Stenozáznam jednání o senátním návrhu zákona o omezení imunity

Tento návrh jste obdrželi jako senátní tisk číslo 348. Požádal bych o uvedení tohoto návrhu zástupce navrhovatelů paní senátorku Soňu Paukrtovou. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Návrh, který je dnes ve druhém čtení, spočívá v tom, že se poslanecká a senátorská imunita a imunita soudců Ústavního soudu omezuje na dobu výkonu mandátu. Tak to projednal ústavně-právní výbor, přijal jediný drobný pozměňovací návrh, který se týká účinnosti návrhu zákona, a to z toho důvodu, že podle původního předpokladu měla tato novela Ústavy do trestního zákoníku, a my jsme zjistili, že tomu tak není, a tudíž není potřeba ta pětiměsíční legisvakance, která tam původně byla, tak jsme ji zkrátili na dvouměsíční. Tento návrh jinak nedoznal změn a už teď mohu říci, že ústavně-právní výbor schválil tento návrh a doporučuje přijmout omezení imunity.

Jak jsem říkala, ráda bych přesto řekla pár věcí. Institut imunity ať už senátorské, poslanecké, nebo soudců Ústavního soudu je výsada, která tradičně garantuje, že je parlament za všech okolností nezávislý a že má možnost se za všech okolností a bez jakýchkoliv překážek sejít a svobodně jednat. Účelem poslanecké a senátní imunity tedy není samo výsadní postavení poslance, ale právě výsadní postavení parlamentu nebo jeho komory jako celku. Imunitou se rozumí vynětí člena parlamentu z všeobecného sankčního režimu, je shodná pro členy obou komor i soudce Ústavního soudu a má podle čl. 27 ústavy dvě základní formy.

První z nich je imunita vztahující se na projevy a hlasování v komoře, kde nesmíme býti nijak postiženi za hlasování a projevy na půdě Sněmovny. Jedná se o tzv. beztrestnost, cizím slovem indemnitu.

Druhou formu imunity upravuje článek 27 odst. 4 ústavy, který stanoví, že poslance, ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jíž je členem. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno. Zde je upravena druhá forma imunity, tzv. celková procesní exempce z trestního stíhání, a tu dnes právě projednáváme.

To, že se kdysi v roce 1992 při stanovení novely ústavy tehdejší orgány, které o tom rozhodovaly, rozhodly, že zakotví doživotní beztrestnost poté, co komora nevydá, je podle mého názoru na samé hraně Ústavy ČR. Úprava je ve zřejmém rozporu s mezinárodními konvencemi o občanských a lidských právech, zejména s obecným principem rovnosti, Listinou základních práv a svobod. V neposlední řadě porušuje též ústavní princip dělby moci, neboť rozhodnutím parlamentní komory dochází k radikálnímu zásahu do působnosti soudu, protože totiž jestliže ponecháme doživotní imunitu, znamená to, že imunitou jsou chráněni i ti z nás, kteří již nejsou členy parlamentu.

Myslím, že největší debata o tom, co to vlastně znamená, že parlament může svobodně se scházet a jednat, podle stenozáznamu se vedla o tom, zdali to vůbec jako komora potřebujeme. A já jsem hluboce přesvědčena o tom, že imunitu, kterou dnes navrhuji a navrhují ji se mnou další kolegové a doporučuje vám ji ústavně-právní výbor, tu že velmi nutně potřebujeme. Zajišťuje totiž svobodu jednání parlamentu, a přestože občané jaksi se domáhají toho, abychom si imunitu nějak omezili, tak si neuvědomují jednu základní věc. Demokracie stojí a padá se svobodou jednání parlamentu jako celku. Podle článku 27, jejího odstavce 4 a 5 nelze totiž senátora, ani poslance, ani soudce Ústavního soudu zadržet pro pouhé podezření. Lze ho zadržet pouze tehdy, jestliže byl přistižen nebo bezprostředně po spáchání trestního činu, a lze ho zadržet pouze na 24 hodin a potom se vyžaduje souhlas předsedy komory. Jestliže bychom zrušili imunitu jako celek a ponechali pouze beztrestnost na projevy na půdě Senátu, na půdě parlamentu, pak to znamená, že může být jakýkoliv z nás zadržen pro pouhé podezření na 48 hodin a nedostaví se na důležité jednání komory parlamentu. A já si nemyslím, že by bylo v zájmu občanů této země, aby se tímto způsobem mohly ovlivňovat poměry pro hlasování v jedné z komor parlamentu. Myslím si, že to tak není možné.

A je možná dobře, že všichni se domníváme, že máme natolik velkou svobodu v našem státě, že tady už je taková záruka demokracie, že není možné, aby poslanec, senátor byl zadržen pro pouhé podezření, a tím se ovlivnilo hlasování té komory. Jsem přesvědčena o tom, že žijeme v době, kdy kriminalizace politických odpůrců se stává běžnou součástí našeho politického života. A za této situace si vůbec nemyslím, že bychom měli rušit imunitu jako celek.

Takže vám doporučuji, abychom v souladu s mezinárodními závazky, Listinou základních práv a svobod omezili doživotní imunitu na dobu trvání mandátu. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní senátorko. Zaujměte místo u stolku zpravodajů. Senátní tisk projednal ústavně-právní výbor jako výbor garanční. Zpravodajem výboru je pan senátor Miroslav Nenutil. Usnesení výboru jste obdrželi jako senátní tisk číslo 361/1. Požádal bych pana senátora, zda by nás seznámil se zpravodajskou zprávou. Prosím, pan senátor Miroslav Nenutil. Máte slovo.

Žádám vás tedy proto, abyste u tohoto senátního tisku podpořili usnesení ústavně-právního výboru, který doporučuje přijmout senátní návrh s pozměňovacím návrhem, s jehož obsahem jste byli také seznámeni. Jde v podstatě pouze o nabytí účinnosti tohoto zákona. Tolik ke zpravodajské zprávě. Zatím děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Zaujměte také místo u stolku zpravodajů. Dále návrh projednala Stálá komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury. Přijala usnesení, jež jste obdrželi jako senátní tisk číslo 348/2. A předsedkyni komise Jiřinu Rippelovou prosím, aby nás s výsledkem projednávání seznámila. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Konstatovala dále, oddálením trestního stíhání nevydaného poslance nebo senátora může přispět ke stavu důkazní nouze, k zapomínání svědků apod., což je však nevyhnutelným důsledkem snahy o udržení nerovnosti občanů před zákonem jen tam, kde je to z hlediska ústavně chráněných hodnot a zájmů nanejvýš důvodné. Upozornila také na to, že se jedná o dílčí změnu ústavy, kterou komise vždy v minulosti i v současnosti považuje za ne úplně vhodnou, nicméně upozorňuji na to, že tento předložený návrh je reakcí na novelu ústavy a na omezení imunity prezidenta republiky po dobu trvání mandátu. A bylo by nanejvýš nelogické, aby poslanci, senátoři, soudci Ústavního soudu požívali imunity doživotní a prezident republiky jako nejvyšší ústavní činitel požíval imunity pouze po dobu výkonu mandátu. A zároveň mě pověřila komise, abych toto usnesení předložila předsedovi Senátu. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní senátorko. A otevírám obecnou rozpravu k tomuto bodu, do které není nikdo přihlášen písemně, a hlásí se jako první pan senátor Jaroslav Kubera. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Poté, co se odehrálo s vydáním paní místopředsedkyně Parkanové, tak je zcela zřejmé, že na další dlouhá léta budou všichni vždycky vydáni, protože nebude žádná síla, aby někdo měl racionální důvod a odolal tlaku, že by někoho nevydal.

