Současná situace v Čečensku a podmínky pro zahraniční pomoc

Pod tímto názvem pořádal 7. 3. 2006 Berkat společně se senátorem Jaromírem Štětinou konferenci v Senátu Parlamentu ČR

Jana Hradílková: Dobrý den, já se jmenuji Jana Hradílková, jsem z občanského sdružení Berkat a budu vás touto konferencí provázet.

Senátor Jaromír Štětina: Dobrý den, dámy a pánové, je mi ctí a mám radost, že mohu zahájit konferenci Současná situace v Čečensku a podmínky pro zahraniční pomoc. Ale dříve, než vám na zahájení řeknu několik slov, tak bych chtěl poděkovat občanskému sdružení Berkat a Janě Hradilkové, že konferenci uspořádali. Uspořádat ji dá dost práce a jsem rád, že se konference otevírá. A potom, a to především, bych chtěl u nás na půdě Senátu mimo vás všechny přivítat naše vzácné hosty z Čečenska, kteří mezi nás zavítali. Dobrý den. (Potlesk.)

Jestli se nemýlím, tak válka v Čečensku začala koncem roku 1994, tzn. že letos na podzim už bude trvat 12 let. Je to válka zlá a surová, možná surovější než konflikty, které se odehrávaly na přelomu 20. a 21. století v jiných částech světa. Přesto si troufám říci, že ta válka Čečence nezlomila. To každodenní utrpení a každodenní tlak, kterému je národ Čečenců vystaven, je pro psychiku člověka neobyčejně těžký. A že to Čečenci vydrželi, tzn. důkaz, že mají za sebou něco, co jim tyto strašné chvíle umožňuje přežít. A to je jejich minulost a jejich kultura. Já dobře znám Čečnu a vím, že Čečenci jsou národ, který si cení své vlastní minulosti, literatury, písemnictví, zvykového práva a předků více než jiné národy. Chtěl bych vám říci na úvod jeden takový příběh, který jsem zažil a omlouvám se těm, kteří už ho slyšeli. Je to totiž příběh, který má svůj význam a asi ho budu ještě dlouho vyprávět bez ohledu na to, že zní pořád stejně. On má totiž v sobě portrét Čečenců.Před několika lety jsem byl hostem ve vesnici Čiry Jurt u jednoho mého čečenského přítele, který mě v panelovém domě schovával jako novináře, aby mě nezatkla ruská armáda. Bylo to velmi riskantní, protože to velitelství ruské armády bylo hned vedle toho paneláku a on tím velmi riskoval. A shodou okolností to bylo v prosinci a přišel Štědrý den. A tento můj kamarád za mnou přišel a říkal: „Hele, nemáte vy, křesťani, dnes nějaký významný svátek v Evropě?“ A já jsem říkal: „Ano, my máme významný svátek, říkáme tomu Štědrý den a je to jeden z našich největších svátků.“ A kamarád říká: „A co vy na ten svátek jíte?“ A já jsem říkal: „My na ten svátek jíme rybu.“ A on nic neříkal a za chvíli zmizel. Vrátil se až za mnoho hodin, pozdě odpoledne a přišel za mnou do kuchyně v tom paneláku a rozbalil přede mnou z novin herinka, obyčejného slanečka.

Ten příběh má dvě pointy. První pointa tkví v tom, že toho slanečka šel koupit do vedlejší vesnice Duba Jurt, která byla od Čiry Jurtu oddělena linií ruské armády a zákopy. On se musel přes tu frontovou linii proplížit tam, koupit herinka a proplížit se zpátky. A ta druhá pointa tkví v tom, že ten můj kamarád se jmenoval Isá. A Isá, jak víte, je jméno Ježíšovo v koránu. Mně na ten Štědrý večer tu rybu naservíroval v novinách na tom stole koránský Ježíš. A proto se nedivte, jestliže naši konferenci zahájím dvěma velmi krásnými a sobě blízkými větami. Ta první věta je „ve jménu boha milosrdného a slitovného“ a ta druhá věta je „ve jménu otce, syna i ducha svatého, amen“. Já vám děkuji za pozornost a považuji konferenci za otevřenou a přeji hodně zdaru. (Potlesk.)

Jana Hradilková: Ještě abych na to nezapomněla, tak bych mezi námi chtěla přivítat dva významné hosty, a to pana bývalého senátora Jana Rumla, který velmi napomohl k tomu, aby se uskutečnil první projekt sdružení Berkat, o kterém uvidíte za chvíli dokument. Potom tady ráda přivítám pana senátora Jirsu, starostu Hluboké, který velmi napomohl tomu, že mezi námi sedí další vzácný host, a to je Elza Abdukadirova, jedna ze šesti hrdinek knížky Petry Procházkové Aluminiová královna. (Potlesk.)

Ještě jsem chtěla říci pár slov k tomu, co uvidíte a k průběhu celé konference. O občanském sdružení Berkat máte dost informací tady v těch brožurkách a támhle na těch

panelech. O tom se příliš šířit nebudu. Jen bych chtěla říci, že v počátcích naší práce ty naše pohnutky byly velmi spontánní. O tom vypovídá i ten filmový dokument. Od té doby se věci vyvíjejí dál. Jak u nás doma, tak v Čečensku. A i když se snažíme pořád pokračovat a zachovávat ten duch vstřícnosti a přátelství, se kterým jsme jako Berkat začínali, stále více poznáváme, jak důležité je ten vývoj v Čečensku a Rusku pečlivě sledovat, a to především z hlediska oněch „obyčejných“ lidí, kteří touží po klidu, zdraví a normálním životě. Naše práce je neustálým hledáním odpovědí na otázky, které se týkají především způsobu jak pomáhat. Víme, že nikdy nepomůžeme všem. A víme, že naše pomoc může i uškodit, pokud postrádá potřebnou citlivost ke zvláštnostem tohoto národa. Víme, že chceme pomoci tak, aby si lidé tam dokázali pomoci sami. Pořád působíme na velmi složitém terénu.Hlavním cílem této konference je tedy předat informace o tom terénu a naznačit výčet problémů lidí, kteří tam žijí a nabídnout vám všem, kteří se chtějí jakkoli na této pomoci podle svých možností podílet, možnost tak učinit. Teď promítneme ten dokument. A já jsem si teď uvědomila, že možná i naši přispěvatelé, kteří budou v první půlce hovořit o současné situaci v Čečensku, by se na ten dokument chtěli podívat, tak pokud chcete, tak se ještě přesuňte do auditoria. Pokud ne, tak zůstaňte, kde jste.

(Projekce dokumentu Maršo znamená svoboda – potlesk.)

Jana Hradílková: Tak, a protože čas běží, tak teď rychle přejdeme do odborné části konference. K tomu, jak Berkat pokračuje dál, se vrátíme zase v druhé části. Já bych poprosila teď Tomáše Vršovského z internetového magazínu Prague Watchdog, abych přednesl přehled událostí za posledních šest let v Čečensku.

Tomáš Vršovský: Děkuji, Jano. Já se pokusím ten pětiminutový limit, který jsem na to dostal, dodržet.

Dostal jsem za úkol trochu zasadit do kontextu ty události, které běžely na pozadí toho filmu. Začnu humanitárními aspekty 2. války v Čečensku. První uprchlíci, kteří prchali před válkou, jež vypukla v září roku 1999, se dostali zejména do sousedního Ingušska. Maximální počet uprchlíků dosahoval až 250 000, přičemž se odhaduje, že celkově bylo touto válkou postiženo až půl milionu lidí, protože mnozí uprchli i do jiných částí Čečenska, kde se nebojovalo. Uprchlíci byli rozmístěni buď u příbuzných nebo ve stanových táborech, jak jste viděli ve filmu. Samozřejmě ty tábory byly takovou skvrnou na politice federální vlády, a tak se ruské úřady snažily s tím něco dělat. V polovině roku 2002 přijaly plán do konce roku se všech těchto táborů zbavit. Začaly v severoingušském Aki Jurtu. Ten byl skutečně v prosinci 2002 vysídlen a ta akce pokračovala metodou cukru a biče, kdy se lidem nabízelo vyplacení kompenzací za zničená obydlí v případě, že přesídlí zpět do Čečenska. Stejně tak se jim vytvářely dost nepříjemné životní podmínky v těch táborech vypínáním elektřiny, plynu, různými kontrolami apod. Po Aki Jurtu následovaly tábory Alina, Bela, Bart, Sputnik a posledním velkým stanovým táborem, který byl uzavřen, byla Sacita – v červnu 2004. Nyní je v Ingušsku zaregistrováno zhruba 25 000 uprchlíků z Čečenska, z nichž většina žije v soukromém sektoru. Dalších několik tisíc je v Kabardino Balkarii a také v Dagestánu.

Lidé z Čečenska prchali také do Evropy. Odhaduje se, že momentálně žije v Evropě 100 000 až 150 000 uprchlíků z Čečenska. Je těžké to odhadnout, protože většina zemí nerozlišuje národnost u uprchlíků z Ruské federace. Malá část z těchto uprchlíků získala azyl, většina má statut nějakého tolerovaného pobytu, vízum strpění u nás apod.

Pokud jde o lidskoprávní aspekty, tak já tu v té krátké době nechci opakovat veškeré věci, ke kterým docházelo. Bylo to zabíjení, mučení, znásilňování, byla to vynucená doznání apod. Snad jen připomenu, že někdy v letech 2003 – 2004 začali znovu být těmto typům porušování lidských práv podrobovány i ženy, mládež a starší obyvatelé. Někdy v roce 2004 se objevil v souvislosti s tzv. čečenizací konfliktu, kdy ozbrojená a politická moc začala být předávána do rukou místních čečenských orgánů, tak začala většina porušování lidských práv samotnými Čečenci a nikoli federálními vojáky. O tom ale možná promluví pan Emil Souleimanov v rámci tzv. normalizace situace v Čečensku.Na konci roku 2004 se objevil další trend, kdy zesílily tendence braní příbuzných čečenských partyzánů coby rukojmí. Tento trend odstartoval generální prokurátor Ruské federace při svém projevu ve státní dumě, kdy navrhl, že v případě nějakého velkého teroristického útoku budou vzati příbuzní těch pachatelů jako rukojmí. Ruští zákonodárci to odmítli, ale v Čečensku de facto tyto věci začaly být čím dál častější. Pocítil to na své kůži například brigádní generál Magomed Chambiev, kterému zatkli velké množství příbuzných a on se byl nucen vzdát ruským úřadům. Pocítil to i zesnulý prezident Aslan Maschadov, kterému také zadrželi několik příbuzných, většinou starších osob.

Atmosféra beztrestnosti, která v Čečensku panuje, však začíná být v souvislosti s obnovováním soudního systému republiky narušována. Absolutní počet porušování lidských práv klesá. Pozitivní zprávou je, že některé tyto případy se dostávají do rukou evropské justice a zhruba před rokem vynesl Evropský soud pro lidská práva první rozsudky ve věci šesti Čečenců. Oni své stížnosti podali do Štrasburku někdy v roce 2000 a nyní po pěti letech soud mohl rozhodnout. Rozhodl tedy ve prospěch těch, kteří si stěžovali na zabití svých příbuzných, na ostřelování kolony čečenských uprchlíků v době velkých válečných operací. Rusko se odvolalo, ale nakonec na podzim skutečně těm postiženým zaplatilo určité částky. Nedošlo však k tomu, co rozsudek vyžadoval – kromě zaplacení kompenzací měla být přijata taková opatření, která by podobným excesům zabránila.

Pokud jde o potrestání pachatelů, velmi dobře funguje justice v případě čečenských ozbrojenců, v případě kriminálníků různé národnosti. Nefunguje zatím efektivně u příslušníků ruských ozbrojených sil, i když v poslední době se situace také zlepšuje. Podle dostupných statistik byla zatím odsouzena asi stovka ruských vojáků, přičemž pouze 27 z nich dostalo nepodmíněný trest. Sem patří i onen známý proces s bývalým plukovníkem Jurijem Budanovem, který byl v dost komplikovaném procesu odsouzen na deset let. V souvislosti s porušováním lidských práv je potřeba zmínit i teroristické činy, kterých se dopouští čečenská strana. Připomněl bych přepadení divadelního komplexu na Dubrovce v říjnu roku 2002, pumové útoky v moskevském metru a útok na stadionu v Tušinu a samozřejmě obsazení školy v severoosetském Beslanu v září roku 2004.

V souvislosti s porušováním lidských práv je potřeba zmínit i teroristické činy, kterých se dopouští čečenská strana. Připomněl bych přepadení divadelního komplexu na Dubrovce v říjnu roku 2002, útoky v moskevském metru, útoky na stadionu v Tušinu a samozřejmě obsazení školy v severoosetském Beslanu v září roku 2004. Já jsem v Beslanu byl letos na podzim a snažil jsem se přijít na kloub tomu, co pachatele k těmto činům vede a myslím, že hlavní příčinou je to, že jsou ty ukrutnosti, k nimž dochází z té či oné strany, k nimž dochází pod pokličkou propagandy a cenzury, a které čas od času vyhřeznou v tom či onom místě a my jsme pak překvapeni, co se vlastně děje.

