Změna názvu KSČM z ní sejme stigma minulosti

S režisérkou Alenou Hynkovou o tom, kdy vznikl nápad natočit dokumentární cyklus Ženy Charty 77, jak se dají ve vaně plné namočeného prádla uschovat tajné materiály, o tom, jak přemluvit bývalé disidentky, aby vystoupily před kameru, a o tom, jak tyto ženy stále potkávají lidi, kteří jim za totality ubližovali, a proč je žádná nechce jít udat.

* Jak vznikl nápad na cyklus o ženách v Chartě 77?

Napadlo to mou dceru Terezu, když si doma povídala se svou tchýní Alenou Kumprechtovou, která byla jednou ze signatářek Charty. Tereza se potom zajímala i o další osudy, prošla archivy a sepsala několik stránek námětu. Já jsem to jen předložila v České televizi, ale dobře jsem věděla, že nabízet dokumentární cyklus až v červnu je vlastně už pozdě, protože takové projekty je třeba předkládat se značným časovým předstihem. Nápad se ale šéfdramatugyni Darje Macákové líbil natolik, že se zařazení do výroby odehrálo prakticky ze dne na den. Prostě malý zázrak. Samozřejmě jsme musely přijmout určité limity co do počtu natáčecích dnů i výše rozpočtu. Už v námětu jsme ale nabízely cyklus svědectví deseti žen, nikoliv jejich dokumentární portréty, a tak jsme narychlo vytvořené podmínky mohly akceptovat. Právě u tohoto cyklu jsem si ale uvědomila, jakou výhodou je mít k dispozici ještě vlastní kameru. Většina dokumentaristů, jenom co já vím, už si ji opatřila. Já o tom začala teprve teď vážně uvažovat…

* Mohl svou roli sehrát i fakt, že tzv. ženské téma je teď velmi moderní a žádané?

Pokud ano, nebyl to náš úmysl. Spíše se přikláním k tomu, že jedním z důvodů bylo blížící se třicetileté výročí. O Chartě se psalo a píše relativně dost, ale téma jakoby z pozadí – manželek a žen ze společnosti chartistů – tu ještě nikdy nebylo diskutováno, natož že by o něm někdo točil. Ony se tomu také úspěšně bránily: Angelika Hanauerová, režisérka dvoudílného dokumentu o Chartě z roku 1996, mi potvrdila, že je před kameru nemohla dostat. Je fakt, že pro nás nebylo podstatné, zda jsou to ženy či ne, ale že se právě z tohoto úhlu o Chartu ještě žádný dokumentarista nezajímal.

* S jakou reakcí jste se setkaly při oslovování jednotlivých aktérek cyklu?

Nebýt kontaktu mé dcery s Alenou Kumprechtovou, sotva by se podařilo většinu z nich přesvědčit. Sama do poslední chvíle vzdorovala a před kameru se nakonec postavila opravdu jenom kvůli milované snaše. Podobně následovala Zina Freundová…, a tak se vytvořil jakýsi řetězec, který na sebe postupně nabaloval další. Osobní vazby byly v tomto případě nezbytné už proto, že jsme na dlouhé váhání neměly prostě čas.

* Zvolily jste relativně neznámá jména, proč?

Bály jsme se, že když cyklus natočíme převážně s osobnostmi, jejichž jména veřejnost dobře zná, diváci podlehnou mylnému dojmu, že všechno už dávno vědí a z toho důvodu cyklus na obrazovce prostě minou. To je jen psychologický moment, ale bohužel funguje. Je mi líto, že jsme nemohli natáčet i s dalšími ženami: Petruška Šustrová, Jiřina Šiklová…, já raději nebudu jmenovat. Statečných žen, které Chartu podepsaly, bylo téměř čtyři sta… Základním konceptem bylo vybrat jakýsi reprezentativní vzorek, aby se v cyklu sešly představitelky nejrůznějších názorových proudů, signatářky studentky, manželky i matky, ale také ženy, které z různých důvodů Chartu nepodepsaly, ale byly jí silně ovlivněny, nebo měly mezi disidenty důležité postavení..

* Což byl případ Kamily Bendové?

Určitě. Bendovi bydleli naproti soudní budově na Karlově náměstí a právě odsud je nepřetržitě sledovala kamera. Vím, že v jejich bytě nabírali sílu mnozí, které čekalo soudní jednání, a zároveň Bendovi fungovali jako první útočiště pro všechny, kteří od soudu odcházeli.

