Zákaz propagace komunismu a nacismu

Vystoupení senátora Jaromíra Štětiny během dnešního projednávání novely trestního zákona o zákazu propagace komunismu a nacismu a jejich symbolů

Dobrý den, dámy a pánové. Já bych ještě znovu rád přišel se svou troškou do mlýna už ve tříleté diskusi, kterou tady vedeme o zákonu, který se týká zákazu propagace nacismu a komunismu. Na úvod bych si dovolil vám přečíst jeden z mnoha, skutečně mnoha dopisů, které dostávám. Poslouchejte dobře.

„To, co děláte, nemá logiku. Jako komunista s vámi nesouhlasím a musím konstatovat, že vy a podobní jste skutečným břemenem České republiky. Je mi 30 roků. Myslím, že se ještě vašich konců vy pademokrati dočkám, s těmi vrahy Mašíny jste jednička v tuposti, vy demokraté. Budete překonáni a každý z vás osobně se bude zodpovídat lidu ze svých zločinů. Já srp a kladivo nosím. A co vy nosíte? Pohrdání lidmi a slámu v hlavě a blbosti do Senátu, klubu, kde většina jsou „senylní dědci“ (napsáno s tvrdým „y“) na důchodu ještě parazitující na naši zemi. Ale nebojte, jednou přijde čas lidu a on se ozve s pěstí kamennou.“ Podepsán Mikyska Luboš.

Dopis Mikysky Luboše, 30letého komunisty je zakončen upozorněním, že se lid ozve pěstí kamennou. Přemýšlejme, co tím chtěl pan Mikyska říci. Já nabízím několik variant. Tu superliberální, která bude tvrdit, že autor dopisu vyjadřoval jen své vnitřní přesvědčení a použil příměr kamenné pěsti jako symbol odhodlání, jež svou nezvratitelností připomíná žulu. Jelikož tím vyjadřuje svoje svobodné mínění, které je zaručeno Listinou základních práv a svobod, je záhodno mu pogratulovat ke schopnosti stát za svým názorem.

Pan Mikyska je vlastně rodilým demokratem, který vyjadřuje mínění velké části české populace. Ve výtvarném provedení může tato varianta připomínat sochu mladého komunisty stojící směle a neporazitelně s pěstí zvednutou nad hlavou.

Další varianta může připustit dopad kamenné pěsti za účelem vytvoření zvukového efektu. Lid udeří pěstí do stolu a bude to úder vyjadřující upozornění nespokojených. Žádná agrese, vážení kolegové. Pouze kategoričnost úsudku.

A konečně tu máme variantu třetí. Zmínka o kamenné pěsti je hrubou výhružkou násilí. Přijde čas lidu a naše kamenná pěst dopadne na hlavu buržoustům, bohatcům, senylním senátorům, (napsáno s tvrdým „y“). Nic jiného si nezaslouží, leč revoluční násilí.

Pokusme se široké spektrum přístupu ke komunismu, které můžeme zaujmout k jednomu soliternímu bolševikovi, uplatnit na celou Komunistickou stranu Čech a Moravy. Stačí běžně nalistovat stranické dokumenty KSČM včetně těch z posledního VI. sjezdu. Základním pilířem činnosti je zde bez skrupulí uváděn Karel Marx a Vladimír Iljič Lenin.

Při nedávné prezidentské volbě jsme všichni viděli na vlastní oči, kterak KSČM prostřednictvím a vedoucím vlivem svého rigidního křídla vydírala kandidáty, vládní koalici, prezidenta státu i obě komory Parlamentu. Všichni jsme se ptali, jak je 18 let po listopadu možné, že usilují o ekonomickou a politickou moc, falšují historii, derou se na výsluní mediální scény a otevřeně žádají ostatní politické strany o jakési pakty neútočení a slušné zacházení.

Nemluvě o tom, že je to právě KSČM, která hraje roli světového frontmana v úsilí o vytvoření mezinárodních komunistických struktur opřených o bolševický sentiment nad někdejší Komunistickou internacionálou.

Začátkem 90. let obdrželi komunisté time out, oddechový čas, aby se reformovali, tak jak se tomu stalo v řadě jiných zemí bývalého sovětského impéria. Neudělali to. V jejich řadách zvítězili dogmatičtí dinosauři s tvrdě popírající občasné reformní snahy uvnitř strany. Výsledkem je existence poslední stalinské partaje v Evropě, nota bene evropské komunistické strany nejsilnější. Strany, která představuje reálnou politickou sílu, což nám s gustem v posledních měsících předváděla.