Pokud jde o zadržování, tam je to velmi složitá věc, ale svědčí o tom, že pokud se toho bojíme, tak to znamená, že nemáme důvěru ve státní instituce, protože jestliže podezříváme, že by policie uplacená politickými protivníky někoho zadržela proto, aby nemohl hlasovat ve sněmovně či v Senátu, je přece představa téměř fantasmagorická. Kdyby to policie skutečně udělala a přišlo se na to, že to bylo takto s někým zorganizováno, tak pro policii by to bylo zcela zničující a myslím si, že naše policie by to neudělala. A kromě toho, kdyby to někdo chtěl udělat, kdo by měl hodně peněz, tak by vůbec k tomu nepotřeboval policii. On by si k tomu najal obyčejného lotra, kterému by dal peníze, a ten lotr by zinscenoval tu havárii, tu únos, tu něco jiného, aby se ten poslanec na jednání komory nedostal.

Takže ono je to i výrazem toho, jakou důvěru mají zákonodárci v orgány státu, a pokud dají veřejnosti najevo, že příliš velkou nemají, tak co má pak říct obyčejný občan, který žádnou takovouto šanci nemá, že když někam jede na nějaké důležité jednání, že ho někdo cestou nezadrží z nějakých pochybných příčin, protože si to někdo, třeba podnikatelská konkurence, objedná.

Vím, že tomu tak nebude, ale pokud by vůle byla a někteří i zastánci první normy říkali, že by tu druhou normu podpořili, že jim je přijatelná, tak pak by bylo podle mě rozumné řešení, abychom poslali obě verze do sněmovny. Kdyby někdo si myslel, že je to neobvyklé, tak je to stejně tak neobvyklé, jako že teď ten náš návrh přijde do sněmovny, půjde do vlády, ale mezitím vláda už schválila jiný návrh, téměř totožný. Ale opakuji, jenom téměř totožný, protože vláda upozornila Poslaneckou sněmovnu, že tam musí opravit účinnost tak, aby se vztahovala až na budoucí volební období. Takže nepochybně to nebude tak, že tento senátní návrh nám sem přijde zpět už k definitivnímu schválení, abychom opravili údajně tu chybu, která se stala z nedostatku přítomných, ale přijde sem poslanecký návrh. Takže toto jsou jenom takové hrátky, ale žádný praktický význam nemají. Stejně sem přijde ten poslanecký návrh a o tom budeme hlasovat! Nikoliv o tomto návrhu, který pošleme do Sněmovny.

Proto si myslím, že by bylo seriózní poslat tam oba, aby sněmovna došla k nějakému rozumnému stanovisku, které bude přijatelné i pro nás, aby také s námi konečně někdy vyjednávala, protože stykový zákon samozřejmě dodnes nemáme, protože jsme nevyužili tehdy Lisabonské smlouvy, už jsme ho mohli mít, takže komory si vlastně jedou každá jiným směrem a není to dáno jenom tím, že mají rozdílné složení, ale prostě Poslanecká sněmovna si myslí, že ona velí a že my stejně toho příliš neuděláme, protože ona nás přehlasuje, kdykoliv si zamane, i když zrovna v tomto případě to tak snadné není. Takže dovolím si vás, i když vím, že to tak nedopadne, poprosit, abyste podpořili i tu druhou verzi. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Jako další se do rozpravy hlásí pan senátor Luděk Sefzig. Prosím, pane senátore.

V první řadě bych chtěl rozptýlit některé nepravdy, které se o takzvané doživotní imunitě, která je v současnosti, na veřejnosti tradují, tím, že někdo skončí coby senátor, tak žádnou imunitu nemá. Má jenom ochranu těch událostí, které byly v průběhu jeho mandátu.

Často si veřejnost myslí, že tím, že někdo byl někdy senátorem se už do smrti může dopouštět všelijakých zločinů, přečinů a že má doživotní imunitu. To samozřejmě tak není. Naše imunita je už nyní pouze po dobu výkonu mandátu.

Změna, kterou předkládají kolegové, je změnou, která může pro mnohé na první pohled vypadat jako sympatická neboj pozitivní. Změna spočívá v tom, že po dobu výkonu mandátu je mandát chráněn, že nemůže být poslanec, senátor, ústavní soudce vydán trestnímu řízení. Ovšem v okamžiku, kdy končí mandát, tak už se na něj tento děj nijak nevztahuje.

Ve skutečnosti to povede k jedné jediné věci. To je to, že orgány budou mít nástroj, a mohou to být nejen soudní orgány, ale i orgány politické, mohou to být protikandidáti, různí lidé, budou mít v ruce nástroj, který může daného politika velice diskriminovat, zastavit jeho politickou praxi, a to velice jednoduchým způsobem. Vždycky si počkají při vyšetřování na dobu těsně před ukončením mandátu, pokud by takový člověk chtěl pokračovat ve své politické cestě, tak vyjdou s tím, že je třeba jej vydat. V tom případě se může stát, že ten člověk vydán nebude, bude vydán až po skončení jeho mandátu, protože si nedovedu představit, že by kdokoli z politiků kandidoval v době, kdy by u něj bylo žádáno o vydání. Přece nejlepší způsob, jak diskriminovat, odstranit svého politického soupeře je ten, že ho budete kriminalizovat. To je osvědčená praxe v mnoha případech. V totalitách to tak bylo, bylo to i v kvazi demokratických nebo mladých demokraciích a často to trvalo dlouhé roky, než jediný orgán, který může poslance nebo senátora vyvinit, což je soud – tomuto orgánu to trvalo často několik let – takový závěr učinil.

Znám z jiných kauz, ne z politických, znám to z praxe, z lékařské praxe, kde byla soudní řízení s lékaři, kteří často byli na dovolené, ale měli vedoucí funkci a měli tudíž zodpovědnost za to, co se událo. Ty soudy se vlekly několik let. Mohu vás ubezpečit, že s každým, s kterým je vedeno soudní řízení, nemá ani nejmenší šanci přemýšlet soustředěně na to, co je jeho hlavní činností, a daleko více se věnuje tomu problému, pokud není absolutní ignorant, a to si myslím, že mezi námi nikdo takový není, který jej nejvíce tíží, což nepochybně je to, že ho čeká soudní řízení, že ho čeká obhajoba a že bude muset dokázat svoji nevinu, o které často bývá velmi přesvědčen.

V takového situaci samozřejmě výkon jeho mandátu musí být jednoznačně poznamenán právě tímto stavem, touto sebeobhajobou. A jestliže nyní řekneme, že po dobu mandátu je chráněn imunitou, tak je logické, že jestliže někomu trvá mandát třeba šest let ��“ v našem případě, obvinění začne hned pro jistotu v prvním roce, zhrzený protikandidát vykonstruuje proces ��“ (Sálem se ozývá hlasitá melodie z mobilu.) Doporučuji, kolego, eventuálně vypnout hlavním tlačítkem telefon, abyste jej nemusel přímo zničit. (Marný pokus senátora o vypnutí melodie.)

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Možná lepší řešení je šlápnout na ten hrající mobil, nebo řehtající, nebo co to vydává za zvuky…

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Já bych požádal kolegu, kdyby s tím svým hrajícím mobilem se šel projít do předsálí.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkujeme za vynesení hrajícího a řehtajícího mobilu z Jednacího sálu. Prosím, pokračujte pane senátore.

Já tady vidím velké nebezpečí v tom, že s tím, kdo bude nařčen ve vykonstruovaném procesu, se celé roky, po dobu mandátu, potáhne přemýšlení o tom, co všechno musí udělat. Oddalováním doby dojde k tomu, že se bude daleko hůře nevina prokazovat. Protože svědci budou zapomínat. A i když soud v konečném verdiktu řekne nevinen, tak šmouha, která na tom politikovi bude, je takřka neodstranitelná. Proto se domnívám, že tento návrh je horší než současný stav, i když je po něm zřejmě větší objednávka. Ale tuto vadu lze možná odstranit pozměňovacím návrhem, který by znamenal, že kdokoli z dotčených, u kterého žádá policie o vydání, zažádá plénum komory o vydání, že by měl být vydán. Že by měl být vydán a komora by neměla mít možnost jeho vydání zabránit, pokud o to sám požádá.

