JAROMÍR ŠTĚTINA POSLANEC EP ZVOLENÝ ZA TOP 09 S PODPOROU STAROSTŮ
Projev senátora Jaromíra Štětiny přednesený v obecné rozpravě během projednávání návrhu zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů, o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů na 6. schůzi Senátu dne 8.června 2007.
Senátor Jaromír Štětina: Vážený pane předsedo, vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové. Pokusím se nastínit, proč je tak důležité podpořit zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek.
Když se tehdy, před sedmnácti lety zhroutil pod tlakem statisícových demonstrací komunistický režim, málokdo předpokládal, že to není konec vlivu komunismu v Čechách. Tvůrci revoluce jaksi automaticky předpokládali přirozenou odúmrť ideologie organizačních struktur, popularity i členské základny tehdejší Komunistické strany Československa. Nestalo se tak. Komunistická strana v České republice se po počátečním otřesu znovu vzchopila, a existuje i nadále, je dokonce třetí nejsilnější stranou v PS, má ze všech politických stran nejvyšší počet členů, snaží se zasahovat do všech sfér veřejného života, stala se faktorem retardujícím nástup ekonomických i politických reforem a v poslední době fenoménem, který brání normálnímu vládnutí zvolených politických elit, právě tak jako řádnému plnění zahraničněpolitických závazků našeho státu.
Komunistická strana Čech a Moravy se např. nijak netají svým prioritním cílem, který chce prosadit po znovuuchopení moci: vystoupení ČR z NATO. A to už vůbec nemluvím o ideologické nenávisti ke Spojeným státům v organizované kampani proti americké radarové stanici v ČR, která hrozí přímým ohrožením bezpečnosti našeho státu v budoucnosti. Projevy představitelů KSČM se v posledních dvou či třech letech vyznačují neočekávanou zpupností, zjevným falšováním nedávné historie, vystupováním popíračů komunistických zločinů a cílevědomým vytvářením mýtů podobných neonacistickým „osvětimským lžím“.
Co jiného takovému stavu věcí může zabránit, než vznik ústavu, o kterém dnes jednáme. Pro řadu politiků, politologů, analytiků i veřejnost je tento nástup neokomunismu překvapivý. Už proto jen, že česká společnost došla v dekomunizaci relativně daleko. Bylo to Československo, které jako první prosadilo dosud platný lustrační zákon. Maďarsko a Polsko následovaly Československou republiku až po několika letech, v Rumunsku a Ruské federaci se například lustrace neprosadily dodnes. Lustrační zákon nebyl dokonalý a polistopadovým politikům se nepodařilo uchránit příslušné archivy, často byly vyrabovány a zpřístupněny byly pozdě. Teprve od roku 1997 se mohl český občan podívat do svého svazku a identifikovat své udavače. Teprve od roku 2002 bylo umožněno vstoupit do svazku všech agentů a teprve od roku 2005 jsou přístupny všechny dokumenty. Dopad zákona byl průlomový, ve významné míře například napomohl k zachování morálního odsudku agentů. Přesto se řada agentů domohla soudní cestou, často za křivého svědectví svých bývalých řídících důstojníků, očištění a čistého lustračního osvědčení. Takových případů jsou stovky.
Jiným problémem spojeným s lustracemi dodnes zůstává fakt, že postih naverbovaných, získaných, přinucených i koupených agentů byl a je protismyslně tvrdší, než postih samotných důstojníků StB, kteří dodnes pracují bez jakéhokoli odsouzení ve státních složkách. Je to jen několik týdnů, co se naše veřejnost dozvěděla, že jen v řadách pracovníků ministerstva vnitra pracuje dodnes na 800 důstojníků StB, a že ve složkách české tajné služby BIS pracují členové StB, školení v Sovětském svazu vzdělávacími kurzy KGB.
I tomuto nepřirozenému stavu může napomoci vznik ústavu, o kterém dnes jednáme.
Obecně úspěšné byly v ČR rehabilitace těch, které komunistický režim nespravedlivě postihl od roku 1948 do roku 1989. Naprostá většina občanů se dočkala morální satisfakce i finančního odškodnění. Pravdou ovšem je, že finanční odškodnění politických vězňů a pronásledovaných bylo spíše symbolické a je hanbou, že například penze bývalých prominentů komunistického režimu jsou mnohem vyšší, než finanční vyrovnání jejich obětem.
V celkovém procesu dekomunizace je úspěšná i restituce majetku, samozřejmě s přihlédnutím k řadě excesů, které ji doprovázejí. Úspěchem české dekomunizace bylo bezesporu přijetí Zákona o protiprávnosti komunistického režimu, známého jako zákon číslo 198/1993. To, že tento zákon platí už čtrnáctý rok, svědčí o tom, že snahy vypořádat se s komunismem byly v ČR poměrně rané. Například Rumunsko přijalo podobný zákon, navzdory rigidnosti svého někdejšího komunistického režimu, teprve loni v prosinci. Český zákon číslo 198 říká, že režim v letech 1948 až 1989 byl zločinný a přisuzuje Komunistické straně Československa zodpovědnost za způsob vlády.
