Uctívači Gottwalda

Rádi by obnovili rudé modlitby v údajném rodném domku Klementa Gottwalda, ětadvacátého února plesají  u příležitosti výročí státního převratu. Čeští komunisté mobilizují a slovy svého prvního prezidenta odpůrcům vzkazují: „Přejde vás smích!“ .

Na dveře statku č.p. 102 v Dědicích u Vyškova lidé z místní komunistické buňky pravidelně připevňují papírovou ceduli s textem: „V tomto domě se narodil první dělnický prezident Československa Klement Gottwald.“ Nápis pokaždé odstraňuje Josef Trnavský, údržbář Muzea Vyškovska. „Mají výdrž, hoši. Gottwaldův rodný domek už z toho ale nikdy neudělají,“ říká Trnavský na adresu dědické stranické organizace. Text na dveřích má totiž zásadní vadu: v tomto domě se komunisty milovaný Kléma nenarodil. Je to bývalý statek rodiny Štarků, která byla donucena v roce 1953 podepsat smlouvu o jeho převzetí státem.

Ostuda v Dědicích

K údajnému rodnému domku Gottwalda. se neváže žádná historická událost, to se jen komunistická strana rozhodla vybudovat v Dědicích svatyni zemřelému vůdci. K rudým modlitbám využívala statek Štarkových až do sklonku roku 1989. Dnes je budova majetkem Muzea Vyškovska. „Naštěstí ještě žijí pamětníci,“ říká jeho ředitel František Korvas.
„Gottwald neměl Dědice rád, trápil se tím, že byl nemanželské dítě. Až do smrti se urputně bránil, aby ve vsi vznikl památník jeho narození,“ vypráví Marie Hájková, dívčím jménem Štarková. Dětství na statku jí několik hodin po oznámení Gottwaldova úmrtí překazili tři armádní důstojníci. Vpadli ke Štarkům a rozkázali rodině, aby se okamžitě vystěhovala do výminku na dvoře. „Byl to spíše chlév,“ vzpomíná Hájková. Nepomohl ani pláč maminky, čtrnáctiletá Marie musela i v horečkách z vyhřátého domu, zatímco vojáci začali pokrývat světnice černým suknem.
„Navezli sem delegace z celé země. Stometrové fronty truchlících a zvědavců toužily nahlédnout do údajné rodné světničky vůdce, zatímco my jsme se museli skrývat ve dvoře,“ vypráví Hájková. Hosté ronili slzy, místní usedlíci si připadali jako lháři. „Každý tady ví, že Gottwaldovým rodištěm je mnohem chudší chalupa pana Zabloudila. Náš rod měl s prezidentem společné jen to, že Gottwaldův děd Bartoloměj nám kdysi dělal ve statku pacholka,“ vysvětluje Hájková.
Skutečným rodištěm nemanželského Gottwalda byla málo udržovaná chalupa v sousedství obecní pastoušky. Tam prý přišel na svět čirou náhodou, rodička už dál nedošla. Pro  prezidenta to byla kompromitující událost, rozhodně ji nemínil proměnit v legendu.