Pokud jde o politické aspekty konfliktu, tak ruské úřady tvrdí, že konflikt již byl politicky vyřešen, že republika je plnoprávnou součástí Ruské federace a tato slova zazněla i při nedávné návštěvě prezidenta Putina a ministra zahraničních věcí Lavrova v Praze. Bohužel však realita, která se za těmito slovy skrývá, tak hezká není. Byly sice vytvořeny pomocí několika voleb základní instituce demokratického státu, tzn. byl zvolen prezident, byla nastolena vláda a v listopadu loňského roku byl zvolen parlament, avšak kritici tohoto postupu tvrdí, že volby byly nedemokratické, probíhaly v atmosféře strachu a ty instituce jsou pouze prodlouženou rukou Kremlu. Čili zde mají ochránci lidských práv a západní pozorovatelé naprosto odlišný pohled od ruské strany.

Je pozitivní, že v Čečensku dochází skutečně k obnově. Postupně se rozvíjí některé výrobní závody, obnovuje se bankovní systém, vytváří se podnikatelské příležitosti, vše jde velmi pomalu, ale jde to skutečně kupředu. Díky ruské pomoci, pomoci z federálního rozpočtu, byly zahájeny výplaty sociálních dávek, vyplácí se penze, stipendia. Sice malá, ale vyplácí se. Byly zahájeny výplaty kompenzací za zničená obydlí a majetek, čili postupně ekonomika a sociální systém začíná fungovat. Je to samozřejmě doprovázeno různými nedostatky jako v případě kompenzací, kdy jsou příjemci nuceni zhruba polovinu té dávky, která činí 300 000 rublů, věnovat tomu vyplácejícímu, aby k té výplatě došlo nebo aby byla urychlena.

Jinak pokud jde o budoucí vývoj, tak se nedá předpokládat, že by se nějak ta situace zásadně změnila. Teď v sobotu byl zvolen premiérem čečenský vládce Ramzan Kadirov, čímž kromě ozbrojené moci dostal do rukou i politickou moc. A jaký politický styl bude předvádět je myslím jasné. Půjde znovu o demonstraci moci, o zastrašování, o vládu silné ruky. Pokud jde o reakci západního společenství, tak v Čečensku se už dávno neangažuje Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, která sehrála významnou roli při ukončení konfliktu během tzv. 1. čečenské války. Je tam aktivní parlamentní shromáždění Rady Evropy a v poslední době i Evropský parlament. Ovšem nijak zásadní zvraty očekávat nelze. Právě proto, že západní instituce mají zcela odlišný pohled na celý konflikt. Jestliže tedy nelze očekávat zlepšení na nějaké mezinárodní či vládní úrovni, tak je možné dělat něco na úrovni nevládní, pomáhat konkrétním vybraným skupinám osob a jednotlivcům. A to je to, co dělá mimo jiné občanské sdružení Berkat a já jim proto fandím. (Potlesk.)

Jana Hradílková: Děkuji, Tomáši. Následující příspěvek bude pojednávat o nepsaných zákonech v čečenské společnosti, takzvaných adatech, které nejsou žádným folklórem, ale jsou stále živé. Poprosila bych Petru Kohoutkovou, aby nám o tom řekla něco více.

Petra Kohoutková, FFUK: Dobrý den. Na mě připadla milá povinnost vám povědět něco více o čečenské společnosti.

Než budu mluvit o adatech, tedy o nepsaném zvykovém právu, tak se zmíním o složení tradiční čečenské společnosti, o společenské hierarchii. Napřed bych chtěla říci,

že tato společnost je v podstatě už od svého základu ryze demokratická. Nikdy ve své historii, ačkoli je to etnikum autochtonní na Kavkaze a jeho dějiny známe, se nepodřizovalo autoritě. Vyplývá to z části z historického vývoje, kdy čečenský národ žil v horách, dostal se na čas do nížiny, ale pak byl různými invazemi zase zatlačen zpět do hor. V horách se jednak musel spoléhat sám na sebe, jednak na pomoc svých sousedů a už z toho samotného tedy vyplývalo, že se kladl velký důraz na individualismus a vzájemnou sousedskou pomoc. Nikdy ale nezaložili žádné království, neznali vladaře, což znala ostatní etnika kolem nich. A základem jejich společnosti je takzvaný jusden nebo osden, což znamená „svobodný“. V čečenštině to znamená „rovný“. Je to termín dejme tomu pro čečenské muže a znamená to, že si jsou všichni rovni. Tento termín u jiných etnik, která právě tuto společenskou hierarchii znala, tak se týkal spíše šlechticů – svobodný byl šlechtic, v kontrastu s poddanými. Ale u Čečenců to vždy znamenalo, že všichni muži jsou si rovni bez ohledu na původ a majetek.Nepodřizovali se tedy žádné autoritě, byla to takzvaná horská demokracie a jediné, čemu se podřizovali, byla rada starších. Platila tam všeobecná úcta k těmto starším lidem. Do rady starších měli přístup všichni muži bez ohledu na majetek i původ a tato rada rozhodovala podle adatu, tedy dle nepsaného zvykového práva. Adat funguje dodnes coby kodifikovaný právní systém, ačkoli je nepsaný.

Ještě bych k čečenské společnosti podotkla, že se dělí na tejpy a tuchumy. Tejp bychom mohli přeložit přibližně naším slovem „klan“, tedy společenství lidí, kteří se k sobě cítí být vázáni pokrevními vazbami, ať už skutečnými nebo u těch starých tejpů šlo spíše už o domnělé vazby. A v rámci tohoto tejpu si lidé pomáhají, vztahuje se k nim určité území, tejpová hora, hroby předků, různé svatyně apod. Tejpy byly tedy čečenského, dokonce i nečečenského původu. A když se spojilo více tejpů, tak se spojilo v tuchu. Takže vlastně čečenská společnost je tradičně klanová.

Teď bych se zmínila o čečenských adatech. Adat se dá přeložit opravdu jako „nepsané zvykové právo“. Takovým vzorem čečenských adatů, neboli horské etikety, které se v čečenštině říká lochčala, rytířského chování, tak ten vzor jste vlastně viděli v tom filmu, když tam tančili čečenští junáci, tak jste přibližně mohli odhadnout, jak takový vzor vypadá. To se týkalo i ženy. Čečenské adaty jako takové předepisovaly chování pro muže, chování pro ženu, týkaly se krevní msty, pohostinnosti, přátelství, úctě ke starším, úctě k předkům, zdrženlivosti apod.

Začala bych obrazem čečenského muže jako takového rytíře či kavkazského džigita. U něj se očekávalo, že už odmalička bude projevovat velkou odvahu, statečnost, bude umět zacházet se zbraněmi, opravdu pro svého přítele bude ochoten obětovat život. Co se týče té odvahy, tak půjde skoro i za hranice pudu sebezáchovy. Taková ta rivalita a soutěžení mezi nimi, které dost znamenají pro čečenskou mužskou společnost, vyplývá už z toho, že se nepodřizovali žádné autoritě, kdo chtěl něco dokázat a mít dobrý obraz ve společnosti, vážnost a úctu, tak se musel sám snažit. Musel být dobrým džigitem. Na veřejnosti neprojevoval své city, protože když dal najevo strach nebo i třeba zlost a rozčilení, tak to už byl znak slabosti. Takže on neprojevoval na veřejnosti ani náklonnost ke své ženě nebo lásku k dětem. Byl takový zdrženlivý a snažil se o sebekontrolu. Jakékoli emoce byly projevem slabosti. Dále ctil své rodiče a předky. Úcta k rodičům opravdu znamenalo, že pokud vešel do místnosti otec, tak syn vstal, nesměl v jeho přítomnosti sedět, kouřit ani pít alkohol či nahlas mluvit. Respektoval tedy vše, co ten otec řekl, který zase na druhou stranu byl povinen svým chováním dávat určitý příklad. Totéž platí pro matku, starší bratry i pro starší jako takové, kteří třeba zasedali v té radě starších nebo se jim prokazoval určitý respekt.

Úcta k předkům je pro čečenskou společnostzcela samozřejmou věcí. Často znali třeba 12 generací nazpět, co se týkalo jejich tejpu, jakož i jméno mytického prapředka. Kladou svým předkům velký důraz. Tzn. že právě proto se čečenský muž, tedy ten džigit snaží chovat tak, jak se chová, protože kdyby se nějak zhanobil, tak to znamená, že nezhanobí jen sám sebe, ale zhanobí všechny předky nazpět, čili nejen těch 12 generací, ale ještě mnohem dále. A také i generace po něm – jako by ta vina na nich ležela. Proto si to on nemůže dovolit a snaží se opravdu chovat podle adatu.

Dalším takovým adatem je přátelství. Opravdu schopnost udělat pro svého přítele prakticky všechno, stát na jeho straně až za hrob.

Další klasická kavkazská specialita je pohostinnost. V každém domě, nejen čečenském, býval upraven speciální pokoj pro hosta, kdyby náhodou přišel. Pokud přišel, tak byl považován opravdu za privilegovaného člena rodiny, jedl i vybraná jídla, děti ho nesměly rušit, prvních pár dnů se mu nekladly žádné otázky, prostě se s ním zacházelo opravdu jako s privilegovaným členem rodiny. Dokonce i pokud přišel do domu svého nepřítele v krevní mstě, tedy vrah nějakého jeho blízkého, tak ten mstitel byl v podstatě povinen ho uctít jako hosta. Nesměl mu tedy nic udělat, což by mu normálně pravidlo krevní msty přikazovalo, ale musel ho pohostit a pomstít se mu mohl až poté, co host opustil jeho dům a zašel třeba za hranice aulu, tedy horské vesnice, což se tedy asi také stávalo.

Dalším takovým adatem byl vztah k ženě nebo nepsaná pravidla chování k ženám. Jak jsme viděli ty tance, tam jste si mohli všimnout, že jedním ze základních pravidel, co se týče ženy, které projevují velkou úctu i ve srovnání s ostatními severokavkazskými etniky, tak byl zákaz jakéhokoli doteku, i během tance. Tam jste si všimli, že ti tanečníci se třeba vůbec nedotkli. Oni se dle tradice ani dotknout nesmí, protože pokud by se mladík té dívky dotknul, tak by to znamenalo velkou urážku pro ní a pro její rodinu a příslušníci její rodiny mohli takového opovážlivce dost těžce potrestat. Zase naopak pokud se jí dotkl a dívka souhlasila, tak to znamenalo nabídku ke sňatku. Takže tam už ten rituál doteku hrál velkou roli.

Co se týče úcty k ženě jako k matce dětí, protože ona jako by tou svou čistotou byla strážkyní tejpu, coby matka dětí, tak lze vypozorovat i z toho, že třeba v Čečensku byl ženě povolen rozvod, což u ostatních etnik nebylo. Ona se mohla rozvést ze své vlastní vůle a dokonce mohla dostat děti k sobě zpátky. A třeba během únosu nevěsty, což byl na Kavkaze také poměrně rozšířený jev, tak zatímco jinde nevěstu prostě unesli a moc se neptali na její názor, zda souhlasí nebo ne a ona byla donucena se vdát a založit takto rodinu, tak v Čečensku se byl mladík povinen dívky zeptat, jestli ho chce a nebo jestli už má nějakého jiného vybraného. A pokud měla, tak mu vzkázal, že na něho čeká jeho nevěsta a opravdu bez její vůle si ji za ženu nevzal nebo by neměl. To byl na Kavkaze jev dost neobvyklý. Ještě k funkci ženy bych připsala jeden významný bod. Žena mohla zastavit krevní mstu, když s rozpuštěnými vlasy vtrhla mezi bojující muže nebo mezi ně hodila šátek, tak to znamenalo ukončení boje. I pokud třeba vrah přišel do mstitelova domu a dotkl se ženiných šatů, tak to znamenalo, že má právo azylu a nikdo mu nesmí ublížit.

A úplně na závěr bych se ještě zmínila o krevní mstě. To byl jeden z adatů. Krevní msta byla vyhlašována většinou stařešiny určitého tejpu v okamžiku, kdy došlo třeba k vraždě, těžkému ublížení na zdraví nebo únosu ženy. Při vážnějších věcech. Mohla trvat desítky let a někdy mohla vést i k úplnému vyhlazení rodiny nebo i celého tejpu, protože vina padala na příslušníky celého tejpu. Tzn. když byla některá dívka znásilněna, což bylo mnohem horší než vražda, byl to nejtěžší čin, kterého se mohl muž dopustit, tak vina za tento čin padala na všechny muže tohoto klanu. Většinou se týkala jeho, jeho otce, jeho bratrů či synů, ale normálně platilo, že v nebezpečí byli všichni členové tejpu, který se za něj také musel postavit a tím pádem se jako by vypsala taková msta mezi rody a mohlo dojít až k úplnému vyhlazení. Krevní msta byla tedy vyhlašována rituálně. Byla vyhlašována dopředu tak, aby všichni věděli, že k ní dojde a mohli si nějak dopředu dát pozor nebo se připravit. Mstitel se tedy připravoval na pomstu tak, že odešel do hor, přísahal, že dokud se nepomstí, tak se nevrátí ke své rodině. Neholil si ani vlasy ani vousy a vrátil se až po vykonání činu poté, co mstu splnil. A to je z mého příspěvku všechno. (Potlesk.)