* Vytvořily jste svědectví doby. Souhlasíte s označením jednoho z recenzentů – Michala Procházky –, že jste natočily svědectví „mluvících hlav“?

„Mluvící hlavy“ – toto sousloví se těší zvláštní oblibě, ale s kolegyní Majkou Šandovou (režisérka 4. dílu cyklu o Anně Šabatové, pozn. J. Š. C.) jsme si zrovna nedávno říkaly, zda uživatelé vůbec vědí, odkud se vzalo. Majka vzpomínala na šedesátá léta a film-anketu, já na pozdější nestravitelné a nekonečné plky samozvaně volených představitelů světlých pozítřků (na ty zítřky snad už sami nevěřili…). Pokud má ale člověk co sdělit až tak, že jeho výpověď je „strhujícím monologem“, potom má přece pro diváka mimořádný význam i jeho mimika, výraz očí… Nerušený kontakt dává v tu chvíli jeho výpovědi větší váhu. Ale nechci, aby to znělo jako výmluva: rozumím, co měl Michal Procházka na mysli, že by měl mít tvůrce dost času, aby k tématu našel co nejvíce autentických míst a artefaktů, i dost invence na to, aby s nimi pak uměl pracovat – a k tomu říkám ano, ano, samozřejmě. Pokud ale ten určitý dům ještě stojí, kamna dávno někdo nerozebral, dokumenty záměrně někdo nezlikvidoval a fotografie neodnesla povodeň. Například. A taky pokud se ve světě nedějí věci, které vedou k instalaci bezpečnostních rámů a k přijetí takových opatření, že do přízemí budovy bývalého ÚV KSČ, dnes ministerstva, vás s kamerou nepustí, nejvýš k vchodovým dveřím zvenku. Před těmi dveřmi se musela při natáčení zastavit i Zdena Tominová se svou vzpomínkou na den, kdy sem osobně soudruhům přinesla písemný protest proti zadržení členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Takovou odvahu dnes mohou docenit jen pamětníci, kteří ještě úplně nezapomněli, jak opatrně se rekognoskoval terén v kanceláři, než se začalo s vyprávěním vtipů o Husákovi, Říjnové revoluci a sedmi divech socialismu…

* Přestože ohlasy na uvedení úvodních dílů byly vesměs pozitivní, vytýkalo se vám právě to, že jste málo konfrontovaly aktérky příběhu s reálným prostředím.

Nemáme proč si stěžovat na nedostatek času, protože s podmínkami jsme byly předem seznámené. A ani ty výše uvedené objektivní příčiny nejsou to nejdůležitější, co výsledek ovlivňuje. Zcela pochopitelně se diskutuje o tom, co mohl, neumí, zapomněl nebo pominul tvůrce. Jasně, nechť nese za své dílo plnou odpovědnost, i kvůli tomu je plným jménem na titulcích. Leč on ji nese nejen ve vztahu k výslednému tvaru, ale i ve vztahu k zobrazované osobnosti, která přece neztratila práva na své soukromí jenom proto, že dala k natáčení souhlas. Má plné právo být tvůrcem zcela akceptována. Zdena Tominová (závěrečný díl, pozn. J. Š. C.) žije čtvrt století v Londýně a po příletu do Prahy jsme složitě řešily, kde natočit její výpověď. Zprvu zcela vyloučila malý byt, kde žije její syn Marek, odmítla byť i jen návštěvu bytu, kde původně s rodinou žila… To všechno je třeba plně akceptovat, a tak jsme probíraly všechno možné. Není vůbec lehké sednout si před kameru a mluvit o tom, na co se nerado byť i jen vzpomíná, a tak je třeba vytvořit určité klima, aby se člověk před kamerou cítil naprosto svobodně. Výpověď Zdeny natočená mezi lidmi v předzahrádce jedné kavárny nedopadla vůbec dobře a obě jsme to cítily. Stromovka. Park jejího dětství a mládí…, sama to navrhla. Sedly jsme si na lavičku a napětí zmizelo, vyprávěla naprosto uvolněně, byla „doma“. S lidmi před kamerou nelze zacházet jako s hadrovými panáky, posouvat je tam, kde se vám to právě nejvíc hodí. Drahuška Šinoglová (druhý díl cyklu, pozn. J. Š. C.) si zase nepřála, abychom se jakkoli otíraly o ty, kteří jí nějak ublížili. A že jich bylo! A tak jsme se při obědě jen dívaly na policistu u vedlejšího stolu, který se před lety zúčastňoval domovních prohlídek, a jen očima jsem sledovala penzistu, jak se od nás poklidně vzdaloval s igelitkou v ruce, „…ten nám tenkrát zabavoval cestovní pasy,“ říká Drahuška Šinoglová. A my nehnutě stojíme s vypnutou kamerou a zříkáme se možná hvězdné minuty filmu, protože ona mezi těmi lidmi žije a má právo rozhodnout, jak chce, aby se vzájemné vztahy vyvíjely. A jak se rozhodla, je obsaženo i v závěru její výpovědi.

