Situace v neziskovém sektoru v České republice

moderátorka
——————–
Dobrý večer a nerušený poslech čtvrtečního vydání Studia STOP, kterým je vždy rozhovor s politickou nebo veřejně známou osobností, přejí ze studia Terezie Jirásková a Jarmila Balážová. Dnes přijal pozvání do studia Šimon Pánek, bývalý studentský vůdce, Evropan roku a držitel prezidentské medaile Za zásluhy, především však ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni. Diskutovat budeme o českém neziskovém sektoru, ochotě českých občanů financovat například stavbu infrastruktury v Afghánistánu a samozřejmě postavení Člověka v tísni v Čechách i v zahraničí. Přejeme nerušený poslech.

moderátorka
——————–
Člověk v tísni, dnes obecně prospěšná společnost při České televizi oslavila nedávno patnáct let existence. Začátky jsou spojeny s týmem humanitárně-reportérského týmu Epicentrum, posléze Nadací Lidových novin. Ta se v roce devadesát čtyři přetransformovala Člověka v tísni a u zrodu stál právě Šimon Pánek, který je hostem dnešního vydání Studia STOP, dobrý večer.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
——————–
Dobrý večer.

moderátorka
——————–
Počátky humanitární pomoci spojené s Jaromírem Štětinou, dnes senátorem, v té době novinářem, nebyly asi přímo spojené s vaším přesvědčením o tom, že dokážete účinně a vyloženě systematicky pomáhat dalších patnáct let? Kdy dostalo organizování pomoci obrysy nové rodící se organizace neziskového charakteru, která se velice výrazně a úspěšně etablovala v českém prostředí a taktéž i v zahraničí?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
——————–
Máte pravdu, na začátku to byla akce několika lidí, kteří pomoc organizovali především z vlastního vnitřního rozhořčení nad tím, co se děje směrem do Náhorního Karabachu nebo směrem k Bosně a Hercegovině, z rozhořčení nad alibismem a appeasementem evropské politiky, která nechtěla pojmenovat věci pravými jmény, kličkovala před odpovědností přijmout nějaké rozhodnutí a tím pádem nějak účinně zasáhnout. Trošku absurdní, nebo možná ilustrativní je to, že nakonec stejně musela zasáhnout, jenom s několikaletým odkladem. A za tu dobu například v Bosně zahynulo přes dvě stě tisíc lidí. Zpět k tomu začátku. Pro nás to byla osobní potřeba realizovat nějakou pomoc. Dělali jsme to na začátku jako čistí dobrovolníci, sice pod hlavičkou Lidových novin, ale vlastně jako skupina aktivistů. Nějakou výraznější strukturu a pochopení toho, že už to nemůže děla skupinka nadšenců na koleně, nám přinesla první velká sbírka SOS Sarajevo organizovaná na podzim roku 2003, která tehdy pro nás opravdu překvapivě nashromáždila během tří týdnů třicet milionů korun. To by v dnešní době byl ekvivalent třeba téměř sto milionů korun. Čili o velké peníze, za které jsme okamžitě cítili velkou odpovědnost a pochopili jsme, že musíme začít budovat i nějakou organizační, nebo institucionální strukturu, abychom ty peníze dokázali nejen dobře zrealizovat, ale také dobře ohlídat po stránce účetní, administrativní a tak dále.

moderátorka
——————–
Jak vy vůbec charakterizujete třetí sektor, české neziskové organizace, jejich konkurenceschopnost obstát v konkurenci těch evropských podobně laděných organizací? A zajímalo by mě také to ohlédnutí zpět, když jste právě uvažovali o tom, že je potřeba s těmi penězi začít nakládat nějak organizovaně, a uvažovali jste tedy o vzniku nějaké nadace, organizace?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
——————–
Neziskový sektor jako takový v České republice je samozřejmě strašně rozrůzněný a těžko lze nějak paušálně se vyjádřit o jeho stavu. Na jedné straně stojí organizace ekologické, přes obrovské portfolio organizací zabývajících se sociálními a zdravotními záležitostmi se pak dostáváme k advokačním organizacím, k watchdogům a pak také k organizacím, které jsou obráceny spíše do zahraničí. Myslím, že český neziskový sektor je na tom tak zhruba odpovídajícně ve srovnání s neziskovým sektorem v ostatních, těch nejbližších nových členských státech Evropské unie. To znamená, že se vyvíjí. Podmínky v Čechách, si myslím, pro nějaký spolkový život a pro neziskové aktivity se v posledních mnoha letech zlepšily, protože znechucení značné části obyvatel politikou obrací jejich zájem vůči nepolitickým věcem, nebo těm nestranicko-politickým věcem, což jsou právě například aktivity neziskových organizací, nějaké místní spolky a podobně. A co se týče srovnání s organizacemi, řekněme, ze západoevropských zemí, tak těch českých je pár, které si myslím, že to srovnání zatím unesou a které jsou schopny soutěžit třeba na úrovni Bruselu v konkurenci těch západoevropských, většinou starších, strukturovanějších, vyspělejších organizací.

moderátorka
——————–
Člověk v tísni patří mezi ně?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
——————–
Ano. My soutěžíme velmi intenzivně na úrovni Bruselu, ale i třeba Světové banky nebo některých rozvojových a humanitárních misí, které jsou na úrovni těch zemí. Třeba jsou to delegace Evropské komise, které dělí prostředky v Afghánistánu, na Blízkém východě a podobně. Každým rokem se to zlepšuje od roku 2004, kdy jsme začali mít možnost vůbec o ty prostředky soutěžit, do té doby na té mezinárodní scény pro nás byly nedostupné, mohli jsme čerpat jenom z těch předvstupních fondů, které byly však určeny pouze na realizaci v České republice. Takže každým rokem se to zlepšuje. Myslím, že by bylo fajn, kdyby těch českých organizací bylo víc, které by byly schopny dosáhnout na velké projekty rozdělované z Bruselu. Ale brání tomu jednak jejich vyspělost, jednak tomu brání některé věci jako například potřeba mít docela velký operační kapitál, který utáhne předfinancovávání těch evropských projektů. Teď mluvím jak z finančního businessu, ale česky řečeno a jednoduše řečeno je to tak, že Evropská komise většinu projektů financuje až se zpožděním, sice v nějakých splátkách, ale vzniká tam nejméně tříměsíční, s nějakým zpožděním spíše půlroční prostor, během kterého ta organizace musí být schopna realizovat ten projekt a ještě na něj nedostala žádné peníze z Evropské komise. Neplatí to u všech typů financí. A v tomto si myslím, že by třeba úžasně mohla pomoci česká vláda, která by tím zvýšila čerpání evropských prostředků nejen směrem do zahraničí, ale i u nás, kdyby se pokusila vymyslet třeba malý fond a projednat s nějakou bankou, která by byla schopná dát ty překlenovací krátkodobé úvěry neziskovým organizacím a stát by mohl třeba subvencovat ty úroky částečně. Tím by velice … za strašně málo peněz velice zlehčil a zlepšil šance České republiky čerpat z evropských prostředků.

