? To už samozřejmě není jen otázka právní, ale i otázka dalších věd.

Ale, a o tom jsem naprosto přesvědčen, i při zdůraznění pozitivního přístupu k právu, ba možná hlavně při tomto přístupu je nutno vycházet ze souladu a ducha celého právního řádu, a ten i při svém postsocialistickém duchu je již natolik demokratizován, že neuvedení dvou největších totalitarismů minulého století přímo do sankční hypotézy by nutně tuto normu znejistilo a to již proto, že v právním řádu ČR jsou již právní normy, které komunismus postavily mimo zákon, které ho označily jako zločinný. Jsou to zákony č. 198/93 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a zákon č. 480 z roku 1991 Sb. o době nesvobody.

Tyto antikomunistické zákony, nebo abych nenarazil, tyto zákony o komunismu, tedy zákony nějakým způsobem komunismus hodnotící, jsou doplněny i zákony č. 496/90 Sb. o navrácení majetku KSČ lidu ČSFR a zákon 497/90 Sb. o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu ČSFR.

Jednou z překážek vytváření právního státu u nás byl právě nesoulad zákonů či přímo jejich kontradiktornost, což samozřejmě spoluvytvářelo či spoluumocňovalo pocit právní nejistoty a nevíry v právo. Čím více zákonů bude protknuto duchem antitotalitarismu, tím správnější bude i stát a tím větší bude právní jistota nejen proto, že budou vytvářet hráz proti novým eventuálním pokusům o odstranění demokratického zřízení, ale hlavně z důvodu odstranění nejednotnosti a oné kontradiktornosti právního řádu či legislativy.

Z hlediska přirozeného práva je samozřejmě věc jednodušší, protože všechna základní lidská práva tak, jak jsou definována v našem ústavním právu vycházejí z přirozeného práva. Jejich ochrana a právo na jejich užití občany se vylučují s komunistickou ideologií a samozřejmě i praxí, kterou jsme zažili, a ve které je komunismus ve světě praktikován a dosud všude byl. A protože výjimka potvrzuje pravidlo, vynechávám ten druh komunismu, který je např. praktikován v některých izraelských kibucech nebo jeho utopické formy v dílech některých filosofů či v dopisech Boženy Němcové svému příteli Matouši Klácelovi.

Proti chystané novelizaci se jistě ozve KSČM a její politici a ideologové. Pak budeme mít z první ruky i právní námitky proti zařazení slova „komunismus“ vedle slova „nacismus“ do § 260 trestního zákona. Budou to námitky historické a ideologické, uslyšíme protesty proti neúctě k miliónům padlých v boji proti nacismu a fašismu. Tyto námitky nemohou nic změnit na tom, že stejně tak padli demokraté v boji proti stejnému zlu komunistickému. To je ona mravní legitimace, která odůvodňuje zařazení slova „komunismus“ vedle slova „nacismus“ do § 260. Neznám proto ustanovení české legislativy, pro které by mohla být chystaná novela protiústavní. Jenže touto novelou se neodstraní onen základní schizofrenický rys naší legislativy. Na jedné straně jsou zde normy, které kriminalizují komunismus a na druhé straně je zde KSČM.

Nikdy se proto nemůže stát ČR plně fungujícím právním státem, pokud tato antinomie nebude odstraněna.

Buď musíme zrušit protikomunistické zákony nebo musíme zrušit KSČM. Tercium non datur. Děkuji vám.

Jan Potměšil: Ze srdce děkuji panu doktoru Hulíkovi a otevírám další část dnešní diskuse. Předem se moc omlouvám všem, kteří se v dopoledním bloku nedostali k mikrofonu a věřím, že teď na ně čas bude.

Senátor Martin Mejstřík: Dámy a pánové, především děkuji všem přednášejícím za vynikající příspěvky. Myslím, že bude o čem diskutovat. Tentokrát jsme trochu v předstihu, takže o to větší bude prostor na diskusi. Nicméně vás snažně prosím, já zde budu za toho zlého muže, budeme hlídat 3minutový limit, aby se dostalo na všechny, je vás mnoho a vezmu na sebe tu roli, že po 3 minutách tady zacinkám na skleničku a prosím, abyste to vzali v potaz a pokud možno co nejdříve ukončili svůj příspěvek, který by přesáhl tento limit.

Druhou podmínkou, budu to řešit stejným stylem, je to veřejné slyšení na určité téma. Prosím pěkně držte se daného tématu a držte se referátů, které jste zde slyšeli. Děkuji za pozornost.

Jan Potměšil: Jako prvního bych teď rád pozval pana doktora práv, inženýra Anděla Jaroslava.

Jan Potměšil: Rád bych prozradil, že pan doktor vydržel trpělivě až do odpoledne a navíc včera mu bylo už 100 let a 2 měsíce. Je to obdivuhodné. Děkuji.

JUDr. Ing. Jaroslav Anděl: Paní a pánové, slyšeli jste právě, že jsem tady mezi vámi nejstarší. Znamená to ovšem také, že jsem skoro celé minulé století prožil, a protože se zabývám politikou od svého dětství, sledoval jsem vývoj světové politiky a zejm. komunistů od jeho počátku.

Málokdo z nás si uvědomuje, že komunismus, to znamená světový komunismus, vznikl v Praze. A sice v carském Rusku byla zakázaná sociálně-demokratická strana, a proto tehdy Lenin asi v roce 1911 nebo 1912, to už přesně nevím, svolal sjezd ruské sociálně-demokratické strany do Prahy a v Praze v Dělnickém domě, přirozeně si tam přitáhl takové delegáty, které potřeboval, vznikla fakticky komunistická strana, protože Leninem zvolení delegáti prosadili jeho politiku a vznikly tam 2 strany: strana bolševiků, z níž se stala později komunistická strana, a strana menševiků. Čili prakticky světový komunismus vznikl v roce 1911 nebo 1912 v Praze. To je jedna věc.

A teď, prosím vás pěkně, každý, kdo studoval někdy státní právo a opravdu se tím zabýval, musí připustit, že komunistická strana a nebo komunistické strany či ideologie komunismu je nejzločinnější režim, jaký kdy na světě vládl.

Existují již 2 světové statistiky, jedna mírnější, která tvrdí, že komunismus zapříčinil na světě již smrt více než 50 mil. lidí. Druhá statistika říká, že jich bylo už přes 70 milionů, které komunismus připravil o život. Já sám jsem požehnání komunismu poznal na vlastním životě, dostal jsem se do konfliktu s generálem Janulíkem, o kterém jsem nevěděl, že je to šéf všech kriminálů v republice a odseděl jsem si 7 let, 3 měsíce a 3 dny v nejhorších kriminálech, na Pankráci, na Borech a v Leopoldově. Čili požehnání komunismu jsem zažil na vlastním těle.

Teď si musíme uvědomit, co tady vlastně vládlo a co to je komunismus. Každý, kdo studoval státní právo, zná již ze starého Řecka jeden spis, nevím, zda je to Sokratův či Aristotelův Spis o státu. A tam popisuje všechny tehdy známé státní formy, které jsou známé i dnes, ale buď přímo v tom spisu a nebo v komentářích k němu se objevil ještě jeden vládní systém. A byl to vládní systém pornokracie, čili vládní systém lůzy. Nebrat ovšem „lůza“ chudoby, ti ubozí ubožáci, kteří neměli co jíst, ale byla to lůza morální, která měla podstatně horší vlastnosti, a která toužila jen po uchopení moci.