Vypečení truhláři

Pražští komunisté si letošní bál naplánovali na pětadvacátého února. Právě 25. února 1948 oznámil Gottwald, že prezident Beneš přijal jeho návrh na nové složení vlády. Přebrání moci do rukou totalitní strany stačil její šéf ještě večer legitimizovat pochodem ozbrojených milicionářů ulicemi hlavního města.
„Gottwald dokázal oslovovat davy a dovést stranu k vítězství,“ říká jmenovec někdejšího  vůdce Josef Gottwald, třiatřicetiletý místopředseda pražské rady KSČM a funkcionář Komunistického svazu mládeže. Média ho občas označují za Gottwaldova pravnuka, ale je to omyl. Oba muži pocházejí z Vyškovska, kde žijí stovky Gottwaldů. „S Klementem mě  spojuje rodný kraj a také řemeslo. Vyučil jsem se truhlářem,“ hrdě poznamenává.
S novináři se snaží hovořit smířlivě, KSČM už prý analyzovala některé problematické kroky prvního dělnického prezidenta po roce 1948. Mezi svými však volí útočnější rétoriku. „Protivníci by nás nejraději zadupali do země. Stavme hráz těm, kteří znovu šíří nenávist proti straně! A těm, kdo se komunistům posmívají, vzkažme slovy Klementa Gottwalda: Přejde vás smích!“ Tak hřímal Josef Gottwald na listopadových oslavách 108. výročí narození jmenovce. Doslovný přepis visí na oficiálních internetových stranách KSČM, je to jeden z nejotevřenějších pokusů o veřejnou rehabilitaci zločinů komunismu po roce 1989. „Média mou řeč překroutila,“ snaží se Josef Gottwald zmírnit slova vyřčená před čtvrt rokem.
Těžko ale bagatelizovat projev, v němž mimo jiné zaznělo: „Nesmíme nikdy zapomenout na zavražděné příslušníky pohraniční stráže, funkcionáře  a další oběti. Byla to těžká daň za to, aby další generace mohly žít!“ Ani slovem nezmínil, že právě komunisté hranice zadrátovali a k plotům postavili mladé pohraničníky.

Z rudých radnic

Je pondělí 14. února 2005, do komunistických oslav únorového převzetí moci schází jedenáct dnů. „Jsem rád, že ještě víte, co znamená srp a kladivo,“ vítá předseda strany Miroslav Grebeníček v bývalém Domě kultury Klementa Gottwalda v Ostravě asi tisíc soukmenovců. O den později recituje Jiřina Švorcová věrným straníkům v pražské centrále KSČM.
Také Alois Koukola, komunistický místostarosta Velké Bíteše na Vysočině, ctí Gottwalda dodnes: „Za taktiku, kdy šikovným manévrováním s dodržováním demokratických pravidel dostal komunisty k moci,“ říká. Bronzová písmena před vstupem do Koukolovy kanceláře hlásají: „Veškerou moc v zemi vykonávají volené orgány z vůle pracujícího lidu.“ Nápis tu zůstal z poloviny osmdesátých let, nikomu na radnici nevadí. „Až na ten pracující lid je to přece pravda!“ míní Koukola, který do KSČ vstoupil v roce 1988 a po revoluci vystoupil. Dnes je díky komunistickým voličům druhým mužem radnice. „Jsem chlap a přišlo  mi  hloupé  stranu zradit. Vždyť kolik přežívá v ODS exkomunistů? Nemají horší morálku než já?“
S veřejnou rehabilitací Gottwalda komunisté nenápadně začali po úspěchu v komunálních volbách v roce 2002. Strana získala nejen četná křesla starostů a místostarostů v bývalých okresních městech, ale i dva primátorské posty v Havířově a Karviné. O únorových událostech z roku 1948 se komunisté začínají zejména v regionálním tisku znovu vyjadřovat jako o „vyvrcholení boje za lepší společnost“.

Komu to vadí?

Ze zákona číslo 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu členové KSČM nemají těžkou hlavu. „Dělaly se i chyby,“ připouští nanejvýš Antonín Petráš, primátor Karviné. „Gottwald udělal mnoho pozitivní práce. Jeho omyly nechávám na historicích, já si tu dobu nepamatuji. Když zemřel, byly mi tři roky,“ říká Milada Halíková, primátorka Havířova.
Gottwaldovy zločiny si však dobře vybavují jeho vězni. „Staré komunisty naše příběhy nezajímají, až snad jejich vnukové dědy na základě našich svědectví morálně odsoudí,“ věří Leo Žídek z Konfederace politických vězňů. „Za Gottwalda mohl být popraven kdokoliv,“ domnívá se Zdeněk Růžička, další z Gottwaldových vězňů. V roce 1950 byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu na čtrnáct let, odseděl si deset.
Podle velkobítešského místostarosty Koukoly lidé v únoru 1948 definitivně ztratili iluze o předválečném systému a logicky se postavili za komunisty. „Nechápu, proč někomu vadí slovo komunistická v názvu strany,“ komentuje Koukola aktuální iniciativu senátora JaromíraŠtětiny, který vyzývá ke zrušení KSČM. „Komunismus chápu jako komunu, což je  stále dobrá cesta pro lidstvo. Podobně mě oslovuje husitství i prvotní křesťanství,“ přemítá místostarosta.