moderátorka
——————–
Vedle toho se ale objevuje informace teď velmi čerstvá, že pravděpodobně tento rok vůbec nebude Česká republika schopna čerpat peníze z Evropské unie. Česká strana to neumí stále ještě? Neumí vytvořit ty podmínky, a teď myslím opravdu i jednotlivé resorty, které by měly vytvářet také nějaké podmínky a ty jednotlivé programy potom řídit?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
——————–
Myslíte prostředky na příští rok?

moderátorka
——————–
Ano, já jsem na tento, myslela jsem žádosti ale samozřejmě.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
——————–
To se týká prostředků používaných na území České republiky. V našem případě u těch zahraničích projektů Člověka v tísni těch se to nedotkne, protože ty neprochází přes česká ministerstva, ty se rozdělují na úrovni, jak už jsem říkal, Bruselu nebo delegací Evropské komise někde ve světě nebo agentur OSN. Je pravda, že proskakují informace, že většina českých ministerstev, nebo část českých ministerstev, která jsou vlastně tím národním příjemcem evropských fondů a poté dělí ty fondy obcím, radním, univerzitám, výzkumným centrům, neziskovým organizacím a všem dalším, kteří jsou oprávněni žádat, tak se zdá, že zřejmě nebudou schopni to zprocesovat, což by znamenalo, že tedy na nejméně půl roku, spíš na rok třeba vypadne evropské financování a to by byla katastrofa. To evropské financování se rozběhlo v posledních několika letech prostřednictvím především rozvojových programů na úrovni jednotlivých krajů, ale i prostřednictvím některých tedy programů na úrovni … rozdělovaných na úrovni ministerstev. Rozjela se spousta věcí především v sociální oblasti, v oblasti komunitního rozvoje a tato práce má smysl, jenom když je systematická a dlouhodobá. Nemůžete pracovat na sociálních záležitostech rok, pak rok nepracovat a pak rok zase … pak zase začít, protože většina toho, co se vám povede například mezi marginalizovanými skupinami, v místech se sociálním vyloučením, v místech s vysokou nezaměstnaností, v místech s velkou … velkým procentem imigrantů a menšin, tak během toho roku se zase rozpadne a začínáte od nuly. Čili si myslím, že česká vláda by si měla uvědomit, že nejde jenom o to, jestli budeme čerpat nebo nebudeme čerpat, ale že by ten výpadek znamenal velice negativní dopad na pravděpodobně desetitisíce příjemců různých služeb a v mnoha obcích, spíše na té místní úrovni než na úrovni krajské nebo státní, by přinesl poměrně významné negativní konotace.

moderátorka
——————–
Pokud bychom se nyní ještě zaměřili na to, jaký je vlastně rozdíl mezi těmi zahraničními humanitárními organizacemi a českými, pokud jsem tomu dobře rozuměla, tak vlastně … nevím, do jaké míry tam řadíte i Člověka v tísni, ale ty organizace české jsou spíše handicapovány z hlediska toho finančního zázemí. Je tam ještě nějaký jiný handicap, nějaký zásadní rozdíl mezi zahraničními humanitárními organizacemi a českými?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
——————–
Myslíte čistě humanitární organizace?

moderátorka
——————–
Čistě.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
——————–
Které pracují různě po světě. Je samozřejmě. Soutěžit o ty prostředky na té … na některých těch celosvětových úrovních, jako je Brusel nebo Světová banka nebo OSN, tak …

moderátorka
——————–
V čem jsou oni lepší?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
——————–
Tak … no, …

moderátorka
——————–
Možná v tom, že za nimi stojí Velká Británie například? Je to i v tom?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
——————–
I v tom částečně, ale ne tolik, protože česká vláda je také schopna podpořit české organizace. Dokonce existuje vlastně malý program, který když česká organizace někde ve světě dostane velký projekt, jehož součástí je povinnost kofinancování, tak česká vláda v rámci rozvojové pomoci České republiky umožňuje si požádat o část prostředků na to konfinancování. To je docela zajímavé. Ale rozdíl je většinou v profesionalitě. Ty britské, švédské, holandské a mnoho dalších organizací jsou prostě profesionálnější. Jednak pracují déle, jednak v těch zemích existuje tradice zahraniční služby, která byla komunismem přerušena v Československu, jednak v těch zemích existují vysokoškolská studia humanitárně-rozvojová. A to v Čechách není, takže mnohokrát ty naše organizace v té soutěži prohrávají prostě proto, že ty projekty nejsou tak kvalitní nebo nejsou napsány tak, jak … takovým jazykem, za použití takových obratů, klíčových slov a klišé a slangu do jisté míry, který ty hodnotitelé v Bruselu čekají. Takže to není jenom o obsahu, je to také o formě a ta forma je samozřejmě součástí schopností získat ty peníze. Je to logické. Prostě máme časový handicap a většina těch českých organizací je relativně malá, takže třeba vygenerovat kapacitu na to napsat projekt v angličtině, který má několik set stránek a jehož součástí je důkladný průzkum nejdříve někde v nějaké africké zemi, partnerství s několika dalšími organizacemi, to od té organizace, která takový projekt chce podat, tak vyžaduje nejen kapacitu profesní a jazykovou vybavenost, ale i peníze na to investovat do přípravy takovéhoto projektu.

