Vystoupení Vojtěcha Filipa, předsedy ÚV KSČM na 13. zasedání ÚV KSČM

Na 13. zasedání ÚV KSČM konaném v sobotu 24. února 2007 v Praze vystoupil s úvodním vystoupením předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip. Jeho vystoupení bylo otevřené pro zástupce sdělovacích prostředků a bylo vysíláno přímým přenosem na internetovém Rádiu Haló Futura (www.radiohalo.cz).

 

Vážené soudružky, vážení soudruzi, přátelé,

dovolte mi, abych v úvodu řekl, že dnešní zasedání ÚV má dva základní úkoly. A to organizačně rozhodnout o svolání řádného VII. sjezdu a za druhé zajistit ekonomické fungování strany ve ztížených podmínkách.

Jeden bod je věcí organizační a v té organizační části rozhodneme tři kádrové záležitosti, dvě skutečně organizační věci, jednu informaci a jedno stanovisko. Mimo jiné také rozhodneme o tom, jaké bude do sjezdu vedení strany.

Připomínám, že v první základní části našeho zasedání je organizační příprava VII. sjezdu strany. Výkonný výbor, kolegium a ostatní funkcionáři odpovědně připravili a projednali materiály a máte je ve svých podkladech. To, co bude obsahovým zaměřením sjezdu naší strany, bude úkolem příštího pléna. Přesto těžištěm projevu bude moje představa a představa vedení o tom, co by mělo být předmětem našeho sjezdového jednání. Pokud jde o ekonomické záležitosti, nebudu se jich v projevu dotýkat, jednak máte materiály předloženy a úvodní slovo přednese místopředseda Čeněk Milota sám. Organizační záležitosti uvedu až v části třetí.

Tedy k samotnému řešení, které jsme přijali po posledním prosincovém zasedání našeho ÚV. Pokusím se v základních tezích připomenout, co je hlavním úkolem naší strany. Jednotlivé teze jsou řazeny podle míry obecnosti či významu a nikoliv z hlediska věcné a politické aktuálnosti, protože o tom rozhodneme skutečně až v březnu. Ovšem nejaktuálnější a základní teze jsou ty, které se týkají smyslu a charakteru nadcházejícího sjezdového jednání v příštím roce. Celý sjezd musí být svým charakterem, obsahem, ale i celkovým vyzněním novým začátkem. Nejen jakousi modernizací, ale hlavní pozornost musí být věnována straně jako takové a jejímu místu ve společnosti. Musíme být připraveni čelit výzvám měnící se společnosti a stále více nejistější Evropě i světě. Věcně jde o to založit nebo zvětšit potencionály naší strany, a to nejméně akční potenciál, schopnost prosadit svoji vůli v reálné politice naší země. Je také potřeba založit a zvětšit ideový a intelektuální potenciál, a to zejména ve schopnosti tvořivě užívat historické dědictví marxismu, ale také soudobého poznání jak společensko-vědního, tak obecně vědeckého. A to v tvorbě a podpoře levicových ideologií, odpovídajících na palčivé společenské problémy dneška.

Musíme zvětšit potencionál řídicí práce, schopnost řídit stranu a její subjekty podle moderních organizačních zásad řízení, a to jak v oblasti osobnostní, chcete-li personální, kádrové – kvalitní vedoucí představitelé, kvalitní funkcionářský aktiv, ale takévysoce odborné zázemí a zajištění podpory nejen členskou základnou, ale i spolupracovníky.

Základním úkolem mezi VII. a VIII. sjezdem pak bude změna a zvětšení volebního potencionálu. Schopnost získat a ovlivnit vysoký počet voličů a hledání nikoli protestních, ale programově realizačních hlasů, které by pomohly uskutečnit základní myšlenky, které předkládáme společnosti. Pak je na to navazující tzv.participační potenciál – schopnost politické spolupráce, a to nejen na taktických úrovních s ostatními stranami, ale zejména s občanskými sdruženími, a to nejen na levé části politického spektra. Je potřeba, aby naše strana byla tou stranou, která vyvolá potřebu participace ostatních politických stran a společenských subjektů.

