Úvaha o zákazu komunistických symbolů

Jan BEDNÁŘ, moderátor
——————–
A na závěr domácí části pořadu Názory a argumenty přichází k mikrofonu ještě Jiří Berounský s poznámkou k nedávným iniciativám senátorů zakázat komunistické symboly jako jsou srp a kladivo.

Jiří BEROUNSKÝ, redaktor
——————–
Je třeba uznat, že protikomunistická legislativní senátorská dílna Martina Mejstříka, nejčastěji sekundovaná Jaromírem Štětinou, je velmi aktivní, ale bohužel má malou účinnost. Nepodařilo se prosadit výslovný zákaz propagace komunismu. Nejistý je i návrh zákona na zřízení ústavu paměti národa a nyní přicházejí senátoři s návrhem zákona na zákaz komunistických symbolů. Zákaz propagace komunismu neprošel do trestního zákona. Návrh zákona na zřízení ústavu paměti bude projednáván v Poslanecké sněmovně až po volbách. Z něho, totiž z navrhovaného ústavu paměti národa, jakoby mávnutím kouzelného proutku poznají všichni naši občané naši totalitní minulost a to jak z dokumentů vydávaných ústavem, tak z přednáškových akcí o době nesvobody rovněž ústavem pořádaných. Nebere se příliš v úvahu ani to, že se tak bude dít v prostředí, které má o zamýšlené aktivity pramalý zájem, ani že už existují instituce, které se danou problematikou zabývají. Mám na mysli Úřad pro dokumentování a vyšetřování zločinů komunismu i Ústav Akademie věd České republiky pro soudobé dějiny. Aby bylo jasno, strávil jsem celý svůj aktivní zaměstnanecký věk v období komunismu, jeho režim deformoval mou existenci, nikdy jsem nebyl členem žádné komunistické strany a považuji se za bytostného antikomunisty, neboť nenávidím totalitarismus jako takový. To uvádím jen proto, abych nebyl podezírán ze sympatií s našimi komunisty. Domnívám se však, že jsem i prost naivity, s nímž jsou komunistické návrhy zákonů či novel u nás podávány. Onu naivitu nebo neprofesionalitu spatřuji hlavně v tom, že mi ony návrhy připadají velmi formalistní, a proto málo efektivní, i kdyby byly schváleny. Posuďte sami. Společnost bude uchráněna před možnou komunistickou totalitou tím, když se zakáže propagace komunismu? Když se o komunistické zvůli budou lidé dozvídat v rámci přednášek ústavu paměti národa a když se, a nyní už hovořím o poslední protikomunistické aktivitě Martina Mejstříka a Jaromíra Štětiny, když se zakáže používání komunistických symbolů? Cituji Martina Mejstříka z Lidových novin: „Bude mezi nimi určitě srp a kladivo a možná i rudá hvězda a rudý prapor,“ konec citátu. Ale ty symboly přece tvoří pouze jen část, řekl bych, optickou část oné sněmovnou dříve zamítnuté propagace komunismu, nehledě k tomu, že Vojtěch Filip nás, dle téhož zdroje informuje, že srp a kladivo jsou i v rakouském státním znaku. Namátkou mě napadá, že červenou hvězdu mají i slávisté na svých sešívaných dresech a červená jako taková byla vždy barvou odborářů. Motivem senátorského návrhu je ovšem skutečnost, že policie a soudy údajně levicový extremismus prakticky nestíhají. S tím souhlasí i někteří právníci. Advokát Tomáš Sokol například říká, cituji: „Je to nepochopitelný nepoměr. Pokud vyrazíte na ulici s rudým praporem, nic se vám nestane, pokud byste vyrazili s nacistickou vlajkou, dojdete nejspíš jen k nejbližšímu policistovi,“ konec citátu. Trestnost propagace totalitních ideologií by se měla buď prý zrušit, nebo by se mělo na komunismus a nacismus pohlížet stejně. To je jistě pravda, jenže situaci komplikuje skutečnost, že se mnohdy různým druhům komunismu nedá v postkomunistické éře dokázat revoluční násilí. Takřka všechny demokratické státy řeší celou problematiku obecným zákazem, týkajícím se totalitních hntí jako takových. Pouze v Maďarsku je propagace komunismu a jeho symbolů zákonem výslovně zakázána a prohřešky proti zákonu se řeší pokutou. Domnívám se, že ke snížení významu komunismu a ke snížení relativně velkého množství jeho obdivovatelů, není jiné cesty, než rozumná sociální politika spolu s pravdivým informováním o komunistické minulosti. Nelze totiž zaměňovat důsledky za příčiny. Rozumná sociální politika, která by vyrážela komunistům zbraň z rukou, je v moci našich politiků. Máme k dispozici užitečné srovnání. O první republice rozhodně nelze říci, že by byla sociálním státem, a přesto se podíl komunistů ve volbách pohyboval kolem deseti procent za oněch pro mnohé ostudných osmnáct a půl procent z voleb roku 2002, si totiž můžeme tak trochu i sami malou účastí ve volbách. Komunisté na rozdíl od ležérních demokratů jsou disciplinovaní a k volbám chodí. Hovořil jsem o pravdivém informování o komunistické minulosti. Jenže o to už nemá skoro nikdo zájem. Je přece pohodlnější považovat komunisty za jakousi radikálnější levici nebo nostalgicky vzpomínat na údajné minulé sociální jistoty, než se dozvídat skutečnosti o komunistické krvavé minulosti a o všeobjímající totalitě celé její vlády. A zde by bylo volné pole působnosti pro všechny antikomunisty, podle mého názoru potřebnější než vymýšlení jakkoliv dobře míněných zákazů. Ty se dají nakonec stejně obejít.