Stenozáznam z projednávání zákona o zákazu propagace komunismu a nacismu

82.
Senátní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon,
ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 1169/ – prvé čtení

Stanovisko vlády jsme obdrželi jako sněmovní tisk 1169/1. Předložený návrh odůvodní senátoři Martin Mejstřík a Jaromír Štětina, které mezi námi vítám. (Hluk v sále je stále veliký.) Oba pány poprosím, aby se postupně ujali slova. Je na vás, páni senátoři, kteří z vás začne nejdříve. Prosím, pane senátore, máte slovo. Já vás, kolegyně a kolegové, prosím, abyste věnovali pozornost tomu, co pan senátor bude říkat. (Předsedající zvoní.)

Senátor Martin Mejstřík: Dámy a pánové, dobré ráno. Stojím zde před vámi s „jednoduchou“ novelou trestního zákona, která se týká § 260 o propagaci hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačování lidských práv a svobod člověka.

Senát přijal novelu v tom smyslu, že doplňuje do této věty slova „komunismus, nacismus nebo jiné podobné hnutí“. Výsledné znění tohoto paragrafu by mělo být: „Kdo podporuje nebo propaguje komunismus, nacismus nebo jiné podobné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačování práv a svobod člověka, nebo hlásí národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť, nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. „.

Dovolte mi přečíst stručnou důvodovou zprávu. Objektem předmětných ustanovení tak, jak jsem je četl, je ochrana společnosti před projevováním názorů obecně považovaných za extrémní. Společnost jimi vyjadřuje svůj zájem chránit se před extrémistickými názory, které by mohly ve svém následku ohrozit stávající demokratický řád. Komunismus je jedním z typů totalitarismu, který používá násilí s cílem totální realizace státní ideologie ve všech oblastech společenského života. Znamená zásadní popření jakéhokoliv pluralismu, občanských práv a svobod, individuální svobody, zákonnosti především s ohledem na jeho základní teze spočívající ve zničení všeho, co ochraňuje a zajišťuje soukromé vlastnictví, realizaci třídního boje, nastolení diktatury proletariátu, zrušení vázanosti státních orgánů zákonem a importování komunistické revoluce do všech koutů světa pro tzv. osvobození veškerého dělnictva.

Nacismus jako další typ totalitarismu má tytéž dva následky pro společnost jako komunismus. Liší se však svými základními tezemi – nadřazenost jednoho národa nad ostatními národy, ospravedlňující si vydobytí životního prostoru na ostatních národech, anitisemitismus, vytvoření sociálně „spravedlivého“ národního společenství.

Oba výše uvedené „ismy“ sehrály v historii 20. století velmi podstatnou roli. Uvádění těchto „ismů“ v život, což je z hlediska historických faktů nezpochybnitelné, stálo milióny lidských životů. Proto navrhovatel považuje za nezbytné, aby jak komunismus, tak nacismus byly v daném paragrafu přímo a nezpochybnitelně uvedeny. S ohledem na shora uvedené oba předmětné „ismy“ naplňují všeobecně formulované znaky skutkové podstaty uvedené v ustanovení § 260 trestního zákona.

Je třeba také konstatovat, že bezpečnost státu a bezpečnost občanů vyžadují zabránit podpoře a propagaci hnutí, která bezpečnost státu ohrožují. Omezení svobody projevu zakotvené v § 260 a 261 trestního zákona nechrání pouze lidská práva a svobody, ale i demokratické základy státu. Sám Ústavní soud dospěl k závěru, že je možné stíhat i za pouhý názor, pokud je považován za extrémní či nebezpečný, aniž by současně muselo hrozit jiné bezprostřední ohrožení a porušení práva. Navrhovanou změnou dochází k zákazu výlučné ideologie, její příkladné uvedené slouží k větší jednoznačnosti a upřesnění typu hnutí, jejichž propagace a podpora je trestná. Dámy a pánové, všichni dobře víme, jak orgány činné v trestním řízení fungují, do jaké míry jednají formálně, pozitivisticky, co není psáno v zákoně, to není dáno. Argumenty typu, že stačí současná úprava, protože je vhodnější, protože je obecnější, v demokratických zemích zajisté platí. Tato teze je pravdivá ovšem ne toliko v České republice, kde orgány činné v trestním řízení počínaje policií a konče justicí nejsou ochotny soudit extrémisty, pakliže nemají taxativně uvedeno v zákoně, že to a to hnutí je opravdu extrémistické.
Novela je nutná, dámy a pánové, i vzhledem ke společenské situaci, kdy dochází k veřejné propagaci komunismu, která je však beztrestně přehlížena. V roce 2003 například generální tajemník ÚV KSČ Miroslav Štěpán o demokracii hovořil jako o imperialismu a hrdě se hlásil k odkazu Klementa Gottwalda, který dovedl KSČ k vítězství nad kontrarevolucí v roce 1948. Členové KSČM vyjadřují svým jednáním politickou podporu režimům potlačujícím lidská práva a svobody z důvodu prosazování komunistických idejí, a to zcela v této zemi nepokrytě, nikdo jim v tom nebránía zasedají dokonce v českém Parlamentu.
Dalším důvodem pro navrhovanou změnu je, že v řadách orgánů činných v trestním řízení, je mnoho zastánců pozitivistického přístupu k výkladu práva tak, jak jsem o tom hovořil. Návrh zákona je postaven na těchto základních východiscích. Nutnost příkladného uvedení komunismu a nacismu v § 260 z důvodu mnohosti zločinů, které byly při jejich aplikaci spáchány. Dámy a pánové, počet obětí z druhé světové války a nacismu je odhadován na 40 miliónů osob. Počet obětí komunismu od roku 1917 do současné doby se odhaduje na 80 až 100 miliónů osob.
Uvedení ustanovení § 260, 261 a § 261A trestního zákona do pojmového souladu a výkladové jednoznačnosti, to je další z důvodů, proč novelizujeme tento zákon. Zákonodárce z § 260 trestního zákona vypustil pojmy fašismus nebo komunismus, ale následně novelou zakotvil v ustanovení v § 261A trestního zákona pojmy nacismus a komunismus. V tom vidíme rozpor.
Navrhovaná úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Je v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Navrhovaná úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky a zároveň není v rozporu s mezinárodními smlouvami, tak jak jsem řekl, protože ústavní zřízení České republiky neupírá Parlamentu právo vyjádřit svou vůli i svá morální a politická stanoviska a naše ústava není založena na hodnotové neutralitě. Naopak včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje, vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti, které je třeba ochraňovat.
Já bych dokreslil to, o čem zde hovořím. V českých zemích nemusíme nikoho přesvědčovat o tom, že nacismus potažmo fašismus, je režim zavrženíhodný a české orgány v trestním řízení nedovolí zaregistrovat stranu, která by se hlásila k nacismu nebo k fašismu. Já vám přečtu jenom tři body z podmínek přijetí do III. internacionály, tzv. kominterny, což byl výchozí dokument, ke kterému se všechny komunistické strany, tak jak na světě vznikaly, musely přihlásit. Cituji: „Téměř ve všech zemích Evropy a Ameriky vstupuje třídní boj do občanské války. Za takových podmínek nemohou mít komunisté důvěru v buržoasní zákonnosti. Jsou povinni všude zřizovat paralelní ilegální aparát, který by v rozhodující chvíli pomohl straně splnit její povinnosti vůči revoluci. “
Jiná citace: „Každá strana, která chce ke třetí internacionále přistoupit, je povinna odhalovat nejen zjevný sociálpatriotismus, nýbrž také neupřímnost a pokrytectví v sociálpatriotismu, míněna sociální demokracie. Soustavně dokazovat dělníkům, že bez revolučního svržení kapitalismu nemohou žádné mezinárodní soudy, žádné smlouvy o omezení zbrojení, žádná tzv. demokratická reorganizace Společnosti národů zachránit lidstvo před novými imperialistickými válkami. “
Poslední citace: „Strany, které chtějí patřit ke komunistické internacionále, změní své jméno. Každá strana, která chce patřit ke kominterně, musí mít název komunistická strana. “
Dámy a pánové, co se týče hospodářského a finančního dopadu navrhované úpravy na státní rozpočet, nepředpokládalo se , že by vyvolala tato změna nějaké dodatečné nároky na rozpočet nebo i veřejné rozpočty.
Závěrem mi dovolte, protože v nastalé obecné rozpravě již nebudu vystupovat, říci ještě několik statistických údajů. Komunistická strana Československa počínaje rokem 1948 má na svědomí 250 justičních vražd. Hovořím o České republice. Má na svědomí 205 tisíc vykonstruovaných rozsudků, 4, 5 tisíce vězňů komunistického režimu zemřelo v komunistických lágrech, 350 osob bylo zabito při útěku z tzv. komunistického ráje. Tito lidé prostě odmítli smířit se s tím, že zůstanou v rezervaci zvané komunistická Československá republika. Čtyřicet tisíc osob bylo nuceno pracovat v tzv. pracovních táborech a 200 až 400 tisíc osob, to jsou velmi hrubé odhady, skončily v emigraci. Dámy a pánové, to znamená čtyři města velikosti Liberce. Byli to lidé, kteří většinou tvořili elitu tohoto národa.
Komunistická strana Čech a Moravy, kterou zde máme v sále, ale musím podotknout, že v České republice existují i jiné komunistické strany, které se projevují daleko radikálněji než tato naše parlamentní strana sedící ode mě vlevo. KSČM nepodpořila jediný zákon, kterým by se snažila napravit zločiny a křivdy čtyřicetileté vlády její předchůdkyně KSČ. Její slova o tom, že se distancovala od zločinů, které jsem zde vyjmenoval, jsou jenom planými řečmi, protože v praxi se chová naprosto jinak. KSČM naopak místo toho, aby sama u přiznání svých vin, resp. vin svých předchůdců, chcete-li, sáhla např. do své bohaté stranické pokladny, je druhá nejbohatší strana v tomto státě a pomohla tak napravit křivdy, které sama napáchala, byla vždy a zásadně po celých 15 let proti jakémukoliv poctivému zmírnění křivd, proti jakémukoliv poctivému, nejen formálnímu, slovnímu odškodňování, proti jakémukoliv vracení nakradeného majetku, proti jakémukoliv, nejen slovnímu postihu bolševických zločinců, proti jakémukoliv omezování práv bývalých nomenklaturních kádrů, posluhovačů totalitního režimu, fízlů a agentů, donašečů a zejména tehdejších špiček nomenklaturně vládních a represivních složek. Jen namátkou. V případě restitučních zákonů KSČM sáhla k obstrukcím, nakonec byla proti. Lustrační zákony, KSČM proti, podává ústavní stížnost. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu v letech 1948 až 1989, KSČM proti, podává ústavní stížnost. Zákon o odškodňování osob odvlečených po roce 1948 do gulagů v SSSR, KSČM proti. Zákon o zpřístupnění svazků vzniklých činností StB, KSČM proti. Zákon o odškodnění obětí sovětské okupace v roce 1968, obstrukce, KSČM proti.

Dámy a pánové, takto se chová KSČM, která se hlásí k demokratickým principům.

Já jsem včera velice pozorně sledoval rozpravu k návrhu zákona pana poslance Janečka o demokratickém odboji. Pan poslanec Janeček prohlásil, že v této zemi vítězí gauneři, že v této Poslanecké sněmovně zavládl duch Klementa Gottwalda. Dámy a pánové, je hanba, že tato stranamůže v Českém parlamentě pořád ještě existovat.

Dámy a pánové, my máme dost zkušeností s tím, co komunismus znamená. Dámy a pánové, já vás prosím, podpořte novelu trestního zákona tak, jak jsem ji předložil. Myslím si, že jsme k tomu povinováni všem těm lidem, kteří v roce 1989 stáli proti tehdejší nomenklatuře. Protože tito pánové (ukazuje směrem ke klubu KSČM) nejsou nic jiného, než KSČ v bledě rudém.

Děkuji za pozornost. (Výkřiky nesouhlasu z poslaneckého klubu KSČM.)

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji panu senátorovi Mejstříkovi za úvod k tomuto bodu programu.

Jako dalšímu dávám slovo panu senátorovi Štětinovi.

Senátor Jaromír Štětina: Dobrý den, vážená paní předsedající, děkuji vám, dobrý den vážené dámy a pánové.

Než řeknu, co jsem chtěl, chtěl bych vyjádřit podivení nad tím, že při slovech mého předřečníka o mrtvých a lidských tragédiích zazněl z této tribuny jízlivý a arogantní smích. Já jsem zvyklý, že když se mluví o mrtvých, že alespoň člověk smekne čepici.

Já bych také rád podpořil novelu onoho paragrafu 260, jak ji předložil kolega Mejstřík spolu s námi. Tato novela, kdyby byla přijata, tak se dotkne zjevně celé řady extremistických organizací, stran a hnutí v našem státě na obou stranách politického spektra. Ale všichni víme, že nejvíce by se dotkla té největší extremistické organizace, a to je KSČM.

Já bych se pokusil jednou větou KSČM charakterizovat. KSČM je stranou protiústavní. Toto je, dámy a pánové, Ústava našeho státu (ukazuje). Já si dovolím vám ocitovat článek pět hlavy jedna naší Ústavy.

Článek pět říká: „Politický systém je založen na dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek prosazení svých zájmů. “ Znovu tedy opakuji – těch stran, které odmítají násilí jako prostředek prosazování svých zájmů.

KSČM neodmítla násilí v minulosti a bohužel ho neodmítá ani pro budoucnost. Určitě vy, kteří se zabýváte hlouběji činností KSČM, znáte programová prohlášení KSČM. Např. programové prohlášení KSČM pro období do 7. sjezdu, které bylopřijato na 6. sjezdu v květnu roku 2004 – to znamená, že nyní je aktuální a platné – říká doslova, cituji: „KSČM nadále opírá svou politiku o Marxovu tezi, že svět nelze jen vykládat, ale je nutno jej změnit. “ – Tedy nejen vykládat, ale je nutno jej změnit!

Vy všichni, kteří jste stejně jako já – a zejména vy, pánové (ukazuje směrem ke klubu KSČM) – studovali marxismus-leninismus, vzpomeňte si na základní bibli vašeho hnutí, což je Komunistický manifest Karla Marxe, kterého absolutně označujete za pilíř vaší činnosti a vaší ideologie. Já vám připomenu, jaké návody vám Karel Marx dává.

Říká například „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů lze dosáhnout jen násilným svržením celého dosavadního systému. “ Nebo „Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoasii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozložil sumu výrobních sil. To se ovšem může stát nejprve jen despotickými zásahy do vlastnického práva. “ – A mohl bych takto pokračovat v bibli komunismu v podstatě nekonečně.

Já si myslím, že přijetí oné novely, kterou nyní předkládáme, nám pomůže nějakým způsobem reflektovat existenci KSČM jako následnice KSČ.

Já se proto v tuto chvíli obracím především na poslance sociální demokracie, poněvadž novela leží především v jejich rukou. Zvedněte pro tuto novelu hlas a prokažte, že jsou mezi vámi poslanci, kteří ještě nezapomněli, jaký je rozdíl mezi sociálním demokratem a komunistou. Komunista chce používat násilí pro prosazení svých cílů, sociální demokrat chce postupovat parlamentní cestou. Zvedněte prosím ruku pro tuto novelu.

Děkují vám za pozornost.

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Nyní prosím, aby se slova ujala zpravodajka pro prvé čtení paní poslankyně Vlasta Parkanová.

Poslankyně Vlasta Parkanová: Děkuji za slovo.

Kolegyně a kolegové, vážená paní předsedající, ve své zpravodajské zprávě chci uvést, že předloženým návrhem se v hlavě deset paragrafu 260 trestního zákona doplňují termíny „komunismus“ a „nacismus“ jako příkladný výčet hnutí, která spolu s jinými podobnými hnutími prokazatelně směřují k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásají národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob.

Vzhledem k tomu, že pojem „komunismus“ a „nacismus“ je užit i v navazujícím paragrafu 261a trestního zákona, který stanovuje sankci za popírání, zpochybňování, schvalování nebo snahu ospravedlnit nacistické nebo komunistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti, lze považovat uvedení těchto pojmů i v paragrafu 260 za logické, a v této věci tedy musím nesouhlasit se stanoviskem vlády, které je k tomuto návrhu zákona odmítavé.

V rámci zpravodajské zprávy chci připomenout, že na této schůzi budeme hlasovat o novém trestním kodexu, a aniž bych chtěla v tuto chvíli jakkoli předjímat osud nového návrhu trestního zákoníku, domnívám se, že ani jeho případné přijetí nebrání projednání této novely. Jedná se o jednoduchou novelu platného ustanovení, které bylo beze změny převzato i do nového návrhu trestního zákoníku, a v průběhu druhého čtení tohoto návrhu lze tento eventuálně transformovat v novelu nového trestního zákoníku.

Tolik moje zpravodajská zpráva. Svůj osobní postoj k tomuto návrhu bych ráda vyjádřila v obecné rozpravě a do této rozpravy se tímto, paní předsedající, hlásím.

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji.

Otevírám tedy obecnou rozpravu, a, paní zpravodajko, máte přednostní právo vystoupit v rozpravě, ptám se vás tedy, zda chcete vystoupit hned. (Posl. Parkanová: Ano.) Prosím, máte tedy slovo. Celkem mám 4 písemné přihlášky.

Poslankyně Vlasta Parkanová: Kolegyně a kolegové, ve zpravodajské zprávě jsem řekla, že nesouhlasím s odmítavým stanoviskem vlády k tomuto návrhu zákona.

Já bych se ale nejprve ráda vyjádřila k tomu, co předkladatelé uvádějí ve zvláštní části důvodové zprávy a co asi nejlépe vystihuje očekávání, které tento návrh zákona provází.

Cituji tedy ze zpravodajské zprávy: „Za propagaci komunismu či nacismu je třeba považovat i přijetí označení politického uskupení takovým názvem. “ – Konec citátu.

Důvodová zpráva k návrhu zákona, jak známo, není žádný výkladový imperativ pro orgány činné v trestním řízení, a tím méně pro soudy. Osobně se domnívám, že toto konstatování – musím to tak říci – je spíše zbožným přáním předkladatelů, než reálným důsledkem přijetí této novely trestního zákona.

Otázku, zda uvedení názvu nějaké totalitní ideologie do názvu strany je automaticky také její propagací, totiž už nastoluje platný právní stav. Myslím, že v minulosti už zde byly neúspěšné pokusy o registraci nacistické strany, na druhou stranu komunistická strana zde existuje a je registrována podle zákona číslo 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a hnutích. Tento paradox může být způsoben tím, že při registraci politické strany by neměl být rozhodující název strany, ale její cíle, stanovy, program a další náležitosti, jak je stanovuje již zmíněný zákon o sdružování v politických stranách. Navrhovaná novela trestního zákona tento problém přirozeně vůbec neřeší.
K naplnění skutkové podstaty trestního zákona je třeba, aby i v jednotlivých případech, které zákon uvádí jako příkladný výčet, byly naplněny všeobecně formulované znaky dané skutkové podstaty. A všeobecným znakem v tomto případě není název jakékoliv strany, ale její reálné směřování k potlačení práv a svobod. Navíc je třeba zdůraznit, že nestačí prokázat takovou činnost historicky, ale musí se jednat o aktivní činnost v době přítomné. Z tohoto pohledu je samozřejmě možné vést polemiku o tom, zda současná KSČM např. svoupodporou kubánského nebo severokorejského režimu, případně dalšími aktivitami takovou stranou je, či není. Rozhodnout o tom ale mohou orgány činné v trestním řízení, nikoli tento návrh zákona.
Nyní mi dovolte vyjádřit se k vládnímu stanovisku. Samozřejmě jsem věděla, že vláda – alespoň její většina – tento návrh odmítne. Ostatně pan premiér to předem avizoval. A přesto jsem byla velmi zvědavá, jakou právní argumentaci k tomuto politickému rozhodnutí použije. Musím říci, že výsledek mě spíše pobavil, než zklamal. Dle vládního odůvodnění by přijetím navrhované právní úpravy došlo k faktickému zúžení dané skutkové podstaty, neboť by se vyloučil postih takových ideologií, které sice prokazatelně směřují k potlačení práv a svobod člověka, avšak o komunistickou, nacistickou nebo jim podobnou ideologii se nejedná.
Tady si dovolím malé osvětové okénko. Podobnost nacismu, komunismu a podobných ideologií, o kterých zde mluvíme, je založena právě na tom, že směřují k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásají zášť vůči určité skupině osob. Uvedením těchto dvou ideologií jako typického příkladu pro toto jednání nemůžeme eliminovat postih jiných hnutí, která hlásají nebo přímo uskutečňují totéž.

Nebo se snad vláda opravdu domnívá, že lze stvořit ideologii, která bude hlásit národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, a přitom ani trochu se nebude podobat komunismu nebo nacismu? Tady se dostáváme k meritu věci. Za odmítáním tohoto návrhu nestojí a nemohou stát odborné právní argumenty, ale argumenty čistě politické.

Uvedení komunismu spolu s nacismem jako příkladu hnutí, která prokazatelně směřují k potlačování práv a svobod, vadí v této Sněmovně lidem, kteří komunismus nepokládají za nějaké zlo a mohou pro to mít nejrůznější důvody. Buď se k tomu sami hlásí nebo s jeho stoupenci chtějí spolupracovat, nebo chtějí, aby se tak nějak zapomnělo. Uvedení komunismu do jedné roviny s nacismem pro ně znamená přiznat si nepříjemnou pravdu, že potlačování práv a svobod, rasová či třídní nenávist je zlo, ať už se děje ve jménu jakékoliv ideologie.

