Tisková zpráva Klubu otevřené demokracie

Tisková zpráva

senátorů Klubu otevřené demokracie

ze dne 6.5.2008

Senát ve dnech 23. 4. a 24. 4. přijal na své schůzi řadu zásadních rozhodnutí. Nebyla to však rozhodnutí celého Senátu. Menšina členů Senátu, mezi něž patří i členové Klubu otevřené demokracie, mají některá, za to však zásadně odlišná stanoviska ke třem rozhodnutím Senátu na výše citované schůzi:

Rozhodnutí první –  Lisabonská smlouva :

Senát  rozhodl o zaslání Lisabonské smlouvy k posouzení Ústavnímu soudu. KOD  byl pro ratifikaci Lisabonské smlouvy.

Je zcela legitimní zaslat k posouzení Ústavnímu soudu mezinárodní smlouvu, kterou nesporně Lisabonská smlouva je, tedy zjistit, zda není v rozporu s Ústavou ČR. Jaký bude další postup  po  posouzení Ústavního soudu?

1. Soulad s Ústavou ČR. Je to však odpověď pro ty členy Senátu, kteří hlasovali pro odeslání Lisabonské smlouvy  k Ústavnímu soudu? Znamená to, že budou hlasovat pro ratifikaci Lisabonské smlouvy?
2. Rozpor s Ústavou ČR. Pak jsou jen dva další možné scénáře. Změna ústavy nebo neratifikovat Lisabonskou smlouvu.
   • Změnu Ústavy ČR nelze dle našeho hlubokého přesvědčení schválit do konce roku 2008. Na změnách Ústavy se totiž musí shodnout obě komory parlamentu.

Klub otevřené demokracie vychází z následujících stanovisek :

1. KOD nemá vůči Lisabonské smlouvě zásadní výhrady. Ztotožňuje se s hodnotami, na kterých je Unie založena (článek 2 a 3). Tyto hodnoty dle našeho přesvědčení vysoce převáží veškeré otazníky, které si čeští euroskeptici kladou. Jsou to hodnoty ryze evropské.
2. Lisabonská smlouva je pouhou adaptací existujícího systému na širší okruh členů Unie, její ratifikací nedochází ke kvalitativnímu skoku v  pojetí právního řádu, tak jak tomu bylo při ratifikaci smlouvy o přístupu ČR do  EU.
3. Lisabonská smlouva je v současné době jediným dohodnutelným kompromisem.

Parlament ČR zmocnil v době přístupu ČR do EU ústavním zákonem občany, aby vyjádřili souhlas s ratifikací smlouvy o přístupu ČR do EU, a občané  referendem  souhlas vyslovili. Parlament tímto svým ústavním zákonem ve skutečnosti vyjádřil přání, aby souhlas k přístupové smlouvě byl vysloven s vyšší mírou legitimity, než jakou disponuje on sám. Z toho musí vyplývat zvláštní respekt parlamentu pro názor občanů v dané otázce.

Nikdo z oprávněných subjektů tehdy (rok 2004)  nevyužil v souvislosti s přístupem do EU práva požádat Ústavní soud o přezkum ústavnosti přístupové smlouvy. Vzhledem ke způsobu vyjádření souhlasu s ratifikací přístupové smlouvy i k nevyužití práva podat návrh na posouzení jejího souladu žádným oprávněným subjektem z prostředí parlamentu, se jeví jako nezpochybnitelné, že parlament i jeho členové mají za to, že právo ES/EU platné v době přistoupení ČR k EU není v rozporu s ústavním pořádkem. Lisabonská smlouva je, jak již bylo řečeno,  pouhou adaptací existujícího systému na širší okruh členů Unie.

Smlouva o EU, jež byla rovněž předmětem referenda, obsahuje čl. 1, v němž se mj. stanoví, že „tato smlouva představuje novou etapu v procesu vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy…“. Občané udělením souhlasu k přístupu tedy vyjádřili konkrétně souhlas i s tím, aby se evropská integrace nadále prohlubovala. Příznivý postoj k přenosu dalších pravomocí ČR na EU je tak výrazem vůle lidu. Citovaná ustanovení jsou Lisabonskou smlouvou zachována.

