Zabraňme nástupu komunistů k moci!

Menšinová vláda ODS, kterou dnes prezidentovi navrhne Mirek Topolánek, má zemi dovést k předčasným volbám, nejlépe už na jaře, a zabránit nástupu komunistů k moci. K předčasným volbám stačí ale rozpustit Sněmovnu po třetím neúspěšném pokusu o sestavení vlády. Nevyjde-li pokus Topolánkův koncem září, pak Paroubek, jmenuje-li ho prezident, navrhne vládu tak, aby jejích 30 dnů, kdy má získat důvěru Sněmovny, končilo až po 28. říjnu. To už bude dovolena třetina Senátu a bude i po obecních volbách. Situace bude jasnější.
Hlasování o důvěře jeho vlády vychází na listopad. Třetí pokus, pokud by neprošla ani vláda Paroubkova, by byl v prosinci či v lednu. Kdyby ani ten nebyl úspěšný a prezident v únoru Sněmovnu rozpustil, vyhlásil by volby tak, aby se konaly do 60 dnů, to jest na jaře. K volbám na jaře tedy země Topolánkovu vládu nepotřebuje. Hlavně ale nepotřebuje účelový antikomunismus, varování před novou totalitou, před nástupem komunistů k moci. To škodí zemi víc než povolební tance, odrazující lidi od účasti na veřejném životě a na volbách. Odvádí pozornost od hrozby asociální, euroskeptické a protiekologické vlády ODS, byť jen několikaměsíční.
Mirek Topolánek a Martin Bursík založili shodně, řekl bych koordinovaně, svůj odpor ke KSČM na její údajné podpoře porušování lidských práv v Bělorusku, Tibetu, Čečensku a na Kubě. O nepřijatelnosti údajného volání KSČM po třídním boji a po diktatuře proletariátu, ani o protiústavním programu KSČM Topolánek a Bursík nemluví. Nepravdy by se dnes snadno prokázaly, to jen senátoři Štětina a Mejstřík tím strašili lidi.
Ale ani porušování lidských práv nikde ve světě KSČM přímo nepodporuje. Její omlouvání zločinů 50. let a také diktatur na Kubě a v Bělorusku však demokraticky cítící lidé právem odmítají. K nepřijatelnému postoji KSČM je ale vysvětlení. Kritika, že USA porušují lidská práva na mnoha místech světa, je správná, nelze se solidarizovat s vězni svědomí na Kubě, aniž mluvíme nahlas o porušování lidských práv vězňů USA na základně Guantánamo či o výsledcích americké politiky a vojenské okupace. KSČM není sama, koho ten nestejný metr štve.
Mnozí obhájci lidských práv si to uvědomují, a proto pranýřují i poměry v Barmě, v Saúdské Arábii, chráněnkyni to USA, a tureckou perzekuci Kurdů, byť se hlásí ke komunismu. Politici a jim nakloněná média ale často melou čistou protiputinovskou či antikomunistickou mantru. Slušný člověk se k tomu kolovrátku přidat nemůže. Utrpení sta miliónů lidí ve světě nemá s komunismem a Putinem nic společného.
Odmítání postojů KSČM ale neznamená netolerovat její politickou a občanskou existenci. Hádat se s komunisty naopak můžeme, ba musíme. Například o tom, že sociální jistoty na Kubě nejsou sociální práva a že na Kubě s (ve srovnání s Latinskou Amerikou) vyšší životní úrovní je absence základních a politických práv nepřijatelná, ano, že je stejně tak nepřijatelná jako bída většiny brazilského obyvatelstva, pro něž je Kuba vzorem.
Bludy KSČM nejsou tak nebezpečné jako zneužívání řádění ruské soldatesky v Čečensku k boji proti komunismu či zamlčování zločinů páchaných jménem islámu v Bosně a Kosovu, kde si Srb není ani po létech protektorátu EU jist svým životem.
I strašení Lukašenkem, Castrem a Chávezem (je levicový, jako Paroubek!) ukazuje na absurditu argumentu ODS, že nám uprostřed Evropy hrozí komunistická totalita.