Věděl jste, že to bylo komunistické?

Senátor Martin Mejstřík (Cesta změny) zveřejnil závazek poslance Vojtěcha Filipa (KSČM) z roku 1986 o jeho spolupráci s čs. zpravodajskou službou. O Státní bezpečnosti, ministerstvu vnitra (FMV) či rozvědce tam není ani slovo. Filip se pak vyjádřil o své spolupráci tehdejšího zahraničněobchodního právníka podniku Sfinx s lidmi ze dvou ministerstev – zahraničního obchodu a zahraničí. Ti svou příslušnost k rozvědce, k SNB a FMV v souladu s tehdejší praxí utajovali.
Promluvil i soudce, jenž v roce 1992 rozhodl, že Filipovo evidování jako ideového spolupracovníka StB bylo neplatné. Spolupracoval sice, ale nevěděl, že s StB. A to se přitom soud řídil předpisy StB, podle mých zkušeností zločinecké organizace. Klamala veřejnost a její příslušníci někdy i své nadřízené.
Charta 77 antikomunistická nebyla, aspoň ne v dnešním smyslu toho slova. Kritizovala konkrétní porušování práv a nebojovala proti abstrakci – komunismu, i proto, že mezi chartisty mnozí komunisté byli. Slovo komunismus, stejně jako imperialismus či kapitalismus, ani nikdy nepoužila. Na rozdíl od KSČM demokracii dnes antikomunismus ohrožuje a skutečnému vyrovnání se s minulostí spíše brání. Spis FMV o Filipově spolupráci jsem tehdy jako poslanec přečetl, když ho komise 17. listopadu nesprávně označila za tajného spolupracovníka StB. Ale ani žádné donášení nebo něco morálně vadného jsem v něm nenalezl.
Zveřejnění Filipova závazku nyní přispělo k objasnění věci, i když ho Mejstřík zamýšlel jako útok proti KSČM. ČTK přinesla podrobnosti jeho kauzy, už před 14 lety zveřejněné, a také popis organizace SNB a FMV i klamání StB.
Půl dne po zveřejnění rozboru veřejnoprávní ČTK trápila Filipa mladá moderátorka veřejnoprávní ČT. Šermovala přitom rukama a přerušovala ho slovy: Ale věděl jste, že to byla komunistická Státní bezpečnost! O tehdejším životě, kde ponížení bývalo horší než perzekuce, nevěděla nic, nečetla si asi ani ty zprávy ČTK.
Antikomunistický zápal moderátorky a Mejstříka mi připomínají svazácký „boj“ proti kapitalistům a kulakům začátku 50. let, který jsem poznal jako dítě. Moji rodiče, ač vcelku levicoví a protikapitalističtí jako velká většina čs. společnosti, se děsili honu na lidi – stalinistického u nás nebo mccarthismu v USA.
Filip nepatří v KSČM k negativistickým kritikům poměrů, odmítajícím demokracii. To na rozdíl od něho Mejstřík zpochybňuje liberální demokracii, založenou na působnosti soudů a dodržování zákonů. Jeho boj proti „komunismu“ dnes natolik ohrožuje právní stát, že je správné hledat i psychologické důvody jeho postojů.
Z rodiny je Mejstřík z mého pohledu dobré – sám zveřejnil, že jeho otec odešel z KSČ kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací. Mejstřík byl pak v SSM a v redakci relativně nezávislého časopisu Kavárna AFFA, vnímaného jako kulturní alternativa. V narážce na Mejstříka řekl Filip, že tento „komunistožrout“ byl před listopadem členem pražského městského SSM. Mejstřík sám o tom v životopise nepíše nic, byl však členem předsednictva Městské vysokoškolské rady SSM a spoluorganizoval studentský pochod 17. listopadu 1989. Věci jsou tedy složitější.
Paušální antikomunismus, který nerozlišuje různá období, země a jednotlivé komunisty, je nebezpečný. Část mladých lidí, kteří tehdy nežili, jej berou jako něco, o čem se nepřemýšlí, co je dané. Jsou ovlivněni kampaněmi médií a politiků, jako jsou senátoři Martin Mejstřík aJaromír Štětina (za Stranu zelených). Pro politiky je ale odpor ke KSČM často záminkou, chtějí poškodit konkurující KSČM a ČSSD.
Půjde-li to takto dál, bude muset brzy Mejstřík vysvětlovat, proč působil v časopise vydávaném SSM, proč byl jeho členem a jaké funkce a proč v SSM zastával. A zlo zvané komunismus vymýtíme teprve tehdy, až odejdou do důchodu poslední lidé, kteří chodili před rokem 1990 do školy. Byla to totiž škola komunistická, a oni, nebo přinejmenším rodiče, kteří je tam posílali, to dobře věděli. Budu se na to muset zeptat té moderátorky, pochopí mě možná více než senátor Mejstřík.