Vedení KSČM se opevnilo ve svých pozicích a použilo nedávnou prezidentskou volbu jako generálku na VII. sjezd KSČM, který se bude konat letos v květnu. Vede mocenský boj nejen proti politickým protivníkům, ale i proti snahám vnitřní opozice odstavit fundamentalistické vedení kritikou neudržitelných stalinských a marx-leninských tezí.

KSČM je reálná politická síla, skoro bych řekl je to sakra reálná politická síla. Nikoliv však strana standardní. Byl to právě jeden z prezidentských kandidátů Švejnar, který mnohokrát ve svých čtyřech postulátech podrobil KSČM kritice u jiných českých politiků nevídané: KSČM se neodřekla své předchůdkyně KSČ, KSČM zpochybňuje právo na soukromé vlastnictví, KSČM oslabuje obranyschopnost země požadavkem, aby Česká republika vystoupila z NATO, a zejména neodmítla násilí jako prostředek k dosažení svých cílů. Jan Švejnar velmi dobře ví a věděl, že naše Ústava o násilí hovoří. Článek 5 Hlavy první Ústavy říká, že součástí našeho politického systému mohou být jen ty strany a hnutí, které odmítají, zdůrazňuji přesné znění onoho slovesa, které odmítají násilí jako prostředek k dosažení svých cílů. Komunistická strana Čech a Moravy násilí neodmítá, ve stranických dokumentech, včetně těch ze VI. sjezdu KSČM, považuje za hlavní pilíř své činnosti návodné teze k násilí, vyjádřené klasiky marxismu-leninismu. KSČM porušuje Ústavu České republiky. Je to právě profesor Švejnar, který na rozdíl od svého protikandidáta Václava Klause nepovažuje KSČM za standardní stranu. Splnění jeho postulátů totiž de facto znamená konec komunistické strany.

Skutečnost, že strana, která si činí nárok být součástí parlamentního systému, porušuje hlavní zákon země, představuje právní schizofrenii, která vytváří mnoho kritických situací posledních let. Zákon o politických stranách jasně formuluje, jak postupovat, jestliže je politická strana v podezření z porušení Ústavy. Nejvyšší správní soud je povinen takové podezření posoudit a shledá-li porušení zákona, příslušnou stranu rozpouští. Může to udělat podle zákona o politických stranách na základě podání vlády či prezidenta státu. Naše dospívající demokracie už má dostatek právních prostředků jak se proti nástupu komunismu bránit. K dispozici má dvě cesty. O první už jsem mluvil: Je to rozpuštění protiústavní strany na základě stávajících, již existujících zákonů. Druhou cestou je inovace zákonů, které vznikly v době, kdy prakticky nikdo nepředpokládal nástup komunistů a snahy o jejich reinkarnaci. Je to cesta, kterou nabízí ve svém návrhu novely trestního zákona právě kolega Mejstřík. Učinit propagaci komunismu a nacismu trestnou. Zdůrazňuji, že návrh hovoří o zákazu propagace násilné ideologie, nikoliv o zákazu ideologie samotné, jak se snaží odpůrci novely tvrdit.

Využití obou právních cest společně by mohlo pomoci nejen k dalším dekomunizačních krokům naší společnosti, ale i k realistickému řešení fungování politické strany co do počtu členů největší, strany, která má přes půl milionů voličů a deset procent zástupců v Parlamentu. Námitka, že lze rozpustit stranu, ale těžce se rozpouští stovky tisíc voličů, je zcela relevantní.

Možnost rozštěpu KSČM, která je zřejmá ze všech dokumentů tzv. Teoreticko-analytického pracoviště ÚV KSČM zřízeného k přípravě VII. sjezdu, je čím dál tím zřejmější. Naznačuje, že by právní řešení existence hypertrofovaného komunistického reliktu mohlo pod neustálým a cíleným tlakem proběhnout podle určitého schématu: Reformní síly v KSČM, které cítí neudržitelnost dogmatické platformy, se odštěpí, přeregistrují, odhodí násilnou protiústavní platformu marxismu-leninismu a stanou se standardní dělnickou politickou stranou, tak jak je známe z reformovaných stran v jiných zemích bývalého sovětského impéria. Reformace však nemůže znamenat pouhé přejmenování ��“ důležitá je fáze nové registrace, kdy musí demokratický stát zabezpečit, aby se takové politické uskupení zřeklo jakéhokoliv násilí včetně marxismu-leninismu. Druhá, dinosauří část strany, která bude dále adorovat násilí, pak bude podle zákona snáze rozpustitelná, než kolos, který jsme si nechali na naší politické scéně vyrůst.