Jana Hradílková: Já moc děkuji Petře Kohoutkové. Já jsem si mezitím uvědomila, že mezi námi sedí několik vážených čečenských otců a matek, tak až bude příležitost k diskusi, možná budou chtít okomentovat, doplnit, co říkala Petra. Dále bych poprosila Tomáš Šmída, aby se pokusil do patnácti minut vměstnat další téma důležité pro pochopení současné situace na Kavkaze, a to je téma historie rusko-čečenských vztahů.

Tomáš Šmíd, FSS MU: Hezké odpoledne. Já se tady toto téma, které je skutečně na jeden vysokoškolský semestr, pokusím nějak zhustit.

Historii rusko-čečenských vztahů je zajímavé sledovat tak zhruba od 18. století, kdy carské Rusko začalo stupňovat své aktivity v kavkazském regionu, kde soupeřilo s dalšími 2 velmocemi, s Persií, dnešním Íránem a s Osmanskou říší, čili dnešním Tureckem. Rusko tam začalo v té době vést desítky tažení. Stěhovalo do oblasti donské, volžské i ukrajinské kozáky, tzn. slovanské obyvatelstvo, budovalo vojenské pevnosti apod. Ti kozáci se usazovali hlavně v úrodných údolích a svazích, tudíž jak tu bylo řečeno, zatlačovali ty původně usazené Čečeny do hor na jih. A v té době se také začínají objevovat první odbojné akce, které tehdy vyvrcholily v letech 1785 – 1791 povstáním, které vedl šajch Mansud Aldijský, dodnes velmi významná postava čečenských dějin.

V této době zaznamenáváme také poprvé jev, kdy se ten čečenský odboj vůči tomu ruskému živlu začíná sjednocovat islámem, za pomoci muslimského náboženství, které jinak v Čečensku nikdy nemělo nijak zvlášť silné projevy. Vždy pro Čečeny bylo důležitější právě zvykové právo. Další výrazná etapa toho nešťastného rusko-čečenského soužití se započala v roce 1816, zhruba, kdy začíná období tzv. kavkazských válek, které trvalo takřka 50 let, celé půlstoletí. V té době byl jmenován kavkazským místodržícím generál Alexej Jermolov, velmi negativní postava v čečenských dějinách dodnes, který již 2 roky po svém nástupu do úřadu musel čelit čečenskému povstání, které vedl někdejší carský důstojník Bejbula Tajmiev. To povstání naplno propuklo na začátku 20. let 19. století, Čečeni tímto povstáním opět reagovali na další budování pevností, stěhování slovanského obyvatelstva do těch úrodných oblastí apod. Generál Jermolov je negativní postavou v čečenských dějinách právě proto, že razil taktiku bezohledného dobývání oblasti a to se mu nakonec podařilo částečně. Na konci 20. let to povstání bylo potlačeno.Dalším významným projevem čečenské rezistence vůči Rusku bylo pak až povstání vedené imámem Šámilem. Imám Šámil nebyl etnický Čečen, byl to Avar a tomu se podařilo vytvořit poměrně silný stát, tzv. imamát Čečny a Dagestánu. Imamát byl vojenský typ státu, postavený na šariatském typu práva, v němž zákonodárná i výkonná moc patřila právě osobě imámově. Řada znalců čečenské historie tvrdí, a je tomu asi tak skutečně, že Čečenům tato šariatská disciplína nebyla nijak blízká a tehdy začalo dokonce docházet k povstání vůči Šámilovi, čili část Čečenů nebojoval jen proti Rusům, ale i proti tomu Šámilově imamátu.

Nicméně Šámil byl osoba, která dokázala Rusům velmi účinně vzdorovat a v roce 1834 jim vyhlásil svatou válku, které se v kavkazském prostředí neříká džihád, ale ghazavád (?). A imám Šamil byl natolik úspěšný, že se mu v roce 1843 podařilo ovládnout celou Čečnu i Dagestán a Rusové mohli v podstatě začít dobývat toto území znovu. Byl to ve své době jediný stát, jemuž se podařilo vymanit z ruského područí.

40. léta 19. století byla léty, kdy se válečné štěstí přelévalo z jedné strany na druhou. Potom v 50. letech byli Rusové zaměstnaní jinými válkami, především krymskou válkou a boji v Anatolii, ale poté, co vyřešili tady tyto záležitosti, tak na severní Kavkaz nastoupili s novou silou a v roce 1859 se jim podařilo donutit Šámila k tomu, aby se vzdal a to Čečensko nakonec dobýt. Ale až 16 let po vyhlášení Šámilova imamátu.

Definitivně tedy potlačili ten čečenský odboj až v polovině 60. let 19. století a byla ukončena etapa tzv. kavkazských válek zhruba po těch 50 letech. Celý ten konflikt si vyžádal oběti v řádu 30 – 50 % z celé severokavkazské populace, což činilo zhruba 5 mil. lidí. Tady je zajímavé na okraj zmínit jeden příklad kmene či etnika Šapsungů, kteří čítali na počátku 18. století 700.000 osob. A když je Rusové dostali pod svou nadvládu, tak jich bylo pouhých 9000. Myslím, že to číslo je dost výmluvné.

Následně probíhala celá řada dalších, ale jen lokálních povstání. Ta léta ruské občanské války, léta bolševické revoluce byla poměrně chaotická. Na severním Kavkaze vzniklo několik efemérních státních útvarů. Severokavkazané se nepřidali např. k Bělogvardějcům, poněvadž na Kavkaze operoval generál Anton Děnikin, který byl pro ty severokavkazské národy symbolem toho carského útlaku, což bylo i příčinou toho, že část čečenského národa chvíli koketovala s bolševickou mocí. Nicméně ta část Čečenců, kteří se o to pokusili, poměrně brzy prohlédla věrolomnost bolševických slibů a počala se proti nim bouřit. Nicméně bolševici nakonec oblast ovládli, a když byl v roce 1922 vyhlášen Svaz sovětských socialistických republik, tak byl čečenský autonomní obvod do SSSR zařazen. V té době také začíná čečenský národ čelit postupně stále sílící rusifikaci.

V roce 1934 rozhodl Stalin o utvoření čečensko-ingušské autonomní oblasti. Je důvodné se domnívat, že tady tento akt byl veden v duchu té jeho národnostní politiky zasít nesvár mezi ty poměrně jinak sobě příznivě nakloněné i etnicky příbuzné národy a v roce 1936 byla tato čečensko-ingušská autonomní oblast povýšena na autonomní sovětskou socialistickou republiku, což znamenalo i větší podíl Čečenů a Ingušů na vládě.

Nicméně je potřeba si uvědomit, že po celá 30. léta, především od doby, kdy začala na severním Kavkaze éra kolektivizace, tak po celá 30. léta v Čečensku byl veden partyzánský boj proti sovětské nadvládě a tudíž byla v oblasti dislokována také celá řada jednotek. GPU, od roku 1938 NKVD a ti čelili dalšímu čečenskému povstání v roce 1940. Když potom v roce 1941 vtrhl Wehrmacht do SSSR, tak pro část čečenské elity, té povstalecké, to byl signál vejít v nějaký kontakt s Němci. Nicméně většina historiků uvádí, že narazili na poměrnou pasivitu toho čečenského obyvatelstva, že to čečenské obyvatelstvo nebylo nijak zvláště nakloněno té kolaboraci s nacisty a to i přesto, že čelili brutálnímu stalinistickému tlaku.

Nicméně tady tato jistá koketérie části čečenských elit s německými generály a důstojníky vedla k tomu, že v kremelských pracovnách byl naplánován jako kolektivní trest deportace čečenského národa. A ta deportace, k té došlo v únoru 1944, symbolicky byla zahájena na Den Rudé armády a důležitost té operace zvyšoval třeba i fakt, že tuto operaci řídil někdejší šéf NKVD L. P. Beria osobně a byla na tuto akci nasazena v době, kdy zuřila 2. světová válka, milióny sovětských vojáků umíraly na evropských frontách, tak tam bylo nasazeno 120.000 příslušníků NKVD. Takže si na tom dali skutečně záležet a podařilo se jim to natolik, že během několika dnů, během 5 dnů byli Čečeni i Ingušové z oblasti vysídleni. Ty různé údaje se liší, ale bylo to zhruba od 400.000 do 520.000 jedinců.

Ve 20. století byli Čečeni největší kompaktní národ, který byl vysídlen ze své vlasti a byl vysídlen především do Kazachstánské sovětské socialistické republiky, Kyrgyzské sovětské socialistické republiky a na Sibiř.

Obrat k lepšímu, dá-li se to tak nazvat, nastal potom po Stalinově smrti, kdy v boji o moc zvítězil Chruščov, který se rozhodl režim v jistých ohledech zmírnit, jelikož teror byl již na samém vrcholu a rizika s ním spojená začala ohrožovat samotnou existenci režimu. Tady v této jisté atmosféře uvolnění začaly probleskovat informace, že Čečenům bude umožněn návrat do vlasti. Tyto informace se donesly i k vysídleným Čečenům v pouštních a sibiřských oblastech a už od roku 1955 se začali vracet spontánně. Nicméně to rozhodnutí o návratu padlo až na konci roku 1956. Nebyla to žádná rehabilitace nebo něco v tom smyslu. Nebyl jim navrácen majetek, takže potom byly dějiny svědky různých scén ještě po návratu těch Čečenů do domů osídlených jinými obyvateli. Byla to svým způsobem jakási blahosklonná amnestie, která byla naplánována na 6 let, nicméně se centru zcela vymkla z rukou a ta spontaneita návratu byla taková, že Čečeni se vrátili za několik měsíců.

Potom další aktivizace čečenského národního hnutí souvisí až s nástupem Michaila Gorbačova, kdy došlo k všeobecnému uvolnění atmosféry v SSSR. Začaly být zakládány různé čečenské národní spolky. V srpnu 1989 proběhl v gruzínském, resp. abchazském městě Suchumi první sjezd horských národů Kavkazu, kde se účastnilo 14 čečenských delegátů, z nichž tím hlavním byl lídr radikálního hnutí Bart, což česky znamená něco jako „jednota“, Z. Jandarbiev, což je už jméno nám poměrně známé. Je to ten, který byl zavražděn v Kataru před několika lety těmi ruskými agenty.

A toto poměrně radikálně naladěné hnutí si i účastí na tomto sjezdu upevnilo své pozice v čečenské politice a na jeho základě pak vznikla v roce 1990 Vajnažská demokratická strana. Vajnachové, to je společné označení pro Čečeny a Inguše. A na ustavujícím sjezdu této Vajnašské demokratické strany byl zcela otevřeně artikulován požadavek na utvoření nezávislého čečenského státu. Byl to první takto jednoznačně vznesený požadavek z těch sovětských a ruských národů.

Tímto bych to své historické exposé ukončil, abych vás nezahltil příliš mnoha daty. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Jana Hradílková: Děkuji, Tomáši. A předávám slovo Emilu Souleimanovovi, který nás uvede do současného Čečenska a do stavu zvaném normalizace.

 

Emil Souleimanov: Dobrý den. Já se pokusím během 15minutového příspěvku shrnout události, které se odehrávaly na území Čečenska během posledních 6 let.

Prvořadým úkolem Putinovy politiky nebo politiky Ruska, počínaje rokem 1999, 2000 bylo ustavení a uspořádání poměrů v Čečensku, které bylo vnímáno jako hnízdo teroristů. Vzpomeňme si na útoky, které se uskutečnily v ruských městech, v Moskvě, ve Volgodoňsku v září 1999 a které byly apriori připsány na účet tzv. čečenských teroristů, i když se vůbec nepotvrdily informace o tom, že by za těmito útoky stáli skutečně Čečenci. Takže stabilizace poměrů v této republice byla považována za přední cíl ruské politiky.

Pro tento účel bylo zapotřebí vytvořit legitimní orgány vlády na tomto území podle toho principu, který existuje v dalších etnických autonomiích Ruské federace. A právě v roce 2000, 2001 se hodně uvažovalo, jestli se má ustavit nějaká vláda, která by se opírala předně o orgány FSB a armádu, resp. jestli by měla moc v Čečensku být spíše ponechána lidem z řad čečenské populace. Nakonec se ukázalo, že zvítězili zastánci toho druhého přístupu, i když GRU, FSB i jiné bezpečností orgány udržely a udržují do posledních let velmi významnou roli v čečenských záležitostech.

Takže volba Kremlu padla na Achmada Kadirova, což bylo poměrně nečekané, protože Kadirov, který byl za vlády Dudajeva považován za stoupence separatismu.