Žádný z expertů na ústavní právo nesdělil senátní  Komisi pro ústavu a parlamentní procedury (která si tato stanoviska vyžádala) možný ústavní problém při ratifikaci Lisabonské smlouvy. Ani usnesení Senátu k Lisabonské smlouvě nedefinuje žádný  faktický rozpor s Ústavou ČR.

Jaké jsou tedy skutečné  důvody pro  posouzení Lisabonské smlouvy Ústavním soudem, když okruhy problémů v usnesení Senátu nevykazují faktický ústavní problém?

 

Rozhodnutí druhé – nevydání senátorky Liany Janáčkové k trestnímu stíhání :

Senát nevydal k trestnímu stíhání senátorku Lianu Janáčkovou. KOD měl na tento případ zcela opačný názor a byl většinově pro vydání senátorky Janáčkové k trestnímu stíhání.

Paní senátorka na jednání bytového odboru městské části Ostrava – Mariánské horya Hulváky pronesla řadu rasistických výroků. Nebyla sama. Stejných nebo podobných výroků se dopustil i její místostarosta Jiří Jezerský.  Subjektivní stránka jednání jmenovaných byla nepochybně naplněna, minimálně formou nepřímého úmyslu,  a  to spácháním trestného činu hanobení národu, etnické skupiny, rasy a přesvědčení podle § 198 trestního zákona.

K trestnímu stíhání paní senátorky Liany Janáčkové mohlo dojít  pouze tehdy, pokud by Senát rozhodl o jejím vydání k trestnímu stíhání. Nestalo se, a tak je její trestní stíhání za rasistické výroky navždy vyloučeno. Proč členové KOD  hlasovali  pro její  vydání? Její výroky totiž byly nepochybně  proneseny v její roli starostky, neměly nic společného s její senátní funkcí. Místostarosta Jiří Jezerský bude stíhán a případně  souzen dle §198 trestního zákona, má totiž smůlu, není senátorem.

Existují v zásadě dva druhy imunity. Článek 27 odst. 2 stanoví :

…“ Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu  nebo v jejích orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem..“. To je tak zvaná indemnita. Jak je patrné výše, paní senátorka nepronesla své rasistické výroky v Senátu ani v žádném z jeho orgánů, ale na jednání bytového odboru městské části Mariánské hory a Hulváky.

Dále chápeme imunitu ve smyslu ochrany parlamentu jako celku před vnějším nátlakem na její členy. Jak tuto kategorii naplňuje paní senátorka, která v roli starostky pronáší rasistické výroky? Jsme si jisti, že imunita poskytnuta být neměla. Zcela oprávněně se ptáme, proč se paní senátorka nebude před soudem hájit za stejný čin jako její kolega? Odpověď je prostá. Je senátorkou.

Zcela oprávněně se ptáme, jak dlouho ještě bude paní senátorka místopředsedkyní Výboru pro vědu, kulturu, lidská práva a petice? A do třetice se ptáme:  kolikrát ještě nebude vydána k trestnímu stíhání?

A  závěrem  se ptáme – proč kolegové z ODS navrhují úplné vypuštění imunity z našeho právního řádu, aby  v zápětí poskytli imunitu paní kolegyni za nezpochybnitelně rasistické výroky pronesené zcela jistě mimo Senát ?          

Rozhodnutí třetí – schválení návrhu zákona o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon).

Schválení výše uvedeného návrhu zákona bylo nutné a správné, nicméně předcházela mu někdy až neuvěřitelná debata tento zákon odsuzující. KOD se  nemohl ztotožnit jak s debatou na půdě Senátu, tak  s předloženým pozměňovacím návrhem, který přijal Ústavně-právní výbor a který obhajoval jeho předseda.