K tomu, aby takový politický proces rozštěpení mohl proběhnout, je však třeba soustavného politického tlaku. Komunisté se nikdy sami nereformují. Nikdy se nezbaví dobrovolně teze mladého komunisty Luboše Mikysky o úderu pěstí kamennou, která je stále celostranickým záměrem. K tomu je třeba v zájmu obrany demokracie ústavními prostředky je donutit. Novela trestního zákona dnes představovaná kolegou senátorem Mejstříkem je jedním z kroků takového tlaku.

Reanimace komunismu, a to nejen v České republice, je faktem, před kterým nelze zavírat oči právě tak, nelze bagatelizovat nástup nejrůznějších forem neonacismu. Proti tomu je více než potřebné sjednocení všech demokratických a protiextrémistických sil v české společnosti.

Dnes není čas na upřednostňování a vyzdvihování svých vlastních zásluh v někdejším boji proti totalitě. Není čas ani na vzájemné připomínání chyb a obviňování z té či oné míry benevolence ke komunistům. Je zapotřebí, aby stáli na jedné lodi všichni, komu záleží na definitivním vyrovnání se s komunistickou minulostí: Ať už jsou to krajanské spolky, a organizace sdružující bývalé politické vězně a politicky pronásledované, včetně pamětníků K231, česká liberální a konzervativní inteligence, demokratičtí politici všech nekomunistických politických stran, včetně těch sociálních demokratů, kterým ještě neunikl základní rozdíl mezi socialistou a komunistou. Představitelé občanských petic, právě tak jako ti, kteří se podíleli před 40 lety na vzniku Pražského jara a bojovali s bolševismem a sovětismem. I dnes žijící chartisté i představitelé někdejšího Občanského fóra a Klub angažovaných nestraníků, který letos slaví 40leté výročí svého vzniku.

Ministerský předseda České republiky vyjádřil své stanovisko k třetímu odboji velmi jasně oceněním bratří Mašínů a pana Paumera premiérskou medailí. To, že premiér cítí i potřebu právního řešení existence extrémní politické strany, jak se vyjádřil ve Washingtonu, je odvážný krok, který by mohl vést ke sjednocení všech politických sil odmítajících totalitu a je třeba za to Mirkovi Topolánkovi vyjádřit obdiv.

Myslím, že by to měl být právě Senát, který je skutečnou pojistkou demokracie, který by měl premiérovu snahu o skutečnou dekomunizaci země podpořit. Prosím, dámy a pánové, pomožte podporou předkládané novely zákona vystupňovat tlak na extrémní politické síly. Pro demokracii není nebezpečný nějaký Mikyska Luboš, třicetiletý komunista se svou pěstí kamennou, ani puberťáci pochodující Plzní před synagogou. Nebezpečí představují političtí šíbři zneužívající temné kouty lidských duší. Patří sem i bezprecedentní a plánovité zneužívání přirozeného lidského pacifismu českými komunisty ve věci americké radarové stanice. Bohužel do hry, která se pohybuje na hranici přímého ohrožení národních zájmů, se zapojuje spolu s komunisty i paroubkovské vedení sociální demokracie a stahuje ČSSD k ponižujícímu podlézání ruským imperiálním náladám. Ujišťuji vás, že se ruská generalita směje před cestou Jiřího Paroubka do Ruska, až se za břicho popadá nad tím, jak komunisté zdárně nabourávají spojenecké závazky našeho státu. I proto jen se musíme bránit proti reanimaci bolševiků.

Pro ty, kteří oponují právní restrikci extrémních stran poukazem na zachování svobody slova, bych připomněl jeden starý židovský vtip, který jsem nedávno před plzeňskou synagogou slyšel. Mojžíš sestupuje z hory Sinaj a přináší desky s božími přikázáními. „Tak jak, Mojžíši?“ ptají se Židé o překot. „Ukecal jsem to na deset,“ říká Mojžíš. To je ta slavná židovská anekdota.