Dokonce před několika lety za první rusko-čečenské války prohlásil, že protože Čečenců je 1 mil. lidí a Rusů 150 mil., pokud každý Čečenec zabije 150 Rusů, tak tuto válku zaručeně vyhrajeme. Takže nebyl to v žádném ohledu člověk, který by se dal označit za naprostého „rusofila“, ale bylo tu několik poměrně významných detailů.Za meziválečného období v Čečensku se Kadirov, který byl stoupencem tradičního v této oblasti sufijského pojetí islámu, si znepřátelil elitu místní vahabitskou. Takže na něj byl uspořádán atentát, který sice neuspěl, ale zemřelo několik bratranců, kteří fungovali v Kadirovově gardě, takže vlastně tím si Vahabité v osobě Ahmada Kadirova získali krevního nepřítele. A protože některé z čečenských přísloví říká, že pro vykonání krevní msty se můžeš sbratřit i s ďáblem, tak se asi Kadirov rozhodl pro vykonání tohoto svého životního poslání se sbratřit s Kremlem. Bylo to podmíněno řadou faktorů, ale tento důvod byl asi jedním z nejvýznamnějších.

Proč rozhodnutí Kremlu vůbec padlo na Kadirova? Právě vzhledem k tomu, že Kadirov byl poměrně respektovaný v kruzích čečenského odboje. A byl to takový krok, který měl dát najevo, že Moskva skutečně usiluje o nějakou unifikaci či sjednocení Čečenců, že usiluje o to, aby různé kruhy Čečenců, jak ti, co prosazovali separatismus, tak ti, kteří byli spíše nakloněni vůči Moskvě pozitivně, aby došlo ke sjednocení těchto táborů. Ale skutečným motivem bylo, že volba Kadirova a amnestie, která byla vyhlášena, měla rozložit nebo způsobit rozkol mezi čečenským odbojem, že by se řada čečenských brigádních generálů přiklonila či přešla na stranu Moskvy. Takže tento krok byl zdůvodněn strategickými faktory a nebyla vůbec pravda, že by po nějaké době se mohl Kadirov přidat zpět k separatistům, protože pokud je krevní msta, tak ta msta může trvat léta a vlastně těžko nějakými politickými důvody se dá zastavit.

A další takovou Potěmkinovou vesnicí, která byla uplatňována hojně v čečenské republice, to byly volby prezidenta, pak volby parlamentu. A co tomu předcházelo, to byly tzv. ty demografické zázraky. Zmíním jen jeden zajímavý detail. V roce 1999 Vladimir Putin mluvil o připravenosti politického dialogu s 220.000 Rusů a 550.000 Čečenců, kteří opustili Čečensko. Vzhledem k tomu, že v 94. roce bylo 900.000 obyvatel Čečenska, čili před válkou bylo 900.000 lidí, tak 900.000 mínus 550.000 dělá 350.000 s ohledem na to, že několik desítek tisíc lidí zemřelo a že za té druhé rusko-čečenské války další desítky tisíc lidí opustily Čečensko, tak se dalo čekat, že by obyvatelstvo Čečenska tvořilo 300 – 350.000 lidí.

Pak se ale situace změnila a Putin už nechtěl dávat najevo, že je situace v Čečensku natolik špatná před invazí ruské armády, tak se hovořilo o počtu obyvatelstva Čečenska v počtech asi 1,5 mil. lidí. Takže nejenže se lidé odstěhovali, nejenže 220.000 Rusů muselo z Čečenska pryč, ale toto obyvatelstvo ještě vzrostlo tak asi 2x za období 2 válek, což byl naprostý nesmysl. Ty samé praktiky se používají v jiných oblastech Ruské federace pro zajištění takového dopadu voleb, který je příznivý pro Kreml. A na základě těchto tzv. mrtvých duší se podařilo dosáhnout volebních výsledků, které odpovídaly zájmům Kremlu.

Další věcí byla tzv. ekonomická pomoc či ekonomická obnova Čečenska ze strany federálních oblastí. Ale zajímavým faktem tady je, že se rozkrádalo kolem poloviny veškerých prostředků, které měly mířit do Čečenska. Část se rozkrádala už v Moskvě, část v Čečensku a většina peněz, které se rozdávaly, tak to fungovalo na klanovém principu. Čili pokud měl někdo moc, tak si zařídil, aby jeho příbuzní dostali peníze na stavbu domu atd. A v mezinárodní rovině se Kreml soustředil na vypracování takové teze, že v Čečensku se jedná o takové rudimenty vahabitských extremistických skupin, které nemají s etnickým separatismem nic společného. Čili jsou to skupiny, které fungují na území Čečenska a jsou většinou importovány z různých středovýchodních zemí, souvisejí s Al-Kaidou atd. Čili ta etnicko-separatistická osnova tohoto konfliktu byla zamlžována, resp. negována úplně.

A další zajímavou věcí je to, co se v Čečensku ve skutečnosti děje, mimo proklamace Kremlu. Dějí se regulérní porušování lidských práv……

……táborech, kam se shromažďují pravidelně hlavně čečenští muži, a kde se „filtrují“, dochází tam k velkým brutalitám. Pokud si dovedete představit, co se děje v ruských věznicích s nepohodlnými vězni, tak si můžete představit, co se děje v tzv. filtračních táborech, kterých je několik a které jsou rozmístěny na území Čečenska.

Dalším problémem jsou tzv. záčistky. Záčistky se v posledních letech už až tak moc nekonají, ale jejich cílem je jednak vylepšení materiální úrovně důstojníků středního stupně, protože dochází k rozkrádání majetku. Teď už toho majetku moc nezbylo u čečenských vesničanů. Dochází ke znásilňování, k čistce mužské populace. A to je zajímavý bod, protože většinou jsou uváděni čečenští muži od 14, 15 do 55 let. A vzhledem k tomu, že demografický potenciál Čečenců není tak vysoký, tak v poslední době zůstává málo „nezlomených“ mužů, mužů, kteří prošli peklem filtračních táborů a kteří tu svou důstojnost nějak uchovali. I právě tady spatřuji v potřebě krevní msty jeden z těch významných prvků, proč ten odboj stále přetrvává. Protože ten odboj získává apolitické příčiny. Už lidi nechtějí, když jsou zúčastněni v různých odbojových aktivitách, nejsou pro vznik nezávislého státu jako takového, ale jsou vedeni individuální snahou pomsty. A jak kolegyně zmínila, to je velmi důležitý prvek zvykového práva.

Zmíním jen namátkou, že třeba smrt 1 muže může mobilizovat 1 muže, který se musí pomstít. Smrt staršího váženého člověka aksaka (?) může mobilizovat několik mužů a třeba znásilnění nebo vražda ženy, to už jsou desítky mužů. Takže muži, kteří se odbojových hnutí zúčastňují, tak prostě nemají na vybranou. A pokud to neučiní, tak nebudou zrehabilitováni.

Dalším argumentem je omezování mezinárodní kontroly. Skutečnost, kterou zmínil Tomáš Vršovský, příslušníkům různých humanitárních organizací je systematicky bráněno v tom, aby se do regionu dostávali. Takže tam v podstatě působí jen Memorial, ruské středisko pro ochranu lidských práv, a to působí jen na části území, v severních oblastech, kde se těch brutálních akcí až tak moc neděje.

Nejdůležitějším aspektem normalizační politiky či politiky stabilizace Ruska v čečenské republice je tzv. čečenizace. Před několika lety začaly vznikat čečenské milice. Do nich mířili ti mladíci, kteří si chtěli zajistit jednak imunitu ze strany tzv. záčistek, odkud by se mohli dostat do filtračních táborů atd. Ale byli to také lidé, kteří se chtěli pomstít či si získali nějaké nepřátele za toho meziválečného Čečenska 96 – 99 a kteří si chtějí vyřídit vlastní účty se svými nepřáteli.

Dalším argumentem je, že ta normalizační politika Kremlu v Čečensku je bohudík v jistém smyslu účinná, protože lidé si potřebují vydělávat peníze, muži si potřebují zajistit takový stav, aby jejich děti či ženy nehladověly. Takže lidé se chtějí vracet zpátky k tomu mírovému životu, protože pokud všichni muži budou bojovat, tak kdo se bude za těchto příšerných podmínek starat o živobytí atd.? Lidé v Čečensku jsou opravdu hodně apolitičtí, i když část čečenské populace sympatizuje s odbojem, ale mnozí prostě chtějí normálně žít. Ať už je to vláda marťanská nebo číkoli. Prostě stabilita, nějaký normální život. Ne záčistky, ne filtrace atd.

V této politice čečenizace významnou taktikou bylo to, že Rusové takto zformované oddíly čečenské milice posílali do operací, mladí Čečenci, kteří byli zrekrutováni, protože takto by získali nějaké peníze či imunitu, jak se jim zdálo, tak byli posíláni do válečných operací proti odbojovým skupinám. No a tím, jak Kreml, tak tzv. kadirovci si zajišťovali rozšiřování okruhu krevních nepřátel. Takže pokud jsi šel do této operace, tak jednak jsi dřív či později prozradil svou identitu, což znamenalo, že jsi získal nepřátele v kruhu těch příslušníků odbojového hnutí, a protože jednotlivec v čečenské klanové společnosti nemůže v případě většího konfliktu existovat, tak ti mladí Čečenci se museli spoléhat na kadirovce a na Rusy. Vlastně čím hlouběji jsou Čečenci nebo kadirovci či ti, kteří se kadirovci stali, vtahováni do bažiny vnitročečenského antagonismu, tím větší je jejich závislost na Moskvě.

Dalším zajímavým prvkem tu je, že Kadirov, stejně jako příslušníci promoskevské čečenské vlády patřili a patří mezi nejdůslednější odpůrce vnitročečenského dialogu, protože v případě jakýchkoli jednání mezi separatisty a Moskvou by takto přišli o moc a potkal by je osud, jaký potkal třeba čečenské promoskevské síly, když došlo k podepsání chasajurtské smlouvy. Takže Dokus Avgajev (?) musel do Tanzanie, kde dělal velvyslance a hodně těchto lidí nakonec potkal špatný osud, přišli o možnost, jak si zajišťovat triviální fyzickou bezpečnost.

U této politiky čečenizace je ale úskalí. Sice je tu čím dál tím větší závislost skupiny kolem Kadirova na Moskvě, ale problémem je, že se do čečenských milicí dostává poměrně solidní počet sympatizantů odbojového hnutí a dokonce ti, kteří nesouviseli s odbojovým hnutím, tak jsou přes nějaké klanové vazby napojeni na to odbojové hnutí, a proto v současných jednotkách čečenských milicí či čečenské místní samosprávy, která je formálně promoskevská, existuje podle některých odhadů 50 60 až 70 % lidí v některých oblastech, kteří sympatizují s odbojem. Mám tu dokonce takový vtipný výrok bývalého ministra vnitra Ruské federace Rušajla, který při prohlídce čečenské milice říká „zdá se, že tady jsou všichni, ale chybí tady dva – Basajev a Chatab“. Takže to byl takový vtip. Vzhledově nemohl moc rozlišovat separatisty od promoskevských Čečenců, ale v tomto vtipu je asi také trocha pravdy.

Tak to jsou ty hlavní body mého vystoupení a předám slovo Janě. (Potlesk.)

Jana Hradílková: Děkuji za nesmírně zajímavý příspěvek a teď obrátíme naši pozornost na vzácného hosta, který je mezi námi, Elzu Abdukadirovu, o které byla řeč už na začátku. Elza je jedním z počátečních lidí. Petra Procházková, když se přestěhovala do Grozného, aby tam založila dětský stacionář, také začala sbírat rozhovory pro knížku Aluminiová královna, která vyšla v roce 2002 těsně před příjezdem skupiny Maršo ve 2 vydáních, v českém a anglickém jazyce.

Elza je člověk, který prožil celou válku, zůstal v Grozném. A já bych se Elzy zeptala, bylo by zajímavé vědět, jak vypadá vývoj věcí z jejího hlediska, v čem vidí zdroje naděje pro Čečensko a v čem vidí největší prostor pro účinnou pomoc Čečensku. A děkujeme paní Marině Bačkovské za překlad.

Elza Abdukadirova: Dobrý den, jsem velice ráda, že vás tady mohu vidět a jsem velice vděčná těm lidem, kteří mi pomohli, abych sem mohla přijet.

Budu vám vyprávět očima ženy, jak dnes v čečenské republice žijí ženy. Budu vám to vyprávět očima matek, které všechno musely prožít a přežít během války. Vzhledem k tomu, že bydlím v Grozném, tak pro mě bude asi nejsnadnější, když vám to budu všechno vyprávět z pohledu mé rodiny, z naší zkušenosti. A řeknu vám několik slov o tom, jak vznikala kniha, o které tu Jana Hradílková říkala, Aluminiová královna.V Grozném jsem se seznámila s Petrou Procházkovou. Jestli se nemýlím, byl to říjen roku 2000, bylo to po válce. Město leželo v troskách, byla zima, byl hlad – a já jsem tenkrát v těch troskách a ruinách k tomu, abych mohla zajistit alespoň minimální výživu pro svou rodinu, hledala zbytky hliníku, třeba sežehnutého hliníku, jeho součásti. Ten sběr hliníkových součástí byl jediný zdroj příjmu, který byl možný. Takže já, když na ty dny vzpomínám, tak mě hrozně bolí srdce, protože jsem nebyla sama. To byly další ženy a matky, které si tímto způsobem zajišťovaly zdroj obživy. Pro Petru tenkrát asi bylo nepředstavitelné to, co viděla. Právě tak jako třeba já, když jsem se dnes dívala na ten film, tak bych si nikdy nebyla pomyslela, že to všechno přežiji a že budu moci i přijet do zahraničí a být tady. A ta Petra byla překvapená, jak vypadám, protože já jsem měla na sobě kus hliníkového plechu, protože jsem prostě neměla sílu ho nějak poskládat.