moderátorka
——————–
S tím je samozřejmě spojený dotaz týkající se tradice filantropie. Vy už jste to částečně naznačil, dárcovství v České republice bylo přerušeno, možná spíše totálně narušeno těmi čtyřiceti lety totality. Změnilo se ale něco za těch sedmnáct let od revoluce v ochotě českých občanů podpořit někoho v nouzi? Můžete rozšířit tu odpověď na ten dotaz i to, zda jsou občané v České republice ochotni spíš podpořit nějakou jednorázovou záležitost v závislosti třeba na humanitární katastrofě, nebo už se naučili lidé i systematicky, byť menšími částkami, podporovat, nevím, obnovu infrastruktury v nějaké zemi?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
——————–
Vy jste v zásadě odpověděla do jisté míry. Je to tak, že Češi jsou schopni se solidarizovat. Myslím, že míra ochoty pomáhat v případě velkého průšvihu, je tady nadprůměrná, co se týče naší části Evropy. Opět mluvím o těch nových členských státech, protože myslím, že to srovnání je relevantní vůči nim, nikoliv vůči třeba Švédsku nebo Irsku. Je to fascinující, kolik peněz se dokázalo třeba v České republice vybrat po tsunami. Nesrovnatelně více než v Polsku, které je pětkrát větší, i v absolutních částkách nesrovnatelně více než na Slovensku, i teda v relativním srovnání. Je to prostě proto, že v Čechách ekonomicky se cítíme o něco lépe. Myslím, že velkou roli sehrála třeba postava Václava Havla a jeho konzistentní připomínání toho, že bychom se neměli starat jenom o sebe. Myslím, že je to trochu i tím, že lidé získali větší důvěru k některým neziskovým organizacím. A možná je to i tou zkušeností povodní v roce 2002, kdy jsme si zkusili, co to znamená mít katastrofu ve vlastní zemi. Takže lidé jsou schopni, ochotni a je moc pěkné, jak dávají ve chvílích krizí. Máte pravdu, vy jste to, jak už jsem říkal, i naznačila, ochota dávat rozumově, protože to krátkodobé dávání je spíše emoční, je to prožitek, je to emoce krásná, je potřeba se solidarizovat, rychle něco udělat, když to vidíte na obrazovce. Takové to dávání odpovědnostní, jak my mu říkáme, nebo racionální, tak to se zatím teprve rozvíjí. Pro neziskové organizace, které pracují hlavně v těch rozvojových, chudých zemích ve světě, třeba převážně v Africe, tak je tento typ dárcovství strašně důležitý, protože není tak masový, nepřináší desítky nebo stovky milionů, ale zajišťuje dlouhodobě po malých částkách přísun prostředků, které se právě používají na ty dlouhodobé rozvojové projekty. Myslím, že to bude ještě nějakou dobu trvat, ale nevidím důvod, proč by Češi, kteří mají větší a větší zájem o svět, se nedopracovali k tomu, že budou ochotni dávat i jinak než jen emočně a dávat právě na to, co není na obrazovce, co není vidět, ale co je možná v něčem důležitější, jako je základní školství, zdravotnictví, zdroje pitné vody někde v Africe a tak dále.

moderátorka
——————–
Mě by ještě zajímalo, jak je to s ochotou darovat a podporovat ostatní v nouzi finančními částkami u těch starších států Evropské unie. Jistě máte nějaké povědomí, jak tam se občané staví k tomu dárcovství, jestli jsou uvědomělejší, jestli reagují také na situace, které, jak jste zmínil, nevidí přímo na televizních obrazovkách a třeba se jich nějak vnitřně dotýkají proto, že jsou právě vzděláním připraveni na to, že takové situace jsou vlastně krizové, přestože nejsou tak monumentálně zobrazované na obrazovkách a v médiích.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
——————–
Nelze paušalizovat. Úplně jiný vztah je například v jižních státech Evropy, kde to dárcovství je spíše nárazové. Já znám docela dobře situaci třeba v Irsku, protože naše blízká partnerská organizace je irský Koncern, mnohokrát větší než my, ale je … jsme rádi, že s nimi můžeme spolupracovat a učit se od nich. V Irsku se ročně vybírají stamiliony euro právě na … právě tím způsobem dlouhodobého dárcovství. Jenže ten způsob, jakým komunikují rozvojové a humanitární organizace s občany, je velmi, řekl bych, proaktivní a v České republice by pravděpodobně zatím vzbudil spíše nevoli. Tam lidé dostanou nejdříve dopis, pak jim někdo zavolá a pak se tam třeba u nich ještě někdo staví. A ten vzkaz není – dejte sedm euro měsíčně na podporu zemědělství, tak vypadá jeden z programů Koncernu, podpora malých farem a rodinného zemědělství, protože tam umírají děti, není to vydírání, ale ten vzkaz je – dejte sedm euro, protože to je vaše odpovědnost, my máme hodně, oni mají málo. A vychází to jednak z křesťanské morálky, jednak také ze zkušeností Irska, které bylo dlouhou dobu pod Británií, ale i z nějaké jakoby odpovědnosti bohaté země se aspoň o malý kousek dělit. Takže ta argumentace je spíš – je to vaše odpovědnost, abyste dávali, než – dejte, protože někdo potřebuje pomoci a když vy nedáte, tak se mu něco stane. Myslím, že tam jsme zatím nedospěli a ani Člověk v tísni, který zkouší nové věci, tak by si nedovolil občanům České republiky říci – je vaše odpovědnost přispívat na rozvojovou pomoc. Myslím, že potřebujeme ještě několik let, možná desítků let na to, aby lidé více pochopili propojenost světa a vlastně přijali tu zodpovědnost. Myslím, že máme pořád ještě dost co dělat jako společnost s tím převzít plnou odpovědnost sami za sebe. Takže to, abychom přebírali odpovědnost ještě za osud třeba lidí v afrických zemích, tak na to máme a potřebujeme ještě kus času.

moderátorka
——————–
Přece jenom za těch sedmnáct let se nedá všechno dohnat. V úterý byl spuštěn již desátý ročník kampaně Třicet dní pro neziskový sektor, kterou tradičně organizuje Informační centrum neziskových organizací v České republice. Připomeňme jen, že centrum podporuje rozvoj neziskových organizací a informuje veřejnost o jejich přínosu pro společnost. O cílech a proměnách zmíněné kampaně hovoří ředitel organizace Marek Šedivý.

