Slepý Aristoteles

Zranění tohoto druhu nebylo zřejmě v literatuře popsáno, řekl lékař okresní nemocnice v Gudermesu. Kulka vnikla do lebky levým spánkem, opsala oblouk po vnitřní straně čelní kosti, vyrazila pacientovi oči a vyletěla pravým spánkem ven. Mozek zůstal nepoškozen.
Lékař zazíval. Promiňte, řežu už pátý den. Běžte dovnitř. Jmenuje se Javuz. Javuz Bigajev. Toho… snajpera, co mu to udělal, Čečenci chytili. Zeptejte se Javuze sami, jak s tím Rusáčkem naložili?.!
Těžký vzduch nás udeřil do obličeje. Teplý květnový den zůstal venku. V místnosti s okny pečlivě zalepenými leukoplastí bylo osm kovových postelí s raněnými. Javuze jsme poznali hned. Namísto hlavy měl kouli velkou jako přerostlý meloun. Z obvazů se žlutokrvavými skvrnami koukaly jen rty a pravé ucho. Hovořil potichu, plynně a dlouho, jako by vůbec nebyl těžce raněn.
Nevěděl jsem, jaké to je – zabíjet. Ani se mi moc nechtělo. Potom shodili bombu na náš panelák. Nezůstalo mi vůbec nic. Bratra Ruslana zabila střepina. Koupil jsem si samopal a přihlásil se k šalinské jednotce do Aslanbekova oddílu. První bitvu jsem si prožil na Nový rok. Moc jsem nestřílel. Smáli se mi, považovali mě za špatného vojáka a pořád mne nechávali vzadu. Taky už je mi přes padesát. Já jsem ani na vojně nebyl. Mám rád knížky. Před válkou jsem pracoval jako knihovník Naftového institutu v Grozném. Měl jsem tam fantastickou knihovnu. Pročetl jsem ji skoro celou.
Novoroční bitvu jsme vyhráli. Rozbili jsme jim několik set tanků a zastřelili několik tisíc ruských vojáků. Nevím, jestli jsem někoho zabil, ani vám nedovedu říct, co se ve mně dělo. Jestli jsem měl strach nebo vztek nebo jsem cítil lítost. Nebo touhu po pomstě. Střílel jsem z dálky. Všechno jsem dělal jako posedlý. Jakoby bez únavy, a když jsem viděl hořet ruský tank, který podpálili kamarádi pancerfaustem, křičel jsem jako šílenec. Řval jsem rozkoší, když z tanku vyskakovali hořící vojáci, a pálil jsem to do nich vestoje od boku.
Tenkrát jsme prakticky nespali. Pořád jsme bojovali. Někdy jsme se modlili v kole, to kolo byla naše síla. Čečensky se mu říká \“zikr\“. Když v kruhu tancujeme a odříkáváme modlitbu, je to, jako by se v nás obnovovala touha přežít nebo snad odhodlání umřít. Někdy jsem zalezl do sklepa, přikryl se houní a snil si sny. Mám jeden starý, který se mi už dlouho vrací?
Přijede náklaďák z Ameriky a složí před mým domem obrovskou bednu. Nechají si ode mne podepsat papír, že přebírám dědictví od strýce, který se tam před lety odstěhoval, a pak se ztratil. Otevírám bednu. Je plná knih a rukopisů… Ale jakých!
Ze sto čtyřiceti šesti knih Aristotelových, které byly známy ve starověku, se jich zachovala méně než polovina. A přede mnou náhle leží dosud neznámé svitky se 14. a 15. dílem
Metafyziky. Vyndavám knihy, třesu se vzrušením… Vynáším z kontejneru náruče balíků. Pokryté prachem evangelium sepsané apoštolem Pavlem. Sedm dílů Mušketýrů po 15 letech
Alexandra Dumase. Otevírám otřepaný sešit – deník, který si psal Dostojevskij ve vězení v Omsku. Čavčavadzeho překlady Puškina do gruzínštiny, neznámé mekkské súry koránu.
Budím se ohlušen duněním a vylézám ze sklepa. V ulici je fialový dým, a z toho kouře vychází shrbená ruská babka s kbelíkem. Křičím na ni: \“Matko, schovejte se, vždyť vás zabijou.\“ A ona mizí v tom fialovém kouřmu. Zoufale hledá vodu. Jsem zase ve svém světě. Domy kolem hoří a granáty dopadají přímo přede mnou do trosek továrny na nábytek.
