Životopis

„Pocházím z rodiny řekněme buržoazně-komunistické, píše Jaromír Štětina ve svérázné životopisné knize Život v epicentru. Babička z tatínkovy strany byla zakládající členkou Komunistické strany Československa. Byla pradlena a cihlářská dělnice, celý život dřela, aby jako vdova uživila děti. Byla to moudrá ženská, nedávno jsem objevil hromadu sešitů, do kterých si psala paměti. Začínají příjezdem císaře pána do Veleslavína někdy na začátku dvacátého století a končí druhou světovou válkou. V těch pamětech je hodně lásky a nenávisti. Sám se snažím z tech zápisků zjistit, odkud se ta třídní nenávist bere. Její prapůvod, myslím, není u mé babičky v závisti, ale v pocitu nespravedlnosti. Ovšem dědeček z maminy strany byl buržoa. V Chicagu mu patřila slavná hospoda Praha a dědeček byl pyšnej, že k němu chodil na pivo chicagský starosta Čermák. Dědeček se jmenoval Jaroslav Jechort, v Americe známý jako Džery Džekrt, přezdívaný Dabldžej. Byl to světák a světoběžník. Zatímco moje babička dřela v podzemí hospody v kuchyni, dědeček jezdil po Americe a kšeftoval. V tomhle prostředí vyrůstala moje maminka Jaroslava, v Americe Gloria Džekrt. Uměla výborně i česky, jen jí někdy dělalo potíže kladeni sloves ve větě.“ (Ukázky z životopisné knihy Život v epicentru najdete v sekci Dílo.)

Štětina se narodil v Londýnské ulici v Praze 6.4.1943. Když jsem se narodil, prý pršelo a pan primář Komárek tehdy řekl: Prší mu štěstí. Jeho rodiče se po válce odstěhovali do pohraničí. Na dobrých patnáct let se stal Jaromír venkovským klukem. Rodina se několikrát stěhovala, až zakotvila koncem padesátých let v Praze.

V letech 1961 až 1967 vystudoval Vysokou školu ekonomickou Praze s utkvělou představou, že se bude po promoci živit jako novinář. Nastoupil na podzim roku 1968 jako elév do Mladé fronty. Neohřál jsem se tam ani půl roku. Do Prahy vtrhly tanky, vojáci statečné sovětské armády obsadili redakci. Pak přišly prověrky, kde se kladla jediná otázka: Souhlasíte se vstupem vojsk Varšavské smlouvy? Ano či ne?

Následoval vyhazov. Začátkem roku 1969 nastupuje jako pomocný dělník v tehdejším národním podniku Geologický průzkum. Bylo tam schováno mnoho slušných lidí. V maringotkách u vrtných souprav jsem si někdy připadal jako na nějakých fakultních seminářích.V letech 1970 – 1978 Štětina dálkově vystudoval přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor geologie.

V sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech pak uspořádal přibližně dvacet pět přírodovědných a sportovních výprav na Sibiř a do asijských zemí. Je zakladatelem českého raftingu a z té doby také pochází jeho nejznámější kniha S Matyldou po Indu, která se stala jakousi vodáckou biblí pro tři generace českých vodáků.

V letech 1987 až 1989 pořádá v tehdejším Československu série politických přednášek. Lidé se na ně sjížděli zdaleka. Vzadu vždycky stávali pánové v raglánech. Sem tam mně sebrali a odvezli do kachlíkárny.

Koncem roku 1989 se stává spoluzakladatelem Syndikátu novinářů a koncem roku 1989 nastoupil jako novinář do znovuzaložených Lidových novin. Po přestávce dvaceti let konečně návrat k řemeslu.

V lednu 1990 odjíždí jako zpravodaj Lidových novin do Moskvy. V roce 1992 zakládá Nadaci Lidových novin, stává se jejím prvním ředitelem. V letech 1993-1994 je šéfredaktorem Lidových novin.

V roce 1994 zakládá spolu s Petrou Procházkovou soukromou novinářskou agenturu Epicentrum, od té doby je jejím šéfredaktorem.

Jako reportér se specializuje na válečné konflikty v Evropě, Asii a Africe. Jako novinář a filmař pracoval ve více než dvaceti válečných konfliktech. Je autorem stovek různých statí, deseti knih, mnoha desítek dokumentárních filmů a velkého množství rozhlasových a televizních pořadů. Jaromír Štětina je přes třicet let ženatý, má dospělého syna a dva vnuky.

Štětinovy cesty do SSSR

Dovoluji si zde ocitovat dva názory. První je z dopisu pana Petra Ondrise, který mi poslal emailem:

Dobrý den pane senátore, z několika na sobě nezávislých zdrojů jsem se dozvěděl, že jste v dobách hluboké totality cestoval po tehdy těžko přístupných oblastech SSSR, kde jste prý rybařil. Jak je to možné? Známý se po celou dobu existence SSSR nemohl podívat ani do Moskvy, ačkoli o to několikrát požádal, protože nebyl členem KSČ. Jak to že zrovna Vy jste měl takovou protekci?

Druhý názor se skrývá v příspěvku anonymního čtenáře na jednom z internetových chatů:

Těmto planým řečem pana Štětiny nelze přikládat žádnou váhu, prominent minulého režimu, člen SČŠP je zrovna tím pravým, Ale možná si jeho postup zaslouží více pozornosti z jiného úhlu. Je přece o něm známo, že se opakovaně pohyboval v tzv. zakázaných oblastech SSSR a do těchto míst se mohli dostat pouze členové KGB nebo jejich spolupracovníci. Je známo, že tyto vztahy KGB jsou trvalé a nezrušitelné. Není skutečným trvalým úkolem od KGB pana Štětiny vzbuzovat v lidech nejistotu v naši policii, justici a právní řád a tak destabilizovat situaci u nás ? To by mohlo vysvětlovat jeho podivuhodnou angažovanost v mnoha kauzách, která je tak protichůdná jeho chování za milého režimu

Podobných dopisů a příspěvků na internetu se objevuje v posledním roce velmi mnoho. Nejdříve jsem je bral na lehkou váhu a pokoušel se je bagatelizovat vtipem. Například svým tiskovým prohlášením z 27.února 2007