/ukázka/

Marek ŠEDIVÝ, ředitel Informačního centra neziskových organizací
——————–
Letos je desátý ročník, takže tak trochu jsme i se připravili na to, že budeme potřebovat bilancovat. Když se podíváme na ten začátek, tak první ročníky kampaně, který začínal v roce devadesát osm, tak byly o tom vůbec představit veřejnosti, že existuje něco jako nezisková organizace. V současný chvíli už jsme u tématu dárcovství a u tématu podpory neziskových organizací a dneska třeba je dokladem i vysílání na Radiožurnálu, na vaší kolegiální stanici, kde je tématem dne právě podpora neziskových organizací. Mají tam dost práce vůbec přijímat telefony. Takže si myslím, že to povědomí české veřejnosti o neziskovkách tady je. Je to daleko lepší, zlepšilo se to a lidi už ví, co neziskovky jsou. Je pravda, že je pořád v tom nepořádek, těch neziskovek je hodně, ale myslím si, že celkově se dá říct, že to stouplo hodně.

moderátorka
——————–
Pojďme k těm proměnám, kterými prošla kampaň, pokud vůbec prošla. Jaké neziskové organizace se snaží zapojit do kampaně Třicet dní pro neziskový sektor? Jestli se jí dařilo kdy posunout se i směrem mimo Prahu? Jak vlastně bude vypadat ta letošní? Zajímavé je motto – každý může být hrdinou, které právě asi chce vtáhnout obyčejného člověka do světa neziskových organizací a chce mu dát na srozuměnou, že skutečně i on může být tím, kdo něco může měnit.

Marek ŠEDIVÝ, ředitel Informačního centra neziskových organizací
——————–
Kampaň jako taková byla vždycky celostátní. My jsme vždycky měli zájem na tom, aby regiony pracovaly, co mohou, protože samozřejmě neziskovky nejsou jenom v Praze, ale především v regionech. Ty první ročníky tam to bylo trochu jednodušší, že bylo „více“ financí na to, abychom mohli podpořit i regiony finančně. Což se v posledních asi třech, čtyřech letech nedaří. Ale i tak si myslím, že v regionech kampaň je vidět a že neziskovky dělají akce, aby se zviditelnily nejenom samozřejmě v průběhu kampaně, ale v průběhu celého roku. Takže ta kampaň má určitě přesah. Jde o Třicet dní pro neziskový sektor, není jenom třicet dní, ale je to celoroční činnost. Ten jeden měsíc v roce my se jenom snažíme spolupracovat více s médii, abychom byli ještě více vidět. No a co se týká letošního ročníku, mottem je – každý může být hrdinou. Je to o tom, že jsme zjistili, že nám chybí vzory. A právě to, že jsme se chtěli na tohle to zaměřit u individuálních dárců, ale i třeba u lidí, kteří pracují ve firmách a můžou někoho podpořit, tak je potřeba ty dobré vzory, ty dárce ukazovat a chválit je a děkovat jim, děkovat jim i veřejně. Protože ve společnosti opravdu ty vzory chybí. Já to jenom můžu doložit tím, že když jsme sháněli dobrovolníky, kteří by se nám nechali vyfotit na plakát, tak byl obrovský problém najít člověka, který podporuje neziskovku a který se chce nechat dát vyfotit. Všichni to mají tak, že podporují, ale nechtějí o tom mluvit, protože to je jejich věc, je to jejich dobročinnost a nemusí se tím chlubit na veřejnosti. Takže tady si to trochu odporuje, ale ty vzory jsou prostě potřeba.

moderátorka
——————–
V rámci kampaně bude poprvé na internetových stránkách www.neziskovky.cz představen také katalog neziskových organizací. Proč právě katalog, k čemu má sloužit?

Marek ŠEDIVÝ, ředitel Informačního centra neziskových organizací
——————–
On je to vlastně náš nový produkt, naše nová služba, která umožní lidem se podívat a najít si službu, kterou by mohli od neziskové organizace využít. To znamená, je to uděláno tak, že je to i regionální podle toho, kde kdokoliv bydlí a dostane se do nějakého problému. Příklad uvedu jiný než ze sociálně-zdravotní oblasti. Někdo najde psa a bude si chtít dohledat útulek, kam psa může umístit. Bude ho chtít dát do útulku, který provozuje neziskovka, tak si může dohledat v databázi, v tom katalogu organizaci, která se tímto zabývá v rámci regionu, kde ten člověk bydlí. Takže je to takový nástroj nejenom pro lidi jak si najít služby, ale i třeba pro firmy jak si najít partnera, organizaci, kterou by chtěli podporovat, pro média podívat se, kde všude neziskovky fungují, dát o nich vědět a podobně. Na druhou stranu je to i nástroj pro neziskové organizace, protože tak můžou vlastně dát vědět o svých službách. A katalog je veřejně přístupný na neziskovkách.cz, to znamená, je bezplatný, takže je to místo, kde se informace dají najít. A doufáme, že do budoucna to bude fungovat opravdu jako kontaktní místo.

moderátorka
——————–
Dnes tady probíhá u nás diskuse o neziskovém sektoru, humanitárních organizacích, o tom, jaké je jejich postavení ve společnosti. Tak tedy jakou pozici si podle vás vybudoval neziskový sektor v České republice a jakými fázemi prošel? Myslím tím významné fáze pro proměnu neziskového sektoru.

Marek ŠEDIVÝ, ředitel Informačního centra neziskových organizací
——————–
Neziskový sektor … z toho když si představíme, že v roce devadesát tady nebylo skoro nic a co máme teď, tak se dá říct, že je to neuvěřitelný rozvoj a vývoj, který vůbec celý sektor a neziskovky zaznamenaly. Samozřejmě tam byly na té cestě místa, kde to bylo těžší, což byl vlastně přelom tisíciletí, kde nám odešli zahraniční dárci v roce 2000, nebo těsně předtím, a neziskovky české si musely zvykat na to, že budou čerpat jiné zdroje než ty zahraniční. A to byl první velký moment. No a od té doby si myslím, že už je to to „zdravější prostředí“ v tom, že se neziskovky dostaly na otevřený trh, kde si musí shánět více peníze, musí více dát do své propagace, o tom se zviditelnit. Ten důraz posledních let je především na jejich fungování, na zlepšování kvality služeb, což si myslím, že i pro veřejnost je pozitivní vývoj.

moderátorka
——————–
Jak se Informačnímu centru neziskových organizací za dobu jeho existence vůbec daří? Co plánujete? Teď myslím opravdu v nejbližších pěti letech.

