Tbilisi: Snad se Rusů zbavíme jako vy

Srpnové boje se hlavního města Gruzie přímo nedotkly, v obchodech a hospodách Tbilisi ale lidé nemluví o ničem jiném. Na zdech domů jsou nápisy podobné těm, které se objevily v ulicích československých měst v srpnu před čtyřiceti lety: Rusové, jděte domů. A na turistu z Česka reagují Tbilisané neobyčejně příznivě.

„Vy jste z Prahy? Tak to víte, co teď prožíváme,“ říká student univerzity, který se představil jako Alexander. Po boku má dívku Koru, jednu z mála žen, které pozdě večer popíjejí v jednom z barů v ulicích zvaných Šardeni. Dvě související ulice v centru Tbilisi naproti protestantskému kostelu působí jako zmenšená Stodolní v Ostravě: bary střídají restaurace v každém z domů. Na ulici jsou ještě koncem září zahrádky, před jednou z hospod stojí piano, v největším z barů hraje živá hudba. Od ruské invaze do Jižní Osetie uběhly necelé dva měsíce.

ČTĚTE TAKÉ: Krize se vyostřuje. Gruzie vyhlásila válečný stav

„Nenajdete tady nikoho, kdo by si myslel, že náš prezident udělal v Jižní Osetii něco špatně. Reagoval jen na ruskou agresi, bránil se mocnosti, která nectí naše hranice,“ říká Kora. A má pravdu, prezidenta Saakašviliho se tu zastává každý.

Potřebuji na chleba

Ulice Šardeni není pro večení Tbilisi úplně typická. Kousek výš k centrálnímu náměstí Svobody jsou bary téměř prázdné. Po ulici pobíhají děti, a sotva spatří cizince, natahují dlaň. „Pomoz, potřebuju si koupit chleba,“ prosí asi pětileté děvčátko Liana. Po chvíli přichází dospělá žena, také se představuje jako Liana: „Dej mi peníze, nemám muže, jen děti.“ Ukazuje se, že je to dívčina matka. Žebráci tu sedí před zeleninou, trafikou, před obchodem s duchovními příručkami a obrázky. „Ale nenechte se mýlit, lidé tu peníze mají. Kdo se snaží, vydělá si, vždyť se podívejte, co tu lidé mají aut,“ říká hrdě servírka Maria Barsegyanová z vylidněné kavárny Cigar Bar a ukazuje na uličku, po níž i pozdě v noci proudí auto za autem.

Většina z aut, které jezdí v noci po Tbilisi, má na střeše nápis Taxi. Za pět minut jich po ulici vedoucí k centrálnímu náměstí Svobody projelo jednadvacet. Lidé tu neradi chodí pěšky a taxíky jsou poměrně levné, za litr benzinu dají v Gruzii v přepočtu necelé euro. Vozí se tu lidé do práce i z ní, ženy si mávnou na taxi i cestou na nákup. „Češka? Tak to tě svezu zadarmo. Tys taky trpěla s Rusy,“ nabízí řidič taxíku, moskviče, který má místo zadního skla igelit. S předpisy si tu vůbec nedělají moc starostí – přejít silnici, po níž jezdí auta nerespektující pruhy, je velké dobrodružství. „To se nesmíte bát, pojďte,“ nabízí pomoc dělník, který už deset minut pozoruje, jak stojím na přechodu a čekám, až si mě auta všimnou. A jak kleju. Bere mě pod paží a smýkne mnou do čtyřproudé silnice, prokličkujeme až na chodník, aniž auta alespoň přibrzdí. „Jinak to nejde,“ směje se. Kousek vedle scénku pozoruje policista – a taky se směje.

ČTĚTE TAKÉ: Gruzínci: Rusové jsou okupanti, pomožte nám

Paní je z Prahy

Při procházce rozlehlým městem, které protíná řeka Kura, bijí do oči zjevné paradoxy. Obrovské bulváry plné světových značek, za nimi ulice chudých pavlačových domů, přilepených na sebe. Za kostely, chrámy a historickými paláci vyrůstají obří panelové stavby, pro větší krásu pokryté zlatými pláty. Většinou zůstávají rozestavěné. „A tak asi dlouho zůstanou. Teď kvůli Rusům přijdeme o hodně peněz, slíbené investice sem nepůjdou,“ předpovídá poučeně asi čtrnáctileté děvče, které vychází ze základní školy poblíž ministerstva obrany. I ta je nedostavěná. Válka se tu už stihla dostat do osnov: „Dnes jsme si o ní říkali, bavili jsme se o okupaci Abcházie a Jižní Osetie. Samozřejmě to odsuzuju,“ dodává školačka.

ČTĚTE TAKÉ: Gruzie zaplatí za konflikt s Ruskem miliardy

A na Čecha čeká ve vzdálené Gruzii i jiné příjemné překvapení než jen vstřícné přijetí. Starý muž, který se belhá o holi do krámku se zeleninou a sýrem, najednou volá do obchodu svou dceru. „Paní je z Prahy,“ říká jí radostně. Vypráví, jak se byl v srpnu podívat na výstavu fotek z okupované Prahy v roce 1968 – přivezl ji do Tbilisi senátor Jaromír Štětina. Jeho jméno nezná, zato ví, že česká vláda posílá do Gruzie peníze. „Držte nám palce, vy jste se jich taky zbavili, snad i my.“