»Svobodomyslní« mlčí

KE DNI

Zpráva o nové eskalaci napětí a vlastně i o vnitřní válce na Blízkém východě by měla rozhořčit svět. Nerozhořčila. Chápu Izraelce, že reagují podrážděně na unesení jednoho ze svých vojáků, chápu však i Palestince, že používají všechny cesty k tomu, aby už konečně se naplnila rezoluce Rady bezpečnosti z 22. listopadu 1967 a Palestinci si mohli skutečně ve své zemi i vládnout, protože vláda pod neustálou vojenskou kontrolou není žádnou vládou. Jsem proti, jako jistě většina z nás, unášení lidí. Jsem proti, jako většina z nás, věznění žen a dětí jen proto, že nesouhlasí s okupací a zúčastnily se akcí proti přímému či nepřímému okupantu. Úplně však alarmující je zpráva, že Izraelci jako odvetu zničili jedinou elektrárnu v pásmu Gazy a tak desetitisícům nevinných lidí způsobili nesouměřitelnou újmu, ohrozili jejich životy, zdraví. Nechápu proto, že naši přední bojovníci za lidská práva od exprezidenta Havla a ministra Cyrila Svobody počínaje a konče pány režiséry Svěráky, naše parlamentní »zelené« či »svobodymilovné« pány Šinágla, Mejstříka či Štětiny, nepozvedli svůj hlas proti této zvůli. Nebo jejich svobodymyslnost a demokratičnost má své hranice? Chápu to správně, že když se něčeho dopustí spojenci, je to za každou cenu správné, když udělá jakoukoli chybu, byť i jen z pohledu jmenovaných pánů, nespojenec, je třeba křičet, svolávat tiskové konference, navrhovat embarga a třeba i dávat z naší společné kasy peníze na vnitřní válku nespokojencům s nespokojencem, tedy těm, které preferuje »svobodomyslný«, tedy jejich svět.
Mnou osobně zpráva o zničení elektrárny velmi otřásla. Vzpomněl jsem si na takto bombardované srbské elektrárny či podniky dávající práci tisícům lidí, na plzeňskou Škodovku, zlínské Baťovy závody a pražskou ČKD zničené těsně před osvobozením (i mrtví civilisté tu byli), kdy také »trest« byl udělen všem na místo konkrétního viníka. Aani v těchto případech, byť třeba jen jedním slovem se žádní »svobodomyslní« neozvali.