Ve stínu Corridy: Rošangol a můra

* Nad vyhaslou kávou

Byl to jeden z těch večerů, kdy, jak říká kamarád Honza, potřebujete expandovat dovnitř. Navíc po hodině s papežovým bratrem v krásném krumlovském kostele sv. Víta se mi myšlenky začaly toulat v dálavách, kam člověk nedovidí. Prostě jsem chtěl padnout na matraci a zkusit nahmatat to, co se mi v tom každodenním pisálkovském shonu ztrácí. Jak jsem tak vybaloval batoh, vypadla na mě útlá knížka Rošangol od Petry Procházkové aJaromíra Štětiny. Příběhy dvou žen z Afghánistánu. A hned jedna z prvních vět mě ‚rozsekala‘: „Tak to Alláh chce, ženský roděj a pole ne.“ Tak stručná a přitom všeříkající. A tak jsem četl. O Rošangol, která jednu ze svých dcer prodávala jako prostitutku, aby měla na inzulin pro dvě další. Příběh malého Adžamala, příběh velkého utrpení o tom, kde končí lidská důstojnost, když jediné jídlo, které seženete, je jetel… Vnitřní expanze bujela tak zuřivě ven ze čtyř stěn, že jsem jí otevřel okno. Na matraci mi přistál zvuk bicích a slogan nožem nebo sekerou. V té chvíli jsem začal fantazírovat: Kdyby každý z těch 15 tisíc lidí, co vyrazili na Kabát, oželel pivo za tři pětky, to by Adžamal… Zasnil jsem se, až jsem z toho usnul, Corrida neccorida. Ve dvě ráno mě vzbudilo kvílení trolejí, vedro, na zdi můra. Je to jasný: až budete chtít poslat dárcovskou DMS, zavřete okno.

Foto popis|

O autorovi| Václav Koblenc, redaktor MF DNES