Luxusní skromnost

„Zemřel velký hospodář a milovaný vůdce!“ Tímto způsobem oznamovaly Gottwaldovu smrt noviny v březnu roku 1953. „U bust Klementa Gottwalda v závodech stojí čestné stráže. Jeho portréty zaujaly nejčestnější místa i za okny všech chalup. A on se na nás usmívá, jako by měl radost z té naší velké lásky.“
Lid byl vyzván k celonárodní tryzně, zatímco v údajném rodném domku Klementa Gottwalda v Dědicích vrcholila tragédie rodu Štarků. „Řekli nám, že na výminku nebudeme déle než týden. Pak se tryzna nekonečně prodlužovala a začaly přicházet rezoluce z fabrik a od pionýrů,“ ukazuje Marie Hájková fascikl asi tří set pečlivě uschovaných textů. Národ apeloval na rodinu, aby „v zájmu pracujícího lidu opustila rodný dům milovaného vůdce“. „Museli jsme zůstat v té studené a nezařízené místnosti, normální bydlení jsme dostali až po roce,“ vzpomíná Hájková, jejíž rodinu komunisté poslali z velkého domu s koupelnou do obyčejné chalupy. Skutečný rodný domek Klementa Gottwalda se totiž straně zdál chudý a těsný, vybrali si proto patrový statek Štarkových. Nákladnou rekonstrukcí jej snížili na „skromný“ přízemní dům, moderní kuchyni se sporákem proměnili v černou kuchyni s otevřeným ohništěm. „Tak bídně to u nás nevypadalo snad ani před dvě stě lety,“ komentuje Hájková zázračnou proměnu rozlehlého statku na nuznou chaloupku ve jménu komunistické propagandy.
Josef Trnavský vytahuje z kapsy klíče a odemyká. Z Gottwaldova památníku je dnes archeologický depozitář, pro veřejnost uzavřený. Vitríny stále zdobí několik fotografií usmívajícího se „prvního dělnického prezidenta“ s dýmkou v ústech. „Z mobiliáře rodné světničky však zbylo jenom křeslo, na němž Gottwald sedával na Pražském hradě a které sbírky obohatilo až po jeho smrti,“ říká Korvas.

Jak odpudit štamgasty

Bronzová Gottwaldova socha byla v Dědicích vztyčena až v roce 1986, nyní odpočívá v zahradě vyškovské hasičárny. Čtyřmetrová dřevěná bedna má propadlé víko, mezi prkny vykukuje Gottwaldův obličej zapadaný listím. O pět metrů dál leží ve stejné „rakvi“ Vladimír Iljič Lenin.
„Bohužel, na Vyškovsku žije pořád dost lidí, kterým by nevadilo, kdyby sochy stály zase na náměstí,“ je přesvědčen Trnavský. Jediný Gottwald, který dnes v republice shlíží přímo na náves, stojí ve dvousethlavé obci Zbožíčko na Nymbursku. „Byla to recese mého předchůdce,“ říká pětadvacetiletý František Novák, majitel místního hostince.
Třímetrový monument do roku 1989 vévodil nymburskému náměstí, vloni na jaře si jej z městského depozitáře vypůjčil právě hospodský ze Zbožíčka. „Myslel, že na Gottwalda naláká hosty, ale nevyšlo mu to. Hosty socha odpuzovala, asi jako kdyby si dal před hospodu Hitlera,“ říká Novák, který je rozhodnut v nejbližší době „Klému“ šupem vyexpedovat zpátky do Nymburku.