Často se mluví o tom, jaký je koaliční potencionál, tzn. jaká je schopnost KSČM jako celku i jejích částí vstupovat do politických koalic s ostatními stranami a uzavírat koalice na místní, krajské, celostátní úrovni. Musím říct, že přes různé kritiky jeden z našich teoretiků Josef Heller zpracoval studii variant vývoje naší strany a komunistického hnutí v ČR a považuji tuto studii za kvalifikovanou a realistickou, ale musím říci, že za málo odvážnou. Je potřeba pojmenovat dvě hlavní cesty, které jsou před námi, které připadají v úvahu, a to právě v souvislosti se VII. sjezdem. Odpusťte mi, že zcela nekompromisně řeknu, že buď VII. sjezd bude startem k renesanci, modernizaci a novému získání autority naší strany a pak budeme nejen třetí nejsilnější politickou stranou v ČR, ale pevným článkem existujícího komunistického hnutí v ČR, Evropě a ve světě, a nebo se tak nestane a strana přejde na sestupnou tendenci až do politické nicoty, případně bezvýznamnosti, a VIII. sjezd by byl podle mého soudu velice problematický, pokud bychom nechtěli řešit problémy, které řeší třeba sousední KSS. Zkusme mít takovou odvahu, jakou našli komunisté v Moldávii, komunistické a dělnické strany na Kypru nebo v Jižní Americe a jinde ve světě, a pokusily se zvládnout rozdělenou společnost způsobem, kdy nejlépe odpovídají na otázky společenské praxe. Malá odvaha, která je někdy v členské základně, prezentovat nové, neotřelé, třeba i kontroverzní teze, ale v zásadě objektivní a pravdivé, je to, co nám nejvíce škodí.

Ukazuje se, že v úvahách o nezbytných potencionálech strany je třeba definovat ještě další potencionál. Asi nejvýznamnější. Posílit vědomí sociální a politické sebezáchovy strany v současné počínající celospolečenské krizi. Proč mluvím o celospolečenské krizi? Aniž bych se vracel k jednotlivým vystoupením, která padla na jednáních ÚV, mohl bych jednoduše charakterizovat českou politiku jako období pokračujících slabých vlád. Druhá Topolánkova vláda jde po polských chodnících a chce dovést ČR do jiné Evropy. Ptám se do jaké? Na rozdíl od Slovenska, Maďarska, Rakouska, ale i Německa jsme se ocitli v podivné společnosti xenofobů, pseudonacionalistů, případně historicky odepsané šlechty a klérů, a někdy až archaické pravice parazitující na spekulativním kapitálu a, promiňte mi, intelektuálů autoritativního vládnutí a politické revanše. Současnou vládu provází myšlenková bezmoc a mravní bída, která sestává z toho, že místo řešení společenských problémů neustále upadáme jako česká společnost do řešení minulosti, nálepkování a zásadního překrývání hlavních problémů společnosti.

Co vlastně znamená tato jiná Evropa, sestavená z ČR, Polska, Litvy, Estonska, Rumunska a možná jiných států? Jejich společným jmenovatelem pro jinak rozdílné země jak ekonomicky, tak i politickým vedením, je proamerická, protievropská politika trojských koní. Vstřícný přístup k nejen kontroverznímu, ale nesmyslnému projektu instalace součástí komponent tzv. národní protiraketové obrany USA na území vybraných zemí, a Česká republika je v tom napřed, na základě dvoustranných jednání na národních úrovních, je přeci nesmyslným projektem působícím proti hlavní tezi jednání o tom, jakým způsobem bude uspořádána evropská i česká společnost. Protiintegrační aktivity vedoucí k naší diferenciaci a prohlubování evropských rozporů jsou proti řešení na Balkáně, proti spolupráci s Ruskou federací, proti přijetí Turecka do EUapod. Je to politika antinárodní, antisociální a vnitřní politika je většinou vedena pod záminkou zabezpečení zájmů podnikatelů, ochrany suverenity před diktátem Bruselu. Ale přitom pod jasným podřízením se silnému kapitálu ve Spojených státech.

Obava z rozpuštění národního státu, kterou vede ODS, je ukázkou toho, jakým způsobem mají strach o vlastní prebendy, o to, co – s prominutím -neprávem často získali a co chtějí udržet za každou cenu. Ekonomická politika založená na odprodeji českého národního bohatství finančním skupinám USA a dalších zemí takového projektu je založena nikoli na vytvářených společenských fondech, ale na základě kapitálových bankovních produktů těch, kteří za oceánem chtějí rozhodovat o tom, co se má dělat v Evropě, tedy také v České republice.

