Ve Viole se hraje o víře, naději a lásce

Pražská Viola v posledních letech pěstuje uvážlivou dramaturgii komorních činoherních představení. Že se jí to daří, dokládá několik Cen Thálie, naposledy pro Davida Prachaře za loňskou inscenaci Novecenta. Režisérka Novecenta Lucie Bělohradská je spolutvůrcem i nejnovější premiéry Violy Století zázraků. Příběh o zemětřesením zničeném arménském městě Gjuri vypráví autor povídky Jaromír Štětina i protagonisté představení nikoli skrze hromadění hrůz katastrofy, při níž zahynulo šedesát tisíc lidí, ale skrze prastarý příběh víry, naděje a lásky. Lydii a Artašese dělí betonová hradba trosek, a přece oba věří, že ten druhý žije. Lydie se snaží ve všeobecném chaosu zničeného města najít záchranu pro Artašese, který v naprosté tmě pod devíti patry zříceného domu zvolna ztrácí naději.
Štětina napsal příběh dvou mladých zamilovaných herců a na scénu Violy ho přivedli dva mladí zamilovaní herci Magdalena Borová, která si už vydobyla dobré jméno na prknech pražského Národního divadla, a Miloslav König, od příští sezóny herec Divadla v Dlouhé. Prostými a přesně zvolenými prostředky, v nichž se střídá vyprávění s předváděním klíčových scén prozaické předlohy, hrají o svém vztahu, přičemž kromě povídky nápaditě využívají i texty z Goethova Fausta a Markétky a písně zpívané v libozvučné arménštině. Hudba dopovídá to, co už nestačí vyjádřit slova – prolínání mladých hlasů ve vášnivé arménské melodii je silné jako milování i smrt. V příběhu Lydie a Artašese se obráží i pohnutá arménská minulost, genocida Arménů Turky, hromadná emigrace Arménů do Ameriky i jejich zápas o uchování národní identity. To vše mladá dvojice tlumočí divákům prostě i emotivně a dokonce i se střípky osvobozujícího humoru.
Slavné herecké osobnosti shlížející ze stěn nacházejí v Borové a Königovi dobré následovníky nedefinovatelného kouzla Violy. Ředitelce Miluši Viklické pak patří dík za to, že na prkna Violy umí získat dobré a citlivé mladé herce. Století zázraků se hraje ve Viole opět dnes od 20 hodin.