Volby bez idealismu

V nadcházejících volbách jde především o to, zda ke společným jednáním přijde silnější ODS, nebo ČSSD.

Všichni autoři, kteří zde dnes prezentují názory v mnohém tak odlišné, se před čtyřmi lety beze zbytku shodovali v tom, že je zapotřebí udělat vše pro vznik vlády sociální demokracie Vladimíra Špidly s lidovci a unionisty. Sám jsem byl o vítězství této budoucí koalice i její myšlenky přesvědčen natolik pevně, že jsem volil jistou, jak se tehdy zdálo, beznadějně mimoparlamentní stranu. Domníval jsem se, že Špidlova koalice se Svobodou a Marvanovou bude potřebovat opozici lepší, než bude ona sama, což komunisté a ODS nemohli nabídnout. Když ona strana nyní stojí před sněmovními branami, pokládám ji za podnik beznadějnější, než jakým byla před čtyřmi lety Koalice. Zelení možná uspějí, ale spíše než jako naděje na zlepšení poměrů se už dnes bohužel jeví jako časovaná nálož, jejíž výbuch způsobí další všeobecnou deziluzi z parlamentní demokracie. Kdyby se naplnila již jen křehká naděje, že Strana zelených zůstane pro příští čtyři roky v českém Parlamentu zastoupena pouzeJaromírem Štětinou, bylo by to jak pro ni, tak pro zrání zdejší demokracie zřejmě lepší. Je srozumitelná motivace Václava Havla i dalších, kteří chtějí volit Stranu zelených s nadějí, že se ve Sněmovně ocitnou konkrétní sympatické postavy. Volit na Vysočině Jiřího Dědečka a konec konců i kroužkovat sympatické kandidáty na jižní Moravě, ve středních Čechách i jinde není malým pokušením, natožpak odsouzeníhodným způsobem, jak s hlasem naložit. Nicméně příklad Táni Fischerové ukazuje radikálně omezené možnosti skvělého jedince v rámci partajního molochu. Skutečnost, že Táňa Fischerová byla připravena kandidovat za Stranu zelených Jana Beránka, ale se současným vedením o tom vůbec nejednala, je možné brát jako výmluvnou ilustraci názoru zasvěceného člověka na to, nakolik bude tato Strana zelených ve Sněmovně s to konzistentně sehrávat prospěšnou úlohu.
Podobným znamením pro každého, kdo se o budoucnost svého volebního hlasu mířícího tímto směrem chtěl zajímat, mohlo být vyhlášení „korektní nespolupráce“, kterým volbu Martina Bursíka předsedou přivítal jediný zelený člen Parlamentu, Jaromír Štětina. Překvapení jistě nejsou vyloučena a zelení voliči budou pravděpodobně kroužkovat jako ornitologové, aby se ve Sněmovně neocitla pouze dodávka holubiček do klece s modrým ptactvem. Je tudíž možné, že se díky preferenčním hlasům pod hlavičkou Strany zelených ocitne ve Sněmovně unikátní sbírka postav, jejíž politické směřování bude nakonec nespojité s tím, co se nyní domýšlejí stranické struktury, jejichž další vývoj je v tuto chvíli předvídatelný nejspíše v analogii s jinými, jednorázově zdánlivě úspěšnými malými stranami, ODA, US, ED, které už po cestě do Sněmovny ztratily programovou orientaci, pokud ji vůbec kdy měly.
Jenomže volba strany nikdy není pouze volbou konkrétních osob, ale též směru a koncepce. Strana zelených dosud není historickým útvarem, masovým hnutím, v němž změna vedení mnoho neznamená. Jako politický celek v tuto chvíli bohužel představuje významný faktor v jediném relevantním ohledu: zda bude příštím premiérem Jiří Paroubek či Mirek Topolánek.
Dokonce i velká koalice, která zůstává dosti pravděpodobným východiskem nynější předvolební vřavy, bude vypadat úplně jinak, pokud ji bude sestavovat ODS krytá možností křehké koalice s Kalouskem a Bursíkem, anebo pokud ji bude sestavovat Jiří Paroubek krytý variantou menšinové vlády, tolerované komunisty. Právě proto, že to budou takřka najisto pouze obě velké strany, které budou mít na výběr z více realistických variant, jde ve volbách především o to, která z nich přijde k vzájemným jednáním jako ta silnější.
Jak jsem zde rozebral před několika týdny, volby takřka určitě dopadnou jednou z těchto tří možností, přičemž dvě subvarianty velké koalice se liší přímo propastně. Kterou ze čtyř možných konstelací si přát či dokonce ji doporučovat? Opravdu váhám. Z hlediska bezprostředních dopadů na kvalitu politické kultury, kulturní, ekologické, vzdělávací či sociální politiky, lze na základě dlouhodobých zkušeností za radikálně nejhorší možnost považovat obě vlády sestavované ODS. Její možná koalice s lidovci a zelenými navíc zdiskredituje menšinové politické alternativy. Případná velká koalice by zase pravděpodobným zavedením většinového volebního zákona menší strany zbavila vlivu definitivně.
Proto se obě varianty, v nichž budou mít trumfy v rukou sociální demokraté, při všech hlubokých a oprávněných výhradách k nim jeví jako přijatelnější. Představa vlády sociální demokracie tolerované komunisty je sice nevábná, ale obava, že se komunisté díky tomu domohou ve společnosti většího vlivu, než jaký už získali například svým podílem na volbě dnešního prezidenta, nejspíš není opodstatněná. A právě okolnost, že konkrétně tato konstelace by snad současné hradní ostudě učinila definitivní přítrž, má v sobě dokonce půvab některých přísloví.
Vedle toho případná aliance ODS a sociálních demokratů pod vedením Jiřího Paroubka by také mohla být pro dlouhodobé zrání společnosti důležitou lekcí. Pokud by nelikvidovala alternativy, působí taková konstelace, jak ukazuje zkušenost opoziční smlouvy, prospěšně na kvas občanské společnosti. Postavení parlamentní opozice by navíc dávalo jak lidovcům, tak zeleným naději na příznivý vnitřní vývoj. Osobně soudím, že je to ze všech možných výsledků ten nejpravděpodobnější.
Jít k těmto volbám s idealismem se mi tudíž nezdá možné. Strana, která by sama o sobě představovala v úsilí o proměnu politické kultury určitý pevný bod, naději, že jako celek nevymění snahu o systematické zvyšování kvality demokracie za osobní či skupinové aspirace většiny svých představitelů, se nyní o přízeň voličů ne uchází. To neznamená, že nemůže vzniknout či že se v ni některé parlamentní formace nemohou postupně vyvíjet. Například další snahy Táni Fischerové, lidí, kteří ze Strany zelených odešli, i těch, kteří v ní zůstali v opozici, ale i politických okruhů Lubomíra Zaorálka či Cyrila Svobody má z tohoto hlediska jistě smysl sledovat. Výsledek nejbližších voleb s tím ale souvisí pramálo.
Tentokrát si volíme pouze míru, v níž budou vzniklé poměry vzdorovat snahám o svou změnu k lepšímu.