Před KSČM tedy stojí otázka mandátu české politiky. Jestli půjdeme cestou českého politického křupanství vyjádřeného gesty premiéra ve Sněmovně a jestli se nám tento styl bude zamlouvat nebo jestli ho budeme chtít změnit. Lze právem předpokládat, že stejně jako v Polsku bude i u nás docházet k výměnám ministrů, představitelů významných úřadů a institucí, a to za pochodu a permanentně.

Působení strachu, který spustila tato vláda, je samozřejmě ve společnosti velké. A proč strach? Protože kdyby se mluvilo o základních problémech společnosti, muselo by se mluvit o tom, co máme dělat. Ale to si vláda nepřeje. Klidně obviní toho umělce, tamtoho politika, onoho bývalého předsedu vlády z čehokoli, jenom aby nemusela odpovídat na otázky, které trápí českou společnost: na to, ,jestli bude nebo nebude privatizován zdravotní sektor, sociální služby a zbylé výrobní podniky. Protože samozřejmě si můžeme hrát na to, že cokoli jde prodat, ještě to projíst; nebo také myslet na budoucnost našich dětí, dalších pokolení a organizovat společnost. To se ale vládě nehodí. Proto bude jistě dál roztáčet kola lustrací, vymýšlet nesmysly, jenom aby zakryla, co skutečně dělá.

Topolánkova vláda se vůbec nezabývá výsledky voleb ani povolebním vyjednávacím konsensem. Za chvilku ztratí bezezbytku i svůj původně velmi slabý mandát. Spolu s rovnovážným poměrem sil mezi pravicí a levicí v PČR přidá se k již existujícímu obsahovému vyprázdnění, a to totální ztrátou akceschopnosti české politiky.

Z toho důvodu vidím, že roste význam odpovědných politických stran vůči občanské společnosti, jejich institucím, definování a obhajování a realizace oprávněných zájmů české společnosti. Komunistická strana Čech a Moravy by měla být v tomto procesu v popředí, a to prostřednictvím prosazování zásady přímé demokracie, silné parlamentní politiky a aktivizace společenských sil včetně politiky v ulicích.

Nezlobte se, poslední atak Ústavního soudu na parlament je ukázkou toho, kam až je česká pravice schopná zajít. Vnější okolnosti, které budou moderovat politiku ČR vůči zahraničí, budou vytvářet příležitost alternativnímu řešení proti řešení vlády ODS. Uvědomme si, že v následujícím období budou probíhat tyto klíčové události pro celosvětový vývoj. V Čínské lidové republice v letošním roce bude sjezd KS. V Rusku, Francii, Velké Británii a Spojených státech dojde ke změnám ve vedení země. Budou voleni noví prezidenti, v případě Velké Británie premiér. Z těch okolností vyplynou nové akcenty v politikách těchto zemí. Čeká nás také předsednictví České republiky v EU. V roce 2009 musíme být připraveni na volby do EP.

Bude samozřejmě významné jednání mezi EU a Spojenými státy a EU a Ruskou federací. Pro nás bude významné, že bude realizována Schengenská dohoda. Samozřejmě nepřestane se mluvit o vzniku eurozóny a zahrnutí ČR do ní. A nezapomeňme, že v příštím roce se bude připomínat nejen 60. výročí Února, ale i 40. výročí Pražského jara a KSČM musí bez ostychu o těchto věcech mluvit jako pevná součást české politické scény. V roce 2009 přijde i na jubilejní setkání k washingtonské smlouvě. To znamená, že se budeme po 60 letech zabývat tím, jestli pakt studené války má pouze minulost nebo i budoucnost.

Tyto události a ještě i řada dalších, které jsem nevzpomenul, budou probíhat a „díky“ vládě ČR z větší části bez angažmá ČR, jen za našeho přihlížení, protože tato vláda nic neudělá a je očekáváno propravicové přitakávání české koaliční vlády. Proto těžiště stranické politiky by mělo být pro tuto chvíli ve vnitropolitické oblasti a samozřejmě i vnímání zahraničně politických konsekvencí. Život země i politika ČR bude ovlivňována těmito základními procesy. Boj o zachování sociálního státu, který bude probíhat na úrovni Poslanecké sněmovny. V jevové podobě půjde o zápas o sociální zákonodárství, zejména o zdravotní, školskou a důchodovou reformu. Druhý souboj bude za ekonomické, zahraničně politické posilování české společnosti v evropském kontextu. A buď ztratíme tento kontext a staneme se jakousi bezvýznamnou hvězdičkou na americké vlajce, a nebo budeme součástí evropského společenství.

