U pramenů Gangy

Na schodech chrámu seděl Ten, jehož moudrost je ustálená, zvaný též Arisúdána, což znamená „Hubitel nepřátel“. Hleděl dolů do údolí. Někoho vyhlížel. Poutníci přešli přes most a zamířili k ášramu. Ze skupiny se oddělila postava statného muže: vojenská rubacha, opasek, knír, vysedlé lícní kosti, plavá slovanská kštice. Zamířil k chrámu, vyběhl do poloviny schodiště. Prudce se zastavil, odhodil tornu, poklekl a s čelem sklopeným řekl: „Jsem tu, Ó učiteli, jsem tu, jak jsi poručil.“
„Vstaň, Viktore Larionoviči, čekal jsem tě a jsem rád, že jsi přišel,“ řekl Arisúdána. „Jaká byla cesta“?
„Jaká by byla, Ó přelaskavý,“ řekl poutník, „d1ouhá. Ale co to je pro ty, kteří jsou Ukáznění, uctívají tě s vírou a svým vnitřním já se k tobě upínají,“ dodal radostně.
„Dobrá, dobrá,“ řekl Ten, jehož moudrost je ustálená.
„Co kdybychom si vybrali nějakou útulnou čajovnu a poseděli…“  „Jak myslíš, Ó prostý žádosti,“ řekl Viktor Larionovič a zvedl se ze schodů. „Něco bych vypil, a abych pravdu řekl, něco slušného bych taky slupnul.“
V hospůdce s ohništěm to vonělo fazolemi, masem a šťavnatými bramborami. ,Jestlipak víš,“ zeptal se Arisúdána nad mísou mlaďoučkého skopového, „jestlipak víš, proč jsem tě pozval?“
„Což vědění není určeno pro člověka, který nemá moudrost?“ opáčil Viktor Larionovič. „Sdělovat vědění člověku, který je už má, by bylo stejně zbytečné jako mlít semletou mouku. Nevím, Arisúdáno, proč jsi mne přenesl z širého Jakutska sem, do tohohle zapadákova.“
Arisúdána, ten, který je počátkem, středem i koncem všeho tvoření, vytřel talíř plackou, odstrčil jej od sebe, natáhl nohy spokojeně pod stůl, zapálil si bidi, zavinutý list tabáku, vyfoukl dým a řekl: „Pozval jsem tě, abych ti vyjevil poznání, nejtajnější z tajných, aby sis je plně promyslil, a pak se mi s myslí ke mně upnutou oddal. Protože tě mám rád a vybral jsem si tebe, řeknu rovnou: přivolal jsem tě proto, abych tě zbavil života.“
Larionovič překvapením převrhl sklenici s čajem: „To nemyslíš vážně, učiteli. Krutě a nemístně žertuješ, namísto abys mne naplnil vědomostmi, jako se plní prázdná hliněná nádoba vodou.“
„Nežertuji ani v nejmenším. Jsi tu proto, abych tě Zabil.“
„Jen kvůli tomu jsi mne zavolal, abych se stal hříčkou tvého rozmaru?“ zvolal rozhořčeně poutník. „Co si o sobě myslíš, Arisúdáno? Ani to, že jsi bůh, ti nedává právo někoho zabíjet.“
Ten, který je Himálaj mezi horami, Madhusúdána, hubitel Madhův, se vztyčil za stolem: „Tak poslouchej: jen hlupáci mne přehlížejí, když na sebe beru lidskou podobu, neboť neznají mou vyšší bytost svrchovaného pána všech bytostí. Jsem obětování, jsem obětí, jsem obětním ohněm, jsem úlitbou. Tak se u všech hromů neštěť, když to s tebou myslím dobře.“
Viktor Larionovič Lambach, obyčejný sibiřský sedlák, seděl jako zkoprnělý:
„Teď už fakt ničemu nerozumím, Arisúdáno…“
„Všemu tě naučím, Viktore. Jen pozorně naslouchej: kdo se narodil, zcela jistě a nevyhnutelně zemře, a kdo zemřel, zcela jistě se narodí. Jak to, že co zaniklo, může znovu vznikat? Poněvadž jen to, co existuje, může vznikat, a co neexistuje, vznikat nemůže. Rozumíš tomu?“
,Jakž takž,“ řekl mrzutě Viktor Larionovič.
„Jestliže substance, jež je ve stavu, který se nazývá vznikem, dosáhne opačného stavu, nazývá se zánikem. Postupné přeměny proměnlivé substance jsou nevyhnutelné jako u substance zvané hlína, jež se stává hroudou, hrncem, džbánem či prachem. Chápeš?“
„Bodejť bych nechápal,“ řekl Viktor Larionovič rezignovaně. „Ty mne teď zamorduješ, abys mne z rozmaru nechal znovu narodit. Ale na to se ti můžu vykašlat, když tu změnu substance, jak říkáš, nemůžu ovlivnit. Co z toho budu mít, když se narodím jako kráva nebo jako sardinka? Nech toho a pošli mě radši zpátky na Sibiř.“
„Už nemůžu,“ řekl Arisúdána, „už jsem do tebe příliš mnoho investoval. Víš ty vůbec, jak dlouho se známe?“
„Poprvé jsem slyšel tvůj hlas před několika hodinami, těsně předtím, než jsi mne přenesl z Aldanu do těchhle zatracených hor.“
„Mýlíš se. Od té doby, kdy jsem si tě vybral, uplynulo skoro tři tisíce let. To koukáš, co? Podej mi ruku. A teď se rozpomeň.“
„No jo, máš pravdu,“ řekl Viktor Larionovič. „Něco vidím. Červený květ… Stonek… chvění… ano, já se chvěju… Hýbu listy… Zelenými listy.“
„To jsi byl právě ibiškem na dvorku domu jednoho bohatce v Memfisu. Však se rozpomeň pořádně. Co vidíš dál?“
„Les lodyh. Vlnění moře. Modrá obloha. Slyším svist.“
„To jsi byl žito. Právě tě žnuli. Co vidíš dál?“
„Koruny stromů, trny, okvětní lístky, cítím tepat mízu, pálit slunce, sám sobě chutnám hořce, vidím mraky, voní déšť.“
“ To jsi byl bodlák, topol a tamaryšek. Taky jsi byl bříza a mech u cesty. Chlebovník a ebenový strom, mařinka vonná a rdesno hadí kořen.“
„A benedikt a barvínek. A sekvoj a rašeliník, uprostřed jezera.“
“ Vidíš, jak se hezky rozpomínáš,“ řekl Arisúdána spokojeně. “ Tak jsi tisíce let odhazoval listy, jehličí a starou substanci.“
„To jsem byl pořád jenom kytka?“ zeptal se Viktor Larionovič zklamaně.
„Opravdu si nepamatuješ? Podej mi ruku.“
„No jasně, kopřiva u nějakého plotu.“
„Žádný plot. To je stěna ovčince. Je to v Betlémě.“
„To jsem byl kazatelem, viď? No jasně. To nebyl špatný život. Až na ten konec.“
„Bylo to opravdu tak zlé? Co bylo nejhorší?“
„Všechno se dalo vydržet, Petrova i Jidášova zrada, nabubřelost toho Piláta, co pořád koketoval s tím, jestli mne pustit, nebo ne, bičování, trnový věnec, cesta na Golgotu i to přibíjení na kříž…“
„Přibíjení?“ zeptal se Arisúdána.
„Nezapomeň, Ó vznešený, že technika trestů od doby, kdy jsem byl plevel na silnici do Appie, pokročila. Tenkrát vojáky ke kříži přivazovali, teď mi provrtali dlaně a nohy hřeby.“
„No jo,“ povzdechl Arisúdána, „začalo nové tisíciletí.“
„Prostě nás přitloukli jako kůži na vrata. Trochu to chruplo, jak hřebíky lezly mezi kostičky. Bolelo to, když kříže zvedli. Navíc mi lezli na nervy ti dva lotři, které ukřižovali se mnou. Vřeštěli jako paviáni, že jsou jen obyčejní vrazi, tak proč prý mají zemřít společně s takovým bezbožným rouhačem.“
„Taky tě prý jeden centurion bodal kopím.“
„To byl obzvláštní hňup, pablb a surovec. Nejdřív mě píchl do žeber, a pak mi podal k napití houbu nasáklou octem. Ani nevím, jak – vytryskla mi z úst stará judská pohrůžka: Měj vlasy plné vší a ruce tak krátké, že se jakživ nepoškrábeš! Ten hlupák se vyjevil, že jsem ho proklel; už na nás ani nesáhl. Až do večera dřepěl u ohně a s hrůzou civěl na své paže, kdy se mu začnou zkracovat.“
„Říká se, žes umřel ještě ten den.“
„To nevím, nedovedu to odhadnout. Na kříži ubíhá čas úplně jinak.“
„Na jedno bych se tě rád zeptal, synu. Podle jistého Matouše byla prý tvoje poslední slova Eli, Eli, lama zabachtani. To jest Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil. Marek tvrdí, že jsi řekl Éloi, Éloi, lama zabachtani.
Svatý Lukáš, který taky napsal tvůj životopis, tvrdí, že jsi řekl: Otče, v ruce tvé poroučím ducha svého. Svatý Jan ti do úst vložil poslední slova: Dokonáno jest.“
„Kdo byli ti pánové?“
„Evangelisti. Na dobrých dva tisíce let tě proslavili.
Tak co byla tvá poslední slova?“
„To si pamatuju jako dnes. Všechno se dalo na kříži vydržet: jak se mi posmívali, slzy Marie Magdalény i to, že se mi vlastní vahou trhaly dlaně. Nejhorší ze všeho však byla žízeň. Dováděla mne k šílenství. Vím úplně přesně, co jsem řekl, než jsem vypustil duši: Buď mi dejte napít, nebo se vraťte k šelmám, které vás zrodily.“
„Tak vidíš, jak ses rozpomenul,“ řekl Arisúdána potěšeně. „A zase uplynulo půldruhého tisíciletí. Byl jsi leviatan a jednorožec a kohout na smetišti, pes i jehně pod řezníkovým nožem.“
„A oslice a arabský hřebec, ryba v řece, kolibřík v pralese a tuleň mezi ledy. Pak jsem se převtělil do Čech. To je země uprostřed Evropy, žije tam buřičský národ Čechů.
Jejich zbraní je někdy meč, většinou však škleb a opovržení. Mou novou tělesnou schránkou se stal jeden bakalář filosofie. Pamatuju si všechno, jako by se to událo dnes…
K domu, kde bakalář bydlel, spěchal mladý muž v trochu obnošeném, ale elegantním plášti. Pod paží nesl svazek listin. Jmenoval se Jeroným a právě se vrátil do Prahy z Oxfordu. Vyběhl po schodech a prudce otevřel dveře světnice, kde bydlel bakalář. To se ví, že jsem toho využil. Vklouznul jsem dovnitř a pěkně v klidu jsem se zavěsil ke stropu nad bakalářovou hlavou. Jeroným řekl: Jeníku, přivezl jsem ti něco nových knih Jana z Wiklefu.‘ A v okamžiku, kdy bakalář po knihách sáhl a dychtivě jednu z nich otevřel, jsem skočil. Šlo to velmi jednoduše, jako když otočíš dobře namazaným zámkem nebo jako když do sebe zapadnou dvě perfektně vysoustružené součástky. V tom okamžiku se Jendovi rozsvítily oči a řekl: ,Udělal jsi mi velkou radost, Jeronýme.‘ To byla moje inkarnace v Jana Husa.
Později jsem se stal mistrem, pak děkanem i rektorem. Pak jsme spolu zažili ponižování v Kostnici i popravu na břehu Rýna. Přivázali mne mokrými provazy a řetězy k prknu. Obložili mne dřívím a slámou až po bradu. Kat stál přede mnou s hořící loučí. A pak přišel ten nejhorší
okamžik. Z koně sesedl říšský maršálek Haupt z Pappenheimu a mířil ke mně. Věděl jsem, co to znamená, a hrůza mi sevřela hrdlo. Přísahám bez mučení, Ó všemocný, že jsem si nebyl jist, co odpovím. Přišel, trochu odhrnul slámu, co mi zakrývala obličej, a řekl: ,Odvoláním zachráníš život i duši.‘ Všechno, každičký nerv ve mně křičel: Řekni to. Řekni to. Odvolej.“
„Odvolal jsi?“ zeptal se Arisúdána.
„Neodvolal. A na krátký okamžik, než mne olízly plameny, jsem pocítil ohromnou úlevu.“
„Pak jsi byl bratřík a vozataj, potulný mnich.“
„A zapisovatel na úřadě a uhlíř, pak náčelník Siouxů.“
„Za třicetileté války jsi byl dub, jestlipak si pamatuješ?“
„Bodejť by ne,“ řekl Viktor Larionovič. „Na mých větvích rozvěšovali lancknechti sedláky. Určitě by mi bývalo milejší, kdyby v mém stínu šahal chasník děvečce pod sukně.“
„A tak to šlo.“
„A tak to šlo. Moc hezky jsi mi to připravil. Proč jsi mi to udělal, Ó vznešený. Dovedeš si představit, kolik ponížení a utrpení jsem musel podstoupit? Od té doby, co jsem byl ibiškem a trávou, jsem byl čtyřiapadesátkrát upálen, stojednasedmdesátkrát oběšen, třiatřicetkrát otráven, dvanáctkrát ukřižován, sedmnáctkrát setnut, osmkrát zastřelen, pětkrát roztrhán koňmi, jednou rozčtvrcen zaživa a jednou udušen. Já si myslím, Ó neulpívající na činech, že duše a život není totéž. Vezměme třeba příklad zbojníka Stěnky Razina. Byl jsem jeho částí dlouho, už od doby perského tažení kozáků. Popravili mne v Moskvě před chrámem Vasila
Blaženého. Přivázali mne ke dvěma kládám a kat mne sekyrou okrajoval jako mortadelu. Nejdřív prsty, pak zápěstí, ruku u lokte, u ramene… Nakonec jsem tu ležel ? trup bez končetin, rozervaný bičováním, se zejícími žebry. A tehdy jsem si řekl: Stěnko, už ti zbývá jen jedno – svobodně umřít. To jim přece nedaruješ, svinským bojarům, aby tě ubili. Zhluboka jsem vydechl. Žádná síla na světě mne nemohla přinutit, abych nabral vzduch do plic.
Otevřel jsem oči. Na nebi se vznášel holoubek siváček. Ten holub, to jsem byl taky já. Pode mnou ležely mrtvé hnáty a živé tělo. Modralo ve tváři a koulelo očima. Smrt udušením není nic pěkného. Pak jsem byl dlouho voják.“
Byli v čajovně sami. Oheň v peci praskal, nad kotlem se zvedal proužek páry. Venku se vyjasnilo, oknem bylo vidět ledově stříbrný vrcholek hory Nár.
Arisúdána řekl: „Ti, kdo se ke mně uchýlí usilujíce o vysvobození od stáří a smrti, znají celé brahma, prazáklad já, i všecek čin. Ano, jsem Višnu, laskavý bůh. A nemyslím si, Viktore, že jsi sám, kdo poznal tíhu světa. I já jsem na sebe bral zvířecí a lidské podoby: byl jsem rybou, želvou, kancem, mužem-lvem, trpaslíkem, Rámou držícím sekeru, Rámou Rámájany, Kršnou a Buddhou…“
„To je toho,“ řekl Viktor Larionovič. „To bych uměl taky, devětkrát si sestoupit na zem, porozhlédnout se a pak zase zdrhnout do nebe. Víš, jak dlouho jsi nebyl na zemi od té doby, co jsi jako Buddha zemřel?“
„A nejsem snad tady, u všech hříchů Šivových?!“ zvolal bůh rozzlobeně. „Podívej se na mě. Co vidíš? Mám ruce a nohy? Mám tvář? Mám na sobě vysoké boty a kalhoty a halenu barvy písku? Mám na hlavě vojenský klobouk chránící proti úžehu? Mám u opasku patrontašku a na ramenou výložky s hodností? Tak mám lidskou podobu, nebo ne?“
,Já vím, ale i když jsi voják, pořád si můžeš vybrat druh své vlastní smrti. Já ne. Pamatuješ, když jsi mne učinil Mahátmou? Držel jsem hladovku k smrti. Půl milionu sikhů, hinduistů a muslimů se navzájem povraždilo. Byl jsem bezmocný před hrůzami bratrovražedné války. Proto jsem se postil. Měl jsem mít kázání. Vyšel jsem ven. Najednou koukám, nějaký muž vyběhl z davu a klekl si přede mne. Myslel jsem si, že ho něco trápí, ale pak vidím, že drží v rukou pistoli. První rána šla do břicha, druhá do srdce…“
„Víš o tom, že jsi se v tu chvíli usmíval a zašeptal Ó Rám, Ó bože..,“ řekl potichoučku Arisúdána.
„Nevím, možná. Ale určitě vím, že mi srdce sevřela ledová hrůza z toho, jestli netrefil některou z mých vnuček.“
„Taky trpím, nemysli si,“ řekl bůh.
„Ale všechno děláš z vlastní vůle. Já ne.“
„Jednou jsem chtěl z vlastní vůle zemřít,“ vzpomněl si Arisúdána. „Je to už nějaký čas, jmenoval jsem se tehdy Robespierre. Pětatřicet mi bylo: krásný život, mizerná smrt. Když vtrhli do radnice, chtěl jsem si provrtat hlavu koulí z pistole. Chvěla se mi ruka – roztříštil jsem si dolní čelist. Hrozně jsem trpěl, když mě vezli na popravu. Můj lid, moji občané a občanky, sakuloti, vojáci, služky, všichni jásali a tančili kolem káry.“
„A co byla tvoje poslední myšlenka?“
„Už zase pořádně nenabrousili gilotinu.“
Viktor Larionovič o tom všem chvíli přemítal: „Kdybys nebyl bůh, myslel bych si, že ti musel v dětství někdo ublížit.“
„Jsi hloupý, Larionoviči,“ řekl Arisúdána. „Pojď, půjdeme k chrámu a já ti po cestě vysvětlím, co nevíš.“
Zaplatil a vyšli ven. Arisúdána řekl: „Pokora, přímost, nenásilí, shovívavost, poctivost, služba učiteli, čistota, stálost, sebeovládání, nepodléhání vášni k smyslovým předmětům a oproštění od osobivosti, chápání zrození i smrti, stáří, nemocí a strastí jako zla, neulpívání, nepřipoutanost k synovi, manželce, domu a podobně, trvalá vyrovnanost v myšlení, ať se přihodí vytoužené či nežádoucí, nechuť k lidskému zástupu, vytrvalost v poznávání podstaty já, pochopení, v čem spočívá smysl poznání pravdy – to vše se nazývá poznáním, zatímco nepoznání je to, co se od toho liší.“
Došli tam, kde se přes řeku klene most. Kameny paňčašíla se jako pět černých kladiv zjevovaly a zase mizely v mléčných peřejích.
„Vyjevím ti, Viktore Larionoviči, co je třeba poznat, poznání, jímž člověk dosáhne nesmrtelnosti. Vyjevím ti, co je brahma. Je to, co nemá počátek a není jsoucí ani nejsoucí. Ale nejdříve tě musím zabít. Pak se zrodíš znovu a všechny tvé předešlé životy budou v tobě. Všechnu zkušenost, všechnu moudrost lidstva, všechnu radost a hořkost tří tisíciletí budeš mít v sobě. Budeš brahma. Budeš mít sice tělesnou schránku – budeš… ehm… čím ty vlastně budeš… budeš třeba… třeba… Tebe to nezajímá, Viktore?“
Viktor Larionovič stál opřený o zábradlí, hleděl do hřmící vody: „Ne, nezajímá mne to. Vrať mne do Jakutska. Mám tam pole, ženu…“
V tom okamžiku uchopil bůh Viktora Larionoviče Lambacha vzadu za opasek a jediným trhnutím ho přehodil přes zábradlí. Tělo opsalo oblouk a s plesknutím dopadlo do vody. Ponořilo se, pak se znovu objevilo. Arisúdána viděl ruku, jak se zachytila za černý kámen, a hlavu, která se na okamžik vynořila z vody: „Kašlu na tvou nesmrtelnost. Kašlu na tvou moudrost a na tvoje rady. Jestli se ještě někdy narodím, vystačím si s vlastní hlavou. Jdi se vycpat, Arisúdáno.“
Pak tělo Viktora Larionoviče zmizelo ve vlnách. Bůh Višnu stál na mostě a hleděl do řeky, která tekla s urputnou silou, jako tehdy, když ji kajícník Džahnu ve spravedlivém hněvu vypil a znovu vypustil na svět uchem.
Usmíval se. Byl to úsměv masky, úsměv jednoty nad proudícími postavami, úsměv současnosti nad tisícími narozeními a úmrtími, mírný, jasný, neprůhledný, možná dobrotivý, možná výsměšný, moudrý; úsměv, jakým se usmívají dokonalí.