Nevím, jestli občané, kteří zvolili do Senátu pana Mejstříka a Štětinu, mohou být na jejich činnost skutečně hrdi. Dali si nesnadný úkol: zakázat stranu, která má ve svém programu to, po čem toužilo i pro co umíralo mnoho lidí v celé historii lidstva. Snaha po spravedlivější společnosti provázela člověka od pravěku i v dobách, kdy tady ještě komunistická strana nebyla. Vzpoury otroků, poddaných, černochů… Miliony padlých za tuto ideu jsou dokladem. Zápas člověka o lepší a spravedlivější svět se nevyhnul ani nám.
Po porážce fašistického Německa, o kterou se také zasloužil a nejvíc obětí přinesl jimi nenáviděný, komunistickou stranou řízený sovětský stát, bez kterého by asi tady nebyla naše republika a možná že ani oni sami, jsme měli možnost volit, zda chceme lepší a spravedlivější republiku než tu, ve které jsme žili před válkou. Po zradě západních spojenců a hrůzné německé okupaci si hodně lidí přálo zajistit lepším způsobem existenci republiky, trvalý mír i spravedlivější uspořádání poměrů v našem státě. Nechtěli se vrátit k nuzným poměrům a nezaměstnanosti, které v minulé republice zažívali. Ani já jsem si nepřál, aby moji kamarádi spávali na palandách ve stájích, aby čekali, zdali mi o přestávce ve škole zbude kousek chleba, aby ukojili hlad. Aby se ženily a vdávaly statky, majetek, ne mladí lidé. Volili proto stranu, která jim slibovala lepší a spravedlivější život. Mnoho jejich představ a nadějí se splnilo, i když se strana také dopustila některých hrubých chyb a deformací. Lidé, kteří pro tyto ideje stranu volili, většinou kabát nepřevlékli a ve straně zůstali. Kariéristé a ti, kteří byli jen u »komunistů«, už dávno stranu opustili a jsou v jiných stranách, kde mají větší naději pokračovat v kariéře a získat moc i hmotné prostředky. Strana prošla prověrkou, kterou by nikdo nedokázal jiným způsobem udělat.