Záchodové prkénko v ohrožení

Sednout si, nebo nesednout? Záchodovou otázku řeší lidé v restauracích, na benzinkách a jiných veřejných místech. V Evropě v poslední době otevírá diskuse, jak toto dilema vyřešit – zda vytvářet stále dokonalejší sedátka (třeba i s masážní funkcí ) nebo se naopak obrátit pro inspiraci k národům, které si sice nepohoví, ale zato minimalizují zdravotní rizika.

Ačkoliv nemá zdaleka nejlevnější pohonné hmoty, proslavila se čerpací stanice Shell v hornorakouském Ansfeldenu v celém Rakousku. Nájemce Matthias Reif totiž minulý týden otevřel jako první v zemi na své stanici vedle klasických „evropských“ toalet ještě takzvaný turecký záchod. Důvod? Zákazníci tureckého původu, kterých v okolí žije celá řada, z náboženských a hygienických důvodů odmítali používat klasické toalety, tedy takzvaně sedět na záchodovém prkénku.
„Místo aby seděli, stoupali si na prkénko, takže po několika lidech byla toaleta prakticky nepoužitelná,“ tvrdí Reif. Právě kvůli Turkům proto nechal vybudovat záchod, který vyhovuje nejen jim, ale i dalším desítkám milionů lidí na celém světě. Lidé sedí v podřepu, ničeho se nedotýkají a místo do záchodové mísy vykonávají svou potřebu do otvoru v podlaze. Zadní část těla si poté omyjí vodou ze speciální sprchové hadice.
„Musím uznat, že tenhle způsob chození na toaletu je nakonec mnohem hygieničtější než ten evropský,“ tvrdí Reif. Sotva takzvaný turecký záchod dobudoval, byl údajně překvapen zájmem o jeho používání nejen ze strany Turků, ale i „domorodých“ Rakušanů. „Nezaznamenal jsem žádné negativní ohlasy. Naopak. Každý, s kým mluvím, můj nápad chválí,“ říká podnikatel, kterému prý ubyla i část starostí s úklidem. Takzvanou tureckou toaletu totiž podle něj lidé znečišťují mnohem méně než sousední evropský klozet. O vybudování tureckého záchodu proto údajně uvažují i další čerpací stanice na rakouské dálnici A1.
V posteli je to pohodlnější Debata, která se v souvislosti s Reifovým nápadem rozvířila v některých rakouských novinách, poukázala na zvláštní „záchodový“ paradox evropské civilizace.
Pokračování na straně 20

Dokončení ze strany 19
Debata, která se v souvislosti s Reifovým nápadem rozvířila v některých rakouských novinách, poukázala na zvláštní „záchodový“ paradox evropské civilizace. Státy Evropské unie neustále zpřísňují své hygienické normy, aby v maximální míře omezily možnost přenosu infekcí a nákazy právě kvůli nedostatečné hygieně.
Obsluha restaurací musí používat bezdotykové vodovodní baterie, kuchyně zdobí snadno omyvatelné dlaždičky, maso se místo na dřevěných krájí na plastových podložkách. A když se zákazník v takové hygienicky dokonalé evropské restauraci nají, jde si sednout na záchodové prkénko, stvořené k tomu, aby se na něm za den vystřídalo třeba 200 lidí. A nikdo z hygieniků proti tomu nic nenamítá.
Už celá století se přitom lékaři a hygienici přou o to, jak dalece tento typ záchodů „může“ za přenos nemocí. Odborníci varují před kožními a pohlavními chorobami, žloutenkou, případně průjmovými onemocněními. Radomil Šolc v knize Kam i císař pán chodil pěšky popisuje rozhovor přednosty kožní kliniky Vítězslava Janovského s dámou, která tvrdila, že svou pohlavní nemoc musela získat právě na záchodě. „Proč ne,“ pravil prý přednosta, „na klozetu to jde také. Ale v posteli je to pohodlnější.“
Přes veškerá rizika ale Evropané už od středověku na rozdíl od muslimů trvají na tom, že na záchodě se má pohodlně sedět. Ať už se používaly přenosné nádoby, budky nebo moderní splachovací záchody, záchodové prkénko v různých podobách zůstalo dodnes. „Muslimové přitom využívají nášlapné toalety nejen kvůli náboženské a kulturní tradici, ale také z ryze praktických důvodů. Při poloze v podřepu se totiž tělesná schránka člověka vyprázdní nejlépe,“ říká senátor, dříve novinář a cestovatel Jaromír Štětina.
Přestože v mnoha východních státech představuje turecká toaleta skutečně jen díru v zemi, její moderní podoba už počítá s kachlíčky či sprchou, nahrazující bidet.

Sedat, nebo nesedat?

Neměla by si tedy Evropa alespoň v tomto ohledu vzít příklad z muslimských zemí? Nejen čeští hygienici o takové možnosti stále pochybují. „Jeden i druhý typ, pokud je na něm dbáno na čistotu a na opatření proti šíření přenosných onemocnění, vyhovuje svému účelu. Ostatní je záležitostí vžitých kulturních zvyklostí,“ říká hygienik Čestmír Smolař.
Paradoxní ale je, že většina návštěvníků evropských toalet si na prkénko nesedá, ale různými způsoby se snaží styku s ním vyhnout. Podkládají se toaletním papírem, „polostojí“ nad záchodovou mísou. „Ženy si podle mě dnes vůbec nesedají. A mužů, kteří se k tomu odváží, je také málo,“ říká dlouholetá „toaletářka“ v jedné z velkých jihočeských restaurací.
Potřebujeme ale tedy vlastně naše tradiční prkénko, když ho mimo domov prakticky vůbec nepoužíváme? Podle některých historiků je ve střední a západní Evropě hluboce zakořeněná představa, že pohodlí je na záchodě stejně důležité jako hygiena. A i kdyby si na prkénko sedl jen jeden člověk z deseti, musí být pro něj připraveno. „Turecké záchody mají jednu chybu. Při jejich používání bolí nohy a nedají se číst noviny,“ shrnuje problém cestovatel Pavel Koblasa.