Přirozeně jakmile se dostáváme k pojmu „moc“, dostáváme se k pojmu „právo“. Jedna z nejstarších definic práva pochází ze starého Říma a proslavil ji římský právník Celsus téměř před 2000 lety. A ten řekl: „jus est ars boni et equi“, právo je umění dobra a rovnosti či spravedlnosti. To je jedna z definic.

Těch definic je celá hromada, ale existuje jiná definice a sice definice pana doktora Göbbelse, to byl ideolog pana Hitlera. A pan doktor Göbbels řekl: „Macht ist Recht, aber Recht ist keine Macht.“ Moc je právo, ale právo není žádná moc. A prosím vás, toto v této zemi panovalo více než půl století.

Napřed to byl 6 let teror nacistů a potom téměř 44 let teror komunistů. Komunisté ovšem �“ já znovu tvrdím �“ jako nejzločinnější režim na světě si zajistili své právo tím, že ho měli dokonce v ústavě zablokované. Ovšem mělo dojít 17. listopadu �“ já se malinko vrátím �“ když pan Gorbačov prohlásil v Rusku tu jeho perestrojku, věděli i naši komunisti, že bude brzy konec i jejich vlády. Připravili proto Sametovou revoluci. Bylo to 24 českých prominentů 2,5 roku před jejím konáním, v květnu roku 1987 byla připravena kompletně Sametová revoluce, 2,5 roku předem. Mám pro to dokumenty, kdyby je někdo chtěl, můžu mu je dát. Dostal se celý národ do područí zločinu.

Komunisti použili jako svou vlastní definici práva definici práva pana doktora Göbbelse, čili moc je právo, ale právo není žádná moc. Čili co komunista řekl, to platilo. Jestli byl ve funkci nebo nebyl, měl vždy pravdu a bylo to akceptováno všemi úřady. Že to znamenalo podrobení celého národa, to je každému zjevné.

Já jsem nedávno rozeslal do celého světa prohlášení �“ a teď znova �“ kde prohlašuji, lituji toho a bohužel to musím tvrdit, že ČR je zločinecký stát.

Prosím vás, jestliže já něco prohlašuji, mám povinnost to prokázat. V ČR existuje platný zákon č. 198/93 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. V § 1, odst. 1, písm. d) jsou popsány všechny ty zločiny, které komunistický režim páchal. Upozorňuji, že jde o platný zákon republiky, platí dodnes. V § 2 tohoto zákona, odst. 1 se říká: „KSČ byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou“. Prosím vás, ten zákon je tady, tady si to každý může přečíst, § 2, odst. 2: „KSČ byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou, obdobně jako další organizace, založené na její ideologii“. To je v platném zákoně.

A příslušníci této zločinné a zavrženíhodné strany nemohou být nic jiného než také zločinci, poněvadž strana se skládá z jejích členů a jestliže je celá strana prohlášena za zločineckou, pak každý člen této strany je zločinec!

A prosím vás, všechny vlády, tehdejší federální republiky i nynější ČR tyto platným zákonem, který tady můžete každý mít, prohlášené zločince udržují ve všech státních úřadech, trpí, že jsou dnes v zákonodárných sborech a tito zločinci nám dělají všem platné zákony. Prosím vás pěkně, toto dál možné není. Je to vysvětlitelné jen tím, že český národ bohužel více než půl století trpěl pod terorem a to změnilo jeho charakter. Dokud komunistická strana nebude zrušena jako strana zločinná, protože je zákonem prohlášená za zločinnou, nebude tady pořádek v tomto státě.

Uvědomte si ještě jednu věc, že poté, co se rozdělil federální stát na 2 samostatné republiky, ČR a SR, rozdělila se i komunistická strana na 2 části. KSČM a KSS, ovšem nebyly to jiné strany, byla to jen rozdělená tatáž strana, komunistická strana z jejich ideologií, která trvá dodnes. Nebude tady ovšem pořádek, dokud se tu něco opravdu nestane!

Řekl jsem, že tedy máme platný zákon o protiprávnosti komunistické strany a odporu proti tomuto režimu. Ten zákon stanoví, kdo ty zločiny páchal, stanoví, kdo je za ně zodpovědný, ty zločiny jsou tam všechny téměř taxativně uvedeny, ale žádné trestní sankce! Tento zákon je jako hlasitě štěkající pes, který ale nekouše. Je proto nezbytně nutné, aby tento zákon, čili zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu byl doplněn trestními sankcemi. Dokud se to nestane, nebude ČR ani právním, ani demokratickým státem.

Je potřeba proto, aby dosavadní zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu byl doplněn následujícím zákonem. Národní shromáždění ČR, PS i Senát, doplněk zákona č. 198/93 Sb. ze dne 9. 7. 1993 o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu.

Teď ta preambule a z toho původního zákona…

Senátor Martin Mejstřík: Pane doktore, promiňte…

JUDr. Ing. Jaroslav Anděl: …vědomi si povinnosti svobodně zvoleného parlamentu vyrovnat se konečně s komunistickým terorem a právní zvůlí, i jejich vpravdě hrozných následků, což se bohužel až dodnes nestalo, přijalo Národní shromáždění na jeho plenárním shromáždění usnesením tento zákon.

Za § 2, odst. 2 zákona č. 198/93 Sb. ze dne 9. 7. 1993 se vkládají nové odstavce. Odstavec 3 tohoto zákona a § 2 zní: „Preambule výše uvedeného zákona stanoví, že každý občan ČR, který byl v letech 1948 �“ 1989 členem KSČ je spoluodpovědný za způsob vlády v naší zemi,“ o KSČ § 2, odst. 2 téhož zákona pravomocně stanoví, že byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou.

A proto jako člen zločinné a zavrženíhodné strany za a) nemůže jako takový být úředníkem právního a demokratického státu ve funkci, která jeho vůlí a podpisem rozhoduje o zájmech občanů ČR, i kdyby do takovéto funkce byl zvolen. Těch jsou plné úřady, rozhodují, podpisují.

Dále za b), ustanovení odstavce a) platí i pro soudce všech soudů a instancí ČR včetně Nejvyššího a Ústavního soudu a všech stupňů státního zastupitelství.

Odstavec d), ustanovení odstavce a) platí i pro všechny důstojníky armády a policie ČR v rozsahu, který byl stanoven novelizací příslušných zákonů o policii a branné moci ČR.

Odstavec e), pro občany ČR, kteří byli v uvedených letech členy KSČ bez funkcí se toto zákonné omezení jejich občanských práv ruší za 3 roky po publikaci tohoto zákona.

Odstavec f), pro okresní tajemníky, předsedy a funkcionáře všech závodních organizací KSČ toto omezení jejich občanských práv zaniká po 10 letech od publikace tohoto zákona.

Odstavec g), pro všechny vyšší funkcionáře toto omezení jejich občanských práv je neodvolatelné.

Odstavec h), všechna ostatní občanská práva bývalých členů KSČ zůstávají zachována.

Odstavec i), všichni členové KSČ, kteří dodnes zůstali v jejich rozhodovacích funkcích s podpisovým právem, budou z těchto funkcí odvolání do 1 měsíce po publikaci tohoto zákona. Po jejich odvolání budou nahrazeni osobami, které nikdy nebyly členy KSČ ani čekateli členství v KSČ.

Všechna tato ustanovení vstupují v platnost publikací tohoto zákona. Dokud tento zákon nebude v ČR přijat, nebude ČR ani právní, ani demokratický stát, protože tu budou komunisti vládnout dál!