Koncem minulého roku zřídil Senát komisi, která se zabývá zkoumáním důvodných podezření, zda KSČM funguje v souladu se zákony a ústavou našeho státu. Předseda KSČM Vojtěch Filip na tiskové konferenci po posledním zasedání ústředního výboru strany 24. 2. vyslovil názor, že je česká veřejnost dezintegrována neustálým vyvoláváním honů na čarodějnice, lustračním běsněním a vyhledáváním nepřátel státu. Příkladem takového „hledání nepřátel státu“ je podle něj právě inkriminovaná komise. Snad proto, že mne plénum Senátu zvolilo předsedou této komise, měl jsem tu čest být předsedou KSČM osloven. Pan Filip řekl:

„Buď vyjadřuje pan senátor Štětina pozdní lítost nad svou minulou aktivitou a činy do roku 1989. Nebo je jejím smyslem to, aby se prokázalo, že KSČM je ústavně a zákonně kvalifikovanou stranou, která je trvalou součástí české politické scény. V tom případě ho jeho bývalí kolegové z KGB určitě pochválí, případně nepochválí. Podle toho, jaký bude zájem této bývalé služby.“

Neupírám panu předsedovi jistou dávku jasnozřivosti, nicméně bych ho doplnil o přesnější informace o „mých bývalých kolezích z KGB“ s nimiž jsem se setkával pod záminkou vodáckých, horolezeckých a přírodovědných cest na Sibiř. Spolupráce s nimi byla náročná, přesto však obohacující. Metody utajení, které kolegové používali již před lety, mohou být vzorem pro všechny tajné služby, Mossad či FBI nevyjímaje. S dojetím vzpomínám na svého řídícího důstojníka s krycím jménem Timofjejevič, který se na mne, obyčejného českého agenta nikdy nevyvyšoval a vždy se mi snažil soudružsky předat své zkušenosti. Dodnes s dojetím vzpomínám na úsilí, které Tima vyvinul, když jsme navázáni na laně stoupali na nějaký altajský či kavkazský ledovcový vrchol. Bylo to, jako bychom byli spojeni jednou bratrskou pupeční šňůrou. Plně jsem mu důvěřoval, ani nejzarytější specialista CIA by nedokázal krycí operaci odhalit. Za rachotu padajících lavin jsme se nemuseli obávat odposlouchávání nepřítele a mohli kout společný postup proti americkému imperialismu.

Jindy zase Tima vymyslel, že se poplavíme na vorech po divokých řekách. Stál na přídi, vrátenské veslo v železných dlaních, podoben severským Varjagům a v okamžicích, kdy burácející peřeje vylučovaly jakoukoliv rádiovou infiltraci, ode mne získával informace o odpadlických aktivistech v Československu.

Jindy jsme jako mimikry používali návštěvy čumů Evenků, Jenisejských Osťjaků či severských Něnců. Pojídali jsme syrové ryby a mezi zuby si předávali informace o Chartě 77 a jiných ztroskotancích. Ani sbírání kytek do herbářů nebyla špatná metoda. Tima dovedl krycí operaci do dokonalosti tím, že pobíhal po sajanských loukách a předstíral lov motýlů. Ani nejlepší špionážní družice by nedokázala odhalit, že má v kapse magnetofon, do nějž si zapisuje má hlášení. Vždycky jsem byl pyšný, že jsem na sibiřských řekách byl u zrodu českého raftingu, dnes, po odhaleních pana Filipa musím přiznat, že to byla genialita Timofjejeviče, mladého důstojníka z Lubljanky, jeho esprit, technická vynalézavost a přemýšlivost, která nám vnukla myšlenku mimo kajaky a kanoe využívat gumové čluny. Kdepak Tima – díky jemu jsem se naučil jezdit na sobu a lovit lososy v tichomořských říčkách.

Čas běží. Tima už není důstojníkem KGB, ale vysokým generálem jednoho z důležitých oddělení ruské Federální bezpečnostní služby. Na Lubljance se odstěhoval o několik pater výš. Tuhle mi telefonoval do Prahy, ptal se na mé zdraví, na zdraví českého lidu a taky na KSČM. „Co je to za podivnou stranu,“ zeptal se. „Okamžitě mi zjisti, proč jsou tak laxní ve stycích s Chavezem, Fidelem a korejskými komunisty.“ Slíbil jsem mu to. Pravil, že se brzy setkáme. Navrhuje, abychom se setkali o Velikonocích uprostřed Hímálaje v převlečení za trekaře kolem Dhaulágiri. „Ani Vojtěch Filip nás nedokáže rozeznat,“ řekl Tima. „Kampak na nás staré vlky z KGB.“

Jaromír Štětina senátor předseda Dočasné komise Senátu pro posouzení ústavnosti KSČM

Později jsem pochopil, že vypouštěné názory jsou součástí organizované a cílené dehonestační kampaně komunistických sdělovacích prostředků a politiků KSČM, která využívá neznalosti občanů. Za dva roky mého působení v Senátu například komunistické Haló noviny otiskly přes 360 (!) pomlouvačných článků, z nich podstatná část operuje s úvahami o mých návštěvách SSSR. Bude tedy užitečné uvést některá fakta:

Jako vodák a horolezec jsem navštívil Sovětský svaz pětkrát. Byly to tyto cesty:

Altaj , červenec 1968 první kompletní prvosjezd řeky Katuň, raft, kajaky první český výstup na nejvyšší horu Sibiře Běluchu
Altaj, 1973 sjezd řeky Čuja, raft sjezd Katuně v úseku Usť-koksa-Gornoaltajsk, raft sjezd řeky Bija, raft
řeka Ob, 1981 sjezd řeky Bija, raft, kajaky sjezd řeky Ob na sportovních plachetnicích Chvála bláznovství a Svatá Magdaléna
1987 sjezd řeky Malý Jenisej, raft sjezd řeky Jenisej na dřevěném voru
1989 sjezd řeky Bachapča, raft

Všechny tyto cesty jsme si financovali sami ze svých prostředků. Na místo jsme jezdili vlakem, což bylo levnější než letadlo. U většiny cest jsme natáčeli filmy. Byly to filmy převážně vodácké, později jsme točili filmy se sociální tématikou. Nejúspěšnější byl jistě šestidílný seriál Sibiř země žalu, země naděje točený v západoněmecké produkci. Byl v Česku odvysílán až po Listopadu, neboť to byl dokument týkající se magadanské oblasti a stalinských lágrů. Díky podpoře organizace Memoriál (sdružení bývalých politických vězňů) tak mohl vzniknout poloilegálně vůbec první dokument o Gulagu, který natočili cizinci. Zejména v něm byly ukázány koncentrační tábory Butygyčag a Určan. Tento film jsem připravoval ve spolupráci s ruskými disidenty (paní Larisa Bogoraz) od roku 1987, kdy jsme se poprvé pokoušeli lágry nafilmovat, leč neúspěšně.