Nástin problému: předloženým návrhem zákona se sleduje vytvořit  jednotný právní rámec zákonné úpravy rovného zacházení a ochrany před diskriminací v příslušných právních vztazích,  a tímto způsobem promítnout do našeho právního řádu úpravu vyplývající z příslušných směrnic Evropských společenství. Návrh zákonné úpravy v této oblasti byl projednáván již v letech 2005 a 2006, kdy byl zpracován návrh antidiskriminačního zákona a tzv. doprovodného zákona. Tento návrh  však nebyl přijat poté, co Senát návrh zákona zamítl (jednalo se o senátní tisky č. 201 a č. 202 projednané na 9. schůzi Senátu dne 26. ledna 2006) a  Poslanecká sněmovna v květnu 2006 zamítavé stanovisko Senátu nepřehlasovala.

Současný stav je takový, že v zásadě pouze v zákoně o zaměstnanosti je obsažena úprava odpovídající příslušným směrnicím ES (stanovení zákazu diskriminace, vymezení definic přímé a nepřímé diskriminace a dalších pojmů, stanovení nástrojů právní ochrany). Obdobná komplexní úprava byla obsažena také v tzv. „starém“ zákoníku práce, v současném zákoníku práce tomu tak již není, jelikož při jeho zpracování a projednání v roce 2005 a2006 se vycházelo z toho, že  bude existovat obecná úprava stanovená v souběžně projednávaném antidiskriminačním zákoně, na kterou se v novém zákoníku práce odkazuje. Nový zákoník práce v  této oblasti stanoví pouze povinnost zaměstnavatele zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, dále stanoví zákaz diskriminace v pracovněprávních vztazích a vymezuje případy rozdílného zacházení, které se za diskriminaci nepovažují, a v ostatním odkazuje na (dosud neexistující) antidiskriminační zákon. Zčásti vyhovující úprava je obsažena také v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a v zákoně o vojácích z povolání. V ostatních oblastech, na které se příslušné směrnice ES vztahují, je dosavadní právní úprava z hlediska transpozice směrnic buď zcela nedostatečná, nebo příslušné zákony žádná antidiskriminační ustanovení neobsahují. Obecně pak schází úprava odpovídající několika směrnicím, které členským státům ukládají určit subjekt pověřený podporou rovného zacházení, do jehož působnosti bude spadat poskytování nezávislé pomoci obětem diskriminace při podávání návrhů na zahájení řízení z důvodu diskriminace, příprava nezávislých studií týkajících se diskriminace, zveřejňování nezávislých zpráv, podávání doporučení k jakékoli otázce související s diskriminací.

Skutečnost, že Česká republika dosud neprovedla v odpovídajícím rozsahu transpozici příslušných směrnic do svého vnitrostátního práva, vedla k tomu, že na základě čl. 226 Smlouvy o založení Evropských společenství zahájila Evropská komise vůči České  republice již  čtyři řízení pro porušení Smlouvy.

Ústavně- právní výbor přijal k tomuto návrhu zákona   pozměňovací návrhy, které se již na první pohled dají definovat jako silně podezřelé z divokého  jezdectví  (přílepky). Jednalo se o návrhy na změny těchto zákonů:

1. Změnu zákona o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu;
2. Změnu zákona o jednacím řádu Senátu. V tomto případě se dokonce jedná o změnu zákona vyžadující souhlas obou komor parlamentu;
3. Změna zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů.

 

Nutno konstatovat, že pokouší-li se přijmout divoké jezdce či přílepky Senát,  je to ještě větší prohřešek proti ústavně konformnímu způsobu legislativního procesu než činí-li tak Poslanecká sněmovna. Navrhuje-li takovéto pozměňovací návrhy Ústavně – právní výbor, rezignuje tak na svou nezadatelnou funkci, totiž být superbdělým ochráncem ústavy. Senát naštěstí neschválil návrhy Ústavně – právního  výboru a schválil antidiskriminační zákon.

 

 

Za KOD Soňa Paukrtová