Děkuji. Na to by se dalo ještě alespoň půl hodiny mluvit a snášet důkazy, ale na to dnes čas není.

Jan Potměšil: Přesto vám moc děkujeme a ještě jednou tleskáme.

JUDr. Ing. Jaroslav Anděl: Ještě bych chtěl prosím vás něco říci. Já jsem tady slyšel dnes spoustu projevů. Všechny byly správné, ale jeden jsem tady ještě postrádal. Dokud v této zemi bude registrována na ministerstvu vnitra politická strana komunistická, nebude tento stát právním státem, protože její zločinecká organizace, která jako zločinná je stanovena zákonem, nemůže být registrována jako politická strana, a to se tady bohužel děje.

Děkuji vám.

 

Jan Potměšil: Děkujeme panu doktoru Andělovi. Poprosím pana inženýra Jiřího Nováka ze Sdružení ochrany koncesionářů s tématem Propagace komunismu.

Jiří Novák, Sdružení ochrany koncesionářů: Vážený pane předsedající, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dámy a pánové, vážení přátelé, totalitní systémy se vyznačují tím, že ignorují zákony, a to i své vlastní.

Proto v návaznosti na to, co se tu už dnes říkalo, bych rád upozornil na jednoduchý způsob ochrany před komunismem. Je to něco, co je komunistům zcela cizí, a to je dodržování zákonů. Ústava ČR deklaruje volnou soutěž politických stran. Nerozlišuje strany na parlamentní, neparlamentní, malé, velké. Zákon o rozhlasovém a TV vysílání hovoří o reálném postavení v politickém a společenském životě. Já k tomu mám jen jednu poznámku �“ odmítám, aby vyšší společenské postavení měli kati, než jejich nevinné oběti.

Zákony o ČT, ČRo a kodex ČT ukládají povinnost pro veřejnoprávní média. Je to služba, za kterou občan platí, rovněž ze zákona, poplatky. Pokud média tuto službu neplní, tak by zcela logicky měla tyto poplatky občanovi vracet.

Uvedu jeden příklad, který je doložitelný. Ve stejný den se konal sjezd KSČM a republikový sněm politického hnutí Nezávislí. Oba subjekty jsou parlamentní strany. Ze sjezdu KSČM byly záznamy projevu hlavních řečníků, rozhovory s delegáty, dokonce tam byla i propagace tiskovin, které se prodávaly. O sněmu Nezávislých ani zmínka.

Odpověď ČT, kterou mám s sebou, bohužel brněnská redakce nenabídla. Ani zmínka o nějaké chybě, ani trochu snahy po nápravě situace. Proto jsem přesvědčen, že i nadále existuje cenzura a jsem přesvědčen, že ji řídí stejní lidé jako v minulosti.

A z toho, co jsem řekl, vyplývá jedno �“ stačí, když komunistům dáme takový prostor jako mají ti ostatní. Dejme jim ten prostor, na který mají nárok a já si myslím, že potom bude po starostech.

A optimistický závěr �“ mohu vám říci, že jsem strašně rád, že po té obrovské mediální masáži a po té obrovské propagandě komunistické strany ve všech pořadech, zmíním se jen o ČT, ať už jsou to filmy, zábavné pořady či zpravodajství, tak docílí pouze těch 18 %.

Děkuji za pozornost.

Jan Potměšil: Dalším příspěvkem nás může potěšit pan Petr Cibulka z Pravého bloku, Necenzurované noviny.

Petr Cibulka: Já také všechny zdravím, pokud tu ještě někdo zbyl. Já jsem měl mluvit dopoledne, ale bohužel se něco zadrhlo, takže tu budeme mluvit v komornějším prostředí.

Na úvod bych chtěl poděkovat panu Balíkovi a Vančurovi, kteří po dlouhé době poprvé informovali alespoň tuto vybranou veřejnost o skutečných poměrech v naší zemi. Jinak bych chtěl k této diskusi říci, že mi to připadá poněkud panoptikální, jako bychom v Německu roku 1960, tzn. 15 let po 2. světové válce diskutovali o tom, jestli nacistická strana by si měla změnit název a nebo kdybychom jí nedej bůh zakázali, jestli bychom nepoškodili její ústavní práva.

Já jsem se občas při některých projevech skoro styděl, když tu zazněly názory, že zákaz zločinecké organizace by mohl být chápán jako poškození práv těchto zločinců.

Pan doktor Joch tady prohlásil základní informaci, o které jsem chtěl také mluvit. Minulý rok na podzim byla v Belgii zakázána nejsilnější demokratická politická strana Vlámský blok, která získala v posledních volbách 26 % hlasů. Pokud Belgie před půl rokem zakázala demokratickou stranu a celá Evropa k tomu mlčela, tak se připravme na to, že pokud v sobě najdeme odvahu nebo prosadíme zákaz zločinecké organizace, která má dodnes na rukou krev, a která dodnes neudělala nic pro potrestání komunistických zločinů, tak že celá Evropa jako jeden muž se postaví na její obranu. Na to se připravme. Ale musíme říci jasně, že to nás nezajímá. My si prostě nenecháme vládnout bandou zločinců a nenechat se urážet jejich cestami za naše peníze po celém světě, jejich klanění se pomníkům masových vrahů spolu s panem Zaorálkem, to je skutečně dobrý tandem. Ale k tomu prostě nesmíme mlčet, vážení přátelé.

Já se obávám, že v těchto intelektuálských diskusích se nám vždy ztratí ta podstata. Tou podstatou je nemlčet ke zlu, ale my už 15 let mlčíme ke zlu a dáváme důvěru lidem, kteří jsou plně zodpovědní za tento zločinecký stav.

Prosím vás, je třeba zakázat komunistickou stranu, žádné přejmenování, protože to je projekt KGB z roku 1989, který ve všech státech vyšel. Pouze tady komunisté ustáli svůj vývěsní štít, ale ten jim musíme nechat. Dokud se bude komunistická strana jmenovat komunistickou stranou, nikdo kromě největších zločinců se s ní neodváží spojit. Pokud změníme název na Socialistickou stranu Čech a Moravy, ČSSD se s nimi spojí, tzn. že se 100.000 komunisty se spojí 10.000 členů ČSSD, tzn. že budeme legalizovat vstup komunistické strany do vlády a její vládu na dalších 10 let. Tomu je potřeba zabránit.

Vše potřebné k této věci je tu na stole v mém rozhovoru, jinak na našich stránkáchwww.cibulka.net. Komunisté nejsou teoretici teroru, myslím dnešní komunisté. Členové naší politické strany Pravý blok, manželé Giblovi byli před 2 �“ 3 měsíci odsouzeni v Bruntále k podmíněnému trestu na 6 měsíců s odkladem na 2 roky za to, že údajně řekli „vy kurvy komunistické“. Takže Bruntál, který je z dohledu našich masmédií už je v jejich rukou a už tam se nedá dýchat. Nedělejme si iluze. Až budou vládnout v Praze, dopadneme stejně jako manželé Giblovi.

Senát je bohužel plně zodpovědný za dnešní sestavu Ústavního soudu, což je banda komunistických zločinců, kteří se nám opravdu vysmívají do tváře. Dal jsem námitku podjatosti kvůli komunistickému senátu Vrchního soudu, dal jsem to Ústavnímu soudu a senát Ústavního soudu, který o tomto bude rozhodovat, je jeden komunistický darebák vedle druhého. Takže takto vypadá svoboda demokracie.