* Zaujalo mne, že žádná z oslovených žen neměla potřebu veřejně ukázat na osoby, které, jak se později ukázalo, s StB přímo spolupracovaly a jistě jim tak způsobily hodně útrap.

To se v jednom případě odehrálo i před kamerou: Alena Kumprechtová listovala kopiemi dokumentů, a tak si poprvé přečetla i jméno svého „informátora“. Byl to tenkrát mladý člověk, vyloučený student, dveře prý měl vždycky otevřené – když potřeboval přespat, najíst. A teď Alena najde v estébáckém archivu jeho rukou nakreslený plánek bytu i s přesným označením místa, kde spal malý Jakub. Zůstala v té chvíli navenek klidná, ale možná to bylo jen díky letitému tréninku z výslechů, kde prý měla možnost neustále zdokonalovat kamenný výraz hráče pokeru. Jméno informátora nevyslovila a dokumenty po chvilce odsunula s tím, že už to nechce ani vidět. Možná by se ho prý jen zeptala PROČ? Zdena Tominová říkala, že to měli perfektně zmapované, hrabali se i v těch nejintimnějších věcech, které potom v přesně načasované chvíli na člověka vytáhli. Oni vůbec nebyli tak hloupí, jak se vyprávělo a chtělo věřit. Možná pro tohle všechno se ty ženy zdráhají ukázat prstem.

* Ivan Jirous nedávno prohlásil, že si není jist, zda má smysl lidem vyprávět, co všechno oni prožili, že stejně nevědí, o čem je řeč. Souhlasíte s ním?

Když nic jiného, zachytily jsme svědectví pozoruhodných a statečných žen v mezní situaci. Smysl to určitě má. Mrzí mě jen, že mnoho zajímavých sdělení nebo dokumentů se vynořilo až po skončení natáčení. Ale to se vlastně stává často. Třeba nedávno mi Libuše Šilhánová vyprávěla o jedné policejní prohlídce, kdy příslušníci StB vykopli dveře a rozházeli celý byt. Snad to byla Anna Šabatová, kdo těsně předtím stačil vyběhnout a dal avízo, a tak prý během čtvrt hodiny telefonoval z Vídně Ivan Medek, ze Švédska profesor Janouch a Jiří Pelikán z Říma, co že se to na Žižkově děje, a jestli něco nepotřebují, jestli jsou v pořádku. A v té souvislosti také musím splatit jeden dluh, protože to se mi do filmu už nevešlo, ačkoliv jsem to původně slíbila. Chci zmínit jméno už nežijící Anny Marvanové, která měla odvahu být mluvčí Charty 77 dokonce dvakrát za sebou. Vynikala v rafinovanosti, jak přelstít estébáky. Například jednou úspěšně schovala tajné materiály Charty pod namočené prádlo ve vaně. Zabalila je tak důkladně, že se jich voda ani netkla. Nikoho z estébáků tenkrát nenapadlo, že právě pod těmi mokrými pyžamy je to, co tak usilovně hledají. Podobně je jindy přelstili i manželé Roubalovi, když schovávali těhotnou Drahomíru Šinoglovou přes šest hodin v akumulačních kamnech. Přestože jeden z estébáků na nich při domovní prohlídce seděl a na vrchní desku si dokonce poklepával prsty, nenašli ji.

* Jaký je váš názor na snahy některých senátorů, aby byla komunistická strana zakázaná?