Já jsem tento pozměňovací návrh k tomu návrhu nepřipravoval, protože věřím tomu, že bude schválen i ten druhý návrh kolegy Kubery, můj a další skupiny, který tuto věc odstraňuje. Návrh je jednoduchý. Skutečně se spoléhá na to, že žijeme v demokratické společnosti, důvěřuje demokratickým orgánům, které jsme si sami zřídili a které vykonávají činnost, a že imunita bude pouze na naše slovní projevy v komorách.

Tento návrh navíc vychází ze skutečnosti, bohužel v posledních měsících máme hodně zkušeností, máme hodně experimentálního materiálu, studijního materiálu k tomu, jak to ve skutečnosti s imunitou dopadá. Já vím stejně dobře jako vy z historie, že při nástupu říše to první, co Hitler udělal, bylo, že poslal všechny demokratické poslance z říšského sněmu do koncentračních táborů. Stejně tak vím, že pokud by nastoupila totalita, tak by samozřejmě žádná imunita neexistovala, byla by zrušena. Ale právě proto, že věřím, že v takové situaci nejsme, o to naléhavěji se domnívám, že by bylo třeba imunitu i v té podobě, kterou navrhujeme v tomto zákoně, zrušit.

Nebezpečí, že bude nástroj imunity použit a zneužit v politickém boji, je nesmírně velké. Pokud budou schváleny oba návrhy, tento i ten příští, věřím tomu, že se dolní komora zachová moudře a ta nebezpečí, která by přinášel tento návrh, odstraní tím, že bude vybrán návrh druhý, který odstraňuje doživotní imunitu a nechává imunitu pouze na slovní projevy v obou komorách. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. Jako další se do rozpravy hlásí pan senátor Jaromír Štětina. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, slovo imunita a sousloví doživotní imunita již zcela zdomácněly v českém politickém slovníku, ať už zaznívají v dolní či horní komoře Parlamentu ČR či na české mediální scéně. Jsou to výrazy populární a masově diskutované, a to navzdory tomu, že je naše ústava nezná. Ta mluví o trestně právní odpovědnosti zákonodárců ve svém článku 27 odstavec 4 takto:

Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem.

Nenajdete zde ani slovo imunita, ani slovo doživotní. Ani jeden z výrazů tudíž nemá právní relevanci a pokud je používáme, dopouštíme se nadsázky. Dopouštíme se nadsázky sice zvukomalebné, ale klamavé a zavádějící.

Já se nyní omlouvám, dámy a pánové, že vám říkám, co naprosto jasně víte, ale právě proto, že to je určeno pro lidi, kteří nemají zcela jasno, jak to s imunitou vypadá, proto si to dovolím opakovat, což udělám ještě dvakrát nebo třikrát během tohoto projevu.

Udělal jsem si mezi přáteli malou soukromou anketu. Navzdory tomu, že jsou to lidé přemýšliví a s jistým obecným přehledem, většina z nich se domnívá, že ústava zaručuje zákonodárcům automatickou beztrestnost, a to jak v době výkonu mandátu, tak v době po jeho uplynutí až do okamžiku, kdy se bývalý poslanec či senátor odebere na věčnost.

Implikace slova imunita a sousloví doživotní imunita pak vedou k představě, že je zákonodárce příslušníkem jakési kasty, nadčlověkem stojícím výš než zákon, papalášem nad občanem prostým, čistým, politikou neušpiněným, nadčlověkem, který má výsadní právo, až do smrti páchat trestné činy, aniž byl za to odsouzen.

Ústava v článku 27 na trestní stíhání zákonodárce pamatuje. Poskytuje mu však proti ostatním občanům výjimku. V případě spáchání trestného činu není zákonodárce automaticky pardonován, jak se veřejnost často domnívá. Je naopak před stíháním orgány činnými v trestním řízení podroben zkoumání příslušné komory, a to na úrovni příslušného imunitního výboru a na úrovni plenárního zasedání komory. Ani výbor, ani plénum komory nemá za úkol nahradit práci státních zastupitelství, policií a soudů. Jejich úkolem je především zabránit zjevným kriminalizacím politických protivníků.

Ústavní výjimka připouštějící nevydání zákonodárce ke stíhání je stabilizujícím prvkem politické scény. Obrazně řečeno, tato výjimka brání vzniku pokusů umlčet protivníka či jej oslabit tím, že bude muset třeba i několik let běhat po soudech. Brání tomu, aby se Parlament postupně nestěhoval ze svých jednacích sálů do vyšetřoven policie a jednacích síní soudních instancí.

Úkolem komory je nepřipouštět takové pokusy. A když už nastanou, je úkolem komory je odhalit a zlikvidovat nevydáním zákonodárce. Nebezpečí kriminalizace politického protivníka je v dnešní společnosti stále vysoké. Stačí si uvědomit všechny kriminalizační aféry, úniky informací z tajných služeb, z policejních spisů, dehonestační kampaně a veřejné informace v médiích.

Stručně řečeno, zákonodárci institut imunity neposkytuje automatickou beztrestnost a klidné spaní. Nikoliv, on je grilován proti nezákonodárci navíc příslušným imunitním výborem komory. Je to grilování velmi potřebné, protože často přináší argumenty a důkazy, které orgány činné v trestním řízení vůbec nemusejí mít k dispozici a dává možnost veřejné diskuse.

Velmi dobře argumentuje ve svém návrhu na změnu ústavy paní kolegyně senátorka Paukrtová, když říká, že imunita nechrání zákonodárce jako osoby, ale chrání každého z nich jako institut. Chrání každého z nich jako institut poslanec či jako institut senátor. V této argumentaci pokračuje poté senátorka Paukrtová, když říká, že po uplynutí mandátu institut poslanec či institut senátor zaniká, není tudíž důvod jej chránit. Neuralgickým bodem článku 27 ústavy a nadbytečnou podle senátorky Paukrtové tak zůstává tato formulace: Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.

Tvrzení o nemravnosti doživotní imunity beze sporu platí tam, kde je demokracie vyspělá, má vybudované obranné mechanismy, dobře fungující exekutivní a soudní moc. Určitě si to uvědomovali i ústavodárci, když institut doživotní imunity ��“ v uvozovkách ��“ začátkem 90. let do ústavy zamontovali. Cítili, jak je demokracie ohrozitelná a imunitu po usnesení vypršení mandátu v ústavě ponechali. Jistě počítali s tím, že si sílící demokracie jednou sama řekne o zrušení takového mechanismu. Měli jeden velmi silný argument. Po vypršení mandátu už sice není třeba chránit institut poslance či institut senátora, ale stranit demokracii vůči politickým extrémům.

Demokratičtí zákonodárci ochráněni imunitou sice už svůj mandát nezastávají, ale většinou zůstávají součástí politického života a součástí boje proti extremismu. Po uplynutí mandátu se mohou stát obětí, snad znovu vyvolat trestní řízení za skutek, z něhož byli vyvázáni. Taková jsou bohužel pravidla politického boje, ať už je to boj třídní, neustále vyvolávaný našimi komunisty, či jiná forma střetu demokracie s extrémem.

Přiznám se, vážené dámy a vážení pánové, že i já jsem první desetiletí nového století žil v domnění, že takový čas nastává. Dokonce jsem ve svém volebním programu pro volby v roce 2010 měl bod požadující „odstranění přestupkové a nemravné doživotní imunity“. Přesto pro změnu ústavy ve věci trestně právní imunity hlasovat nebudu. Vede mne k tomu vývoj posledních dvou let, kdy sílí snahy zrušit demokratický systém v České republice. Nové snahy o sociální inženýrství marxistického typu, zesílení komunistických tendencí, srůstání komunismu s různými pseudo odborářskými militantními hnutími a volání po revolučním svržení systému svědčí o tom, že je potřeba imunitu po ukončení mandátu bohužel stále ještě dlouhodobě zachovávat. I v době po vypršení mandátu poslance či senátora.

Adorace stalinských metod je například v KSČM stále častější. Květnový letošní VIII.sjezd KSČM jasně volal po návratu socialismu. Naše země má ze všech zemí bývalého sovětského bloku nejsilnější komunistickou stranu. KSČM vystupuje jako frontman mezinárodního komunistického hnutí a netají se voláním po nové Internacionále, majíce za zády mocnou komunistickou stranu Ruska Gennadije Zjuganova.

Kriminalizace politických protivníků je stará bolševická metoda, jak se jich zbavit. Volání po svržení demokracie je silné a bránit ústavní činitele imunitou je jedním ze způsobů, jak demokracii ochránit. A nejde jen o obranu institutu poslance či senátora v době poslaneckého mandátu. Je potřeba bránit celou demokratickou opozici, a to i v době po uplynutí mandátu. Tím silněji či více vlivu komunisté získají. Komunisté se budou po příštích volbách zřejmě podílet na moci. Je potřeba používat nástroje mírnící jejich smysl pro mstivost.

Sociální demokracie pravděpodobně vyhraje volby. Může se rozhodnout pro vládu i s tichou podporou komunistů. KSČM jim samozřejmě takovou podporu neposkytne zadarmo. Nebezpečí návratu komunistů k moci v nejvyšších patrech politického systému je reálné. A vůbec to nemusí být ministerské portfeje pro komunisty. A vůbec nebude muset ČSSD rušit bohumínské usnesení. Mnohem efektivnější je pro komunisty obsazení křesel náměstků ministrů, ředitelů oddělení, sekcí, výborů na jednotlivých místech, šéfů policejních sekcí či místa ústavních soudců. Nomenklaturní úředník je ten, kdo tvoří praktickou politiku. To se nakonec ukázalo začátkem tohoto roku, kdy úředníci ministerstva vnitra bojkotovali příkaz vlády na vypracování správní žaloby na KSČM. Subalterní postkomunističtí úředníci nakonec byli silnější než všichni ministři najednou.

To jen ilustruje situaci, co by se asi stalo, kdyby ministerstvo vnitra komunističtí úředníci plně ovládli. V roce 1948, po přijetí demise vlády Beneše, první, co KSČ udělala, bylo ovládnutí aparátu Sboru národní bezpečnosti.

Každá komunistická revoluce začíná tím, že jsou plněny věznice. My nežijeme v zavedeném pevném demokratickém systému. Až takový u nás nastane, přijde čas na omezení imunity. Žijeme v zemi, kde se ucházejí o post prezidenta, a tudíž i nejvyššího velitele ozbrojených sil, členové KSČ, kteří již jednou s cizími ozbrojenými silami, silami cizí mocnosti kolaborovali. Žijeme v domě, který jsme začali stavět na bažině, aniž bychom ji předtím vysušili, a on se nám poněkud kácí. Nedokázali jsme zatím politický systém dekomunizovat.

Žijeme v zemi, kdy máme v Parlamentě silnou politickou stranu, která porušuje Ústavu ČR, především článek 5 ústavy, který říká, že součástí našeho politického systému mohou být pouze ty strany a hnutí, které odmítají násilí jako prostředek k dosažení politických cílů. KSČM přitom adoruje marx-leninské násilí, pardonuje násilí své předchůdkyně KSČ a ponechává si v názvu slovo komunismus.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Já se omlouvám, ale mám pocit, že už zacházíme mimo rámec projednávaného bodu. Chápu, že pod imunitu se dá schovat cokoliv, ale myslím si, že skutečně už to začíná mít charakter zcela něčeho jiného.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Já, pane senátore, tomu rozumím, ale také to vnímám jako trošku…

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Já vám to samozřejmě umožním, ale jenom jsem chtěl vyjádřit to, že mám pocit, že už mnohé pasáže nesouvisí s tímto návrhem zákona.

Ponechává si v názvu slovo komunismus. Tentýž komunismus, který připravil na Zemi o život miliony lidí. Nikoli komunismus platonovský, nikoli komunismus křesťanský, nikoliv komunismus židovských kibuců, ale právě onen leninsko-stalinský, vycházející z myšlenky, že násilí je přípustný způsob, jak dosáhnout politických cílů. To je jeden ze zdrojů amorálních zjevů ve společnosti, včetně případů korupce. Proč by měly být dodržovány zákony? Proč neokrádat, když je beztrestně porušován i zákon nejvyšší ��“ ústava. Nemravná je imunita, když nemá žádné opodstatnění. Poslední vývoj dokazuje, že tento nástroj obrany zastupitelské demokracie je bohužel stále potřebný. Dává do ruky obráncům demokracie zbraň proti extremistům všeho druhu, ať už jsou to komunisté či neonacisté či jiné protiústavní síly.

Relevantní je námitka, že při nástupu totalitního systému stejně nebude imunita nic platná. To je pravda. Ale my musíme být připraveni v mezidobí, kdy extrémisté moc teprve získávají. V takovém mezidobí nyní žijeme, v mezidobí zastřeného třídního boje, jak jej kvalifikoval kdysi idol našich komunistů Vladimír Iljič Lenin. To je ta připomínka Výmarské republiky, kterou můj předřečník zmínil.

I další námitka se může zdát oprávněnou. Za imunitu se dnes mohou schovat ti zákonodárci, kteří považují svůj mandát za placet k nekalému podnikání. Takové případy známe, ale právě fungující parlamentní systém s fungující rovnováhou sil jim v tom zabrání. Pokud se ona rovnováha ztratí, otevře se cesta k uzurpaci moci, porušování zákonů, proti nimž jsou dnešní senátorské a poslanecké rozkrádačky pouhou přesnídávkou v dívčí škole.

Adam Michnik kdysi řekl, že demokracie je jako děravá loď, z níž je stále potřeba vylévat vodu, aby se nepotopila. Demokracii je třeba na každém kroku bránit. Imunita členů parlamentu je jedna ze zbraní na ochranu demokracie. Proto budu hlasovat proti návrhu, aby byla imunita omezena. Ústava není trhací kalendář, aby se stala předmětem momentálních politických bojů. Děkuji vám za pozornost a vám, pane předsedající za možnost, že jsem mohl projev dokončit.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. A jako další se do rozpravy hlásí pan senátor Karel Šebek. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Já jenom chci na to upozornit, že tento omyl je celé dva měsíce interpretován například jak panem předsedou ČSSD Bohuslavem Sobotkou, tak spoustou novinářů. A nikdo si nedělá starosti s tím, že to rozhodování o imunitě není tak jednoduché, jako je novinářská zkratka. Tenkrát já jsem třeba uvažoval o tom, že také ten termín „doživotní imunita“ a „zrušení doživotní imunity“ není správný. Mělo by k němu být spíše přilepeno adjektivum „kosmetické“ nebo „symbolické“ nebo „částečné“ omezení doživotní imunity. A viděl jsem dokonce i billboardy ��“ nebudu říkat, které strany, ta tady u nás zastoupena myslím není, kde bylo napsáno: Doživotní imunita ��“ splněno.

Prostě já si myslím, že tyto zkratky nepatří do solidní politické práce. A jenom na to upozorňuji a chci tím jenom podpořit návrh, abychom poslali do Poslanecké sněmovny oba dva návrhy. Slyšel jsem také názory, že návrh, který předložil pan kolega Kubera, nemá v Poslanecké sněmovně šanci projít. Já si netroufám být takovým věštcem a myslím si, že návrh pana Kubery má jedno hluboké rácio, které vychází z dávného přísloví: Odklad je horší než lenoch. Takže myslím si, že i to je ten důvod, protože Kuberův návrh znamená, že pokud má být poslanec nebo senátor stíhán, tak bez odkladu, protože to symbolické omezení doživotní imunity skutečně může být velmi symbolické, pokud si někdo bude protahovat úspěšně mandát tím, že bude zvolen a zastihne ho potom náhlá životní příhoda s následkem smrti, tak bude mít doživotní imunitu, i když by ten dnes předložený návrh kolegyně Paukrtové platil. Děkuji vám za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore. A jako další se do rozpravy hlásí paní senátorka Jiřina Rippelová. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

Ale na druhé straně, my jsme asi všichni minulý týden sledovali jednání Poslanecké sněmovny, a sledovali jsme ty dlouhé debaty o vydání a nevydání paní poslankyně Parkanové. Ale někdo se tím problémem zabýval, ona měla možnost říci svoji verzi, měla možnost říci svůj pohled na věc. A ani jedna z komor není od toho, aby zjišťovala vinu či nevinu daného poslance. Ale prostě když dojde k nějakému trestnému činu a poslanec, senátor, ústavní soudce je chráněn imunitou, respektive ta daná komora, tak se tím prostě někdo zabývá.

Jednak jsem přesvědčená, že návrh paní senátorky Paukrtové a další kolegů má své hluboké rácio.

Přece poslanec, senátor, ústavní soudce by měl být chráněn, resp. instituce, kterou zastupuje, po dobu výkonu mandátu. A když se tvořila česká ústava v roce 1992, tak jeden z významných českých právníků pan profesor Vladimír Klokočka tehdy vznesl připomínky k návrhu textu ústavy a vznesl je k vládní komisi, která tehdy byla zřízena, a uvedl větu druhou, to znamená tu doživotní imunitu nelze převzít z ústavy z roku 1920, nechceme-li vzbudit ve světě údiv, bez ohledu na to, jaké pohnutky tenkrát vedly k formulaci, že trestní stíhání poslance je navždy vyloučeno. Odepře-li k tomu sněmovna svůj souhlas, taková úprava není zřejmě v souladu s mezinárodními konvencemi o občanských a lidských právech, ale neodpovídá také současnému řešení v ústavách demokratických států.

A aby parlament složený z poslanců mohl svoji funkci svobodně i vůči vlastnímu státu vykonávat, jsou poslanci vybaveni imunitou, která je chrání. Poslanecká imunita bývá někdy nesprávně chápána jako individuální ochrana poslance. To si myslím, že je potřeba si uvědomit. A pokud tady hovoříme o tom, že do Poslanecké sněmovny pošleme oba dva návrhy, tak pak tím zároveň říkáme, že nechceme, aby prošel ani jeden, ani druhý návrh. Přece si musíme uvědomit, že poslanci zcela určitě neschválí ani jeden, ani druhý návrh. A já jsem přesvědčena o tom, že Senát by si měl říct, k jaké verzi se přikloní. A jsem skutečně přesvědčena, že to, že si chceme omezit imunitu pouze na dobu trvání mandátu, je správné a logické. A i s ohledem na změnu ústavy a na omezení imunity prezidenta republiky. Děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Ano, děkuji, paní senátorko. A jako další se do rozpravy hlásí pan senátor Miroslav Antl. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Jednak je to návrh, který omezuje imunitu pouze po dobu výkonu mandátu. Stejný režim by měl platit jako dosud. To znamená orgán činný v trestním řízení požádá o vydání, záleží na přístupu poslance, senátora či soudce Ústavního soudu, který řekne, chci být vydán, prosím, vydejte mě, já jsem nevinný a chci se hájit před soudem, pokud se tam vůbec dostanu.

I když on to neudělá, bude hlasován, a pokud bude vydán, tak je ten režim úplně stejný. My jenom chceme zúžit na dobu výkonu mandátu imunitu. To, co tady bylo z Poslanecké sněmovny, to, co jsme bohužel neodhlasovali, a protože to přišlo z Poslanecké sněmovny, tak moje jistota je v tuto chvíli taková, že tam to také projde. Takže schvalme toto omezení, které už nám bylo jednou nabídnuto, a bohužel zamítnuto, a uvažujme časově. My můžeme pokračovat v srpnu, v září může pokračovat Poslanecká sněmovna a pak pracujme s dalšími návrhy.

Navíc nerozumím tomu, proč teď diskutujeme o tom následujícím senátním tisku, měl jsem připravené ještě vystoupení k těm dalším senátním tiskům, ale já se přihlásím až k nim. Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore, jako další se přihlásil do rozpravy pan senátor Miloš Vystrčil. Prosím, pane senátore, máte slovo.

To, o čem se bavíme, je fakt, že za nějakých okolností, které ovlivňuje v našem případě Senát, může být senátor vyloučen z trestního stíhání pro nějaký čin, který buď spáchal, nebo nespáchal, a pro který byl žádán o to, aby byl k trestnímu stíhání povolán.

Ta debata je o tom, jestli bude vyloučen z trestního stíhání po dobu trvání svého mandátu, a nebo navěky. Zkusme si představit, co způsobí pro toho člověka a pro Senát jako instituci, když změníme ten zákon tak, jak navrhuje paní kolegyně Paukrtová. Představte si, že dojde k té situaci, že vyloučení z trestního stíhání je omezeno na dobu trvání mandátu a skutečně Senát vydal nebo odepřel souhlas k trestnímu stíhání. Pak ten člověk, senátor, kterému byl odepřen souhlas k trestnímu stíhání, se může nacházet celkem ve 4 situacích.

Buď chtěl být vydán, nebo nechtěl být vydán, a buď je vinen, nebo není vinen.

Vezměme si situaci, že chtěl být vydán. Přesto došlo k tomu, že souhlas k trestnímu vydání byl odepřen. On chtěl být vydán, v jaké situaci se nachází jako člověk a jako senátor? Jako člověk je v situaci, kdy klesá jeho politická autorita. Protože on chtěl být vydán, ale nebyl vydán, tudíž je chráněn. A lidé nemají rádi, když je někdo chráněn, když oni si myslí, že by neměl být chráněn, ač je senátor. Tím pádem se snižuje jeho šance, že příště se znovu stane senátorem. Tím pádem se zvyšuje pravděpodobnost toho, že až přestane být senátorem, tak bude znovu zažádáno o to, aby byl vydán a aby byl trestně stíhán. A on pak, přestože chtěl být vydán, se nachází v situaci, kdy už není senátorem, už není úspěšným politikem, ale je nezvoleným člověkem a stíhaným člověkem.

To je situace, do které se může dostat. A je docela pravděpodobná, pokud chce být vydán, a přesto komora mu to odepře a, v uvozovkách, ho tedy ochrání a tím ho může lidsky docela zničit. Sama na druhé straně v tomhle okamžiku se zabezpečí, že on dál v ní pracuje a tím pádem ta instituce jako taková neutrpěla.

Druhá varianta je, že komora odepře souhlas a on nechtěl být vydán, zřejmě proto, že ví, že je vinen. V tom okamžiku si vůbec nejsem jistý, že Senátu se podařilo uchránit sebe jako instituci. Protože jemu se podařilo to, že v Senátu jako v instituci pracuje člověk, který zřejmě spáchal trestný čin. A hlasuje člověk, který zřejmě spáchal trestný čin. Tímto způsobem jsme my, v uvozovkách, ochránili Senát, pokud jsme ho nevydali a on nechtěl být vydán.

To znamená, nechápu, kde je tady ta úžasná možnost Senátu ochránit instituci i proti vůli člověka, respektive být vydán. Respektive nechápu, jak je tím způsobem instituce ochráněna nebo jak se zlepšilo její rozhodování?

Takže to je ta druhá možnost, že nechtěl být vydán a nebyl vydán. A pak si vezměme tu situaci na konci, co se stane? Poté, co člověk dál pracuje v Senátu, a přitom měl být někde za mřížemi, ještě jak hlasuje? Čemu se věnuje? To už tady Luděk Sefzig říkal, věnuje se tomu, aby udělal všechno pro to, aby nemohl být stíhán ani poté, co skončí jeho mandát. Nepracuje pro Senát, nepracuje pro tuto republiku, pracuje pro sebe a pro to, aby dokázal udělat všechno tak, aby poté buď vůbec nebyl stíhán a všechny důkazy zametl pod koberec, a nebo udělal nějaké jiné věci, které zabezpečí, aby skutečně ten jeho trest byl co možná nejmenší, poté, co konečně může být stíhán.

Takže to je situace, do které se dostáváme díky tomuto pozměňovacímu návrhu. A ta situace podle mě není dobrá ani pro toho člověka, ani pro Senát. A Luděk Sefzig to říkal ��“ možnost řešit to je tím, že dáme možnost tomu člověku, aby měl silnější slovo, než má Senát. Aby řekl, když řekne, já chci být vydán, tak byl vydán. Pokud toto neuděláme, tak tento návrh je dle mého názoru buď stejný, nebo horší než to, co dneska existuje.

To je můj komentář k tomu. Omlouvám se, že ho tady říkám poněkud podrobněji už podruhé, a vy se, prosím vás, zamyslete nad tím, zda je dobré uložit někomu, kdo má být zavřen, pracovat v Senátu po dobu trvání jeho mandátu, nebo zda je dobré, aby ten, kdo má být vydán, a chce být vydán, nebyl vydán, a trpěl s tím, že poté, až přestane být senátorem, až ��“ díky tomu, že jsme snížili jeho politickou autoritu ��“ bude trestně stíhán a možnost jeho obrany bude samozřejmě menší než v době, kdy je senátorem a kdy se jako senátor standardním způsobem v trestním řízení mohl bránit.

Děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore, a jako další se do rozpravy hlásí pan senátor Jan Žaloudík. Pane senátore, máte slovo.

A já bych tady na tomto místě, ať už ta debata a to hlasování dopadne jakkoliv, a můj postoj zůstane stejný jako byl minule, tak bych chtěl požádat, abychom to, na čem se potom snad už někdy usneseme, dovedli také komunikovat s občany. A dovedli jim vysvětlit, co tedy ta imunita znamená, co je ve prospěch toho dotyčného senátora či poslance, co je případně, jak tady bylo upozorněno, i ve prospěch těch voličů, aby byli řádně reprezentováni, a svobodně, a aby lidé to neskrývali opět pod to konjunkturální, že imunitu si opět nechali nebo si ji zrušili, což by mohlo vypadat vítězně. A vítězné by to zase třeba ani být nemuselo.

Víte, ve světle toho, co člověk musí přetrpět v novinách a pročítat se všemi hovory, včetně vulgarismů a citoslovcí typu „hm“ a odposlechů a toho, jak se mají nakupovat ta či ona letadla, notabene dneska jsem byl nadšený z letadel CASA, jakkoli to s tím nesouvisí, protože převezla ty koně Převalského do Mongolska, a to jsou velmi inteligentní bytosti a budiž jim to přáno.

Ale to jsem nechtěl říct. Když už musíme konzumovat toto všechno, tak, prosím vás, tiskové oddělení nebo nějaká skupina pro styk s médii, náš výbor, naše stálá komise nechť potom zasedne a zkusí národu vysvětlit na jedné stránce, k jaké imunitě jsme se tedy dobrali, jakou si držíme nebo o jakou usilujeme nebo jakou jsme ztratili, říkám teď zcela bez závislosti na tom, k jakému závěru dojdeme. Protože je velmi frustrující a shazuje nás v očích veřejnosti, říká se, no jo, máte tu imunitu, můžete všechno. Nebo na druhé straně, no, když jste ztratili tu imunitu, tak teď vás zavřou, protože jste tady něco řekli.

Prosím vás, je to docela klíčová věc. A slovo imunita je zrušeno, protože biologicky, tu si, prosím vás, zachovejme, všichni ji potřebujeme. Je to věc čistě biologická, brání nás proti infekcím a proti kdečemu. Nevím, proč se zneužil tento medicínský termín, proč se neříká beztrestnost, nestíhatelnost, po dobu mandátu, za malé delikty… Právníci by určitě našli mnohem lepší slovo. A já jsem to tady musel říct, protože bych velmi rád, aby národ, tak, jak je informován už takřka o všem a všemi způsoby, byl řádně informován i o podstatě tady těchto věcí. A vidíte, že i mezi námi není zatím jasno a pořád se diskutuje. Já vám děkuji za pozornost.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore, jako další se hlásí pan senátor Luděk Sefzig. Prosím.

Ale já s vámi naopak souhlasím proti této lidové moudrosti, že skutečně, co se týče imunity, strašně dlužíme. Nikdo z novinářů nezaznamenal, že už v roce 2006 ten návrh kolegy Kubery byl podán. A jak jste viděli, média přinášela po tom posledním jednání Poslanecké sněmovny opakovaně novou iniciativu kolegy Kalouska, který v podstatě jde stejným směrem jako návrh, který byl v roce 2006. A to sice to, že zrušíme imunitu. Někdo tomu říká, vezmeme hračku. Tak se budou moct novináři věnovat třeba zase na chvíli naším plotům nebo dalším věcem, které také vytvářejí určité napětí, kde by bylo asi také vhodné leccos vysvětlit.

Já jsem se teď ale přihlásil kvůli něčemu jinému. Já moc děkuji kolegovi Milošovi Vystrčilovi, který vysvětlil celou tu agendu, kterou já jsem tady jenom nastřelil. A já bych vám chtěl předeslat, protože vidím, že bude pravděpodobně tento návrh přijat, někteří to dokonce před jednáním této komory slíbili, že bude okamžitě iniciován a vydán po tom minulém zamítnutí, a protože se domnívám, že bude vydán, tak chci říci, že jsem připravil pozměňovací návrh, který přece jenom trochu narovnává tu situaci, která nastane.

Nositelem toho mandátu není to hlasovací zařízení, které tady máme před sebou. Není ani žádný automat, je to integrita osobnosti poslance, senátora, ústavního soudce. A k tomu, aby ta osobnost mohla být integrální, má mít právo se rozhodnout, zda je schopen ��“ a on to ví jediný, ví to nejlépe, že je schopen ten mandát vykonávat, a nebo jej nevykonávat, a podle toho se rozhodnout, zda bude vydán, nebo nebude vydán. A proto jsem připravil pozměňovací návrh, který za ten článek 27, respektive 86, vydává větu: „Komora nemůže odepřít souhlas k vydání k trestnímu stíhání, pokud dotčený poslanec, senátor respektive ústavní soudce požádá o vydání.“

Je to jednoduchý článek, který napravuje tu situaci, která by nastala, pokud bychom přijali ten návrh tak, jak byl přijat. Předesílám tedy, že bych byl rád, kdyby byla otevřena podrobná rozprava.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore, a jako další je přihlášena paní senátorka Jiřina Rippelová. Prosím, paní senátorko, máte slovo.