Blíže nespecifikovaná zodpovědnost, ať už morální či trestněprávní, není v zákoně specifikována, ale zákon ji přisuzuje nejen vedení KSČ, ale i všem jejím členům. Odpor proti komunistickému režimu je pak v zákoně 198 považován za „legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty. Většina dnešních pozorovatelů považuje tento zákon za poměrně neúspěšný pokus distancovat se od komunistické minulosti a poukazuje na jeho deklarativnost, v níž chybí jasně vymezená právní odpovědnost.
Zákon nepostihuje období po listopadu 1989 a neříká nic o tom, že by např. popírání výroků zákona mohlo být trestné. Existence tohoto zákona se však může ukázat v budoucnosti velmi významnou pro definitivní dekomunizaci české společnosti.
Dovolte mi však, vážené dámy a pánové, abych se pokusil alespoň naznačit, z jakých důvodů došlo v ČR k neočekávanému nástupu komunistické strany. 1. října loňského roku, shodou okolností to bylo v den, kdy uplynulo přesně 16 let, 10 měsíců a 14 dní od 17. listopadu, dne pádu komunismu v Československu, řekl Václav Havel, strůjce sametové revoluce v jednom z televizních pořadů na adresu komunistů: „Mysleli jsme si tenkrát, že se reformují a oni to neudělali.“ Po chvíli zamyšlení dodal: „Daly by se shromáždit asi validní právní důvody, proč by KSČM rozpuštěna být mohla.“
Bylo to poprvé, kdy Václav Havel jeden z významných členů Charty 77 připustil, že bylo s československou sametovou revolucí něco v nepořádku. Minimálně to, že u nás dnes existuje nereformovaná komunistická strana. Navíc pak to, že by proti ní mohly být uplatněny právní sankce, pokud se prokáže, že tato strana porušuje zákon.
Toto, doposud nepříliš známé a spíše okrajově vyslovené prohlášení muže, který má na pádu komunistického režimu prioritní podíl, navíc podpořenou výrazně morální autoritou, je o to důležitější v tom, že Václav Havel byl prvním z řady českých nekomunistických politiků, kteří přispěli, často i nechtěně, k vzestupu k obrozené komunistické strany.
Předesílám, dámy a pánové, že mi není cizí stará moudrost o tom, že po bitvě je každý generálem. Proto vnímejte má následující slova jako konstatování faktů, nikoliv jako kritiku tehdejšího Václava Havla či tehdejšího hnutí Občanské fórum, které se v prvních dnech revoluce konstituovalo jako nejsilnější a nejvlivnější politické hnutí.
Dnes už si těžko dokážeme představit tíhu tehdejšího rozhodování oponentů režimu: byli politicky nezkušení, neměli v ruce na rozdíl od svých protivníků žádné mocenské argumenty, Komunistická strana Československa měla kontrolu nad nejmocnější organizací země, měla svoji údernou pěst • ozbrojené Lidové milice, v zemi byly početné jednotky okupační sovětské armády, Státní bezpečnost prostupovala dosud všechny oblasti společenského života od kultury až po armádu. Představitelé opozice museli vyjednávat s reprezentanty vládní moci mnohem zkušenějšími a připravenějšími. Rozhodování tehdejší politické garnitury bylo ztíženo zřejmou inklinací k nenásilí, její představitelé však pociťovali dvousečnost svého rozhodování, a byl to především Václav Havel, který posléze po celá léta charakterně dodržoval princip nekomunikování s polistopadovými komunisty. Otevřená spolupráce sociálnědemokratického ministerského předsedy vlády a posledního šéfa sociální demokracie Jiřího Paroubka s komunisty už je pouhým přirozeným procesem zdůrazňujícím, že komunistická strana je prý normálním prvkem našeho parlamentního systému.
Podstatná část společnosti se přitom domnívá, že tomu tak není. K dnešnímu dni už svůj postoj ke komunistické straně například vyjádřilo v České republice přes 72 tisíc lidí petici www.zrusmekomunisty.cz: „Trvá-li KSČM na názvu „komunistická“, trvá tím na třídním boji, diktatuře proletariátu a omezení vlastnických práv občanů jako na ideologii, kterou je třeba uskutečnit v praxi.“
Tři parlamentní strany někdy více, někdy méně štítivě deklarují nespolupráci s KSČM na vládní úrovni. Zákonodárci v Poslanecké sněmovně i v Senátu se nechávají slyšet, že KSČM je strana zločinecká. Dva roky trvá prudká diskuse komentátorů, historiků, archivářů i internetových chatistů o tom, zda je KSČM stranou systémovou či nikoliv, kantoři jsou zmatení a neví, jak učit moderní historii, lidé ve vsích a městech se znovu začínají bát svých komunistů. KSČM nastoupila cestu přímého falšování historie KSČ, což vyvolává pochopitelný hněv těch, které komunisté desetiletí ničili existenčně, zdravotně a fyzicky.