Ona šla kolem a viděla mě, tak se zastavila a ptala se, jestli nevím, kde je nějaká ulice. My jsme sice na té ulici stáli, ale to město bylo tak zničené, že ani já sama jsem se neorientovala, kde jsem. Ona se mě ptala, co se chystám udělat s tím hliníkem, jestli dostávám humanitární pomoc a zda mám nějaké jiné zdroje příjmu. A nemohla pochopit, že já mluvím sice o hliníku, což bylo velice nadnesené, protože to byly jen takové úlomky a hliníkové kousíčky. A ona, když viděla ty kusy v pytli, tak se ptala, co se s tím dá udělat a jak za to dostanu nějaké peníze, jakým způsobem je to pro mě zdroj obživy. To bylo poprvé, kdy jsme se s Petrou setkali, kdy jsme se seznámili a od té doby jsme se vídávali častěji.

Život v Čečensku je velice složitý, protože tam je vysoká nezaměstnanost. Čečenská rodina žije ze dne na den. Je to velké štěstí a takové jako privilegium, když se podaří udělat slušný oběd, protože u nás se z potravin skoro nic nevyrábí a vše se musí dovážet. To je jedna věc. Další věc je, že matky žijí v neustálém strachu o své děti, hlavně o syny. A já patřím k nim, protože ve vlasti zůstal můj syn, kterému je 17 let. Ty děti vyjdou z domu, já si mohu myslet, že jsou ve škole, přitom se jim mohlo něco stát. Někde mohlo něco vybuchnout, někde může být nějaká „začistka“, při níž ho sebrali anebo se někomu nezalíbil tak, že se domů nevrátí. Další velký problém je to, že se u nás rodí vysoký počet už postižených dětí. Tzn. to nejsou děti, které onemocní jako malé děti, ale už se narodí jako postižené. Teď bych vám uvedla jeden příklad, který je u nás aktuální. Týká se to hlavně žen a dívek. Ony mají nějakou zvláštní nemoc, o které se neví, jakého je původu. Léčili je ve Stavropolu, ale ta nemoc se stále zhoršuje, projevuje se mimo jiné tím, že krvácejí z nosu. Život u nás je těžký, ale doufám, že se jednou u nás zase všechno obnoví a že se bude žít tak dobře, jako se žilo dříve. Já se toho asi nedočkám, ale ráda bych, aby se dočkaly mé děti.

Vy jste tu ve filmu viděli takovou montáž obnovy našeho města. Když to pozorujeme, tu pomalou obnovu, když vidíme, že se obnovují komunikace, tak je to pro nás velice radostný pocit a je to zase takové povzbuzení, naděje, že zase všechno bude jednou normální.

V Čečensku dnes člověk může umřít nejen proto, že se mu stalo něco zlého, ale i proto, že se mu stalo něco dobrého, že to srdce nevydrží tu radost. V minulosti to vůbec neexistovalo. Když se to stalo, tak to byla velká senzace. Kdyby se stalo, že někdo jeden den byl zdravý, veselý a ráno byl mrtvý. Dnes to patří úplně k normálnímu jevu dnešního života, že ten nervový systém a zdravotní stav těch lidí je takový, že mohou i umřít, dostat infarkt třeba i z radosti. Já jsem teď taková trochu vzrušená, tak jsem ztratila nit, ale chtěla jsem říci, že to byl právě Tomáš Jirsa, se kterým jsem se setkala v Moskvě, když jsem jela na zasedání o lidských právech Rady Evropy a který mi otevřel cestu sem, abych sem mohla přijet. Já, když jsem četla tu knížku Hliníková královna, tak jsem vlastně nemohla pochopit, že to je také o mně a musím se vám svěřit s takovým obrovským pocitem, že když sem poprvé přijelo Maršo, tak na nás koukali jako na nějaké exoty, co to vlastně jsou ti Čečenci, protože víte, jaký obraz byl o nás budován. A tady najednou s potěšením vidíme, že ti lidé se k nám tak dobře chovají, vidí, že jsme stejně normální lidé jako jsou oni, že máme srdce, svou kulturu a to je to, co je pro mě hrozně důležité. My, když jsme se s Tomášem v Moskvě setkali a on mi ukázal tu knihu, jak se jmenuje a mé jméno v ní, tak jsem zůstala úplně překvapená, protože jsem tomu nemohla uvěřit.

Takže to bylo několik slov o mé rodině, o mně a zároveň o ostatních čečenských rodinách, o tom, jak se nám žije dnes za ruského teroru, i když se to zdá, že je to možná nadnesené, ale je to pravda. Je tu neustále ten tlak a já chci jen říci, možná bych to čečensky řekla lépe, ale rusky bych to řekla tak, že čečenskou hrdost nemůže nikdo pokořit, nikdo je nemůže dostat na kolena. (Potlesk.)

Jana Hradílková: A já toho využívám a ještě jednou vyjadřuji radost nad tím, kolik pražských a českých Čečenců tu dnes mezi námi je.

Teď následuje diskuse, možnost pro vás se ptát a pokládat komukoli z nás otázky a pak bude následovat krátká přestávka, po které stručně odprezentujeme projekty Berkatu a zároveň 2 naše přítelkyně, příchozí přistěhovalkyně z Čečenska dostanou také na chvilku slovo, aby pohovořily o svém životě tady.

Takže dávám slovo teď vám, ptejte se. Uprostřed je mikrofon, takže prosím přispěvovatele k mikrofonu.

Prosím, Johne.

John Bok: Měl bych několik dotazů, neboť mě už delší dobu napadá, že např. jugoslávští zločinci, ať to byli Srbové, Chorvati nebo Bosňané, dnes čelí před Mezinárodním soudem v Haagu obžalobě ze zločinů proti lidskosti, genocidy atd. Jeden z dotazů tedy je, zda existuje nějaká organizace buď v Rusku, Čečensku nebo v Evropě, která už

tuto iniciativu počala, neboť mi připadá přiměřené, aby se Putin či jeho generálové zodpovídali za zločiny, které byly spáchány na čečenském národě.Druhou věcí k tomu navazující je, že mě zajímalo, jak vysoký počet nebo kolik civilního obyvatelstva bylo ruskými vojáky vyvražděno?

Další k tomu související otázka, jsou to sice detaily, ale myslím, že by nás mohly zajímat v souvislosti s tím, co jsem říkal na počátku, kolik je vdov v Čečensku? Kolik

mužů či žen je dnes závislé jen na sobě a ztratili své muže? To jsou otázky, které si myslím, že jsou velmi důležité a pokud by byl někdo z panelistů na ně ochoten odpovědět?Já jsem měl totiž to štěstí a zároveň smutek, že jsem před pár lety byl pozván do Švýcarska, do Ženevy, kde se kvůli Čečně demonstrovalo. Organizovala to organizace, která se jmenuje Transnacionální radikální strana, jejíž člen Olivier Dupuix (?) dokonce kvůli Čečně držel hladovku a tím přiměl spoustu členů Evropského parlamentu se

připojit k memorandům vůči Putinovi. Tam jsem zároveň, což bylo zmíněno, byl svědkem, kdy byly promítány ruskými dokumentaristy důkazy o tom, že ty původní atentáty a výbuchy v Moskvě a v jiných ruských městech byly s největší pravděpodobností dělány zpravodajskými službami Ruské federace. Dokonce to potvrzovala i ruská milice či vysoce postavení ruští důstojníci. To se k nám nikdy nedostalo. Byl bych rád, kdyby na to někdo odpověděl. (Potlesk.)Jana Hradílková: Děkuji. Jen bych chtěla využít práva moderátora a poukázat na to, že toto není konference o politice, nicméně děkuji za komentář. A jestli se někdo chce z panelistů k tomu vyjádřit, tak prosím.

Tomáš Šmíd: Děkuji. Já bych jen k jedné z těch otázek řekl něco k počtu obětí. V souvislosti s tou tzv. první čečenskou válkou, která probíhala od prosince 1994 do července – srpna 1996, tzn. necelé 2 roky, tak se ty počty pohybují podle různých údajů od zhruba 80 do 120.000. Během té první čečenské války. Což činí zhruba plus mínus 10 % populace čečenského národa. K té druhé válce možná spíše kolega vedle mě nebo pan Souleimanov, jestli máte nějaká lepší čísla k tomu druhému konfliktu po roce 1999?

Emil Souleimanov: Já jen řeknu, že žádná statistika oficiálně neexistuje. Neexistovala ani u ruských zdrojů, ani u čečenské vlády za Aslana Maschadova. Uvádí se desítky tisíc lidí. Není až takový rozdíl, jestli jich bylo 50 60 nebo 80.000. To jsou velká čísla.

Co se týče té druhé války, tak ta druhá je jednoznačně brutálnější než ta první, protože jednak ten ruský vojenský kontingent byl několikrát vyšší a jednak Rusové přistoupili k takové taktice, že skoro u každé čečenské vesnice byl speciální ruský kontingent. Takže pokud došlo k nějakému útoku poblíž vesnice, tak se trestala vesnice jako taková. Byla uplatňována zásada kolektivní zodpovědnosti. A třeba v roce 2000, 2001 došlo k několika brutálním záčistkám. Při nich zahynuly desítky lidí a pak už v těch filtračních táborech stovky lidí a vůbec se neví, co se hlavně tisícům mužů v Čečensku stalo. Náhodou teď začínají nacházet – ten proces trvá již delší dobu – masové hroby, kterých je v Čečensku hodně.

Co se týče toho, jestli se nějakým způsobem dá domáhat práv třeba v různých evropských soudech, tak je to problematické, protože jednak nemůže existovat na území Ruska minimálně žádná organizace, která by sdružovala tyto lidi a většinou pokud třeba existuje nějaká skupina Čečenců, která se domáhá kompenzací v Evropě s přihlédnutím k čečenskému konfliktu, tak často třeba někoho z té skupiny najdou zabitého, nebo ho „začistí“. Hodně advokátů či novinářů, kteří o tom mluví z čečenského území, tak bylo zavražděno. To činí buď federální jednotky nebo jednotky pročečenských milicí. Je to hodně nebezpečné vůbec mluvit o té situaci v Čečensku. Jak bylo zmíněno, Moskva odmítá jakékoli souvislosti s konfliktem jako s čečenskou záležitostí. Spíše se mluví o tom, že je to jev importovaný z vnějšku, z Blízkého východu, že jsou to sítě Al-Kaidy, které s normálními Čečenci vůbec nesouvisí. Ale ta politika je namířena právě vůči normálním Čečencům, vůči tomu, aby zlomila odpor, protože když je těch mužů málo, tak demograficky nejsou schopni delší dobu vzdorovat. Což neznamená, že pokud ten vzdor má menší intenzitu, že po 10 20 letech nedojde k obnovení odboje, protože to se v čečenských dějinách stalo desítkykrát, v rusko-čečenských vztazích obecně.

Tomáš Vršovský: Jestli mohu doplnit něco k tomu tribunálu. Před pár lety se na jednom ze čtvrtletních zasedání parlamentního shromáždění Rady Evropy objevila skupina poslanců, která právě navrhla, aby myšlenka takového tribunálu začala být zvažována, ale ten návrh nezískal potřebnou politickou podporu. Druhým mechanismem byla možnost podání mezistátní stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. O tom se diskutovalo na začátku konfliktu. Byl to mechanismus, který mohl jakýmsi způsobem dát Rusku najevo, že tímto způsobem postupovat nelze. Ale ani tehdy ta politická vůle nalezena nebyla. Takže tato myšlenka v tuto chvíli už bohužel je pasé.

Elza Abdukadirova: Mužská populace skutečně velice utrpěla, takže vám nemohu říci přesné číslo. Odhadem bych řekla, že přibližně tak polovina těch rodin dnes nemá živitele, muže.

Jana Hradílková: Ještě další dotaz? Poprosím k mikrofonu.

Helena Kobrová: Dobrý den. Já jsem Helena Kobrová, zdravotní sestra. Zajímalo by mě zdravotnictví v současném Čečensku, protože s Islámskou nadací navštěvujeme uprchlické tábory v republice u nás a azylanti, kteří přicházejí z Čečenska, nejsou v dobrém zdravotním stavu. To je samozřejmě pochopitelné, ale zajímalo by mě, jak tam zdravotnictví funguje?

Elza Abdukadirova: Po válce je ten stav ve zdravotnictví velice špatný a nijak to nemohu srovnat s vaším zdravotnictvím… ty vojenské útrapy a vše, co ti lidé museli prožít, se projevuje obzvláště u žen například chorobami štítné žlázy či chorobami prsů. A co se týče mužů, tak tam je vysoká nemocnost TBC a vy víte, že to je takový jev, který poukazuje na zvýšenou nemocnost populace. Pokud jde o lékařské služby, tak ty fungují, ale stále jen slabě, protože byly zničeny budovy nemocnic a různých zdravotnických zařízení, takže k tomu, abychom mohli lidi léčit, musíme je často vozit do sousedních států.