A myslím si, že si pořád nerozumíme a odpověď na otázku pana kolegy Vystrčila, jak je tedy chráněn Senát, Poslanecká sněmovna? Já jsem přesvědčena, že to racio toho historického institutu imunity nás a ústavních soudců jednak při zadržení, zatčení a vazbě musí být spatřováno v ochraně integrity. Ale taky v rozhodovací akceschopnosti a nezávislosti ústavního orgánu před svévolnými nebo dokonce zlovolnými zásahy exekutivy, která by mohla zadržením, zatčením či návrhem na uvalení vazby znemožnit ústavnímu činiteli účast na důležitém hlasování. A v tom je, prosím pěkně, ta podstata.

V případě, že 10 senátorů bude zadrženo při cestě do Senátu a bude se jednat o důležité hlasování. To je ten jeden případ. Ale toto se týká Senátu. Nás je tady 81, poslanců je 200, ale my tím návrhem kolegy Kubery chceme omezit i imunitu ústavních soudců, kteří rozhodují např. ve tříčlenném senátě. A tam, když jde o nějaké důležité rozhodování a budou dva z těch ústavních soudců, kteří rozhodují v Senátu, zadrženi, tak pak ten výsledek hlasování nebo jeden, nebo z patnácti sedm, šest, ten výsledek rozhodování může být úplně jiný. V tom je ta ochrana ústavní instituce, děkuji.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní senátorko, jako další se hlásí paní senátorka Soňa Paukrtová. Dobře, takže pan senátor Miloš Vystrčil, který je přihlášen. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Já jsem tady nemluvil vůbec o návrhu pana kolegy Kubery, který mimochodem také podporuji, ale teď jsem mluvil o tom současném návrhu. Moje otázka byla: Pokud Senát nevydá k trestnímu stíhání senátora, který nechtěl být vydán, tak je logické, že zřejmě nechtěl být vydán proto, protože zřejmě je vinen. A v tom okamžiku se nestalo nic jiného než to, že mezi senátory je člověk, který spáchal trestný čin a jako osoba zrovna příliš velkou osobní integritou z hlediska morální integrity neoplývá.

Takže moje otázka byla, jak se tedy tím nevydáním Senát ochránil, když ponechal ve svém středu člověka, který zřejmě spáchal trestný čin? A ta druhá možnost, která nás zajímá, je, když Senát nevydá člověka, který chtěl být vydán? V tom okamžiku se zase dle mého názoru Senát nijak neochránil, protože když nevydal člověka, který chtěl být vydán, tak ho politicky oslabil. Protože on chtěl být vydán z jediného důvodu, a to z toho, že se chce očistit. A pokud se nemůže očistit, tak je politicky oslaben. A pokud je politicky oslaben on jako senátor, tak je politicky oslaben celý Senát.

Čili zase, dle mého názoru, nedošlo k žádné ochraně Senátu jako instituce. O tom jsem mluvil, nemluvil jsem o návrhu pana senátora Kubery. Já doufám, že to je úplně jasné. A pokud někdo v tomhle směru míní argumentovat jinak, tak ať v tomto smyslu argumentuje. Ale neodkazuje se na jiné zákony a na jiné návrhy jiných zákonů. Já tvrdím, že tento návrh Senát jako instituci neposiluje a v ničem nechrání.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane senátore, a hlásí se paní senátorka Soňa Paukrtová. Já se jenom chci zeptat, jestli chce vystoupit ještě v rozpravě? Ne, dobře, takže v tuto chvíli se do rozpravy nikdo nehlásí. Rozpravu uzavírám a požádal bych paní senátorku Paukrtovou, jako zástupce předkladatelů, aby se vyjádřila k proběhlé diskusi.

Jenom na úvod řeknu jednu věc.

Nedovedu si vůbec představit, že Senát, jako jeden z možných navrhovatelů zákonů, se nedohodne na jedné verzi, ale že pošle do Poslanecké sněmovny verze dvě, které jsou od sebe radikálně odlišné. Pokud bychom měli zákonodárnou iniciativu ��“ a já si myslím, že by to bylo správné ��“ jako skupiny senátorů, pak to samozřejmě možné je. Ale pokud zákonodárnou iniciativu má Senát jako celek, tak to nepovažuji za možné, abychom se dohodli na dvou odlišných úpravách ústavy. To je poznámka č. 1.

Poznámka č. 2. Poslanecká sněmovna skutečně žádá vládu o vyjádření k poslaneckému návrhu novely ústavy, která je v zásadě totožná s tím, co vám tady předkládám. Já musím říct, že my jsme se dohodli s poslanci ústavně právního výboru, a byl to jejich návrh, abychom podali v Senátu návrh na omezení imunity. Prostě proto, že Senátem neprošel. To, že v nastalé situaci v Poslanecké sněmovně se zřejmě rozhodli, že ten senátní návrh má příliš dlouhou cestu před sebou a podali jiný návrh, to já nijak neovlivním. Ale já si myslím, že ta debata, kterou o tom vedeme, je důležitá a že tady mluvíme o hodně zásadních věcech.

A teď už věcně k tomu, co tady zaznělo. Já to možná řeknu od konce. Pan kolega Vystrčil tady říkal, že nepřispívá integritě Senátu, pokud by nějaký senátor požádal o vydání, a vydán nebyl. Za celou historii Senátu se to stalo pouze jednou jedinkrát. A bylo to v případě pana Václava Bendy v roce 1999 ��“ já jsem tady tehdy v té době ještě nebyla. A tehdy on požádal o vydání, a Senát nevyslovil souhlas s tím stíháním. Byl to jediný případ!

To obvinění se týkalo neoprávněného nakládání s osobními údaji v takové věci, kdy pan senátor sdělil, že jistý člověk, který měl být vyznamenán státním vyznamenáním, se dopustil takových činů, že on to státní vyznamenání nedostal. Ale já si myslím, že to bylo správné rozhodnutí Senátu, že nevyslovil souhlas s jeho stíháním, přestože o to požádal. Byl to jediný případ za celou historii jak Poslanecké sněmovny… (Poznámka z pléna.) Dva? Ale ta nepožádala o vydání. Tak pardon, tak to já si nepamatuji, já si pamatuji tenhle případ.

Teď k tomu, co tady věcně zaznívalo. Já si myslím, že opravdu je velký problém s tím, že my chápeme imunitu každý trošku jiným způsobem, a proto tady vedeme debatu. Ale i ta debata je z mého pohledu důležitá. Já zastávám názor, že imunita chrání Senát jako celek, tak, aby mohl svobodně jednat. A jestliže usoudí, že je ve prospěch svobodného jednání Senátu, to, že nevydá nějakého senátora, přestože on o to požádal, tak si myslím, že to je správné. A nepřikláním se k předkládanému pozměňovacímu návrhu. Já si nemyslím, že by Senát z důvodů nízkých chránil někoho, kdo je zjevný zločinec. To si prostě nemyslím.

Dokonce vím, že ta komise pro ústavu a parlamentní procedury se kdysi pokusila učinit „katalog činů“, na které by se imunita nevztahovala. Mimochodem řečeno, ten návrh, který tady předkládáme, Senát schválil už v roce 2001. To znamená, to už je 11 let. Tak tehdy se pokusili vytvořit katalog takových činů, na které by se imunita neměla vztahovat. A zjistili, že to vůbec není možné. Takže na té komoře parlamentu, aby rozhodla, jestli bude chránit imunitu, nebo nebude. To je jedna stránka věci.

A ta druhá. Přece míti svobodný jednající parlament, který může jednat bez ohledu na to, že někdo ho chce zadržet a tak dále, atd., tak to přece je jednota sama o sobě. Já vím, že pojmu imunita občané příliš nerozumí, ale my sami bychom měli vědět, že ochraňovat svobodu jednání parlamentu je přece nad jiné důležité. A jestliže by bylo podle některých návrhů možné tomuhle zabránit, tak já bych si to před občany této republiky nedokázala zodpovědět.

