Jaromír Štětina: Závislost na válce jsem neměl

To rozhodně ano. Mně se to nestalo, poněvadž válku bytostně nenávidím, je to největší projev zla. Ovšem stalo se mi něco horšího a to byl také jeden z důvodů, proč jsem toho chtěl nechat. Začal jsem mít ty války rád. „Láska“ k válečným konfliktům vyplývá ze způsobu profese. Válka sype z rukávu lidské příběhy, inspirace pro reportáže, nehledě na to, že ta témata jsou sama o sobě hrozná. Jezdil jsem ve velmi hektickém spěchu z jednoho konfliktu do druhého a přinášelo mi to uspokojení. Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy mi kamarádi začali psát, že jsem hyena, když pořád píši o lidském utrpení. Tohle však odmítám. Hyenou může být člověk, který začne používat nemravné postupy válečných zpravodajů. Zažil jsem, jak si jeden blíže nejmenovaný slavný fotograf nechal přetahovat mrtvoly k tomu, aby měl lepší kompozici záběru. Tomu jsem samozřejmě nikdy nepodlehl. Člověk musí včas rozpoznat, kdy je nejlepší toho nechat.

Směřoval jste k povolání válečného reportéra záměrně, nebo to vyplynulo z vašich předchozích činností?

Ani v nejmenším jsem nechtěl být válečný zpravodaj. Dostal jsem se do toho dost nevinně, když jsem šel v lednu roku 1990 pracovat jako novinář Lidových novin do Moskvy. V tu dobu tam byly všechny ty marginální války, které doprovázely rozpad Sovětského svazu, takže jsem tam jako zpravodaj jet musel. Když jsem se naučil ve válečném prostředí pohybovat, tak mě později média zaměstnávala a vydrželo mi to čtrnáct let, než jsem toho nechal.

Co je podle vás na této práci nejtěžší?

Když se potřebujete dozvídat nové informace, musíte vědět, jak se chovat a jak jednat s lidmi, kteří třeba ztratili někoho blízkého. Myslím si, že je potřeba dělat rozhovory i s největšími diktátory a teroristy. Kdybych měl možnost dělat rozhovor s Usámou Bin Ladinem, tak bych ho udělal. Bez ohledu na to, že je to zločinec a terorista číslo jedna. Musíme totiž vědět, co se děje v duších strůjců teroru, abychom se dobrali původu terorismu.

Absolvoval jste nějaký speciální výcvik?

Žádný speciální výcvik jsem neabsolvoval. U mladých novinářů už je to jiné, dokonce se mi občas dostane do ruky příručka, kterak být válečným zpravodajem. Většinou se srdečně zasměji, i když si myslím, že ty příručky je potřeba nějakým způsobem zobecňovat. Ale nejlepší příručkou je samozřejmě zkušenost.

Někteří novináři si z válek odnesli posttraumatické stresové poruchy. Jak jste se vyrovnával se svými zážitky?

Je to smutek na duši, ale jinak jsem nepocítil, že by mě moji blízcí začali podezřívat z nějakého pomatení smyslů. Nikdy jsem nepotřeboval psychologa ani psychiatra, asi jsem měl štěstí. Zajímavé je, že z toho stresu a smutku vzniká potřeba udělat něco víc. Občas se stává, že se novinář změní v humanitárního pracovníka. Příkladem toho je, že společnost Člověk v tísni založili právě novináři, aby mohli pomáhat.

Jak se stavěla vaše rodina k tomu, že jste pracoval v místech, kde šlo v podstatě denně o život?

My jsme to doma odbývali trochu vtipem. Vždycky jsem řekl ženě, že táhnu do války, tak ona mi odvětila, ať táhnu. Smekám před rodinou klobouk, že ty obavy dokázali unést. Pravdou je, že když jsem jel do nějakého neznámého konfliktu, bál jsem se až do okamžiku, než jsem tam byl. Vzpomínám si, když jsem jel v roce 2001 do Afghánistánu. Byl očekáván americký útok, a já jsem chtěl být u toho. Nevěděl jsem, co mě tam čeká, jestli se tam budu moci pohybovat. Později jsem zjistil, že Afgháncům jsou cizinci jedno, jsou to milí lidé. Vloni jsem tam byl dokonce na dovolené.

Ocitl jste se někdy v bezprostředním ohrožení života?

Mnohokrát jsem se dostal pod přímou palbu. V Čečensku jsem žil s partyzány dlouho, a byl jsem přímým účastníkem bojových akcí. Bezpečně vím, že dokud to člověk nekoupí, tak si myslí, že jemu se to stát nemůže. Je přesvědčen, že on je jakousi výjimkou. Na jednu stranu je pocit nadřazenosti nad osudem správný, protože jinak by to tam nikdo nevydržel.

Jaké pro vás byly návraty domů, do normálního života? Nepřijde vám absurdní, že lidé u nás řeší banální problémy, přičemž jinde zbytečně umírají lidé?

Lidé žijící v tomto státě mají jedno úžasné privilegium, které nám historie nadělila. V podstatě víc než šedesát let tady nebyla válka, což se nepodařilo žádné generaci našich předků. Možná že se energie, která se jinak vybíjí ve válečných konfliktech, vybíjí právě v žabomyších sporech. Ve vzájemném pomlouvání se mezi politiky, podrazy, vytahováním kompromitujících materiálů a mediálními štvanicemi. Ale nechci to podceňovat, nebo zesměšňovat. Je to zkrátka náš život.

Jste již nějakou dobu ve funkci senátora, cítíte se být spíše novinářem nebo politikem? Co vás k této práci vedlo?

Cítím se být stále novinářem, politikem jsem teď jenom z pilnosti. Chtěl jsem zužitkovat zkušenosti z novinařiny, zejména z krizových oblastí. Snažím se udělat to, co jsem slíbil, a zabránit tomu, aby si na nás sáhlo násilí. Jsem členem zahraničního branně – bezpečnostního výboru, tu a tam mám bezpečnostní otázky na programu. Týkají se například ochrany státu, vztahu k extremistickým politickým hnutím a řady jiných. Zajímá mě to, protože je potřeba neustále ve světě eliminovat zlo, viděl jsem ho dost. Je to pro mě určitý závazek, abych něco dělal.

Autorka studuje VOŠ Publicistiky

foto Richard Čermák