Tanec s důvěrou

Kdykoli se někdo opře o panství práva a povznese vysoko nad politické hemžení, z principu souhlasím.
Povinnost kolektivního předstírání, že právo na nás padá z nebe a že je aplikováno nezávisle, zachránila již mnoho nevinných krků. Je nebezpečné se tohoto rituálního tance vzdát. Protože však týž taneční rej občas slouží i darebákům, nelze ani zakázat kritickou reflexi. Problém je míra.
A hlavně kontext, situace, konkrétní souvislosti. Chtěl bych rituálně věřit, že nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká nic jiného nechce než zajistit Jiřímu Čunkovi spravedlivý proces. A do poslední pídě zdravého rozumu budu doufat, že právě tohle – těsně před předáním Čunkovy korupční kauzy soudu – ji vedlo k otevření hry „škatule, hejbejte se“, k výměně přerovského žalobce Radima Obsta za jihlavského Arifa Salichova. Občan má důvěřovat, dokud ho nefackují.
Opravdu ne? Člověk by raději držel facku, nežli slyšel nejvyšší státní zástupkyni – jak se v úterý večer stalo – vysvětlovat poslancům: „… došlo k překročení rámce policie, když zjišťovala věci, které nesouvisely se samotným skutkem“. Příklad? Třeba podle Vesecké tohle: policie zjišťovala finanční situaci obviněného již od roku 1982. Bože, jak nenáležité u podezření z korupce a tváří v tvář mastným statisícům, které většina lidí shromažďuje bezmála celoživotně! Sám Jiří Čunek se přece obvinění z korupce bránil tvrzením, že své peníze poctivě střádal už od roku 1982. Je to divný zásah shůry do merita trestní věci, která má tři a půl tisíce stran a na niž si nově angažovaný žalobce Salichov vyreklamoval deset dní pilného studia. Což mu ovšem – mimochodem – nebránilo odvolat vyšetřovatele Milana Šošovičku ihned; přestože jak na práci tohoto policisty, tak na krocích žalobce Obsta neshledala předtím dozorující Ostrava „žádná pochybení“ (pravila šéfka tamějšího krajského zastupitelství Zlatuše Andělová).
Bojí-li se někdo „zpolitizování“ kauzy, měl donutit Čunka k dočasnému úkroku z politiky (Topolánek). Měl či vlastně měla mluvit o „útoku na státní orgán“ (Vesecká) už od chvíle, kdy senátor Štětina a sekta jeho exorcistů jaly se doslova pronásledovat Radima Obsta; leč nejvyšší státní zástupkyně začala státní orgán – sebe – bránit poukazem na paragraf trestního zákona až po svém kontroverzním rozhodnutí. Kdo se bál politizace a neobjektivity, měl ponechat trestní věc ležet, kde byla. A nevymlouvat se na stížnosti Čunkových advokátů.
I to je podivné. Proč vlastně Čunkova „právní fronta“ tolik prskala? Co si může obhajoba přát lepšího než šanci přímo u soudu doložit formální i věcné vady vyšetřování, které z jejich klienta vyrobily obžalovaného? Anebo vady nebyly?
Umím si představit, že Renatě Vesecké jde o právní stát, padni komu padni – i když státní zastupitelství není vůbec žádná soudcovská definitiva. Že exministr spravedlnosti Pavel Němec, který v Paroubkově vládě zařídil odvolání Marie Benešové, předchůdkyně Vesecké, přišel k tomu jak slepý k houslím, z úřední povinnosti. A že pro Strakovku Mirka Topolánka pracuje náhodou. Inu, osud.
Jen jedno si představit už nedovedu: občana, jenž od této chvíle bude sledovat nebo se zapojí do rituálních tanců právního státu s vážnou tváří. A s důvěrou.

Foto popis|