Ruská armáda proti nám používá kaťuše. Dnes jsou mnohem dokonalejší, než před padesáti lety a vlastně se před nimi nedá schovat. Raketový systém URAGAN vystřeluje náboje 220 milimetrů . Jeden váží 270 kilo. A oni jich klidně vystřelí pět, deset, patnáct najednou. Rozprsknou se na miliony střepin, které prorazí i betonovou zeď. Jedna raketa zničí všechno živé na ploše dva hektary. Dostřel mají až třicet kilometrů. Když s tím začnou, zalezte do díry a tiše se modlete. Důchodci, ti jsou na tom nejhůř. Kam mají utéct? Těžko skočí po hlavě přes betonový můstek přímo do potoka. Ojoj! GRAD není o moc lepší.
Má jenom trochu menší ráži -122 milimetrů -a dostřelí dvacet kilometrů. My se ještě jakž takž schováme, ale civil nemá šanci.
Poslali mě, abych se proplížil přes řeku Sunžu, která teče centrem Grozného, a zmapoval ruské pozice za hotelem Kavkaz. Šel jsem opatrně. Přískoky ode dveří ke dveřím, podél domů opuštěné ulice. Každých padesát metrů mrtvola. Ožírali je psi. Nejradši mají dětské maso.
Asi je sladší. Na dětských mrtvolkách je vždycky psů mnohem více než na tělech starců. Byl jsem dost opatrný, i když v té ulici neměli být ruští vojáci ani náhodou. Našlapoval jsem lehoučce a skrýval se ve stínu. Pak jsem najednou uslyšel suchý třesk a uviděl mrak, nejdřív černě a potom s bílými konturami, a pak nic. Byla tma, úplná tma. Upadl jsem na kolena a po čtyřech přilezl k jakési zdi. Posadil jsem se. Hlavu jsem zátylkem opřel o zeď. Rukama jsem si sáhl na obličej. Byl mokrý. Asi krev. Pochopil jsem, že nemám oči a že si nesmím lehnout, protože bych vykrvácel. Rozhodl jsem se čekat, až mne najdou. Dost záleží na tom, jestli to budou Rusové nebo naši.
Ulici začali ostřelovat z těžkých granátů. Jsou to houfnice ráže 152 milimetrů . Granáty mají skoro padesát kilo. Jeden rozmetá dům na kousky. Rusové likvidovali město. Rozstříleli blok domů z raketometů i s lidmi, co se schovávají ve sklepích. Pak trosky obsadí pěchota a začnou dělostřelectvem dělat další blok. Systematicky. Postupně. Jako by to byli Němci, a ne Ivaňuškové.
Možná jsem se zbláznil. Hodiny a hodiny sedím a snažím se neupadnout. Uleví se mi jen v polospánku. V polovědomí mám zas ten svůj sen. Bedna s knihami je jako bezedná. Tahám další a další. Mám nacpanou kuchyň, obývák, balkon, všechno samé knihy, jeden skvost vedle druhého. Držím v ruce originál Avicennova rukopisu Kitáb-aš-ší-fá, což znamená Kniha uzdravení. I s neznámou předmluvou, kde se Avicenna – víte, že se vlastně jmenoval Abú Alá al-Husajn ibn Abdallah ib Siná – vyznává ze své přízně k Aristotelovi. Šlapu v knihách a prožívám nekonečnou rozkoš objevování. Přede mnou leží neznámý román Francise
Scotta Fitzgeralda o tom, jak se velký Gatsby stal Malým, neznámá varianta Čekání na Godota, v níž Godot nakonec přijde. Jak se ukázalo, Gogol nikdy nespálil druhou verziMrtvých duší. Držel jsem v ruce sešity popsané drobným rukopisem Mistrovým. Tajil se mi dech, když jsem objevil tajný plán na svržení Stalina, který v roce 1937 vypracoval André
Breton spolu se Lvem Trockým, a přiznání Agathy Christie, že nikdy nenapsala Deset malých černoušků, nýbrž povídku ukradla už v roce 1920 z nějakých jihoanglických novin. Aninemluvím o takových drobnostech, jako je první Kafkův pokus o napsání procesu, v němž se hlavní hrdina nejmenuje Josef K., nýbrž Karel J.
Našli mě třetí den. Byli to naši. Odvezli mne sem, do nemocnice v Gudermesu. Tady mi udělal první operaci a řekli mi, že už nikdy neuvidím. Před časem přivezli do města snajpera, který ostřeloval ulice u našich pozic z devítipatrového paneláku za hotelem. Byl to ten, který mi vystřelil oči. Nebylo o tom pochyb. Přišel za mnou náš velitel a řekl: \“Můžeš si s ním udělat, co chceš.\“ Za několik hodin pro mne přijel autem a dovezl mě prý do nějaké cihelny, kde držel ruské zajatce. Vím jen, že ten můj se jmenoval Aljoša a bylo mu kolem třiceti let. \“Za chvíli ho přivedou. To zvládneš,\“ říkal mi.