***

Od truhláře k vrahovi

Klement Gottwald (1896-1953) – Když v únoru 1948 nastolil v Československu diktaturu, nikdo netušil, do jakých naroste rozměrů. Na základě zákona na ochranu lidovědemokratické republiky č. 231/1948 Sb. bylo vyneseno přes 230 rozsudků smrti a sto tisíc občanů bylo odsouzeno do vězení. Bez soudů bylo během pěti let deportováno do táborů na osmdesát tisíc osob. Kárnými jednotkami Pomocných technických praporů (PTP) prošly desítky tisíc občanů. Gottwald poslal na šibenici také jedenáct nejbližších komunistických funkcionářů v čele s Rudolfem Slánským. Země žila ve strachu, přesně jak to Gottwald předpověděl v prosinci roku 1929 jako poslanec v parlamentu: „A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry… Přejde vás smích!“
Gottwald byl nemanželským synem zemědělské dělnice z Dědic. Vyučil se truhlářem, ve dvacátých letech byl funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem dělnického tisku v Ostravě. V letech 1926-1929 pracoval v pražském sekretariátu KSČ, zformoval kominternovskou opozici (Šverma, Slánský a jiní), v roce 1929 se dostal do vedení strany. Odmítl mnichovský diktát a emigroval do Sovětského svazu. Po jeho přepadení Německem v červnu 1941 začal promýšlet na převzetí moci ve vlasti. Do Prahy se vrátil v roce 1945 jako místopředseda vlády. V roce 1946 komunisté vyhráli částečně demokratické volby a Gottwald se stal předsedou vlády. Nekomunističtí členové Národní fronty až na podzim 1947 pochopili, že hra na demokracii končí, a jejich odpor v únoru 1948 (demise dvanácti ministrů) byl diletantský a marný. Gottwald měl v ruce armádu a bezpečnost, takže mohl uskutečnit převrat bez sovětské pomoci, kterou mu nabízel Stalin. V létě 1948 byl zvolen prezidentem.

Zdroj: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Libri 1998.

Socha Klementa Gottwalda byla v Dědicích vztyčena až v roce 1986. Nyní leží v dřevěné bedně na dvoře vyškovské hasičárny. * Oba z Vyškovska, oba truhláři… Pražský místopředseda komunistů Josef Gottwald s knihou o jmenovci Klementovi. * Zde stával skutečný rodný domek Gottwalda. Tohoto milovníka alkoholu a karbanu by jistě potěšilo, že nyní tu je herna s barem. * Chvilka poezie v pražském sídle KSČM. Herečka Jiřina Švorcová si s ódami na komunismus nedala pokoj ani minulé úterý. * Anonym, kolem roku 1951. Stalin budovatel. Z výstavy Moc obrazů, obrazy moci, která probíhá do konce března v pražské Galerii u Křižovníků. * Josef Trnavský, údržbář Muzea Vyškovska, ve falešném rodném domku Gottwalda, který komunisté ukradli rodině Štarků. * Marii Hájkové bylo čtrnáct let, když ji komunisté vystěhovali z rodinného statku v Dědicích a proměnili jej v Gottwaldův „rodný domek“. * Komunistický mítink  v Ostravě, 14. února 2005. „Jsem rád, že ještě víte, co znamená srp a kladivo,“ prohlásil předseda strany Miroslav Grebeníček. Seance se neobešla ani bez revolučních písní Statise Prusalise (druhý snímek zleva), mimo jiné majitele zámku v Ostravě-Porubě. * „Sochu Masaryka nesundáme, ani kdyby byla celá radnice komunistická,“ alespoň slibuje Alois Koukola, místostarosta Velké Bíteše za KSČM. * Vůdce v rakvi a Mauzoleum Klementa Gottwalda na pražském Vítkově.  Rok 1953.
Repro: 1, 6, 14 z knihy Moc obrazů, obrazy moci, foto: 2 – 5, 7, 8, 13 Petra Mášová, 9 – 12 Lubomír Světnička, 15, 16 ČTK