Štetinovi Bastardi jako antidepresivum

Právě jsem dočetla Bastardy Jaromíra Štetiny. Takových počinů v produkci současných psavců je jak šafránu, řekla bych. Naposled jsem s takovým lustem četla Imreho Kertésze…

První pocit po zaklapnutí knížky • autorovi se jistě ulevilo! Tak moc se přece s ruskou krajinou propletl! I mně se ulevilo, i já jsem najednou pocítila cosi jako klid či přitakání tomu, že se našel mezi slovotepci takový, který z lásky (k Rusku) dokáže tak osobně a propracovaně vložit do díla své vlastní obdarování • schopnost „klást slova“ . Protože právě v případě Ruska je to velmi potřeba. Doufám, že kniha bude co nejdříve přeložena do ruštiny i do angličtiny. Mohla by vzbudit ohlas, protože její téma a ambice jsou na místě!

Šikovně komponovaný příběh dvou hrdinek z různých časů mne zasáhl na několika místech – a to nejen proto, že pojednává o lidech a krajině, které se už několik posledních let pomalu učím znát. V tomto momentě mi připadá zajímavé a možná i nejcennější to, že ačkoli Štětina do svého příběhu nasázel smutku v jeho esenciální podobě vrchovatě, přece právě tato kniha člověka jakoby zázračně zbavuje alespoň zčásti té skoro až uhrančivé deprese, která čiší z očí i úst všech pozorovatelů, komentátorů a svědků současného Ruska a Čečenska… Protože deprese, ta konečná, nezvratitelná a nehybná, je v neuchopitelnosti. Všechna zpravodajství, dokumenty filmové i jiné – je v nich mnoho poctivého úsilí zachytit, upoutat, ano, ale vždycky to skončí právě v té mementózní nezvratitelnosti! Ale v Bastardech cosi uchopeno jest… skrze člověka si v ní člověk může povídat, vzpomínat, přemýšlet a dosazovat.

Štetina jako autor románu navázal na svou práci svědka, novináře a dokumentaristy tím, že se pokusil Bastardy vybarvit další kus slepé mapy ruského bezedna • za to klobouk dolů. Je to něco jako náhlý a sluncem prosvícený průhled v mračnech, což dokáže jen citové angažmá. A mně tento zážitek z četby zase připomněl mou dávnou tuchu, že je v té zemi možná ukrytý, pořád ještě nevyužitý, přehlížený, umlácený potenciál a že stojí za to překonat bariéru strachu a skepse a pokusit se alespoň v náhledu ignorovat beznaděj.

Jana Hradilková je zakladatelkou občanského sdružení Berkat, které se zabývá pomocí lidem z Čečenska a Afghanistánu. Berkat zakládala spolu s bývalou spolupracovnicí Jaromíra Štětiny Petrou Procházkovou.