Participace na procesu evropské integrace, která bude probíhat na úrovni „erurooptimisté proti euroskeptikům“, a případný proces dezintegrace buď můžeme pouze sledovat nebo ho také ovlivňovat. Bude otázkou, na jakou stranu se připojíme. Řešení problémů evropské bezpečnosti bude probíhat mezi NATO, jednotnou evropskou bezpečnostní politikou, ale také mezi Unií a Spojenými státy. A nezapomeňme, že také sporem mezi ČR, SRN a Francií. Půjde o obrovské otázky evropské energetické bezpečnosti, ve kterých máme významnou roli, souboj o české území, protože přes naše území jdou energetické zdroje, bude veden prostředky, nejen ekonomickými, ale i politickými.

Vnější a vnitřní okolnosti předpokládají zásadní přesuny pozornosti v pořadí úkolů a v míře angažovanosti strany. Ve vnitřní politice musí naše strana zvýraznit svůj zájem na řešení celospolečenských,  nikoli jen stranických zájmů, neboť celospolečenské zájmy jsou aktuálně ohroženy a my se nemůžeme vyhnout těmto otázkám. V zahraniční politice je potřeba otevřeně zaujmout stanoviska k jednotlivým subjektům. Buď se připojíme k odporu Evropy s umisťováním a součástí komponent národní raketové obrany Spojených států a budeme to řešit jako spolupráci s Ruskou federací, nebo se nepřipojíme. Ale podle mého soudu je naše otázka jiná, než je otázka bezpečnosti Ruska. Rusko si svoji bezpečnost zajistí samo. My můžeme být pouze na straně těch, se kterými nás pojí rozhodnutí v referendu. My se ohlížíme na naše nejbližší sousedy. Těmi jsou samozřejmě Německo, Rakousko, které stále je neutrální, Slovensko, Maďarsko a pak vzdáleně Ukrajina a Rusko. Na Polsko se v  tomto ohledu spoléhat nemůžeme, protože to je více proamerické, než je česká politika. Ukazuje se, že je zapotřebí, aby ČR a její politika, včetně levicové, více sledovala své nejbližší okolí. A v tomto ohledu jsem přesvědčen, že můžeme najít určitou historickou souvislost s 1. republikou.

Dovolte mi, abych trochu změnil pohled, který je veden ve sdělovacích prostředcích na 1. čs. republiku. Většinou je z pohledu pravicových novinářů prezentována tak, že to byl „ostrůvek demokracie v celé Evropě v poválečném

období“. Pokusím se zmínit, co se vlastně tehdy dělo. Československo těsně před 2. světovou válkou nebylo ostrůvkem svobody, demokracie a ideálů humanitních. Sousedy Československa bylo beckovské Polsko, horthyovské Maďarsko, hlinkovské Slovensko, hitlerovské Německo, Rumunsko železných gard a mohl bych jmenovat dál. Ve skutečnosti je to otázka pouhého faktu, že jedině Češi byli v té době tak rozhádáni se všemi svými sousedy, což povzbudilo Německo a hitlerovské vedení k obsazení ČSR a útoku na Sovětský svaz. Správně to hodnotila tehdejší KSČ, když říkala, že nejde o demokracii pro všechny, ale jen pro někoho. Vzpomeňte si, jaké spory vedli naši předci právě s vedením tohoto „ostrůvku svobody“.

Nepochopitelná lhostejnost našich sousedů je silným rysem i dnes. Čteme, že jakmile se spojí názory Ruska a Německa, že to je nebezpečné pro Českou republiku. Aby tím pravicoví novináři zakryli to, že v Německu je silný odpor proti tomu, aby nejen evropský, ale český, německý a rakouský, ale i francouzský daňový poplatník byl povinován ze svých daní platit zisky amerických zbrojních monopolů. Jsem přesvědčen, že to je ten hlavní důvod sporu, který se vedl mezi Evropou a Amerikou o protiraketovou obranu.