Mluvila jsem o tom s Jaromírem Štětinou kdysi na Kavčích horách a při jednom natáčení dokonce i s Martinem Mejstříkem. Já jsem přesvědčena, že v tomto případě nedohlížejí konců. Když si KSČM změní název, opticky ze sebe sejme stigma minulosti. Obrana komunistické identity udělá z funkcionářů této strany v očích mnoha lidí téměř bojovníky za demokracii a strana sama po přejmenování snadněji získá nové voliče a pravděpodobně i rozšíří svůj koaliční potenciál. Osobně si myslím, že vedení KSČM si nic nepřeje víc, než v boji za zachování názvu galantně podlehnout. Sami to udělat nemohou, to by jim starší soudruzi nikdy neodpustili.

* Může ojedinělý cyklus, jakým bezesporu Ženy Charty 77 je, něco změnit v názoru veřejnosti na disidenty?

Jestli má někdo s disidenty problém, je to jeho věc. V jedné recenzi uveřejněné krátce po novinářské projekci v kině Mat bylo napsáno něco v tom smyslu, že náš cyklus snímá jistou zaprášenost ze slova disident. Jestli je tomu tak, stálo určitě zato ta svědectví zaznamenat. Dnes si ani neuvědomujeme, v jakém postavení disidenti žili. Když jsem se ptala Kamily Bendové, zda věřili, že režim skončí, odpověděla mi, že ne. Vůbec neměli jistotu, že se dožijí svobodných poměrů. Byli to lidé, kteří se rozhodli žít v pravdě bez ohledu na to, jaké to pro ně může mít následky. A ač byli v jasné menšině, prapor nepoddajnosti nesli dál.

* Co pro vás bylo nejsilnějším zážitkem?

Alena, matka mého zetě, doma řadu měsíců ukrývala celostátně hledaného disidenta. Jeho tvář byla velmi často k vidění v relaci Federální kriminální ústředna pátrá. Jakub byl tenkrát asi desetiletý klučina, který samozřejmě o všem věděl, ale nikdy se neprořekl. V takovém věku kdyby se jen jedinkrát před kluky pochlubil, byl by určitě za hvězdu. Často se stávalo, že Alenu odvezli na výslech a Jakub zůstal doma sám. Třeba vygruntoval celý byt, aby mámě udělal radost, až ji konečně pustí z výslechu. A tak v mém dávno už dospělém zeti bude mít tenhle desetiletý kluk vždycky můj velký respekt. Když jsem se ptala své dcery, jestli jí manžel před natáčením nějak pomáhal, napsala mi v nočním mailu: „Pomohl mi a možná o tom ani neví, protože se mnou konečně začal o svém dětství v disentu otevřeně mluvit, čemuž se programově do té doby vyhýbal. Tu dobu vnímal jako vzácné, ale zároveň i bolestivé období. A paradoxně nejhůře se cítil po revoluci, kdy se postupně rozplynul ochranný obal výjimečných lidí ve výjimečné době. Děti Charty přeci jen vyrůstaly chráněny komunitou výjimečných lidí s jasnými životními postoji.“

* Uvažovaly jste o tom, že by měl cyklus pokračování, a domníváte se, že by o to Česká televize měla ještě zájem ?

Šéfdramaturgyně Darja Macáková, inspirována některými díly cyklu, navrhla, abychom podobným způsobem zpracovaly výpovědi dětí chartistů. To by bylo určitě také velice cenné a zajímavé svědectví. Já ale vím, že tyto výpovědi už dlouho zaznamenává Marek Tomin. Netuším, jestli to chce koncipovat jako cyklus nebo samostatný dokument, ale ten nápad už tu prostě byl.

* Myslíte si, že patnáctiminutový formát pro každou osobnost je dostatečný?

Je i není. Naším cílem bylo oslovit co nejširší publikum, což se podle prvních ukazatelů sledovanosti snad i povedlo. Širší záběr vyhledávají především nějak už zainteresovaní diváci, a to je pochopitelně méně početná divácká obec. Prostě jsme si přály, aby ta svědectví sledovalo co nejvíc lidí.

Foto popis| „Když nic jiného, zachytily jsme svědectví pozoruhodných a statečných žen v mezní situaci,“ říká Alena Hynková (na snímku vpravo s dcerou Terezou Svěrákovou).
Foto autor| Foto Jakub Svěrák