Zázraky se dějí z víry a lásky

ZKRAJE TÝDNE JAROMÍRA ŠTĚTINY

Dědeček Ovanes se mi zjevil jedno nedělní prosincové ráno v roce 1988 ve zničeném arménském městě Gjumri. Stál jsem uprostřed trosek, z hromad betonu a cihel stoupala pára z někdejších ložnic, kuchyní a obýváků. Poprvé v životě jsem uviděl kataklyzma, které během vteřiny zabilo desetitisíce lidí. Nevěděl jsem, jak se s tím vyrovnat. Bylo ticho, protože z města odletěli ptáci a lidé, kteří zemětřesení přežili, neměli sílu mluvit. Bloudili městem a hledali své mrtvé. Věděl jsem, že se budu muset někdy v nejbližší budoucnosti s přívalem hrůzy vypořádat, abych mohl žít bez šrámu na duši. Zavřel jsem oči a spatřil jsem ho. Byl ode mne daleko, přesto jsem však dokázal zaznamenat bílou bradu a hnědý arménský kaftan přehozený přes ramena. I jeho hlas jsem slyšel zřetelně. „Napiš to všechno,“ řekl kouzelný dědeček. „Nepiš ale o tom zlém. Napiš o zázracích a o tom, že se berou z víry a lásky.“
Otevřel jsem oči a dědeček zmizel. Odejel jsem do Jerevanu a do Prahy. Během několika dní jsem napsal povídku. Stačilo vždycky na chvíli zavřít oči a poradit se se starým pánem. Tak jsem vymyslel herce Artašese a herečku Lydii. Museli být krásní a mladí a planoucí. Hlas Lydie se musel podobat hlasu něžných vodopádů, znějících na prknech zničeného gjumrijského divadla: „Žádný strach, královno. Nebojte se, krev už dávno vsákla do země. Na místě, kde byla prolita, se už dnes nalévají vinné hrozny.“ Museli být prodchnuti láskou, která dovoluje i sebeobětování. Chtěl jsem napsat o tom, že láska může být silnější než zmar.
Poslední řádky povídky jsem tenkrát psal s oním dobře známým spisovatelským pocitem panovačnosti, který autory čas od času přepadá. Do poslední věty jsem měl nad svými postavami moc. Mohl jsem je nechat zemřít nebo přežít, mluvili mými ústy, vyslovovali to, co se odehrávalo v mé hlavě, jednali, jak jsem si já, pyšný autor, zamanul. Mohl jsem nechat Artašese zasypaného ve sklepě zříceného paneláku, mohl jsem si dovolit obdařit jeho ženu Lydii silou víry, která nakonec překoná zmar.
Povídku jsem nazval Století zázraků a vyšla ve stejnojmenné povídkové sbírce. Držel jsem knížku vonící tiskárnou v ruce a po letech si povídku znovu přečetl. Propadal jsem se při tom do podivného zmatku, protože jsem si uvědomil, že se mi postavy mého příběhu vymkly z rukou, že už mne neposlouchají, že se proti mně vlastně vzbouřily. Už jsem nad nimi neměl žádnou moc. Žily si vlastním životem. Už mne nepotřebovaly. Beze mne vystupovaly v představivosti čtenářů, žily mimo prostor a mimo čas. Nestárly, protože jim to nemohl žádný hrdopyšný autor přikázat. A nejen to – s odstupem dalších několika let mi ukázaly, že jsou schopny zázraku inkarnace: Začátkem května byla v pražském divadle Viola premiéra dramatizace Století zázraků, kterou v režii Lucie Bělohradské připravili dva mladí herci: Magdaléna Borová a Miloslav Kšnig. Se zatajeným dechem jsem sledoval, jak se vlády nad postavami, které jsem vymyslel, ujímá někdo jiný, jak Magdaléna obdařuje svoji (moji) Lydii oduševnělou krásou, jak ji nechává plakat jiným pláčem, než jsem ji nechal plakat já, jak se postupně v Lydii převtěluje. Artašes měl najednou mládí Miloslava a pramálo mu záleželo na tom, jak jsem si jeho gesta představoval já.
U kulatých stolků Violy jsem si uvědomil velkou sílu divadla. Každou reprízou budou Lydie s Artašesem zrát, jejich vnitřní život, city a myšlenky budou splývat s životem, city a myšlenkami jejich herců. A až přijde jednou derniéra, nikdo z diváků už nerozpozná, kdo postavy zrodil a z kterého konce světa pocházejí.

Foto popis|