Každý z nás by si měl položit otázku, existují hodnoty, za které jsme ochotni trpět……(nesrozumitelné)

(nesrozumitelné)……že ti, kteří takové hodnoty znají, nás logicky a nevyhnutelně dříve nebo později převálcují. Ať už to budou komunisté, islám nebo Rusové, je to jedno.

Takže přemýšlejme o hodnotách, které jsme ochotni bránit s nasazením sama sebe. Děkuji vám.

Jan Potměšil: Děkuji panu Cibulkovi. Poprosím dalšího diskutujícího a tím je pan doktor Čestmír Hofhanzl, bývalý poslanec. Přihlásil se s příspěvkem Absurdní pojetí české politiky.

RNDr. Čestmír Hofhanzl: Já budu asi proti tomu, co tu bylo mluveno teď, dost měkký.

Měl bych pár poznámek k tomu, co řekl tady bývalý kolega senátor na samém počátku, že komunismus v podstatě vycházel z idejí křesťanství. Komunismus i nacismus byl přímým popřením evropské křesťanské tradice se vším všudy. Mě bohužel mrzí, že toto řekne evangelický farář.

Pak bych měl poznámku k tomu, o čem tu hovořil profesor Novák, politolog. V této zemi od 90. roku žádná schémata politologická prostě neplatí. Tady žádné schéma pravice, levice od samého začátku prostě neplatilo. Tady žádné schéma opozice, koalice, vládní strany, to prostě nikdy od začátku neplatilo. Ta politika se dělala vždy jinde než tam, kde byli ti lidé, kteří byli zvoleni. A to ještě na samém začátku se do PS v tom entuziasmu převratu dostalo pár lidí, kteří měli dobrou vůli. Ale šanci jsme neměli.

Ono totiž politickým národem je vždy určitá společenská vrstva, která v tom daném prostředí do politiky má šanci mluvit. Za Přemyslovců byl politickým národem Přemysl a pár knížat. Do konce 19. století v Rakousku politickým národem byla šlechta. Rakousko-uherské vyrovnání bylo vyrovnáním jen proto, že české země neměly zemskou šlechtu, neměly reprezentanty, i když jako hospodářsky nejsilnější část monarchie jsme byli u začátku zničení této středoevropské mocnosti ze své neschopnosti. Na konci 80. let politickým národem v této zemi byla nomenklatura komunistů a ta technokratická nomenklatura. My ostatní všichni jsme byli ve smyslu přemyslovském materiál a dobytek a ve smyslu Orwella jsme byli plebsem. Prostě bohužel. Já jsem byl rád, že jsem měl šanci ta 90. léta prožít jako poslanec, abych ty věci pochopil.

Závěrem bych chtěl říci to, že v této zemi změna bohužel nenastane jen zákazem. Největším úspěchem komunistů, a já jsem jim to v 91. roce v PS řekl, bylo, že zničili základní hodnotový systém. Oni dovedli v podstatě českou společnost k tomu, že jsme přijali, že svůj život prošvindlujeme, že svůj život nebudeme brát doopravdy, a že ho prošvindlujeme. Prostě to bohužel pokračuje.

Můžete mít sebelepší zákony, perfektní zákony, jestliže to společenství nemá morálku a nejsou tam lidé, kteří by vymáhali platnost zákonů, tak vám ty zákony prostě platit nebudou. A tady jestli může začít změna, tak ta může začít jedině tehdy, že budou za konkrétní zločiny, které se odehrály jednak před 90. rokem a pak po 90. roce i v privatizaci, že budou důsledně ti lidé voláni k zodpovědnosti…

(nesrozumitelné)…nebudu asi u nikoho oblíben, tady musí být politické procesy, musí být procesy hospodářské s těmi lidmi, protože jedině z toho může začít změna. Jinak nemáme šanci.

Děkuji.

Jan Potměšil: Děkujeme, pane doktore. Jako další příspěvek do diskuse bych pozval pana magistra Jakuba Pintu, spoluautora novely trestního zákona.

 

Mgr. Jakub Pinta: Dobrý den. Vážené senátorky, vážení senátoři, dámy a pánové, jen v krátkosti, rád bych vás ubezpečil, že předmětná novela je v souladu s Ústavou ČR.

Zaprvé, komunismus a nacismus směřují ve svých základních tezích proti principům ustanovených v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod a to hlavně proti soukromému vlastnictví, pluralitě názorů, individuální svobodě, občanským právům a svobodám, proti vázanosti státních orgánů zákonem. Jde tedy o ideologie protiústavní.

Zadruhé, dle nálezů Ústavního soudu je možné stíhat i za pouhý názor, pokud je považován za extrémní či nebezpečný, aniž by současně muselo hrozit jiné bezprostřední nebezpečí porušení práva. Navíc je potřeba říci, že omezení svobody projevu, zakotvené v ustanovení § 260 a 261 trestního zákona nechrání pouze lidská práva a svobody, ale i demokratické základy státu. Proto zákaz podpory a propagace komunismu a nacismu není protiústavní.

Zatřetí, ustanovení § 260 v novelizovaném znění je jednoznačné bez dalších výkladů a neumožňuje tak výkladové rozrůznění, vedoucí k nejasnosti trestně-právní normy.

A na závěr, přál bych si, kdyby při projednávání předmětné novely převážilo ticho pohledů obětí komunismu a nacismu nad lomozem komunistů.

Děkuji.

Jan Potměšil: Děkujeme za příspěvek. Teď bych požádal pana magistra Martina Vadase s tématem Co dělat? Držet slovo.

Martin Vadas: Vážené senátorky, vážení senátoři, vážení hosté, oslovil jsem zákonodárce, protože právě pro ně je dnešní slyšení uspořádáno. Chtěl jsem připomenout, že preambule několikrát zmíněného zákona o protiprávnosti komunistického režimu zavazuje parlament jednat ve smyslu tohoto zákona. Je to napsáno přímo v preambuli. Všichni zákonodárci, kteří dnes zasedají v těchto lavicích a v lavicích PS kandidovali při znalosti našeho právního řádu, při znalosti toho zákona a při znalosti i této preambule.

Tím pádem od nich očekávám, že budou držet slovo, a že v intencích tohoto zákona budou dále jednat a stavět se i k návrhu senátora Mejstříka na doplnění zákona trestního.

Chtěl bych připomenout, jak tu bylo zmíněno, bylo-li 7 milionů členů KSČ, jsme dnes v situaci, že neznáme jejich jména, zatímco jména některých přisluhovačů režimu známe, částečně zásluhou zde přítomného Petra Cibulky, a dnes i zásluhou oficiálních seznamů, tak dodnes neznáme jména příslušníků zločinné organizace. Nemáme žádná cédéčka či vyhledávače, abychom znali, kdo je zodpovědný za zločinný charakter minulého režimu.

Chtěl bych vyjádřit naději. Naděje na mě dýchla dnes dopoledne, když jsem zde viděl přítomné studenty gymnázia se svými učiteli a v tom věřím, že až tito lidé budou kandidovat do těchto postů, že si budou vědomi toho, k čemu se vlastně přihlašují tou kandidaturou do zastupitelského sboru.

Na závěr bych vás chtěl pozvat na světovou premiéru letopisu, je to vlastně filmový záznam, který pořídili komunisté před 55 lety v průběhu dnes již vzpomínaného procesu s protistátním zločineckým centrem, který vedl k popravě doktory Milady Horákové a jejích druhů před 55 lety. Je to poprvé po 55 letech, kdy na letní filmové škole v Uherském Hradišti bude světová premiéra tohoto záznamu. Doporučuji to všem a všem učitelům, aby tam přivedli své žáky a samozřejmě i vám, protože myslím, že jste tento záznam neměli příležitost vidět a těším se na shledanou.

