Strašidlo komunismu už netáhne

Evropou obchází strašidlo komunismu, psali v Komunistickém manifestu Marx a Engels v roce 1848. Po rozpadu sovětského impéria toto strašidlo z Evropy zmizelo. (Nešlo ovšem o strašidlo komunismu, ale byrokratického státního socialismu s represivním politickým režimem.)
Reálně zmizelo i v ČR a pro ČR, ale česká pravice jím stále operuje. Pod vágními hesly vyrovnávání se s komunistickou minulostí (tam jako zločinné zahrnuje i pražské jaro 1968), nyní přichází s pochybnými legislativními iniciativami. Sem patří např. snaha o kádrování odbojářů z druhé světové války podle pozdějších politických kritérií, návrh na zákaz propagace komunismu od někdejších svazáků a nyní senátorů Mejstříka a Štětiny, podněty k zákazu KSČM, návrh na zřízení Ústavu národní paměti, který by měl zkoumat zločiny komunismu, jako by nyní nebyla zajištěna svoboda historického bádání. Tyto pochybné návrhy až dosud Sněmovna odmítala. Představitelé pravice však ujišťují, že s nimi po volbách přijdou znovu. Jakkoli se dovolávají boje proti komunismu, směřují především proti soc. dem. jako hlavní síle, která v ČR chrání a prosazuje hodnoty sociálního státu.
Není to nic nového. Už v roce 2002, když ve volbách zvítězila soc. dem., prohlašoval to Václav Klaus za vítězství KSČM. Pravicové strany i média dlouhodobě útočí na soc. dem. a na vládu Jiřího Paroubka, že vládne s pomocí komunistů. Podle místopředsedy ODS Petra Nečase už je v koalici s KSČM. Šéf lidovců Miroslav Kalousek ji obviňuje, že se zpronevěřila koaliční dohodě a dává přednost prosazování vládních záměrů s pomocí hlasů KSČM. Že KDU-ČSL už po delší čas bez ohledu na koaliční smlouvu i vládní program přicházela s vlastními poslaneckými návrhy zákonů, zřejmě považuje za normální stejně jako to, že poslanci KDU-ČSL často nehlasovali pro vládní návrhy zákonů, ale byli proti nim v opozici spolu s ODS. Proto Jiří Paroubek věcně konstatoval, že v důsledku této pozice KDU-ČSL, jež se přiklonila k ODS jako k žádoucímu partneru po volbách, stojí v čele menšinové vlády.
V kampani se u nás používají prostředky v duchu hesla, že každý z nich je dobrý, jen když vede k posílení vlastní strany. Říkám to s lítostí, protože snahy – včetně mých vlastních – o kultivování politického prostředí nebyly úspěšné.
Co říci např. tomu, že šéfredaktor vlivného deníku vyzývá vedení soc. dem., aby se při prosazování vládních návrhů zřeklo hlasů KSČM. Když Paroubek přišel s možností menšinové vlády soc. dem., pravicoví politikové i média to okamžitě označili za záměr vládnout s podporou KSČM, ačkoliv žádné takové jednoduché spojení tu není. Menšinová vláda nepotřebuje nutně k získání důvěry nadpoloviční většinu všech hlasů a o podporu svých návrhů se může ucházet podle jejich povahy u různých stran. Tak tomu bylo i nyní, ale tyto prosté fakty se záměrně zkreslují – proti ČSSD.
Protože však antikomunistický resentiment ve společnosti stále ještě existuje, považovalo vedení soc. dem. za vhodné přijmout sjezdové usnesení, že po volbách nebude tvořit vládu s KSČM. Zdálo se mi to nadbytečné, ale chápu to jako zdůraznění pozice soc. dem. ve zjitřené volební atmosféře, v níž pravice postupuje naprosto bezohledně. Stojí ovšem za pozornost, že v důsledku praktických zkušeností z fungování kapitalistické ekonomiky u nás i z chování KSČM jako parlamentní strany polovina občanů by považovala vládní účast KSČM za možnou nebo přijatelnou. Je to doklad o značném posunu veřejného mínění, na něž už strašáky domnělého komunistického nebezpečí nepůsobí.