Žádný z filmů ani z žádný z asi deseti vodáckých článků neoslavoval Sovětský svaz. Jsem rusofil, ale přesvědčený antibolševik od mládí. Bližší informace jsou v mém tiskovém prohlášení z 5.prosince 2005:

Dne 4.prosince 2005 v televizní diskusi Sedmička na Nově, kterou vedli europoslanci Jan Zahradil (ODS) a Miloslav Ransdorf (KSČM) na téma Iniciativa Zrušme komunisty prohlásil pan Ransdorf, že jsem ve své novinářské činnosti pěl ódy na sovětský lid.. Jsem autorem přibližně tisícovky novinářských a časopiseckých článků a rozhlasových a televizních reportáží, které se dotýkají problematiky zemí bývalého Sovětského svazu.

Napsal jsem pět knih, které se problematikou Ruska a okolních zemí zabývají a natočil jsem v uvedených zemích asi 30 dokumentárních filmů. V žádném z těchto děl nelze najít jakoukoliv adoraci čehokoliv sovětského. Naopak většina z nich je výrazem protestu proti odiózním a poklonkujícím informacím, které nám komunisté z této země dodávali.

Většinu zemí bývalého Sovětského svazu znám z autopsie velmi dobře, v letech 1990 – 1999 jsem s nevelkými přestávkami jako novinář Lidových novin, České televize a agentury Epicentrum žil v Moskvě. V roce 2000 jsme byli s mojí kolegyní paní Petrou Procházkovou z Ruska vykázání a jsme tam persony non grata. Stalo se tak díky našim kritickým statím a filmům o porušování lidských práv ruskou federální armádou v Čečensku a díky kritice Putinova režimu opírajícího se o tradice KGB. Předtím jsem Sovětský svaz několikrát navštívil jako člen přírodověděckých, filmařských a sportovních (vodáckých a horolezeckých) výprav. Několik desetiletí se zabývám, především díky svému dlouholetému vřelému vztahu k Rusku, k ruské kultuře a ruskému národu, i tragickou komunistickou etapou historie této země. Považuji se za žáka tradicionalistické sovětologické školy Zbigniewa Brzezinského, Leonarda Schapiro či Carla J.Fridricha a cokoliv jsem o Rusku vyslovil, už z této podstaty nemohlo být obdivováním čehokoliv sovětského.

Tvrzení pana Ransdorfa, stejně jako pomlouvačné , lživé články v Haló novinách jsou projevem obecné pokleslosti politické kultury se zvláštní specificky bolševickou mstivostí. Snahy o dehonestizaci souvisejí s iniciativami jako je petice www.zrusmekomunisty.cz , u níž jsem členem redakční rady a jako je novela trestního zákona, kde se s ostatními kolegy senátory Senátu PČR pokoušíme o zákaz propagace nacismu a komunismu.

Pro seznámení s Ruskem a situací v SSSR doporučuji zejména tyto z mých knih: Altajské eposy, povídkové sbírky Století zázraků a Vykradači hrobů (většina z povídek s ruskou tematikou mohla být uveřejněna až po Listopadu), román o Rusku Bastardi, který vznikal od osmdesátých let. Z nich je dostatečně jasné, proč jsem nemohl nikdy žádnou apologetiku sovětismu či komunismu napsat.

Pět výprav na Sibiř v době totality jsme organizovali proto, že bylo snadnější realizovat vodáckou výpravu na divokou velehorskou vodu do SSSR než na západ. Není pravda, že bylo něco obtížného, nebo dokonce nemožného navštívit SSSR. Technicky to bylo méně obtížné, než získat devizový příslib na Západ. Desetitisíce cest českých vodáků a horolezců, turistů, všechny návštěvy známých a příbuzných se odehrávaly jednoduše na základě tzv. priglašenija , někdy se tomu také říkalo vyzov. Toto pozvání na základě žádosti sovětského občana vystavoval orgán OVIR , což bývala místní správa pasů a víz. Sovětský žadatel k tomu musel splnit některé podmínky, jako například musel dokázat, že má byt, v němž může hosta z Československa ubytovat. Tento papír pak poslal sovětský občan poštou do Československa. Spolu s pasem byl pak tento dokument dostačující pro sovětské i československé pohraniční orgány k tomu, aby československý občan překročil hranice. Po roce 1984, kdy mi byl jako nespolehlivému elementu odebrán cestovní pas s poukazem na to že to „není ve státním zájmu“ jsem odejel do SSSR dvakrát jen s občanským průkazem a pozváním občana. Cesty na občanku do SSSR se ovšem otevřely až v osmdesátých letech. S členstvím v KSČ neměla cesty do SSSR nic společného. OVIR nezkoumal je li český cestovatel v KSČ či nikoliv. V Československu pak žádný orgán neposuzoval, zda dotyčný může odejet do SSSR či nikoliv.

Není už vůbec pravda, že jsem se pohyboval v nějakých zakázaných oblastech. Na to si dávalo KGB sakra pozor, aby tam někoho pustila. Výjimkou nebyla ani poslední cesta do Magadanské oblasti. Ta byla otevřena díky uvolnění v době Gorbačovovy perestrojky. Zakázané byly tehdy v této oblasti jen návštěvy bývalých koncentračních táborů. Ty se podařilo natočit jen díky pomoci Memoriálu a prudkému výbuchu glasnosti v tomto roce.