Předložený návrh zákona přirozeně nelze pokládat za něco, bez čeho by se náš trestní řád neobešel. Na druhou stranu v žádném případě nelze tvrdit, že je v rozporu se smyslem nebo účelem trestního zákona a s trestní politikou státu, jak to uvádí vládní stanovisko. Tento návrh není ani návrhem na zákaz komunistické strany, resp. strany s tímto názvem, jak se domnívají jeho předkladatelé. V hlasování o tomto návrhu dáme každý z nás pouze najevo, jak vnímáme komunistickou ideologii. Zda ji považujeme za hnutí, které směřuje k potlačení práv a svobod, či nikoli.

Protože jsem přesvědčena, že komunismus takovou ideologií je, budu hlasovat ve prospěch tohoto návrhu. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Kolegyně a kolegové, přečtu přihlášené kolegyně a kolegy do rozpravy, abyste měli přehled o tom, kdy na vás přijde řada. Jako první je paní poslankyně Marie Rusová, Zdeněk Maršíček, Miroslav Grebeníček, Lenka Mazuchová, Jan Schwippel, Jaroslav Gongol, Alena Páralová.

Nyní paní poslankyně Marie Rusová.

Poslankyně Marie Rusová: Vážená paní předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, senátní návrh na novelu § 260 odstavec 1 trestního zákona směřuje k zákazu komunistické ideologie, předevšímviz důvodová zpráva tohoto sněmovního tisku a k zavedení skutkové podstaty trestného činu podpory a propagace komunismu. Slova „nacismus a podobná hnutí“ se do zákona vkládají z komparativních, emocionálně propagandistických důvodů. Už Goebels věděl, že účinná propaganda nepůsobí na rozum, ale na city.

V současné době platí trestní zákon České republiky ve znění zákonů, zákonných opatření a nálezů Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky a Ústavního soudu České republiky uvedených v nadpisu zákona. Mezi nimi je též nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky uveřejněný v částce 93/1992 Sb. v plném znění pod číslem 9 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR. Tento nález má zásadní význam. Zákonem číslo 557/1991 Sb. byl mimo jiné novelizován § 260 odstavec 1 trestního zákona tak, že zněl. Cituji: Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů, nebo hlásí národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť (jako například fašismus nebo komunismus), bude potrestán. A tak dále.

Skupina 83 levicových poslanců tehdejšího Federálního shromáždění navrhla, aby Ústavní soudu ČSFR vyslovil nesoulad uvedeného ustanovení s Listinou základních práv a svobod a s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Ústavní soud ČSFR nálezem ze dne 4. 9. 1992, spisová značka PI Ústavního soudu 5/1992 návrhu vyhověl a rozhodl takto. Cituji: Část věty § 260 odstavec 1 trestního zákona ve znění zákona číslo 557/1991 Sb., uvedená v závorce, pokud z ní jednoznačně nevyplývá, že skutkové znaky uvedené v části věty před závorkou musí být splněny i v případech uvedených v závorce, není v souladu s ustanoveními článku 2 odstavec 2 a 3 a článku 4 odstavec 1 a 2 Listiny práv a svobod vyjadřující principy právního státu a požadavku právní jistoty. Konec citátu.

V odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČSFR uvedl mimo jiné, cituji:
„Jádrem problematiky je požadavek, aby trestní zákon postihoval podporu nebo propagaci komunistického hnutí jen tehdy, jestliže hnutí hlásá, nebo svým programem, uznáváním doktríny nebo konkrétními činy je zaměřené na potlačování práv a svobod občanů, nebo na projevy vystupňované nenávisti /záště/, popsané v posuzovaném ustanovení. Takovým zaměřením nebo projevem je zejména program, doktrína nebo snaha uchopit moc násilím, po jakémkoliv nabytí moci vyloučit svobodné volby, uznávání učení o diktatuře proletariátu /které se dosud namísto diktatury třídy vždy projevovalo jako diktatura politické strany/, teorie nebo praxe vedoucí úlohy jedné politické strany atd. Není však důvodu trestněprávně postihovat samotné učení o beztřídní společnosti, jestliže by bylo doprovázeno snahou dosáhnout uvedeného cíle demokratickou cestou a po jeho dosažení zachovat demokracii a politickou pluralitu. Bránila by tomu ustanovení článku 17 Listiny práv a svobod a článku zmíněného paktu číslo 19. Přitom není úkolem Ústavního soudu, aby zkoumal, zda takové cíle a takovým způsobem je vůbec možné dosáhnout, respektive zda uvedené učení by ještě bylo komunistické. „

Uvedená část § 260 trestního zákona ztratila účinnost dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů, tj. dnem 15. října 1992.

K projednávanému senátnímu návrhu mi dovolte, dámy a pánové, abych uvedla ještě tři poznámky týkající se právního rozboru.

1. Podle článku 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Ustanovení trestního zákona nemají zpětnou účinnost, proto se vztahují jen na jednání spáchaná po nabytí účinnosti zákona. To znamená, že po nabytí účinnosti antikomunistické novely by byla trestná jakákoliv forma podpory a propagace komunismu /v celém jeho obsahu, včetně názvu/.

2. Senátem navržený pojem „komunismus“ /postavený naroveň „nacismu“/ se normativně nedefinuje /ani v § 260, ani v § 89 trestního zákona/, ani se neodkazuje na jeho definici v jiném zákoně. Je pojat jako hnutí, které se v celém rozsahu /filozofickém, politickém, ekonomickém, historickém a jiném/ a bez uvedení jakýchkoliv znaků, jinak vyžadovaných trestním zákonem /§ 3 trestního zákona/, prohlašuje za hnutí, jehož podpora a propaganda je trestným činem ipso iure et ipso facto, to je silou samého práva a silou samého činu, takže není třeba dokazovat ani splnění znaků, které se vztahují k jinému obdobnému hnutí. Navržené ustanovení je totiž formulováno tak, aby se gramatickým výkladem spojky „nebo“ a za ní následujících slov navodila představa, že jde o alternativní hnutí, definované znaky použitými pro podobné hnutí. Jde o bludný kruh dokazování – to, co má být dokázáno, se používá jako argument, přičemž to, co se má dokázat, je obsaženo v předpokladu.

3. České trestní právo je založeno na zásadě teritoriality /§ 17 trestního zákona/. Senátem navržená trestnost podpory a propagace komunismu by se proto samozřejmě vztahovala nejen na občany České republiky, ale též na činy tohoto druhu spáchané na území České republiky cizinci, zejména unijními občany, kteří mají například právo se svobodně pohybovat a pobývat na území všech členských států a právo volit v obecních volbách a do Evropského parlamentu v členském státě, v němž pobývají; v pracovněprávních vztazích mají stejné postavení jako občané České republiky /články 17 až 20 a článek 195 Smlouvy o založení Evropského společenství, § 3 zákona o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. /.

Senátem navržená novela by proto měla být přezkoumána též z hlediska mezinárodně právních závazků České republiky, zejména z hlediska zaručené svobody projevu podle článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zaručeného práva zastávat svůj názor bez překážky podle článku 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Přípustná omezení výkonu této svobody a tohoto práva musejí být výslovně upravena zákonem.

Tolik co se týče právního rozboru dané problematiky. To jsme dosud z úst předřečníků neslyšeli. Slyšeli jsme pouze politické vyjádření s maximální záští v duši, když to řeknu nadneseně.

Dovolte mi, abych vám řekla ještě pár vět navíc, a to už spíše v obecné rovině, a někdy nejen obecné.

Musím konstatovat, že současná situace v České republice, zejména snahy o kriminalizaci myšlenek, svobody slova, začíná v mnohém připomínat charakteristiku první poloviny dvacátého století. Prudké politické pohyby doprovází růst politické nejistoty. Všechny vyspělé státy včetně České republiky zasahuje strach z nezaměstnanosti, z hospodářského růstu, který nepřináší vytváření odpovídajícího počtu pracovních příležitostí, ale také obavy z totální manipulace a kontroly i jejích důsledků. Podíváme-li se pozorněji na vývoj v Evropě i velké části světa, zjistíme, že do popředí se opět derou síly, které prosazují logiku velmocenských zájmů, z nichž se zrodily fašismus a války.

Fašismu urovnává cestu právě neuvěřitelně laciné srovnávání s komunismem, které předpokládá nejen značnou nevědomost a aroganci, ale přímo posedlost, zatemňující rozum. Srovnávání tak nehorázné budí nejen mezi komunisty a jejich sympatizanty, ale mezi všemi slušnými soudnými lidmi – když budu velice jemná – minimálně rozpaky. Poznenáhlu se objevují výhrady k současné pojmové a terminologické džungli, kterou se manipulací a mediálním „vymýváním mozků“ podařilo vytvořit. Rostou také obavy z neuvážených dějinných analogií. A tak se ptám: jaká míra zjednodušení a zprimitizování komunistických myšlenek musí být naplněna, aby mohly být prohlášeny dokonce za nebezpečí hrozivější než fašismus, za „mezní“ zlo pro přítomnost a největší riziko pro budoucnost?

Jak už jsem řekla, srovnávání komunismu s fašismem je nehorázností, i proto, že fašisté Československo přepadli, porobili, a odpor krutě trestali. Záměrně, cílevědomě vyvolávali ovzduší strachu mezi obrovskou většinou a pokoušeli si koupit ke kolaboraci menšinu.

Připravovali genocidu celého národa. Československo bylo obsazeno, ale bylo s fašistickým Německem ve válečném stavu. Podstata fašismu a komunismu je naprosto protichůdná. Nelze najít jediný příklad toho, že by fašisté bojovali za demokracii, svobodu a sociální či národní osvobození. Komunistické hnutí a socialistické země naopak patřily k nejvýznamnějším zastáncům boje proti kolonialismu, rasismu a fašismu a za národní osvobození. Významně napomáhaly k porážce fašismu. Všude podněcovaly snahy o větší sociální spravedlnost a napomohly vzniku silné sociální politiky v kapitalistických zemích. Komunistický ideál humánní, sociálně spravedlivé společnosti, stejně jako křesťanský ideál lásky k bližnímu, nemůže být obviňován za neoprávněné násilí, kterého se v jeho jménu dopouštěli konkrétní lidé či skupiny. Dovolte, abych toto podtrhla. Je pohodlné a pokrytecké vyčítat zločiny místo konkrétním viníkům bezpráví skutečným zastáncům komunistických ideálů, těm, kteří o jejich prosazení svou obětavou činností usilovali.
Ať už sledujeme jakékoli hledisko, vždy se jeví srovnávání komunismu a fašismu jako ryze politicky účelová záležitost. S objektivním hodnocením nemá pranic společného. Chtěla bych dodat, že senátní návrh zákona nebo neustálé snahy o vsouvání paragrafů, v nichž je komunismus srovnáván s fašismem, nejsou namířeny jen proti komunistům, ale proti těm, jejichž zájmy komunisté zastupují. A navíc má ochromit opozici vůbec. Demokracie nemůže zakazovat žádné názory, natož slova! Kriminalizace „určitých myšlenek“ vychází z nedůvěry v soudnost občanova myšlení – důvěra v jeho soudnost je však základní podmínkou demokracie. Přijetím zákona o zákazu propagace komunismu či jiných tomu podobných paragrafů by mohlo Českou republiku vážně posunout směrem k novému prototypu fašismu.
Ostatně i události za posledních 16 let, doprovázené zjevným násilím, vražděním, bombardováním a dalšími zvěrstvy americké soldatesky a jejich kapitalistických spojenců, uplatňovaného vůči jiným státům, které nesdílí s nimi shodná stanoviska, svědčí živě a přesvědčivě, kdo na tomto světě si počíná jako diktátor, násilník, uchvatitel a potlačovatel lidských práv. A také kdo z těch, kteří tomuto způsobu „usmiřování“ rozpolceného světa, útoky na Jugoslávii, Bagdád a další státy, a kteří „srší“ antikomunismem na každém kroku, tomuto zvěrstvu přitakávali a dosud přitakávají. Za těchto okolností, s přihlédnutím k mezinárodní ochraně lidských práv, která mohou být omezena jen za podmínek Listiny práv a svobod, nemůže ani zákon zakázat komunistická či jiná hnutí, ani omezit myšlenky spojené s představou uspořádání společnosti ve smyslu komunistických představ, které mají zabezpečit skutečnou rovnost lidí ve společnosti nejen co do povinností, ale i co do jejich účasti na podílení se na jejích celkových výsledcích, ekonomických, kulturních, sociálních vymoženostech podle zásluh a schopností každého člena společnosti. Úsilí pravice o zákaz Komunistické strany Čech a Moravy dokumentuje, že nejde o slovo komunismus jako takové, ale o možnost dát komunistickou nálepku jakékoli myšlence nebo programu, které by pravici mohly ohrožovat.
Historie varuje: všechna protidemokratická tažení, která postupně zasáhla i sociální demokraty, liberály a jiné politické síly a hnutí, začínala v tomto století útokem proti komunistům. Dnešním podněcovatelům honu na čarodějnice ostatně nejde o spravedlnost. Bojují proti myšlence lidštějšího světa, která je v rozporu s jejich nenasytností a která ohrožuje jejich mocenské zájmy.
Dámy a pánové, závěrem mi dovolte připomenout obsah jednoho citátu. Pastor Martin Niemüller: „V Německu přišli nacisté nejdříve pro komunisty a já se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy a já se neozval, protože jsem nebyl Žid. Pak přišli pro odboráře a já se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky a já se neozval, protože jsem protestant. Pak přišli pro mě a tou dobou už nezbývalnikdo, kdo by se mohl ozvat na mou obranu. “
Děkuji za pozornost. (Potlesk z lavic KSČM.)

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Nyní má slovo pan poslanec Zdeněk Maršíček.

Poslanec Zdeněk Maršíček: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, dovolte mi několik poznámek k předloženému tisku 1169. Tou první je konstatování, že nehodlám rozebírat pochybné právní argumenty k tomuto tisku, to za mě učiní kvalifikovaně jiní – právníci.
Za druhé chci uvést, že ani nebudu blíže rozebírat důvody předkladatelů. Nemyslím si, že by osobní zapšklost jednoho člena Socialistického svazu mládeže a druhého vášnivého cestovatele po uzavřených oblastech v bývalém Sovětském svazu, jsou těmi pravými argumenty, o kterých bych měl hlouběji přemýšlet. Na adresu předkladatelů jen dodávám, že bude-li zákon schválen, čemuž nevěřím, mohou být jednou z jeho prvních obětí, protože jejich návrh omezit svobodu myšlení je tak extremistický, že ohrožuje stávající ústavu a demokratický řád v České republice.
Demokracie není paternalistický systém a někteří voliči už předem odmítli, aby jim pánové ze Senátu rozkazovali, co si smí a nesmí myslet a co smí a nesmí říkat. A k předsedovi Senátu, který hovoří o předloze tohoto zákona ve smyslu symbolickém, přičemž tato symbolika, cituji: „musí upozornit na nebezpečí, že by v České republice znovu mohla vládnout nebo spoluvládnout Komunistická strana Čech a Moravy“. Konec citátu.
K tomu dodávám, že zákony přece nemají mít funkci symbolickou a upozorňovací. Zákony jsou norma pro lidské jednání. Možná by mu v jeho funkci příslušelo absolvovat nějaký zrychlený právní kurs.
Třetí moje poznámka se opírá o vážnou obavu nad dalším vývojem demokracie v České společnosti. Zastávám názor, že rozdílné názory, spory a soutěž myšlenek o vývoj či uspořádání společnosti jsou podstatou demokracie. Chápu demokracii i jako komplexní pojem, o kterém se vedou teoretické diskuse dokonce i v těch zemích, které demokracii praktikují po řadu let.

Myslím si, že demokratická politika vychází z konkurence názorů, i těch protikladných, které v dané skutečnosti protestují proti zažitým či uměle vytvářeným schématům. Tam, kde je toto popíráno, tam je zpravidla popírána politika, a kde je popírána politika, tam může být ohrožena i demokracie.
Senát, který si neoprávněně uzurpuje označení pojistka demokracie, zjevně nechápe, že občané mají Ústavou zajištěné právo na svobodu projevu, politického názoru, i přesvědčení. A ptám se: Chce Sněmovna, orgán, zvolený z vůle lidu v minulých svobodných volbách, upřít tato práva velké skupině, tj. zhruba milionu voličů Komunistické strany Čech a Moravy? Chce vyslat do světa Evropské unie signál, že v české společnosti se přesouvá fašismus z našich ulic do poslaneckých lavic? Věřím, že nikoliv.
Zdá se, že schizofrenní situace české polistopadové politiky jakoby neměla konce. Někteří politici se totiž na veřejnosti tváří, že v levé části spektra zeje jen jakási rudá díra, jejímž směrem se slušný člověk ani nepodívá. Ale KSČM není nedemokratická extremistická strana a už 15 let zcela respektuje zásady demokratického prostoru a je jako taková v Poslanecké sněmovně i na veřejnosti přijímána.

Je prostou skutečností, že česká společnost ani v současnosti nezná odpověď na otázku, která se velmi citelně dotýká její minulosti, přítomnosti, i budoucnosti. Jak je možné, že 16 let po listopadu 1989 chce volit komunistickou stranu bezmála 20 procent občanů? Jednou z těch příčin jistě je, že občané zkrátka nemají rádi takové politiky, kteří kážou vodu v podobě štítivosti ke KSČM, ale sami pijí víno vlastní komunistické minulosti. Závažnější příčinou však je, že volební úspěchy KSČM jsou mimo jiné i výsledkem selhání ostatních parlamentních stran po roce 1989, kdy tyto nedokázaly přesvědčit řadu lidí v zemi, že jsou to právě ony a nikoliv komunisté, kdo může nabídnout lepší budoucnost. Proto se po mnoha letech na scénu opět dostává pokus o postavení slova komunismus mimo zákon.

Falešně také působí volání některých politiků obviňující občany, že zapomněli. Ale oni nezapomněli! Zapomněli tito politici, co lidem slibovali! Občané paměť neztratili a většina na praktických zkušenostech ví, že život je jinde. Jeho podstatou nejsou diskuse o takto uměle nastolovaných otázkách, ale naprosto praktické otázky zachování zaměstnání, kvality zdravotnictví, vzdělání, kariéry a přežijí od výplaty k výplatě.

KSČM není strana nedemokratická. Kdo to tvrdí, měl by to dokázat ještě jinak než poukazem na její název. Má program, který je v souladu s hodnotami ústavního uspořádání, jak jej vyjadřuje Ústava České republiky a Listina svobod a základních lidských práv. A její stanovy konkretizují demokratické zásady ve fungování strany a jejích orgánů a organizací. Kdyby tomu tak nebylo, nemohla by tu Komunistická strana Čech a Moravy svobodně působit, účastnit se voleb. Jestliže je přesto označována za nedemokratickou extrémistickou stranu, je to argumentace politická, slouží k omezování vlivu politického protivníka i pomocí morálního odsudku. Anebo jsou komunisté pouze vhodným zástupným terčem a skutečným cílem je vytlačit z veřejné diskuse jakýkoliv projev nesouhlasu se stávajícím sociálně ekonomickým systémem?

Zákazy a úřední zásahy proti politickým stranám nijak nesvědčí o dobrých mravech demokracie, jež by se takto chtěla bránit. Nejdřív nebudeme mluvit s komunisty, pak raději ani se zelenými, Židy, důchodci, s liberály a nakonec? Neodvažuji se ani vyslovit. Je to záměr předkladatelů? Nemohu se zbavit dojmu, že jde o záměrnou akci, jejímž cílem je vyřadit jednu názorovou skupinu z veřejné diskuse a politického boje, tedy cíl povýtce nedemokratický, že půjde o akci za cenzuru a manipulaci, že nepůjde o akci proti totalitarismu, ale naopak o akci za pravicovou totalitu. Opravdu mi není jasné, jak chtějí předkladatelé demonstrovat proti sílícím preferencím Komunistické strany Čech a Moravy tak, aby to mělo větší smysl, než demonstrovat například proti sílícímu dešti.

Jestliže určitá stále větší skupina obyvatel podporuje Komunistickou stranu Čech a Moravy, má pro to asi své důvody. Ty lze jistě vyvracet protiargumenty. Těžko však podle předsedy Senátu Sobotky symbolickým zákonem. A jak chtějí zabránit vlivu KSČM? Anulují výsledek volby prezidenta Klause? Anulují snad výsledky voleb? Chtějí snad zbavit občany, kteří volí špatně, tedy nikoliv podle jejich představ nebo volebního práva? Nebo znemožní komunistickým poslancům, senátorům a tisícům zastupitelů vykonávat jejich mandát? Tvrdím, že debata ve Sněmovně o prostoru poskytovaném Komunistické straně Čech a Moravy v souvislosti s předloženým zákonem bude mnohem více než o komunistech vypovídat o demokracii v České republice, o demokratech.

A na závěr čtyři otázky pro předkladatele.

1. Právě nerespektování svobody slova a kriminalizace lidí pro jejich názory byl podle předkladatelů jeden z nejhorších rysů minulosti. Ptám se: Chcete takovou minulost snad vrátit?

2. Srovnáváte komunismus s nacismem jako zločinnou ideologii a jako ohrožení demokracie. Nacismus jako ideologie přitom hlásá vyhlazení celých národních a jiných společenských skupin. Komunismus nic takového nehlásá. Nacismus prosazuje vůdcovský princip. Komunismus prosazuje správu věcí všemi lidmi, jichž se týkají, tedy realizace demokracie.