Bylo to totiž chvílí před tím, než dolů k synagoze, sevřeni kordonem policie, přišli náckové. Několik stovek lidí s jarmulkami i bez nich se nakupilo před hlavním vchodem chrámu. Předávali si spisky plzeňských Židů, kteří tam či onde vyletěli komínem a monotónně četli dlouhý seznam jmen deportovaných, ponížených a zabitých, jakoby zaříkávali iracionální zlo, které se mělo každou chvilku objevit. Tak jsem četl svých 20 jmen. Vzápětí na to se stovka neonacistů, v klinči těžkooděnců, přišourala před synagogu. Kdyby se nad synagogou nevznášel stín hekatomb mrtvých, musel bych se smát. Nepřibyla démonická skvadra ctitelů holocaustu, ale hrstka kluků a holek, trochu uhrovitých, trochu rozpačitých a trochu vzdorovitých, v kožených a celtových bundách. Vydávala monotónní zvuk jakéhosi nacvičeného hesla, v němž jsem nakonec rozeznal hlavní požadavek demonstrace: „Svobodu slova!“. Člověk by jim dal korunu nebo utřel sopl u nosu: Frustrovaní mladíčci z dělnických učilišť osvícení silou pospolitosti, nadaní pýchou nad svou bílou kůží. Viděl jsem je na několika mezinárodních srazech, zavřené v hospodských sálech, ztřískané jak zákon káže, oslněné odvahou tlupy. Ondřej Cakl, mnoholetý bojovník s českými nácky, občas nějaký ten jejich text sebere. Jeden vám ocituji, je to text jedné nacistické písně produkovaný v uzavřených hospodářských sálech: Tváříte se jako řitní otvory, vaše budoucnost jsou pece a plynové komory. Tohle je poslední výzva, hej ty černý labile, buď si rychle sbalíš rance, nebo poznáš cyklon B. A svou prackou prasečí můžeš bratrům zamávat. Až je tím rýčem umlčím, půjdeš je někam zahrabat. Tolik ona píseň.

Svobodu slova! Říkali. Svobodu shromažďování! Svobodu myšlenek! Neberme mladým nacionalistům jejich názor. Mají na něj ve svobodné společnosti nárok. Dokud cyklon B nevypouštějí do cely s lidmi, nesmějí být omezováni. Neberte mladým komunistům jejich marxismus ��“ leninismus. Dokud marx-leninsky nevěší protivníky revoluce, ať se hlásí k Vítěznému únoru. Nechte je pochodovat před synagogami, nechte je 25. února demonstrovat na náměstí Jana Palacha za návrat komunismu. Ten Palach byl vlastně popleta, který neměl o demokracii ani páru. Jsme přece svobodná země.

A já mám návrh pro všechny kolegy zákonodárce: Ctěné liberální myšlenky, vůbec zrušme zákony. Copak si, pánové poslanci a senátoři, neuvědomujete zcestnost společenských smluv, které vaše legislativní roky představují! Sami víte, že jakýkoli zákon, který přijímáte, omezuje něčí svobodu. Přijmete-li zákon, že se bude jezdit vpravo, popíráte zájmy těch, kteří chtějí jezdit vlevo. Konec konců navrhuji, abychom zrušili desatero. Desatero, které je pravzorem neliberálnosti.

Vážení kolegové, nepodlehněte představám, že se komunisté a nacisté sami vzdají násilí jako hlavního pilíře své činnosti, že jej přestanou považovat za prostředek k dosažení svých cílů. Demokracie se musí bránit. Podpořte prosím novelu předkládaného zákona. Jen proto, že to bylo plénum Senátu, které ve svém 550. usnesení dne 2. listopadu doporučilo senátorkám a senátorům připravit návrh senátního návrhu novely trestního zákona ve vztahu k symbolům dvou totalit ��“ komunismu a nacismu. Tento návrh leží před vámi. Pomozte odstranit právní schizofrenii, kdy jedna ze stran prohlašující se za parlamentní porušuje Ústavu a extrémisti svobodně pochodují Českou republikou.

Na závěr, pane předsedající, bych si dovolil přednést návrh, abychom schválili novelu zákona tak, jak ji předkládají autoři této novely. Děkuji vám za pozornost.