Moje čtyřicetileté účty s bolševismem

Víc než čtyřicet let jsem studoval podstatu bolševismu a bojoval proti němu. Poprvé jsem o fenoménu ruského totalitarismu dvacátého století začal uvažovat koncem padesátých let při sporech mého táty, předválečného přesvědčeného komunisty s mým dědečkem ze strany maminky. Děda poslouchal šíleně rušené vysílání Svobodné Evropy s rukou na knoflíku a s uchem u přijímače a nedbal tátových uštěpačných poznámek, jaké že to pitomosti poslouchá. Dědu posléze ve Frýdlantu v Čechách, blízko něhož po válce bydlel, zavřeli jako protistátního živla a pak mu až do jeho smrti ničili život. Děda Jaroslav Jechort byl Čechoameričan, který se po dvaceti letech v Chicagu s rodinou vrátil do Prahy na sklonku války. Moje maminka Jaroslava Jechortová, v Americe ovšem nazývaná Gloria Džekrt měla dobrou americkou výchovu a celý život milovala Ameriku. Milovala socialismus Jacka Londona a vedla mne ke čtení Hemingwaye, Theodora Dreisera, Walta Whitmana, Faulknera a Scotta Fitzgeralda. Jospha Hellera a Kerouaca jsem si už našel sám. Nesnášela bolševismus, stejně jako její otec. Dlouhá léta mne mrzelo, že děda , který byl za první světové v Rusku rakousko-uherským zajatcem, spálil své deníky z doby, kterou prožil v době ruské revoluce v Pjatigorsku a v Oděsse, které předcházely jeho emigraci do Ameriky. Pamatuju si, jak deníky rychle pálil v kamnech, když si pro něj estébáci (nebo esenbáci?) přijeli. Škoda jich – jako kluk jsem si v nich s vytřeštěnýma očima četl. Můj prvotní vztah ke komunismu, zejména k jeho ruské bolševické odnoži, byl dán mojí americkou výchovou.

Moje máma dobře věděla, že český bolševismus se od mateřského ruského liší specifickou malostí: jak v přemýšlení, tak ve zlu, které páchaly. Byla přesvědčená, v souladu s přesvědčením všech tehdejších západních sovětologů, že komunistický režim v Rusku a v jeho satelitech bude záležitost ještě mnoha generací. Myslím si, že to byla racionální snaha, aby její potomci nežili ve stalinském režimu, která ji vedla k přesvědčení, že je v Československu komunistický režim reformovatelný, že se dokáže odtrhnout od sovětského bolševismu a vytvořit v rámci sebe sama systém, který nebude používat násilí a totalitární metody. Četli jsme spolu Rogera Garraudyho a Jean Paul Sartera, tehdejší guru reformovatelnosti, proklínané českým komunistickým vedením Novotného. Mýlili jsme se všichni – Sartre, Garaudy, moje máma i já.

Paradoxně to byla moje americká maminka, která mne vedla ke vstupu do komunistické strany, nikoliv můj táta, přesvědčený komunista. „Není jiná platforma,“ říkala, „bolševismus se musí reformovat zevnitř.“

Přihlášku do KSČ jsem podal někdy během roku 1965 během studií na VŠE. Nebyl jsem přijat. Důvody jsem se nedozvěděl, ale pravděpodobně to bylo díky udání, které někdo učinil a stěžoval si na původ matky. Systém přijímání do strany byl založen na tom, že adept musel nejdříve absolvovat roční kandidátskou lhůtu. Tu jsem nastoupil znovu někdy v roce 1966 a stal jsem se členem fakultní organizace KSČ Vysoké školy ekonomické v roce 1967. Stal jsem se pomocnou studentskou vědeckou silou profesora Oty Šika a na fakultě jsme šířili principy liberální ekonomiky a zásad zainteresovanosti člověka na výsledku jeho práce. Z dnešního pohledu směšně samozřejmé věci, ale v té době byly takové ekonomické úvahy hlavnimi ideology strany považovány za kontrarevoluční. Tehdy moje přesvědčení, že se dá komunistické hnutí reformovat do podoby, která by ctila svobodu jedince, svobodu podnikání a zejména svobodu trhu vrcholilo. Bavil mne vzdor a oponování.

Okupace Československa byla zlomem, kdy jsem pochopil, jak jsme se my, vnitřní rozvraceči bolševismu mýlili. Sovětská agrese byla pro mne důkazem, že komunismus není reformovatelný, že ho nejde zlidštit, že je možné ho jenom odstranit. Doba podpisu potupné smlouvy vnucené státním představitelům Československa v Moskvě a přelom roku 1968 a 1969 byl pro mne dobou sebereflexe a vzteku a lítosti nad vlastním omylem. Vrátil jsem rudou knížku ještě před prověrkami a byl jsem nadosmrti vyléčen ze snah komunismus měnit k lepšímu. Prošel jsem si období tichého vnitřního pokání, které mne utvrdilo v tom, že cesta ke zničení bolševismu musí existovat. Stydím se, že jsem potřeboval k pochopení nepřeměnitelnosti komunismu tak silný úder jako byl Srpen. Ale taky s odstupem několika desetiletí s úsměvem vzpomínám na onoho mladého muže rozhodnutého porazit bolševika jeho nápravou. Trochu mu závidím zápal, čistotu úmyslu a tehdejší velkou schopnost filantropie.

Komunistická strana Československa se stala kolaborantskou silou a bylo jasné že nastávají chmurné časy pro ekonomiku, kulturu, morálku… Hledal jsem způsob, jak postupovat. Můj sen, stát se novinářem se podruhé rozplynul (poprvé to bylo v roce 1961, kdy jsem dělal přijímačky na novinařinu, ale nebyl jsem přijat – původ maminky byl v té době přílišnou překážkou). Z místa mladého reportérského kandrdase v Mladé frontě jsem byl propuštěn a skončil jsem v tehdejším národním podniku Geologický průzkum. Tam jsem pracoval dvacet let a patřily k nejkrásnějším dobám mého života. V maringotkách , v kamenolomech, na velkodole Maxim Gorkij u Bíliny, v holešovickém závodě, všude byli lidé s velkými životními zkušenostmi. Sešlo se tam v té době mnoho desparátů a živlů. Velmi si cením přátelství některých z nich – byli mezi nimi lidé, kteří dávno před Srpnem věděli to, co jsem nevěděl já, že je totiž komunismus ve své podstatě nereformovatelný. A s odstupem času vzpomínám na jejich velkorysost s vděkem. Nikdy mi nedali najevo posměch nad mou naivitou.

Možnost konkrétní práce proti režimu se naskytla poté, co můj otec vytvořil v roce 1972 konspirační překladatelskou skupinu. Měl jsem v ní na starosti koordinaci rozmnožování materiálů pašovaných ze zahraničí a pro zahraničí určených. Díky tomu, že jsem byl zaměstnán v geologické firmě a zejména díky statečnosti některých zaměstnanců tehdejší geologické služby (snad za všechny bych jmenoval vzácného přítele Karla Šmída) skupina pracovala pět let a distribuovala zejména pro agentury, české exulanty a domácí disent stovky materiálů. Tenkrát neexistovaly xeroxy ani počítače a tiskárny a každý materiál se buď rozmnožoval pomocí blan na které se psalo strojem nebo fotografováním. Na základě udání neznámého udavače byli někteří členové skupiny zadrženi estébáky a skupina de facto přestala v době Charty 77 fungovat. Činnost konspirační skupiny popisuji v jiné části životopisu a doporučuji přečíst. Obecně je pro podrobnější informace dobré seznámit se s životopisnou knížkou Život v epicentru (Portál, 2002). Tři kapitoly z ní jsou i v oddílu Dílo na těchto stránkách www.jaromirstetina.cz.