Když Martin Bursík říkal, že je Amerika technologicky vyspělejší a že to může být součástí strategické obrany NATO, tak zapomněl na jednu věc. Pokud na to přistoupíme a Amerika své základny Evropě vnutí, tak na našem území budou pouze základny chránící Ameriku a když nám nebudou stačit peníze, tak vlastní protiraketovou obranu umístěnou na území cizích států cca nejméně 4000 km od území České republiky budeme někde najímat. Nikdo není ochoten, ani Martin Bursík, ani Vlasta Parkanová,  ani Mirek Topolánek nebo Jiří Čunek odpovědět na otázku, kde na to český daňový poplatník vezme při totálně hloupé tendenci snižování daní a vyrovnávání ekonomické stability.

Střední Evropu nelze zúžit v současné politice pouze na politický, ale i geografický proces. Existují i relevantní řešení pro střední Evropu. A to je Evropa, která je mezi Německem a Ruskem. Je to Evropa, ve které probíhají dějinotvorné antagonistické procesy,  a je možné, že buď zůstaneme v jejich stínu nebo se budeme podílet na jejich řešení.

Nehodlám dále rozebírat celospolečenskou situaci. Řekněme si, že naším úkolem je říci, co bude úkolem komunistické strany. Máte před sebou materiál, který budeme projednávat ve třetím bodu. Řeknu k němu jednu věc, kterou jsem řekl již několikrát na veřejných vystoupeních, ale tady na ústředním výboru jsem ještě neměl možnost to říci. Často si stěžujeme, že máme velký úbytek členů a že naše členská základna je stará. Zapomínáme na to, že KSČM od roku 1990 přijala více než 6000 nových členů, to je o 100 % víc, než je současná členská základna Strany zelených, která nemá ani 3000 členů. Je to 50 % členské základny, kterou má sociální demokracie, a chcete-li i čtvrtina členské základny ODS. Ročně přijímáme na 600 nových členů, a to je více než KDU-ČSL, více než ODS a o málo méně než sociální demokracie. Proti poslednímu roku o 350 členů méně než Strana zelených. Všechny ostatní strany jsou podporovány a my jsme ostrakizováni. To není o slabosti KSČM, to je o neschopnosti využít tohoto fenoménu, že ke KSČM se lidé hlásí, jsou ochotni s ní spolupracovat, přestože u nás existuje silná antikomunistická kampaň.

My musíme přejít, a teď si dovolím citovat naše klasiky, od strany „o sobě“ ke straně „pro sebe“. Je to o vztahu naší strany k minulosti, o přehodnocování minulosti a o našem dalším směřování. Současná politická scéna je taková, že nevinní jsou nuceni se omlouvat nezúčastněným. Nejde jen o komunistickou stranu, která se má omlouvat za činy těch, kteří činy spáchali a nejsou mezi námi, nebo jsou v jiných politických stranách. Nechci obhajovat současného papeže, ale i on se musí omlouvat nám za to, že se dosud neomluvili za upálení Jana Husa! Současní představitelé Německa se omlouvají Izraeli za holocaust, přestože ho většinou nezpůsobili. Arméni se dožadují omluvy Turecka za to, že Turecko způsobilo obrovské materiální a lidské oběti, ale současné vedení Turecka s oním vyvražďováním nemá nic společného. A tak bych mohl pokračovat od jednoho státu ke druhému.

Co to znamená? Že ve skutečnosti silné kapitálové skupiny usilují odvrátit pozornost od nových nezákonností – to je základním programem této politiky. Copak je něco zákonného na tom, že ÚS odmítne odškodnit 150 tisíc klientů zkrachovalých bank? Vždyť tito klienti nic nezpůsobili. Vždyť tyto krachy bank způsobila ekonomická politika českých vlád v letech devadesátých. Ale přesto bankovní asociace u ÚS vyhrála a 150 tisíc klientů prohrálo. Copak to není vyvlastnění? Je. Bez náhrady. A tak čelní pravicoví politici pracují ve prospěch cizí moci a ani se tím příliš netají.Příkladem je bývalý prezident Václav Havel nebo i současný místopředseda vlády či ministr zahraničí. Stačí si porovnat jejich rozhovory pro české sdělovací prostředky a třeba pro německé. A to už nemluvím o krycích agenturách jako je Člověk v tísni a jiných, které nepokrytě pracují na lži o historii jednotlivých států, na lži o životě v minulosti.

