Sibiriáda mladého muže

Dokumentarista Martin Ryšavý vydal obří román o cestě na Sibiř

Cesty na Sibiř, dvoudílný román Martina Ryšavého, je jednou z nejzajímavějších letošních českých próz. Na více než šesti stech stranách jsme svědky sibiřských putování hlavního hrdiny (autorova alter ega), který celý příběh vypráví.

Svůj příběh začíná hrdina, který v textu nemá žádné jméno, vyprávět v době krátce po sametové revoluci: takzvaně „na Sibiř“ posílá nejprve své laboratorní potkany při pokusech v rámci diplomové práce. Student přírodovědecké fakulty v Praze tak nazývá světelné simulace, které experimentálně navozují změny času, a tedy i životního rytmu. O třicet stran dále se Ryšavý ústy svého vypravěče svěřuje: „Před časem jsem posílal na Sibiř bílé potkany, a teď se tam musím vypravit sám. Přišlo mi to stejně logické jako postup sovětských vědců, kteří vypustili do vesmíru napřed psa Lajku a potom člověka Gagarina.“

Mizet na Sibiř

Ve skutečnosti bylo důvodů více. Nešlo jen o splnění dětského snu, ale „mizet na Sibiř“ se časem jeví také jako svým způsobem rozumné východisko ze slepé uličky komplikovaného osobního života a nakonec tam žene hlavního hrdinu i touha blýsknout se před pražskými přáteli. Před ezoterikem Nosálem, pro něhož byla Sibiř stejně jako pro hlavního hrdinu knihy především místem, kde žijí šamani. Před Jévočkou, dívkou, s níž se na Sibiř vypravil poprvé, a v duchu také před aktivistou a novinářem Chlupeckým (jde o to, čí dobrodružství jsou lepší).
Martin Ryšavý je stejně jako vypravěč románu filmový dokumentarista – a nejenže oba točí na Sibiři dokumenty, ale dokonce ty samé. Jenomže próza není v žádném případě pouze jakousi rozšířenou verzí autorových sibiřských snímků Sibiř – duše v muzeu (2001), Afoňka už nechce pást soby (2004) a Malupien, Olšový Spas (2008), jak by čtenář mohl mylně předpokládat.
V kontextu Cest na Sibiř jsou naopak dokumenty Martina Ryšavého tím, co působí jaksi dodatečně. Jako velmi zajímavé, ale stále jen střepiny obrazu, který je teprve v románovém tvaru zachycen ve své úplnosti. Zahrnuje většinu témat načrtnutých jeho filmy, ať už jde o šamanismus, který (byť prostřednictvím zaprášené šamanovy masky ve vitríně lokálního muzea) i nadále vzbuzuje bázeň místních (Sibiř – duše v muzeu), nebo o konflikt života mezi světy sovětizované vesnice a kočovnického tábora (Afoňka už nechce pást soby) či o hold konkrétním místům (Malupien, Olšový Spas). Prostřednictvím románového vypravěče mají Cesty na Sibiř ovšem ještě něco navíc, jsou meditací o hledání smyslu.