3. Chcete kriminalizovat komunismus. Vysvětlete mi prosím, co je tak zločinného na myšlence, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků je ideologický konstrukt, který tím že je menšině umožněn, je zároveň většině odepřen. Řekněte mi prosím, co je tak špatného na myšlence, že by společnost měla disponovat všemi výrobními prostředky, aby k nim umožnila rovný přístup každému. Je toto zločin?

4. Máloco se může lišit tak dokonale jako komunistická a fašistická ideologie. Komunisté vycházeli z představ starých jako svět, i když často přehlížených, že každý člověk má morální právo na slušný život, samozřejmě pokud je ochoten pro svůj blahobyt něco udělat. Fašismus je naproti tomu autoritativní režim, ve kterém jediná kvalifikace vládce spočívá v tom, aby byl natolik hloupý, že považuje sám sebe za alespoň poloboha a chová se podle toho.

Nepředpokládám, že mi budete schopni tyto otázky bez demagogie kvalifikovaně zodpovědět. Proto vyslovuji naprosto vážnou pochybnost o vašich úmyslech a cítím se oprávněn považovat tyto aktivity za součást politické kampaně, jejímž cílem je vyvolat antikomunistickou hysterii, stejně jako odvrátit pozornost občanů od krize a rozkladu stávajícího politického systému.

Tento návrh zákona je tvrdě nedemokratický čin, jímž by se Česká republika mohla vážně posunout směrem k novodobému typu fašismu. Skutečná demokracie totiž nemůže zakazovat žádné názory, natož slova. Z těchto důvodů se rovněž přikláním k tomu a dávám návrh na zamítnutí sněmovního tisku 1169. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Nyní vystoupí pan poslanec Miroslav Grebeníček, připraví se paní poslankyně Lenka Mazuchová.

Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové. Už druhý týden se každému omlouvám, ne – nemohu, právě teď bojuji s vnitřním nepřítelem. V očích jistého kolegy jsem spatřil úlek, patrně si myslel, že vedle své poslanecké práce mám ještě vedlejší úvazek, v němž se zabývám odhalováním vnitřního nepřítele přímo v Komunistické straně Čech a Moravy. Nakonec i jemu došel můj svérázný humor a zeptal se: To jako myslíš chřipku? Přisvědčil jsem – svádím tedy boj s vnitřním nepřítelem, a pokud to mně bude vidět, tak se i vám předem omlouvám.

Dámy a pánové, v poslední době je s novou naléhavostí Poslanecká sněmovna konfrontována právě zásluhou Senátu, některých jeho zastydlých svazáckých ideologů, a pak i zásluhou inkvizičně bojovné strany lidové s návrhy, které se pokoušejí o protiústavní ideologizaci práva a o inkviziční kodifikaci vlastní nedemokratičnosti, nesnášenlivosti a netolerance. Děje se tak přesto, že zde na půdě Parlamentu České republiky jsou zastoupeny jen strany, které se podle svých základních dokumentů a programů i deklarací hlásí k principům demokratického právního státu, k nezávislosti výkonu státní moci na ideologiích a náboženských doktrínách.

Návrhy na politizaci výkonu státní moci a na omezování svobody myšlení a politické soutěže se znovu a znovu objevují a jsou nám předkládány jednotlivci i skupinami přesto, že všechny ve Sněmovně zastoupené strany bez výjimky se hlásí ke svobodě myšlení a k rovné politické soutěži stran. Z pohledu Ústavy a Listiny základních práv a svobod – a bylo tady už mnohé řečeno – je jednoznačně nutné odmítnout ono kladivo na čarodějnice, které do právního řádu prosazuje část senátorů svým návrhem na zákaz a trestní postih šíření myšlenek a ideálů komunistické rovnosti a sociální spravedlnosti. Ať už svůj nedemokratický a protiústavní návrh zdůvodňují jakkoli, je zřejmé, že podstatným hybným motivem tu je politický ideologický zájem omezit svobodu myšlení a politické soutěže a pronásledovat, zastrašovat a postihovat jinak smýšlející pro jejich politické přesvědčení a názory.

Dámy a pánové, myšlenka demokratického nebo třeba i křesťanského směřování k socialismu nemá a nemůže mít v právním státě o nic menší právo na existenci, než myšlení založené na představě individuálního boje a osobní, ekonomický a politický vzestup a prospěch. Nebezpečím pro demokracii není ten, kdo tyto myšlenky a přesvědčení sdílí, ale ten, kdo chce nedemokraticky prosazovat své vlastní politické a ekonomické zájmy za cenu protiústavního potlačování a omezování práv druhého.

Podle Ústavy a podle mezinárodních úmluv snaha těch, kdo chtějí zakazovat ideály socialistického myšlení a přesvědčení, neobstojí. Neobstojí podle měřítek právního státu ani ideologicky motivované a politicky směrované úpravy trestně právních norem o genocidě a násilí. Ústavní soud v obdobné věci se už, jak je všeobecně známo, svého času vyjádřil. A já si dovolím položit poslancům KDU-ČSL, ale pro jistotu i ODS a Unie svobody otázku: Chcete, dámy a pánové, skutečně upřímně odsoudit schvalování genocidy, ať už byla nebo je páchána pod jakýmikoliv hesly a zástěrkami, nebo vám jde o ideologizaci a politizaci práva? Chceme zde na půdě této Sněmovny, aby stát politicky neutrálně postihoval schvalování jakékoli genocidy, nebo zde chce někdo tváří v tvář obětem tvrdit, že fyzické vyhlazování národů a skupin pod rouškou a ve jménu té či oné ideologie a církve, bylo přijatelnější a jiné méně přijatelné? Chce snad KDU-ČSL nebo nějaký bigotní zastánce jiné víry nebo politické ideologie skutečně svérázným návrhem na úpravu trestního zákona tvrdit, že některé metody a důvody vyhlazování národů a skupin v politických a náboženských dějinách Evropy a světa jsou mu blízké? Připadají mu omluvitelné, a proto je netřeba uvést v případném neutrálním výčtu takových případů? Nebo se můžeme všichni, jak jsme zde, shodnout v souladu s Ústavou na jediném právně přijatelném závěru? Totiž na tom, že genocidu, její provádění a její schvalování je nutné odsoudit vždy, ať už ji někdo z vyhlazovatelů páchal a přitom zneužíval bible, koránu, liberálních, nacionálních, sociálních či komunistických hesel. Ale také tehdy, když ji někdo halil do teorií o nadřazenosti té či oné církve, bílé či jiné rasy nebo do slupky rádoby ekonomické teorie tržního hospodářství a potřeby zisku, či na druhé straně netržní ekonomiky a nutnosti přerozdělování netržního.

Troufám si tvrdit, že v české společnosti těchto let došlo k určitému posunu oproti dobám minulým, k posunu, který směřuje k jakési modernizaci některých forem netolerance a nenávisti. Zákon, který dnes vyjadřuje, co vše je v demokratické společnosti zapovězeno, umí mnohé „ismy“. Máme-li ale žít ve společnosti nebo ve společném právním státě, tak nám mnohým chybí jeden druh reflexe. Když použiji historické paralely, tak bych to vyjádřil podobenstvím, které by zejména klub strany lidové mohl pochopit hlouběji než jiný. Bezmála dva tisíce let trvalo církvi, a to především katolické církvi, než se oddělila od agresivního a někdy i otevřeně genocidního antisemitismu. Bezmála tři století trvalo liberálům, a to také
a zejména severoamerickým liberálům, než se oprostili od agresivního rasistického přístupu k lidem jiné barvy pleti. A ten rasistický přístup byl spojen také s genocidou nebílých kmenů a národů, v případě Anglie ale i s genocidou holandských Búrů. Je možné mluvit o genocidě, kterou rozpoutali a vedli osvícení panovníci a politici z tržních a jiných důvodů fakticky proti svým vlastním národům na frontách první světové války. Jistě bych mohl v tom výčtu ještě dlouho, dlouho pokračovat.

Dámy a pánové, dnes na půdě této Sněmovny by bylo dobré, aby tyto historicky i kulturně pozvolna opouštěné modely chování byly doceněny novým způsobem. Kdo z poslanců KDU-ČSL a z poslanců hlásících se k liberalismu chce prokázat skutečně demokratické smýšlení a respekt k ústavním právům druhým, ať prokáže své skutečné lidské kvality a dovršením upřímného rozchodu s atavistickými nenávistnými modely minulosti, jaké ztělesňuje antisemitismus a rasismus, také tím, že se rozejde s atavistickou živočišnou nenávistí, a proto neústavní formou antikomunismu.

Podle Ústavy, kterou bychom měli ctít, je nepřípustné vázat zákony na jednu politickou ideologii, vést pomocí pseudozákonů a psedoparagrafů účelové politické kampaně.

Kdo se o to pokouší, jedná proti Ústavě a proti zájmům demokraticky smýšlejících občanů. A to je hlavní důvod, proč navrhuji posuzovanou předlohu k zamítnutí.
Dámy a pánové, dovolte mi učinit ještě několik poznámek. Jde o přímou reakci na úvodní vystoupení.
Především chci zdůraznit, že nechceme žádné návraty. Ani k první republice, která řešila občanskou stabilitu na úkor zbídačování pracujících, ani k předlistopadovému režimu, jenž řešil ekonomické otázky na účet některých občanských svobod. Tvrdím také, že lež zůstane lží, ať lže kdokoliv. Podobně pomluva, křivé svědectví, justiční vražda. Justiční vražda zůstane hanebnou skvrnou, ať jde o Husa, Rosenbergovi, Slánského či Horákovou, ať se kryje zájmy církve, zájmy kapitalismu nebo zájmy komunismu. Skutečný zájem pokroku nemůže nikdy spočívat na cynismu vůči osudům jedinců, na systematickém lhaní, na machiavelistickém taktizování, na zásadě, že vůči odpůrci je vše dovoleno.
Podobně zůstane jakékoliv odborné zkreslování skutečností hanebností, ať vystupuje pod aureolou velikého Urválka nebo pod záštitou velikého Bendy, Mejstříka či Štětiny. (Potlesk poslanců KSČM.)
Dámy a pánové, mnohé se nám – a mluvím teď trošičku i za Komunistickou stranu Čech a Moravy, nejenom za sebe – dnes tady podsouvalo. Je to nesmyslné tvrzení, které nemá žádný reálný základ. Stačí si prostudovat naše poslední sjezdové závěry. Jen tak pro pořádek: VI. sjezd Komunistické strany Čech a Moravy svým usnesením jasně odmítl praxi, která připouští nebo ospravedlňuje omezování demokracie, diskriminaci nebo represi za názory.
Ještě k několika problémům.
Musím bohužel konstatovat, že z různých otázek, které zde byly prezentovány o marxismu, jakoby čišely ty nejméně kvalitní propagandistické brožurky předlistopadového režimu. Marxismus byl a je ucelenou materialistickou teorií o společnosti. Byl a je uznáván, byl a je samozřejmě i zatracován. Nicméně není překonán. Ostatně stačí si zajít na některou ze západních univerzit. A pokud mám k tomu učinit drobnou poznámku, zdá se, že marxismus asi brzy bude i pro současné mladé lidi přitažlivý. Už dnes – a máme k tomu dost důkazů – mnozí vysokoškolští i středoškolští studenti se o marxismus zajímají, a nejen proto, že má kouzlo zakázaného ovoce.

Dámy a pánové, dovolte mi na závěr ještě citát:
„Existuje několik druhů lidí v ochranné vazbě. První jsou profesionální zločinci, kteří spáchali nezávažnou vraždu, někam se vloupali. Ti jsou nejslušnější. Druhá skupina se skládá z politických vězňů. To už je horší společnost. Pak se dostáváme ke třetí skupině, ta reprezentuje odpad lidství a zdechlý plod našeho společenského života. Jsou v ní Židé. A existuje ještě čtvrtá skupina, která, pohlížíme-li na ni z pohledu lidské bytosti, stojí hluboko dokonce i pod Židy. Mohu si ušetřit námahu a nemusím tuto chamraď vůbec popisovat. Jsou to komunisté. “
Tak pravil reichsführer SS Heinrich Himmler k rakouským vězňům v Dachau bezprostředně po anšlusu v březnu 1938.
Uznejte, že ani různí Mejstříci a Štětinové by to nemohli říci lépe. (Potlesk poslanců KSČM.)
Co platno některým, kdyby si sněhobílou košili navlékli, když z pod ní prosvítá hnědé tričko. Vskutku nelze kázat o protikomunistickém tažení a nenasávat přitom nacistické splašky.
Ne, nehodlám nadále dráždit senátory Mejstříka a Štětinu. Mohlo by jim rupnout v kouli a nasadili by na mne po mašínovsku nástroje, které zabíjejí.
Dámy a pánové, svého času jsem v televizi sledoval medailónek akademika Otto Wichterleho. Jeho úsměvný nadhled se vznášel nad světem, tím minulým i tím dnešním. Vznášel se nad všemi režimy, které prožil, nad všemi ideologiemi, kterým nevěřil, nad lidskou malostí, kterou poznal. Nikoho nezatracoval, nikoho neodsuzoval. Vědom si toho, že čas se krátí lidem dobrým i zlým. Holt, šlo o nespornou osobnost. Režim nerežim. Proti gustu žádný dišputát. Proti blbosti žádné sérum, senátor nesenátor.
A kdo se povyšuje, bude ponížen. Do propadliště dějin nikoho neposílám, navrhovatelé sami se svým jednáním i tlacháním stávají malými a ještě menšími, až propadnou kanálovou mříží.
Kéž zašlá bludice antikomunismu definitivně spočine tam, kde jí bude nejlépe. Pod smuteční vrbou dějin. A staniž se tak brzy za dnů našeho života, amen.
Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Nyní vystoupí paní poslankyně Lenka Mazuchová, ještě předtím s faktickou poznámkou pan poslanec Marek Benda.

Poslanec Marek Benda: Paní místopředsedkyně, dámy a pánové, myslel jsem, že mě drzosti komunistické strany nevyprovokují k reakci, ale vzhledem k tomu, že si syn komunistického estébáka a mučitele politických vězňů bere do úst mého otce, tak proti tomu se ohražuji. Prosím, aby to už nedělal víckrát a aby těchto drzostí nechal. Děkuji. (Potlesk poslanců ODS.)

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Nyní tedy paní poslankyně Lenka Mazuchová.

Poslankyně Lenka Mazuchová: Vážená paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych jako zpravodajka petičního výboru Poslaneckou sněmovnu seznámila s tím, že v současné době je projednávána žádost, tedy petice na zrušení komunismu. Mojí povinností tedy je vás s tím seznámit a já si ji dovolím přečíst:
My, níže podepsaní občané České republiky, prohlašujeme: Komunisté v naší zemi jsou stejným ohrožením demokracie, jako byli kdysi nacisté. 15 let po listopadu 1989 usilují o získání moci, aniž by alespoň vyjádřením lítosti a omluvou přispěli k tomu, aby se náš národ vyrovnal se svou komunistickou minulostí. Nezřekli se symbolů a názvů, které pro tisíce občanů znamenaly smrt a pro statisíce vyhnání, ztrátu svobody, majetku, půdy či zaměstnání nebo zákazy studia. Trvá-li KSČM na názvu komunistická, trvá tím na třídním boji, diktatuře proletariátu a omezení vlastnických práv občanů jako na ideologii, kterou je třeba uskutečnit v praxi. Pak je nutné požadovat její vyloučení z demokratické soutěže politických stran. S úctou k památce zničené země a statisíců zmarněných životů žádáme poslance a senátory, aby přijali právní normu, která by zakázala propagaci nacismu, komunismu a fašismu v názvech a programech politických stran. Vyzýváme vás ve jménu budoucnosti: Zakažte symboly diktatury.

Tato petice je projednávána na petičním výboru a oznamuji, vážené kolegyně a kolegové, že v současnosti ji podepsalo 11519 lidí a další podpisy přicházejí elektronickou podobou nebo v podobě mailů.
Děkuji.

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Nyní dávám slovo panu poslanci Janu Schwippelovi. Připraví se pan poslanec Jaroslav Gongol.

Poslanec Jan Schwippel: Děkuji, paní předsedající. Považuji za smutné, že zde debatujeme o tom, zda komunisti náhodou nejsou spolkem na úrovni dobrovolných hasičů, zatímco oni jsou přívrženci zločinecké a zavrženíhodné ideologie, která v celosvětovém měřítku má na svědomí desítky miliónů obětí.

Chtěl bych vaším prostřednictvím vzkázat panu poslanci Maršíčkovi. Připomněl mi slova Ferdinanda Peroutka z demokratického Manifestu v roce 1953, v němž napsal: „Ano, komunisti zastávají jistý druh hospodářské politiky, ale znamenají také koncentráky a lágry. “ Pokud jde o hospodářskou politiku, tak se dokonce shodují například s jistou částí levicových socialistů, ale to, v čem se liší, jsou právě koncentráky a lágry. Také je otázka, zda charakteristikou komunistů je jejich hospodářská politika a nebo právě koncentráky a lágry.

Když zde říkám, že se jedná o ideologii zločinnou a zavrženíhodnou, tak mám oporu v naší platné legislativě. Mám na mysli jakýsi zákon, jak zde řekl včera pan Grebeníček, a sice zákon o protiprávnosti komunistického režimu. Dovolil bych si z něj citovat: „Parlament konstatuje, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové, jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 až 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázenými justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody a prohlašuje, že ve své další činnosti bude vycházet z tohoto zákona. „.

V § 2 odst. 2 se pak uvádí, že Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou, obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému. Dodávám. Škoda, že je to zde uvedeno v minulém čase.

Chtěl bych říci, že souhlasím s tímto návrhem zákona typově, možná bych se lišil ve formulacích. Naopak považuji za pokrytecké argumenty jeho odpůrců a podobně i rozhodnutí Ústavního soudu z roku 1992.

Dovolte mi krátké odůvodnění. Toto odůvodnění se opírá o zahraniční normu, a to ve Spolkové republice Německo. Až do roku 1994 tam byla osvětimská lež upravena zákonem, který toto sousloví výslovně neuváděl. Byl tam upraven paragraf, který se týkal pobuřování nebo podněcování k nenávisti, neboli Volksverhetzung, jehož se dopustil každý, kdo se „ztotožní s rasistickou ideologií nacionálního socialismu“.

Vaším prostřednictvím bych paní poslankyni Rusové a panu poslanci Maršíčkovi vzkázal, že v dubnu 1994 spolkový ústavní soud rozhodl, že na takovéto chování a prohlášení se nevztahuje svoboda slova. Odpověď na vaši otázku. Pokud souhlasím s tímto zákonem, v žádném případě se nechci vrátit do minulosti. Doufám, že ani vy nepovažujete režim Spolkové republiky Německo za nedemokratický.

Myslím, že tyto skutečnosti vrhají i docela jasné světlo na naši debatu. Můžeme si snadno představit, s jakou by se potázal každý, kdo by v Německu chtěl prohlašovat, že jsou nejasné pojmy rasové ideologie nebo nacionálního socialismu tak, jak to do určité míry, provedl ve svém zdůvodnění ústavní soud. Něco podobného se týká i debaty, zda název se nerovná obsahu a podobně. Myslím, že je celkem jasné, jak by v Německu dopadl někdo, kdo by chtěl založit stranu, která by se nazývala řekněme Nacionálně-socialistická dělnická strana ve starých i nových spolkových zemích, zda by skutečně někdo pociťoval potřebu teprve na základě jejich programových dokumentů a vyjádření zkoumat, zda náhodou nesměřuje k porušení lidských práv a svobod.

Myslím si, že takovéto otázky se v Německu vůbec nekladou. Pokud by tento předkládaný návrh zákona přispěl k tomu, že podobný stav by nastal i u nás, pokud jde o ideologii komunistickou, pak bych ho považoval za přínosný a prospěšný, a proto s ním také souhlasím.

Děkuji vám za pozornost. (Potlesk poslanců ODS.)

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Nyní vystoupí pan poslanec Jaroslav Gongol. S faktickou poznámkou pan poslanec Miroslav Grebeníček. Prosím, pane poslanče, máte dvě minuty.

Poslanec Miroslav Grebeníček: Skutečně krátce. To není můj styl, abych útočil třeba na otce toho nebo onoho poslance. Koneckonců bylo tady naznačeno, že jsem si sám svoje zkusil. Útočilo se na mne cestou pronásledování mého starého a vážně nemocného otce, což jsem považoval za jednu z nejodpornějších skutečností či za jeden z nejodpornějších stylů, který se v dané době v české politice objevoval.

Je ovšem skutečností a není to tak nezajímavé a už je to minulost, že Václav Benda, někdejší ředitel ÚDV a patron kauzy Alois Grebeníček, či Grebeníček starší, se veřejně přihlásil k sympatiím s chilským fašismem a obhajoval masakr tisíců povražděných a umučených obětí režimu diktátora Pinocheta. To, co Marek Benda tady sdělil a co ho rozhořčilo, a to už je finále mé poznámky, na to jsou různé přístupy.

Mám tady dopis pana Josefa Kalčíka z Brtnice 436, člen Konfederace politických vězňů. Tady prohlašuje a píše: „Začátkem června tohoto roku vysílala Česká televize v pořadu Na doraz relaci o poměrech ve věznici s STB v Uherském Hradišti. V této relaci jsem prohlásil, že doktor Kluzka byl surově zbit od vyšetřovatele Aloisa Grebeníčka. Toto prohlášení bylo naprosto nepravdivé. Vědomí o této události se mi dostalo někdy v lednu nebo února 1949. Protože naše skupina byla velmi tvrdě postižena, uvěřil jsem této zprávě a 47 roků ji choval v paměti, když znenadání přišli pracovníci České televize natáčet pořad o těchto událostech, řekl jsem tento výrok. Potom jsem ale vyhledal doktora Kluzku, abych si ověřil pravdivost tohoto prohlášení. Byl jsem však šokován. Doktor Kluzka prohlásil, že se tak nikdy nestalo. V této chvíli jsem si s hrůzou uvědomil, že jako věřící člověk jsem těžce ublížil panu Grebeníčkovi. Ihned po tomto zjištění jsem hledal možnost nápravy. Kontaktoval jsem se s panem Grebeníčkem, vše mu vysvětlil a prosil o odpuštění. Slíbil jsem mu, že jej budu veřejně rehabilitovat, což dnes na jeho přání činím. Pane Grebeníčku, ještě jednou, prosím, odpusťte. „. (Předsedající: Pane poslanče, čas.)