Další důvod pro to, dámy a pánové, abychom dnes schválili vznik institutu, který se bude minulostí zabývat.
Přibývá podezření, že KSČM porušuje hned ten, hned onen zákon, že finančně a personálně podporuje mládežnickou komunistickou organizaci, která veřejně vyzývá k leninskému teroru, že samotná její existence odporuje ústavě, atd. Některými právníky je zejména akcentováno porušování pátého článku naší ústavy. Cituji pátý článek naší ústavy: „Politický systém je založen na svobodném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“
Tolik článek pět naší ústavy.
Zde jsou důvodná podezření z porušení ústavy velmi silná. KSČM neodmítla násilí ani vzhledem k minulosti, ani směrem do budoucna. V posledních programových dokumentech ze svého VI. sjezdu z roku 2004 jasně deklaruje, že se za zločiny omlouvat nebude, nikdy neodsoudila násilnou okupace Československa sovětskou armádou, zločiny KSČ považuje za jakési omyly na cestě ke spravedlivé společnosti.
Poslední sjezd se nedokázal odříci marxismu-leninismu a Marxovo učení o násilném převzetí moci je stále oficiálně a deklarativně považováno za hlavní pilíř stranické praxe. Nalistujte si Marxův Komunistický manifest. Z něj namátkou alespoň dva citáty usvědčující KSČ, že se násilí neodřekla. První: „Komunisté prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního společenského řádu.“ Druhý: „Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil sumu výrobních sil. To se ovšem může stát nejprve jen despotickými zásahy do vlastnického práva.“
To jsou pouhé dva citáty z Karla Marxe, který je základním opěrným pilířem ideologie a praxe v oficiálních dokumentech Komunistické strany Čech a Moravy.
KSČM se nikdy v žádném oficiálním dokumentu nezřekla stalinských a leninských praktik, založených na bezprecedentním násilí, které přineslo miliony mrtvých. Komunistická strana Československa se přitom dostala k moci jen jako stalinský implantát do střední Evropy. Zůstává nám tu stalinský relikt, který je skutečnou evropskou raritou a ostudou.
I vznik tohoto fenoménu nám přikazuje, abychom dnes zvedli ruku pro vznik instituce, kterou tady projednáváme.
Dekomunizace je dlouhý proces, historie nám ukazuje, že může, jako například denacifikace v Německu, trvat dvě či tři generace. Nedokončenou sametovou revoluci je třeba dokončit právě těmi prostředky, které nám přinesla: pomocí práva, na základě parlamentního systému a demokracie, která má nárok se bránit, objeví-li v sobě destruktivní těleso v podobě extrémistické politické síly.
Po takřka 17 letech přiznal Václav Havel svůj tehdejší omyl. A současně jedním dechem upozornil na to, že komunisté nevyužili tehdejší velkorysosti svých protivníků, neprojevili nejmenší pokání a naopak se znovu derou k moci. Havlovské heslo „buďme lepší než oni“ pořád platí. Skončilo však období víry, že se komunisté sami obrodí. Dostali sedmnáctiletý time out k nápravě a nevyužili ho.
Všechny krize posledních let, včetně té dnešní, jsou mimo jiné také výsledkem snahy KSČM o revanš.
Reanimace komunismu, a to nejen v České republice, je faktem, před kterým nelze zavírat oči právě tak, jako nelze bagatelizovat nástup nejrůznějších forem neonacismu. Proti tomu je více než potřebné sjednocení všech demokratických a protiextrémistických sil v české společnosti.
Dnes není čas na upřednostňování a vyzdvihování svých vlastních zásluh v někdejším boji proti totalitě, není čas ani na vzájemné připomínání chyb a obviňování z té či oné míry benevolence ke komunistům. Je zapotřebí, aby stáli na jedné lodi všichni, komu záleží na definitivním vyrovnání se s komunistickou minulostí: ať už jsou to krajanské spolky, občanská sdružení a organizace sdružující bývalé politické vězně a politicky pronásledované, česká liberální i konzervativní inteligence, demokratičtí politici všech nekomunistických politických stran, představitelé občanských petic, právě tak jako ti, kteří se podíleli před čtyřiceti lety na vzniku pražského jara, včetně „osmašedesátníků“, těch členů KSČ, kteří se rozešli se stranou po okupaci Československa sovětskou armádou, i dnes žijící chartisté i představitelé někdejšího Občanského fóra. Jedině spojením sil může česká společnost dosáhnout toho, aby se historie opozice a odporu vůči totalitnímu režimu stala skutečným zdrojem národní identity.
Chceme-li budovat nový dům, musíme nejdříve vysušit bažinu a postavit pevné základy. Ty nedokážeme stavět, pokud beze zbytku nepochopíme svou minulost. Proto potřebujeme otevřít archivy, proto potřebujeme instituci, která zaručí, aby se znovu a znovu neopakovaly pokusy minulost falšovat. Potřebujeme institut, který pomůže dovršit historický proces dekomunizace v naší zemi. Děkuji vám za pozornost.
Celý stenozáznam projednávání návrh zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů naleznete zde: