Topolově hře chybí dramatické jádro

NOVINKA DIVADLA NA ZÁBRADLÍ

PRAHA, 22. 6. 2007

Vzápětí po Bondyho postapokalyptické aktovce Jedné noci, uvedené v Boudě pražského Národního divadla, se jen o pár desítek metrů dál v Divadle Na zábradlí dočkala premiéry další hra s identickým tématem. Jáchym Topol ji nazval Cesta do Bugulmy a pro inscenování v rámci Československého jara 2007 si ji vybral režisér Jiří Pokorný.
Topolova vize světa po jaderné katastrofě zaznamenává ve fantaskní hyperbole novodobá traumata: postkomunistickou kocovinu, děs z terorismu, přezíravý vztah Západu k bývalému východnímu bloku, eskalaci válečných konfliktů, které by už brzy nemusely mít přívlastek »lokální«.

Text spíš pro rozhlas

Drama paralelně sleduje dvě linie. Na Sibiři v polní pitevně NATO Češka Karla a emancipovaná německá lékařka sešívají mrtvá lidská těla. Ve stejnou dobu se Karlin manžel, bývalý pankrácký kat Eman, se svým otcem a synem Jeníkem pokoušejí proklestit cestu z rozvrácené Evropy na Sibiř do Bugulmy, v níž vidí příslib spasení.
Ve druhé půli se Karla s mužem a synem shledá, děd Jiří na cestě zahyne, ale jeho duch zůstává přítomen. Na scénu navíc přibude monstrum velitelky sovětského gulagu.
Jáchym Topol v programové brožuře přiznává inspirační zdroje. Vedle autobiografických zážitků z kriminálu hlavně Haškovu povídku Velitelem města Bugulmy a reportáž Jaromíra Štětiny o sibiřských koncentrácích. Impulsem nejspíš byla i zmiňovaná Bondyho aktovka, byť se obě díla liší. Tam, kde si Bondy v roce 1969 vystačil s pregnantním vyjádřením, ale zůstal filozoficky rafinovaný, zabředá Topol do epické rozvleklosti a tezovitosti, projevující se třeba v nemotivovaných verbálních útocích proti Evropské unii. Cestě do Bugulmy chybí dramatické jádro, konfliktní situace, pointy. Vhodnější než klasické divadlo by se zdála forma rozhlasové hry, případně inscenovaného čtení, jak k němu prakticky ve stejné chvíli přistoupili v Divadle v Dlouhé.

Chmurná groteska

Režisér Jiří Pokorný Topolův kus interpretuje jako chmurnou, skeptickou grotesku s řadou návratných motivů. S ohledem na nedramatičnost látky se jí pokouší dodatečně implantovat spektakulární prvky. Torza zmasakrovaných lidských těl představují figuríny z výkladních skříní, monotónní temnotu přeruší blikání stroboskopu, dílčí oživení do zvolna se sunoucího dějového řečiště vnášejí parodické songy Michala Pavlíčka, které si zazpívá každá ze sešitých mrtvol (v podání jediné interpretky).
Trojlístek kata Emana, jeho starého otce Jiřího a syna Jeníka závislého na drogách hrají adekvátně limitům textu Vladimír Marek, Miloslav Mejzlík a Ladislav Hampl. Paradoxně nejčernější postavu představuje německá doktorka Marie Spurné. Tvrdá a povýšená intelektuálka se neskrývá se svým šovinismem a zmítá se v extrémech feministické křeče a dušené živočišnosti, jak vyplývá z jejího obdivu k chlapáckým »terorům«. V měkčích tónech vykresluje roli Češky Karly Kristina Maděričová.
Výtečný Uhdeho Zázrak v černém domě i parodická Pokorného Milada slibovaly, že letošní Československé jaro jako celek předčí předchozí ročníky. S Topolovým dramatickým pokusem vzaly tyto naděje za své.

Foto popis| Topolova vize světa po jaderné katastrofě zaznamenává ve fantaskní hyperbole novodobá traumata včetně postkomunistické kocoviny. Na snímku Kristina Maděričová uprostřed zkázy.
Foto autor| FOTO: DIVADLO NA ZÁBRADLÍ – MARTIN ŠPELDA

O autorovi| Saša Hrbotický /Od našeho spolupracovníka/ Jáchym Topol: Cesta do Bugulmy. Divadlo Na zábradlí 15. 6.