Přátelé, není křesťan jako křesťan. Konstatuji. Ale nikdo to neodpublikoval v této republice, přestože tento křesťan si to přál. Poprvé to dávám k posouzení veřejnosti. Zvažujte někdy slova.

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: S faktickou poznámkou pan poslanec Jiří Hanuš.

Poslanec Jiří Hanuš: Děkuji za slovo. Nechci zde vzbuzovat vášně. Ale bohužel musím říci, že moje žena díky tomu, co se stalo, poznala svého otce až, když šla do školy. Její otec byl zatčen 6. ledna 1949, osm měsíců prožil na samotkách v Uherském Hradišti. Pokud by pana kolegu zajímalo, co můj tchán napsal o jeho otci, co tam prožil, jsem ochoten mu to poskytnout, neboť napsal paměti pro nás, jenom pro rodinu, ne pro nikoho jiného. Děkuji.

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. S faktickou poznámkou pan poslanec Miroslava Grebeníček.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Doufám, pane kolego, že jste neměl pocit, že já tvrdím, že se v 50. letech neděly hrozné věci, které je třeba odsoudit. Ale existuje konkrétní vina, konkrétních lidí a nemůžete tady neustále nám podsouvat váš přístup, tj. kolektivní vinu. Proti tomu se ohrazuji.

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Pan poslanec Jaroslav Gongol ještě počká, takže pan poslanec Jiří Hanuš.

Poslanec Jiří Hanuš: Já nemluvím o kolektivní vině, já mluvím o konkrétní osobě, kterou byl pan Alois Grebeníček.

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Nyní s faktickou poznámkou paní poslankyně Alena Páralová.

Poslankyně Alena Páralová: Vážená paní předsedkyně, kolegyně a kolegové, já bych vám ráda sdělila, že ještě žijí svědci, kteří si dobře pamatují na to, jak se ona osoba chovala, nechci ji zde jmenovat, protože již není mezi živými. Pakliže by tato Sněmovna i pan Grebeníček měli zájem, tak tito lidé přijedou a řeknou nám všem, jak to ve skutečnosti bylo. Děkuji.

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Ještě, pane poslanče, musíte počkat. Nejdřív pan poslanec Miroslav Grebeníček.

Poslanec Miroslav Grebeníček: Víte, to nejde. Vy máte obecné proklamace a nemáte důkazy. Obdobným způsobem, a řekl bych, že to vypovídá o celkové atmosféře, svědčí i dva rozhovory se spisovatelem Ivanem Klímou. Ty byly zveřejněny už v roce 1997. Tvrdí v nich, že jeho otec se po zatčení dostal v roce 1953 do vyšetřovny StB v Uherském Hradišti, kde seděl pod starým Grebeníčkem, kde se dostal ke Grebeníčkovi. Přitom v uvedené době byl jmenovaný již dva roky mimo bezpečnostní složky a tak samozřejmě vznikl problém. Je jinak ctihodný spisovatel Ivan Klíma, podobně jako jiní zaručení svědci, obyčejný mluvka, který pluje na vlně antikomunismu a není mu či jim zatěžko lhát, že jeho otce ve vězení hlídal starý Grebeníček. Pod kým to vlastně v Uherském Hradišti Klímův otec seděl? Je to snad tak, že byli Grebeníčkové, tohoto jména dva a účelová propaganda současného režimu vydává otce, správně bylo řečeno, že je po smrti, a já už musím také říci, někdejšího předsedy ÚV KSČ, za toho druhého? Pak je na obzoru velký skandál, který vrhá podivné světlo na celou českou justici a média včetně veřejnoprávních.

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Nyní s faktickou poznámkou pan poslanec Pavel Hojda a po něm pan poslanec Petr Pleva.

Poslanec Pavel Hojda: Pánové a dámy, demokraté, jen tak dál. Připravte návrh zákona, ve kterém budeme soudit a odsoudíme všechny dcery a syny za to, že jejich příbuzní někdy, kdysi něco provedli anebo možná udělali, nebo byli za to odsouzeni. Připravte takovýto návrh zákona a ukážete, jací jste.

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Pan poslanec Petr Pleva s faktickou poznámkou. Ještě předtím, než mu dám slovo, oznamuji, že paní poslankyně Kateřina Konečná se omlouvá z jednání schůze od 11.00 do 15.00 hodin ze zdravotních důvodů. Jde o to, aby to bylo ve stenozáznamu. Prosím, pane poslanče.

Poslanec Petr Pleva: Já bych chtěl jenom reagovat na slova pana poslance Grebeníčka, která se týkala Václava Bendy.
Za prvé. Nevím z čeho usuzuje, že byl v čele fašismu, možná z titulků tehdejšího Rudého práva.
Za druhé. Václav Benda nikdy neschvaloval žádné mrtvé, pouze říkal, že případ převzetí vlády chilskou juntou pod vedením generála Pinocheta je nejednoznačný, protože generál Pinochet tím prokazatelně zabránil daleko většímu počtu mrtvých a rozvratu společnosti, který chystal diktátor Allende.

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Nyní pan poslanec Jaroslav Gongol se svým příspěvkem.

Poslanec Jaroslav Gongol: Paní předsedající, dámy a pánové, myslím, že předchozí poznámku nemá ani smysl komentovat. Dámy a pánové, víte, co je to zbabělost? Jedna z definic říká, že je to neříci pravdu, když ji znám. Jeden politik dokonce říká, že byl zbabělec, a proto chodil k volbám. Nechci, abych to o sobě někdy musel říkat, a proto zde musím onu pravdu říci. Zda je větším hrdinstvím nejít kdysi k volbám, nebo dnes vystoupit proti inkvizitorům, nestydím se říci, inkvizitorům ze Senátu. To nechám na vaše posouzení. Nemohu totiž mlčet, když se nám zde takovýmto způsobem reprezentuje výplod dvou senátorů, který bohužel posvětila i velká část členů horní komory. Kdyby to byl jen výplod těchto dvou, něčím zasažených mozků, dalo by se to ještě pochopit. Ten jeden ještě v životě nic neprožil, nedokázal ani dokončit své vzdělání a trpí tedy určitým pocitem méněcennosti a potřebuje si posílit své sebevědomí a nikoliv jen svůj domácí rozpočet, jak se chystal na úkor povodní. Přesto, že dosáhl fyzického věku potřebného pro zvolení do Senátu Parlamentu České republiky a ústava počítala s tím, že by do Senátu měli být lidé voleni vyzrálejší, svými životními zkušenostmi na tuto funkci objektivně nedosáhl.
Ten druhý však po zemském povrchu šlape již delší dobu, což mu umožňoval dřívější režim, protože poněkud nestandardně se potuloval po cizích krajích a on má dnes výčitky svědomí a chce se zavděčit dnešnímu režimu. To samo o sobě svědčí o charakteru tohoto člověka.
Nemohu mlčet, když si uvědomím, když pro to zvedla ruku značná část senátorů a možná i ze strachu, že výhružka o noci dlouhých nožů, není až tak nereálná. Nemohu mlčet proto, že jsem si v této souvislosti vzpomněl na ona slova evangelického faráře, která zde byla již řečena a nebudu je zde citovat. Důležitý je závěr. „A když zavírali mě, nebyl už nikdo, kdo by mně pomohl. “
Ano, dámy a pánové, nemohu být lhostejný k těmto lžím, které jsou obsaženy v této novele, neboť mě do Sněmovny zvolili komunisté a jejich sympatizanti, kteří po celý život poctivě pracovali, převážně ve velmi nebezpečných pracovních podmínkách, a taky se nebáli. Těmto lidem chci vzkázat, že se nebojím obhajovat jejich čest a jejich poctivou práci. To však neplatí o těch, kteří je dnes odsuzují a někteří z nich dokonce v teple kanceláře užívali plodů jejich tvrdé práce a hrdě nosili svazácké prapory v průvodech na 1. máje. Jen pro vaši informaci, jistý pán, který má jméno od latinského populus, přeložte si to, si tuto čestnou funkci v jednom podniku OKD nikdy nedal vzít. Dnes zvedá jiný prapor, prapor antikomunismu. Tito lidé však nikdy tvrdou práci neokusili, mají však zřejmě výčitky svědomí, a proto se snaží ty, kteří poctivě pracovali pro společnost, očernit.

Mě volili lidé tvrdé práce a pevných charakterů. To jste asi nezažili, vážení přátelé. Prožili jsme spolu dobré i zlé a to charaktery dotváří a tvoří pevná pouta. Musím se přiznat, že jsem přemýšlel, kdo vlastně volil ony tvůrce tohoto senátního zákona o zákazu propagace komunismu. Často pro odpověď na složité otázky hledám poučení v historii. Tentokrát jsem hledal poučení ve starém Římě na začátku našeho letopočtu. V roce 37 našeho letopočtu přichází na trůn Gaius Ceasar zvaný též Caligula nebo též Holinka či Botička. Hovoří se, že to byla jedna z nejvyšinutějších postav na římském trůnu.

Historie hovoří o jeho rozmíškách se Senátem. Traduje se totiž známý příběh, že chtěl udělat ze svého milovaného hřebce Incitata římského senátora. Byl to zřejmě politický výrok, kterým vyjádřil pocit, že jeho kůň je stejně kvalifikovaný pro práci v Senátě, jako kterýkoli jiný úředník. Tím se zřejmě Caligula chtěl pomstít Senátu.

Tady jsem našel odpověď na otázku, proč si Pražené zvolili tyto dva senátory. Oni totiž tím chtěli naznačit, že úroveň některých senátorů je taková, že je možné, aby ji vykonávali i jiní živočichové. Zatímco kůň Incitata pravděpodobně uměl jenom řehtat a sem tam ze sebe vytlačil nějakou mírně zapáchající hmotu, oni štěkají a ze sebe vytlačí hromádky dvě. Zápach je ale intenzivnější.

Zahrádkáři nebo zemědělci vědí, že koňský trus lze použít jako výborné přírodní hnojivo. Zkuste k tomu účelu použít psí exkrementy. Zničíte si úrodu – ty jsou opravdu jenom „h“ a čtyři tečky.

Říká se, že psi štěkají a karavana jde dál. Dámy a pánové, pojďme dál, neboť za to nás lidé neplatí. Dávám návrh na zamítnutí v prvním čtení.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Gongolovi. S faktickou poznámkou se přihlásil pan poslanec Miroslav Kalousek.

Poslanec Miroslav Kalousek: Děkuji za slovo.

Vážený pane předsedající, dámy a pánové, jako člen dolní komory chci vyjádřit hluboké politování, že jsou na její půdě sprostě uráženi členové Senátu, členové horní komory. Prosím je za odpuštění a prosím je o pochopení. (Smích poslanců klubu KSČM.)

Vás, pane předsedající, prosím a nabádám, abyste v případě sprostých urážek zakročil. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Ano, děkuji.

S faktickou poznámkou pan poslanec Gongol.

Poslanec Jaroslav Gongol: Pane předsedající, já se musím ohradit, ani jedno sprosté slovo v mém projevu nebylo. A když už jsem měl použít takové slovo, tak jsem je raději vytečkoval.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Tak, toto vysvětlení snad někomu stačí.

Jako další vystoupí paní poslankyně Páralová a potom řádně přihlášený pan poslanec Kalousek.

Poslankyně Alena Páralová: Děkuji za slovo.

Vážený pane místopředsedo, členové vlády, kolegyně a kolegové, horní komora parlamentu navrhuje, aby ten, kdo podporuje nebo propaguje komunismus, nacismusnebo jiné podobné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, byl potrestán svobody na jeden rok až pět let.

Děkuji Senátu za tento návrh. Moc bych si přála, aby byl schválen, protože by byl velkým zadostiučiněním pro mnoho obětí nacistických a komunistických lágrů, mých vzácných přátel z Konfederace politických vězňů a ze Svazu bojovníků za svobodu. Jsou svědomým našeho národa a jejich velkým přáním je, abychom se z jejich zkušeností pučili a aby naše děti a vnuci nemuseli prožívat hrůzy nacismu a komunismu jako oni.

Smutnou bilancí působení mezinárodního komunistického hnutí, ke kterému se hlásí i čeští komunisté, je 80 miliónů zavražděných lidských bytostí. Čísla, vypovídající o komunistické tyranii v Československu nejsou o mnoho povzbudivější. Již zde byla zmíněna.

Dle údajů Ministerstva spravedlnosti z roku 1968 bylo jen do roku 1968 z politických důvodů pronásledováno a odsouzeno 451 tisíc československých občanů. V letech 1948 až 1952 při kolektivizaci bylo odsouzeno nebo internováno 35 tisíc rolníků a 15tisíc živnostníků. V táborech nucených prací bylo zavřeno 186 tisíc vězňů, u PTP sloužilo 118 tisíc mužů. V období let 948 až 1967 bylo popraveno, zavražděno, zastřeleno na útěku, umláceno při výsleších a „zemřelo při výkonu trestu“ 15 726 mužů a žen.

Takto vypadalo, když se komunisté dostali k moci a nastolovali u nás novou, takzvaně spravedlivou společnost. Připomeňme si, jak probíhal komunistický puč v roce 1948.

Dne 20. února 1948: 12 nekomunistických ministrů podalo demisi na protest proti stálému porušování zákonů komunistickou stranou.

Dne 21. února: Komunisté okamžitě organizovali tábory lidu. Ve jménu komunistické revoluce přebírali násilně kontrolu v armádě, policii, na všech pracovištích ve státě. Během několika dnů bylo vyhozeno 50% ředitelů škol, čtyři tisíce studentů, sto učitelů. Za ně nastupovaly osvědčené komunistické kádry bez vzdělání a bez zkušeností.

Dne 22. února: Ustavení Lidových milicí, ozbrojené pěsti dělnické třídy, členy Komunistické strany. Lidové milice byly připraveny při nesouhlasu opozice použít zbraně.

Dne 25. února: Komunisté a policie – Sbor národní bezpečnosti – obsadili sekretariáty nekomunistických stran. Tam, kde měli své agenty, umožnili stranám další činnost pod dohledem.

Březen 1948. Dvě stě tisíc nekomunistů, zaměstnaných ve státní správě nebo v komunální správě, bylo vyhozeno. 750 tisíc se snažilo zabránit svému propuštění vstupem do Komunistické strany Československa.

Dne 10. března 1948: Zavražděn byl ministr zahraničí Jan Masaryk.

Dne 30.5, 1948 proběhly první parlamentní volby v komunistické režii. Na jednotné kandidátce dominovali komunisté, zbytek tvořili loajální občané. S touto kandidátkou obdržel volič i bílý lístek, což měl být projev nesouhlasu.

Na závěr mi dovolte prožitek jednoho voliče z volební místnosti. Cituji: „Vzal jsem si s sebou noviny, ve kterých se psalo, že volby jsou tajné a svobodné, tj. za plentou. Všichni ale volili veřejně pod dohledem příslušníků komunistické strany. Plenta stála na hanbě v rohu místnosti. Odmítl jsem veřejně volit a čekal, až mi bude vyhověno. Stejně ale má volba za plentou nebyla tajná. Sedl si tam totiž člen Komunistické strany Československa, který byl svědkem mé volby – bílého lístku. Večer po volbách bylo mé jméno společně s dalšími jedenácti přečteno v místním rozhlase. Byli jsme představeni jako nepřátelé dělnické třídy. „

Takto to vypadalo a za to všechno měli komunisté v této sněmovně mnoho šancí, jak konkrétními činy dokázat, že obavy občanů před jejich návratem k moci, nejsou oprávněné. KSČM ale nepodpořila v této sněmovna ani jediný zákon, kterými jsme se snažili alespoň částečně napravit zločiny komunistů, napáchané na našich občanech. KSČM hlasovala proti odškodnění obětí, proti restitucím, proti lustračnímu zákonu, proti jakýmkoli postihům bolševických zločinců a donašečů, proti zákonu o protiprávnosti komunistického režimu v letech 1948 až 1989, proti zákonu o odškodnění osob odvlečených po roce 1945 do gulagů, proti odškodnění obětí sovětské okupace po roce 1968.

Naposledy včera Komunistická strana Čech a Moravy a Česká strana sociálně demokratická společnými silami zamítli zákon o zásluhách demokratického odboje.
Kolegyně a kolegové, dovedete si představit, že by v naší zemi vznikla nacistická strana? Dovedete si představit, že by v naší zemi působila nacistická strana Čech a Moravy? Zdá se vám to absurdní? Pak vězte, že lidem, kteří prošli nacistické a komunistické koncentráky, připadá absurdní fakt, že po 42 letech komunistické totality a poté, co byl komunistický režim označen za zločinný, působí v naší zemi Komunistická strana Čech a Moravy.

Za téměř osm let mého působení ve Sněmovně se na mne obrátily stovky občanů se žádostí, abychom zakázali komunistickou stranu. Prostě mi nevěří, když jim říkám, že ve Sněmovně k tomu není politická vůle.

Kolegyně a kolegové, co sdělíme našim občanům dnešním hlasováním? Sdělíme jim, že v českém parlamentu stále ještě není politická vůle chránit je a postavit se proti šíření třídní nenávisti a proti podpoře a propagaci zločineckých a zavrženíhodných idejí komunismu? Já jsem připravena zákaz podpory a propagace komunismu podpořit. Děkuji za pozornost. (Potlesk z řad ODS.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. O slovo se přihlásil předseda klubu KSČM Pavel Kováčik.

Poslanec Pavel Kováčik: Pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, možná právě v této chvíli, v těchto minutách, v těchto okamžicích dostávají někteří občané České republiky obálky s výpovědí z práce. Jsou jich možná desítky, možná stovky. Možná právě v této chvíli policie někde na dálnici vyšetřuje těžkou dopravní nehodu způsobenou neukázněným řidičem kamionu. Možná právě v této chvíli je někde zneužíváno dítě. Možná právě v této chvíli krachuje firma, která zaměstnává desítky či stovky lidí, která krachuje právě proto, že nemá vytvořeny podmínky pro svou činnost.

Možná právě v této chvíli se dějí ještě mnohé další věci, které by se dít neměly a pro jejichž řešení jsme mj., kolegyně a kolegové, sem do tohoto parlamentu byli zvoleni.
Já chci poprosit, abychom svoji pozornost častěji obraceli k tomu, co pálí občany, abychom svoji pozornost podrobněji zaměřili na to, jak věci, které občany trápí, vyřešit tak, aby to zde v této republice pro dnešek, pro zítřek a pro pozítřek, pro současnost i pro budoucnost fungovalo lépe.
Nezpochybňuji právo kohokoli navrhnout v podstatě cokoliv. Ale prosím, abychom každému návrhu dávali jenom tolik pozornosti, koliksi pod zorným úhlem mandátu, který nám svěřili občané, zasluhuje. Doporučuji, abychom se s tímto návrhem velmi rychle vypořádali a pracovali dál k tomu, co ještě máme odpracovat. Děkuji za pozornost. (Potlesk z řad KSČM.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Kováčikovi. S faktickou poznámkou pan poslanec Pleva.

Poslanec Petr Pleva: Chtěl bych vzkázat panu předsedovi Kováčikovi vašimi ústy, pane předsedající: Vážený pane předsedo klubu komunistické strany, když jste tak plamenně hovořil o zákonech, které jsme zde měli udělat, a zabýváme se podle vás drobnostmi, co vám bránilo, protože jste už téměř rok ve vládní koalici se sociální demokracií, tyto zákony podat, co vám bránilo tyto zákony prosadit?

Místopředseda PSP Jan Kasal: S faktickou poznámkou pan poslanec Vilém Holáň, potom s faktickou poznámkou pan poslanec Pavel Kováčik.

Poslanec Vilém Holáň: Já jsem o tom přemýšlel, co říkal pan předseda klubu komunistické strany. Myslím, že skutečně musíme mluvit o dnešku. To je asi v pořádku. Ale to, co mne stále trápí s vámi – prostřednictvím pana předsedajícího – je nedůvěra. Já nevěřím tomu, co říkáte, a to proto, že je tu historická skutečnost. Když si přečtete stena z první republiky a jiné dokumenty, kde slyším, že Ježíš Kristus byl první komunista, potom následovalo vraždění, zabíjení, zavírání, vyhazování, tak to ve mně vzbuzuje nedůvěru. Říkám si, aby se to nezopakovalo, aby nenásledovalo totéž v bledě růžovém. Toho se bojím. Říkám si – mohli jste to samozřejmě zvrátit, tuto nedůvěru, mohli jste ji dokonce vyřešit podle mého názoru. Například hned včera, kdy bychom společně ocenili třeba zásluhy těch, kteří byli opravdu zabiti, kteří měli zásluhy na potlačení nedemokratického režimu.
Základní problém podle mého názoru je dnešní a je v něm skryta nedůvěra. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Holáňovi. Pan poslanec Kováčik s faktickou poznámkou.

Poslanec Pavel Kováčik: Kolegyně a kolegové, každý člověk, každé lidské společenství, každá politická strana, zejména my politické strany historické, máme svoji minulost. Věřte, že já se v souvislosti s KDU-ČSL také nebojím, že se bude opakovat – řekněme – jejich přílišná loajalita, jak se po celých 40 let odsuzovaného minulého režimu dělo. To je přece za námi, pojďme se dívat do budoucna.
Ale chtěl jsem odpovědět panu kolegovi Plevovi. Kde bere tu jistotu, že je zde vládní koalice. Kde sedí, ve které Sněmovně sedí, když zde komunističtí poslanci předkládají a také schvalují návrhy, jejichž v podstatě jediným kategorickým imperativem je, aby sloužily lidem této země. Děkuji. (Potlesk poslanců KSČM.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Nyní vystoupí řádně přihlášený pan poslanec Miroslav Kalousek. Připraví se pan poslanec Josef Janeček.

Poslanec Miroslav Kalousek: Děkuji za slovo, pane předsedající. Dámy a pánové, dovolte, abych nejprve v úvodu zareagoval na apel pana předseda Kováčika, abychom každému návrhu dávali jenom takový prostor v diskusi, kolik si zaslouží. K tomu bych chtěl poznamenat, že je snadno prokazatelné, že dominantní čas této diskuse zabraly příspěvky poslanců KSČM, aniž bych to kritizoval. Je to jistě jejich právo, ale pozornost v diskusi tomu zatím věnují oni.
Pokusím se tento poměr nezvrátit a budu mluvit jen velice krátce. Přesto mi dovolte úvahu. Patnáct let budujeme a konzumujeme demokratický systém v České republice. Poměrně velmi rychle jsme vybudovali demokratické instituce, máme fungující demokratické procesy a mechanismy. Přesto nejen my, ale i veřejnost cítí jistý deficit mezi skutečným obsahem a demokratickou formou. Jsem přesvědčen, že tento deficit je logický a je způsoben jistým deficitem demokratů v demokratických institucích, procesech a mechanismech.
Nemůže to být ani jinak. Měli jsme padesát let přerušenou kontinuitu. Každý z nás je více či méně deformován podle délky svého aktivního života, kterou prožil před rokem 1989. Budování ideálního obsahu je prostě běh na dlouhou trať a na mnoho generací. O to více je povinností každého z nás si dnes a denně klást otázku, jak se to mohlo stát. A hledat na tu otázku odpověď. Jak se to mohlo stát, že v demokratické a kulturní zemí, jako bylo Německo, se demokratickou cestou dostala k moci nacistická strana, následovaly genocidy, koncentráky, likvidace, potlačování lidských práv a svobod tím nejhroznějším možným způsobem? Jak se mohlo stát, že v demokratické kulturní zemi, jako byla Československá republika, se demokratickou cestou dostala k moci komunistická strana a následovalo zcela totéž?
Obě dvě tyto strany, obě dvě tato hnutí samozřejmě, než se k moci dostaly, respektovaly zásady demokratického systému.
Dostaly se k moci demokratickou cestou, aby ji pak tím nejhrůznějším způsobem demontovaly. Proto je tak důležité umět odpovídat na otázku, jak se to mohlo stát, proto je tak důležité vyrovnání s minulostí, právě proto, aby se to nikdy nemohlo opakovat. Proto je tak nesmírně důležité být citliví na všechny příznaky a sebemenší symptomy v situacích, kdy jako bychom si neuvědomovali nesmírná rizika, která plynou z chování a hnutí, která nerespektují skutečný obsah demokracie, kterým jsou základní lidská práva a svobody.

Představte si – už tu bylo několik odkazů na situaci v Německu, já si dovolím také jednu paralelu – že v roce 1960 předseda vlády Spolkové republiky Německo řekne, že je připraven se ve svém vládnutí opírat o nacistickou stranu. Naprosto nemyslitelný výrok. V České republice tento výrok zaznívá zcela otevřeně, a to přesto, že současný předseda vlády odmítá přiznat, že Komunistická strana Čech a Moravy je demokratickou stranou. On říká, že ji nepokládá za stranu plně demokratickou. Přesto se může hodit k vládnutí v demokratickém státě. Bude to potom opravdu ve svém obsahu plně demokratický stát?

Představte si, že v roce 1960 ministr kultury Spolkové republiky Německo řekne, že nacisté mohou prospět této zemi, když budou mít moudré názory. Naprosto nemyslitelný výrok. Přesto ministr kultury České republiky se tohoto výroku ve vztahu ke komunistům dopustí a nepohne se ani lísteček.

Zákony samozřejmě mají svůj symbolický význam. To není jenom o tom, co se smí a nesmí, ale je to signál, kterým ústavodárné shromáždění říká, co pokládá za správné, za riskantní, a za nesprávné. A jestliže mnoho dnes velmi vysoce postavených ústavních činitelů /a jsou to jistě vzory/ se dopouští částečného matení pojmů, tak kdo jiný než Parlament jako instituce by měl na toto riziko upozornit a říci, že jsou tady hnutí, která ohrožují cestu ke snížení deficitu mezi obsahem a formou demokracie, protože směřují k potlačování základních práv a svobod, a jsou to hnutí zejména nacistické a komunistické. Kdo jiný než Parlament by tento signál měl říci, právě proto, aby nedocházelo k takovému matení pojmů, aby někdo neříkal, že komunisté nebo nacisté mohou prospět této zemi, když budou mít moudré názory.

Já bych chtěl poděkovat horní komoře, že jako instituce toto řekla, tento společenský signál vydala. Velmi bych si přál, aby to řekl Parlament jako celek. Ne pro tu minulost, ne proto, abychom si tady vyčítali tatínky a dědečky, ale pro tu budoucnost, aby se to prostě nemohlo opakovat. Dovolím si proto říci, že ten, kdo si opravdu z duše nepřeje, aby se to opakovalo, podpoří tento návrh zákona. Komu se po těch časech stýská, bude mít jiný názor.

Děkuji za pozornost. (Potlesk zprava.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Miroslavu Kalouskovi. S faktickou poznámkou se přihlásil pan poslanec Pavel Kováčik.

Poslanec Pavel Kováčik: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, protože se mohlo stát, že ne všichni se dostali k přečtení těch rozhodujících materiálů, které máme jako Komunistická strana Čech a Moravy, dovoluji si panu Holáňovi a panu Kalouskovi na jejich obavy odpovědět citací z úvodu našeho volebního programu. Bude to velmi krátká citace:

„Dlouhodobá orientace KSČM je nemyslitelná bez trvalé kritické distance od všeho, co znamenalo zneužití moci a deformaci socialistických myšlenek. KSČM odmítá jakékoliv ospravedlňování omezování demokracie, diskriminace nebo represe za názory v minulosti i současnosti. „

Dovedete si, přátelé, kolegové, představit, že v dnešní době kritického pohledu občanů, v dnešní době mediálního světa a mediální moci bychom si cokoliv z takto závažných tvrzení mohli dovolit zpochybnit, nebo snad nedodržet?

Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Kováčikovi. S faktickou pan poslanec Kalousek.

Poslanec Miroslav Kalousek: Pan poslanec Kováčik citoval z programu KSČM. Dovolte to, prosím, i mně. Program Komunistické strany Československa pro zemědělství, našim rolníkům, rok 1946: „Léta lhali reakcionáři naší vesnici, co by se stalo, kdyby se komunisté dostali k vládě – sebrali by vám majetky, nahnali by vás do kolchozů a zavřeli by vám kostely. Tak lhali našim zemědělcům. A co je skutečností? Komunistická strana Československa neochvějně hájí soukromé vlastnictví půdy a vesnici, bude podporovat soukromé rolníky a každé násilné zakladatele kolchozů bičem požene z české vesnice. “ (Potlesk zprava.)

To je doslovný citát programu z roku 1946. Máme 60. výročí od těchto voleb, a troufnu si říci, že komunistické hnutí se prostě nezměnilo.

Připojuji se ke kolegovi Holáňovi, abych řekl: Je mi líto, kolegové, ale já vám nevěřím. Do toho programu si můžete napsat co chcete. Pokud na základě toho programu se dostanete k moci, začnete se chovat zase jako komunisté. (Potlesk zprava.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Tak. Teď s faktickou poznámkou pan poslanec Kováčik.

Poslanec Pavel Kováčik: Chci říci jenom jednu poznámku. Vaším prostřednictvím, pane předsedající – víte, pane předsedo Kalousku, tady, v této místnosti, v této Sněmovně, si můžeme vzájemně věřit nebo nevěřit, můžeme dělat vzájemné dohody, můžeme tady spolu nějakým způsobem vycházet či nevycházet, spolu schvalovat zákony, hlasovat spolu například pro mateřské příspěvky a různé jiné věci, ale koneckonců o tom rozhodne ten, kdo nám jako komunistům dlouhodobě dává podstatně více hlasů než vám jako křesťanským demokratům. Já si přeji, abychom tu spolu byli i nadále v Poslanecké sněmovně. Já věřím, že ten dvouciferný výsledek, který očekáváte, nebude dvouciferný výsledek 4, 9.

Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: S faktickou poznámkou pan poslanec Gongol.

Poslanec Jaroslav Gongol: Pane předsedající, dovolte mi faktickou poznámkou k vystoupení pana Kalouska. Já tady nebudu citovat jako on některá vyjádření jiných prezidentů, jako on, kupříkladu prezidenta Havla z roku 1989 – 1990. To bychom se nasmáli. Ale chci věřit tomu, že pan Kalousek nelhal v jedné věci – když tady řekl, že komunistická strana se dostala k moci demokratickou cestou. Nevím, jestli si byl vědom toho, co říká, ale jinak v této Sněmovně zaznívalo vždycky něco o puči. Já mu za to děkuji. (Potlesk zleva.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Gongolovi. Nyní prosím, aby se slova ujal pan poslanec Josef Janeček, připraví se pan poslanec Zdeněk Jičínský.

Pan poslanec Nájemník má náhradní kartu číslo 12.

Poslanec Josef Janeček: Vážení kolegové, vážené kolegyně, já se domnívám, že toho bylo řečeno velmi mnoho, čili skutečně už jen několik poznámek, a to možná proto, že mluvíme a vyslovujeme stejná slova, ale pod těmi slovy máme a rozumíme jiný obsah.

Pan poslanec Grebeníček hovořil o tom, že v historii se děly různé nepravosti. Má zcela jistě pravdu. Problém je v tom, že jedině v té historii, která byla definována oním nacistickým či komunistickým zločinem, se tyto věci děly nikoliv rozporu, ale v souladu s komunistickou či nacistickou ideologií.

Čili není pravda, že došlo k nějakým úchylkám, k nějakému zneužití. To, co se dělo, bylo v souladu s komunistickým programem. Ostatně, onen ústavní článek o vedoucí úloze strany, čímž tato strana deklarovala svoji nadřazenost nad všemi ostatními, a to dokonce formou ústavního zákona, je článek z roku 1960. Pan profesor Jičínský mi to jistě potvrdí.

Dále je potřeba říci, že to, co tady říkal pan kolega Maršíček o volebních úspěších KSČM – předchozí pan poslanec mi trochu vzal ten argument z úst – to je fakt. To, že někdo se dostane do Sněmovny demokratickým způsobem, neznamená a nemůže znamenat, že je demokrat. To, zda je demokrat, dokazuje tím, jak se chová k zákonům, které by snad měly demokracii utvrzovat. My jsme tady těch zákonů měli několik. Bohužel, byla to komunistická strana, která se jednoznačně postavila a obhajovala zájmy komunistických zločinců. Jak chcete vysvětlit lidem, že komunistická strana je jiná, jestliže tváří v tvář obětem komunistického režimu hájíte a držíte na podstavci národních hrdinů masové vrahy a lidi, kteří zneužívali neuvěřitelným způsobem svého postavení, kteří se dopouštěli toho nejhoršího způsobu mučení. Jak chcete tvrdit, že se něco změnilo? Vždyť to přece není a nemůže být pravda.
Hovořilo se zde o demokracii. Ze všech vystoupení od reprezentantů KSČM jsem nikdy neslyšel, že by oslavovali např. pád diktátorské formy komunistického režimu. Nestalo se tak. Spíše mluví o převratu, o tom, jak si skupina lidí usurpovala moc atd. To všechno by šlo překročit. Jenom bych zopakoval, že když v roce 2004 bylo oslavováno výročí Listopadu, tak mladí komunisté měli nad sebou vlajky i s podobiznou vůdce bolševické revoluce Vladimíra Iljiče Lenina, člověka, který jednoznačně přivedl na svět jednu z nejhrůznějších forem státního uspořádání. Byl to on, kdo začínal budovat koncentrační tábory a hle, komunisté v roce 2004 používají jeho prapor k tomu, aby deklarovali svoje cíle. Nebudu citovat další mladé komunisty, kteří nám vzkazují, nám všem, slovy Klementa Gottwalda: přejde vás smích. A to nám vzkazují v této demokratické době.
Já se domnívám, že ta věc není malicherná, ta věc je vážná. Rozumím obavám těch, kteří prošli komunistickými koncentráky, rozumím obavám těch, kteří se bojí o budoucnost a rozumím tomu, že chtějí upozornit na to, že nejsme státem, který bychom mohli nazvat plně demokratickým. Upozorňoval jsem na praxi naší justice, o které se domnívám, že skutečně ještě není zcela demokratická, protože se drží více litery zákona než obsahu. Abych zopakoval slova pana prof. Klokočky, naše soudy v současnosti tyto případy soudí, jako by byly soudy starého režimu.

Domnívám se, že nás čeká ještě dlouhý kus cesty a bylo by velmi nezodpovědné nevést dál boj o to, abychom demokracii prohlubovali. A pokud chtějí komunisté snad skutečně změnit své smýšlení a chtějí to dokladovat, nechť podpoří tento návrh zákona. Nechť podpoří návrh zákona, který nedělá nic jiného, než že chce děkovat těm našim spoluobčanům, kteří bojovali za demokracii a principům demokracie zůstali věrni. To, že vám třeba toto vadí, že zůstat věrný principům demokracie je pro vás nepřijatelné, to je věc, které já nerozumím a v podstatě je to jasná definiční odpověď na to, kam se zařazujete a kam vaše srdce tíhne. Protože člověk, který odmítne poděkovat někomu jenom proto, že zůstal vždy a po celý život demokratem, tak o sobě říká, že jeho cíle směřují úplně někam jinam a my bychom si na to měli dát velký, velký pozor. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Josefu Janečkovi. Nyní vystoupí pan poslanec Zdeněk Jičínský a připraví se pan poslanec Miroslav Beneš.

Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, dost výjimečně souhlasím s kolegou Janečkem, že nás čeká ještě dlouhý zápas o demokracii. Já s tím jsem také srozuměn, ale myslím, že je to zápas, který má být veden politickými a ideovými prostředky a že k tomu nemáme zneužívat trestního práva. V tomto směru jsem proti tomu, aby trestní právo bylo používáno jako prostředek ideologického zápasu, vnucování určitých ideologických formulí.

Pan kolega Kalousek hovořil o tom, že je dobře, když do práva se v určité podobě dostanou jisté programové, ideové nebo ideologické požadavky. Pokud jsem to necitoval zcela přesně, všichni asi vědí, o co jde. To já akceptuji a jako jsem kritikem, už od jeho přijetí, zákona o protiprávnosti komunistického režimu, tak tomuto požadavku pana kolegy Kalouska bylo vyhověno přijetím tohoto zákona a předtím přijetím zákona o době nesvobody. Spornost tohoto pojetí konstatoval svým způsobem i Ústavní soud, když ve svém rozhodnutí konstatoval, že ta první tři ustanovení tohoto zákona mají ideologickou povahu, nikoli právní význam. Takže jen abychom si uvědomili, co chceme a v jaké jsme situaci.

Dnešní diskuse i návrh pánů senátorů, kteří nás poučovali, jak bychom měli přistupovat k určitým věcem, je dokladem toho, že v této zemi probíhá politický zápas, v němž je snaha stále ještě používat práva jako ideologického instrumentu. A já jsem proti tomu, zejména u práva trestního. Trestní právo po 16 letech má skutečně upravovat konkrétní trestné činy za ty nebo ony skutky, které jsou v rozporu s hodnotami, které jsou vlastní této zemi, které upravuje ústava a Listina základních práv a svobod. V tomto směru považuji tento návrh z právního hlediska za nepřijatelný, nebudu opakovat argumenty, které tu byly v tomto směru uplatněny, včetně stanovisek Ústavního soudu, jichž se kolegové z pravé strany často rádi dovolávají.

Ale pokud jde o vlastní argumentaci, myslím si, že ten návrh – a promiňte mi to slovo, nechci se dotýkat druhé komory Parlamentu Senátu, kterou tu bral tak v ochranu pan kolega Kalousek – ale připadá mi tento návrh, a znovu se tedy omlouvám – hloupý. Hloupý! Opakuji – hloupý.

Podívejte se, srovnání. Já chápu, že existuje snaha srovnávat nacismus a komunismus a že k tomu je celá řada i velmi závažných prací, ale jsou to prostě práce, které se pohybují v oblasti historické, politologické, filozofické, ale nebyla snaha i těch, kdo takovéto práce psali, aby svůj názor autorizovali v podobě zákona. Já uznávám, že tato diskuse tu běží, běží legitimně, protože metody, kterých používal nacismus, příp. fašismus, a metody, kterých používal zejména stalinismus, z hlediska praktických efektů se skutečně nelišily.

A byly koncentrační tábory komunistické, to přece popírat nelze. Gulag je fenoménem, který je znám. Ale přesto si nemyslím, že to lze ztotožňovat a o tom je, prosím, můžeme o tom vést spor, ale nesnažme se tento spor řešit prostředky právními.
V neděli na jednom západoněmeckém televizním veřejnoprávním kanále byl slavnostní koncert na počest Michaila Sergejeviče Gorbačova. Uváděl ho bývalý ministr zahraničí Spolkové republiky Německo Genscher. Gorbačov byl komunista přece. Takže byla možnost z vnitřních zdrojů změnit komunistický režim? Byla! Že se z toho stalo něco jiného, to je jiná záležitost. Já si osobně myslím, kdyby nepřišla cizí vojska, že bylo možno v roce 1968 komunistický režim změnit v něco, co by odpovídalo demokratickým kritériím, dejme tomu ve smyslu skandinávského socialismu. Ale nechci tady rozvádět tyto spekulace, nemá to cenu. To prostě je jiná záležitost.
Podívejte se, komunismus jakožto myšlenkový jev, je spojen s historií evropské civilizace. Komunismus je přece fenomén spojený například s platónskou filozofií. U Platóna komunismus nic demokratického neobsahoval. To já netvrdím. A také jaksi platónský komunismus mě nijak neinspiruje, ale je tu období křesťanského komunismu. Na počátku křesťanství přece komunistické myšlenky byly s ním spojeny. V době středověku na přelomu nové doby. Utopičtí socialisté Campanella, Morus atd. Cožpak můžeme tyto myšlenkové jevy, které jsou vlastní této civilizaci, této kultuře, zakázat jenom proto, že chceme v rámci současného politického zápasu se vyrovnat s jistým fenoménem, který v naší společnosti nějak působil.

Já myslím, že jsme se s ním vyrovnali, pokud jde o právní stránku, celou řadou zákonů, které jsme přijali po listopadu 1989. Pokud někdo vzpomíná nebo lituje, že jsme tehdy – možná, že to je i kolega senátor Mejstřík, který byl se mnou tehdy v Občanském fóru, ale myslím, že v této souvislosti má krátkou paměť, pokud lituje, že jsme nezakázali komunistickou stranu, protože to nebylo možné, vážení kolegové. A nebuďme ahistoričtí! Prostě o tom, zda tu bude mít nebo nebude mít nějakou roli, o tom po listopadu museli rozhodovat občané v demokratických volbách a demokratické volby v roce 1990 prostě komunistickou stranu jistým způsobem legitimovaly. Že jsme si tehdy mysleli, že její vliv bude menší, to je jiná záležitost. Prostě tak, jak padaly iluze s tím, že – a jak se tady již divokou cestou budoval kapitalismus, tak pro řadu lidí myšlenky komunismu a to, co bylo spojeno se starým režimem, ztrácelo onu odpudivost. Ale to jsou prostě fenomény politické, kulturní, ideologické a nesnažme se je zvrátit prostřednictvím pochybných zákonů. Bylo by možno o tom mluvit dlouho, ale nezdá se mi to účelné.

A když tak vzpomínáme a kolega Mejstřík nás vedl k tomu, abychom se zamysleli nad tím, jaké tady máme podivné prostředí, tak na to reagovat nebudu. Ale tento návrh spíš svědčí o opaku z druhé komory tohoto Parlamentu. (Potlesk KSČM a ODS.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Jičínskému. Nyní bude hovořit pan poslanec Miroslav Beneš, poté paní poslankyně Eva Dundáčková. Pardon, omlouvám se. S faktickou poznámkou se hlásil pan poslanec Janeček. Omlouvám se mu. Pan poslanec Křeček se hlásil s faktickou nebo řádně? Řádně.

Poslanec Josef Janeček: Výrok pana profesora Jičínského, že to je návrh hloupý, ve mně vzbudil naprosto mrazivou reakci, protože na jednu stranu on konstatuje, ano, nacismus i komunismus budovaly koncentráky, dopouštěly se těch nejhorších zvěrstev, konstatuje, že demokratický systém by měl přijímat opatření k ochraně demokratického systému a přitom říká, a určitě, i když to neřekl explicitně, z jeho řeči to vyplývalo, že by asi nepodporoval myšlenku, že bychom řekli, tak ať kandidují nacisté a oni se časem přetvoří. To snad takto nebylo myšleno. Ale tady z té jeho řeči to naprosto přesně vyplývá.