Dobu v geologickém průzkumu jsem využíval ke studiu sovětského bolševismu, protože už mi bylo jasné, že bez konce leninského systému nikdy neskončí nadvláda KSČ u nás doma. Rusko mne enormně zajímalo jako objekt dlouhodobého poznávání.. Uspořádal jsem v době totality pět nádherných soukromých sportovně-přírodovědných výprav na sibiřské řeky (podrobně popisuji tyto cesty v oddílu Štětinovy cesty do SSSR). Tyto cesty mi v autopsii definitivně ukázaly, to, co jsem znal z literatury, studia ruských disidentů, filosofů a sovětologických úvah. Že totiž zločiny komunismu mají tentýž, ne li větší rozměry, než zločiny nacismu. Že GULAG nebyl o nic milosrdnější než Osvětim. Velkou postavou pro mne byl tehdy Zbygniew Brzezinski (s nímž jsem měl možnost osobně se setkat až o mnoho let později) . Doporučuji, seznámit se v oddílu Dílo na stránkách www.jaromirstetina.cz s filmy, které jsme v Rusku natočili. Určitě patří k velkým úspěchům české filmové dokumentaristiky například seriál Sibiř země žalu, země naděje. Poprvé v něm filmaři cizinci natočili autentické snímky magadanských lágrů. Je to český seriál, bez ohledu na to, že jsme jej točili v západoněmecké produkci Steve Lichtaga. Vzniknout mohl jedině díky dlouholetému přátelství s ruskými polárníky, vodáky, disidenty a novináři. V té době také vznikla řada povídek s ruskou tematikou, které však mohly být vydány až mnohem později (sbírky Století zázraků a Vykradači hrobů). V osmdesátých letech vznikl také základ románu o Rusku Bastardi. Zoufale jsem hledal nějaký světlý bod v dějinách Ruska a tehdy jsem pochopil, že v budoucím románu bude hlavní hrdinkou vzácná ruská žena kněžna Marie Volkonská. Děkabristická pasáž románu vznikala v těch letech.

Koncem osmdesátých let jsem zorganizoval dvě poslední výpravy ze jmenované pětice. To už byla doba gorbačovských uvolnění, které signalizovalo, že se bolševismus začíná otřásat. Bylo to v době, kdy jsem se upnul na studium Ruska intenzívně, už také proto, že mi v roce 1984 oznámilo ministerstvo vnitra, že „není ve státním zájmu, abych měl pas“. Do této doby patří přednášky o Rusku v různých koutech Československa. Lidé se na ně sjížděli z daleka, zastavil jsem je na několik měsíců koncem roku 1987, kdy mne na udání občana Josefa Nováka z Uhříněvsi sebralo StB. S úsměvem vzpomínám, jak málo tehdy stačilo k nadšení posluchačů: použít slova okupace sovětskou armádou namísto komunistického termínu internacionální pomoc vojsk Varšavské smlouvy či citace Jevtušenkových veršů Tanki idut po Prage v zakatnoj krovi rascveta, tanky idut po pravdě, kotoraja ně gazeta.

Pokračoval jsem v práci v geologickém průzkumu. Začaly vycházet samizdatové Lidové noviny. Při jejich kolportaci jsem se spřátelil s jejich vydavatelem Jiřím Rumlem, který se pak stal prvním šéfredaktorem Lidovek legálních. Díky Jirkovi Rumlovi jsem pak mohl dovršit svoje pozorování Ruska. Odejel jsem v lednu 1990 do Ruska a jako novinář tam s menšími přestávkami žil deset let. Pro rusofila a odpůrce bolševismu to byla úžasná škola. Zažil jsem a popisoval pád SSSR i rozpuštění Komunistické strany SSSR. Byly to chvíle, kterou jsem považoval za velkou satisfakci. Málokdo mohlo poznat sovětskou říši tak podrobně. Horečně jsem se pohyboval v obrovském území mezi Pobaltím, Moldávií, Kavkazem, Sibiří a Čukotkou. Napsal jsem stovky a stovky statí, natáčeli jsme s kolegyni Petrou Procházkovou televizní a rozhlasové reportáže… Natočili jsme desítky filmů. Prošli jsme prakticky všechny ozbrojené konflikty, které v devadesátých letech na území SSSR vypukly.

Pro zkoumání podstaty bolševismu pro mne byla nejdůležitější práce v čečenské válce. Ta mne znovu utvrdila v tom, že podstata bolševismu i v dnešním Rusku je v násilí, v jeho legalizaci a ospravedlňování. Pochopil jsem, že v Rusku bolševismus neskončil, že Jelcinovy snahy o demokracii byly opět jen pokusem o jeho vylepšení, které se projevilo změnou ruského systému v neobolševické zřízení, dále ovládané KGB a jejími strukturami. Snaha o pravdivý obraz Ruska vyústil v moje a Petry Procházkové vypovězení z Ruské federace v roce 2000.

Teze o nereformovatelnosti komunismu se nakonec projevila i u nás. Osmnáct let po Listopadu tu máme komunistickou stranu vydávající se za demokratickou parlamentní sílu, přičemž se hlásí k teroru Lenina a Marxově ideji násilí. Je to nejen strana stalinského typu, ale i nejsilnější komunistická strana v Evropě. Ničí společenské klima, morálku, pěstuje své gulagské a osvětimské lži, brání rozvoji společnosti a vůbec neprojevuje ani náznak snahy o reformaci. Pokusy o její zakázání v roce 1993 , v době přijímání Zákona o protiprávnosti komunistického režimu neprošly. V té době začala reanimace otřesených komunistů. Na přelomu let 1992 a 1993 jsem pracoval jako šéfredaktor Lidových novin. Z funkce jsem odstoupil na protest proti tomu, že tehdejší nový majitel Lidovek (firma Ringier)jmenoval do čela správní rady a.s. Lidové noviny bývalého významného komunistu a lektora komunistické vokovické „univerzity“ soudruha Voráčka. Komunistická strana Čech a Moravy je dnes pátou kolonou nestabilního a nevypočitatelného Ruska v České republice. Je nebezpečná. Posledním projevem její společenské rizikovosti je její koncipovaný a s Ruskem sladěný odpor proti americké radarové stanici. Svým programovým záměrem aby ČR vystoupila z NATO se KSČM pohybuje na hranici vlastizrady. Proto jsem rád, že Senát zřídil na své půdě Dočasnou komisi pro zkoumání ústavnosti KSČM. Komise pracuje a na jaře 2008 vydá závěrečnou zprávu. Doufám, že v konečné fázi její zpráva povede k právnímu rozpuštění KSČM jako protiústavní strany a naplní se požadavek dnes už 73 tisíc občanů, kteří podepsali petici www.zrusmekomunisty.cz.