Před a za kamerou

Jako kameraman bývá Ryšavý za hledáčkem své kamery až na výjimky skryt a diváci mají možnost slyšet jen jím položené otázky. Z pozice vypravěče nám zprostředkovává nejen viděné, ale také svět kolem sebe komentuje a sám si odpovídá. Pasáže popisující prostředí Sibiře a místní kočovníky se prolínají s úvahami na témata etnografická, sociologická a historická, která jsou zasazena do rámu vypravěčových osudů. „Je to takové velké tvrdohlavé dítě, které je posedlé touhou po určitých hračkách, po dobrodružství, po ženách a po všelijakých metafyzických laskominách,“ říká o svém hlavním hrdinovi v rozhovoru pro Revolver Revue Martin Ryšavý.
Jeho próza je obdivuhodně důsledná ve své nestylizovanosti či v umění vyvolat takový dojem. Až může být čtenář na vážkách, zda vůbec jde o beletrii, když to celé působí tak „normálně“. „Chtěl jsem, aby to byl román, který se tváří jako cestopis,“ nechal se slyšet Ryšavý, a je třeba říci, že se mu to podařilo na výbornou. Otázka, nakolik je hlavní hrdina a Martin Ryšavý jednou a toutéž osobou, čtenáře zaručeně trápí od začátku až do konce románu. Zůstávají pochyby, zda k nám promlouvá de facto autorův deníkový záznam, anebo jde o extrémní rafinovanost a my jsme svědky jakéhosi pseudodokumentu.
Po zhlédnutí čtyři roky starého filmu Afoňka už nechce pást soby, který se stejně jako rozsáhlá próza Martina Ryšavého věnuje Sibiři, je v tomto ohledu poněkud jasněji. Lidé, kteří v knize vystupují jako románoví hrdinové a kočovníci zvěčnění dokumentaristovou kamerou, jsou totiž jedni a titíž. Náčelnice Marie Jegorovna mluví o svém stádu stejně odměřeným tónem a nosí dokonce i onen růžový květovaný kabátek, o němž se píše v knize; scéna s dětmi, které si s krabicí hrají na sáně, či obřad vítání jara jsou identické s tím, jak je zachytila kamera v dokumentech. Také většina dialogů kočovníků z filmu Afoňka už nechce pást soby se objevuje v knize, v níž autor zároveň čtenáře o natáčení samém průběžně informuje. V případě prózy tedy spíše než o rafinovanou hru na schovávanou jde o příběh s reálným základem, jehož odlišnost od filmového dokumentu spočívá v tom, že zatímco v dokumentu jsou těmi hlavními kočující Evenové, v Cestách na Sibiř sledujeme především příběh vypravěče, který o nich točí filmy, a jeho nejen sibiřské, ale také české peripetie. Zda je dobrodruh a aktivista Chlupecký, jenž v knize kandiduje do Senátu, skutečně – jak čtenáře může napadnout – Jaromír Štětina a Jévočka je zase cestovatelka a odbornice na sibiřské Evenky Pavlína Brzáková, je vedlejší; Cesty na Sibiř rozhodně nepatří mezi ten typ krásné literatury, která těží z pikantních odkazů na reálie. Nakolik je debut Martina Ryšavého „pouhý“ cestopis, možná ani není tak důležité, pokud je tím, co čtenář od knihy žádá, silný příběh a dveře pootevřené kamsi, kam třeba dosud nevkročil.

Experiment na sobě samém

Putování vypravěče dokumentaristy je totiž nejen magickým dobrodružstvím ve světě, v němž transcendentno stále ještě existuje jako součást každodennosti („Během pobývání na Sibiři jsem zažil něco skutečně zázračného, co určitým způsobem změnilo můj život,“ uvedl v rozhovoru pro Revolver Revue), ale také svědectví o existenci mezi světy. Mezi světy kočovnického a usedlého způsobu života, mezi sovětským světem a kapitalismem, mezi světem domáckosti, přehledným a mírným, a tím, jenž táhne člověka pryč, někam, kde bude tváří v tvář neznámému tápat v nejistotě.
Zázraky děsivé, pokud jsou spojeny s všudypřítomnou vodkou, vlky nebo kamláním šamanů, či průzračně dojemné, jako je pohled na nejvyšší vrchol Verchojanských hor, kde kromě ostrůvků lišejníků a trávy neroste v šedi skal a suti vůbec nic. „Ani rostliny ani vzpomínky se tu neměly na čem uchytit,“ píše o nejpustší krajině, jakou kdy viděl, a o pár řádek níže dodává: „Můj příběh je možná kostrbatý, samá nedůslednost, nevěra a provizorium, ale jako vlažné sousto být vyplivnut nemůže.“
Má pravdu, a to nejen díky zmiňovaným zázrakům. Ba naopak přesto, že Sibiř je vlastně místo překvapivě nudné. Sled jednotvárných činností, kdy se kromě chození za soby, na ryby a na dřevo nic zvláštního neděje, je pro hrdinu prahnoucího především po zážitcích čárou přes rozpočet a pro čtenáře chtivého událostí vlastně taky. Na vše se čeká a máloco nakonec dopadne podle představ.

