Zrušme komunisty

Hitem dnešní demokratické společnosti v Čechách a na Moravě je petice Zrušme komunisty a trestní oznámení, které proti komunistům smolí autoři této více než stupidní, ale současně nebezpečné výzvy. Vyhledal jsem si na internetu podpisy prvních signatářů a nestačím se divit. Není to čtení pro slabé žaludky. Je to mimořádně nesourodá směsice osobností, ale spíše osob, od někdejších zřejmě zhrzených členů KSČ (mezi nimi jsou i ti, kteří se aktivně prosazovali v 50. letech) přes umělecké celebrity, jimž už zřejmě talent nezabezpečuje dostatečnou popularitu, až po »bojovníky« proti komunismu se zbraní v ruce. Někteří signatáři mají zvučné jméno, ale toho se domohli agresivním pliváním na minulost vlastní i minulost této země, díky čemuž je Havlův režim pozvedl do lukrativních funkcí a oni jich dnes zneužívají. Jsou to jenom jména dobových kariéristů bez skrupulí, s ohebnou páteří. Dnešní režim na ně doplatí stejně, jako jsme na kariéristy v KSČ doplatili my.
Jsou mezi nimi jména několika známých umělců. Některá by vás velice nepříjemně překvapila, o jiných již 15 let víme, že se jim v kapitalismu daří vysoko nad úroveň jejich umění. Ani umělcům nelze upřít právo na vlastní politické názory. Jejich pohledy na svět by však měly být zcela a naprosto jejich soukromou věcí; takto zneužívají své jisté popularity a agitují na jedné straně pomyslné barikády, ačkoli by měli tvořit a patřit všem lidem této země. Sami se vyčlenili a postavili do jedné fronty, poměrně úzké a vyhraněné, a nám nezbývá než rozhodnout, zda ještě o jejich umění a výstupy stojíme, či nikoli. Osobně již nikdy na jakýkoli program, kde se bude předvádět Martin Dejdar, Oldřich Kaiser nebo Jana Paulová, nepůjdu. Musel bych mít obavy, že mě budou v rámci svého producírování perlustrovat, vykazovat z hlediště či dokonce v duchu výzvy, kterou podepsali, »rušit«. O to, aby na mě v rámci představení přišel vyhlazovací kouzelník, nestojím.
Jiné podivné propojení představuje herečka Vlasta Chramostová, do roku 1968 mimořádně horlivá členka KSČ, a Milan Paumer, terorista a fyzický likvidátor »komunistů« z téhož období. Je vlastně dobře, že se ti dva v 50. letech nepotkali, měli bychom již 50 let o jednu dobrou herečku méně. U několika jmen až srdce zabolí, kdoví, čím jsme si tu pozornost umělců či lékařů, kteří za socialismu studovali, hráli a operovali, zasloužili. Není však doba na smutnění – signatářů této takřka osvětimské výzvy je prý asi 30 000 a nevím, o kolik se ještě rozrostou. Chystají se nejen na přibližně sto tisíc dnešních komunistů, ale také na dalších osm set tisíc těch, kdo dávají komunistům důvěru a svůj hlas ve volbách. Mimo řady extinkcí ohrožených komunistů (a sympatizujících) vedle nás žijí miliony dalších, o nichž jsem přesvědčen, že protikomunistickou výzvu nepodpoří ani morálně, ani svým podpisem.
Zbývá vyjasnit, jak to autoři tohoto vyhlazovacího programu chtějí v praxi zařídit. Zrušit lze cokoli pouze dvěma způsoby – buď to zakázat, což zřejmě mají demokraté se smyslem pro diktaturu na mysli, nebo fyzicky likvidovat. K zákazům se otevřeně hlásit nechtějí, prozradili by svůj příklon ke »konečnému řešení«; k fyzické likvidaci vyzývat mohou těžko, svět kolem České republiky fašistické manýry neakceptuje a rozhodně odmítá, ačkoli mnozí ze signatářů myslí i na možnost fyzické likvidace a na teror a mají pro to způsobilost. Mnozí se dokonce cvičí ve zbrani a za terč sobě a svým dětem stavějí nějakého komouše.
Ještě slovo k iniciátorovi petice, novopečenému senátorovi Jaromíru Štětinovi. O jeho charakteru již napsali mnozí, kteří jej znali již za socialismu a měli možnost sledovat, jak si užíval opakovaných studií, cestování a mediální svobody. Poznal jsem zblízka jeho otce a nestačím žasnout. Jaromír Štětina starší působil v n. p. Juta, kde jako dělnice po léta pracovala moje matka. Velice jej chválila. Později se stal Štětina naším kolegou na ministerstvu zahraničních věcí, pracoval jako rada na ZÚ v Pekingu a poté jako velvyslanec na Srí Lance. Z tohoto období si pořídil stovky diapozitivů, které nám ochotně promítal a i svými snímky dokládal široké lidské pochopení pro národy sužované bídou kapitalismu. V pohovorech na počátku 70. let byl ze strany i z ministerstva vypuzen a již jsem neměl možnost mluvit s ním. Nechce se mi však nikterak uvěřit, že by osobní tragédie dokázala proměnit předválečného člena strany v zuřivého antikomunistu. Odkud se tedy vzala ona pokřivená patologická nenávist k Marxovu světovému názoru u jeho ničím nepostiženého syna? Nejde mi to na rozum.
Jaké z oné neradostné likvidační petice vyvodit závěry? Neměla by nás vyvést z míry. Mysleme při neradostném čtení jmen těch, kdož si na nás chystají sekeru, především na neskonale širší obec našich spoluobčanů, herců, zpěváků, umělců, lékařů a inženýrů, lidí všech dělných profesí, kteří likvidační petici nepodepsali. Neboť ti, kdo nejdou proti nám, jdou s námi nebo se nás rušit nechystají. A za druhé: petice není výrazem jejich síly a důvěry ve vlastní program, právě naopak – výrazem zděšení z rozčarování podstatné části našeho obyvatelstva ze ztráty životních jistot, z morálního rozkladu české společnosti, z nejisté budoucnosti, kterou má země bez vlastního národního hospodářství. Moji milí, oni se bojí obyčejné demokratické soutěže politických programů, tuší svou neodvratnou porážku a snaží se proto uspíšit »konečné řešení«. Tohle již v Evropě bylo a neskončilo to pro likvidátory dobře.