Tak a teď bych chtěla říci, že tady byly vznášeny dotazy nebo návrhy na to, že by bylo potřeba imunitní imunitu zachovat. Já bych jenom chtěla říci, že vládní návrh zákona Ústavy ČR neobsahoval doživotní imunitu. Doživotní imunita se tam dostala až v Poslanecké sněmovně. Čili ten původní návrh předkládal to, co je v Evropě obvyklé, totiž to, že poslanci, senátoři, ústavní činitelé jsou chráněni pouze na dobu výkonu mandátu. Protože pokud jsou chráněni doživotně, když nejsou členy parlamentu, tak je to nepřiměřený zásah do moci soudní. A tady zaznívá často to, že ten senátor, poslanec se dostane do strastiplné životní situace v tom, že musí řadu let čekat na to, kdyby byla zrušena doživotní imunita, že by se v té době těžko obhajoval, že by to pro něj osobně byla situace velmi těžká.

Uznávám to. Jestliže se chci stát senátorem nebo poslancem, musím vykazovat určité dávky politické i osobní statečnosti. Znamená to, že jsem-li jím, měla bych tuto situaci unést. Totéž platí o tom, co tady říkal kolega Štětina. Navíc předestřel situaci, že tady nebudeme mít demokratický stát. Jsem přesvědčena, že imunita má smysl pouze v demokratických státech, pouze tam funguje, v totalitních systémech nefunguje. Navíc žijeme v Evropě a můj návrh je zcela v souladu s našimi mezinárodními závazky.

Prosím, abychom se rozhodli pro jeden z návrhů na omezení imunity. Budu žít s tím, jak se rozhodnete. Domnívám se, že návrh, který jsem předložila s kolegy, je vyvážený a má naději na schválení. Děkuji vám.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní senátorko. Přeje si vystoupit zpravodaj garančního výboru? Ano, pane senátore, máte slovo.

V rámci rozpravy padl návrh na podporu ještě neprojednávaného tisku ��“ toto je neakceptovatelné.

Dále byl návrh na poslání obou tisků do Poslanecké sněmovny. Ani jednou oficiálně nezaznělo slovíčko schválit nebo zamítnout.

Dále byl podnět na populárně naučné vysvětlení nestíhatelnosti zákonodárců.

Potom byl avizován pozměňovací návrh v obecné rozpravě, takže je to také zatím neakceptovatelné. Oficiálně padl pouze jeden návrh, a to na schválení podle usnesení ústavně-právního výboru.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Prosím o upřesnění. Zaznamenal jste návrh na schválení?

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Není zde návrh na schválení. Ke schválení pozměňovacích návrhů musíme mít podrobnou rozpravu. Nezlobte se, ale není zde návrh schválit.

Zjednodušíme to. V této chvíli nepadl žádný návrh. Otevírám podrobnou rozpravu. Hlásí se pan senátor Luděk Sefzig.

Za článek 86, který se týká ústavních soudců, za slovo „vyloučeno“ se doplňuje: Senát nemůže odepřít souhlas k vydání k trestnímu stíhání, pokud dotčený ústavní soudce požádá o vydání.

Tím se podle mého soudu odstraňuje ta největší a nejzávažnější vada nového návrhu, že návrh vytváří neobyčejně účinný a multiplikační politický nástroj, nikoli jen ochranu mandátu. Mandát je vykonávaný přes integritu osobnosti a z toho důvodu je vhodné pozměňovací návrh přijmout tak, aby každý, který vykonává mandát ��“ domnívám se, že si kluby mohou vzít time a o tomto pozměňovacím návrhu se během 5 až 10 minut poradit a nemusí rušit jeho předkládání.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Žádám kolegy a kolegyně v sále, aby uklidnili hladinu hluku, která už přesáhla přiměřenost a diskuse přenesli do kuloárů, kde je možné ještě tyto věci diskutovat.

S přednostním právem se hlásí předseda klubu sociální demokracie pan senátor Petr Vícha. Prosím, pane senátore.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  V tuto chvíli se hlásí pan senátor Miroslav Nenutil. Prosím, pane senátore, máte slovo.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Hlásí se paní místopředsedkyně Alena Gajdůšková.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, paní senátorko. Do podrobné rozpravy se nikdo nehlásí, podrobnou rozpravu končím. Protože by následovalo hlasování o pozměňovacích návrzích, vyhlašuji pětiminutovou přestávku na poradu klubů.

(Jednání přerušeno v 15.28 hodin.)

Vážené dámy a pánové, budeme pokračovat v jednání. Registruji návrh na odhlášení. Žádám vás o nové přihlášení.

Táži se paní navrhovatelky, zda si přeje ještě vystoupit? Nepřeje.

Pana zpravodaje bych požádal, aby přednesl návrhy, o kterých budeme hlasovat.

Jako druhé hlasování bude o pozměňovacím návrhu pana senátora Sefziga. Nakonec bychom hlasovali obvyklou formou.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Děkuji, pane zpravodaji. Budeme nyní hlasovat o prvním návrhu, což je návrh usnesení garančního výboru. Upozorňuji, že jste byli odhlášeni. Pokud se ještě někdo nezaregistroval, tak se zaregistrujte. Budeme hlasovat o tomto návrhu. Táži se paní předkladatelky, zda souhlasí. Souhlasí. Pan zpravodaj také souhlasí.

Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo s tímto návrhem nesouhlasí, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Hlasování skončilo.

Mohu konstatovat, že v hlasování pořadové č. 52 se z 59 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 30 pro vyslovilo 49, proti jeden. Návrh byl přijat.

Nyní budeme hlasovat o druhém pozměňovacím návrhu, jak jej uvedl zpravodaj. Zeptám se na stanovisko předkladatele.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Pan zpravodaj.

Místopředseda Senátu Zdeněk Škromach:  Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Hlasování skončilo.

V hlasování pořadové č. 53 se z 63 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 32 pro vyslovilo 16, proti bylo pět. Návrh nebyl přijat.

Tím jsme vyčerpali všechny pozměňovací návrhy. Nyní můžeme přistoupit k hlasování o schválení návrhu senátního návrhu zákona ve znění přijatých pozměňovacích návrhů.

V sále je přítomno 61 senátorek a senátorů, potřebné kvorum je 31. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem, ať zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Hlasování skončilo.

Mohu konstatovat, že v hlasování pořadové č. 54 se z 61 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 31 pro vyslovilo 51, proti jeden. Návrh byl přijat.

Protože byl návrh schválen, podle § 130, odst. 8 jednacího řádu Senátu, navrhuji, abychom pověřili

a) předsedu Senátu, aby zajistil úpravu důvodové zprávy k návrhu zákona v souladu s jeho schváleným zněním a postoupil návrh zákona Poslanecké sněmovně k dalšímu ústavnímu projednání,

b) paní senátorku Paukrtovou a pana senátora Nenutila, aby návrh zákona odůvodnili v Poslanecké sněmovně.

Je nějaký jiný návrh? Souhlasí oba senátoři? Souhlasí. Pokud není jiný návrh, budeme hlasovat o tomto předneseném návrhu.

V sále je přítomno 62 senátorek a senátorů, potřebné kvorum je 32. Zahajuji hlasování. Kdo je pro tento návrh, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko ANO. Kdo je proti tomuto návrhu, nechť zvedne ruku a stiskne tlačítko NE. Hlasování skončilo. Hlasování pořadové č. 55 se z 63 přítomných senátorek a senátorů při kvoru 32 pro vyslovilo 62, proti nebyl nikdo. Návrh byl přijat.

Tím jsme projednali tento návrh zákona a tento bod končím. Děkuji paní předkladatelce i panu zpravodaji a my se vystřídáme v řízení.