Jana Hradílková: Jestli nemáte už nikdo žádný dotaz, jsme trošičku v časovém skluzu a ještě před závěrem, před naší prezentací bychom vám rádi umožnili krátkou přestávku. Takže si když tak schovejte dotazy až na konec té druhé části a prosím vás, tak maximálně 10 – 15 minut.

(Přestávka.)

Jana Hradílková: To, co proběhlo teď o přestávce, mělo proběhnout až za odměnu po skončení konference. Nicméně ty lahůdky vám teď řeknu ještě před tím, než se sem všichni vrátí. Ty lahůdky, které jste měli možnost ochutnat, jsou takovým základním menu nově vzniklé společnosti, etnoketeringové společnosti našich přítelkyň, které obdržely azyl v ČR. Myslím, že tam ještě něco zbylo, takže když se nám podaří tuto druhou část maximálně zkrátit, tak se ještě k tomu můžeme vrátit. Čeká nás tam talíř unikátní čečenské halvy. Autorka této pochoutky už musela sice odejít, ale já jí ještě dodatečně poděkuji. Teď bych ve stručnosti uvedla program, který v současné době Berkat znovu zahájil v Grozném. A dám vám jen takový věcný přehled o tom, jak to všechno vzniklo, jak to postupuje a z jakých programů vycházíme.

Celá naše práce, jak už bylo řečeno v tom dokumentu a před promítnutím dokumentu, vznikla na sklonku roku 2001. Založení občanského sdružení Berkat mělo jeden praktický důvod. Začali v momentě, kdy Petru Procházkovou vyhostili z Ruska. Měli jsme v rukou spoustu informačního materiálu, měli jsme v rukou také první putovní výstavu fotografií s názvem Před válkou jsem měl hračky, o kterou se velkým dílem zasloužila fotografka Iva Zímová, která s Petrou v době, kdy vznikala i Aluminiová královna pobývala na Kavkaze a pořídila řadu fotografií nejen pro knížku samotnou, ale i fotografie těch dětí.

Ta výstava dodnes byla asi ve 30 českých městech a vždy všechny ty vernisáže výstav byly provázeny diskusemi podobnými jako dnes. A my jsme zjistili, že je spoustu lidí tady v Čechách, kterým ten problém konfliktu v Čečensku nedá spát a kteří by rádi vyjádřili ten svůj soucit a solidaritu konkrétním činem. Těch činů byla řada, ať od malých finančních příspěvků, po vůli konkrétním způsobem pomoci. Vznikaly nápady, jak se to dá udělat. Jeden z takových nápadů vykrystalizoval i do toho prvního velkého projektu putovního koncertu Maršo. Díky úspěchu toho koncertu se podařilo vybrat peníze na základní kapitál na pomoc lidem v ruinách, ve sklepích těch zbořených domů v Grozném. Díky tomu jsme i získali přízeň instituce, která je tu doufám ještě také zastoupena, a to je instituce ministerstva vnitra. Podařilo se získat první dotaci na rozšíření tohoto programu i o vystavění komunitního ženského centra.

Protože Berkat nemohl mít a neměl stálou misi na Kavkaze, byli jsme velice rádi, že tam máme partnery v organizaci Člověk v tísni, která se nejen organizačně, ale i finančně podílela na tom prvním komunitním centru Imán. Zároveň dalším takovým pokrokem, který teď budeme zkoušet znovu nastartovat v jiné podobě, bylo zahájení programu přátelské pomoci českých rodin rodinám čečenským. Tento program jsme zahájili v lednu 2003 a spočíval v tom, že postupně se nám přihlásilo 25 českých rodin, které ze svých rodinných rozpočtů oddělovaly každý měsíc finanční částku, která zase šla jednotlivým rodinám v Grozném. Tyto rodiny v Grozném vytipovávala naše spolupracovnice Róza, s kterou dosud pracujeme. Je tady na obrázku úplně nalevo. A já jsem tady zahlédla i jednoho z významných českých přispěvatelů. Nevím, zda tady ještě setrval. Každopádně je to člověk, který dlouhodobě pobývá v Americe a velmi významně pomohl jedné čečenské početné rodině, kde bohužel maminka i tatínek trpí TBC. Já se nebudu rozpovídávat, protože jak vidíte, já, když začnu, tak nevím, kdy skončit. A předám slovo kolegyni Pavle Pianové, která se mnou na čečenském programu Berkatu intenzívně pracuje, aby vám řekla, jak náš program vypadá dnes.

Pavla Pijanová: Dobrý den. Já vám jen několika slovy představím projekt, který v současnosti Berkat realizuje ve spolupráci s místní neziskovou organizací Semja a s podporou min. vnitra přímo v Grozném. Je to projekt, který se jmenuje Centrum pro rodinu, jinak Dyezl centrum (?). Slovo „Dyezl“ znamená v čečenštině „rodina“. Toto centrum provozuje v místě organizace Semja, kterou založily přímo v Grozném 3 ženy. Jednou z těch žen je právě Róza, která s námi již léta spolupracuje. Ty další dvě, Aminat a Fatima, které nyní tvoří takový základní tým toho centra. Hlavní myšlenky toho projektu – naším cílem projektu bylo vytvořit jakési komunitně-vzdělávací centrum, které by poskytlo zázemí pro různé vzdělávací, sociální, svépomocné aktivity určené obyvatelům Grozného, zejm. jeho asi sociálně nejslabším skupinám. Je důležité zmínit, jak říkala kolegyně Jana, že to centrum navazuje ve své činnosti na ženské centrum Imán, které Berkat provozoval v roce 2003 – 2004 ve spolupráci s Člověkem v tísni a které muselo být za trošku neobjasněných okolností v prosinci 2004 uzavřeno. Na to centrum my nyní navazujeme s přihlédnutím na ty kontakty, které jsme v průběhu realizace vybudovali.Přípravná fáze na projekt probíhala v průběhu celého loňského roku a vyvrcholila v jeho závěru, a to tím, že se nám jednak podařilo sehnat výborného partnera v místě realizace, jednak tím, že jsme vytipovali vhodný objekt, který jsme v prosinci vybavili pro účely centra tak, aby v lednu 2006 mohlo být centrum připraveno k otevření. Byl sestaven tým, který bude ten program zajišťovat. Začalo se s oslovováním budoucích klientů. A 21. února bylo centrum slavnostně otevřeno a zahájilo svou činnost. Aktivity centra v současnosti jsou jednak průběžný monitoring a sociální práce s rodinami. Jsou to zejm. rodiny z našich minulých programů, ať už jsou to rodiny z programu Pomoc lidem v ruinách, tak rodiny dětí souboru Maršo. Dále jsou to kurzy práce s počítačem, zdravotnické kurzy, kurzy šití. Další aktivitou jsou sobotní setkávání podvalščiků (?), o tom si řekneme za chvíli více. Dále se v centru realizují nedělní taneční hodiny Marša. A konečně svépomocné šicí dílny, které jak doufáme, se stanou první aktivitou, která zajistí postupné samofinancování toho centra. Pak jsou to kurzy práce s počítačem, které nyní probíhají 2x týdně. Dále je to zmíněná šicí dílna a kurzy šití. Je důležité znovu říci, že cílem těchto kurzů je nejen ty ženy naučit šít, ale ty vyrobené věci a ušité výrobky začít prodávat a začít to centrum samofinancovat. Samozřejmě bychom ty výrobky také rádi vozili některé do Čech a prezentovali je na našich benefičních akcích, bazaretech, které Berkat v ČR realizuje. Tkaní tradičních šátků – to byla věc, která byla velmi úspěšná v tom minulém centru Imán. Ty šátky měly u nás v ČR velký úspěch, tak bychom rádi s touto aktivitou u nás v centru zase začali. Nyní čekáme, až dáme do kupy stroje, což je takový malý oříšek.

Jana Hradílková: Tady tě opravím, ty stroje zůstaly, akorát nemáme expertku.

Pavla Pijanová: Aktivita centra – každou sobotu se tam setkávají lidé z programu Přátelská pomoc lidem v Grozném. To jsou lidé, kteří v průběhu 2 čečenskýchj válek neodešli z Grozného, ale zůstali žít v podvalech a ruinách domů. Berkat jim právě pomáhal v rámci projektu Pomoc lidem v ruinách a v rámci projektu Přátelská pomoc lidem v Grozném.

Jana Hradílková: A jsou to jak Rusové, tak Čečenci.

Pavla Pijanová: Důležité je, že v průběhu těch setkání se snaží naše pracovnice v centru ta jejich vyprávění a zážitky zapisovat a naší ambicí je to potom vydat knižně či v jiné podobě. Taneční hodiny Marša, o tom jen zmínka, protože o tom bude mluvit Jana později. My jsme v průběhu 2 návštěv na Kavkaze na podzim roku 2005 nakontaktovali zejm. pomocí našich pracovnic v místě všechny členy tanečního souboru Maršo, které se začalo znovu scházet a znovu trénovat právě v prostorách toho našeho centra. My bychom rádi, aby Maršo na podzim opět znovu přijelo. O tom více Jana. Tady jen další fotka, že se nám taneční soubor rozrůstá i o nové členy, kterých se ujal také Vácha Těmirchanov, který je vedoucí toho souboru. A na závěr bychom velice rádi, aby se aktivity centra rozrůstaly, ale k tomu je potřeba samozřejmě docela velkých finančních prostředků, takže jednou z možností, jak naši aktivitu a náš projekt podpořit je prostřednictvím veřejné sbírky. Děkuji. (Potlesk.)

Jana Hradílková: Já bych ještě jen doplnila. My jsme zaznamenali velký rozdíl oproti stylu práce předtím a teď, po novém nastartování centra, kterému samy ženy daly jméno Dyezl, čečensky „rodina“. Ty kontakty díky tomu, že nemáme v místě partnera, zahraniční humanitární organizaci, se úplně proměnily. Ženy skutečně velmi celou tu věc vzaly za svou a zároveň se tam vytvořila velmi pestrá komunita. To, co považujeme za hodně cenné je, že je to komunita z různých úrovní té společnosti, z různých sfér. Je to komunita vícegenerační. Tam jste viděli, oni si sami vybrali dobrou expertku práce na počítači dívku, která se jmenuje Mariam a je jí teprve 20 let. Cháva, dáma v letech, je vedoucí šicích kurzů, a je zase takový můstek s bývalým centrem Imán. Vedla tam šicí kurzy a podařilo se znovu ji najít, což také nebyla úplně lehká práce. To je další taková radost, kterou máme. Setkávání podvalščiků, těch subotniků, jak jí říkáme, to povede psycholog a novinář, který je velice zdatným nejen „facilitátorem“, prostředníkem, ale je i velmi osvědčeným psychologem. Z toho máme také radost. Lékařka Lena je Ruska a vede zdravotnické kurzy první pomoci, což je jedna ze služeb, která je velice důležitá a žádaná, tím odkazuji na to, o čem tady povídala Elza, těch zdravotních problémů je tam hrozně moc a je velmi důležité, aby lidé věděli, jak si pomoci bezprostředně. Další věcí, která nás těší a je velkou změnou, to jsou i kontakty s našimi čečenskými přítelkyněmi, které žijí tady. Ony jsou pro nás velmi cenným zdrojem informací. O věcech, o kterých my, Češky, samozřejmě nemůžeme mít ponětí. A zase my pro ně tím, co děláme v Čečensku, doufám, znamenáme i tak trošičku mentální možnost navrátit se domů a nějakým způsobem své domovině pomoci. To, že tady Elsa je, znamená pro zdejší Čečenky velkou věc a my z toho máme radost, že jim to můžeme umožnit. A tím bych předala slovo jim. Možná Věra Roubalová z poradny pro uprchlíky uvede jejich příspěvky.

Věra Roubalová: Uvedu je moc ráda. Uvedu nejdříve Mariam Gamulajevovu, která přišla do ČR před 2 lety se svou rodinou. Má 5 kluků. Od 7 do 19 let. Bohužel před 3

měsíci dostala její rodina zamítnutí žádosti o azyl, takže se odvolali ke krajskému soudu. Na výsledek soudu nebo spíše na to, jestli jim to krajský soud opět zamítne nebo vrátí zpět do 1. instance, čekají nyní v uprchlickém táboře v Kostelci nad Orlicí. Mariam se účastní velmi pilně našich ženských skupin, které v táboře pořádáme a je to taková naše opora, velmi dobře se vyzná v historii, což říká, že je u nich tradice v rodině. Já na ní velmi oceňuji její hrdost a nezdolnost, jak se snaží se s tou situací, ve které se ocitli, poprat. Tak, Mariam, v jaké situaci se nacházíš nyní?Mariam Gamulajevová: Budu číst česky. Nikdo nás sice odsud nevyhání, ale dlouhodobý život v táboře je pro nás všechny opravdu velmi obtížný. Dovedete si představit svou rodinu žijící po léta v internátu, ale odejít nemůžeme. Nemáme na to peníze. Práce se sice nebojíme, ale to, co bychom vydělali, by nám nemohlo vystačit na byt, na jídlo, na všechny poplatky, na potřeby pro děti do školy. Uživit rodinu s 5 dětmi je i pro Čechy nesnadné a my zde začínáme úplně od nuly. Naší velkou touhou je, aby se synům dostalo dobrého vzdělání. To proto, aby mohli žít a pracovat jako normální občané a ne jako neperspektivní lidé na okraji společnosti. 2 nejstarší chlapci by chtěli letos začít studovat. Jeden na vysoké, druhý na střední škole. Ti tři mladší chodí zatím do základní školy.