Vzpomínám si , že jsem se už jako kluk po válce vysmíval těm, kteří si sháněli potvrzení a prohlášení svědků, že „byli u partyzánů“. Pokud by můj výčet averzí vůči bolševismu někomu připomínal podobnou apologetiku, mýlí se. Je to prostá odpověď na dezinformace vypouštěné komunistickým tiskem, kterou nedělám s chutí, protože si myslím, že člověk má spíše činit, než o svých činech mluvit. Je mi trapné připomínat podpisy pod Několik vět, pod petici za propuštění Havla, vlastně jsem v rozpacích zda o všech těchto věcech mluvit. Nikdy mne nenapadlo se o „slavných partyzánských činech“ zmiňovat.

Nechť je toto krátké vysvětlení i novou dodávkou munice pro mé nenávistníky, které shromažďuji v rubrice Něco hezkého z pošty. Za všechny jednu ukázku, v závěru poněkud logicky zmatenou, nicméně výstižnou:

21. června 2007, autor: anonym Seš idiot a vlezdoprdelka americkch zločinců a agresorů, vlastizrádce a kolaborant. Chceš tu am.vojáky a novou okupaci? Táhni do Ameriky a nech si tam prohlídnout u psychiatra mozek. Stejně tady dostaneš do držky na to buď připraven. Štětina, z vůle boží senátor, z naší vůle vůl, který tě platí

Počtěte si. Je to poučná sbírka. Všimněte si v té poště, že čeští bolševici používají novou, dosud neznámou metodu: diskreditace tím, že vás jmenují spolupracovníkem s nimi samými. Schizofrenie pro KSČM přirozená. Ospravedlnit svou existenci je pro ně čím dál tím obtížnější.

Čtyřicet let mi leží bolševici v žaludku právě kvůli zálibě v násilí a soustavné zarputilé třídní nenávisti. Jejich nenávist je postavena na tezích marxismu-leninismu a je součástí jejich snahy, bohužel úspěšné, znovu rozpoutat třídní boj. Někdy mne komunisté nazývají komunistobijcem. Nic není vzdálenějšího skutečnosti. Právě proto, že je pro mne jakékoliv bijectví nepřípustné a mám z něho osypky, chci, aby z naší politické scény extrémní organizace zmizela. Bez násilností, cestou kterou nám poskytuje zákon a ústava. Nikoliv komunistobijec, ale antikomunista.

Jaromír Štětina st.

Jaromír Štětina st., předválečný přesvědčený komunista, se rozešel s komunistickými idejemi a komunistickou stranou po okupaci Československa sovětskou armádou. Udělal to nekompromisně a zřetelně a to v dobách, kdy odmítnutí okupace a komunismu mělo pro člověka osudové a často zničující důsledky. Zachoval se jako statečný člověk, prošel očistnou sebereflexí a niterným pokáním za omylnou víru v komunistické hnutí. Dvacet let pracoval ve sklepním archívu firmy Škoda v Praze, aniž by se podařilo normalizačnímu režimu ho zlomit. Takřka tam oslepl a zemřel, aniž se dočkal listopadu 1989.

V roce 1971 vydal ÚV KSČ seznam 6 335 osob, kteří byli Komunistickou stranou Československa označeni za úhlavní nepřátele. Seznam byl přílohou ke směrnicím nařizujícím perzekuce a tito lidé měli být v případě nástupu „kontrarevolučních sil“ internováni. Tyto seznamy uveřejnily v létě 1992 Lidové noviny. Jaromír Štětina st. je uveden v seznamu ze dne 4.srpna 1992. (Viz: Směrnice o vedení jednotné centrální evidence představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní a akcí (pdf, 1.2MB), tisková kvalita dokumentu (pdf, 5.7MB))

Činnost konspirační překladatelské skupiny

Roku 1973 začal otec překládat materiály z českého tisku pro potřeby BBC a AFP a pro některé z evropských komunistických stran, které odsoudily okupaci Československa sovětskou armádou. Materiály zasílal do zahraničí prostřednictvím zahraničních novinářů a příležitostných delegátů, kteří naopak přiváželi do ČSSR tiskoviny určené pro disent. Byli to zejména představitelé Komunistické strany Portugalska a Francie, kteří do České republiky vozili zprávy a tiskoviny týkající se normalizace. Několik let otec spolupracoval s paní Catarinou Mendez, která žila v pražském exilu poté, co byla propuštěna v Portugalsku z mnohaletého salazarovského vězení. Paní Catarina bývala členkou ústředního výboru Portugalské komunistické strany, ale se stranou se rozešla poté, co veřejně odsoudila sovětskou okupaci. Vytvořila prostřednictvím turistů, kteří jezdili do Prahy skutečný most, bez ohledu na to, že jí hrozilo od normalizačního režimu vypovězení do tehdy fašistického Portugalska. V té době neexistovaly počítače, nebyly faxy ani xeroxy a osobní doručování bylo hlavním způsobem předávání informací.

Časem otec zorganizoval malou skupinu písařek, poměrně dobře zakonspirovanou, které jeho překlady přepisovaly načisto (používaly se psací stroje, nikoliv počítače, ty tehdy ještě neexistovaly v podobě PC). Písařky střídal, málokdy dával některé z nich více zakázek za sebou, aby nezvyšoval nebezpečí jejich odhalení. Výjimkou byla paní Marie Sekerková z Holešovic, které otec velice důvěřoval. Pracoval jsem tehdy v národním podniku Geoindustria (dříve n.p.Geologický průzkum), kde byly k dispozici rozmnožovací blány, používané pro množení závěrečných zpráv geologického průzkumu. Blány byly v těch dobách evidovány, aby je nemohly zneužívat protistátní živly. Jejich spravování v rozmnožovnách Geoindustrie však bylo vágní a často se podařilo blány jakoby zkažené odepsat a místo jejich skartace na ně přepisovat přeložené a rozmnožované texty.

