Kariéristé

Slovo kariéra je pocitově neutrální. Ale když někoho nazvete kariéristou, může se urazit. Přitom většina lidí se snaží mezi začátkem profesní dráhy a jejím koncem dosáhnout pozitivního rozdílu ve společenském statusu. Mnohé významné osobnosti, vědci, umělci, inženýři, kteří dosáhli i mezinárodního věhlasu a ocenění, mohou být na svou kariéru hrdé, ale pýcha je jim cizí. Takové lidi nikdo nenazve kariéristy.
Poněkud jiné je to u profesionálních politiků. Pro tento způsob obživy se může rozhodnout kdokoliv, a může uspět, aniž by byl kvalifikovaný a dobrý politik. To jsou typičtí političtí kariéristé. Tak se po volbách ve sněmovně a v Senátu sejde společenství lidí, kteří se pyšně nazývají zákonodárci. Ve skutečnosti je působení mnohých z nich jen dobře placenou lidovou právnickou tvořivostí, která vyvolává ve společnosti právní chaos, nedůvěru k parlamentu a nízkou účast občanů při volbách. Poslanci a senátoři zastupují různé zájmové skupiny. To pro politické kariéristy neznamená, že by jejich osobní politické přesvědčení mělo být shodné se zájmovou skupinou. Existuje přece i politická turistika. Ideologie a ideály jsou jenom kouřová clona pro zamlžení podstaty: získat na kandidátce volitelné místo. Tuto možnost nabízely obskurní strany ODA a Unie svobody, ale vznikají kvůli tomu i další. V poslední době si k prosazení svých osobních zájmů zakládají strany také bohatí jedinci. Normální občané tyto strany nevolí. Hlasy jim dávají lidé se specifickými zájmy, které mnohdy bývají v rozporu se zájmem společnosti. Na kandidátkách takových stran bylo, a bude, místo pro kohokoliv, kdo si troufá za peníze sponzorů ovlivnit část obyvatelstva v určitém volebním obvodu. Tak se dostali i pánové Mejstřík a Štětina do Senátu. Rovněž v Poslanecké sněmovně zasedá pár desítek individuí, politických kariéristů, kteří by si v jiných oborech činnosti nevydělali ani pětinu platu, který dostávají v parlamentu. To je jedna ze základních příčin ubohosti naší politické scény, a také mnoha ekonomických problémů. Politik, který si neumí vydělat jinak než posluhováním zájmové skupině, je snadno korumpovatelný. Korumpuje jej nejen kapitalistické všimné v penězích, ale i poskytnutí moci. Jedním z projevů korupce mocí je katastrofální nárůst veřejného dluhu, způsobený hospodařením institucí vedených převážně členy ODS, kteří si zvolili jako obor podnikání politiku.
Mechanismus parlamentního systému je nastaven tak, že se schválí i úplné blbosti. Jejich náprava je mnohdy obtížná a často velmi drahá. Ato mám na mysli případy, kdy poslanci do právní normy protlačí nesmysl v dobré víře, že pomáhají řešit nějaký problém. Horší jsou případy, jako je v současné době projednávaný zákon o bydlení. Páni domácí, soukromnící i obce, podstrčili přes své posluhy, koaliční ministry ve vládě, do parlamentu svůj návrh zákona. Další jejich posluhové, poslanci, budou usilovat o jeho přijetí. Pokud by byl přijat v navrženém znění, pronajímatelům umožní zvýšit zisky až na úroveň lichvy, a to za cenu ožebračení nájemníků a čerpání peněz ze sociálních fondů.
Politický kariérista se musí starat o své zviditelnění. Jinak hrozí, že v příštích volbách o něj nebude mít žádná strana zájem a jeho politická kariéra skončí. Pánové Štětina a Mejstřík cítí, že to je jejich případ. Atak přišli s návrhem zákazu propagace komunismu. Správně odhadli, že to vyvolá zájem médií. Skutečnost, že kromě těchto dvou politických diletantů pro návrh hlasovali také jiní senátoři, svědčí o tom, že i v Senátu působí davový efekt a jeho členové tudíž nejsou intelektuální pojistkou pro kvalitu zákonů. Doufejme, že alespoň voliči, kteří dali hlasy pánům Mejstříkovi a Štětinovi, si uvědomí, že tito pánové sice nejsou mentálně retardovaní, ale nemají takový duševní potenciál, aby si senátorské platy zasloužili konstruktivnější politikou, než je primitivní antikomunismus a šíření nenávisti mezi lidmi.