Stále silně na nás doléhá neodbytná otázka, co s námi bude? Kdo zná odpověď? A naše největší přání je začít už konečně normálně žít. V ČR se nám moc líbí, je zde mírné klima, hodně zeleně, krásná příroda, dobří lidé. První, čeho jsem si tu při svém příjezdu všimla a co mě pohladilo, jak lidé pečují o své zahrádky. Myslím si, že to vychází z vnitřního pocitu klidu v duši. Přála bych si, aby totéž bylo dopřáno i našemu národu, pro který je teď kvůli válce taková starost na jednom z posledních míst. I naše země byla velmi krásná, ale za posledních 12 let se proměnila v měsíční krajinu a lidé i jejich osudy, stejně jako jejich domy, jsou v troskách. Celé nové pokolení vyrostlo ve válce. Statisíce Čečenců jsou roztroušeny po různých zemích. Mnoho jich bloudí po světě bez domova. Tisíce našich dětí nemají svou postýlku. Naše rodinné vazby jsou zpřetrhané, tradice přerušené. Naše země mizí z mapy světa. Ne, to se nesmí stát.

Každá iniciativa na zlepšení této situace má ohromný význam jak po stránce materiální, tak po stránce duchovní obnovy. My, naše rodina např. chceme, aby naše děti mohly u vás získat vzdělání, ale přitom aby nezapomněly svůj rodný jazyk a tradice. Já osobně celou svou duší toužím vrátit se domů, ale nemohu, protože pro mé děti i pro mého muže je tam velmi nebezpečno. Mám jedno velké přání. Kéž byste nás, Čečence vy Češi neviděli jako bandity a teroristy, jak o tom slyšíte v médiích, ale jako své bratry a sestry, lidi, jako jste vy. (Potlesk.)

Jana Hradílková: Mariam, děkujeme moc.

Mariam Gamulajevová: V létě jsme já a 5 mých synů byli na borůvkách a vedle nás sbírali borůvky Češi. A my jsme se seznámili a oni se dozvěděli, že jsme Čečenci. Tak sice se ještě pořád usmívali, ale pak dali zpátečku, prostě se nás báli, zmizeli. Mě se to hrozně bolestně dotklo, protože jsem si skutečně uvědomila, že jak o nás pořád v těch médiích slyší, že jsme teroristé a bandité atd., tak že se nás vlastně bojí. Proto je to moje jedno velké přání, aby si tady v Česku udělali o Čečencích jiný obraz. (Potlesk.)

Jana Hradílková: Mariam, mockrát děkujeme a mockrát i já osobně děkuji o ten váš postřeh o českých zahrádkách.

Věra Roubalová: Také děkuji. Mariam byla z toho opravdu hodně nervózní, ale zvládla to bezvadně. Samozřejmě, jestli mohu k ní něco, tak bych jí strašně přála azyl, protože si myslím, že tací lidé jsou pro nás přínosem. Ale bohužel zatím prostě má zamítnutí své žádosti. Jako druhou bych vám chtěla představit Luisu Jakievu, která je v Čechách už 4 roky. Po 2 letech čekání v uprchlickém táboře dostala azyl a teď žije už 2 roky v Praze. Je to žena, která také zažila velmi hrůzné věci. Děti byly při tom. Má také velmi pohnutou historii. Přesto je plná energie a ochoty pomáhat. Pomáhá i v Berkatu. Konkrétně jsou světoznámé její placky, které tam pravidelně peče. Např. si před nedávnem udělala řidičák, což v češtině také není nic lehkého. Teď už dám slovo jí… prosím Luiso.

Luisa Jachjajeva: (Čečenský pozdrav.) Vážení přítomní. Pozdravila jsem vás, jak se zdraví podle zvyku v zemi, odkud pocházím. Tímto pozdravem vám přeji mír s vámi. Na úvod řeknu, že já jsem šťastná žena, která dostala azyl a Mariam je nešťastná, která čeká tak dlouho a nedostala azyl. Jmenuji se Luisa, jsem Čečenka, utekla jsem z válečného Čečenska před 4 lety se svými dvěma dětmi, kterým bylo v době mého útěku 1 rok a 9 let. Jsem vdova. Muž byl zabit ve válce a můj otec nepřežil jednu z tzv. záčistek, kde mi Rusové vyrazili oko, zuby a i tělesně poznamenali. Následky pociťuji dodnes. Doma zůstala má stará maminka a mé děti. Má sestra a její 2 děti. Obě jsou vdovy. Sestra má trvalé zdravotní následky z války, sníženou mobilitu, akutní záchvaty bolesti hlavy, stejně jako mnohé čečenské ženy.

Být odloučený od rodiny není lehké. Dávám však přednost perspektivě mých dětí a nechci, aby žily ve válečné zóně, kde nevíte, jestli se vám dítě vrátí ze školy nebo jestli někde nešlápne na minu, kterých je nyní plné Čečensko. K útěku jsem se rozhodla právě s ohledem na mé děti. Bylo to na jaře 2002, kde válečná situace, banditismus v Čečně byl již neúnosný. Zejm. starší syn utrpěl silná traumata, neboť už vnímal hrůzy bombardování, tak nájezdy, což byly v podstatě loupežné výpravy, doprovázené neslýchanými násilnostmi a vražděním nevinných včetně žen a dětí. Byl také přítomen, když mi domů přinesli rozstříleného manžela. Z důsledku toho prožitku psychicky zkolaboval a na několik dní přestal mluvit, jíst a vůbec nevnímal okolí. Rukojmí byli na denním pořádku. Nikdo si nebyl jistý, že dožije rána. Podstatnou část života jsme trávili s dětmi ve sklepech v různém očekávání, kdy náš dům zasáhne bomba, kdy do dvora vjede tak a osádka bude chtít výkupné, jinak začne střílet. Abych mohla s dětmi uprchnout, pomohl mi zbytek mé rodiny. Maminka ve složité situaci sehnala peníze a to nejnutnější k útěku. Peníze mi postačily na cestu do Běloruska.Nejdramatičtější částí mého útěku byl přechod z Čečny do Ingušska. Utíkala jsem s dětmi desítky kilometrů pěšky, bosa, s malým chlapcem na prsou. Staršího jsem vlekla za ruku a v druhé ruce jsem vlekla malou tašku s tím nejnutnějším. Bylo to v noci a museli jsme se vyhýbat silnicím a místům, kde by nás dostaly hlídkující vrtulníky. Z těch postříleli vše, co se hýbalo. Tady nám šlo opravdu o život. Naše další cesta z Ingušska dále pryč od války nás vedla přes Rusko, Bělorusko do Polska. To už bylo železnicí. Během útěku jsem se potkala s celou řadou dobrých lidí, kteří mi pomohli. Občas jsem sehnala i příležitostnou práci, kde jsem vydělala trochu peněz na obživu dětí i na jízdenku dále. Moc mi pomohla jedna paní, Běloruska na hranici s Polskem, která mě potkala na nádraží, kde jsem byla v dost zoufalé situaci. Nabídla mi pomoc včetně ubytování. Dokonce mi nechala i klíč od svého domu, i když věděla, že se budu pokoušet o přechod hranice do Polska. Ten klíč mám dodnes jako vzácnou památku za to, jak obětaví lidé jsou. 7x jsem zkoušela přejet vlakem hranici do Polska a požádat o azyl. 7x jsem byla vrácena s dětmi zpět. Po celém dni nepříjemné izolaci. Pokaždé mi bylo vysvětleno, že v Polsku je špatná ekonomická situace, a že prezident Ruska prohlásil, že v Čečensku válka už skončila a dávno není. Poosmé se mi podařilo a byli jsme puštěni do utečeneckého tábora u Varšavy, kam jsme odjeli vlakem za poslední peníze. Konečně jsme se dostali z dosahu ruské moci. Měla jsem pocit nesmírné úlevy. Náš další pobyt v utečeneckém táboře v Polsku byl takový, že jsem se rozhodla pokračovat s dětmi dále. Všichni pracovníci těchto zařízení očekávali, že budeme pokračovat ve svém útěku a dávali nám to znát. Nakonec jsem se rozhodla odjet do ČR a tady požádat o udělení azylu.

Vlakem jsme s dětmi odjeli do Těšína, zde jsem na hranici řekla polským pohraničníkům, že chci s dětmi odjet do ČR. Ti zavolali na českou stranu hranice českým pohraničníkům, kteří pro nás přišli, odvedli nás na českou stranu hranice. Navzdory výslechu a prohlídce, kterou jsem zde absolvovala, byli to na mém útěku první úředníci, kteří s námi jednali vlídně. Dodnes si toho považuji. Po těchto vstupních formalitách nám zavolali taxi. S tím jsme dojeli za poslední peníze do karantény utečeneckého tábora do Vyšné Lhoty. Po absolvování karantény v utečeneckém zařízení nás odvedli do zařízení v Bělé pod Bezdězem. Zde byl již život přísnější a takový trochu civilnější. Začali jsme s dětmi léčit zdravotní potíže, do kterých jsme se dostali při našem útěku. Pokračovali jsme ve výuce češtiny, ve které jsou děti úspěšnější než já. A byl i čas na relaxaci. Poté, co jsem projevila iniciativu, vygruntoval a vymalovala si přidělenou místnost a později i některé společné prostory, mi personál vycházel vstříc a poskytl mi na úklid a malování potřebný materiál. Trochu jsem se snažila pomoci i v úklidu a udržování některých společných prostor, např. jídelny, kde někteří z řad uprchlíků zanechávali trochu menší pořádek. Mé vztahy s personálem tohoto zařízení byly velice dobré. Rovněž nám utečenci pomáhali v organizaci opů (?) a helsinský výbor. Představitelům těchto organizací jsme byli vděční za jejich informaci o zemi, odkud jsme uprchli. Nosili nám čerstvé informace o tom, co se děje u nás doma apod. Pracovníci opů (?) nám pomáhali i materiálně a díky jim jsem si mohla např. koupit vyšetření oka a pořídit tak potřebné brýle. Přes helsinský výbor jsem získala spojení s islámským centrem v Praze. Do toho islámského centra jsem dle možností občas dojížděla a moc jsem jim pomáhala. Zejm. spoluúčast a pochopení mých spoluvěřících, společnou modlitbou, někdy i společným poplakáním. I zde nám pomáhali materiálně a morálně.

Později, po roce a půl jsme byli převedeni do dalšího utečeneckého tábora v Kostelci nad Orlicí. Tuto změnu jsem snášela dost obtížně, neboť v předchozím zařízení se mi

podařilo vytvořit určité mikroklima, které mně i mým chlapcům pomáhalo snášet život imigrantů, který není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Převod do toho zařízení nejhůře snášel starší syn, který zde měl podstatně větší problémy ve škole, než tomu bylo dosud. Zde chodil do normální školy, kde nezohledňovali jazykové potíže ani prožité trauma. Zde jsem se poprvé spojila s organizací Berkat, jejíž pracovníci pro mě přijeli do Kostelce nad Orlicí a navštívili mě. V Kostelci jsem se mi pak dostalo nesmírně radostné události a dočkala jsem se. To bylo vyhovění mé žádosti a udělení azylu ČR. Byla to pro mě nejradostnější zpráva po několika letech. Přibližně v této době jsem cestovala do islámského centra v Praze, které bylo dosud hlavním pojítkem mé víry a dostala jsem nabídku jakési pečovatelské služby, poskytnutí nabídky ubytování pro mě a mé děti. Nabídku jsem přijala a od té doby zejm. s dětmi bydlím tady v Praze a snažím se asimilovat do českého prostředí. Zde v Praze jsem se také zapojila do činností organizace Berkat, která se snaží pomáhat lidem v Čečensku a Afghánistánu. Činnosti této organizace si nesmírně vážím, neboť pomáhá těm ženám a dětem v bídném stavu, kteří trpí válkou. Snažím se pomoci malým dětem a na akcích peču čečenské placky. Můj menší syn navštěvuje mateřskou školku. Češtinu z nás zvládá nejlépe. A teď se snaží o kariéru fotbalisty, možná brankáře jednoho ze známých pražských fotbalových klubů. Nadšení má za tři, tak doufám, že mu to vydrží. Starší syn navštěvuje 7. třídu ZŠ s rozšířenou výukou jazyků. A navzdory tomu, že díky válce čečenskou školu prakticky nemohl navštěvovat, zvládá současné učivo bez zásadních problémů. Díky škole a přátelům z Berkatu.Já sama jsem v současné době v evidenci úřadu práce a snažím se sehnat práci i jinými cestami. Pokud možno, alespoň trochu k mému oboru. Doma jsem studovala medicínský institut, 7. semestr a měla jsem se stát dětskou lékařkou. Proto se snažím kromě češtiny získat i nějaký kurs pro rehabilitační pracovnici apod. Musím říci, že jsem ČR vděčná, že mé děti a mě přijala. Vážím si jak sociální, tak zdravotní péče tohoto státu, které se nám dostává. Chci se stát občankou této země. V budoucnosti bych se chtěla pokusit o tom, aby mezi čečenským a českým národem mohla proběhnout jakási výměna toho nejlepšího, co každý národ vlastní a čím by se vzájemně obohatil. Na závěr vám děkuji za pozornost, kterou jste mi věnovali. Omlouvám se, že vám čtu svůj příspěvek, ale je to proto, že jsem nepoužila svůj rodný jazyk. Dovolte mi, abych zakončila stejně, jak jsem začala, s největší upřímností ženy, matky, která zažila hrůzu války v té největší blízkosti. (Čečenský pozdrav.) Mír vám i vašemu domu. (Potlesk.)