Větším problémem než samotné blány bylo rozmnožení textů. Byly to především texty překládané do češtiny, ty které šly v angličtině nebo v němčině ven se nerozmnožovaly ale posílaly v solitérních exemplářích. Texty prohlášení, články z britského tisku týkající se československé normalizace pak naopak bylo nutné rozmnožit, protože otec udržoval styky s řadou osob vedených na seznamu protistranických, protisovětských a protisocialistických živlů z roku 1971. (Později, v roce 1977 se z těchto osob rekrutovala řada signatářů Charty 77 s nimiž se otec přátelil.) Otec se tehdy pokusil rozmnožovat materiály ve společnosti Škoda, v jejímž archivu pracoval, ale někdo z jeho spolupracovníků ho udal a jen díky uvážlivým nadřízeným nebyl vyhozen z práce. Jeden čas byly rozmnožovny Geoindustrie jediným místem, kde jsme mohli překlady množit. Je potřeba zdůraznit, že to byli především dva stateční zaměstnanci Geoindustrie, kteří tuto činnost kryli . První byl vedoucí geologické služby závodu Geoindustrie v Holešovicách dr.Jiří Čermák, který nám dával možnost po večerech či ráno točit klikou rozmnožovacího stroje a využívat fotografickou techniku. Geologická služba n.p. Geoindustria byla technikou vybavena dobře, vyrábělo se zde mnoho závěrečných zpráv včetně map a jiných grafických prvků . Druhým byl vzácný člověk ,můj přítel Karel Šmíd, který blány úspěšně odcizoval a materiály vynášel z podniku. Myslím, že Karlovým nejlepším kouskem byl samizdat dvaceti výtisků Solženicynova Souostroví Gulag, jehož část otec přeložil. Vzhledem k rozsáhlosti díla bylo vydání Gulagu obdivuhodné.

V roce 1977 po vydání Charty otec komunikoval s některými jejími signatáři kvůli překladům západních reakcí na Chartu (prostřednictvím tátova překladu a díky Catarině Mendez se Charta dostala do intelektuálních kruhů ve Španělsku, ve Francii, v Británii a v Portugalsku).

Začátkem května 1977 někdo udal Karla Šmída StB a obvinil ho z rozmnožování Charty. V té době jsem měl několik telefonátů s otcovými a mými přáteli , signatáři Charty 77 Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem, kteří byli zřejmě odposloucháváni. O několik dní později pak sebrali Karla Šmída, který u výslechu vše popřel, ještě o několik dnů později si přijeli pro mne.

Sebrali mne v Holešovicích v práci ráno kolem osmé a odvezli osobním automobilem do kachlikárny v Bartolomějské. Výslech trval celé dopoledne, v poledne byl krátká přestávka a výslech pokračoval další tři nebo čtyři hodiny. Vyšetřovatelé mi oznámili, že znají všechny okolnosti protistátní činnosti mého otce a že odhalili síť rozmnožovatelů protistátních materiálů v n.p. Geoindustria. Rozmnožování jsem popřel. Oznámili mi, že můj otec bude obviněn z trestného činu rozvracení republiky. Oznámili mi, že je mojí povinností občana Československa, abych podepsal spolupráci se Státní bezpečností, což by mohla být polehčující okolnost „pro celou protistátní skupinu Jaromíra Štětina staršího“. Spolupráci jsem odmítl podepsat. Zeptali se mně, zda mohu odmítnutí napsat na kus papíru. Napsal jsem rukou prohlášení, že nechci spolupracovat s StB a odůvodnil jsem své rozhodnutí tvrzením, že se necítím být dostatečně profesionálním odborníkem, abych mohl odvádět kvalitní práci agenta.

Výslech pokračoval celé odpoledne, odhaduji, že celkově trval asi deset hodin. V podvečer mi řekli, že mají důkazy o tom, že je do protistátní činnosti zapojena i moje matka. Z toho jsem pochopil, že nevědí všechno, protože jsme z naší činnosti s otcem nemocnou maminku cílevědomě vynechávali. Nic nevěděla. Možná, že občas něco vytušila, ale byla celkově mimo hru. Občas vyslýchající (byli dva) naznačili, že je situace velmi vážná a že už u otce byla provedena prohlídka, která rozkryla celou jeho konspirační síť. Znovu jsem oznámil, že s nimi spolupracovat nebudu a navrhl jsem jim, že budu spolupracovat s jejich kontrarozvědkou a pomáhat rozkrýt otcovu síť v zahraničí, především v Portugalsku. Zabralo to. V tomto okamžiku výslech skončil (ještě mne požádali, abych jim nadiktoval svůj životopis a politický postoj, což jsem s chutí udělal) a mne vyhodili z kachlikárny s tím, že mne budou kontaktovat jiní pracovníci StB. Při odchodu mne požádali, abych prokázal svou intelektuální schopnost být rozvědčíkem libovolnou zprávou. Okamžitě jsem odejel do Strašnic, kde moji rodiče tehdy bydleli. Otec už byl z práce doma a ukázalo se, že můj odhad byl správný. Žádná domovní prohlídka ani prohlídka u otce v práci se nekonala. Otec okamžitě obtelefonoval svůj písařský tým. Naložili jsme blány a rozepsané materiály, včetně čerstvého překladu Charty 77, diáře, adresáře, tiskoviny z roku 1968. Odjeli jsme autem na staveniště tehdy rozestavěného Jižního Města a všechny materiály v jednom výkopu spálili. Psací stroj jsme odvezli na chatu.