Jan Potměšil: Děkujeme za příspěvek. Teď bych konečně rád předal slovo panu Vladimíru Bystrovovi s tématem vystoupení… je tady pan Bystrov? Není. Tak už musel odejít. Promiňte, moc se omlouvám.

Tak v tom případě pozvu pana inženýra Františka Maška. Jako téma vystoupení si zvolil Komunista, člen strany nebo charakterová vlastnost?

Ing. František Mašek: Dobrý den, vážené dámy a pánové, budu velmi stručný. Mám pocit, že děláme trošku chybu, když mluvíme pouze o komunistické straně a komunistech jako nositelích komunistických legitimací. Souhlasím s panem senátorem Schwarzenbergem, že ČR nemůže zaniknout, poněvadž žádné ideje, na kterých by byla založena, nemá. Je pravda, že po roce 1992 při vzniku ČR se od té doby o tom nemluví. Zůstávají nám proto ideje, na nichž byl postaven totalitní stát.

Mě někdy udivuje, proč se divíme, proč mají komunisté tolik sympatizantů. K vyhlášení nových demokratických hodnot jako např. tolerance, solidarita, osobní svobod a demokracie zatím nikdo v této zemi nenašel odvahu a nebo to naší politickou reprezentaci dosud nenapadlo. Ale Platón již před 2000 lety věděl, že dobro se musí veřejně prohlásit. Je také faktem, že i kdyby to někdo udělal, tak by média o tom cudně pomlčela. Televize s nimi nešplhá ani na Říp, je spíše úsměvná groteska, než příspěvek naší státnosti.

Dále, kdo jsou vlastně komunisté? Jsou to pouze držitelé členských legitimací? Jsou to však i statisíce těch, kteří legitimace zahodili a jedou dále a nebo i miliony loajálních, 40 let sloužících lokajů KSČ. Můj názor je, že komunista je spíše charakterová vlastnost, než členství ve straně, protože znám mnoho hrdinů a z vlastních zkušeností, kteří po roce 1989 povstali a vedrali se do funkcí s tím, že nikdy nebyli v KSČ. Ovšem oni tam nebyli mnohdy proto, že jejich morálně volní vlastnosti byly silný tabák i pro komunisty. Znám jich hodně. Paradoxem je, že právě tito přispívají k nárůstu sympatií s komunisty, tj. členy strany a s jejich socialistickým blouzněním.

Je možná již pozdě, ale dalo by se ještě něco zachránit, kdyby se vydala brožura popisující mechanismy uchvácení moci, a to i možnost demokratickou cestou tak, aby občané mohli z kroků, které činí ti či oni v současnosti usoudit, kam je v budoucnu tito lidé povedou a mohli se orientovat při volbách. Zvláště máme-li pravděpodobně v genech zakódovanou sníženou rozlišovací schopnost. Dokladem toho je, protože toho pamatuji hodně, úspěch komunistů v roce 1946 a skutečně neuvěřitelná zamilovanost značné části našich elit i většiny národa do Stalina, Gottwalda a jiných gaunerů a hromadných vrahů. Přitom se již vědělo o existenci gulagů, genocidy na národech, které se dostaly do područí SSSR.

Dále si myslím, že by bylo záslužné shromáždit zkušenosti a poznatky z praktického vzniku a trvání totality. Tj. z naší nejen 40leté minulosti, protože totalita nemusí být vždy spojena jen s komunistickou stranou. Možná i zavrhovatelé komunistické strany nakonec, pokud zvítězí teď ve volbách ODS, tak budou mít Senát, parlament, prezidenta a Ústavní soud a jsme tam.

Je potřeba tedy z minulosti sestavit poznatky tak, aby byly použitelné pro naší demokratickou budoucnost. To je obecně srozumitelné a dostupné zejm. těm, kteří budou budoucnost nejen tvořit, ale prožívat ji na vlastní kůži. Tedy ležet tak, jak si ustlali. Bylo by dobré pořádat intenzivní kurzy zdravého ležení.

Já bych se chtěl otočit teď ještě s poslední poznámkou. Kdyby bylo možné, jestli to dělají filosofové nebo kdo, prostě mezi typologií flegmatik, cholerik atd., zařadit prostě i jako lidský typ komunistu. Bez ohledu na to, jaké legitimace či členem které strany je.

Děkuji.

Jan Potměšil: Děkuji panu Maškovi a k řečnickému pultu bych rád pozval paní Janu Hanzlíkovou.

Jana Hanzlíková: Příjemné odpoledne, vážené paní senátorky, páni senátoři, vážení hosté, jsem jednatelkou asociace Falun Gong ČR. Falun Gong je metoda, která je pronásledovaná v Číně komunistickým režimem a já jsem si dnes všimla, že mnoho příspěvků bylo o minulosti. Ale já budu se svým příspěvkem tady a teď v přítomnosti, protože pronásledování, které začalo před 6 lety, stále trvá.

Budu mluvit ještě o jedné skutečnosti, která, zdá se mi, ještě není v západním světě tolik známá. Před časem bylo uveřejněno 9 komentářů ke Komunistické straně Číny. Tyto komentáře poprvé odhalují necenzurovanou historii komunistické strany a zamávaly natolik světem, že 2 milióny členů Komunistické strany Číny se vzdaly svého členství.

Čína je zemí s 5tisíciletou tradicí. Tradiční kultura zdvořilosti, tolerance a vzájemné úcty je její nedílnou součástí. Když před několika desítkami let nastoupila Komunistická strana Číny k moci, starobylá kultura se pro další generace téměř vytratila. Způsob, jakým čínský režim postupuje, aby si udržel moc, je patrný z nařízení Mao Tse-Tunga z období velké kulturní revoluce, který řekl: „Kampaň zabíjení a teroru musí proběhnout proti vybrané skupině obyvatel každých 7 �“ 8 let.“ Během těchto kampaní byly tradiční hodnoty zdvořilosti a tolerance nahrazeny strachem, udáváním a bojem o přežití.

Veřejnost na západě jen málo ví o tom, jak se Komunistická strana Číny chová doma. Je tomu tak částečně díky dovednosti léta pokračující propagandě lží a překrucování faktů. Posledním terčem potlačování se v roce 1999 na příkaz bývalého čínského vůdce Ťiang Ce-mina stal Falun Gong, meditační praxe. Nyní stoupenci praxe, jejíž základem je víra v pravdivost, soucit a vzájemná snášenlivost musí čelit brutálnímu pronásledování. Děti jsou vyloučeny ze školy, pokud praktikují Falun Gong. Jejich rodiče musí čelit možnosti ztráty zaměstnání, ztráty bydlení.

100.000 lidí je nyní v pracovních táborech, nápravných zařízeních, ale posuďte sami, lidé, kteří věří a nadevše si váží morálky, pokud jsou oni vězněni, v co si myslíte, že v těchto nařízeních jejich věznitelé, v jaké lidské bytosti, v jaké lidi je chtějí změnit?

10.000 mužů, žen a dětí přišlo o život. Bohužel. Je zdokumentovaných jen něco málo přes 2000 obětí, protože strana tyto skutečnosti zahaluje.