Chtěl bych jenom upozornit, že Ústava ČR obsahuje článek, který říká, že je zakázáno používati výkladu norem takovým způsobem, který by umožnil demontáž demokratických pilířů tohoto státu. A já se obávám, že toto, abych tak řekl, je nakročení tímto směrem – začít vykládat normy tak, aby to umožnilo demontáž demokratických principů tohoto státu. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Janečkovi, s faktickou poznámkou pan poslanec Zdeněk Jičínský.

Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane místopředsedo, kolegové, kolegyně. Já už jsem nejednou konstatoval, že bohužel při řadě případů tu vedeme něco, čemu Francouzi říkají dialogue de sourds, to znamená dialog hluchých, že se vzájemně neposloucháme. Kdyby mě pan kolega Janeček poslouchal a přemýšlel nad tím, co říkám, ale chápu, že to je dost složitá záležitost pro něj (pobavení v sále), tak by pochopil, že já jsem srovnával určité jevy, které lze srovnat na komunismu a nacismu, ale zároveň odmítám jejich ztotožňování právě proto, že jsou jiná teoretická, myšlenková nebo filozofická východiska, a že v tomto směru komunismus měl v sobě možnost, kterou nacismus neměl. Prostě humanistické ideje, které hlásal a které v praxi potlačoval, jistým způsobem obnovit a pokusit se o jejich uskutečnění. A to je moje myšlenka, kterou jsem uváděl. Nepodařilo se to, já to konstatuji, ale nemůžeme z toho vycházet v tom smyslu, že onu paralelu, kterou vy hlásáte a kterou chcete prosadit do zákona, tímto způsobem legitimizujete. Tak to prostě není. Já uznávám, že tato diskuse tu běží, jsem si jí vědom, ale nemyslím si, že se má řešit autoritativním prosazením určitého názoru, který nesporný není.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Jičínskému. Nyní bude hovořit pan poslanec Miroslav Beneš, připraví se paní poslankyně Eva Dundáčková.

Poslanec Miroslav Beneš: Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené dámy, vážení pánové, máme před sebou návrh senátního zákona, který – a zcela logicky, přiznejme si to, rozděluje tuto Sněmovnu na dvě skupiny. Já si nemyslím, že to je o chytrých nebo hloupých návrzích, že to není o chytřejších nebo vzdělanějších poslancích nebo méně vzdělaných, je to prostě o pohledu na svět.

V jedné věci z celé té diskuse mám radost. Shodujeme se zcela jednoznačně v odsouzení nacismu. Máme problémy s tím, jak se kdo z nás kouká na komunismus. Každý z nás má za sebou nějakou peripetii, každý z nás má za sebou nějakou historii a každý z nás logicky se na ta léta minulá dívá jinak. Já to vidím nepochybně jinak než dominantní skupina poslanců, kteří až doteďka vystupovali.

Myslel jsem si, že svůj názor jsem zde deklaroval již dostatečněkrát a že si svévystoupení ušetřím, ale přece jenom mi to nedá. Dovolte, dámy a pánové, abych se s vámi podělil o diskusi, která probíhala na půdě Parlamentního shromáždění Rady Evropy, tuším, že takřka dva roky, na téma odsouzení prosím vás, a začalo to – odsouzení komunismu, pak to šlo na odsouzení zločinů komunismu a skončilo to na odsouzení zločinů totalitárního komunismu. Během té diskuse jsem pochopil jednu základní věc. Neexistoval žádný režim, kde by komunistická strana, ať už taková nebo onaká, získala nadpoloviční většinu ve Sněmovně a ten režim by umožnil demokratické volby. Neexistoval takový. Pokud snad znáte takový případ, bude mi ctí doplnit tu diskusi, která probíhala.

Druhou věc, kterou jsem si uvědomil z hlediska zásadního rozdílu mezi nacismem a komunismem, byl jejich zánik. Jestli mám dobré informace, tak nacismus byl poražen ve válce. Znamená to, že do těch zemí, ve kterých byl nacistický režim, přišly vítězné mocnosti a v podstatě pomohly zavést demokracii. V případě Japonska dokonce tu demokracii zaváděli nadvakrát, protože denacifikace byla nahrazena bolševizací a muselo dojít ještě k debolševizaci Japonska, aby opravdu v Japonsku fungoval demokratický systém.

U komunistických režimů tomu bylo jinak. Ony nebyly poraženy, ony v podstatě se, mírně řečeno, rozpustily.

Dámy a pánové, já souhlasím s tím, že o zrušení komunistické strany mělo být rozhodnuto na začátku 90. let. S tím já zcela jednoznačně souhlasím. Já nesouhlasím s tím, že nám někdo říká, že se nic neděje, že to je strana demokratická. Mrzí mě to, že ji nejsme schopni porazit ve volbách. Já preferuji, aby byla poražena ve volbách. Současně ale dovolte, abych ocitoval Churchilla, který hovořil o demokracii jako o jedné z nejhorších forem, o jedné z nejslabších forem, ale o jediné možné formě lidského vládnutí.

A dámy a pánové, dovolte, abych teď použil malinkou otázku a tak jako poslanec Jičínský řekl, co by bylo bylo, kdyby. Takže zkusme si představit, že na začátku 90. let by komunistická strana – a teď říkám – buďto autoritativně byla zakázána nebo z moudrosti jejích vůdců byla rozpuštěna a vznikla by normální demokratická levicová síla. V druhé polovině 90. let by došlo k tomu, že by vládu v této zemi převzaly levicové strany, zřejmě na začátku třetího tisíciletí by vládu opět převzaly pravicové strany a byli bychom standardní demokracií.

Dneska máme jednu velikánskou nevýhodu, máme zde politickou sílu, které se někteří intenzivně bojí, jiní naopak ji vítají – a nevíme si s tím úplně rady. Nevím, jestli nám poradí tento návrh zákona, protože já očekávám, jaký bude jeho osud. Ale já si myslím, že chtěli-li by být reprezentanti komunistické strany politologicky dlouhodobě moudří, takže volili ten krok, který měli volit na začátku 90. let.

A nyní dovolte ještě jednu peripetii, jakkoliv ta debata o nacismu a o komunismu je velmi bouřlivá a jakkoliv v mnohých z nás vyvolává velmi silné emoce, já teď řeknu něco, co možná mnohé překvapí. Já se nebojím nacistů, nebojím se komunistů. Já jsem se vždycky bál těch, kteří sloužili nacistům, kteří sloužili komunistům. Já se dneska bojím těch, kteří slouží, jako sluhové, nikoliv jako lidé, kteří mají rozumnou sílu. Nebojím se mutace komunisty, nebojím se mutace nacisty tak, jak tady říká paní poslankyně, na rozdíl od ní já se nebojím ptačí chřipky. Já se bojím mutace viru ptačí chřipky. A proto si dejme pozor na všechny ty viry, které mohou vzejít ať už z komunismu nebo z nacismu. Děkuji za pozornost. (Potlesk pravé části sálu.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Miroslavu Benešovi. Nyní prosím paní poslankyni Evu Dundáčkovou, připraví se pan poslanec Tomáš Kvapil.

Poslankyně Eva Dundáčková: Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Přiznám se, že mě k vystoupení vyprovokovaly srdceryvné citace z našeho ústavního práva, resp. z Ústavy České republiky. Proto mi, prosím, dovolte, abych i já citovala z některých dokumentů, které mimochodem jsou obsažené v někdejším tisku 401 návrhu našeho bývalého kolegy Jiřího Payna a dalších na vydání zákona, který novelizoval tentýž paragraf a který do něho vsouval třídní zášť. Všechny systémy na světě se brání na základě zkušeností těm hnutím, která potlačují prokazatelně lidská práva a svobody, ať už je to komunismus, fašismus či apartheid.

Já myslím, že i my máme právo se tímto způsobem prostřednictvím právního řádu s něčím takovým vyrovnat. Začnu ale tam, kde jedna z předřečnic za Komunistickou stranu Čech a Moravy skončila, a to u citace Ústavy. Článek 5 Ústavy říká: Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran, respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.

Nyní mi, prosím, dovolte několik krátkých úryvků ze socialistického práva a prosím, aby poslanci z řad Komunistické strany Čech a Moravy to vnímali, že tak čtu jako pouhou citaci bez jakékoliv vnitřní osobní zášti, kterou pak bych byla sužována. A zároveň prosím autora těchto příspěvků, aby ani on to nebral jako osobní útok, neboť zde na půdě Sněmovny několikrát přednesl, že i on prošel jistým osobním vývojem.

Tedy – Základy teorie státu a práva, rok 1954, autor Zdeněk Jičínský, kapitola 6 Mechanismus socialistického státu: Základní rozdíl v třídní podstatě buržoazního státu povolaného k udržování panství buržoazie, k potlačování dělnické třídy a pracujících mas a státu socialistického, jehož činnost směřuje k likvidaci vykořisťovatelských tříd – opakuji: stát socialistický, jehož činnost směřuje k likvidaci vykořisťovatelských tříd – určuje i zcela jiný vztah proletariátu k existujícímu státnímu aparátu. Buržoazie v buržoazní revoluci neničí starý státní aparát, ale přejímá jej, přizpůsobuje novým cílům a úkolům a dále jej posiluje. Proletariát nemůže převzít buržoazní státní aparát, ale musí jej rozbít, zničit a na jeho troskách vybudovat státní aparát zcela nový. Konec citace.

Socialistické právo a zákonnost v lidově demokratickém Československu – Rudé právo 1956, autor Zdeněk Jičínský: Buržoazní právo a s ním i licoměrná zvětšelá buržoazní ideologie o nadtřídním právu je odklizena na smetiště dějin proletářskou revolucí, v níž se vytváří nové, revoluční proletářské právo, které otevřeně prohlašuje, že je právem proletářským, usilujícím o likvidaci nepřátelských tříd. Znovu přečtu, dovolíte-li poslední větu: je právem proletářským, usilujícím o likvidaci nepřátelských tříd.

O tom, jakým způsobem byly nepřátelské třídy likvidovány, tady mluvilo mnoho mých předřečníků a já proto, dovolíte-li, budu z teorie komunistického práva pokračovat: Socialistické právo a zákonnost v lidově demokratickém Československu – Rudé právo 1956, Zdeněk Jičínský: Vládnoucí dělnická třída odnímá pomocí socialistického práva nepřátelským elementům různá práva a svobody, kterých by mohly využívat k působení na pracující vrstvy k boji proti socialismu. Zbytky svržené buržoazie jsou zbaveny možnosti legálně politicky působit, je jim zakázáno se politicky organizovat, konat schůze, vydávat vlastní tisk a podobně. Socialistické právo otevřeně prohlašuje, že politická práva a svobody slouží pracujícím, nikoliv však buržoazii.

Já nevím, vážené dámy a pánové, jestli vás tyto úryvky přesvědčily či nepřesvědčily o tom, jaká byla praxe, ale i teorie komunistického myšlení a jak to bylo s právy a svobodami. Dovolíte-li mi, poslední dva krátké úryvky: Kdesi jsem četl, píše Jiří Loukotka ve své knize Za pravdu marxismu a leninismu v roce 1979, že prý u nás socialistická revoluce probíhala pokojně, jak jen mohla proběhnout a přesto jsme po jejím vítězství popravili více lidí než ve všech ostatních socialistických zemích dohromady. Musíme si proto položit otázku, jaká vlastně byla v naší zemi situace po Únoru – píše autor. Byla opravdu taková, že jakékoli tvrdé opatření bylo už jen aktem zvůle únorových vítězů proti těm, kteří byli v únoru poraženi? Šlo především o třídní boj. Podstatná část řešení spadala časově až do poúnorového období, včetně likvidace buržoazie ve sféře politické a zvláště pak ve sféře ideologické, ve sféře kulturní a její institucionální struktuře.

Poslední citace z české ústavy: Ústava České republiky, čl. V: Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých cílů.
Tedy slíbená poslední citace. Zdeněk Jičínský: Socialistické právo a jeho hlavní rysy. Socialistické právo a zákonnost v lidově demokratickém Československu, Rudé právo 1956:
V socialistickém státě veškerá činnost státních orgánů, tedy i právotvorná činnost socialistického státu, zejména zákonodárství, jsou určovány silou diktatury proletariátu, komunistickou stranou.
Vážené dámy a pánové, má vystoupení nesměřovala k jakékoliv vnitřní zášti, jak jsem tady říkala na začátku, ale spíše k přesvědčení vás, že komunismus jako takový je opravdu hnutím, které prokazatelně, podle mého názoru prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka a je tedy v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. A my máme výsostné právo vypořádat se s ním způsobem, který navrhovatelé předkládají Poslanecké sněmovně ke zvážení. (Potlesk poslanců ODS.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Dundáčkové. Nyní prosím, aby se slova ujal pan poslanec Tomáš Kvapil a připraví se pan poslanec Stanislav Křeček.

Poslanec Tomáš Kvapil: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové. Můj otec říkával: Komunismus je v teorii lež a v praxi zločin. V teorii lež, protože se snaží nastolit nebo chce nastolit spravedlivou společnost na základě nenávisti. A v praxi zločin, to jsme mnozí poznali na vlastní kůži. Můj tchán odseděl v komunistických žalářích šest roků, otec právník byl vyhozen ze zaměstnání a mohl se živit v tehdejším režimu pouze jako popelář.
Já bych chtěl poděkovat Senátu za tento návrh, protože se domnívám, že je velmi potřebný a chtěl bych také vyjádřit mu svoji plnou podporu. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Tomáši Kvapilovi. Nyní bude hovořit pan poslanec Stanislav Křeček, ale pardon, pan poslanec Zdeněk Jičínský s faktickou poznámkou. Omlouvám se panu poslanci Křečkovi.

Poslanec Zdeněk Jičínský: Děkuji pane místopředsedo. To, co tu četla paní kolegyně Dundáčková, je samozřejmě pravda, nemyslím, že bych se měl za to stydět v tomto smyslu, že člověk určité věci udělá, mládí bývá radikálnější, připomínám to některým mladým radikálním pravičákům, aby sami uvažovali časem o tom.
Tato diskuse ale proběhla už v roce 1996, 1998, kdy tyto citace tu uváděl pan kolega Payne. Já jsem tehdy odpověděl, že si myslím, že člověk má právo na vývoj, a myslím, že můj další život ukázal, že jsem toto právo určitým způsobem použil pozitivně.
Kolegům, kteří tvrdí, že komunismu jsou vlastní určité věci jaksi inherentní, bych chtěl říci, že v roce 1960 – opět jsem to už citoval – probíhala v rámci komunistické strany velmi rozsáhlá revize politických procesů z 50. let, a doporučuji kolegům, aby si pročetli zprávu, která byla připravena pro XIV. sjezd KSČ v roce 1968, jmenuje se to Zpráva Pillerovy komise, která analyzuje tyto různé justiční zločiny z 50. let i praxi uplatňování komunistického režimu. Na podkladech pro tuto zprávu jsem se podílel jako člen tzv. barnabitské komise.
Myslím tedy, že patří řekl bych k serióznímu přístupu k tomu, abychom respektovali lidi v jejich vývoji a posuzovali, pokud jejich vývoj je nebo není organický.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Zdeňku Jičínskému. A nyní bude hovořit pan poslanec Stanislav Křeček, poté pan poslanec Grebeníček.

Poslanec Stanislav Křeček: Pane předsedající, kolegyně a kolegové. Když zasedá tato Sněmovna, tak pláče ledacos a ledaskdo pláče. Dneska dopoledne pláče historie. Ne ta skutečná historie, ale ta zglajchšaltovaná historie, která slouží politickým stranám jenom na obhajobu jejich představ o tom, co se dělo a o tom, co se bude dít.

Mně je to velmi líto, ale pan kolega Janeček, pan kolega Kalousek a další zřejmě nikdy neslyšeli o dohodách z Teheránu a z Jalty, kde prostě Československo připadlo do sféry Sovětského svazu a nebylo z toho úniku. Nikdy neslyšeli o Internacionále, nikdy neslyšeli o tom, že kromě Pecha a Tůmy a dalších estébáckých vyšetřovatelů také tady byl generál Lichačov, který to řídil a celou řadu dalších věcí. Nikdy je nenapadlo, že tento režim, který tady byl před listopadem, bude trvat jen tak dlouho, jak bude trvat Sovětský svaz. A když budou procesy v Sovětském svazu, no tak budou i u nás. A když bude perestrojka v Sovětském svazu, no tak bude i u nás perestrojka. Také to tak dopadlo. V okamžiku, kdy končil Sovětský svaz, končí také komunistický režim v Československé republice.
Nikdy tito lidé snad nevědí, že jsme vstoupili do NATO, že jsme členy Evropské unie, že máme poslance v Evropském parlamentu a já nevím, kde všude… A snaží se nám namluvit, že je možné, aby v zemi, která je členem NATO, která je členem evropských struktur, která je členem evropského shromáždění, která je členem všech evropských struktur, komunisté stavěli koncentráky, zavírali lidi a obnovovali režim, který tu byl před 40 lety. Nezlobte se, ale to hraničí s pohrdáním naší inteligencí. To je prostě naprostý blábol. Kdo tomu věří, no tak, ať si tomu věří. Jsou lidé, kteří věří, že země je placatá. Ale toto se nám snažit vážně namluvit je politicky prostě nesmyslné.
Můžeme samozřejmě srovnávat nacismus a komunismus. Komunistická strana se v této zemi dopustila řady zločinů a devastovala nepochybně tuto zemi. A já patřím k těm, kteří tvrdí, že srovnávat komunistickou stranu a nacismus brání tomu, abychom pochopili komunismus, abychom se s ním vypořádali, protože historie se takovémuto srovnání prostě vzpírá.
Komunistická strana byla u moci v této zemi 40 let. Nacisté byli u moci 6 let. Kdyby nacisté byli u moci v této zemi 40 let, tak tady nikdo z nás není, byli bychom za Uralem nebo bychom mluvili německy nebo bychom byli mrtví. Jiná varianta po 40 letech vlády nacismu není. Nesrovnávejme tedy to, co historie nesnese, dejme každému to, co mu patří, ale ke svým krátkozrakým politickým cílům nepoužívejme historii, která si to nezaslouží. Děkuji. (Potlesk poslanců ČSSD.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Stanislavu Křečkovi. S faktickou poznámkou se přihlásil pan poslanec Jiří Hanuš.

Poslanec Jiří Hanuš: Děkuji za slovo. Chtěl bych panu kolegovi vzkázat vaším prostřednictvím, pane předsedající, nemrzačme historii. Nespojujme válku a období, kdy byla nacistická strana u moci v Německu. To jsou úplně jiné pojmy.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Jiřímu Hanušovi. Nyní bude hovořit pan poslanec Grebeníček. Promiňte, pane poslanče Grebeníčku, omlouvám se, přehlédl jsem faktickou poznámku paní poslankyně Dundáčkové a pana poslance Bílého. Ještě jednou dovolte, abych se vám omluvil.

Poslankyně Eva Dundáčková: Já jsem se hlásila již po příspěvku pana poslance Zdeňka Jičínského a chtěla jsem jen znovu upozornit, že mé vystoupení by nemělo být vnímáno jako útok na jeho osobu, v žádném případě. Já to vnímám tak, že on byl píšícím autorem, ideologem tehdejším doby, ale mně nezbylo nic jiného, než si z těchto jeho příspěvků vybrat, abych mohla deklarovat to, co jsem deklarovat chtěla.
Já vím, že již mnohokrát mluvil o této osobní situaci a rovině v Poslanecké sněmovně, a prosím ho, aby ani on to nebral jako útok na svoji osobu. To v žádném případě.
Toť vše.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Dundáčkové. Faktická poznámka pana poslance Bílého, potom faktická poznámka pana poslance Janečka.

Poslanec Jiří Bílý: Vážený pane místopředsedo, děkuji za slovo. Já bych krátce zareagoval na pana kolegu Křečka.
Já si myslím, že opravdu nelze srovnávat komunismus a fašismus. Fašismus přece byl v době války a komunismus tady působil v době míru, v době míru zabíjeli komunisté naše spoluobčany.

Fyzicky a psychicky je týrali. To nelze odpustit.

Vážený pane místopředsedo, chtěl bych vás upozornit, že zde nesedí ani jeden člen vlády. Chvilku tu vydržel pan ministr Kühnl. Ten už také odešel. Myslím si, že byste měl toto napravit, aby zde seděl někdo z vlády a minimálně jeden místopředseda. Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Poprosím kolegy z klubu sociální demokracie. (Pan poslanec Vlček mimo mikrofon.) Vím, že pan ministr Šimonovský není v Praze, že je omluven, proto se obracím se na pana poslance Vlčka a omlouvám se, pokud se ho to nějakým způsobem dotklo. Počítám-li dobře, tak mají tři špičkové funkcionáře, kteří v souladu s usnesením Poslanecké sněmovny tady mohou sedět. Unie svobody má jednoho a KDU také jednoho.

Nyní s faktickou poznámkou pan poslanec Josef Janeček.

Poslanec Josef Janeček: Já jsem rozmýšlel o tom, zdali mám zareagovat na to, co tady předvedl pan kolega Křeček. Mě potěšilo, že zná alespoň pár zločinců, kteří se dopouštěli oněch zločinů, o kterých zde hovořil.