Marek ŠEDIVÝ, ředitel Informačního centra neziskových organizací
——————–
My se určitě budeme směrovat čím dál tím více do vzdělávání neziskových organizací, a to do oblasti řízení. To, co je vlastně naší prací i teď. Co se týká aktivit na veřejnost, tak máme v plánu něco jako dárcovský portál, ale uvidíme, jak to všechno dopadne. Rádi bysme ještě vytvořili prostor na Internetu, kde ve spolupráci s bankami a ostatními neziskovými organizacemi bude možné darovat peníze třeba přes Internet. Takže to bude zase jednodušší a příjemnější pro lidi.

moderátorka
——————–
Myslíte si, že se daří českým neziskovým organizacím obstát v konkurenci evropských? Ať už zmíníme slovenské, polské, třeba irské.

Marek ŠEDIVÝ, ředitel Informačního centra neziskových organizací
——————–
Myslím si, že ano, že jsme rovnocenný partner. Možná někde jsme na tom líp, někdy budeme na tom hůř, ale v průměru se dá říct, že tam není velký rozdíl. Je to především o tom, jak jsou opravdu neziskové organizace řízeny, jak chtějí spolupracovat, jestli v neziskovkách pracují lidé, kteří vidí význam spolupráce se zahraničím a vůbec rozvoj v kvalitě služeb a tak dál. Ale myslím si, že srovnání tady je, že tam obstojíme velmi dobře.

moderátorka
——————–
Z hlediska perspektivy, které neziskové organizace přežijí? A teď opravdu myslím i v závislosti na tom, zda umí pracovat s potenciálními dárci nebo se pouze spoléhají třeba na přísun evropských peněz.

Marek ŠEDIVÝ, ředitel Informačního centra neziskových organizací
——————–
Já si myslím, že tady máme jednu obrovskou díru na trhu a to neustále řeší kampaň Třicet dní, a to jste právě zmínila, to je práce s individuálními dárci, vůbec kontaktování jejich a komunikace s nimi. Tady si myslím, že ty organizace, které se pustí do individuálního dárcovství a opravdu s individuálními dárci začnou pracovat systematicky, do čehož budou muset investovat prostředky, to je pravda, ale do budoucna dlouhodobě si myslím, že ty organizace, které tohle dokážou, tak přežijí a budou se dál rozvíjet a budou silné organizace. Opravdu ty organizace, které jsou závislé na jednom finančním zdroji, myslím si, že brzy se dostanou do problémů.

/konec ukázky/

moderátorka
——————–
Říká ředitel Informačního centra neziskových organizací Marek Šedivý.

moderátorka
——————–
Posluchačům připomínáme, že poslouchají Český rozhlas 6, čtvrteční vydání Studia STOP, jehož hostem je Šimon Pánek, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni. Marek Šedivý hovořil o nutnosti práce s dárci, to vy děláte poměrně velice dlouho. Kolik členů dnes již má Klub přátel Člověka v tísni a jak může svoji pomoc potřebným díky financím těchto lidí konkrétně rozvíjet?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
——————–
Máte pravdu, pro nás jsou jednotliví lidé jako dárci strašně důležití především ve chvílích těch humanitárních sbírek. Protože bez lidí, kteří jsou ochotni šáhnout do své kapsy a když je někde válka, přijdou povodně, tsunami, zemětřesení, buď jít na poštu nebo dát prostě příkaz ve své bance, tak by se nikdy nevybraly peníze, díky kterým vlastně jsme mohli v těch krizích pracovat a pak se podílet i na obnově. To jsou okamžité sbírky a vedle toho máme, jak jste zmínila, Klub přátel Člověka v tísni, to je nabídka lidem, kteří mají podobný názor na svět, to znamená, sdílí s námi pocit, že bychom se měli starat o to, co se děje ve světě. Nabídka těm lidem dovídat se víc. Členové klubu dostávají spousty různých zajímavých informací, účastnit se některých akcí, které nejsou jinak veřejnosti otevřené, mít přístup na filmový festival Jeden svět kdykoliv a tak dále. A to členství v klubu zároveň znamená, že členové přispívají každý měsíc nějakou malou částkou. To všechno, co se od nich sejde, v této chvíli jich je přes tři tisíce, tak se dělí na tři části. Padesát procent do Humanitárního fondu rychlé reakce, ten nám umožňuje v zásadě v řádu hodin po nějaké krizi uvolnit první obnos peněz. Ten první obnos peněz je často velice důležitý, protože třeba lékařská pomoc, okamžité potraviny, pitná voda to jsou komodity a služby, které potřebují být na místě v řádu desítek hodin, maximálně jednotlivých dnů a pak už je pozdě. Čili někdy půl milionu, které můžeme uvolnit během tří hodin, je víc než pět milionů, které máme za deset dní. Kromě toho budujeme a posilujeme naši, nebo jak by se to řeklo česky, ale anglicky tomu říkáme emergency medial unit, což je tým lékařů a sester, kteří jsou teď už připraveni v případě krize s našimi koordinátory vyjet. A opět potřebujeme na jejich vyslání, na základní léky, na jejich zázemí alespoň nějaké peníze. Další čtvrtina těch příspěvků členů klubu jde do fondu na podporu lidských práv. A z těchto prostředků jsou financovány aktivity v různých diktátorských režimech. Jmenoval bych například Bělorusko, Barmu nebo Kubu. A používáme je většinou na aktivity, které těžko financuje nějaký institucionální dárce, jako třeba nějaká vláda. Například je to podpoře žen s dětmi, jejichž muži byli na Kubě zavřeni do vězení. Nebo je to příspěvek na právní ochranu lidí, kteří byli zatčeni v Bělorusku. A my se snažíme pomocí právníků bojovat o to, aby nebyli zavřeni na příliš dlouho. Teď v Barmě jsou peníze klubu používány, nebo teď dlouhodobě na výrobu letáků, na tištění knih, které jsou v Barmě zakázány a jsou tam přenášeny z Thajska pře zelenou hranici, na organizování různých aktivit, nikoliv organizací, protože ty jsou v Barmě zakázány, ale vlastně jakýchsi aktivních skupin lidí, studentů a podobně. A zbytek těch peněz, promiňte, abych byl zcela exaktní, čtvrtina těch prostředků je na podporu rozvoje a růst Člověka v tísni, to znamená jakoby na to, abychom lépe mohli dělat do budoucna svoji práci. Může to vypadat podivně, ale v zásadě všechny organizace, které vybírají příspěvky od nějakých členů a svých podporovatelů, tak vždycky část těch prostředků potřebují použít i na sebe i na vlastně jakoby vlastní chod té aktivity. My jsme se rozhodli to otevřeně rovnou přiznat, tak aby každý, kdo se chce stát členem klubu, věděl, že dvacet pět procent používáme na růst Člověka v tísni. Například je to vývoj teď nového komplikovaného administrativně-finančního softwaru, který nám umožní ve všech zemích najednou a v České republice zároveň být on-line a lépe hospodařit s penězi, které máme, a lépe kontrolovat vlastně cash-flow, použití prostředků a tak dále. Čili něco strašně důležitého pro to, abychom mohli dále růst.

