Co asi musel vykonat?

(O výpravách senátora Jaromíra Štětiny
v dobách normalizace do bratrského Sovětského svazu) Slýchám a čítám o svrchu jmenovaném panu senátorovi, ba slýchám i vídám jeho samotného v televizi či rozhlasu vykládat o svých nadmíru radikálních záměrech, kterak naložit s jistými idejemi a s jejich stoupenci. Tento pan Štětina v dobách, kdy ještě nebyl senátorem, tedy za takřečeného totáče, napsal řadu zpráv o svých cestách po tehdejším SSSR, po oné zemi, jež se jako první ze všech pokusila uplatnit ony ideje v praxi. Seznam těch cest jenom mezi léty 1968 a 1981 je připojen k moc pěkné a čtivé knížce, kterou pan Štětina sepsal spolu s Otakarem Štěrbou a vydal v nakladatelství Panorama r. 1986 pod názvem Od pramenů k oceánu. Ta knížka je o cestě po řece Ob, jež protéká západní částí Sibiře od jihu k severu až do Obského zálivu Karského moře. Je to v krajích, kam v těch dobách nebyl vstup povolován každému. Panu Jaromíru Štětinovi ovšem zakázán nebyl a jak vyplývá z textu knihy, o níž je řeč, byl tam přátelsky vítán oficiálně i neoficiálně. Cesty podnikal s požehnáním sovětských úřadů (jak jinak?) a za podpory takových tiskovin, jako byla Mladá fronta (ještě nikoliv Dnes) a Komsomolskaja pravda. Už jsme o tom dost slyšeli. Zde půjde spíše o uvedení známých skutečností do zatím nepovšimnutých souvislostí. „Státně“ neoblíbeným občanům naší vlasti mohly být za těch časů cesty do zahraničí úředně odepřeny, a to nejen do kapitalistických států, ale i do zemí socialistického tábora. Bývalo to zdůvodňováno i politickým postojem dotyčného občana v létech 1968-69, což byla – jak známo – léta krizová, po nichž nastupovala normalizace. Za této situace jezdíval pan Jaromír Štětina, dnešnísenátor, nejen do „obyčejných zemí“ socialistického tábora, ale přímo do centra země zla. Je tu snad jediný možný výklad tohoto divu: že totiž pan Štětina tamnímu totalitnímu systému stranil (nebo se tak přetvařoval) a těšil se za to jeho přízni.
Ta úvaha vůbec není scestná, vzpomeneme-li, že mnozí jiní občané v oné době nemohli cestovat vůbec nikam, tím méně do SSSR. Jeden příklad za mnohé.
Jistému chrudimskému občanovi, který hodlal s rodinou odcestovat 13. 7. 1971 na dovolenou v bulharském Kraněvu, byla 2. dne téhož měsíce Okresním oddělením pasů a víz v Chrudimi bez písemného rozhodnutí (dodatečně vydaného až 7. 7. s datem 2. 7. 1971) odebrána „cestovní příloha k občanskému průkazu“ k cestám do SSSR, BLR, MLR, NDR, PLR a RLR se stručným konstatováním: „Vaše cesta do zahraničí by nebyla v souladu se stáními zájmy.“ Kulaté razítko, podpis Hošek. Odvolání proti tomuto rozhodnutí Krajská správa pasů a víz v Hradci Králové zamítla s tímto odůvodněním:
Potom následovaly po dlouhá léta vždy 1. ledna nové žádosti, pak jejich zamítnutí, odvolání a zase zamítnutí. Odůvodnění bývala vždy stejná nebo téměř stejná – politické postoje v l. 1968-69. Dlužno podotknout, že žadatel byl zapsán v centrální evidenci zavržených osob dle usnesení PÚV KSČ z 8. 1. 1971 (z nichž bylo 82 % bývalých členů KSČ a žadatel k nim samozřejmě patřil).
Kam a jak často cestoval v těch létech „bezpartijní“ pan Jaromír Štětina, dnešní senátor? Knížka, jejímž je tento bojovník proti totalitě a za demokracii spoluautorem, o tom vypovídá toto:
Co asi musel tehdy dnešní senátor záslužného vykonat, aby příslušné orgány státní moci s jeho cestami souhlasily, když jiným byl zakázán byť jen jediný krok přes hranici do spřátelené ciziny? O znepřátelené nemluvě! Souhlasil snad s internacionální pomocí? S normalizací? Byl kladně prověřen? Nic proti tomu, budiž každému přáno právo na jeho názor. Ať však pan senátor nekáže nám, co jsme s vojenskou intervencí nesouhlasili, normalizaci v její podobě a s jejími metodami neschvalovali, prověřeni jsme nebyli, pozbyli v důsledku toho i svá povolání a museli se živit prací hluboko pod naší kvalifikací, přes hranici jsme nesměli vystrčit ani nos. Ať nám teď pan senátor nevykládá, jak se máme chovat dnes, v dobách třeskuté demokracie, a co si máme myslet o bolševické krutovládě, kterou on přežil v pohodě a bez zlých následků. Odmítám jeho návody, jak se má naložit s těmi, kdo ani po sametové revoluci svůj světový názor a své ideje neopustili.

Foto popis| Hrát na obě strany je taky umění
Foto autor| Snímek FRANTIŠEK DOSTÁL