Šamani jsou na vymření, letadla v Jakutsku věčně vyprodaná a Afoňka přijde, jen když potřebuje na vodku. Na Sibiři se člověk naučí nebýt pánem svého času, dobrovolně se zříkat plánů a nechat se událostmi spíše vléci a omývat než je samostatně řídit. Kdo takto „nerezignuje“, je odsouzen k mučivé netrpělivosti, rozčilené nespokojenosti a zuřivé bezmoci z čekání.
Hrdinovy pražské pokusy na biorytmech potkanů předznamenávají sibiřské pokusy na režimu vlastního života: co se stane, když se nestane vůbec nic. Ale nečekejte žádnou postsovětskou depresi. Cesty na Sibiř jsou textem hravým a na to, aby vypravěč upadl do chandry, si drží nejen od viděného a zažitého, ale také sám od sebe příliš důsledný – řekněme s nadsázkou přírodovědecký – nadhled. Nejméně je ho v místech, kde hlavní hrdina píše o své lásce. Vztah se sibiřskou Andželou, jež se před kamerou ukáže také v posledním dokumentu Martina Ryšavého Malupien, Olšový Spas, je linií příběhu, v níž je vypravěč nejvíce citově angažován. Ovšem byť v tomto případě jde o jeho vlastní milostné city, je třeba dodat, že ani zde jako by nepřestal být do jisté míry pouhým pozorovatelem a jeho vlastní život experimentem na sobě samém.

Psát furt pryč

Jedinečností textu, v němž se stovky stran postřehů o sibiřské společnosti snoubí s osudy desítek postav, detailními popisy severské krajiny, příběhem hlavního hrdiny a jeho introspekcí, je jeho zmiňovaná „normálnost“. Podobně tradičně po stránce formy působí i filmy Martina Ryšavého. Jenomže zatímco při jejich zhlédnutí může diváka napadnout, zda to není nedostatkem autorovy kuráže, po přečtení knihy je jisté, že jí má Ryšavý až dost.
„Psal jsem furt pryč a pak jsem to furt pryč předělával… A navíc jsem začal psát v době, kdy jsem měl polovinu těch cest teprve před sebou a těžko jsem mohl tušit, jaký material z nich získám,“ svěřuje se Ryšavý. Je to ucelenost tvaru, kdy se při čtení zpětně osvětluje již přečtené, konec ozřejmuje začátek a druhý díl ten první, co ze zdánlivého deníku Cesty na Sibiř činí román o osudech lidí, prostoru a doby s červenou nití milostného příběhu. Ten zůstává i přes rozsah knihy, která bezbřehost sibiřského časoprostoru evokuje nejen značným počtem stránek, ale také grafickou nečlenitostí textu, drásavě otevřený. To vše je způsob, jak vyslovit nevyslovené. Fascinaci životem, který jakoby teprve několik tisíc kilometrů od domova, mezi cizími lidmi, uprostřed pustiny a mrazivého chladu měl se ochotněji k tomu, poodhalit něco ze svých tajemství. P. S. Román zatavený v plastovém obalu nelze prolistovat, natož si o knize či autorovi něco přečíst, vše je totiž napsáno na vnitřních nedostupných chlopních. Jako by se předpokládalo, že si kniha své čtenáře najde úplně sama a bez pomoci.

Foto popis| Spisovatel a dokumentarista Martin Ryšavý se na Sibiři učil nebýt pánem svého osudu.
Foto popis| Ve filmu Sibiř – duše v muzeu Ryšavý zachytili „buditelské“ snahy sibiřských národů.
Foto popis| Jedním z protagonistů dokumentu Malupien, Olšový Spas je kutilský stavitel pohádkového paláce.
Foto popis| Způsob, jímž jsou Sibiřané rozpolceni mezi tradicí a sovětizovanou modernitou, ukázal Ryšavý ve filmu Afoňka už nechce pást soby.
Foto autor| Foto: 1 Jan Schejbal, 2-6ARCHIV

O autorovi| Petra Hůlová * Autorka je spisovatelka a cestovatelka.