moderátorka
——————–
Důležité je jistě, pokud chcete pracovat v nějaké zemi, pomáhat, byť třeba na krátkou dobu, třeba v rámci nějaké humanitární pomoci, respektování pravidel té či oné země, ale pokud je nedemokratická a to respektování znamená už velký kompromis pro vás, jak to řešíte? Teď mám opravdu na mysli zvažování o tom, nakolik je ta vaše touha pomoci větší než právě schopnost udělat nějaký ten kompromis, který už je třeba z hlediska respektování lidských práv nepřijatelný.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
——————–
Máte pravdu, že jsou země, kde je potřeba nějakým způsobem vážit, nakolik třeba spolupráce s vládními orgány je legitimizuje, pokud tyto orgány nedodržují základní lidská práva a nefungují aspoň semidemokraticky. Nestává se nám to tak často, protože v zemích, které jsou výrazně nedemokratické, tak nemáme oficiální zastoupení a nerespektujeme pravidla těch zemí. Protože nemůžete legálně pracovat na Kubě proti režimu Fidela Castra, to je absurdní. Pracujeme tam tedy z hlediska současných kubánských zákonů nelegálně, ale z hlediska vyššího principu mravního, si myslím, zcela legálně, protože ty zákony jsou špatné, omezují lidské svobody, jsou to zákony diktátora a tím pádem si myslím, že je v podstatě velmi správné je porušovat. V zemích, kde realizujeme dlouhodobé humanitární a rozvojové projekty, tak samozřejmě nemůžeme zároveň dělat třeba tvrdou lidsko-právní aktivitu, protože bychom tím ohrozili implementaci těch dlouhodobých projektů. Ale těch problémů nebývá tolik. Spíše ty země dělíme do těch dvou skupin, ty, kde pracujeme rozvojově, to znamená, že se tam pracovat dá, nebo ty země, kde je potřeba nejdříve podle nás pracovat na změně režimu a na tom, aby tam fungovala aspoň minimální demokratická kontrola a minimální dobré vládnutí. A jedině potom má smysl investovat třeba do rozvojové pomoci.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
——————–
Často se diskutuje o tom, zda má či nikoliv neziskový sektor zasahovat i do politiky. Stejně tak humanitární organizace. Jestli je to vhodné, účelné, vyloženě správné. Dříve, než budeme na toto téma diskutovat přímo ve studiu, dáme slovo Salimu Muradovi ze sdružení Ano pro Evropu. 24. září se totiž konala v Bruselu první inaugurační schůzka právě vznikající mezinárodní organizace neziskového charakteru, pravděpodobně nadace, která by měla propagovat demokracii, napomáhat prosazování demokracie v jednotlivých zemích. Schůzky se účastnili také zástupci Ano pro Evropu a Člověka v tísni. Principy, které si tato nadace vytyčila, jsou partnerství, dialog, komplementarita. Znamená to být připraveni na spolupráci s místními sdruženími v zemích, které nejsou plně demokratické, pomoci formou, která bude pro tu či onu oblast vhodná, tam, kde o ni budou místní nadace podílející se na demokratizačním úsilí stát. Nadace by též měla mít vliv na Evropskou unii a měla by odrážet bohaté zkušenosti s přechody k demokracii nových členských států Evropské unie. Konkrétněji Salim Murad, s nímž hovořila kolegyně Jarmila Balážová, která se ho ptala také na důvody vzniku, a to, kdo je nositelem volání po vzniku takovéto mezinárodní instituce. Nyní dávám slovo Salimu Muradovi.

/ukázka/

Salim MURAD, sdružení Ano pro Evropu
——————–
Potřeba vyslovit se k problému, pomoci demokracii v zemích sousedících zejména s Evropskou unií nebo i v zemích, které jsou trošku dále, v zemích třetího světa, které mají problémy s demokracií, diktátorskými režimy nebo mají problémy s konsolidací demokracie, to znamená, aby ta demokracie byla skutečnou plnohodnotnou demokracií v tom našem slova smyslu, kde jsou garantovány svobody a všechna práva, tak ta potřeba byla vnesena do veřejné debaty v Evropské unii zejména v období oranžové revoluce na Ukrajině a potom při dalších událostech, které probíhají zejména ve východní části Evropy. Idea jakým způsobem využít zkušenosti východoevropských států a v nich existujících výborných nadací nebo výborných nevládních organizací, které se snažily právě aktivním způsobem pomoci demokratizaci třeba polských institucí, které pomáhaly při oranžové revoluci na Ukrajině nebo snažily se pomoci těm, kdož se zasazovali o lidská práva třeba na Kubě, tak tato potřeba byla sepsána prakticky v březnu loňského roku, v březnu roku 2006, kdy vzniklo v rámci holandského uskupení Niederland Institut for Multiparty Democracy, Holandského institutu pro multipartitní demokracii, vnitrostranickou demokracii, vznikla idea shromáždit ty významné celoevropské nadace ze starých členských států, z nových členských států, zejména s akcentem na využití právě těch zkušeností nově přistoupivších zemí a jejich nadací, a udělat jakousi zastřešující organizaci, která by aktivním, inteligentním a poučeným způsobem, který reflektuje některé nezdařené pokusy o demokratizaci uplynulých let, aby konstituovala jakousi síť, která by pomáhala opět těm partnerským institucím na východ od hranic Evropské unie nebo i v zemích třetího světa, jako je právě už zmiňovaná Kuba. Z české strany byla tahle ta holandská iniciativa vyslyšená Člověkem v tísni nebo nevládní organizací Ano pro Evropu, kterou vede paní Monika Pajerová. V tomto smyslu my musíme vyzdvihnout zejména roli Člověka v tísni, pomáhání disidentům v různých částech světa. Budeme rádi, pokud Člověk v tísni stejně tak jako i naše Ano pro Evropu se zúčastní té nové diskuse nad tím, jak tato vznikající instituce bude moci za prvé ovlivňovat, stejně jako spolupracovat s institucemi EU, tak aby jim vysvětlila, že ty hodnoty, o nichž ony stále hovoří, jako jsou demokracie, lidská práva, svoboda, aby si skutečně vzaly za své a uplatňovaly je jinak než jenom verbálním způsobem, tak jak třeba o tom nedávno hovořil Václav Havel ve smyslu událostí v Barmě. A stejným způsobem jak pomoci z toho bruselského centra, kde tato nová instituce, která se jmenuje European Foundation for Democracy through Partnership, bude mít sídlo. Jak pomoci právě těm, kdo o tu pomoc vlastně budou mít zájem a kdo budou připraveni tu pomoc přijmout a řeknou si de facto, co potřebují. A ta pomoc by měla být opět ve smyslu jakéhosi akademického backgroundu. Budou jim poskytnuty všechny možné studie, všechny možné návody, jakým způsobem třeba východní Evropa čelila problémům při přechodu k demokracii, jakým způsobem byl v ohrožení proces konsolidace demokracie. Česká republika samozřejmě nebyla tou zemí, kde byly výrazné problémy, ale můžeme se podívat, jakou zkušenost udělalo Slovensko. Zároveň ale ta European Foundation for Democracy through Partnership bude poskytovat i přímou technickou pomoc, technickou pomoc ve smyslu třeba dodávek potřebných zařízení, počítačů a tak dále. Opět rád bych zdůraznil, pokud o to budou ti příjemci v těch státech stát.

Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka
——————–
Vy jste zmínil Václava Havla. Právě on by měl být čestným patronem. Proč právě on?

Salim MURAD, sdružení Ano pro Evropu
——————–
Tak Václav Havel … za prvé jeho životní zkušenost a jeho práce k tomu naprosto vybízí, stejně tak jako jeho cit pro vše, co souvisí s prosazováním lidských práv a úsilím o lidskou důstojnost a zachování lidské důstojnosti i na prahu třetího tisíciletí, které se zdálo být tak ambiciózní, co se týče demokracie, lidských práv a nějak se nám to všechno mírně hroutí v poslední době. Druhý moment je kromě jeho vlastní práce i to, jakým způsobem … on je velmi pozitivně vnímán právě v těch zemích, které mají problémy s demokracií. My už jsme trošku pozapomenuli, jaké obrovské přízni se Václav Havel těší a jakou aureolu v těch zemích má. To znamená …

Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka
——————–
Já jsem nepozapomněla určitě, ta otázka směřovala spíše k tomu, jestli podobně výrazné osobnosti zabývající se lidskými právy a s tímhle dobrým backgroundem, dobrým renomé jako Václav Havel budou také vítány a budou členy vznikajícího celoevropského sdružení nevládních organizací, o němž hovoříme.

Salim MURAD, sdružení Ano pro Evropu
——————–
Určitě. Určitě. Mohli bychom jmenovat třeba hned naše sousedy v Polsku, kde opět je celá řada významných osobností. Ale já bych nerad v tomhle tom okamžiku jmenoval, protože všechno je to teprve ve stádiu zrodu. Tento podzim bude tím okamžikem, kdy se rozhodne, jestli European Foundation for Democracy through Partnership uspěje a podaří se tuto nadaci nějakým způsobem institucionalizovat, aby ty své ambiciózní plány, které jsem naznačoval, mohla uskutečnit. Nechme se tedy překvapit. Stejně tak jako je na samotném Václavu Havlovi, jak bude cítit, že jeho role v téhle té vznikající nadaci je důležitá, jakou formou se jí zhostí.

Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka
——————–
Naprosto chápu. První inaugurační schůzka nadace proběhla v Bruselu minulý týden, konkrétně 24. září. Vy jste prozradil, že také za účasti českých zástupců organizace Člověk v tísni a také Ano pro Evropu. Proč si myslíte, že pro to celoevropské sdružení nevládních organizací je vhodná právě forma nevládní organizace, nějaké nadace, proč právě to?

Salim MURAD, sdružení Ano pro Evropu
——————–
Za prvé si myslím, že demokracie a nevládní sektor jsou spojeni, protože to je přímo to předivo toho nevládního světa, těch nevládních organizací, které činí skutečnou demokracii demokracií. Už jsme měli celou řadu států, které byly pouze volebními demokraciemi a bez aktivního se angažování nevládních sektorů ty demokracie nedopadly mnohdy nejlépe. Třeba myslím na mnoho států postsovětského bloku. Ale stejným způsobem bude pro partnery v zemích, kterým bude ta pomoc právě určena, daleko přijatelnější, pokud budou moci komunikovat opět s partnery z nevládního sektoru než některými členskými státy Evropské unie, státními institucemi nebo mezinárodními, mezivládními institucemi, které mnohdy, pokud si to řekneme otevřeně, často ani se nechtějí otevřeně angažovat, protože prostě obavy o ohrožení vlastních možností třeba odbytu některých produktů, stejně tak jako obavy z reakce z různých lobby jsou takové, že jim to neumožní.

Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka
——————–
Nadace by měla mít také vliv na Evropskou unii, měla by odrážet bohaté zkušenosti s přechody k demokracii nových členských států Evropské unie. Půjde tedy o jakousi politizaci?

