Zbytečná komise šířící nenávist

Jak jsme se v minulých dnech z médií dozvěděli, Štětinova antikomunistická senátní komise, čítající devět členů, z nichž část na její jednání »pro zaneprázdněnost« nechodí, se za pomoci Langerova ministerstva vnitra pokouší shromažďovat »důkazy« o neústavnosti současné KSČM. Prý, podle samotného Štětiny, jde nyní hlavně o »sbírání výroků představitelů a členů KSČM«. ¨

Už dnes údajně »má desítky důkazů, které přímo vyzývají k násilí«. Musím přiznat, že by mě velmi ony výroky zajímaly. Pan Štětina se však žádnými, dokonce ani na svých webových stránkách, nepochlubil. Je jistě možné, že mohl zaznamenat nějaký »výrok« vytržený ze souvislosti, ale s tím, že by našel byť jediný dokument, který by svědčil o neústavních krocích a prohlášeních současné KSČM, počítat nemůže. Chápu ovšem pana Štětinu. Blíží se konec jeho funkčního období a zřejmě nemůže počítat s tím, že by byl znovu zvolen, a plat senátora je jen 61 400 korun a být předsedou senátní komise znamená dostávat na ruku o dvacet pět tisíc víc, což je více než průměrný plat i slušně placeného občana naší vlasti. Komise tedy pro potřeby pana Štětiny musela vzniknout.

Myslím však, když už byla schválena, že by se měla zabývat celým spektrem povážlivých jevů, které se vyskytují na naší společensko-politické scéně. Jak známo, výrok o zločinnosti všech členů KSČM pana poslance, dnes ministra Kalouska, dokonce před televizními kamerami, byl policií po mnoha týdnech odložen, stejně jako urážky paní Báry Hrzánové, vyřčené taktéž za přítomnosti televize dokonce vNárodním divadle a nejinak tomu bylo i v jiných případech. Trestní oznámení, jež jsem podal já a další občané na uvedené osoby, byla odložena a dokonce ani odpovědi na interpelace, které jsem směřoval na příslušné ministry, a dokonce i na tehdejšího předsedu vlády, se vyhnuly podstatě věci a nepřičinily se, aby se dostalo těm, kteří byli uráženi, plného zadostiučinění. Se stanovisky těchto příslušných orgánů a osob jsem seznámil vloni i čtenáře Haló novin. Šlo o důkaz pohrdání Ústavou, protože byla urážena část našich občanů, byla šířena nenávist k jedné skupině obyvatelstva, což odporuje i Listině základních práv a svobod, jež je součástí naší Ústavy. Senátoři Štětina a Mejstřík, pokud by skutečně chtěli šetřit nedemokratické praktiky v naší zemi, měli by se zaměřit ve svém zkoumání i na podobné přístupy.

Součástí naší tzv. politické kultury je nejen neustálá denunciace části našeho obyvatelstva v režimních sdělovacích prostředcích, a to dokonce v těch veřejnoprávních, ale i snahy kriminalizovat myšlenky. Zvláště před minulými parlamentními volbami tak postupovaly všechny pravicové strany a jejich lživá obvinění, zkreslování programu KSČM i napadání jejích představitelů včetně hrozeb z toho, co by společnost čekalo, kdyby komunisté získali určitý politický vliv, se staly základem jejich předvolební propagandy. Že po volbách nebylo politické strany, která by s KSČM o situaci v zemi nejednala a nepřijímala i její návrhy, není třeba zdůrazňovat. Snad i proto nejmilitantnější jednotlivci, mezi něž patří i oba senátoři, pocítili potřebu založit svou antikomunistickou komisi. Bylo totiž třeba v zájmu těch nejpravicovějších sil zabraňovat podobným jednáním a možnosti, aby události v naší zemi mohli ovlivňovat i ti, na něž antisociální opatření pravice nejvíce bude doléhat a jež z převážné části zastupuje KSČM.

Komise pana Štětiny nemá naději na úspěch. Jen otravuje ovzduší a ukazuje, že s demokracií to u nás stále není plně v pořádku. I proto část do ní zvolených senátorů, jak jsme se tedy před několika dny dozvěděli ze sdělovacích prostředků, do ní ani nedochází.