Úvaha prázdninová o Emilu Holubovi

CIVILIZACE

Minulý týden jsem poslal do Náprstkova muzea v Praze dvě zahnědlé fotografi e. Na jedné z nich je Emil Holub, z druhé pak shlíží náš největší cestovatel spolu s manželkou Růženou. Bylo mi ctí fotky pražskému holubovskému archivu věnovat. Cítil jsem, že v mém životě obrázky svoji úlohu, totiž roli pouta s dávnou minulostí, splnily. Že začínají překračovat dimenzi jednoho lidského života a stávají se z nich opravdové muzejní exponáty. Měl jsem je v archivu jedenapadesát let, čas od času jsem je nalézal a pak zase ztrácel, dotýkal se jich a s jistou nevraživostí si uvědomoval, že zas uplynulo jedno desetiletí.
Fotky mi darovala paní Růžena v létě roku 1957. Jako studentík jsem tenkrát navštívil její staroměšťanský byt v prvním bezirku Vídně v den, kdy úředníci našeho velvyslanectví s paní Holubovou jednali o penzi, kterou jí tehdy Československo poskytovalo. Byt byl plný zvířecích hlav, afrických artefaktů a starých fotografi í. Dvě mi paní Holubová věnovala. V té době již manžela přežívala o pětapadesát let. Dvaadevadesátiletá paní opatrně kroužila písmenka podpisu a zvlášť pečlivě, se špičkou jazyka v sevřených rtech, přidávala český kroužek nad ů. Rosa Holub byla Rakušanka a Růženou se stávala jen pro české obecenstvo.
Oštěpy a štíty Mašukulumbů, které jsem viděl v bytě paní Holubové, byly zbytečky jedinečné sbírky třinácti tisíc afrických artefaktů. Pamatuji si zcela zřetelně, jak se mě jako kluka tehdy dotýkalo české nepochopení Holuba. Těžce jsem nesl, že Národní muzeum odmítlo kolekci, která tehdy představovala (a představovala by i dnes) největší africkou etnografi ckou sbírku na světě. Obrozenecká atmosféra konce devatenáctého století zaslepovala voláním po národní identitě a čistotě. Proč vystavovat africké bubny, když jsou naše chodské kroje tak krásné? K čemu kalabasy Bamangwatů, Masupiů, Marucků, Mambundů – pro zvýšení pocitu české národní exklusivity je přeci důležitější opěvovat Záboje a Slavoje či pořádat zpěvníky písní z Prácheňska. Holub zhrzený českou malostí pak sbírky rozdal po stovkách škol a odešel dožít svůj život do Vídně.
V roce 1952 natočil režisér Makovec o Holubovi film. Jmenoval se Veliké dobrodružství. Roli Růženy Holubové hrála Antonie Hegerlíková, zlého profesora Friče, který soustavně odmítal Holubovy sbírky, Eduard Kohout a ještě zlejšího britského kolonizátora Cecila Rhodese samozřejmě padouch Miloš Kopecký. Tenkrát jsem přirozeně nechápal, jak je film poplatný své době. Zeptal jsem se paní Holubové, jak se jí film líbil. Řekla mi tehdy: „Filmaři za mnou jezdili na porady. Ale udělali to jinak, než bych si představovala.“
V každém z nás je kousek Emila Holuba. Cestování se v naší české kotlině stalo národním zvykem. Jezdíme do Zambie a Zimbabwe, aniž bychom tušili, že je to bývalá Rhodesie, po statisících se řítíme Evropou, Amerikou a Asií, létáme na jižní a severní pól, pojídáme hamburgry tam, kde Stanley, Livingstone a Holub žvýkali topinambury. Všechno se změnilo. AIDS je větším nebezpečím než předovky arabských šejchů, místo ručně psaných akreditivů na domorodé vůdce si vozíme kreditky. Jedno však, zdá se, v českém mezihoří z Holubových dob zůstalo – naše národní sebestřednost a neschopnost přirozeně vplouvat do nadnárodních vod. Adorace fričovského češství nám zůstala i po stu letech. Novou Národní knihovnu na Letné hodlají politici připustit „jen přes mrtvoly“. Kšeftujeme s evropskou ústavou. Lisabonskou smlouvu odmítáme. Křičíme, když nám berou špekáčky. Dáváme světu najevo, že si do naší kaše nenecháme od nějakých cizáků foukat. Ještě jsme pořádně nepochopili, že Emil Holub byl Evropan.