Je tedy úkolem komunistické strany vytvářet pravdivé historické povědomí, založené na objektivním zpracování vlastní novodobé historie. Nebojme se, opakuji, ani Února 1948 ani Pražského jara 1968, ani konsekvencí s listopadem 1989. Jde přeci o průběh mocenského zápasu tehdejších velmocí, přetvářejících imperiální svět, současných velmocí, které představují globální svět, a sociálně třídní zápas mezi kapitalismem a socialismem, který probíhá na jiných rovinách, než byla dělicí čára mírové smlouvy z roku 1945.

Často se tážeme sami sebe, jestli byl reálný socialismus, který byl v Evropě poražen, špatný. A odpověď, která zaznívá z většiny společnosti, nikoliv od členů KSČM, říká, že špatný nebyl, ale byl slabý a v tom souboji na sklonku 20. století prohrál pro svou slabost, nikoliv protože byl špatný.

Strana musí vnímat objektivní i subjektivní části své existence. Samozřejmě, že jestli budeme hledat prázdné fráze v ideologických a politických argumentech, můžeme se dostat k tomu, že nejsme tou stranou, kterou chceme být. Pokusme se vrátit a omlouvám se všem, kteří nemají rádi jména našich klasiků, ať už jsou v tomto sále nebo mimo. Pokusme se vrátit k V. I. Leninovi. Jestliže komunistická strana měla z pohledu leninské teorie být třikrát nej – tedy nejrevolučnější, nejpokrokovější a nejmasovější, tak měla být také hluboce internacionální. Když se na to podívám, tak z pohledu atributů tohoto hodnocení musím říci, že KSČM postrádá některé tyto atributy. Můžeme být nejrevolučnější, to jsme, protože většinou předkládáme mnohem radiálnější řešení než ostatní politické strany. Ptám se, jestli jsme nejpokrokovější. Tato otázka se nenastoluje tak často. A onen společenský pokrok není v konzervaci minulých postupů. Zatím jsme nejmasovější, ale k masové politické straně nám mnoho chybí. A jestli jsme hluboce internacionální, o tom někdy vážně pochybuji, protože český nacionalismus zasáhl i KSČM. A já si myslím, že potřeba českých národních zájmů není v nacionalismu, ale v onom hlubokém internacionalismu. Možná se vám to bude někomu zdát podivné, ale mně se to zdá jako základní a rozhodující. Protože jen tak můžeme najít, kdo je spojencem naší strany a kdo je naším odpůrcem. Strana přeci nemůže být stále proti všem, jak tomu bylo v nedávné minulosti.

Připomínám znovu onu tezi, která se ukázala jako reálně pravdivá a jako živoucí. Když v roce 1990 tehdejší vedení zanikajícího Sovětského svazu rozpustilo všechny komunistické strany včetně Komunistické strany Moldávie, nezbylo moldavským komunistům nic jiného než založit novou komunistickou stranu. V roce 1994 se poprvé dostali do parlamentu a v roce 1998 se všichni spojili, aby KS Moldávie odsunuli do opozice. Ano, v tu chvíli byla jejich strana proti všem. Ale v roce 2001 byla schopna najít takové řešení, které zaujalo tolik lidí, že volby vyhráli. A v roce 2005 vyhráli volby podruhé. Myslíte si, že to je tím, že se řídí jakousi ideologií  minulosti? Ne. Řídí se reálnými potřebami lidí, kteří se ocitli nad propastí právě tím, že jim vládli lidé neschopní nebo všehoschopní, kteří viděli jediné: Jak na úkor občanů, lidí práce získat své zisky. A jestli si myslíme, že třídně politické – abych se vrátil ke staré terminologii – rozdělení společnosti je stejné, jako tomu bylo v 19. nebo na počátku 20. století, tak odpovídám: není stejné a nemůže být stejné. I naši teoretici na konci 80. let jasně říkali, že vznikem terciální a kvartální sféry vzniká úplně jiné rozdělení společnosti a na tuto opravdu výrazně stratifikovanou společnost bychom nenašli dosud odpověď. A ty zájmy jsou tak rozdílné, že hledat jejich sjednocení v jakémsi jednoduchém konceptu není možné. Strana tedy musí pracovat na všech úrovních tak, aby mohla prosazovat zájmy alespoň většiny, protože taková strana v politickém spektru ani být nemůže.

