Štětina: S válkami končím

Válečný zpravodaj přespával u teroristy • Býval by rád vyzpovídal i bin Ladina

Havlíčkův Brod – Jaromír Štětina zůstává stále pro většinu lidí více válečným novinářem nežsenátorem. Každopádně byl novinář s velkým „N“. Vysoký chlap se srdcem, duší i očima dítěte. Dítěte, které však vidělo příliš mnoho krve.
Za posledních 15 let se dostal do dvaceti válečných konfl iktů. Mnohokrát mu šlo o život, několikrát hrál doslova vabank. Dnes však už každého upozorňuje, že je válečný novinář teoretik.
S novinařinou skončil, pro lidi teď pracuje místo s kamerou v ruce v senátorské lavici. Ale i přesto mu to nedá, aby několikrát ročně nezajel do oblastí, o kterých točil.

* Nevrátíte se po senátorské kariéře opět k válečné novinařině?

Už to dělat nebudu. Důvod k tomu mám velmi silný a osobní. Války jsou nejhorší svinstvo a každý slušný člověk, který je vidí z blízka, je musí nenávidět. Mně se v posledních z těch 15 let stále častěji stávalo, že jsem tu válku začal mít rád, a dokonce ji miloval. To se stalo i velkým mužům světové žurnalistiky.
Pochopil jsem, proč to tak je. Válka je pro novináře nejlepším dodavatelem příběhů, sype jeden za druhým a zadarmo. Začnete jí být vděčný, a když v ní chvilku nejste, chybí vám. Člověk musí přestat, jinak jsou konce smutné • od pití až po sebevraždy.

* Trápilo vás ve válce slovo objektivita?

Objektivita válečného zpravodajství mě v posledních letech přestala trápit. Novinář se má ve válce, ale i jinde, neustále podrobovat zkoumání, jestli to, co píše, říká jeho svědomí a je to pravda, než aby se trápil výkladem slova objektivita.
S Petrou Procházkovou jste natočil film Odvrácená strana světa a zpovídal v něm například Šamila Basajeva, který stál i za tragédií v Beslanu. Má dělat novinář s teroristy rozhovory?
Do Čečenska jsem jezdil deset let a několikrát s Basajevem mluvil. Dokonce jsem u něj doma dvakrát přespal. Měl jsem možnost pozorovat, jak normálního člověka, chlapa s upřímným srdcem, který brání svou vlast, válka mění. Jak mu vypíjí mozek i srdce, a postupně z něj dělá kreaturu, která se neštítí vzít si jako rukojmí děti. Ale současně vím, že jeho pohnutky byly velmi specifické. Před očima měl, mnohokrát jsme o tom mluvili, těch 40 tisíc čečenských dětí zabitých ruským bombardováním.

* Vyzpovídal byste tedy i nejhledanějšího teroristu světa Usámu bin Ladina?

Do Afghánistánu jsem jezdil hodně a otevřeně říkám, že kdybych ho potkal, velice rád bych s ním interview udělal. To v žádném případě neznamená, že bych s ním souhlasil, ale měl jsem snahu zjistit, odkud se bere to pekelné mesiášství, které nutí lidi zabíjet civilní obyvatelstvo a dopouštět se teroristických činů. Jedině, když se dozvíme, co se v duši teroristy odehrává, můžeme teroru předcházet.

* Dokážete dnes říct, kde je příčina té vleklé války v Čečně?

Ve všech válkách, kde jsem byl, už málokdo po roce, deseti nebo čtyřiceti letech rozmotá počátky násilí a řekne, kdo dal první ránu. U Čečenska je to jiné, tam jezdím od začátku a vím zcela bezpečně, že tu první ránu dal Kreml a ruská federální armáda.

* Jaké reakce vyvolal film v Rusku?

Už tam nesmím. Podle ruských úřadů je neobjektivní, protože nevyjadřuje mínění ruské strany. Mluví v něm sice generál Manilov, který říká několik lživých vět. Faktem je, že Rusko Čečensko naprosto zlikvidovalo. Zničilo 400 vesnice tři města, celou infrastrukturu, zabilo 100 tisíc lidí, 400 tisíc lidí vyhnalo do diaspory. Aby se lži Ruska odhalily, musí válečný novinář ukazovat to, co vidí a co mnozí jiní vidět nemohou. Ten film je jen malinkatý odpor proti té snůšce lží, které vypouští ruské sdělovací prostředky. Protože v Čečensku jde o obrovský zločin proti lidskosti, genocidu a ze strany Čečenska o velkou historickou epopej statečnosti.

* Získával jste informace na obou stranách konfl iktu. Jak jste mezi nimi přecházel?

Ve 2. světové válce byli váleční dopisovatelé, kteří psali pro jednu stranu. Dneska jde ve světě většinou o občanské konfl ikty, kde je potřeba chodit ze strany na stranu. Přecházení je technicky velmi nebezpečné. Záleží na oblečení • nesmíte zářit, holky musí být zahalené, maskáče a kanady neexistují. Kamera nesmí být nikdy na rameni, příliš připomíná bazuku. Musí se jít klidně, kapesníkem nebo košilí mávat, a když začnou střílet, jít klidně dál, protože oni vás nechtějí zastřelit, ale vyslechnout. Seberou vás a okamžitě musíte chtít mluvit s nejvyšším velitelem. Ukážete mu správnou akreditaci, člověk má většinou pro každou stranu jednu, musíte vydržet všechny výslechy, a pak vás za pár hodin nebo několik dní pustí. Pokud ne, je to špatný. Tak zahynula spousta mých kolegů.