Chtěl bych se ho zeptat, jestli mu náhodou nevadí, jemu, členovi České strany sociálně demokratické, že díky jeho straně jsou tito zločinci, kteří vlastnoručně v dobách míru posílali na šibenice desítky lidí, zdali tito lidé jsou i díky jejich hlasování, tedy hlasování členů sociální demokracie, považováni ze zákona za hrdiny tohoto národa. Domníváte se, že je správné, jestliže v jedné rovině je onen Pich Tůma, pan Rajcín, pan Vaš a vedle toho Milada Horáková, a další a další. To bylo hlasování, o kterém vy jste rozhodli. Takže, když chcete hovořit o historii, možná si přečtěte pár těchto věcí.

Pan profesor Jičínský zmínil výsledky oné komise z 60. let. Možná, že kdyby se prošel těmi materiály a zabýval se jednotlivými případy, že by zjistil takovou drobnost, že komise se v podstatě zabývala tím, kteří komunisté byli poškozeni jinými komunisty. Vůbec se nezabývala tím, kteří nekomunisté byli zlikvidováni. Nezabývala se tím, zdali náhodou nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu zločinu proti lidskosti, jestliže docházelo k likvidaci lidí pro jejich náboženské přesvědčení, když došlo k vyhánění lidí z půdy, atd. Zdali on jako právník třeba neměl povinnost konat v té věci, pokud tedy měl být právníkem demokraticky smýšlejícím. Je zajímavé, že přijde právě s touto komisí, která podle mého názoru mohla být spíše výsledkem jakéhosi pnutí různých skupin uvnitř tehdejší KSČ.

Děkuji vám. (Potlesk z řad poslanců KDU-ČSL.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Janečkovi. Faktická poznámka pana poslance Křečka, pana poslance Jičínského.

Poslanec Stanislav Křeček: Myslím, že vystoupení pana kolegy Janečka bylo důkazem toho, že historie se takto používat v zákonech nedá. Samozřejmě, že mně to vadí, pane kolego. Ale ať se vám to líbí nebo ne, lidé jako Rajcín, Pich Tůma a další byli lidé, kteří hrdinně bojovali za tuto zemi proti nacismu, ať si potom o tom myslíme cokoliv. Je pravda, že tito lidé potom se dopustili řady zločinů, pro které by měli být potrestáni, je chyba, že nebyli, a pro které je nenávidíme. Ale tím nevymažeme to, že tito lidé proti nacismu statečně bojovali. To prostě z historie nevymažete a dát to do jedné věty zákona prostě není možné.

Starejme se o problémy, které nás trápí a nechme historii tou, kterou je. Je příliš složitá na to, aby ji řešili zákonodárci.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Křečkovi. Nyní pan poslanec Jičínský. Potom pan poslanec Janeček.

Poslanec Zdeněk Jičínský: Jenom stručně k panu poslanci Janečkovi. Rehabilitační práce na revizi politických procesů. Samozřejmě začaly revizi politických procesů vůči představitelům komunistické strany. Práce, kterou jsem tu zmínil, Pirelova komise, šla samozřejmě dál. Důsledkem bylo i to, že v roce 1968 byla poměrně značná rehabilitace těch lidí, kteří byli v začátku 50. let odsouzeni. Já jsem sám byl v České národní radě například s profesorem Václavem Chytilem, který před dvěma lety dostal dodatečně řád. Byl to někdejší významný představitel Československé strany lidové. Nebyl sám. Takovýchto lidí bylo více.

Je třeba respektovat historii, která má samozřejmě své postupné kroky. To, co dneska právem kritizujeme, že se stalo, to bylo možno opravdu revidovat postupně. Samozřejmě 21. srpen tomu učinil konec.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Jičínskému. Nyní pan poslanec Janeček s faktickou poznámkou.

Poslanec Josef Janeček: Pan kolega má právnické vzdělání, takže jistě ví, že kdyby chtěl naplnit svoji ideu, totiž, že každý, kdo bojoval proti nacismu, by byl účastníkem a držitelem onoho osvědčení, potom by musel navrhnout novelu zákona č. 255/1946 Sb. a vypustit všechna ustanovení, která říkají, kdo nemůže nabýti statutu odbojáře, tj. například, když je tam ustanovení, že statutu odbojáře nemůže nabýti osoba protidemokratická.

Potom by možná měl pan kolega pravdu. Ale to on samozřejmě neudělá, protože cílem řeči není prosazovat demokratické vidění světa, ale cílem řeči je právě historii překrucovat a vykládat ji naprosto falešným způsobem.

Děkuji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Janečkovi. Nyní pan poslanec Grebeníček.

Poslanec Miroslav Grebeníček: Chci věřit, že jsme si už ujasnili takřka vše a že půjdeme krok za krokem do finále. Snad už jenom tři základní přístupy.

Nejprve kolega Janeček, který se tu upřímně vyznal, že snad už mu běhá mráz po zádech. Já se mu nedivím. Když se na něho dívám, tak už teď na mě působí dojmem flašinetáře znásilněného dvěma starými pannami. Nedivím se proto, protože v oběhu, ale zejména jeho zásluhou, je vskutku plno lží. Já se mu pokusím pomoci. Samozřejmě, když bych zde prezentoval své myšlenky, tak ho spíš pozlobím, a to nechci udělat.

Ale Joseph Ratzinger, a vy víte, že mluvím o Svatém otci, napsal v knize Víra, práva, tolerance, že relativismus je největší problém naší doby. Je to výraz nedostatku odvahy v katolické církvi setkávat se s historickými důsledky expanze západu s tím, čemu křesťanství v dějinách sloužilo.

K tomu dodávám jeden citát: „Bratři a sestry, přišel jsem, abych vám řekl, že obviňuji bílého muže. Obviňuji ho, že je největším vrahem na této zemi. Obviňuji ho, že je nejdravějším lupičem na této zemi. Na tomto světě není místo, kam bílý muž může přijít a říci, že tam přinesl mír a soulad. Kamkoliv přišel, přinesl katastrofu. Kamkoliv přišel, přinesl destrukci. „.

To řekl Malcolm X. Nevím jak já, ale kdybych byl křesťanským bílým mužem, tak bych se cítil vinen ve všech bodech obžaloby.

Ještě jednu věc. Je všeobecně známo, že obyvatelé Fidži nebyli žádní beránci. Prakticky až do konce 19. století byli Fidžijci náruživí lidojedi. Pojídali sice hlavně pobité nepřátele, ale sem tam se do toho připletli i evropští trosečníci nebo misionáři. Maso bělochů jim prý sice smrdělo, ale nedalo se nic dělat, když bohové zničili cizincům loď, museli se na ně hodně hněvat, a tak domorodci pouze dokonali vůli bohů. Asi nejzdatnějším kanibalem byl náčelník Udre Udre, umlátil kyjem a snědl téměř stovku lidí.
Z lidožroutské minulosti svých předků si dnešní fidžejci prý nedělají hlavu. V muzeu ve městě Sua (???) je vystavena bota, jediné co zbylo z misionáře Thomase Bakera. Proč to říkám? Protože jde o jistou démonizaci a vy se pokoušíte dnes tady démonizovat Komunistickou stranu Čech a Moravy. Já tvrdím, že démonizace protivníka je zřejmý pozůstatek šamanských praktik. Jak to sedí dohromady, humanita a demokracie a fígle primitivních čarodějů.
Ano, z jiného soudku je moje reakce na vystoupení poslance Beneše. A to už jenom pro pořádek, protože si myslím, že vystoupil kultivovaně. Víte, někdo by si mohl říci, že šermovat dnes s termínem fašismus je neodpovědné a lacině demagogické. Americké sdělovací prostředky blízké vládě George Bushe si to ale rozhodně nemyslí. Tímto termínem ovšem nečastují svého prezidenta, ale míří např. na jeho ruský protějšek Vladimíra Putina. Vyčítají mu fašistickou snahu dostat moc v zemi pod svou kontrolu, nadužívání silových ministerstev i neomalené ovládnutí celého ruského průmyslu. Pozoruhodná je přitom i teze, že fašistické Rusko je stále mnohem lepší než Rusko komunistické. Tato otevřená vstřícnost vůči idejím zakladatele fašismu, italského diktátora Benita Mussoliniho, může být pro někoho zarážející, pro americké liberály ovšem není ničím novým. Na nenápadný fašismus vznášející se nad Spojenými státy americkými poukazují už několik let a tvrdí, že kritika fašistických tendencí ruského prezidenta jen naplňuje známé rčení o zloději, který křičí: Chyťte zloděje!
Pan kolega Beneš se zmínil o pozoruhodné postavě, do jisté míry opěvovaného demokrata WinstonaChurchilla. Ten ovšem svého času prohlásil, že pokud by byl Ital, byl by celým srdcem na straně fašistů. Principy fašismu šířil i Henry Ford. Kromě vynálezu pásové výroby se totiž proslavil i jako zběsilý antisemita. Jeho nenávist vůči Židům dosáhla takové intenzity, že ho Adolf Hitler v předmluvě ke knize Mein Kampf označil za svého duchovního otce. Možná víte, že Fordovy závody ještě v roce 1940 odmítaly vyrábět letecké motory pro Anglii a místo toho produkovaly díly pro pětitunové nákladní vozy, které byly páteří dopravy německé fašistické armády.
Dámy a pánové, už jenom volně do finále. Ublížím panu poslanci Křečkovi, protože řeknu, že jeho vystoupení se mi zamlouvalo. Ano, i já bych mohl připomenout, např. Francouzskou komunistickou stranu. Této straně se po válce přezdívalo „strana zastřelených“. Francouzi tak vzdávali hold organizaci, která obětovala osvobození vlasti desetitisíce životů.

Nikoho by nenapadlo její roli ani zmenšovat, ani zesměšňovat, natož ji srovnávat s řáděním gestapa. Po osvobození Paříže z fašistického područí vstoupil, a to asi víte, do komunistické strany i slavný Pablo Picasso, stejně jako řada dalších levicových umělců a intelektuálů.
Dámy a pánové, všichni známe známý citát Otto von Bismarcka: „Nikdy se tolik nelže, jako před volbami, po absolvovaném lovu a průběhu války. “ Já znám ještě jeden citát z dílny německého filosofa iracionalismu Arthura Schopehauera: „Múza dějin Clio je skrz naskrz nakažená a prolezlá lží jako děvka z ulice syfilidou. “
Byl bych rád, abyste si pamatovali, co tady řekl nejen profesor Jičínský, ale i kolega Křeček. Nechtějme, abychom vnímali dějiny jako nakažené syfilidou. Dejme do toho rozum a ukazuje se, že je to obrovská práce pro početné řady vysoce kvalifikovaných odborníků. My se nemůžeme ubírat jinou cestou, než jít do finále a hlasovat. Přesvědčováním přesvědčených nepřesvědčené nepřesvědčíte. Děkuji za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Grebeníčkovi. S faktickou poznámkou …(Rozčilený hlas muže z galerie: Odveďte ho!)
Pane, já vás musím napomenout. V Poslanecké sněmovně mohou hovořit poslanci. Nyní to bude pan poslanec Marek Benda. (Další výkřiky z galerie, vyjadřující nesouhlas s vystoupením poslance Grebeníčka.)
Pane, já vás žádám, abyste zachoval klid, posadil se. Pokud potřebujete hovořit, musíte mimo tuto Sněmovnu.
Nyní bude hovořit pan poslanec Marek Benda.

Poslanec Marek Benda: Já jsem se přihlásil po projevu pana poslance Grebeníčka, který nám zase předvedl, jak tam v Americe mlátí černochy, s jednou opravdu faktickou poznámkou. Cítím se křesťanským bílým mužem, necítím se vinen v žádném bodě obžaloby. To je první poznámka.
Druhá poznámka směřuje k panu kolegovi Křečkovi a k jeho pokusu zrelativizovat viny komunismu. Já bych mu doporučil knihu Hanah Arenthové (???) „Úvod do totalitarismu“ (???) napsanou v roce 1955, která nebyla žádnou přesvědčenou pravičačkou, nebo jak to nazvat, která přesně ukazuje, jak komunistická a nacistická strana jsou řízeny stejnými principy, stejným způsobem způsobily svým národům stejné zlo a chceme-li se zde bavit o Hitlerovi, tak se bavme o maršálku Stalinovi, který dokázal ve svém Sovětském svazu vyvolat několik umělých hladomorů, přesunout celé národy z jedné části Sovětského svazu do druhé části, vyvraždit celé skupiny lidí. Tam vina je a nerelativizujme ji.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Bendovi. Nyní bude hovořit místopředseda Sněmovny Vojtěch Filip, poté pan poslanec Miloš Titz.

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Vážený pane předsedající, nepřítomní členové vlády, paní a pánové, nehodlám prodlužovat tuto debatu, jenom řeknu, co je podle mého soudu zatajeno tomuto shromáždění ne tím, že bychom to nevěděli, ale tím, že se to tady v této debatě neříká. Nejsme jako oni, bylo heslo roku 1989. A jáříkám, že KSČM také není tím, čím ji nazýváte. Zkusme si rozebrat jenom některé pojmy – demokracii, autokracii a demagogii.
Demokracie je základním principem toho, že mám nějaký pevný názor, a druhým základním principem demokracie je, že mám respekt k názoru druhého a nesnažím se ho okřikovat, nebo zákonem zakazovat, aby přemýšlel on svým způsobem. V autokracii je tomu trochu jinak. Tam prosadím svůj názor a ostatní, kteří by chtěli říci svůj názor, to mají znemožněné, ať už rozhodnutím absolutistického vládce nebo zákonem. V demagogii je to ještě horší. Tam už nejde o prostou tautologii, že A je A, tady není jenom B béčkem, ale je jednoznačně něčím, co lze nazvat přesvědčením o tom, že já jsem jediný, který má pravdu. Ti, kteří jsou tady přesvědčeni jenom o své pravdě, pochopte, že nejsme ani demagogové, ani autokratové a že pokud chceme být demokraté, respektujeme váš názor, v klidu jsme ho vyslechli, v klidu vyslechněte i náš, a pochopte, že žádnou peticí, která vyzývá k omezení demokratických práv a svobod, včetně demokratické soutěže politických stran, politickou stranu, Komunistickou stranu Čech a Moravy, z této soutěže nevyloučíte.
Nepomůže vám ani to, že když se vám to nehodí, začnete zpochybňovat rozhodnutí Ústavního soudu.

A poslední, co jsem chtěl říci: Ano, ono by se hodilo, kdyby moudrý názor mohl být umlčen. Ale to, že je ten názor moudrý, to zjistí lidé i bez toho, že ho budete umlčovat silou zákona, silou rozhodování, silou pěstí.

Dovolte mi říci moje osobní krédo, které vychází z toho, že když se chce někdo odepsat, ať se odepíše sám. Toho likvidovat není potřeba. (Potlesk poslanců klubu KSČM.) Komunistickou stranu Čech a Moravy jste si představovali jako skupinu staříků, nostalgiků, kteří nemají jiný názor než ho měla ta minulost. Výhodou KSČM v České republice je to, že ve svých řadách má více členů v produktivním věku, než je všech členů politických stran v této republice. Výhodou KSČM je to, že má dostatek mladých lidí, kteří možná, až budou otlučeni zápasy, které je jistě čekají, až my tady nebudeme – ať už jenom tím, že odejdeme z politické scény, nebo jestli nás zakážete – , tak samozřejmě nebudou používat demagogii, nebudou si plést obsah a formu a budou vědět, že jev je podstatný a podstata se jeví.

Mně se jeví v této sněmovně, že tolik demagogických slov v úvodním vystoupení a tolik hloupostí v odůvodňování zkreslené historie člověk může vyslechnout jen málokde. Možná, že by to byla dobrá debata k pivu; alespoň bychom se pobavili. Tady si myslím, že se bavíme o tom, že někomu chceme zakázat myslet. A my se tomu budeme bránit, protože nejsme jako oni a nejsme jako vy. My prostě budeme dále svobodně myslet. (Potlesk poslanců klubu KSČM.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: To byl místopředseda Poslanecké sněmovny Vojtěch Filip, nyní vystoupí pan poslanec Miloš Titz.

Poslanec Miloš Titz: Milé kolegyně, vážení kolegové! Já myslím, že nikdo z nás, z těchto dvouset členů této sněmovny se nemůže pasovat na vykladače historie, neboť každý z nás má pouze svoji osobní „dějinnou skutečnost“. A dovolil bych si říci jednu věc na samý začátek – já nevím, kam až se pustím, já se přiznám, nemám to sepsáno.

Ale chce snad někdo tvrdit, že zkrvavený obličej z Petschova paláce byl jiný, než z „domečku“? Takže o co jde? Že se v době druhé světové války chystal střet, řekněme evropský střet mezi germánstvem a slovanstvem, to je docela možné. A můžeme to různým způsobem hodnotit. On se také do jisté míry chystal mezi germánstvem a řekněme Francií, a třeba i anglosaským světem. A když půjdeme do otázky kšeftu – když to takhle řeknu -, tak Sovětský svaz se významným způsobem podílel na obnově werhmachtu, ať to byly chemické jednotky, tankové jednotky nebo letecké jednotky, protože to bylo ve prospěch těchto dvou poražených velmocí.

Takže nehrajme si nějakou interpretaci dějin. Samozřejmě ona existuje, vždycky je ideologická a vždycky je subjektivní.

Takže existuje registrace politické strany, existuje Ministerstvo vnitra, které posuzuje registraci ve skutečnosti, a nechť koná, když zjistí, že konat má, a když cítí, že konat nemá, tak není o čem konat.

A pak se obracím na sedm a půl milionů voličů, nechť vezmou rozum do hrsti, nechť vezmou svoji a třeba i rodinnou zkušenost a ve volbách volí.

Toť vše.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Titzovi.

O slovo se přihlásil pan poslanec Exner.

Poslanec Václav Exner: Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády – ti tady bohužel nejsou -, páni senátoři, dámy a pánové!

Omlouvám se jak poslancům z naší strany, kteří jsou již velmi netrpěliví, abychom to všechno skončili, i vám všem ostatním, kteří byste určitě přijali totéž, ale pokládám za nutné k některým věcem – pokud možno co nejvěcněji – se vyjádřit a na ně reagovat, aby z naší debaty nezůstaly otevřené.

Překvapilo mě, jak zdůvodňoval extremismus Komunistické strany Čech a Moravy a extremismus celého komunistického hnutí pan senátor Štětina. Říkal jsem si a připomněl jsem si ten titul filmu Jak hluboko jsem klesla (veselost).

Šlo o to, že citoval z Komunistického manifestu, že svět je potřeba nejen vykládat, ale také ho změnit. Zmínil se o tom jako o vrcholu extremismu.

Já se domnívám, že snad není možné, aby jeho záměrem bylo svět neměnit. Máme snad ve světě zachovat bídu, chudobu, nemoce, hlad? Máme v současné době nechat přírodu, aby spustila třeba tu obávanou pandemii ptačí chřipky a nedělat prostě nic, protože svět měnit proti tomu, co je, je vrchol extremismu?

Já se domnívám, že to snad ani tímhle způsobem nemohl myslet.

Podobně se předkladatelé vyjádřili k termínu „revoluční svržení“. Připomínám, že podobný článek obsahuje americká ústava v případě, že jde o tzv. špatnou vládu. Na jedné straně se tady mluvilo, např. paní poslankyně Páralová, o komunistickém puči v roce 1948, na druhé straně zcela běžně v naší politické hantýrce i v naší politické praxi uznáváme jako naprosto legitimní revoluci sametovou, revoluci růžovou, revoluci karafiátovou, revoluci oranžovou a jiné, tudíž jeden typ revolučního svržení, kdy občané nejsou spokojeni s dosavadní vládou – a to se také komunistům a těm, co byli s nimi, stalo v roce 1989 při tzv. sametové revoluci – uznáváme a máme to za součást běžného politického života, zatímco totéž svržení lidem určité vlády a určitého postupu v roce 1948 pokládáme za puč.

Myslím, že mnohé věci bychom si z této souvislosti měli opravdu vyjasnit.
Paní poslankyně Páralová začala svůj projev tím, že bychom se měli poučit z minulosti. S tím skutečně souhlasím. Myslím si, že bychom se především měli v současnosti snažit nejen jako komunisté nebo poslanci českého parlamentu či jiní představitelé a zástupci lidu, aby to, co v minulosti bylo špatné, se v současné době už nedělo.
Pan poslanec Janeček hovořil o tom, že když byl někdo právník v padesátých letech, měl pravděpodobně konat proti těm věcem, které se mu jevily jako špatné. Nezbývá než s ním souhlasit. Ale na druhou stranu se samozřejmě musím ptát, jestli právníci dnes konají ve věcech, které jsou velmi srovnatelně špatné. Musím se dnes ptát, jestli jeho stranický kolega dr. Cyril Svoboda zasahuje se stejnou vervou v situacích, kdy je jasně porušováno mezinárodní právo, kdy se dokonce znovu objevují koncentráky v Iráku, v Afghánistánu, Guantanamu a případně také v Evropě, v Kosovu. Jestli to, když chceme se poučit z minulosti, sami opravdu dokážeme učinit svou politickou praxí a tím, co bychom v dané chvíli opravdu měli.
Pokud jde o vystoupení pana poslance Kalouska, rád bych mu ještě jednou zopakoval, že komunismus jako teorie i jako hnutí je opravdu něco jiného než nacismus. Zkuste si to případně všichni prostudovat, když vám případné vysokoškolské studium v Československé socialistické republice nedalo toto poměrně základní poznání.
Pan Janeček se nás ptal, jestli jako komunisté chceme změnit své smýšlení. Já konstatuji za sebe a snad i za mnoho mých kolegů, že opravdu nechceme, ale chci k tomu také doplnit, že koncentráky, násilí, neprávo, pojetí demokracie, jaké snad patřilo do výbavy dvacátých, čtyřicátých nebo padesátých let, prostě a dobře celé lidstvo už překonalo. V současné době už v žádném případě nepatří ani do ideologické ani jiné výbavy současných komunistů.
Rád bych také reagoval na to, o čem mluvil pan poslanec Miroslav Beneš. Spolu jsme byli účastníky debaty v Parlamentním shromáždění Rady Evropy o dokumentu, který se týkal odsouzení nejdříve komunismu, pak se zjistilo, že odsoudit komunismus je přece jen problémové i v Parlamentním shromáždění Rady Evropy, tak v druhém kroku odsouzení zločinů komunistických režimů, což už možná by bylo blíže pravdě.