Mohl bych pokračovat i dalším teoretickým vývodem. Pokusím se říci něco zásadního. Naše teoreticko-stranická politická práce se musí znovu rozvíjet. Není možné, abychom ji nechali ležet. Ale ptám se, jestli má být více ideologická nebo politická. Moje odpověď je, že musí být více politická, protože se samotnou ideologií si nevystačíme.

Co musíme jasně rozeznat. Máme před sebou hledání odpovědi na tři otázky – indikuje KSČM společenskou objednávku na vytvoření nové socialistické společnosti revoluční cestou či nikoliv? Víme, jestli existují známé objektivní a subjektivní, vnější a vnitřní podmínky na změnu společenských poměrů ve společnosti – ano nebo ne? A je KSČM připravena ideově, teoreticky ale zejména politicky a věcně vyvolat a postavit se do čela eventuálních revolučních procesů – ano či ne?

Zdá se, že odpovědi jsou někdy vcelku jasné, někdy je hledáme, ale já se pokusím odpovědět alespoň na to nejzákladnější, co nás čeká, protože se nevzdáme naší víry v socialismus a změny poměrů, které bychom měli vyvolat. Ale v každém případě nejdříve musíme těžit ze své práce v politice. Posílit političnost práce v orgánu, nikoli zřizovat ideologická oddělení. Politika bude mít stále větší materiální obsah a charakter. Sebevětší příval, byť kvalifikovaných, slov a stanovisek propagandy, věcným řešením nepřispěje. Naším úkolem je posílit a zvýraznit stranický tisk a všechny možnosti komunikace.

Strana v současnosti je před úkolem, jestli společnost hledá hegemona a jestli hegemonem levice může být KSČM. Zatím tomu tak není, protože v roce 2006 jsme neuspěli tak, jak jsme si představovali. Ale na druhou stranu jsme se nezapletli ani s klientelismem, ani s oportunismem ani s ničím jiným, co by snižovalo naši šanci stát se do budoucna oním hegemonem levice.

KSČM deklaruje, že zastupuje neprivilegované vrstvy, že jí jde o sociálně slabé, o řešení situace těch, kteří byli neúspěšní v tomto raném kapitalismu 21. století, který je v ČR. Musíme být ale také přitažliví pro další, pro silné, ale nevyslyšené. KSČM musí být hegemonem nejen pro nespokojence, ale pro celé sociální spektrum. Jde o lidi s alternativou. Naši voliči příště se budou lišit právě tím, že chtějí dosáhnout změny společenských poměrů, a to takovým způsobem, aby nereprodukovali onu bídu společnosti, chudnutí chudých. Je zapotřebí mít své sympatizanty napříč politickým spektrem. Poučme se u takových politických stran, jako je KS Číny a pokusme se najít vztah k různým sociálním skupinám. Hledat, jestli máme program, abychom se jich mohli zastat a na základě příslibů naplnit jejich zájmy, nikoliv pouze zájmy naší strany. Nic to nemění na požadavku, aby KSČM byla součástí celé české, ale i evropské levice. Zároveň musí být součástí celého světového komunistického a dělnického levicového hnutí.

Strana má svou budoucnost. První ve schopnosti realizace – musí být vstřícná k participaci a využít našich možností. Využít probuzení společnosti k tomu, že duchovní kvas, veřejná diskuse v zemi se dostane na půdu naší strany, budeme její součástí a budeme schopni navrhnout možná řešení. Kritika nikdy nestačila, kritika je jen jedním ze stupňů politické práce. Je nezbytné obnovit a znovu založit národní společenskou a občanskou jednotu. Není nacionální, ale je národní a občanská.Společnost, která nás vymezuje vůči ostatním a která nás vztahuje k hodnotám.

Často od pravicových politiků slyšíme, že v ČR vyznáváme euroatlantické hodnoty. Ptám se – jsou to hodnoty války, silového řešení problémů světa, přepadávání slabých států apod.? Pojďme si jako komunisté zopakovat to, co udělali obrozenci v 18. století. Ovšem jinak a za jiných podmínek. Oni vytvářeli jazykový a kulturní národ a my se pokusme vytvořit národ občanský a politický. Politický proto, že budeme hledat lidi, kteří neztratili zájem na řešení společenských problémů. Není to inspirace pro stranu starého typu. Je to inspirace pro stranu, která má šanci naší silou vyrůst.

Děkuji vám.

autor: V. Filipzdroj: Sekretariát předsedy ÚV KSČM