Otce povolali k výslechu asi za týden, ale už mu nic nemohli dokázat. Trik s nabídkou špiónských služeb v Portugalsku se povedl. Pro mě skutečně přijeli za několik dní úplně jiní vyšetřovatelé, představili se mi jako příslušníci kontrašpionáže . Ptali se, zda jsem splnil domácí úkol a jakou že jsem to zprávu napsal. Odevzdal jsem jim materiál z oblasti Karakoramu, kterou jsem vypracoval s neobyčejnou pečlivostí. Byla to zpráva plná nesmyslů nicméně měla dokonalou štábní kulturu. Byli trochu zklamaní, že se netýká Portugalska či evropských odesilatelů či odběratelů zpráv. Vyslýchali mne asi dvě hodiny a pak mi předložili k podpisu formulář vázacího aktu. Vázací akt jsem odmítl podepsat , s poukazem na to, že jsem si spolupráci rozmyslel, opět s douškou, že se necítím být dost kvalifikovaný na to, abych s StB spolupracoval. Ptali se, zda si z nich nedělám srandu. Řekl jsem, že bych si to nikdy nedovolil, ale že se na náročnou práci špióna necítím. Už nenaléhali a propustili mne.

Od té doby mi dali estébáci pokoj zhruba deset let. Sebrali mne poté ještě dvakrát. Poprvé v roce 1987 a pak v roce 1989 v létě, když jsme se vrátili s filmařským týmem z Magadanské oblasti v SSSR, kde jsme natáčeli v produkci západoněmeckého producenta Steve Lichtaga a ve spolupráci s organizací Memorial (obdoba naší Konfederace politických vězňů) dokumenty o stalinském Gulagu na Kolymě. Zadržení bylo v souvislosti s udáním jistého Josefa Nováka z Uhříněvsi, který prásknul, že na veřejných přednáškách pomlouvám Sovětský svaz. (Byly to právě přednášky o lágrech Určan a Butygyčag, které jsme natáčeli.) Naposledy pak někdy na přelomu roku 1988 a 1989 pro mne přijeli v souvislosti s tím, že jsem kolportoval a rozmnožoval tehdy ještě samizdatové noviny mého přítele Jiřího Rumla, znovuzakladatele Lidovek . V těchto dvou posledních případech už na mne StB nenaléhala, abych s nimi spolupracoval. Otce vyšetřovali koncem osmdesátých let ještě snad dvakrát až třikrát. Byl v té době již nemocný, slábnul mu zrak a před tím než v roce 1986 zemřel, prakticky zanechal své dřívější překladatelské činnosti pro západní objednavatele. V podstatě systematickou práci pro disent ukončil v roce 1977 kvůli rodině, nemocné manželce a malé dcerce. Kdo konspirační skupinu tenkrát prásknul, jsme se nikdy nedozvěděli. Otec měl podezření na některé spolupracovníky, ale nikdy jejich jména nevyslovil.

Celá mašinerie StB byla řízena profesionálně a byla především vedena vzorně úředně. Přesto však byly mnohé archívy jak se zdá skartovány. Dosud nebyly nalezeny spisy , které vedla StB na mého otce. Chybějí i některé dokumenty v mém spisu. Především se zatím nenalezly záznamy o mých výsleších koncem osmdesátých let.

Věřím, že úplné otevření archivů odhalí zrůdnost estébácké chobotnice, která nám ničila celá léta život. Jsem pyšný na svého otce. Jeho skupina v letech 1973 až 1977 zpracovala několik set rešerší, překladů ilegálních textů, samizdatových materiálů. Podílela se na jejich transportu z ČSSR i do ČSSR. V síti jsem byl jen jedním z koleček, měl jsem na starosti rozmnožování a transport materiálů , ale trochu pýchy , že jsem odmítl spolupráci s StB v sobě nosím. Pravdou je, že jsme StB tehdy vypálili rybník a nedokázala rozkrýt členy skupiny, například jimi nebyla oslovena žádná z písařek skupiny (vzpomínám na ně s úctou –zůstaly bezejmennými hrdiny). Na druhé straně podání neznámého udavače způsobilo, že konspirační skupina Jaromíra Štětiny pracovala pouhých pět let a posléze činnost ukončila.

Bližší podrobnosti v životopisné knize Život v epicentru.

Životopis v datech

narozen 6.4.1943 v Praze
vyrůstal v pohraničí u Frýdlantu v severních Čechách, kam se jeho rodiče přistěhovali v roce 1945
absolvoval jedenáctiletku, maturoval na gymnáziu v Praze 10 ve Voděradské ulici
v letech 1961 až 1967 vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze 3
na podzim roku 1968 nastoupil jako elév v tehdejším deníku Mladá Fronta
začátkem roku 1969 nastupuje jako pomocný dělník v tehdejším národním podniku Geologický průzkum, pozdější Geoindustria v Holešovicích
v letech 1970 – 1978 vystudoval přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor geologie
v letech 1970 – 1999 uspořádal přibližně dvacet pět přírodovědných a sportovních výprav na Sibiř a do asijských zemí; je zakladatelem českého raftingu; je autorem několika úspěšných cestopisů
v letech 1987 až 1989 pořádal série politických přednášek v tehdejším Československu; několikrát zadržen orgány STB
koncem roku 1989 se v Praze stal spoluzakladatelem Syndikátu novinářů
koncem roku 1989 nastoupil jako novinář do znovuzaložených Lidových novin
v lednu 1990 odjíždí jako zpravodaj Lidových novin do Moskvy, kde působí tři roky
1992 zakládá Nadaci Lidových novin, stává se jejím prvním ředitelem
v letech 1993-1994 je šéfredaktorem Lidových novin
v roce 1994 zakládá soukromou novinářskou agenturu Epicentrum, je spoluzakladatelem humanitární společnosti Člověk v tísni a členem její správní rady
1994 – 2004 šéfredaktorem agentury Epicentrum; jako reportér se specializuje na válečné konflikty v Evropě, Asii a Africe
Jaromír Štětina je autorem několika stovek různých statí, deseti knih, mnoha desítek dokumentárních filmů a velkého množství rozhlasových a televizních pořadů
V roce 2004 byl Jaromír Štětina jako nezávislý kandidát Strany zelených zvolen do Senátu PČR za volební obvod 22 – Prahu 10, Dubeč a Štěrboholy
Stal se členem Klubu otevřené demokracie, který byl v loňském roce přejmenován na Klub TOP 09 a Starostové
Po celou dobu svého mandátu je členem Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, od roku 2008 vykonává funkci místopředsedy tohoto výboru
Od roku 2006 je členem Komise pro podporu demokracie ve světě

Vyznamenání a ocenění:

Cena Františka Kriegla – 1992
Cena Ferdinanda Peroutky – 1997
Státní vyznamenání Za zásluhy – 2000
Prestižní cena SAIS – Novartis Award, udělovaná John´s Hopkins University ve Washingtonu – 2001
Cena Rudolfa Medka – 2009

fotky ze života