Znovuzrození řek

CIVILIZACE

Příběh schengenského starosty Fernanda Webera je notoricky znám. Jednou, na jaře roku 1985, přišel starosta domů z vinice na kopci Markus nad Moselou. Pověsil kabát, sundal gumáky a stačil doběhnout k řinčícímu telefonu. „Tady ministerstvo zahraničí,“ řekl ženský hlas na druhém konci drátu.
Ministerský úředník starostovi sdělil, že jeho rodná země neboli Lucembursko právě předsedá Evropskému společenství a že má být co nevidět podepsána dohoda o odstranění vnitřních hranic zemí Evropské unie.
Starosta Weber řekl, že je to fajn nápad a že proti tomu nic nemá.
„Počkejte chvíli,“ řekl úředník. „My hledáme místo, kde by se ta dohoda dala nejlépe podepsat. Váš Schengen je k tomu ideální – leží přímo na trojmezí Benelux – Francie – Německo. Úplně symbolické místo.“
Starosta Weber řekl, že nevidí důvod, proč by tomu tak nemohlo být, čímž zahájil cestu své vinařské vísky k nehynoucí slávě. Dne 14. června 1985 podepsali zástupci Belgie, Lucemburska, Holandska, Francie a Německa na palubě lodi Princezna Marie-Astrid dohodu o postupném odbourávání kontrol na společných hranicích.
Států přibývalo, my jsme se k schengenské dohodě připojili vloni v prosinci a každý z nás se může svobodomyslně promenovat po Evropě od Tallinu po Lisabon bez pasů, bez razítek, bez celníků a policajtů. Po silnici, po dráze, lesem, vzduchem i přes pole. Pro nás, kteří si pamatujeme ponižující procedury, jako byl devizový příslib banky a výjezdní doložka, kteří si se strachem schovávali na hranicích do ponožky načerno od veksláka nakoupených sto dolarů, opravdový zázrak. Přejet si na kole po šumavských stezkách z Budějovic do Lince bude jistě fajn, Schengen však otevírá dosud nepředstavitelné možnosti: vznik kontinentálního svobodného prostranství dá zaniknout evropským poloprostorům a k volnému pohybu lidí přibude volný proud zboží, peněz a investic.
Minulý týden jsem zajel do kraje, z něhož pocházím. Pamětliv trojmezí starosty Fernanda Webera na Mosele jsem navštívil jiný fenomenální evropský trojúhelník: německo-polsko-české pomezí Horní Lužice. Jeho vrcholy jsou Stráž nad Nisou, Žitava a Bogatynia. Schengenskou řekou je tu Nisa. Kdysi pomocí ní a Odry velmoci rozsekly Evropu a určily jejich levé břehy germánskými, pravé pak slovanskými. Řeky, které byly celou historií arteriemi živých organismů degradovány na pevnostní příkopy.
Kraje lužického trojúhelníku se staly navýsost pomezními, na šedesát let odsouzenými být koncem světa, vykolejeným a vykořeněným pohraničím s ranami národních křivd, statisíců uprchlíků, vyděděnců, přemístěnců, zpustlých statků a plátenických chalup. Kam jste se tu vrtli, narazili jste na patníky, dráty, závory a slepé silnice, jejichž asfalt roztrhala tráva. Okraje tří států připomínaly těla na polovinu postižená mrtvicí.
Svačil jsem ve Stráži, obědval v Žitavě a Bogatyniu jsem projel směrem na Frýdlant vpodvečer. Nadšeně jsem na plný plyn projížděl opuštěné pohraniční stanice. Ve Višňové čili Weigsdorfu, kde jsem v roce 1949 začal chodit do školy, jsem se zakořeněným respektem došel na konec vsi.
Celá desetiletí jsem se tam vracel. Pár metrů od zpustlého kostela celá ta léta byla zrezivělá závora se zámkem rozdělující ves na polovinu. Zmizela. Prošel jsem mezi patníky a přeskočil potok.
Schengen znamená znovuzrození přirozené spojovací funkce řek. Nisu, Dyji, Moravu, desítky šumavských a jizerských potoků přebrodíte nebo přeplavete, aniž by na vás někdo střílel nebo vás zatýkal. Stali jsme se zemí bez pohraničí.