Pak se konec konců podařilo přijmout naštěstí jen politickou deklaraci o ještě přesnější formulaci zločinů totalitních komunistických režimů, tedy ani ne všech, jen těch totalitních. Musím říci, že pan zpravodaj Goran Limblat v této věci ovšem mluvil – a konec konců to tu bylo opakováno – že žádné komunistické režimy dosud nebyly jiné než totalitární. Uvádím to jen pro pořádek, ačkoliv s tím nesouhlasím.

Co se tady stalo? My opravdu, jak o tom hovořil pan poslanec Grebeníček, nemáme žádný problém odsoudit všechny zločiny, ale máme problém, jestliže někdo odsuzuje zločiny jen některé a zároveň se třeba dnes podílí na páchánízločinů velmi podobných, dokonce je podporuje. S tím opravdu problém máme.

Když se debatovalo o rozdílném konci tzv. fašistických nebo nacistických režimů a tzv. komunistických režimů – ačkoliv znovu a znovu je třeba opakovat, že komunistický režim nikde neexistoval, za nic takového se žádný režim neprohlašoval – jestliže musel být nacistický a fašistický režim vyhlazen skutečně válečnými prostředky a smeten z povrchu světa, bohužel ne zcela definitivně a pravděpodobně, jak se setkáváme v současné době ne na věky, tak komunistické režimy, jak prohlásil pan poslanec Beneš, se rozpustily. Není také to náhodou součást rozdílu, o kterém zde právě hovoříme?

Ještě bych se rád vyjádřil k tomu, jak citovala paní poslankyně Dundáčková různá vyjádření pana profesora Jičínského. Možná, že jste si všimli, že ani v jednom z citovaných případů – a byly opravdu vybrány jakoby pro zastánce odsouzení těchto věcí nejpikantnější věci – se nehovořilo o fyzické likvidaci, ať třídy nebo politických protivníků. Dokonce v jedné citaci bylo velmi správně konstatováno, že jde o likvidaci politickou, ideologickou a kulturní.

Jestliže bohužel někteří představitelé komunistických stran a dokonce i někteří řadoví členové pojali to, co mělo být politickým bojem, jako boj skutečný a fyzickou likvidaci, potom musím konstatovat, že prokázali nejhorší službu, jakou mohli, právě tomu komunismu. My, kteří tu myšlenku zastáváme dál, se právě s tím potýkáme jako s největším problémem. Konec konců právě to je tedy ta základní věc, která nás liší od fašismu, nejen otázka toho, kdo fungoval za míru a za války, k čemuž bychom jenom poznamenal takový detail, že tu nejhroznější druhou světovou válku právě fašismus rozpoutal. Snad o tom nemusí být v našem parlamentu aspoň základní pochybnost.

Mluvilo-li se zde o koncentračních táborech, potom bych vám doporučoval, abyste se poučili o této věci v dějepise takovým způsobem, že včetně názvu, který zcela jasně pochází z angličtiny – koncentrační tábory byly vynalezeny v britském impériu na začátku dvacátého století. Srbové u nás mě několikrát informovali o tom, že velký koncentrační tábor v průběhu první světové války byl poblíž našeho Sokolova, kde byli koncentrováni, vězněni, mučeni a zahynuli skutečně po stovkách a tisících Srbové z první světové války. Důsledkem toho je kostnice, kterou každý z vás může ještě navštívit.
Nakonec bych chtěl poděkovat panu poslanci Markovi Bendovi. Když zde prohlásil, že jako křesťanský bílý muž se necítí vinen v žádném z obvinění, která vůči těmto mužům byla zde citována. Jenom bych vás všechny chtěl požádat o to, abyste to právo, které si přisvojil pan poslanec Marek Benda, dopřáli také nám, komunistům. Také my se necítíme osobně ani jako dnešní hnutí nijak vinni z obvinění, která v minulosti byla bohužel i ve jménu komunismu spáchána. Doufám, že naší budoucí praxí se nám podaří toto uskutečnit také skutky. (Potlesk z řad KSČM.)

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Exnerovi. Další přihlášky do rozpravy nejsou. Já bych rád vystoupil, ale protože tu není nikdo, kdo by měl vystřídal, ukončím rozpravu. Potom vystoupím s krátkou poznámkou po navrhovatelích.
Po skončené rozpravě nyní vystoupí jako první pan senátor Mejstřík.
Senátor Martin Mejstřík: Dámy a pánové, bylo toho hodně, co zaznělo. Vím, že jsme všichni unavení, nicméně se domnívám, že proběhlá rozprava vyžaduje komentář, zejména proto, že téma existence komunistických stran v České republice a nevyrovnání se s naší minulostí je téma, nad než snad není pro tuto zemí důležitější. (Smích v sále.)

Pokusím se postupně vyrovnat se s některými argumenty, které hovořily proti přijetí novely trestního zákona, tak, jak ji předkládáme.

Paní zpravodajka zde řekla, že přece není důležitý název, jak se ta která strana jmenuje, že důležitý je obsah, důležité jsou stanovy, jejich programové prohlášení. Já budu oponovat. Stejně jako pro nás je jasné, co znamená nacistická strana, a nikdo v této zemí by se neodvážil takovou stranu zaregistrovat, byť by se proklamativně hlásila ke všem demokratickým principům, jak je moderní demokracie znají, stejně jednoznačný význam má pojem komunismus a komunistický.

Já zde použiji takový obraz, který používá občas pan dr. Tomáš Sokol: stejně jako parník na Vltavě sám o sobě nic špatného neznamená, v momentě, kdy tento parník nazvu Adolf Hitler, tak něco není v pořádku.

Dámy a pánové, nikdo z nás nemá nic proti cílům pokud možno spravedlivé sociální společnosti, ale pakliže se nazvu komunistickou stranou, u vědomí té strašlivé historie, kterou všechny komunistické strany /ale i v současnosti/ mají za sebou a ty, které jsou u vlády, nadále provozují, tak nám samozřejmě musí běhat mráz po zádech. V demokratické společnosti takováto strana nemá co dělat.

Padl zde názor, že naším jediným motivem jsou emocionálně propagandistické důvody. Samozřejmě, že jsou to také emocionální důvody. Tváří v tvář těm 80 nebo 100 miliónům lidí, dámy a pánové, přece nemůžeme zůstat chladnými. Já vím, že 80 nebo 100 miliónů lidí je číslo, které si nikdo z nás nedokáže představit. Ale zkusme to. Máme-li standardní rodinu dejme tomu o pěti členech, tak je to 20 miliónů rodin. Představte si každý svoji rodinu. Ve vás to, dámy a pánové z KSČM, nevzbuzuje žádné emoce? 80 – 100 miliónů lidských obětí má na svědomí ideologie, ke které vy se hlásíte a kterou se opovažujete v této Sněmovně obhajovat.

To, co má být dokazováno, zde padlo, je argumentem. My nepotřebujeme nic dokazovat. To jsou zjevné pravdy. Historické pravdy.

Samozřejmě zde několikrát padl odkaz na ochranu lidských práv a svobod, mezinárodního práva apod. Tomu se budu věnovat v závěru.

(pokračuje Mejstřík)

Jeden z argumentů, který často padá, je nevhodnost srovnání nacismu a komunismu, protože komunisté samozřejmě byli první, kteří bojovali proti nacistům, komunisté přinesli největší oběti v boji proti nacismu. Dámy a pánové, jednak to není pravda, to jsme poslouchali 40 let, a není to pravda, komunisté nepřinesli největší oběti, alespoň ne v této zemi, ale hlavně si uvědomme, proč komunisté bojovali proti nacismu. Pan místopředseda Exner zde hovořil v poslední řeči o tom, abychom si uvědomili, že to byl nacismus, který rozpoutal druhou světovou válku. Ano, byl to nacismus, pravda. Kdo pomohl nacistům k moci? Kdo zlikvidoval Výmarskou republiku? Byli to komunisté ruku v ruce s nacisty. Posléze, když zlikvidovali demokratickou Výmarskou republiku, jedna obluda, jedna nestvůra, začala požírat druhou. To znamená – ano, nacisté začali pronásledovat komunisty. To ovšem Stalinovi nebránilo v tom, aby s Hitlerem uzavřel pakt o neútočení a aby si rozdělili Polsko. Ruku v ruce.

Čeští komunisté odmítali bojovat až do doby napadení Sovětského svazu proti nacistům. Vojáci, kteří – byť nemuseli – utekli do našich zahraničních jednotek, do roku 1940 odmítali bojovat.

Pánové a dámy, myslíte, že zde lžu? Není toto zjevná historická pravda? Co jim poslal Stalin z Moskvy? Nebudeme bojovat proti našim soudruhům, německým dělníkům v uniformách Wehrmachtu.

Byly zde několikrát také opakovány důvody osobní zapšklosti, toho, že jsme neúspěšní, nedostudovaní atd. Proboha, na jakou úroveň jsme to klesli, dámy a pánové?

KSČM má demokratický program a stanovy. Já vám přečtu pár řádek z oficiální analýzy, nebo úvod do analýzy příčin a důsledků 17. listopadu 1989. Je to oficiální dokument Komunistické strany Čech a Moravy, který není podepsán, nicméně v tomto dokumentu se píše: „Považujeme období socialismu za období, které přes všechny nedostatky patří k nejlepším stránkám historie českého a slovenského lidu. “ A dále: „Takzvaný sametový listopad nebyl revolucí. Stal se pouhým mocenským převratem, který v naší zemi umožnil restauraci kapitalismu. Byl to počátek hluboké kontrarevoluce. “ To jsou vaše oficiální dokumenty, dámy a pánové z KSČM.

Bývalý předseda KSČM pan Grebeníček hovořil o tom, že současná strana KSČM je demokratickou stranou, patří do naší soustavy politických stran. Ať nám tedy vysvětlí, proč se tato strana nadále hlásí ke Stalinovi, k jedné z nejstrašlivějších postav 20. století, proč se hlásí ke Klementu Gottwaldovi, který rozpoutal teror v padesátých letech. Jak je možné, že členové a představitelététo strany se nedokáží ve svých skutcích distancovat od těchto dvou postav, alespoň od nich. Vždyť jste se, dámy a pánové, nedohodli ani v Evropském parlamentu, abyste prokázali vůli distancovat se od Stalina.

Paní poslankyně Páralová zde připomněla – a já jsem neslyšel, že by někdo zpochybnil tato čísla, co znamenal nástup komunistů k moci. Řeknu jenom tři z nich, a to jsou slova pro voliče: 35 tisíc rolníků, 15 tisíc živnostníků, 16 tisíc lidí popraveno, tamti byli uvězněni. To je komunismus v praxi.

Bylo zde argumentováno, že puč v roce 1948 nebyl pučem, že to bylo převzetí moci ústavní cestou. Co tedy znamenaly Lidové milice v ulicích, co znamenali poradci NKVD na ministerstvech, které komunistická strana měla pod svou gescí?

Co znamenaly obsazené továrny? Co znamenaly tábory lidu v ulicích? Co znamenaly zbraně v rukou komunistů? Toto bylo převzetí moci ústavní cestou? Já trošku přeskočím. Na závěr řekl v jedné z posledních řečí pan místopředseda Exner, že koncentráky nepatří do výbavy současných komunistů. Kuba je demokratický stát? Čína je demokratický stát? Severní Korea, dámy a pánové z KSČM, je demokratický stát? V těchto zemích nejsou koncentrační tábory?
Já zkrátím své vystoupení, protože se domnívám se členy KSČM diskutovat, byť zde oni po diskusi volají. Oni nikdy žádný argument nepřijmou. Oni vždy budou popírat to, co je zjevnou pravdou, historickou pravdou. Mě to mrzí ne toliko u některých z nich, zejména mě to mrzí u pana prof. Jičínského, kterému bych prostřednictvím pana předsedajícího, protože on o mně hovořil, vzkázal, že není pravda, že jsme v roce 1989, resp. 1990, nemohli KSČ tenkrát zakázat. Není pravda, že jsme museli čekat do svobodných voleb. Bylo jenom na vás, dámy a pánové z Občanského fóra, co s KSČ uděláte. My jsme naopak očekávali, že dojde k zákazu, že dojde k vyrovnání se s excesy komunistů, že budou potrestáni ti, kteří porušovali i tehdy v komunistickém režimu platné zákony. K ničemu takovému téměř nedošlo.
Diskusi o ústavnosti a neústavnosti našeho návrhu, příp. diskusi o lidsko-právním problému našeho návrhu, který – připouštím – z tohoto hlediska samozřejmě může vést k velkým polemikám, tak jako by vedl v každé takové věci a jako takovéto věci vedou k polemikám v každé demokratické zemi, bych si nechal do práce ve výborech, pakliže tam tento návrh pustíte. Nicméně námitky, které právě odkazují na Listinu práv a svobod o tom, že nelze v demokratické zemi zakázat nějakou stranu nebo ideologii – já nehovořím o myšlenkách, nikdo nechce zakazovat myšlenky – tak jako protiargument vám přečtu studii, kterou jsem si nechal vypracovat.
V Estonsku komunistická strana nebyla zakázána, ale měla tolik vkusu, že se sama rozpustila. V Litvě je komunistická strana zakázána. V Lotyšsku je komunistická strana zakázána. V Maďarsku je komunistická strana zakázána. V Německu je komunistická strana zakázána. V Polsku je komunistická strana zakázána. Dámy a pánové, toto nejsou demokratické země? Jedinou zemí, kde není komunistická strana zakázána z těch postkomunistických, jsou státy bývalého Sovětského svazu a, nevím, čím to je, ale na Slovensku. Ovšem na Slovensku měla Komunistická strana Slovenska opět tolik noblesy, že se rozpustila sama, takže to, co tam Slováci mají, je nově zgruntu vzniklá KS.

Domnívám se, že jsem řekl vše, co jsem říci chtěl. (Potlesk v levé části sálu.) Ta poslední věta zejména pro tuto stranu fóra. (Senátor Mejstřík ukazuje vlevo.) Poučme se z historie a mějme na paměti nové Fierlingery. A všem, dámy a pánové. To, co jsme v roce 1989 nechtěli, byl komunismus. Chtěli jsme ho odsoudit, chtěli jsme potrestat ty, kteří se zpronevěřili ideálům demokracie. Tenkrát jsme to nedokázali, dokažme to nyní. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu senátorovi Martinu Mejstříkovi a nyní prosím, aby se slova ujal pan senátor Jaromír Štětina.

Senátor Jaromír Štětina: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, velice krátce shrnu diskusi. Byla velmi zajímavá a myslím si, že tady zaznělo mnoho slov, která potvrdila tezi, kterou jsem řekl ve svém úvodním projevu a ta teze zní: Komunistická strana Čech a Moravy je stranou protiústavní. Znovu se obracím na vás, kolegové ze sociální demokracie. Vy teď držíte v rukou zákon, který by mohl být zákonem historickým a bude se na vás dívat veřejnost. Zvedejte ruku podle svého nejlepšího svědomí a ukažte, jestli jste zakuklení komunisté nebo jestli jste svébytná evropská levicová politická strana. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu senátorovi. Já teď předám na chvilku slovo paní místopředsedkyni Jitce Kupčové.

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Slovo má místopředseda Poslanecké sněmovny pan poslanec Jan Kasal.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji, paní místopředsedkyně. Dámy a pánové, jak jsem avizoval, chtěl jsem vystoupit v rozpravě, technické okolnosti to nedovolily, přesto vás příliš nezdržím. To, co probíhalo dnes, co probíhalo včera, je svým způsobem docela závažné nejen v tom předvolebním čase, ale proto, abychom si jako Češi, Moravané a Slezané uvědomili celou řadu věcí. Já nechci vstupovat na pole historie, nechci vést polemiku s jednotlivými předřečníky. Myslím si, že by to zasluhovalo podstatně delší časový prostor než tuto chvilku, těchto několik minut.

Přesto vás možná překvapím. Já se nedivím poslancům Komunistické strany Čech a Moravy za to, že se tady bijí za svou pravdu. Nedivím se jim a myslím, že se to dalo plně čekat. To, čemu se divím, je, že jsou ve svém boji podporováni – pokud se mýlím, omluvím se – poslanci z České strany sociálně demokratické. Chtěl bych říci, že je mi to velmi líto. Je mi to velmi líto a říkám si, co by asi vaši předchůdců říkali, předchůdci z roku 1948. Pokud si myslíte, že hovořím jenom o historii, dovolím si na závěr svého kratičkého vystoupení dva citáty. Nejedná se o historii příliš starou. První citát je z října 2003, z ideologické teoreticko-politické konference pořádané KSČM v Praze. Drazí sociální demokraté, poslouchejte mě pozorně:

„KSČM musí rozvinou ofenzivní ideologickou práci na základě marxismu-leninismu, odhalovat nevědecké pozadí buržoazní manipulace s myšlením mas a demaskovat skutečné cíle buržoazie a jejích přisluhovačů. Zvláště musí odhalovat prokapitalistickou a asociální politiku vedoucích činitelů sociální demokracie u nás i v Evropě. Tím umožní zejména dělnické třídě rychleji překonávat její dezorientaci a podnítí tak nový proces směřující k tomu, aby se tato třída a ostatní pracující stali opět hospodáři ve své zemi. “ Milí sociální demokraté, poslouchá se vám to dobře? Vzpomeňte si na to, až budete za chvilku hlasovat.

A uzavřu to citátem pana místopředsedy Vojtěcha Filipa: „Když se někdo chce odepsat, tak ať se odepíše sám!“ Děkuji vám za pozornost. (Potlesk poslanců KDU-ČSL.)

Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Kolegyně a kolegové, padla závěrečná slova a také slovo místopředsedy Poslanecké sněmovny a nyní přistoupíme k hlasování o návrzích, které padly v rozpravě. Slovo má zpravodajka k tomuto tisku a já předávám zpět řízení.

Poslankyně Vlasta Parkanová: Kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych shrnula stručně průběh té mnohahodinové debaty. Nechci zneužívat svého momentálního postavení zpravodajky a reagovat zde na slova, která zde zazněla z úst jednoho z předkladatelů pana senátora Mejstříka. Pouze se omezím na to, že ho požádám, aby si znovu pročetl stenozáznam, aby lépe porozuměl tomu, co jsem zde pronesla já a možná, že by lépe porozuměl i tomu, co on sám navrhuje.
Jinak ta rozprava, jak jsme ji tady v těch hodinách zažili, byla samozřejmě velmi bouřlivá. Kromě nás poslanců do ní vstoupil i host na galerii. Já se přiznám, že pro mě to byl takový projev normálního lidského chování a skoro jsem tomu pánovi na galerii záviděla. (Projevy nesouhlasu poslanců KSČM.) A jsem velmi ráda, že v této Sněmovně se nestalo to, co se tomuto pánovi stalo při komunistické manifestaci na Letné. Těší mě, že v Poslanecké sněmovně se dočkal lepšího chování.
Tak tedy: V rozpravě vystoupilo zhruba dvacet poslanců, někteří opakovaně, zhruba deset poslanců vystupovalo s technickými poznámkami a kromě bouřlivé polemiky zazněl jeden jediný návrh, a to návrh na zamítnutí, o kterém bychom teď měli hlasovat.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Ano. Já vás odhlásím, dámy a pánové, a poprosím o novou registraci. (Probíhá přihlašování.) V hlasování, které má pořadové číslo 103 rozhodneme o návrhu na zamítnutí. Já si uvědomuji, že jsem nezazvonil, tak ještě chvilku strpení. Pokud se budou lítací dveře pohybovat, tak nezahájím hlasování. Zdá se, že všichni, kteří chtějí hlasovat, jsou zde.

Zahajuji hlasování pořadové číslo 103. Kdo souhlasí s návrhem na zamítnutí, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ano. Kdo je proti tomuto návrhu? Děkuji.
Hlasování skončilo. Ze 136 hlasujících bylo pro 56, proti také 56, takže tento návrh nebyl přijat. (Potlesk poslanců KDU-ČSL a ODS.)

Dále prosím bychom měli hlasovat o přikázání. Organizační výbor navrhl přikázat… Hlásí se pan poslanec Vlček. (Přeje si zkontrolovat výsledky hlasování.) Kontrola výsledků hlasování je přirozená součást naší parlamentní práce. (Probíhá kontrola hlasování.) Pan poslanec Vlček.

Poslanec Miloslav Vlček: Pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych zpochybnil toto hlasování, protože jsem chtěl hlasovat pro a na sjetině mám x.

Místopředseda PSP Jan Kasal: Ano. Nestačí to pro stenozáznam, trváte na tom, aby se hlasovalo při rozdílu, který byl? (Ano.)

Zahajuji hlasování pořadové číslo 104. Kdo souhlasí s námitkou proti hlasování, kterou přednesl pan poslanec Vlček, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ano. Kdo je proti? Děkuji.

Hlasování skončilo. Ze 139 přítomných bylo pro 93, proti 34.

Budeme opakovat hlasování.

Zahajuji hlasování pořadové číslo 105. Kdo souhlasí s návrhem na zamítnutí, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ano. Kdo je proti? Děkuji.

Hlasování skončilo. Ze 135 bylo 68 pro, 55 proti.