Salim MURAD, sdružení Ano pro Evropu
——————–
My se domníváme, že vybudování plnohodnotné konsolidované demokracie je něco, co je v zásadě apolitické v tom smyslu, že demokracie je hřiště, které se narýsuje a pokud jsou dodržována demokratická pravidla, tak ta pravidla nemají nějakou ideologickou nálepku. To znamená, určitě by nemělo jít o politizaci ve smyslu příklonu k pravici, k levici, příklonu k prosazování některých politik ve smyslu třeba zahraničního obchodu nebo zahraniční politiky obecně. Na druhou stranu my si myslíme, že … nebo já se domnívám osobně, že to, co by mělo být politizováno, je určitě otázka prosazování demokracie, možnosti vůbec prosazování demokracie, spíše bych použil tedy slovo možnosti pomoci prosadit demokracii těm, kdož o to stojí, pomoci nevládním organizacím, disidentům, politickým stranám, které nemají možnost účastnit se fér politické hry, tedy těm, kdo o to stojí a kde je podhoubí pro to, aby vlastně ta pomoc a ty myšlenky, ale třeba i ta technická pomoc byla dobře přijata. A toto si myslím, že by se mělo stát veřejnou politickou debatou v evropských institucích nebo v Evropě obecně. Protože velmi často zdůrazňujeme evropské hodnoty, zdůrazňujeme demokracii, zdůrazňujeme lidská práva, ale zůstává pouze v rovině nějakých verbálních prohlášení, která nejdou do hloubky. A podle přísloví – košile je přednější kabátu, tak když dojde na lámání chleba třeba ve smyslu obchodních vztahů, tak velmi často selháváme. A nejenom ve smyslu evropských institucí, ale zejména ve smyslu třeba různých evropských států. A tady bych chtěl znovu ještě jednou vyzdvihnout roli východoevropských států. Není to tak dávno, co této role si všimli třeba v časopise Economist v článku, který byl prezentován i v českých médiích, kdy je to třeba výborná role české státní zahraniční politiky směrem k prosazování lidských práv na Kubě, a to ve sporu třeba k některými názory starších členských států, jmenovitě Španělska, které mají třeba odlišný názor, ty motivy můžou být různé. To znamená, to jsou asi ty hodnoty, které by tam ty nové členské státy Evropské unie mohly vnést a mohly by opět připomenout těm starým členským státům, že ta demokracie, o které se všude tak krásně hovoří, je něco, co nám se dostává i často v problematické podobě, tak jak sami na to žehráme, ale je to něco, co je často velmi brutálním způsobem odepřeno už za hranicemi naší pevnosti Evropa. Podívejme se třeba, jak funguje pětihvězdičková diktatura v Bělorusku, Lukašenkova režimu a podpora disidentům, podpora těm, kdož se snaží přinést demokracii do Běloruska, bezpochyby není nic, co by bylo politicky zabarveno. Na druhou stranu diskuse o tom by měla být politizována v samotném prostoru Evropské unie, jejích institucí, členských států, veřejném diskursu.

/konec ukázky/

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
——————–
Říká Salim Murad.
Za Člověka v tísni se první schůzky v Bruselu zúčastnil Igor Blaževič, ředitel festivalu Jeden svět představující dokumentární snímky s lidsko-právní tématikou. Co si vy, Šimone, myslíte o potřebnosti takové organizace?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
——————–
Já si myslím, že je velmi potřeba, proto také Člověk v tísni už rok a půl patří do skupinky evropských neziskových organizací, které pracují na tom plánu, prosazují ho, schází se, vymýšlí jak to postavit. Takže … a ta hlavní potřeba je v tom, že Evropská komise jako taková bohužel není schopna překročit tu složitost dvaceti sedmi států, opatrnost úředníků a to, že je to přece jenom veliká byrokratická instituce, a pomáhat dostatečně flexibilně, rychle a adresně v různých zemích, kde je potřeba například překračovat místní existující, byť špatné, ale existující předpisy a zákony. Takže tato nejspíše nadace, to bude, bude jednak propojovat celou tu problematiku transformace, ochrany lidských práv a demokratizace a jednak by měla, jak už jsme slyšeli, poskytovat i přímou technickou a já doufám, že časem i finanční asistenci v těch zemích, kde to je potřeba a kam není možné v současných systémech rozdělování finančních prostředků Evropské unie dostat ty oficiálně institucionální evropské prostředky. Takže … ale bude určitě možné tam dostat prostředky vlastně něčeho, co nebude pod Evropskou komisí, to znamená, bude to v zásadě soukromá aktivita, byť nezisková samozřejmě.

moderátorka
——————–
Měla by i lobovat, takže se chci zeptat v této souvislosti na tu nestranickou politiku, vlastně schopnost neziskových organizací, případně této mezinárodní organizace lobovat v rámci evropských institucí na to, aby třeba nepodporovaly nějaké diktátorské režimy. Je to na místě, ta nestranická politika, lobing?

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
——————–
Samozřejmě, že věcná politika, nebo věcná práce, která není přímo spojena s nějakými stranickými boji o křesla, o moc a podobně, tak je součástí, úplně logickou součástí aktivit zvláště větších nevládních organizací a jejich uskupení, protože ony nechtějí jenom hasit ty problémy na místě a léčit ty symptomy, to znamená pronásledování lidí, rozpadlé rodiny, útlak, cenzuru, obcházet cenzuru, obcházet zákazy takových věcí, jako je Internet, možnost koupit si počítač a podobně. Oni chtějí také ke kořenu věci, to znamená pokusit se měnit původce té špatné situace. A měnit to nemohou samy, měnit to musí přes své politiky a přes Evropskou unii, což Evropská unie ostatně má ve všech svých zakládajících dokumentech, ohání se tím, že chce prosazovat lidská práva a demokracii. A je potřeba jenom, aby utilitárně nevyměňovala tyto podle mě nadčasové a zásadní hodnoty za krátkodobý ekonomický efekt nebo za nějaké krátkodobé výhody, které získá třeba úlevou vůči Castrovi a podobně. Proto si myslím, že by bylo dobré, aby bude-li formována celoevropská společná zahraniční politika, tak aby tématika lidských práv a dodržování demokracie byly jedněmi z úhelných kamenů té evropské společné zahraniční politiky.

moderátorka
——————–
Tak a to už je opravdu samotný závěr dnešního vydání Studia STOP, jehož hostem byl ředitel společnosti Člověk v tísni Šimon Pánek. My děkujeme za vaši návštěvu.

Šimon PÁNEK, ředitel obecně prospěšné společnosti Člověk v tísni
——————–
Na shledanou.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
——————–
Na shledanou. Za technickou spolupráci a režijní děkujeme Markétě Bydžovské a klidnou noc a na slyšenou se společně s vámi těší …

Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka
——————–
Jarmila Balážová.

Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
——————–
A Terezie Jirásková.

moderátorka
– Terezie JIRÁSKOVÁ, moderátorka
– Jarmila BALÁŽOVÁ, moderátorka