* Ještě máte nějaké fígle, jak se ve válečné zóně chovat?

Musíte si v samotném prostředí usnadnit situaci, jak jen to jde. Nesmysl jsou drahé velké foťáky nebo kamery. Nebezpečná je i neprůstřelná vesta. Je drahá a touží po ní každý partyzán.

* Dá se na válku akreditovat?

Většinou všechny strany války, i ty gerilové, vydávají na válku akreditaci. V Rusku je vydává ministerstvo zahraničních věcí a na druhé straně Čečenská republika. Používal jste ve válce tlumočníky? Snažím se mluvit s lidmi bez tlumočníka, jen tak můžete vniknout do duše člověka. Přes tlumočníka nenavážete kontakt. Odtažitý britský novinář se nedozví tolik jako já, který se nebojím opít se s nimi do němoty. V Čečensku má Čech ještě jednu výhodu. Říká se jim totiž opovržlivě Čéchy, a proto jsou Čečenci rádi, když tam přijede opravdový Čech. Všichni navíc taky znají Havla, protože se jich zastal, a to se nezapomíná.

* Pamatujete si na svou první zkušenost s mrtvými?

Právě jsem odevzdal rukopis románu, který se odehrává v Rusku. Jde o rusofilský román Bastardci, a tam právě tu první zkušenost popisuju. V roce 1990 jsem přijel do Moskvy, jenže vypukla válka. a já musel jet do Karabachu. Tam se jeho čtyři obránci v noci opili, přišli Ázerbájdžánci a podřízli je. Když jsem tam přijel, zrovna je přinášeli. Leželi na nosítkách a já viděl první čtyři mrtvé ve válce. Měli otevřené oči, tak jsem jim je zatlačil, a poprvé tak sáhnul na mrtvého vojáka. Pak jsem brečel a měl hysterický záchvat, ale jak mrtvých přibývá, člověk si zvykne.

* Dokáže se člověk ve válce vůbec zbavit strachu?

Není žádoucí, aby se ho zbavoval. Kdo se nebojí, vystavuje se velkému nebezpečí. Strach je dvojí: před cestou bývá větší, než si situace zaslouží. Z dálky všechno vypadá hůř. Druhý strach je momentální, zvířecí, když o něco jde. Přestáváte ovládat motorické funkce, někdo se ze strachu i podělá.

* Souhlasíte s politikou USA?

Zažil jsem z velké blízkosti všechna tři americká bombardování • Kosovo, Irák i Afghánistán. V Česku nebyla válka 60 let, což je zatím nejdelší doba, kdy naše území konfl ikt nezasáhl. Ale mezi válkou a mírem je hrozně tenký led. Teroru je potřeba předcházet a stát proti němu silou. Jenže síla je v našem spojenectví s někým, kdo je schopný konfl ikty řešit. Evropa toho schopná není, stejně jako vojska OSN. Pak nastupuje bohatá velmoc, což není správné, ale svět není černobílý. Naučil jsem se přijímat koncept menšího a většího zla, a tady stojím jednoznačně za útoky.

* Je nějaká země, do které byste nikdy nejel?

Není taková země.

* Kdy vám šlo nejvíc o krk?

V roce 1999 v Grozném, a to několikrát, když jsem se dostal do přímé palby minometů a kulometu ruského letectva.

***

Odvrácená strana světa

Film, který Jaromír Štětina a Petra Procházková natočili roku 1999 v obléhaném hlavním městě Čečenska Grozném a jeho okolí. Prožili tam s kamerou v ruce devět dní a přinesli unikátní záběry, které neměl nikdo jiný šanci natočit. Po celou dobu války totiž ruské velení důsledně brání vstupu zpravodajů na obléhané území. Oba novináři tam vstoupili nelegálně. Za dokumentární film Odvrácená strana světa převzal Jaromír Štětina v roce 2001 ve Washingtonu prestižní cenu SAIS • Novartis Award udělovanou John´s Hopkins University.

KDO BYL ŠAMIL BASAJEV?

Basajev původně studoval na Moskevském zemědělském institutu. Po jednostranném vyhlášení nezávislosti Čečenska v roce 1991 se vrátil domů a byl jedním z kandidátů na čečenského prezidenta.
Opravdovým fanatikem se prý stal až v roce 1995, kdy ztratil při bombardování manželku, děti a další příbuzné • celkem 11 lidí. Po vypuknutí války bojoval na straně prezidenta Dudajeva. V roce 1995 stál za přepadením města Buďonnovsk a zajetím 1000 rukojmích. Vinu má i na tragédii ve škole v Beslanu v roce 2004. Zabit byl letos začátkem července v Ingušsku.

KDO JE JAROMÍR ŠTĚTINA

* Narodil se v roce 1943 v Praze, vyrůstal v pohraničí v severních Čechách.

* Vystudoval vysokou školu ekonomickou a nastoupil jako elév do Mladé fronty. Poté pracoval jako pomocný dělník, vystudoval geologii na přírodovědecké fakultě a během třiceti let stihl uspořádat kolem pětadvaceti přírodovědných a sportovních výprav na Sibiř a do asijských zemí.

* Je také zakladatelem českého raftingu a autorem několika cestopisů.

* V roce 1989 spoluzaložil Syndikát novinářů a nastoupil do Lidových novin (LN). V roce 1990 odjel do Moskvy, později založil Nadaci Lidových novin a byl i šéfredaktorem LN. Založil soukromou novinářskou agenturu Epicentrum, spoluzaložil humanitární společnost Člověk v tísni.