Seděl jsem na židli v nějaké místnosti a uslyšel výstřely z děl, docela blízko. Svezl jsem se na hranu židle, hlavu zvrátil na opěradlo a znovu upadl do polospánku. Ve vědomém bezvědomí mi bylo nejlíp. Knihy, knihy, knihy.
Na dně kontejneru jsem objevil hromadu hliněných destiček pečlivě přelepených izolepou. Bylo to kompletní vydání Chammurapiho zákoníku. Dobrých sto padesát kilo. Tahal jsem knihy domů, už mi pomáhali sousedi i bratr Ruslan. Všude a všude knihy. Úplně neznámý román George Orwella 2084, který napsal na sklonku svého života, když usoudil, že 1984 je jen slabý čajíček proti tomu, co se děje ve světě koncem tisíciletí. Původní rukopis Apollinairových Alkoholů napsaných v polštině.
Vždyť jeho máma byla Polka, to málokdo ví. Seděl jsem na schodech a četl neznámý projev Borise Pasternaka, který si připravil, když se ještě chystal převzít Nobelovu cenu. Není v něm ani zmínka o tom, že by ji chtěl odmítnout, jak to později učinil. Čtu si a najednou slyším svist. Pak hukot, a pak smrtící ránu, která rve bubínky i bránici. Poslední, co ve snu
vidím, je mrtvý bratr Ruslan s hrdlem proříznutým niklovou střepinou. Nad tím se vznáší hořící sešit popsaný tužkou. Jsou to neobjevené oděské povídky Isaaka Babela. Sešit padáa doutná v troskách našeho domu. Do prčic.
Šťouchli mne do ramen. Nesmím dělat prudké pohyby, tak jsem jen otočil hlavu směrem, kde jsem tušil člověka. \“Půjdeme ven,\“ řekl mi. Byl to náš velitel. Asi jsme vyšli na dvůr té cihelny. Kolem mne bylo určitě dost lidí, protože jsem slyšel spoustu hlasů. Vedli mne pomalu, ani to se mnou jinak nešlo. Pak ztichli. A ten velitel, co mne jemně držel za loket, řekl: \“Stojí přímo před tebou.\“ Natáhl jsem obě ruce a dotkl se drsného plátna. Pod prsty jsem cítil knoflíky a záhyby kapes. Přejel jsem ta ramena a našel zbytky po utržených výložkách. Drobnými pohyby jsme se dostávali výš. Levým prostředníkem jsem narazil na vlhký krk. Ten kluk se zatraceně potil. Pak jsem udělal rychlý pohyb a objel jsem podbradek až k dolnímu rtu. Ani se nezachvěl. Měl dvoudenní strnisko. Pečlivý voják. Před pár dny se ještě oholil, napadlo mne. Pravou rukou jsem přehmátl nos. Měl velký nos a nad ním oči. Cítil jsem, jak je přivřel, když jsem se k nim blížil. Dýchl mi do obličeje. Nad obočím jsem nahmatal nevysoké čelo. Pohladil jsem ho po něm. Bylo bez jediné vrásky. Chlapec. Pak jsem mu prohrábl husté vlasy. Rusové mají mnohem jemnější vlasy než my, Čečenci. Nemohou za to. Spustil jsem ruce podél těla a velitel pochopil, že jsem skončil. Pevně mě uchopil za ramena a mírným tlakem odvedl asi patnáct kroků od Rusa. \“Rozkroč se,? zavelel, jak byl zvyklý. Poslechl jsem. Pak mi uchopil obě ruce a vložil do nich studený samopal. Ne, ruce se mi netřásly, jen jsem nemohl nahmatat spoušť. Bylo to na mě moc těžké, ztrácel jsem rovnováhu. Ještě někdo další mě podepřel a posunul mi ruku dopředu. Asi nebylo úplné ticho, ale já jsem ho slyšel. Nedaleko to bouchalo. Rusové se chystali na Gudermez a my všichni jsme věděli, že ho během několika dní obsadí. My se stáhnem dál, do hor. A pak ještě dál. I když Rusáčka, co tady asi docela hrdě přede mnou stojí, zastřelím, tuhle válku nevyhrajem. Věděl jsem, že když teď řeknu, aby ho nechali naživu, tak mě poslechnou. Zmáčkl jsem spoušť a držel jsem ji, dokud byly v samopalu náboje.