Úlitby bohům antikomunismu

Stovky miliard korun,

o něž stát a jeho občané přišli ve zkrachovalých bankách, vytunelovaných podnicích a investičních fondech, při některých podivných restitucích i při podvodech všeho druhu, měly být vlastně jen malou daní za svobodu. Protagonisté událostí v listopadu 1989 slibovali, že nás bude čekat nebývalý rozmach tvůrčích sil, bádání bez ideologických přehrad a poznávání bez předsudků. Nikdo se už nebude bát vyslovit svůj názor, ať v hospodě, nebo ve sdělovacích prostředcích. Svoboda slova bude nejvyšším zákonem, který nic nebude omezovat. A mnozí lidé si mysleli, že za to stojí utáhnout si na pár let opasky. Bude přece lépe, nejen materiálně, ale hlavně duchovně. Dodnes čtu v rozhovorech s řadou politiků, ale hlavně umělců, že sice v České republice teď není kdeco v pořádku, ale hlavně že máme svobodu . Stala se z toho fráze, nad jejímž obsahem už málokdo přemýšlí. Jenže je to opravdu tak, že svobodné myšlení ovládlo alespoň odborníky?

Ve skutečnosti se v myslích mnoha lidí vytvořila nová železná opona . Je ulitá z antikomunismu, který se stal drtivou ideologií. Strach, že by někdo mohl být podezírán, že ji dostatečně nevyznává, svazuje tvůrčí svobodu důkladněji než nějaký administrativní zákaz. A to k mému překvapení i u těch, kteří se nemusí třást strachy, že by televize nepřijaly jejich scénář nebo je neobsadily do nekonečných seriálů či talkshow a tím by je existenčně zničily.

Nedávno pořádala obecně prospěšná společnost Gender studies za podpory nadace Heinrich Böll Stiftung zajímavý seminář na téma Emancipace žen za socialismu a dnes. Přednášely ženy, které v roce 1969 emigrovaly do SRN, disidentky, socioložky či psycholožky. Ředitelka společnosti Alena Králíková seminář nadějně uvedla tím, že nejde o to, aby se obhajoval nějaký model, ale aby se hledaly podněty pro změny. Přednášející uvedly zajímavé postřehy z období socialismu, prakticky se shodly, že tento systém zde zanechal vysoký standard emancipace žen. To ovšem svobodně nelze jen tak pronést. A tak přednášející posluchače rychle ujišťovaly, že totalitu samozřejmě odsuzujeme . A k faktům, která dokládala velký posun v postavení žen jejich zařazením do práce, otevřením prostoru pro jejich vzdělávání a hospodářské osamostatnění, se rychle připojovala negativa. Nejde o to, že by žádná nebyla. Ale snaha rozptýlit pochybnosti, že přednášející ve skutečnosti dostatečně neodsuzuje socialismus, vedla k absurdnostem. A tak se účastnice třeba dozvěděly, že tzv. baby boom v 70. a 80. letech minulého století byl vlastně masovým vzdorem žen proti komunistům. Prý než aby se s nimi otravovaly, raději šly na mateřskou dovolenou. Další přednášející skoro vyděšeně označila svou myšlenku, že není pravda, že za socialismu bylo všechno špatné, za kacířskou. Jedna z emigrantek vzpomínala, jak se urazila, když šla poprvé v SRN jednat na úřady a pracovníci se divili, že za ni vše nevyřizuje manžel. V té chvíli si uvědomila, jak si vlastně v ČSSR zvykla na rovnoprávnost, která v SRN v té době nebyla samozřejmostí. Jenže takový postřeh je třeba ihned shodit tím, že emancipace byla diktována shora . Poněkud uniklo, že dnes se také shora musí přijímat antidiskriminační zákony a opatření, aby se prosazovala alespoň část toho, co bývalo obvyklé.

Jiřina Šiklová upozornila, že sice v úvodu odborných publikací z doby před rokem 1989 jsou úlitby bohům , ale jinak jsou na vysoké úrovni a obsahují důležitá fakta. Napadá mě, že současné úlitby bohům , diktované ustrašenou autocenzurou, často nedovolí vyslovit ani tu nejméně kacířskou myšlenku o socialismu. Jaká je to svoboda, když hon na současnou KSČM, stupňovaný například senátorem Štětinou, se snaží zabránit jakémukoli svobodnému bádání nejen o minulosti, ale i o současnosti. Senátem navržený Ústav paměti národa pak má zřejmě utlumit i nesmělé pokusy nezapomenout, co by mohlo být podnětné i pro budoucnost, jak se o to pokoušel v některých případech již zmiňovaný seminář. Ústav zapomnění má nejspíš zamezit úvahám, jak vyjádřila jedna z emigrantek, že by se měl uplatňovat hlubší pohled, než že republika v roce 1948 spadla do černé díry, z níž jsme se vyhrabali až po 40 letech. Úlitby bohům antikomunismu, kterých budeme nejspíš opět svědky s blížícím se 17. listopadem, stěží představují tu svobodu, kterou většina lidí očekávala.

9. listopadu 2006, Milada HALÍKOVÁ