Nedostala jsem se k podstatné věci a tou je 9 komentářů, proto alespoňwww.9komentaru.cz. Chci pouze říci, že 2 miliony lidí od listopadu 2004 vystoupilo z Komunistické strany Číny a otázkou zůstává, jak dlouho může tato strana existovat. Můj názor je takový, že Komunistická strana Číny se zničí sama.

Děkuji za pozornost.

Jan Potměšil: Děkují slečně Hanzlíkové a poprosím, pokud je přítomen pan doktor Rudolf Vévoda. Není tomu tak. Tak v tom případě pan inženýr Stan Jouzek. Také ne. Tak v tom případě pozvu pana Josefa Boušku. Jeho tématem je Chování KSČM.

Josef Bouška: Dobrý den, vážené dámy a vážení pánové. Chování KSČM už komentovat nebudu, protože po vystoupení doktora Hulíka mi toho z původně plánovaného příspěvku mnoho nezbylo.

Přesto bych se chtěl dotknout jednoho detailu. Když poslední 2 roky studuji komunistické materiály, ať již více či méně veřejné, tak mě vždy zaráželo, jak některé obzvláště z těch méně veřejných mohou unikat pozornosti policie, státních zástupců, protože tady se toho hodně řeklo o připravované novele, o možnosti zákazu komunistů, zákazu propagace, ale už dnes existují zákony i s konkrétním postihem, kde je komunismus zmíněn. Je to např. zákon 261 a), který jasně hovoří o tom, že je trestné jakkoliv popírat, ospravedlňovat komunistické zločiny proti lidskosti. Tento zákon, speciálně tento a dalo by se hovořit o dalších, o té 260, to už udělali jiní, ale speciálně tento zákon je porušován �“ troufnu si říci �“ každý týden v komunistických tiskovinách, v jejich oficiálních materiálech, ve vyjádřeních. Komunisté hovoří o údajných obětech bývalého režimu, hovoří o tom, že to možná byli i členové komunistické strany, kdo dával rozkazy k popravám, politickým procesům atd.

A to by mělo být zcela normální stíhat i dnes podle dnešních paragrafů. Pořád mi to nedocházelo, až v květnu jsem se dozvěděl v reakci policie na zadržení pana Šinágla, že policie se komunistickými �“ a to prohlásila veřejně do médií tisková mluvčí Policejního prezídia paní Kosinová �“ že policie se komunistickými těmito prohřešky zabývat nebude, protože podle ní se jedná o politickou záležitost, není v politické sféře jednoznačný názor na tuto věc, takže oni se tomu věnovat nebudou.

Takže nevím, jestli jsem to pochopil správně, ale podle mě se to nedá chápat jinak, že jsou tu platné zákony, někdo je porušuje a policie čeká na politické zadání k tomu, aby tato porušování stíhala. Státní zástupci zjevně také, protože nedělají opět nic. Jednak mi to přijde nehorázné, druhak se pak nemůžeme divit, že KSČM nejeví žádný zájem jakkoliv na sobě pracovat, když vidí, že jí cokoliv prochází.

Ale vzhledem k tomu, že je tu přítomno i pár senátorů, tak bych byl rád, kdyby speciálně tento výrok policejní mluvčí neunikl jejich pozornosti, protože podle mě je to dost skandální záležitost.

Děkuji.

Jan Potměšil: Děkujeme panu Bouškovi a k mikrofonu bych rád pozval paní Jaroslavu Donátovou, která se přihlásila s příspěvkem Zpátečnictví komunismu. Než paní Donátová přijde, jen se zeptám, jestli další přihlášení do diskuse jsou ještě přítomni? Tj. pan Vlášek, Žídek a Steiner? Jste přítomni, vydržte chvilku.

Jaroslava Donátová: Vážení přítomní, i já chci poděkovat všem organizátorům za toto setkání. Při dnešní příležitosti vzpomínám na již zmíněného prezidenta Ronalda Reagana, snad nejvýznamnějšího politika posledních desítek let minulého století na naší planetě. Proto, že byl velice schopným, charismatickým a prozíravým politikem, označil Sovětský svaz za říši plnou zla a zloby komunismu. Ze všech sil se snažil jednat a prolamovat ledy a železnou oponu mezi Západem a Východem. Jeho snaha rozhodně nebyla marná.

Nyní chci vzpomenout na rok 1948 a po komunistickém puči uchopení veškeré moci a diktatury KSČ. Znárodnění či spíše rozkradení majetku v ohromné hodnotě bylo bohatstvím tehdejšího Československa. To byla jejich výchozí výhodná pozice. Nikdy jsem nezískala informaci, alespoň hrubý odhad toho, v jaké hodnotě lehce nabytý majetek uchopili. Protože k němu neměli ani vztah ani schopnosti tyto hodnoty udržovat a modernizovat, za více než 40 let se mnohé nemovitosti a jejich zařízení tak znehodnotily, často se až doslova rozpadly. Zkrátka v demagogické komunistické péči to jinak dopadnout nemohlo. Hodnoty morální a mravní jsou obrovské, ty se bohužel vyčíslit nedají a doplácíme na to dodnes.

V roce 1947 jsme byli jednou z nejvyspělejších zemí světa, to je snad jedno z mála, co tu říkám, o čem se nemluvilo, tak snad alespoň tímto přispěji. Jinak jsem Ameriku neobjevila. Asi jsme byli 7. nejvyspělejší zemí na světě. Pan inženýr Hanzelka a Zikmund vzpomínali nejednou v TV, že za 3,5 roku poté, co se vrátili ze své první cesty světem, jsme byli o 50 míst níže, takže veškerá výjimečnost dřívějšího prvorepublikového Československa byla ta tam. V tom smyslu mluvili i mí rodiče a myslím, že jestli tady mezi námi je řada komunistů, a myslím si, že sledují a slídí všude a tady také se někdo ozval, tak pokud pan inženýr Zikmund a Hanzelka lhali, pokud já teď říkám něco, co jsem neměla, tak ať mi to vysvětlí. Moji rodiče nám, sourozencům, dětem nikdy nic jiného neříkali než to, že první republika byla něco, co takoví demagogové zničili vlastně za pár měsíců.

Často se ptám, proč mají komunisti jiná práva, to už tady bylo řečeno, úlevy, než máme my, obyčejní lidé. V televizi soudruh Grebeníček hlásá, že jsou demokratickou stranou a moderátor v Otázkách, které se jmenují Otázky Václava Moravce na to vlastně vůbec nereagoval, jen malinko. Už zmíněný letošní 1. máj a zásah na pana Šinágla mi připadal starý pořádky a prostě boj proti lidským právům.

Oslava u Gottwaldova hrobu, kde nějaká soudružka lítostně plakala nad takovým vrahem s rudýma rukama. Reakce pana Grebeníčka byla taková, že by naplival do obličeje panu senátorovi Mejstříkovi a Štětinovi. Odezvu ve slušných médiích jsem také neslyšela.

A jen abych se trochu představila, komunisty jsem nikdy nesnášela, byla jsem k tomu vychovávaná a tady zde přítomné paní předsedkyni Konfederace politických vězňů uvedu jméno tatínka mého manžela, který strávil jako politický vězeň téměř 11 let v jáchymovských dolech, už zemřel a jistě jeho jméno, které tu nebudu nijak reklamovat, budou mít a to, co si zkusila rodina a zejm. vzpomínám na maminku mého manžela, to byl jeden z důvodů, které mě sem vedly k tomu, abych dnes přišla.

Jinak promiňte, že jsem zabrala váš čas.

Jan Potměšil: Děkujeme vám, paní Donátová. S omluvou bych chtěl pozvat pana Petra Maišaidra a dát mu místo u mikrofonu.

 Petr Maišaidr: Vážené dámy, vážení pánové, vážení členové Konfederace politických vězňů, dovolte mi, prosím, abych vám doporučil k přečtení knihu Petra Romana Vlečen pod šibenicí. Autor, jeden z obětí diktatury proletariátu v 50. letech nám všem, občanům této země, předává důležité poselství. V krutých podmínkách komunistického lágru se mu dostaly do rukou 2 knihy. Bible a Dějiny VKSB. Po přečtení obou knih musel konstatovat, konstatovat on, do té doby sekulární člověk, že zde stojí vedle sebe zásadní historický boj dobra a lásky proti zlu a nenávisti.

Ano, komunismus vždy hlásil nenávist. 20. století se stalo výjimečným fenoménem lidstva. Zmocnily se ho ideologie fašismu a komunismu. Dvě ideologie, které vycházely z nenávisti. Pravda, fašismus vyvolal holocaust, vyhlazovací tábory, plynové komory a krematoria včetně tragédie 2. světové války s dalšími miliony obětí. Ale komunismus byl počty svých obětí na daleko vyšší úrovni. Měl k tomu více času. Takže stalinistické gulagy v Sovětském svazu, Čína v období kulturní revoluce, Vietnam, Kambodža, zde Rudí Khmerové vykrystalizovali komunismus v té nejryzejší podobě. Celou zemi proměnili v koncentrační tábor, kde zlikvidovali elitu své země. Kdo měl brýle, byl nebezpečný intelektuál a byl umučen. Byla vyvražděna 1/3 celého národa. Z 6 milionů to bylo 2 �“ 2,5 milionu. Takže součtem svých obětí všude tam, kde zvítězily komunistické ideje, stálo lidstvo více mrtvých než obě světové války.

Já jako skautský činovník, který větší část svého života věnoval výchově mládeže v duchu demokracie, varuji a důrazně vyzývám �“ postavme se všichni proti komunismu. Vyzývám zákonodárce všech demokratických stran Parlamentu ČR, zbavme se schizofrenie. Zákon 198, který definuje KSČ, již to tady padlo, jako zločinnou a zavrženíhodnou, současně umožňuje této straně zúčastnit se ve volbách soutěže do zákonodárných orgánů a následně vlády naší, jak věřím, demokratické republiky.

A vzdor tomu, že předseda této strany zločinné a zavrženíhodné Miroslav Grebeníček je velice hrdý na svého otce, jak se nejednou dal slyšet. Grebeníček senior byl jedním z nejkrutějších sadistických vrahů a mučitelů dle prohlášení řady členů Konfederace politických vězňů. Vím, že těmito slovy porušuji jakousi presumpci neviny, kdy Grebeníček senior se dokázal vždy obratně vyhnout nezávislému soudu. Přesto se odvolávám na svědectví řady politických vězňů, kteří se za mě postaví.

Vyzývám nyní zde Grebeníčka juniora, představitele KSČM, ať mě žaluje. Nepochybuji, že on by kráčel v odkazu svého otce a zakroutil by nám všem přítomným krky, jako jejich guru Klement Gottwald prohlašoval za první republiky.

Končím a vyzývám zde všechny přítomné a zákonodárce, aby skončili se schizofrenií komunistické strany podle zákona 198.

Děkuji.

Jan Potměšil: Děkuji panu Maišaidrovi a dalším přihlášeným do diskuse je pan Josef Vlášek z Klubu angažovaných nestraníků.

Josef Vlášek, KAN: Vážení páni senátoři, vážení přítomní, kteří jste dosud tady vydrželi, dovolte, abych zde položil 2 otázky týkající se senátora Lišky. Nevím, zda tu pan senátor Liška je. (Není.) Škoda.

Víme všichni, že evropské dějiny 20. století mají 2 velké skvrny, a to jsou nacisté a komunisté. Chtěl jsem se zeptat pana senátora, zda je pokládá za politické strany a nebo občanské hnutí.

Druhá otázka, dovolával se pan senátor Václava Klause. Václav Klaus píše hodně článků ze všech možných oblastí. Dočetl jsem se také, že antikomunisté jsou vlastně horší než komunisté. Ptám se tedy, zda antinacisté jsou také horší než nacisté.

Jan Potměšil: Děkuji panu Vláškovi. K mikrofonu bych pozval pana Leo Žídka z Konfederace politických vězňů.

Leo Žídek, Konfederace politických vězňů: Vážení přítomní, milí mladí přátelé, vaše přítomnost by zde měla být oceněna vlastně nejvíce. Ohlášené téma mého krátkého diskusního příspěvku je likvidace hrozby komunismu. Je to téma obtížné, ale proto jsme se vlastně sešli, abychom ho řešili.

Bylo zde vysloveno mnoho názorů na toto řešení, byly jmenovány zákony, 198 tu byla jmenována snad 25x. Je to všechno hezké, souhlasím. Ale podívejme se na tuto věc ještě z jiné strany. Posuňme jevy, které vidíme, které prožíváme, které kritizujeme, které se nám nelíbí. Je toho spousta. Ten výčet by byl dlouhý, ale jmenuji jen namátkou.

Kult sprostoty, tunelování, špatné televizní programy, obliba bulváru a další a další. Prostě těch zel je strašně dlouhá řada. Pokud bychom zlikvidovali tato zla, tak zlikvidujeme i komunismus. Je to otázka také našeho svědomí a naší odvahy změnit také sami sebe. Ale tuto odvahu bychom si měli dopřát, poněvadž je to v našem zájmu.

Děkuji za pozornost.

Jan Potměšil: Děkuji za slova pana Žídka a jako posledního diskutujícího bych pozval pana Petra Steinera, který se přihlásil do diskuse.

Petr Steiner: Zdravím všechny přítomné. Jen bych zareagoval na to, co už tady bylo řečeno. Začal bych od pana Blažka, který nám tu pustil nejdříve na plátno to srovnání těch symbolů komunismu, nacismu. Je to velice jednoduché, já jsem třeba hudebník, zabývám se vážnou hudbou, jezdím po Evropě a největší příklad je to �“ dám k doporučení zajet si do Erfurtu, kde je dnes silná neonacistická organizace, a kde všude na každém okně a rohu visí plakáty, vybízející k zúčastnění se nějakých schůzí, aktivit těchto organizací.

Ta velká paralela mezi komunismem a nacismem je v tom, že ty strany a ideologie jsou velmi náchylné a populistické, většina lidí to prostě ráda slyší, „uděláme pořádek“, „zmenšíme nezaměstnanost“ a na to se slyší v určité situaci poměrně dobře, lidé se nechají nachytat. Co pak s tím, to je další věc.

Pak bych chtěl zareagovat na pana Jocha, který tu mluvil o liberalismu demokracie, do jaké míry demokratický systém má být liberální. Demokracie přeci není špatná sama o sobě, ta nemůže být špatná ani dobrá, demokracie. Špatné nebo dobré je efektivní vymáhání, produkování, zkrátka provozování demokracie. Demokracie není špatná, ale musí se efektivně prosazovat.

Pak tu zaznělo, zda dát do zákona jmenovitě zákaz či to jméno „komunismus“, „nacismus“. Jak už tu zaznělo, ty zákony už máme. A zase to je jen o tom, jak ty zákony vymáhat a dodržovat. To je to samé jako s tou demokracií. Ty zákony samy o sobě nejsou špatné. Tady zaznělo, že jsou dobré, tak to vymáhejme.

A pak bych nesouhlasil trošku tady s panem Maškem, který tu trochu naivně prohlásil to s tou ODS. Já jsem člověk, který by na té ODSce neviděl až tak moc dobrého. Samozřejmě, že by se tam dalo kritizovat do aleluja, jako u každé strany asi. Ale srovnávat ODS, co by udělala, kdyby teď měla všude své lidi. S tím, co tady zbylo po komunistech a nacistech, to ať se na mě nezlobí.

A poslední, co bych chtěl říci je to, že ti lidé zvolení námi, kteří prosazují demokracii, aby to bylo nějakým způsobem efektivní, to je jedna věc. Ale je tu ještě důležitější věc, aby ta většina ty závěry akceptovala. Pokud většina, my, ty závěry lidí, co tu budou prosazovat způsoby demokracie, nebudeme akceptovat, potom je zbytečné se vůbec o čemkoli bavit. A nebo potom je otázka ta, jestli jsme opravdu �“ jak tu zaznělo �“ tak zdevastovaní.

Díky mockrát.

Jan Potměšil: Děkujeme panu Steinerovi a slovo bych předal na závěr dnešní diskuse panu senátoru Mejstříkovi.

Senátor Martin Mejstřík: Dámy a pánové, dnes mě uslyšíte naposled. Dovolte mi pár slov k tomu, co jsme tu slyšeli, než pan kolega senátor Bárta uzavře dnešní podvečer.

Slyšeli jsme zde mnohé o komunismu, něco méně o nacismu. Nicméně teď hovořím sám za sebe, za Martina Mejstříka, jakožto i za politika Martina Mejstříka, já jsem bytostně přesvědčen o tom, že nacismus a komunismus mají stejné či podobné kořeny a jako s takovými se s nimi musí zacházet.

Já jsem velmi rád, že zde pan doktor Joch zmínil příklad zániku Výmarské republiky. To je exemplární příklad toho, jak dvě totalitní ideologie, pakliže shledají stejného nepřítele, spojí se, aby ho porazily a pak jedna požere druhou.

Komunisté, a hovořím o současných komunistech, v rámci na naší iniciativu, která má vyústit  v novelu trestního zákona, se ohánějí tím, že my se chováme �“ teď hovořím o mně a mých kolezích senátorech �“ se chováme stejně jako fašisté, kteří také jako po svém prvním nepříteli šli po členech komunistických stran. Ale už zapomínají dodat, že to byli právě komunisté, kteří pomohli nástupu nacistů v Německu, kdo pomohl zlikvidovat demokratickou německou……

……demokracie totalitu neohrožuje, je to naopak. Totalita vždy ohrožuje demokracii.

Chtěl jsem se zeptat, a je to akademická otázka, znovu podotýkám, že reagující na současně probíhající diskusi v médiích, probíhající diskusi mezi mnou či několika málo z nás, senátory, s komunistickými poslanci, kteří sídlí támhle za rohem. Mělo NSDAP, měla KPD ve svém programu, že až získá moc, zničí Výmarskou republiku? Budeme tak bláhoví, abychom věřili panu Grebeníčkovi, že si vetkne do programu své KSČM, že až se dostane k moci, tak nám tu zlikviduje demokratický systém, českou demokracii? Co ještě budeme muset zakusit, abychom přestali komunistům věřit, že jen nezneužijí demokracii, aby ji posléze zlikvidovali.

Při tomto dnešním veřejném slyšení jsme se pokusili zasadit problém českého komunismu do světového kontextu. Uvědomme si, že nyní nejednáme jen o Grebeníčkově KSČM, ale i o tom, že na světě, jak zde již bylo zmíněno, neexistuje jen KSČM, ale je zde i velmi silná bolševická strana v Rusku, v bývalých státech Sovětského svazu, ale je zde světová velmoc Čína, je tu Kuba, Vietnam, Severní Korea, jsou tu jihoamerické bojůvky, které se hlásí jen k jiné odnoži stejně nebezpečného komunismu.

Mějme na paměti, že komunismus není jen český, je zde mnoho odnoží, je zde mnoho států, které jsou jím zasaženy a jestliže my zde bojujeme proti českým komunistům, tak já jsem přesvědčen o tom, že bojujeme i za demokratickou Čínu, obrazně řečeno.

Děkuji vám za pozornost.

Jan Potměšil: Děkuji za slova pana senátora Mejstříka a poprosím o závěrečné slovo pana senátora Bártu.

Senátor Zdeněk Bárta: Dámy a pánové, děkuji vám všem za účast na tomto veřejném slyšení. Byl bych velmi rád, kdyby v nás zůstalo to, co jsme opakovaně slyšeli, že je třeba s každým nenávistným a totalitním způsobem myšlení, vlády, jednání se vypořádat. Byl bych rád, kdybychom věděli, že se to netýká jen toho, co bylo. Abychom si nemysleli, že s autoritativním a autokratickým stylem vlády, jednání, myšlení se vypořádáme. Ono se to stále vrací v dějinách vždy znovu a vždy znovu je to latentně nebezpečné.

I já bych rád navázal na pana doktora Jocha, na tu Výmarskou republiku. Víte, problém Výmarské republiky byl ten, že Němci tehdy neměli ústavní soud, takže po válce se skutečně mnozí i němečtí právníci v norimberském procesu hájili a říkali, že jen dodržovali zákony. Ale to byly špatné zákony. Byly to zákony, které byly napsány v Norimberku a je to typický případ chápání pozitivního práva. Naštěstí, a tady si myslím, že je to skutečně i zásluha prvního demokratického popřevratového prezidenta Havla, se součástí naší ústavy stala Listina základních práv a svobod. To má obrovský dopad pro chápání demokracie nejen jako parlamentní demokracie, kde ta většina bere všechno a může tedy i nastolit Hitlera, ale kdy vládne ne většina, ale vládne přirozené právo. Vládne ústavní Listina základních práv a svobod a je tam Ústavní soud, který by to měl hlídat.

Dejme si pozor na jevy kolem nás. Třeba poslední mě naplňuje děsem několik posledních nominací do Ústavního soudu. Ústavní soud je nesmírně důležitá věc, je to nesmírně důležitý orgán, který zaštiťuje naší demokracii. Je to jen jeden příklad z toho, jak nepozornost vůči takovýmto jevům pohrdání právem, pohrdání zákonem, občanskou společností, jak může plíživě a �“ skutečně na tom trvám �“ plíživě může nastolovat pohrdání zákonem námi všemi a může otevírat cestu k případnému dalšímu totalitarismu.

Nikdy není skončen, nikdy ten zápas o lidskou svobodu, pravdu a spravedlnost nekončí.

Děkuji vám všem, že jste přišli a podpořili naše veřejné slyšení. Na začátku jsem vám přál dobrý den. Doufám, že alespoň v něčem dobrý byl a přeji vám dobré odpoledne.

Jan Potměšil: Ještě jednou děkuji panu senátorovi Zdeňku Bártovi za jeho slova, děkuji Martinu Mejstříkovi, panu doktoru Jochovi, panu doktoru Blažkovi, vám všem za to, že jste vážili svůj čas a přišli podpořit tak důležitou ideu, jakou je zrušení komunistické strany nebo řekněme Hrozba komunistů s otazníkem.

Děkuji mnohokrát, krásný den, hezký večer, doufám, že se uvidíme a budeme směřovat stejnou cestou. Na shledanou. A tím považuji dnešní slyšení za ukončené.