Zbavme se nádorového komunistického bujení

Polemika s vykřičníky a otazníky Ivana Krause

(Ad.: LN 2005-02-21 Zrušme komunisty!?)

Mám za to, že v mnohém lze s Ivanem Krausem souhlasit, zejména v tom, že demokratické strany v demokratické společnosti mají být pro voliče přitažlivější a důvěryhodnější, než strany, kterým ještě patnáct let po listopadu 89 kape krev z praporů, kterými bez uzardění veřejně mávají.

Není-li tomu tak, je jistě část viny na obou stranách – na politických stranách demokratických, ale i na straně (a jejích voličích), která pod názvem komunistická již v minulosti dostatečně ukázala, že pro uchopení a udržení moci je jí každý prostředek dobrý – včetně kroucení krkem, třídní genocidy a zničení demokracie.

Autorům a signatářům petice www.zrusmekomunisty.cz nejde o omezení politické soutěže, ale pouze o legitimní obranu demokracie – nastavení pravidel hry. Vystoupení ze schizofrenické hry na paralelní existenci zákona o protiprávnosti komunistického zločinného režimu a vedle toho toleranci stalinistické komunistické strany, která právě na název „komunistická“ přitahuje devianty a protestní voliče. Je tragické, jestliže tito naši spoluobčané – voliči komunistické strany – zapomněli na miliony obětí komunistické persekuce (pokud se na ní sami nepodíleli) a zneužívají toho, že co není zákonem zakázáno, je dovoleno. Vedle zákona v normálních podmínkách funguje ještě obyčejná slušnost, která lidem říká, co se má dělat a co je neslušné. Tolerantní přístup k pohrobkům rudé totality v polistopadové České republice se ukázal jako nefunkční. Ivan Kraus neuvádí, proč by mělo být pozdě na zákaz komunistických symbolů a názvů? Dokud ještě demokracie dýchá, nikdy není pozdě zbaví-li se nádorového bujení může ještě přežít.

Věřím, že Ivan Kraus nezapomněl, proč se právě před tímto zlem komunistické totality kdysi uchýlil na dlouhá léta do exilu.

Jestliže se postupně podařilo po listopadu 89 vykázat mimo zákon a policejně a soudně stíhat propagaci nacistických symbolů a názvů, je zřejmým nedostatkem dnešní legislativy a zejména policejní a justiční praxe (např. soud s Davidem Pěchou aj.), že na název „komunistická“ a na komunistické symboly bere Česká republika jiný metr.

Je snad komunismus méně nebezpečný než nacismus? Statistiky obětí jeho politické praxe hovoří zcela zjevně o opaku a Ivan Kraus je musí znát.

Myslím, že není zcela fér, poukazuje-li autor textu na údajně jen emocionální motivaci senátora Štětiny k vyvolání petice a předložení návrhu novely trestního zákona senátora Mejstříka o nepřípustnosti komunistických názvů a symbolů. I právo na emoce je legitimním právem občanů, zejména těch, kteří trpěli a umírali pod zvůlí komunistů. A případně těch, kteří mají strach z komunistické totality ještě dnes. Chtěl-li Ivan Kraus svým textem racionálně „logicky“ přehlédnout toto právo na emoce i u bývalých politických vězňů komunistického režimu, NESOUHLASÍM! Lépe než takto postmoderně zlehčovat evidentní neslušnost dnešních i bývalých komunistů a StBáků (dodnes bohatě státem odměňovaných) vůči bývalým politickým vězňům, kteří často živoří v sociálním ponížení, udělejme první krok – www.zrusmekomunisty.cz !

Nebojme se levých bloků a stran práce, vytvoří se tak prostor pro věcnou politiku.

Jak by se Ivan Kraus díval na případných 5,7 % voličů Nacistické strany Čech a Moravy? Vyzýval by rovněž k toleranci se zdůvodněním, že je údajně pozdě?

Martin Vadas, režisér a učitel VOŠP