Jana Hradílková: Děkuji moc, Luizo, bylo to krásné. A obzvláště ten konec, tím jsi mi pomohla i dostat se k tomu, o čem budu mluvit teď, protože si myslím, že to je jeden ze základů toho, co občanské sdružení Berkat vždy chtělo, z čeho vycházelo a co chce dělat i dále, a to je ta výměna toho nejlepšího, toho dobrého, co v nás je. Co je v nás, Češích a ve vás, Čečencích. My jsme začali tuto konferenci dokumentem, který byl natočen v roce 2003. Byl to dokument o návštěvě čečenského souboru Maršo. Stručně řečeno – chtěli bychom se pokusit sem ty děti, které jsou teď o 3 roky starší, znovu dostat. Důvodů to má několik. Jeden z nich je to, co říkala Luiza a i to, co jsem říkala já. A to je ukázat na možnosti, které poskytuje výměna kultury, tradic a hlavně ta práce s těmi dětmi z Maršo už je teď v této fázi hodně spojena s tím, co vůbec v Grozném děláme. Začnu prezentaci, protože se obávám, že než to spustím, že bych všechno řekla. Projekt jsem nazvali Tancem proti terorismu. Je to projekt, který je založen především na studentské výměně, na práci studentů. První výjezd Maršo nám měl pomoci odstartovat program individuální pomoci Čečenců, v ruinách Grozného. Teď je práce s dětmi Maršo soustředěna na ně a na mladé lidi u nás. Mladá generace je velmi ohrožena a co bylo řečeno už v dokumentu, to je i hlavním mottem tohoto projektu – každá pozitivní zkušenost je pro mladé lidi z Čečenska motivací k tomu, aby nerezignovali, aby dostali inspiraci a chuť přemýšlet o své budoucnosti. Jak už tady naznačila Elza, poválečná situace je pro děti a mladé lidi především velice bezútěšná.Čečenská společnost přišla o své elity touto válkou. Chybějí tam pro mladé lidi vzory. To, oč se snaží Vácha je úžasné, protože důstojnost lidí je v jejich národní kultuře a v tradicích, které jsou v Čečně velice silné. Je to pojítko mezi lidmi, je to zdroj energie jít dál. Jejich tanec je jedním ze způsobů, jak nejen poléčit duši dětí, ale i jak jim dát určitý směr, ze kterého mohou vycházet. Cílů tohoto projektu je několik – vyjádřit a získat podporu pro děti a rodiny v Čečensku, posílit jejich vědomí vlastního kulturního bohatství, o tom už jsem mluvila. Rodiny Marša už začaly docházet i do našeho nově otevřeného centra. Chceme je podpořit v tom, co chceme vůbec podpořit skrze to ženské centrum, a to je podpora drobného podnikání. Tím, že začínáme přípravou toho tanečního turné, tak doufáme, že i ty rodiny budou schopny si třeba svépomocí začít šít kroje pro děti, že si tam ženy začnou opravovat své vlastní šaty, budou-li potřebovat atd. A stejně tak pro členy Marša jsou např. nesmírně cenné ty počítačové kurzy, o které je teď obrovský zájem. A my nemáme více peněz zatím než na půl úvazku, ale uživil by se tam určitě celý úvazek. Na druhou stranu dalším velmi důležitým cílem je nabídnout znovu skrze svědectví těch dětí možnost nám Čechům dozvědět se o národu, tradicích, adatech čili nepsaných zákonech více právě z úst těch dětí.

A dalším nezanedbatelným cílem projektu, který je velmi zajímavé sledovat jak probíhá… já tomu říkám hledání českých talentů mezi studenty. Není to úplně lehké, pár se již už podařilo zapojit. Někteří tu sedí mezi námi. Nebudu na ně ukazovat. Ta práce v našem sdružení spočívá hodně ve vůli a schopnosti přinášet do té práce vlastní nápady a myslíme si, že je to něco, čeho se na českých školách moc nedostává. V osnovách je multikulturní výchova, v osnovách je výchova k toleranci, ale my věříme tomu, že nejlépe se toleranci naučí právě člověk, pokud se sám musí v praxi setkat s lidmi s radikálně odlišnou zkušeností. A to je cílem toho projektu a důvodem toho, proč chceme, aby se maximálně na přípravě toho projektu podíleli studenti. Historie celého projektu, jak už bylo několikrát řečeno, je ta první návštěva Marša. Vy jste v tom filmu viděli, že ten úspěch, který sklidil, byl zcela nečekaný. Původně to měla být benefice, ty děti měly přijet jako ukázka, nakonec se staly hrdiny všech těch sálů. Díky tomu se podařilo získat 400.000 Kč ze 6 koncertů v Čechách a na Moravě. Pro děti z Marša bylo obrovským zážitkem i to, že mohly bydlet v českých a moravských rodinách. Tenkrát nám vyšla vstříc asociace pěstounských rodin v Brně manželů Opatřilových. Velmi doufáme, že s nimi budeme moci spolupracovat dál. Dodnes, kdykoli se s těmi dětmi na Kavkaze setkám, tak ty rodiny pozdravují a ptají se po tom, jak se ty rodiny mají a těší se, že se s nimi možná ještě jednou uvidí.

Samozřejmě návštěva Prahy byl zážitek pro nás, vidět, co to s dětmi udělalo. To, jak už také v tom filmu bylo řečeno, to setkání s těmi našimi krámy, my si to nedokážeme představit, ale já si to trošku pamatuji ještě z dobu předpřevratových, ale nedá se to s tímto vůbec srovnávat. Ale pamatuji se asi ve 14 letech, když jsem se s pěveckým souborem dostala do Dortmundu, tak si na to teď vždy vzpomenu, když to vidím, jak na to reagují. To, co bylo také důležité a co bychom chtěli zopakovat, to bylo setkání v tanci s ostatními soubory a českými a moravskými tanečníky. Tato fotografie je z ostravského Divadla loutek, kde vystoupil spolu s Maršem romský a moravský soubor Vonička. Jejich setkání bylo nesmírně zajímavé. Zajímavé bylo, jak velmi si rozuměli romští tanečníci s čečenskými tanečníky, ač ten jejich pohyb se v mnohém velmi liší.

Dalším silným zážitkem byla návštěva v každém městě. Maršo navštívilo střední školy, všechny děti z toho měly hluboké dojmy. A to je také důvod, proč chceme tu práci teď založit na práci studentů. Toto jsou fotografie z vystoupení v Akropoli a ve Zlíně, o tom jsem mluvila. Trošičku o historii toho souboru. Soubor založil ten pán v červeném tričku jménem Vácha Těmirchanov. Ten pán v modré košili je jeho bratr Adam. Vácha je bývalým členem známého čečenského souboru Vajnach. Je choreografem a poté, co začala válka, tak téměř okamžitě odešel s rodinou do uprchlického tábora Sputnik, kde si říkal, co by pro ty děti mohl dělat. Začal s nimi normálně trénovat na trávníku venku, všimli si toho humanitární pracovníci, Váchovi se podařilo sehnat první peníze tuším z Unicefu, za které mohl začít trénovat v jednom velkém stanu a dnes Vácha má takové práce s tím trénováním dalších dětí, které jsou ještě pořád v Ingušsku, že ani nemá pořádně čas si rekonstruovat svůj dům, který má v Grozném. Naposledy, když jsem s ním mluvila, těch dětí, které cvičí a trénuje v tom čečenském tanci, je dnes asi 500.

Ta první fotografie je z doby, jak začali trénovat na trávě. Druhá fotografie je ze stanu. Dnes už děti trénují v našem centru Dyezl kousek od hlavního náměstí v Grozném. Tam vzadu, to je Váchova druhá nejmladší dcera Lisa, kterou jste také mohli vidět v tom dokumentu, a kterou doufám, pokud se nám podaří sehnat peníze a pokud vše dobře dopadne, uvidíte i v září. Soubor se spontánně musel zrušit, protože v červenci 2004 byl tábor rozpuštěn a většina těch rodin Marša se odstěhovala zpět do Čečenska. V Ingušsku zůstalo asi jen 5 rodin. Já se dosud setkala s těmi dětmi 3x. Tady toto už je fotografie z našeho centra. Maršo se tam schází každou neděli. A to malé Maršo, které tam vzniklo, vzniklo také z důvodu, aby nejen Vácha, ale i ti starší členové Marša měli co dělat, aby se stali postupně také, pokud budou mít zájem, mistry ve výuce toho tance. Tady jsou dětičky, to je dorost Marša. Vzadu vidíte Váchu, jak rovná ruce holčičce. A tato fotografie, to je první neděle v lednu, kdy se Maršo poprvé sešlo v našem centru.

Jak bude vypadat program té návštěvy Marša během babího léta 2006? To hodně závisí na tom, kolik se nám na to podaří sehnat peněz. Před měsícem jsme zahájili benefiční kampaň. Prvním koncertem byl koncert v Rock Café, kdy nám hrála polská skupina. Dalším koncertem byl minulý týden koncert v Akropoli, jehož se také zúčastnila Elza. A teď toho využiji a ohlásím vám další benefiční koncert, který se bude konat v neděli 10. 3. od 7 hodin v kostele sv. Salvatora. Evangelický kostel u Salvatora, Salvatorská ulice v Praze 1. Bude hrát Bumův komorní orchestr a budete moci slyšet 2 symfonie. Jednu symfonii W. A. Mozarta, druhou symfonii Fr. Schuberta, takže vás tímto velmi zveme.Ten cíl toho projektu, příjezdu na podzim je nejen umožnit dětem znovu se ukázat a znovu ukázat jejich tanec, ale chceme i pomoci trošku tomu studijnímu projektu, který Berkat začal realizovat před 2 lety. Přivezli jsme sem prvního studenta, člena skupiny Maršo Vachita, na kterého jsme sehnali peníze. Vachit je ten, který se na vás tady dívá. Tento projekt byl pilotní a ukázalo se, že realizovat jej samozřejmě není úplně tak jednoduché, jak jsme si ze začátku představovali. Nicméně stručně řečeno, byla to investice do dalšího pokračování a chceme těm dětem, až sem znovu přijedou, chceme jim udělat takový osobní pedagogicko-psychologický servis, s pomocí studentů i odborníků s nimi chceme najít jejich talenty a na každého individuálně ušít to, co mu nejvíce vyhovuje.

Pokud se nám to podaří všechno, rádi bychom, aby ty děti s námi tady zůstaly 2 měsíce. Nemůžeme přesně ještě říci, zda tomu tak bude nebo ne, ale každopádně chceme, aby si odpočinuly, aby načerpaly inspiraci a energii do dalšího života a doufáme, že ta práce bude pokračovat dál tak, jak pokračuje a že se nám podaří z nich udělat pekaře, cukráře, obuvníky i nadané politology či právníky. Prostě snům se meze nekladou.

Já myslím, že to asi ukončíme a máme za 5 minut čtvrt na 8 a máme asi 20 minut na diskusi. Takže pokud chcete, tak se ptejte. Jinak vedle ještě něco zbylo, tak můžeme dojíst tu hostinu. (Potlesk.)

Paní z publika: Kde berete na to všechno energii?

Jana Hradílková: Pro nás je strašně důležité při této práci vědět přesně, proč děláme to, co děláme a vždy se na to ptám svých kolegů jak na Kavkaze, tak tady doma. A když hledám odpověď na tuto otázku, tak vždy skončím u jediného – je to prostě zvědavost, nemohu si pomoci. A je to taková ta věčná touha po odezvě, po odpovědi. Každý máme svůj způsob hledání odpovědí na otázky, které nás znepokojují. A tato práce, věřte nebo ne, mě osobně dobíjí tím, že se dozvídám nejen něco více o lidech, kterým pomáhám, ale hlavně o sobě, své vlasti a své kultuře. A to je pro mě důležité a tím se dobíjím. (Potlesk.)

Jana Hradílková: Tak dobrá, tak to ukončíme, můžeme si povídat ještě chvilku, můžeme si dát kávičku. Takže vás zvu do foyer a máme tak 20 minutek čas.Děkuji vám moc, že jste přišli a ještě jednou velmi děkuji našim přednášejícím z první půlky za to, že přijeli a za to, že jejich příspěvky byly vážně hodně zajímavé, podnětné. (Potlesk.)